Daň z nemovitých věcí u budov pro rodinnou rekreaci.* 

Den uskutečnění zdanitelného plnění u dodání energií.* 

Chyby se dají napravit, říká šéfka Finanční správy.* 

Slevy na dani z příjmů fyzických osob pro zdaňovací období 2024.* 

Sportovní vybavení k dispozici na pracovišti.* 

Změna v daních z příjmů související s preventivní restrukturalizací.* 

Změny v oblasti úhrady poskytnuté náhrady mzdy (platu) při pracovním volnu souvisejícím s akcí pro děti a mládež od 1. 1. 2024.* 

Zveřejnění formuláře Oznámení dle DAC7 na portálu MOJE daně.* 

Využití transakce s širším předmětem pro stanovení referenční ceny při úpravě základu daně.* 

Daň z nemovitých věcí u budov pro rodinnou rekreaci.

6.2.2024, Zdroj: Verlag Dashöfer

GFŘ shrnulo situace, kdy je potřeba na rok 2024 podat přiznání k dani z nemovitých věcí u staveb pro rekreaci.

Podání přiznání u staveb pro rekreaci je nezbytné zejména u těchto případů:

• Stavba je užívána pro rodinnou rekreaci a v katastru nemovitostí je zapsána jako rodinný dům. Před rokem 2024 byla přiznána jako budova obytného domu (H), nově má být přiznána jako budova pro rodinnou rekreaci (J).
• Stavba je užívána pro rodinnou rekreaci a v katastru nemovitostí je zapsána jako objekt k bydlení. Před rokem 2024 byla přiznána jako budova obytného domu (H), nově má být přiznána jako budova pro rodinnou rekreaci (J).
• Stavba je užívána pro ubytování turistů a v katastru nemovitostí je zapsána jako rodinný dům, stavba pro rodinnou rekreaci nebo objekt k bydlení. Před rokem 2024 byla přiznána jako budova obytného domu (H) nebo budova pro rodinnou rekreaci (J), nově má být přiznána jako zdanitelná stavba k ostatním druhům podnikání (O).

Přiznání není nutné podávat u staveb užívaných pro trvalé bydlení, pokud je v katastru zápis stavby pro rodinnou rekreaci. Původně mělo být přiznáno jako budova obytného domu (H), nově sám správce daně přeřadí mezi budovy pro rodinnou rekreaci (J).

---

Den uskutečnění zdanitelného plnění u dodání energií.

9.1.2024, Zdroj: Verlag Dashöfer

Od 1. 1. 2024 dochází v souvislosti s novelizací energetického zákona ke změně ve dni uskutečnění zdanitelného plnění při dodání energií.

Zákon č. 469/2023 Sb. změnil od roku 2024 den uskutečnění zdanitelného plnění u vybraných plnění. Do konce roku 2023 se při dodání tepla, chladu, elektřiny, plynu, vody, odstranění odpadních vod a telekomunikační služby, při přepravě a distribuci plynu nebo při přenosu a distribuci elektřiny zdanitelné plnění považovalo za uskutečněné dnem odečtu z měřicího zařízení, popř. dnem zjištění skutečné spotřeby.

Od roku 2024 se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem:

• vyhotovením dokladu o vyúčtování při dodání elektřiny, plynu, tepla nebo chladu, sdílení elektřiny nebo poskytnutí související služby v elektroenergetice, související služby v plynárenství nebo jiné služby poskytované za podmínek stanovených energetickým zákonem, nejpozději však uplynutím lhůty pro poskytnutí takového vyúčtování podle energetického zákona, nebo dnem zjištění skutečné spotřeby, pokud energetický zákon nestanoví povinnost poskytovat takové vyúčtování,
• zjištěním skutečné spotřeby při dodání vody nebo odstranění odpadních vod, nebo
• zjištěním rozsahu poskytnutých služeb při poskytnutí služeb elektronických komunikací.
  

  ---

  Chyby se dají napravit, říká šéfka Finanční správy.

  25.1.2024, Zdroj: Finanční správa

  Pokud někdo daňové přiznání nepodá včas, dostane ještě šanci bez sankce tak učinit, sdělila generální ředitelka Finanční správy Simona Hornochová.

  *Koho se letos týká podání přiznání k dani z nemovitosti?

  Standardně se týká toho, kdo nějakou nemovitost loni nově nabyl, například koupil nebo zdědil byt či pozemek nebo si třeba pořídil či přistavěl garáž.

  Letos k tomu přibude zhruba sto tisíc poplatníků, kteří musí podat přiznání v důsledku změn obsažených v konsolidačním balíčku. Předpokládáme, že se to často bude týkat například majitelů pozemků, na kterých začali stavět nový dům vedle nějaké již stojící budovy. Do letoška totiž takový pozemek nebyl považovaný za stavební, u kterého je vyšší sazba daně.

  Přiznání musí podat i ti, kdo nabízejí ubytovací služby například turistům, typicky Airbnb, jen v části svého domu, nebo uživatelé nemovitostí, které jsou ve vlastnictví státu.

  *Často se ale mluví o garážích…

  Ano, zpozornět musí majitelé garáží, které se nově zdaňují podle toho, jak jsou zapsané v katastru nemovitostí. Dříve totiž bylo možné zdaňovat garáž podle jejího skutečného užívání, například jako sklad ovoce nebo jako příslušenství k obytnému domu, často tedy nižší sazbou.

  *Finanční správa kvůli přiznáním spustila informační linky a jezdí za lidmi do obcí. Je o tyto služby zájem?

  Zájem o linky je opravdu velký, od začátku ledna jsme takto vyřídili přes sto tisíc žádostí o pomoc či vysvětlení. Hodně lidí se ptá preventivně, aby se ujistili, že se jich letos povinnost podat daňové přiznání netýká.

  Nejčastější dotazy směřují právě na garáže nebo na stavební pozemky, u kterých lidé potřebují vysvětlit rozdíl ve zdaňování oproti loňskému roku.

  Zároveň se chtějí ujistit, že zvýšení základní sazby daně si vypočítá finanční úřad sám a novou částku včetně QR kódu pro zaplacení zohlední v informaci o výši daně, kterou jim jako každý rok pošle e-mailem, datovou schránkou, v rámci SIPO nebo poštou během dubna a května.

  Úřady hlásí velký zájem o pomoc také přímo na pobočkách i v rámci výjezdů do obcí. Máme za sebou už více než sto výjezdů do šedesáti obcí, kde jsme vybrali přes tři tisíce přiznání.

  Přehled telefonních linek i výjezdů je na internetových stránkách Finanční správy.

  *Bude správa benevolentní, když si člověk novou povinnost neuvědomí a přiznání včas nepodá?

  Finanční správa přistupuje ke správě daně z nemovitých věcí dlouhodobě tolerantně. Pokud někdo přiznání nepodá, pracovník finančního úřadu jej aktivně neformálně kontaktuje a dá mu šanci chybu napravit. Pokud někdo potřebuje s vyplněním přiznání pomoc úředníka, může se osobně dostavit na finanční úřad.

  Podnikatelé, kterým byla ze zákona zřízena datová schránka a mají v přiznání zahrnutu nemovitost, kterou používají ke svému podnikání, musí jej podat výhradně elektronicky. Letos je to však zase o dost snazší, v portálu MOJE daně lze totiž využít novou službu předvyplnění údajů z katastru nemovitostí.

  *Jaký postih za nepodání přiznání hrozí?

  Lhůta pro podání přiznání končí 31. ledna, bez rizika pokuty lze přiznání podat až do 8. února. Podle zákona hrozí za nepodání přiznání pokuta, která se stanoví podle výše daně a činí 0,05 procenta za každý den prodlení, nicméně se platí jen za předpokladu, že by překročila tisíc korun.

  Pokud tedy běžný poplatník daňové přiznání nakonec podá, byť opožděně v reakci na upozornění z finančního úřadu, pokuta mu v zásadě nehrozí.

