EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

15. 4. 2024

Zásah do pověsti právnické osoby a jeho následky.*

Společenská udržitelnost v kontextu (nejen) směrnice ESG a její vliv na obchodní korporace a povinnost členů volených orgánů jednat s péčí řádného hospodáře.*

K pověření třetí osoby faktickými úkony při rozhodování společníků mimo valnou hromadu (per rollam).*

Nové nařízení o digitálních službách – na koho se vztahuje a jaké přináší povinnosti?*

Rozšíření řidičského oprávnění a „visící“ skupina, kterou řidič v minulosti pozbyl, a o její vrácení již nepožádal – na jaký problém můžete narazit na úřadě a jak by měly úřady postupovat?*

Způsob výpočtu jednotkových cen a povinnost uveřejnění.*

Zásah do pověsti právnické osoby a jeho následky.

V ust. § 135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je zakotveno právo právnické osoby domáhat se ochrany před zásahem do její pověsti nebo soukromí. Právnická osoba má dle tohoto ustanovení zákona (ve spojení s odst. 1) právo domáhat se, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno a aby byl odstraněn jeho následek. V tomto článku se tedy zaměřuji na výklad ust. § 135 odst. 2 občanského zákoníku ve světle dosavadních rozhodnutí vyšších soudů a z toho vyplývajících mezí praktické aplikovatelnosti tohoto ustanovení v rovině nároků právnických osob vyplývajících z protiprávního narušení pověsti.

Co je ust. § 135 odst. 2 občanského zákoníku chráněno?

Ačkoli občanský zákoník používá jen pojmu pověst (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se nezměnil.[1]

Dobrá pověst právnické osoby, podobně jako název právnické osoby, patří k několika osobním právům, které jsou právnickým osobám zákonem přiznávány. V souladu s obecně uznávanou presumpcí poctivosti jednání subjektů práva se rovněž předpokládá, že právnická osoba má dobrou pověst do té doby, dokud není proveden úspěšně důkaz opaku. To znamená, že podle tohoto východiska se hodnotí i neoprávněnost zásahu do dobré pověsti právnické osoby. Dobrá pověst právnické osoby vzniká okamžikem vzniku právnické osoby a trvá po celou dobu její existence. Dobrá pověst právnické osoby má (podobně jako název právnické osoby) povahu osobního práva, které je nezcizitelné. Současně je však třeba přihlížet k tomu, že dobrá pověst konkrétní právnické osoby je především vytvářena na základě zkušeností, které s tímto subjektem mají její obchodní partneři, zákazníci či jiné subjekty, kteří s ní přichází do kontaktu. [2]

Ochrana (dobré) pověsti je chápána jako ústavní hodnota bez ohledu na to, zda jde o pověst osoby fyzické či právnické.[3]

Skutková podstata dle ust. § 135 odst. 2 občanského zákoníku je přitom pouze ohrožovacím deliktem, který je objektivního charakteru. Není proto zapotřebí, aby došlo k porušení práv dotčené právnické osoby, ale stačí, pokud došlo pouze k jejich ohrožení. K uložení povinnosti upustit od zásahu do osobnostních práv právnické osoby tedy není nezbytné prokazovat, že došlo ke zhoršení dobré pověsti právnické osoby.[4]

Právo na ochranu dobré pověsti je nejčastěji poměřováno s právem na svobodu projevu. Při tomto poměřování je třeba zohledňovat, že každé právo a svoboda jsou obsahově vymezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým.[5]

Kde je hranice mezi svobodou projevu a ochranou osobnosti?

Neoprávněným zásahem do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst.[6]

Přímo v odst. § 135 odst. 2 občanského zákoníku jsou uvedené výjimky, kdy se nejedná o zásah do práva právnické osoby na ochranu dobré pověsti. Těmito výjimkami jsou vědecké účely, umělecké účely a tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství. Ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby.[7]

I u těchto výjimek je kritika právnické osoby nepřiměřená, vychází-li či dovozuje vlastní hodnotící úsudky z nepravdivých podkladů, popř. závěrů, které spojují neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby s uvedením nepravdivých údajů.[8]

Při zkoumání otázky, zda konkrétní výroky dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu dobré pověsti, je podle ustálené judikatury třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií jsou rozdílné. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do posuzovaného práva právnické osoby, pokud tento údaj není např. podán tak, že zkresluje skutečnost. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do práv právnické osoby je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení dané osoby.[9]