  ---

  Slevy na dani z příjmů fyzických osob pro zdaňovací období 2024.

  7.2.2024, Zdroj: Finanční správa

  • Slevy na dani podle ustanovení § 35ba zákona o daních z příjmů
  • Daňové zvýhodnění na děti

  Slevy na dani podle ustanovení § 35ba zákona o daních z příjmů, daňové zvýhodnění na děti a další informace z webu Finanční správy.

  Slevy na dani podle ustanovení § 35ba zákona o daních z příjmů

  • základní sleva na poplatníka ve výši 30 840 Kč ročně (2 570 Kč měsíčně),
  • sleva na manžela/manželku, resp. partnera podle zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „manžel“) ve výši 24 840 Kč ročně, je nově definována v § 35bb zákona o daních z příjmů. Slevu na druhého z manželů je možné uplatnit pouze za splnění dvou následujících podmínek, a to:
    1. poplatník žije ve společně hospodařící domácnosti nejen s manželem, na kterého je sleva uplatňována, ale zároveň i s vyživovaným dítětem poplatníka do 3 let věku (tj. do okamžiku dovršení věku 3 let) a
    2. manžel poplatníka nemá vlastní příjem přesahující za zdaňovací období 68 000 Kč.

  Je-li manželovi přiznán nárok na průkaz ZTP/P (dále jen „průkaz ZTP/P“), zvyšuje se částka slevy 24 840 Kč na dvojnásobek (49 680 Kč).

  Pro účely slevy na manžela se za vyživované dítě poplatníka nepovažuje vlastní vnuk nebo vnuk druhého z manželů, není-li v péči těchto osob, která nahrazuje péči rodičů.

  Do vlastního příjmu druhého z manželů se NEZAHRNUJÍ:

  • dávky osobám se zdravotním postižením, pomoci v hmotné nouzi, státní sociální podpory a pěstounské péče s výjimkou odměny pěstouna,
  • příspěvky na péči a na sociální služby,
  • státní příspěvky na penzijní připojištění se státním příspěvkem podle zákona upravujícího penzijní připojištění se státním příspěvkem, státní příspěvky na doplňkové penzijní spoření podle zákona upravujícího doplňkové penzijní spoření a státní podpory podle zákona upravujícího stavební spoření,
  • stipendia poskytovaná studujícím soustavně se připravujícím na budoucí povolání,
  • příjmy plynoucí z důvodu péče o blízkou nebo jinou osobu, která má nárok na příspěvek na péči podle zákona upravujícího sociální služby, který je od daně osvobozen,
  • příjmy, které vznikly jako důsledek porušení podmínek osvobození příjmu nebo uplatnění nezdanitelné části základu daně, a příjmy, které plynou druhému z manželů nebo se pro účely daně z příjmů považují za příjem druhého z manželů v případě manželů, kteří mají společné jmění manželů.

  Upozornění: Náhradní výživné není příjmem druhého z manželů, ale je určeno nezaopatřenému dítěti, tudíž se ani nezahrnuje do příjmů druhého z manželů. Jedná se o sociální dávku, určenou k podpoře nezaopatřených dětí v případech, kdy rodič neplatí výživné, které mu bylo stanoveno rozhodnutím soudu [zákon č. 588/2020 Sb., o náhradním výživném pro nezaopatřené dítě a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

  Do vlastního příjmu manžela se zahrnují veškeré peněžní i nepeněžní příjmy s výjimkou příjmů shora uvedených (§ 35bb odst. 4 zákona o daních z příjmů).

  • základní sleva na invaliditu ve výši 2 520 Kč ročně (210 Kč měsíčně), je-li poplatníkovi přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního nebo druhého stupně z důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění nebo zanikl-li nárok na invalidní důchod pro invaliditu prvního nebo druhého stupně z důvodu souběhu nároku na výplatu tohoto invalidního důchodu a starobního důchodu (souběh invalidního a starobního důchodu se prokazuje potvrzením správce daně),
  • rozšířená sleva na invaliditu ve výši 5 040 Kč ročně (420 Kč měsíčně), je-li poplatníkovi přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně nebo jiný důchod z důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění, u něhož jednou z podmínek přiznání je, že je invalidní ve třetím stupni, zanikl-li nárok na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně z důvodu souběhu nároku na výplatu invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně a starobního důchodu nebo je poplatník podle zvláštních předpisů invalidní ve třetím stupni, avšak jeho žádost o invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně byla zamítnuta z jiných důvodů než proto, že není invalidní ve třetím stupni (souběh invalidního a starobního důchodu se prokazuje potvrzením správce daně),
  • sleva na držitele průkazu ZTP/P ve výši 16 140 Kč ročně (1 345 Kč měsíčně), je-li poplatníkovi přiznán nárok na průkaz ZTP/P (podle zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením),

  Slevu na manžela lze uplatnit pouze jednorázově, a to po uplynutí zdaňovacího období. Ostatní slevy mohou zaměstnanci s příjmy ze závislé činnosti čerpat měsíčně v průběhu zdaňovacího období ve výši jedné dvanáctiny za každý kalendářní měsíc, na jehož počátku jsou podmínky pro jejich uplatnění splněny.

  U poplatníka – daňového nerezidenta, uvedeného v § 2 odst. 3 zákona o daních z příjmů, se daň sníží za zdaňovací období o:

  • slevu na manžela / registrovaného partnera,
  • základní slevu na invaliditu,
  • rozšířenou slevu na invaliditu,
  • slevu na držitele průkazu ZTP/P,
  • nebo slevu za umístění dítěte,

  pouze pokud:

  • se jedná o poplatníka, který je daňovým rezidentem členského státu EU nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor,
  • a zároveň úhrn jeho příjmů ze zdrojů na území České republiky podle § 22 činí nejméně 90 % všech jeho příjmů s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně podle § 3 nebo 6, nebo jsou od daně osvobozeny podle § 4, 6 nebo 10, nebo příjmů, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně,
  • invalidní důchod nebo průkaz ZTP/P byl přiznán na základě českých právních předpisů.

  Upozornění: Daňový nerezident může u zaměstnavatele měsíčně uplatňovat pouze základní slevu na poplatníka. Ostatní slevy může uplatňovat až po skončení zdaňovacího období pouze v rámci daňového přiznání, za splnění ostatních zákonných podmínek.

  Pro zdaňovací období 2024 dochází ke zrušení slevy na studenta a ke zrušení slevy za umístění dítěte v předškolním zařízení.

  Sleva na dani za zastavenou exekuci podle ustanovení § 35 odst. 4 zákona o daních z příjmů

  Slevu lze uplatnit až po uplynutí zdaňovacího období v rámci daňového přiznání, resp. v rámci žádosti o roční zúčtování záloh a daňového zvýhodnění u zaměstnavatele. ;

  Daň poplatníka (oprávněného) se snižuje o slevu za zastavenou exekuci ve výši náhrady přiznané exekutorem při zastavení exekuce. Sleva se týká pohledávek do maximální výše 1 500 Kč. Výše náhrady činí 30 % z vymáhané částky.  Výše slevy na dani za jednu exekuci činí maximálně 450 Kč.

  Uvedenou slevu na dani si mohou, v souladu s § 35 odst. 4 zákona o daních z příjmů, uplatnit jak fyzické, tak právnické osoby (oprávnění). Zaměstnanci do žádosti o roční zúčtování záloh a daňového zvýhodnění uvedou výši přiznané náhrady za zastavenou exekuci a doloží usnesení (příp. více usnesení) o zastavení exekuce.

  Daňové zvýhodnění na děti

  Výše daňového zvýhodnění na děti pro zdaňovací období 2024 činí:

  • 15 204 Kč ročně (1 267 Kč měsíčně) na jedno dítě,
  • 22 320 Kč ročně (1 860 Kč měsíčně) na druhé dítě,
  • a 27 840 Kč ročně (2 320 Kč měsíčně) na třetí a každé další dítě.

  V případě dětí, kterým byl podle tuzemských právních předpisů přiznán nárok na průkaz ZTP/P, se výše daňového zvýhodnění zdvojnásobuje:

  • 30 408 Kč ročně (2 534 Kč měsíčně) na jedno dítě,
  • 44 640 Kč ročně (3 720 Kč měsíčně) na druhé dítě,
  • a 55 680 Kč ročně (4 640 Kč měsíčně) na třetí a každé další dítě.

  Pro správnou aplikaci a posouzení nároku u poplatníka, který daňové zvýhodnění uplatňuje, musí být splněna základní podmínka, že vyživované dítě žije s poplatníkem ve společně hospodařící domácnosti.

  Daňové zvýhodnění lze uplatnit formou slevy na dani, daňového bonusu, nebo kombinací slevy na dani a daňového bonusu.

  Je-li nárok poplatníka na daňové zvýhodnění vyšší než vypočtená daň po slevě, je vzniklý rozdíl daňovým bonusem. Poplatník může daňový bonus uplatnit, pokud jeho výše činí alespoň 100 Kč.

  Daňový bonus může u plátce daně uplatnit poplatník, který ve zdaňovacím období měl příjem ze závislé činnosti alespoň ve výši šestinásobku minimální mzdy (pro rok 2024 činí 6násobek minimální mzdy 113 400 Kč).

  Měsíční daňový bonus lze vyplatit, pokud jeho výše činí alespoň 50 Kč za podmínky, že úhrn příjmů ze závislé činnosti vyplacený nebo zúčtovaný plátcem daně za příslušný kalendářní měsíc dosahuje u poplatníka alespoň výše poloviny minimální mzdy (pro rok 2024 činí polovina minimální mzdy 9 450 Kč Do těchto příjmů se nezahrnují příjmy od daně osvobozené a příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně.

  Více informací na webu Finační správy.

  ---

  Sportovní vybavení k dispozici na pracovišti.

  16.1.2024, Zdroj: Verlag Dashöfer

  Od 1. 1. 2024 došlo v zákoně o daních z příjmů ke změnám ve zdaňování benefitů a jiných plnění poskytovaných zaměstnavateli zaměstnancům.

  Novelizace zákona o daních z příjmů upravila podmínky pro některá plnění ve prospěch zaměstnanců. GFŘ vydalo metodickou informaci ke zdaňování benefitů, která tuto problematiku osvětluje.

  Jedna část výkladu pojednává o možnosti využití sportovního vybavení, které je k dispozici na pracovišti a má sloužit zaměstnancům za účelem zlepšení jejich pracovní výkonnosti. Jako příklad jsou uvedeny rotoped, činky, fotbálek, stolní tenis a jiné sportovní vybavení, které je možné využívat v průběhu pracovní doby nebo v časové souvislosti s výkonem práce pro zaměstnavatele. Toto plnění ze strany zaměstnavatele není považováno za příjem zaměstnance. Z pohledu zaměstnavatele jde o daňový náklad na vybavení pracoviště, popř. vynaložený na pracovní a sociální podmínky, péči o zdraví a zvýšený rozsah doby odpočinku zaměstnanců – § 24 odst. 2 písm. j) zákona o daních z příjmů, pokud to je zakotveno v kolektivní smlouvě, vnitřním předpisu zaměstnavatele, pracovní nebo jiné smlouvě.

  Naopak pokud je zaměstnanci umožněno sportování na úrovni srovnatelné s běžnými veřejně dostupnými sportovišti, např. zcela vybavená posilovna, kursy jógy apod., za cenu nižší než obvyklou, jde o nepeněžní benefit, který je do poloviny průměrné mzdy za zdaňovací období od daně osvobozen. Taková možnost sportování slouží k účelnému zlepšení celkové tělesné a fyzické zdatnosti či ke zlepšení dovedností v daném odvětví sportu, tedy převažuje nepracovní cíl. Z pohledu zaměstnavatele jde o nedaňový náklad.

  ---

  Změna v daních z příjmů související s preventivní restrukturalizací.

  31.10.2023, Zdroj: Verlag Dashöfer

  Nově zavedený institut preventivní restrukturalizace se promítnul i do regulace daňových odpisů pohledávek.

  Preventivní restrukturalizace se má provádět tak, že dlužník vymezí okruh dotčených věřitelů a jejich pohledávky, které jsou zahrnuty do restrukturalizačního plánu, a v restrukturalizačním plánu stanoví restrukturalizační opatření. Jedním z nich může být změna obsahu závazku (např. posunutí splatnosti), některé dotčené dluhy mohou být i zcela nebo částečně prominuty.

  Pak je zřejmé, že předmětné pohledávky již nemohou být splaceny. Proto bylo ustanovení § 24 odst. 2 písm. y) zákona o daních z příjmů rozšířeno a pohledávka, která byla při svém vzniku vykázána ve výnosech a zdaněna, bude v rozsahu, ve kterém je dluh podle účinného restrukturalizačního plánu prominut, u věřitele uznatelným výdajem.

  Na straně dlužníka se o výši prominutého dluhu zvyšuje základ daně, a to buď zaúčtováním prominutého dluhu do výnosů, nebo na základě § 23 odst. 3 písm. a) bodu 12 zákona o daních z příjmů.

  Viz také Změna v DPH související s preventivní restrukturalizací.

  ---

  Změny v oblasti úhrady poskytnuté náhrady mzdy (platu) při pracovním volnu souvisejícím s akcí pro děti a mládež od 1. 1. 2024.

  29.11.2023, Zdroj: Česká správa sociálního zabezpečení

  Ve Sbírce zákonů byl vyhlášen nový zákon č. 321/2023 Sb., kterým dochází s účinností od 1. 1. 2024 mj. ke změně zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), a to i znění § 203a, upravujícího nově komplexně otázky pracovního volna souvisejícího s akcí pro děti a mládež včetně podmínek, za kterých má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy nebo platu, její výše a nároku zaměstnavatele na úhradu poskytnuté náhrady mzdy nebo platu ze státního rozpočtu s odkazem na jiný právní předpis, konkrétně zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve kterém bude se stejnou účinností upraven postup okresních správ sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) při úhradě náhrady mzdy nebo platu podle § 203a zákoníku práce.

  Nadále, tak jako doposud, bude dle nového znění zákoníku práce příslušet zaměstnanci pracovní volno pro jiný úkon v obecném zájmu k činnosti vedoucích táborů pro děti a mládež, jejich zástupců pro věci hospodářské a zdravotní, oddílových vedoucích, vychovatelů, instruktorů a středních zdravotnických pracovníků v táborech pro děti a mládež a k obdobným činnostem na sportovních soustředěních dětí a mládeže, a to v nezbytně nutném rozsahu, nejvýše však 3 týdny v kalendářním roce, pokud tomu nebrání vážné provozní důvody na straně zaměstnavatele.

  Podmínkou pro poskytnutí takového volna aktuálně je a nadále i bude, že zaměstnanec nejméně po dobu 1 roku bezprostředně před uvolněním pracoval soustavně a bezplatně s dětmi nebo mládeží (splnění podmínky nebude nevyžadováno, půjde-li o tábory nebo sportovní soustředění pro zdravotně postižené děti a mládež). Právní úprava nově definuje pojem děti a mládež s tím, že za ně bude třeba považovat fyzické osoby mladší než 26 let.

  Nově bude určen způsob stanovení tzv. ročního limitu pro poskytování náhrady mzdy nebo platu, tj. doby, za niž bude v kalendářním roce zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu. Náhrada bude příslušet za počet hodin pracovního volna odpovídající délce jeho stanovené nebo kratší týdenní pracovní doby a bude poskytována od započetí prvního čerpání pracovního volna v kalendářním roce. Dojde-li ke změně délky stanovené nebo kratší týdenní pracovní doby v průběhu kalendářního roku, pak se počet hodin zbývajících do ročního limitu vyjádří stejným poměrem k nové délce stanovené nebo kratší týdenní pracovní doby. Dosud pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu přísluší v rozsahu 1 týdne.

  Při určení výše náhrady mzdy nebo platu bude platit, že náhrada přísluší ve výši průměrného hodinového výdělku, nejvýše však ve výši jedné stočtyřiasedmdesátiny průměrné mzdy v národním hospodářství na přepočtené počty zaměstnanců zveřejněné Českým statistickým úřadem za první až třetí kalendářní čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém se poskytuje pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu. Výši uvedeného podílu průměrné mzdy vyhlásí Ministerstvo práce a sociální věcí sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů (ke dni zveřejnění této aktuality nebylo uveřejněno), přičemž se částka zaokrouhlí na desetihaléře směrem nahoru.

  Uvedené skutečnosti bude zaměstnanec povinen svému zaměstnavateli prokázat. V případě, že tak neučiní, neměl by nárok na náhradu mzdy nebo platu. Z pohledu zaměstnavatele je přitom dané rozhodné nejen proto, aby mohl náhradu poskytnout, ale také aby mohl prokázat a doložit nárok na úhradu náhrady mzdy nebo platu příslušné OSSZ.

  Úhrada poskytnuté náhrady mzdy nebo platu zaměstnavateli

  Jak už plyne z předchozího textu, nově bude podmínky pro uplatnění nároku (žádosti) o úhradu poskytnuté náhrady mzdy nebo platu a její realizaci upravovat zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, konkrétně § 123k. V něm jsou zakotveny postupy, které mj. i podstatně zjednoduší a zpružní samotné „vyřízení žádosti“.

  Přijetí nové právní úpravy s účinností od 1. 1. 2024 zejména znamená:

  • Nově určenou místní příslušnost OSSZ pro uplatnění žádosti o úhradu náhrady mzdy nebo platu a její realizaci, která se bude řídit stejnými pravidly jako ve věcech sociálního zabezpečení.
  • Náhrada mzdy nebo platu bude považována za přeplatek na pojistném podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a žádost o úhradu náhrady mzdy nebo platu bude považována za žádost o vrácení přeplatku na pojistném. To mj. znamená, že pokud by měl zaměstnavatel vůči okresní či České správě sociálního zabezpečení splatný závazek, byla by částka přiznané úhrady náhrady mzdy nebo platu použita k jeho úhradě.
  • Žádost o úhradu náhrady mzdy nebo platu bude předepsaným tiskopisem, který bude muset obsahovat předepsané náležitosti. Spolu s podáním předepsaného tiskopisu bude zaměstnavatel povinen prokázat a doložit příslušné OSSZ splnění rozhodných skutečností a podmínek stanovených zákoníkem práce, na jejichž základě náhradu mzdy nebo platu zaměstnanci poskytl.
  • Žádost o úhradu náhrady mzdy nebo platu bude zaměstnavatel moci podat příslušné OSSZ nejpozději do 6 kalendářních měsíců po uplynutí kalendářního měsíce, do něhož byla náhrada mzdy nebo platu zaměstnanci zúčtována. Pokud tak zaměstnavatel neučiní, nárok na úhradu náhrady mzdy nebo platu zaniká.
  • Zaměstnavatel bude mít také povinnost hlásit příslušné OSSZ změny ve skutečnostech, které mají vliv na stanovení výše náhrady mzdy nebo platu, nebo změny ve skutečnostech, pokud jde o prokázání a doložení splnění rozhodných skutečností a podmínek stanovených zákoníkem práce, na jejich základě zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu poskytl, a to do 8 dnů ode dne, kdy změnu zjistil. Nesplnění dané povinnosti bude mít povahu přestupku, za nějž je možno zaměstnavateli uložit pokutu až do výše 20 000 Kč.
  • Pro případ, že by zaměstnavateli byla uhrazena náhrada mzdy nebo platu a zaměstnavatel přitom nesplnil podmínky stanovené zákoníkem práce pro její úhradu, bude mít OSSZ vůči němu nárok na vrácení neprávem přijaté úhrady náhrady mzdy nebo platu nebo její části.

  Zásadní změnou pak projde samotné „vyřízení žádosti“ příslušnou OSSZ. Nově bude u žádostí podaných po 31. 12. 2023 postupováno tak, že pokud bude zřejmé splnění podmínek nároku na úhradu náhrady mzdy nebo platu a v té souvislosti prokázáno a doloženo splnění rozhodných skutečností a podmínek stanovených zákoníkem práce, OSSZ rovnou zašle na účet zaměstnavatele vedený u peněžního ústavu v České republice požadované plnění.

  Pouze za situace, že po posouzení žádosti zaměstnavatele a souvisejících podkladů OSSZ dospěje k závěru, že poskytnutou náhradu mzdy nebo platu nelze zaměstnavateli uhradit, popř. ji nelze uhradit v požadované výši, obdrží zaměstnavatel o této skutečnosti písemné oznámení. V případě, že s takovým vyřízením žádosti nebude zaměstnavatel souhlasit, pak může do 30 dnů ode dne doručení uvedeného oznámení podat příslušné OSSZ písemnou žádost o vydání rozhodnutí, k čemuž je OSSZ dle zákona povinna.

  Bližší informace týkající se dané problematiky s ohledem na přijaté změny příslušných právních předpisů je možno nalézt na webových stránkách České správy sociálního zabezpečení na stránce Úhrada poskytnuté náhrady mzdy (platu) při pracovním volnu souvisejícím s akcí pro děti a mládež.

  ---

Zveřejnění formuláře Oznámení dle DAC7 na portálu MOJE daně.

12.1.2024, Zdroj: Finanční správa

Na portálu MOJE daně byl zveřejněn formulář Oznámení o oznamované činnosti vykonávané oznamovaným prodejcem, který slouží ke splnění oznamovací povinnosti (viz 1) dle DAC7.

Formulář Oznámení naleznete po přihlášení do Aplikace DAC7 na portálu MOJE daně. Přístup do Aplikace DAC7 získáte na základě předem podaného Ohlášení českého oznamujícího provozovatele platformy. V případě neusazeného provozovatele platformy lze získat přístup do Aplikace DAC7 na základě Žádosti o registraci neusazeného provozovatele platformy.

Do Aplikace DAC7 se následně přihlásíte způsobem, kterým jste autentizovali své Ohlášení/Žádost o registraci.

Oznamující provozovatelé platforem jsou povinni podat Oznámení do 31. 1. 2024 za oznamované období 2023.

Připomínáme, že oznamující provozovatel platformy k Oznámení přiloží XML soubor
s příslušnými informacemi o oznamovaných prodejcích dle DAC7. XML schéma a XSD User Guide sloužící pro tvorbu zpráv naleznete na internetových stránkách Finanční správy ČR v části Mezinárodních spolupráce -> Mezinárodní zdaňování – Přímé daně -> DAC7.

viz 1: § 14zzf zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů.

---

Využití transakce s širším předmětem pro stanovení referenční ceny při úpravě základu daně.

23.11.2023, Zdroj: Nejvyšší správní soud

Judikát k § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.

Správce daně může při úpravě základu daně podle § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, pro stanovení referenční ceny využít jako nezávislou transakci i takovou transakci, která má širší předmět než řízená transakce. Taková „širší“ transakce ale stále musí být alespoň v jádru srovnatelná s řízenou transakcí, musí být možné u ní provést korekci. Předmět řízené transakce proto musí představovat podstatnou část „širší“ nezávislé transakce a postavení stran obou transakcí se nesmí zásadním způsobem lišit.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2023, čj. 10 Afs 257/2022-60)

Prejudikatura:

č. 1852/2009 Sb. NSS a č. 2548/2012 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 26/2009 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 989/08).

Věc:

ERT Automotive Bohemia, s. r. o., proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z příjmu právnických osob, o kasační stížnosti žalovaného.

V této věci se Nejvyšší správní soud zabýval aplikací § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů na transakci mezi subdodavatelem a jeho odběratelem, kteří jsou tzv. spojenými osobami. Připomněl přitom základní principy, které musí správce daně dodržet, pokud chce upravit takovému subdodavateli základ daně z příjmů právnických osob.

Žalobkyně od ledna do listopadu 2013 zajišťovala výrobu a opravy čalounických výrobků pro automobilový průmysl pro svou „sesterskou“ společnost Reiner Lasertec GmbH se sídlem v Německu (obě společnosti v té době vlastnila mateřská společnost Notos Beteiligungen GmbH, také se sídlem v Německu). Žalobkyně společnosti Reiner Lasertec poskytovala služby v podobě sešití a začištění tzv. přířezů, které jí dodávala právě tato německá společnost (zpracované materiály se dále používaly při výrobě automobilového dílu s označením „C218“). Žalobkyně tuto „práci ve mzdě“ pro společnost Reiner Lasertec zajišťovala za cenu ve výši 0,15 EUR za minutu práce. V prosinci 2013 žalobkyně tento obchodní model změnila. Nově již jen nezpracovávala materiály pro Reiner Lasertec, ale naopak převzala její dřívější roli. Zajišťovala tedy kompletní výrobu automobilového dílu, který pak dodávala jako samostatný výrobce a konečný dodavatel.

Finanční úřad pro Jihočeský kraj (správce daně) však pojal podezření, že žalobkyně od ledna do listopadu 2013 podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů dodávala služby tzv. spojené osobě za cenu nižší, než která by byla sjednána mezi nezávislými osobami. Po provedení daňové kontroly proto žalobkyni dodatečným platebním výměrem doměřil daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2013 v částce 2 200 200 Kč. Žalobkyně též na základě dodatečného platebního výměru měla zaplatit penále ve výši 491 681 Kč. Proti dodatečnému platebnímu výměru žalobkyně podala odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 6. 2019 zamítl.

Žalobkyně však uspěla s žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 20. 7. 2022, čj. 50 Af 14/2019-89, rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Daňové orgány podle krajského soudu neunesly břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně stanovení referenční ceny a rozdílu mezi sjednanou cenou a referenční cenou. Nevypořádaly se ani s argumentem žalobkyně, že sjednaná cena za služby poskytované společnosti Reiner Lasertec pokrývala veškeré její náklady, stejně jako přiměřený zisk. Nevzaly totiž dostatečně v potaz, že v řízené transakci vystupovala žalobkyně jako subdodavatel, zatímco v nezávislé transakci již působila jako samostatný výrobce.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. Krajský soud podle něj překročil žalobní body, protože žalobkyně v žalobě nenamítala, že se stěžovatel nezabýval jejími argumenty ohledně toho, co vše pokrývala cena sjednaná s Reiner Lasertec. Na tyto argumenty daňové orgány ostatně reagovaly. Tato tvrzení žalobkyně byla relevantní až pro poslední podmínku pro úpravu základu daně podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Dále stěžovatel tvrdil, že rozsah poskytovaných služeb v řízené i nezávislé transakci stanovily daňové orgány správně. Znovu vysvětlil, jakým způsobem určil referenční cenu a jak „očistil“ cenu nezávislé transakce od nákladů, které neobsahovala cena v rámci řízené transakce.

Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti znovu vytýkala daňovým orgánům, že „srovnávaly nesrovnatelné“ – tedy že porovnávaly její činnost a náklady jako subdodavatele s činností a náklady Reiner Lasertec jako konečného dodavatele. Reiner Lasertec ale jako konečný dodavatel měla na rozdíl od žalobkyně na starosti například vyjednávání se zákazníky. Z kalkulací Reiner Lasertec, které od ní žalobkyně převzala, též nelze dovozovat, jaké činnosti žalobkyně vykonávala a jaké náklady nesla před prosincem 2013. Neplyne z nich ani to, že by snad žalobkyně před prosincem 2013 společnosti Reiner Lasertec některé výkony či náklady neúčtovala. Žalobkyně také upozornila, že podle výpočtů daňových orgánů by měla jako pouhý výrobce ve mzdě dosahovat (na toto postavení ve výrobním řetězci) nevídaných zisků.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z ODŮVODNĚNÍ:

[9] Podle § 23 odst. 7 věty první zákona o daních z příjmů, liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví se základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl.

[10] Aby mohl podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů správce daně upravit daňovému subjektu základ daně, musí splnit následující tři podmínky. Zaprvé musí prokázat, že tzv. řízená transakce proběhla (a tzv. převodní či sjednaná cena byla dohodnuta) mezi spojenými osobami. Zadruhé musí správce daně prokázat, že převodní cena se liší od tzv. referenční ceny v nezávislé transakci, tedy ceny, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. V případě prvních dvou podmínek tedy břemeno tvrzení i důkazní břemeno tíží správce daně. Zatřetí musí dát správce daně daňovému subjektu příležitost, aby zjištěný rozdíl mezi převodní cenou a referenční cenou uspokojivě vysvětlil a doložil. Teprve v tento moment přechází důkazní břemeno zpět na daňový subjekt (k tomu srov. rozsudky NSS ze dne 27. 1. 2011, čj. 7 Afs 74/2010-81, č. 2548/2012 Sb. NSS, Českolipská, nebo ze dne 13. 3. 2013, čj. 1 Afs 99/2012-52, Goldfein CZ, bod 14).

[11] V nynější věci není sporné, že žalobkyně a společnost Reiner Lasertec byly od ledna do listopadu 2013 osoby ovládané stejnou ovládající osobou (mateřskou společností Notos Beteiligungen), byly tedy spojenými osobami podle § 23 odst. 7 písm. b) bodu 3 zákona o daních z příjmů. Naopak sporné je, zda daňové orgány splnily další podmínky nezbytné pro úpravu základu daně podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů.

[12] Jak Nejvyšší správní soud výše naznačil, do listopadu 2013 žalobkyně působila pouze jako dlouhodobý subdodavatel sesterské společnosti Reiner Lasertec. Takto fungovala přinejmenším od roku 2008. Jiné odběratele neměla. Její zapojení do výrobního procesu spočívalo v „práci ve mzdě“, tj. ve zpracování materiálů, které jí dodávala Reiner Lasertec, a to za cenu vypočtenou jako 0,15 EUR za minutu práce. Jak žalobkyně v nynější věci opakovaně uvedla, právě v roce 2013 se skupina, jíž byla součástí, dostala do problémů (mj. Reiner Lasertec ztratila odběratele a vstoupila do insolvence).

[13] Od prosince 2013 se postavení žalobkyně změnilo. Zatímco dříve jen zpracovávala materiály, které jí dodávala Reiner Lasertec, od konce roku 2013 v podstatě převzala její roli. Žalobkyně tedy nově zajišťovala celou výrobu konkrétního automobilového dílu C218 (její dřívější činnost byla jen částí výrobního procesu tohoto dílu), nakupovala materiály pro jeho zhotovení a především měla na starosti jeho prodej odběratelům (již mimo dřívější skupinu).

[14] Od společnosti Reiner Lasertec žalobkyně také převzala dokumenty s kalkulací cen, za které Reiner Lasertec dodávala finální výrobky svým zákazníkům (tabulky, ve kterých byla finální cena dílu C128 rozpočtena na různé výrobní a administrativní náklady či zamýšlenou ziskovou marži). Právě s pomocí těchto kalkulací stanovila ceny svému novému odběrateli, společnosti Boshoku Automotive Europe GmbH (sama žalobkyně k tomu v průběhu řízení uvedla, že použití těchto kalkulací bylo především akutním vyřešením otázky, jak si má nastavit ceny; k původním cenám účtovaným Rainer Lasertec si žalobkyně pouze vyjednala přirážku ve výši 3 % původní ceny automobilových dílů).

[15] Správce daně však pojal podezření, že do listopadu 2013 žalobkyně své služby poskytovala „pod cenou“. Správce nejprve hodlal upravit základ daně žalobkyně o zhruba 7,5 milionu Kč podle referenční ceny stanovené metodou TNMM (transakční metodou čistého rozpětí). Následně však (též po výhradách žalobkyně) přistoupil k stanovení nové referenční ceny metodou CUP (srovnatelné nezávislé ceny). Správce při stanovení druhé referenční ceny porovnal původní transakci mezi žalobkyní a Rainer Lasertec (resp. poskytování služeb žalobkyní od ledna do listopadu 2013) s následnou transakcí mezi žalobkyní a Boshoku Automotive. Nezávislou transakci s Boshoku Automotive se pak pokusil „očistit“ tak, aby porovnával jen srovnatelné činnosti, tedy tu část výroby, kterou žalobkyně zajišťovala i před prosincem 2013 (podstatnou částí sporu je přitom otázka, zda se to stěžovateli podařilo). A dospěl k závěru, že žalobkyně své služby společnosti Reiner Lasertec do listopadu 2013 skutečně poskytovala „pod cenou“, tj. za nižší cenu, než která by byla sjednána za obdobných podmínek mezi nezávislými osobami. Zjištěný rozdíl v cenách podle správce žalobkyně nedokázala přesvědčivě vysvětlit. Stěžovatel pak postup správce potvrdil.

[16] Podle Nejvyššího správní soudu však krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele správně. Nejvyšší správní soud sice jeho úvahy v některých ohledech upřesňuje, krajský soud ale správně identifikoval problémy v postupu daňových orgánů (Nejvyšší správní soud se pouze těmito otázkami zabývá v opačném pořadí, než činil krajský soud, aby odůvodnění rozsudku lépe navazovalo na jednotlivé podmínky pro úpravu základu daně popsané výše). Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabývá otázkou, zda daňové orgány správně stanovily referenční cenu (III.A). Následně řeší, zda se daňové orgány dostatečně vypořádaly s argumentací žalobkyně ohledně toho, za jakých podmínek probíhala řízená transakce (III.B).

[17] Nejvyšší správní soud též podotýká, že stěžovatel podal poměrně obsáhlou a podrobnou kasační stížnost, ve které však mnohdy uplatňuje jen formální a navíc zjevně nedůvodné argumenty (např. opakovaně krajskému soudu vytýká, že překročil žalobní body – k tomu viz níže), případně opakuje a reprodukuje celé části napadeného rozhodnutí. Naopak na výhrady krajského soudu mnohdy vůbec nereaguje. Nejvyšší správní soud se tedy pokusil strukturu svého odůvodnění co nejvíce zpřehlednit a především se nevypořádával s každou dílčí námitkou – naopak proti nim postavil svůj vlastní právní názor, který pokrývá jádro věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, č. 26/2009 Sb. ÚS, bod 68).

III.A Daňové orgány nestanovily referenční cenu správně

[18] Nejprve se tedy Nejvyšší správní soud zabýval kasačními námitkami ohledně druhé podmínky pro úpravu základu daně podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Především se zabýval otázkou, zda při stanovení referenční ceny daňové orgány vybraly srovnatelnou nezávislou transakci, kterou bylo možné pro určení referenční ceny přiléhavě upravit.

[19] Aby mohl správce daně stanovit rozdíl mezi sjednanou a referenční cenou, musí nejprve zjistit samotnou sjednanou cenu. To pochopitelně problém nebývá. Správce daně však také tíží důkazní břemeno ohledně situace „za které sjednávaly cenu spojené osoby“. V případě nejasností „ohledně rozhodných aspektů […] musí správce daně vycházet z takových skutkových závěrů, které jsou v dané konkrétní skutkové konstelaci pro daňový subjekt nejvýhodnější“ (srov. opět rozsudek ve věci Českolipská a na něj navazující rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2022, čj. 10 Afs 453/2021-66, bod 36).

[20] Dále musí správce daně určit referenční cenu, o které již Nejvyšší správní soud mnohokrát uvedl, že „je v podstatě simulace ceny vytvořená na základě úvahy, jakou cenu by za situace shodné se situací spojených osob tyto osoby sjednaly, nebyly-li by spojené a měly-li by mezi sebou běžné obchodní vztahy“ (opět rozsudek ve věci Českolipská a rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2009, čj. 8 Afs 80/2007-105, č. 1852/2009 Sb. NSS). Právě k jednotlivým krokům při určování referenční ceny se váže řada dalších pokynů plynoucích z judikatury Nejvyššího správního soudu.

[21] Předně je pod drobnohledem už výběr nezávislých transakcí, se kterými chce správce daně srovnávat řízenou transakci: výběr nezávislých transakcí a, nebudou-li plně srovnatelné, přiléhavý způsob jejich korekce je nutné učinit na základě objektivních, spravedlivých a přezkoumatelných kritérií (srov. rozsudek čj. 8 Afs 80/2007-105). Při stanovení referenční ceny musí daňové orgány vycházet primárně z existujících nezávislých transakcí, které jsou alespoň v jádru srovnatelné s transakcí řízenou. S určením referenční ceny při neexistenci alespoň v jádru srovnatelných transakcí na základě hypotetického odhadu totiž zákon nepočítá (rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2020, čj. 9 Afs 232/2018-63, Automotoklub Masarykův okruh, bod 24; právní názor potvrzen např. rozsudky ze dne 23. 7. 2021, čj. 2 Afs 148/2020-37, LCN GROUP, bod 26 a násl., resp. ze dne 27. 10. 2022, čj. 5 Afs 141/2021-37, HPI – CZ, body 32 až 36). Okruh nezávislých transakcí, z nichž lze při určení referenční ceny vyjít, je ale značně široký. Nelze z něj bez dalšího vyloučit např. nezávislou transakci uzavřenou v jiném časovém období či z jiné země – případné rozdíly lze korigovat (rozsudek ve věci Automotoklub Masarykův okruh, bod 23).

[22] Vedle pokynů pro určení a případnou korekci nezávislých transakcí (o které jde nyní především) z judikatury plyne, že podle „objektivních, spravedlivých a přezkoumatelných“ kritérií musí daňové orgány zvolit též přiléhavou metodu srovnání (rozsudek NSS ze dne 23. 1. 2013, čj. 1 Afs 101/2012-31, FISH MARKET, bod 36), případně použít vícero relevantních metod současně (rozsudek ve věci Automotoklub Masarykův okruh, bod 23). Rovněž musí případně zdůvodnit, proč nebylo možné použít metodu preferovanou daňovým subjektem (rozsudek NSS ze dne 20. 2. 2020, čj. 7 Afs 472/2018-57, DENSO MANUFACTURING CZECH, bod 28). Pochopitelně nesmí zapomenout na základní zásady daňového řízení, v pochybnostech o skutkových závěrech je nutné vycházet z těch, které jsou pro daňový subjekt nejvýhodnější (srov. opět rozsudky čj. 8 Afs 80/2007-105 a ve věci Českolipská).

[23] Jádro problému, který v postupu stěžovatele viděl krajský soud (a stejně tak žalobkyně), spočívá v tom, že pro stanovení referenční ceny si stěžovatel vybral jedinou nezávislou transakci, která sice částečně zahrnovala činnosti, které byly předmětem řízené transakce, ale ve které žalobkyně vystupovala v jiné roli než v řízené transakci.

[24] Krajský soud stěžovateli v podstatě vytkl, že dostatečně nepřihlédl ke všem rozdílům mezi řízenou a nezávislou transakcí. Opakovaně zdůraznil, že žalobkyně v nezávislé transakci vystupovala jako konečný dodavatel celého výrobku a její činnost tak logicky musela mít vyšší přidanou hodnotu. Stěžovatel přesto dovodil, že v řízené transakci měla mít žalobkyně např. stejnou ziskovou marži, režijní, administrativní či správní náklady jako v nezávislé transakci. Nezabýval se ale již tím, zda by za takto upravené (vyšší) ceny žalobkyně vůbec zvládla své subdodavatelské služby nabízet, ani nezkoumal podobné subdodavatelské transakce (srov. body 54 až 55 rozsudku krajského soudu).

[25] Proti tomu se stěžovatel bránil jednak tvrzením, že krajský soud překročil žalobní body, jednak opakovaným vysvětlením svého postupu. Uvedl, že ke změně obchodního modelu žalobkyně přihlédl, např. nezávislou transakci „očistil“ od jakéhokoli vlivu nákladů na materiály, které do listopadu 2013 žalobkyně nenesla. Pro porovnání též pečlivě zvolil jen činnosti, které žalobkyně prokazatelně v řízené transakci pro Reiner Lasertec prováděla. Tyto námitky však nejsou důvodné.

[26] V prvé řadě Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tím, že snad krajský soud překročil žalobní body v rozporu s § 75 odst. 2 s. ř. s. Žalobkyně před krajským soudem vznesla námitky, které opakuje již od daňového řízení. Krajský soud je vzal v úvahu a posoudil podle nich napadené rozhodnutí. Jen z toho, že krajský soud např. použil jinou formulaci než žaloba nebo žalobní námitku vztáhl na konkrétní část napadeného rozhodnutí, nelze dovozovat překročení žalobních bodů.

[27] Pokud jde o věcné výhrady, Nejvyšší správní soud upozorňuje, že krajský soud stěžovateli vytkl již to, že při stanovení referenční ceny nezkoumal další podobné subdodavatelské transakce (byť tak učinil v podstatě „uprostřed“ dalších výhrad, srov. konec bodu 54 napadeného rozsudku). K této výtce krajského soudu je užitečné připomenout, že judikatura k stanovení referenční ceny pravidelně pracuje s tím, že daňové orgány vycházejí z intervalu cen (srov. např. rozsudek čj. 8 Afs 80/2007-105). Tedy, že s řízenou transakcí srovnají více než jednu nezávislou transakci. Nejvyšší správní soud dokonce opakovaně výslovně uvedl, že „při určení referenční ceny by měl správce daně vyjít z určitého cenového intervalu, tedy srovnat transakci provedenou žalobcem s více než jednou transakcí mezi nezávislými osobami“ (srov. rozsudky ze dne 21. 3. 2018, čj. 1 Afs 143/2017-32, bod 26, a ze dne 25. 4. 2018, čj. 3 Afs 105/2017-22, bod 22). Obecně sice platí, že čím podobnější si srovnávané transakce a okolnosti jejich uskutečnění jsou, tím může být jejich vzorek menší (v případě totožných okolností dokonce mohou stačit i dvě nezávislé transakce, srov. rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2020, čj. 4 Afs 125/2020-61, Těžká mechanizace, bod 27). Výběr nezávislé transakce v nynější věci je tedy problematický už tím, že stěžovatel zvolil jedinou transakci.

[28] Pokud jde dále o korekci samotné zvolené transakce, Nejvyšší správní soud sdílí výhrady krajského soudu, že stěžovatel při stanovení referenční ceny nevzal dostatečně v potaz rozdíl mezi postavením žalobkyně v řízené a v nezávislé transakci. V první z nich žalobkyně jako subdodavatelka poskytovala úzce vymezené služby, v druhé jako finální dodavatel zajišťovala výrobu celého automobilového dílu.

[29] V nejobecnější rovině Nejvyšší správní soud uznává, že jako nezávislá transakce může při stanovení referenční ceny sloužit i taková transakce, která je svým předmětem širší než řízená transakce a předmět řízené transakce v sobě zahrnuje (tedy např. i nynější nezávislá transakce). Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, okruh transakcí, které lze pro srovnání využít, je široký (srov. bod [21]). Nejvyšší správní soud šel koneckonců v minulosti dokonce tak daleko, že daňovým orgánům umožnil jako nezávislou transakci použít transakci mezi spojenými osobami, avšak s cenou určenou znaleckým posudkem (srov. již výše citované rozsudky čj. 1 Afs 143/2017-32, bod 26, a čj. 3 Afs 105/2017-22, bod 22).

[30] I taková nezávislá transakce ale musí být alespoň v jádru srovnatelná s řízenou transakcí. Musí být alespoň způsobilá k následné korekci. Co znamená srovnatelnost alespoň v jádru, je pochopitelně nutné určit případ od případu. Obecně lze ale říct, že předmět řízené transakce musí v rámci širší nezávislé transakce představovat její podstatnou součást – tak, aby cena nezávislé transakce byla dohodnuta právě s ohledem na něj. Pokud by předmět řízené transakce představoval jenom marginální, nevýznamnou část v rámci širší nezávislé transakce, stala by se tato transakce nepoužitelnou. Podobně důležité je, aby se zásadním způsobem nelišilo postavení stran širší nezávislé transakce, především té, které odpovídá postavení daňového subjektu v rámci řízené transakce. Teprve za splnění těchto předpokladů totiž bude mít korekce nezávislé transakce nějaký smysl – jinak by totiž daňové orgány fakticky určovaly referenční cenu jen hypotetickým odhadem, který však § 23 odst. 7 zákona o dani z příjmů nepředpokládá (srov. opět bod [21] výše a rozsudek ve věci Automotoklub Masarykův okruh).

[31] V nynější věci však není jasné, zda použitá nezávislá transakce je vůbec v jádru srovnatelná s řízenou transakci a zda lze vůbec smysluplně provést korekci nezávislé transakce.

[32] Jak zdůraznil krajský soud a Nejvyšší správní soud vysvětloval výše, postavení žalobkyně v řízené transakci a nezávislé transakci bylo podstatně odlišné. Na jedné straně byla žalobkyně subdodavatelkou „pracující“ pro Reiner Lasertec, zajišťující jedinou činnost, za běžných okolností v postavení prakticky bez rizika (což uznal i stěžovatel). Na straně druhé již žalobkyně zajišťovala celou výrobu dílu C218 a tedy (patrně) podstatně širší okruh činností. Navíc nesla veškeré riziko, které je s takovým postavením spojeno. Pak ale Nejvyšší správní soud souhlasí s žalobkyní, že z povahy věci nemohou být v těchto dvou situacích stejné např. ziskové marže nebo různé související náklady (i kdyby byly vyjádřeny procentuálně, jako v případě kalkulací Reiner Lasertec použitých žalobkyní pro nezávislou transakci). Budou totiž ovlivněny jednak jiným „rizikovým profilem“ celé transakce, jednak velikostí nezávislé transakce.

[33] Daňové orgány však výše popsaný rozdíl mezi oběma situacemi nevzaly dostatečně v úvahu. Dobře je to vidět právě na tom, jak správce daně (a jeho postup následně posvětil stěžovatel) sestavoval referenční cenu. Vzal si tabulky s kalkulacemi ceny Reiner Lasertec použité též v nezávislé transakci a začal jednotlivé položky těchto tabulek z podstatné části automaticky „překlopovat“ do nově vytvářené referenční ceny.

[34] Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že tabulky s kalkulacemi jsou pořád jenom interním dokumentem jednoho daňového subjektu používaným pro cenotvorbu. Neplyne z nich automaticky, že stejnou strukturu ceny používají i jiné daňové subjekty (např. žalobkyně v pozici subdodavatelky). Daňové orgány se až příliš zaměřily na skutečnost, že v kalkulacích Reiner Lasertec byla cena položky „mzdové náklady“ stanovena na 0,15 EUR za minutu – tedy stejnou částku, za kterou žalobkyně Reiner Lasertec prodávala své služby v rámci řízené transakce. Z toho si pak utvořily názor, že cena 0,15 EUR za minutu práce také v řízené transakci pokrývala pouze mzdové náklady (vysvětlením poměrů žalobkyně během řízené transakce se soud věnuje níže v části III.B). Tento názor ale jednak nepůsobí přesvědčivě, jednak (a především) nechává otázku srovnatelnosti nezávislé transakce nedořešenou.

[35] Zcela konkrétně to jde vidět na příkladu tří položek z kalkulací Reiner Lasertec – ziskové marže, režijních nákladů a administrativních nákladů. Jak uvedl správce daně v přehledu kalkulace ve zprávě o daňové kontrole, Reiner Lasertec v kalkulaci dílu C218 stanovila předpokládaný zisk, režijní náklady a administrativní náklady vždy v procentech odvozených od různých kombinací dalších nákladů (např. na mzdy). Dále však správce daně tyto položky skutečně bez jakékoli podstatné úpravy použil při výpočtu referenční ceny (ve zprávě o daňové kontrole v podstatě přepočetl cenu služeb v řízené transakci za každý měsíc tak, aby do ní nově promítl 4% ziskovou marži, 10% režijní náklady a 10,8% administrativní náklady).

[36] Také kvůli tomuto postupu referenční cena nemůže obstát. Krajský soud přitom na problematické „překlopení“ ziskové marže, režijních a administrativních nákladů výslovně upozornil (srov. bod 55 napadeného rozsudku), kasační námitky se ale s těmito výtkami míjí. Nejvyšší správní soud uznává, že daňové orgány správně z referenční ceny vyloučily např. vliv „materiálových nákladů“ (tedy nákupu materiálu a všech souvisejících nákladů). Nebo že se v maximální možné míře při „čištění“ nezávislé transakce snažily soustředit jen na ty činnosti, které žalobkyně prokazatelně v rámci řízené transakce zajišťovala (stranou Nejvyšší správní soud nechává otázku nákladů na použití strojů, kterou se krajský soud detailněji nezabýval). Tyto dílčí kroky však samy o sobě nemohou z prodeje dílů C218 žalobkyní od prosince 2013 udělat transakci v jádru srovnatelnou s řízenou transakcí.

[37] Stejně tak Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že pochybnosti o srovnatelnosti transakce a správném stanovení referenční ceny částečně budí i porovnání první referenční ceny a druhé, tj. nyní posuzované referenční ceny. Po stanovení první referenční ceny (jejíž správnost nicméně Nejvyšší správní soud nyní nezkoumá) bylo potřeba upravit základ daně žalobkyně o zhruba 7,5 milionu Kč (první referenční cena byla zjištěna metodou TMNN, tedy zjednodušeně porovnáním zisku vícero srovnatelných subjektů). U druhé referenční ceny je přitom chybějící část základu daně skoro trojnásobná (cca 21,5 milionu Kč). Vysvětlení ze strany stěžovatele, že jde „jen“ o důsledek použití jiné, a navíc přesnější metody stanovení referenční ceny, ale vzhledem k výše identifikovaným chybám daňových orgánů nemůže obstát.

[38] Ve výsledku tedy stanovení referenční ceny trpí hned dvěma problémy. Zaprvé, stěžovatel pro její určení zvolil jen jednu nezávislou transakci. Zadruhé, u zvolené transakce není jasné, zda je vůbec v jádru srovnatelná s řízenou transakcí a zda jde smysluplně provést její korekce pro stanovení referenční ceny. Již na základě těchto důvodů mohl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Nejvyšší správní soud se nicméně dále věnuje ještě otázkám, které (jak jinak stěžovatel správně uvádí) souvisí s poslední podmínkou pro úpravu základu daně z příjmů podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů.

III.B Daňové orgány se nevypořádaly s vysvětlením, které žalobkyně poskytla k rozdílu mezi cenami

[39] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami ohledně třetí podmínky pro úpravu základu daně podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Ty se týkají otázky, jaké náklady žalobkyni pokrývala cena 0,15 EUR sjednaná v rámci řízené transakce a zda žalobkyně své tehdejší poměry vysvětlila.

[40] Krajský soud stěžovateli vytkl, že se v podstatě nezabýval vysvětlením žalobkyně k rozdílu mezi sjednanou a referenční cenou. Žalobkyně totiž již v průběhu daňové kontroly poskytla obsáhlé vysvětlení, kde mimo jiné uvedla jednotlivé náklady pokryté cenou 0,15 EUR v roce 2013. Daňové orgány na to reagovaly v podstatě jen odkazem na tabulky s kalkulací Reiner Lasertec (srov. body 52 až 53 napadeného rozsudku).

[41] Na rozsudek krajského soudu reagoval stěžovatel výtkou, že krajský soud opět překročil žalobní body. Rovněž uvedl podrobný popis jednotlivých částí napadeného rozhodnutí, kde se stěžovatel vysvětlením žalobkyně údajně zabýval. Ač je nutné argumentaci krajského soudu mírně upřesnit, ani tyto kasační námitky nejsou důvodné.

[42] V únoru 2016 správce daně poprvé vyzval žalobkyni, aby vysvětlila rozdíl mezi sjednanou cenou a první referenční cenou (tehdy stanovenou ještě podle jiné metody než v napadeném rozhodnutí). Žalobkyně na tuto výzvu reagovala obsáhlým podáním ze dne 29. 4. 2016, kde popsala celou řadu aspektů svého podnikání.

[43] Mimo jiné žalobkyně rozvedla jednotlivé náklady (mzdy, nájem, energie atd.), které jí cena 0,15 EUR za minutu práce v roce 2013 měla pokrýt s tím, že pro tento rok předpokládala zisk ve výši 3,6 %. Tohoto zisku sice nedosáhla, ale proto, že Reiner Lasertec v průběhu roku „padla“ a žalobkyně musela převzít její postavení. Taktéž vysvětlila, že i se stálou cenou 0,15 EUR za minutu práce byla od roku 2008 vždy (mimo krizový rok 2009 a právě rok 2013) schopna dosáhnout zisku, například díky postupnému zvýšení objemu práce. Dokonce ve vyjádření popsala, proč na ni negativně nedopadají některé trendy jako např. zvyšování ceny práce (protože růst mezd v průměru „táhli“ vysoce kvalifikovaní zaměstnanci). Je nutné uznat, že na podobnou výzvu po stanovení druhé referenční ceny žalobkyně poměrně nešťastně nereagovala. K tomuto vysvětlení se však vrátila hned v odvolání a následně v podáních ke správním soudům.

[44] Krajský soud však rozhodl správně. V prvé řadě ani zde nepřekročil žalobní body, pouze žalobní body pojmenoval jinak a přenesl je blíže do kontextu nynější věci. A rovněž korektně rozhodl, že se stěžovatel s vysvětlením žalobkyně nevypořádal – byť je přesnější říct, že se nevypořádal dostatečně a přesvědčivě, spíše než že se nevypořádal vůbec.

[45] Stěžovatel v napadeném rozhodnutí použil dva argumenty, které alespoň věcně směřují k tvrzením žalobkyně. Jednak vysvětlení žalobkyně hned třikrát (body 68, 81 a 107 napadeného rozhodnutí) kontroval údajem, že přes plánovanou ziskovou marži 3,6 % v roce 2013 dosáhla ztráty přes 10 %. Tím ale jen narazil na další část vysvětlení, ve které žalobkyně tuto ztrátu obhajovala – a koneckonců, k nucené změně jejího obchodního modelu v roce 2013 skutečně došlo. Pak stěžovatel tvrdil (bod 64 tamtéž), že žalobkyně do sjednané ceny nepromítla náklady na použití strojů – na podporu tohoto tvrzení ale odkázal na podání čj. 2192394/16 v daňovém spisu. Jde o odpovědi žalobkyně na otázky stěžovatele, mezi kterými výslovně odpovídá, že všechny náklady na používané stroje do ceny účtované Reiner Lasertec promítla. Dále už skutečně stěžovatel hlavně odkazoval na tabulky vytvořené Reiner Lasertec. A zatímco výše byl Nejvyšší správní soud schopen se v kalkulacích této společnosti částečně zorientovat, jejich významu pro vysvětlení poměrů žalobkyně a rozdílu mezi sjednanou a referenční cenou rozumět nelze.