Veřejně šířená stanoviska by tedy zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, protože jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany.[10] Tento názor Ústavního soudu ovšem nelze vykládat tak, že polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející tvrzení nejsou v žádném případě hodna ústavní ochrany. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva totiž právě svoboda projevu představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti a jednu z hlavních podmínek pokroku a rozvoje každého jednotlivce. Jako taková se svoboda projevu vztahuje nejen na „informace“ nebo „myšlenky“ příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují: tak tomu chtějí pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti.[11] Ústavní soud má opakovaně za to, že každý názor, stanovisko nebo kritika je, vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny, zásadně přípustným;[12] omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi.[13]

Právo vyjadřovat názory mohou však zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany.[14] O věcnou kritiku nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou.[15]

Právem přípustná kritika předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné kritiky a dále, že je přiměřená co do obsahu i formy. Takto jsou míněny i použité výrazy, formulace, spojení apod., Podstatné je, že tato kritika nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu. O věcnou kritiku jde tedy, jestliže vychází z pravdivých výchozích podkladů. Současně však z těchto výchozích podkladů takováto kritika musí logicky vyvozovat odpovídající, hodnotící úsudky – závěry. Nejsou-li tyto předpoklady pravdivé, případně je-li hodnotící úsudek difamující, nelze považovat kritiku za přípustnou.[16]

Problematikou difamujících výroků se také již zabýval Ústavní soud, který dospěl k závěru, že pokud difamující výrok spočívá ve skutkovém tvrzení neboli konstatování faktu, pak je ten, kdo jej učinil, povinen prokázat rozumné důvody, na jejichž základě se spoléhal na jeho pravdivost, jakož i to, že podnikl dostupné kroky k ověření jeho pravdivosti, a to v míře a intenzitě, v níž bylo její ověření přípustné a definitivní (včetně případného dotazu u osoby, které se tvrzení týká, jejíž stanovisko by v takovém případě mělo být rovněž zveřejněno) a že byl v dobré víře, a tudíž neměl důvod věřit, že toto tvrzení není pravdivé. Přitom nelze legitimitu zveřejnění informace dovodit, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je pravdivá.[17]

Přitom i pravdivá informace může zasáhnout do pověsti právnické osoby, pokud přesahuje míru věcné kritiky a vybočuje-li z obecně uznávaných pravidel slušnosti. Je proto zapotřebí i konkrétní článek či reportáž posuzovat jako celek, nikoliv jen dotčené pasáže. Vytržení jediné věty nebo i její části z textu může mít za následek kompletní změnu významu, než jaký byl zamýšlen autorem. Ať už je text koncipován jakkoli – může být podán kriticky nebo i emocionálně, je podstatné, zda autor vybočil z mezí ústavně zaručené svobody projevu nebo z obecně uznávaných pravidel slušnosti, či nikoli.[18]

Protiprávním zásahem do dobré pověsti právnické osoby může být také hodnotící úsudek, který má pravdivý základ, ovšem jeho dílčí části nejsou zcela přesné.[19]

Jaké jsou nároky právnické osoby z narušení její dobré pověsti?

Přímo z ust. § 135 občanského zákoníku vyplývá právo právnické osoby domáhat se, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno a aby byl odstraněn jeho následek.

Výslovně toto ustanovení neobsahuje právo domáhat se přiměřeného zadostiučinění.

V současnosti je tedy předmětem zájmu odborné veřejnosti otázka, zda má právnická osoba právo domáhat se náhrady nemajetkové újmy nebo jiného přiměřeného zadostiučinění, a to především v reakci na to, že Nejvyšší soud v nedávno publikovaném rozsudku uzavřel, že podle současné právní úpravy nemá právnická osoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle ust. § 135 odst. 2 občanského zákoníku.[20]

Nejvyšší soud své rozhodnutí staví na ust. § 2894 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého musí být nárok na náhradu nemajetkové újmy ujednán nebo zvlášť stanoven zákonem.[21]

Zatímco právo fyzické osoby na náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do její pověsti je stanoveno ust. § 2956 občanského zákoníku, obdobné ustanovení umožňující právnické osobě domáhat se náhrady nemajetkové újmy v případě zásahu do jejího přirozeného práva současná právní úprava neobsahuje.

Existují zákonná ustanovení umožňující právnické osobě domáhat se práva na přiměřené zadostiučinění?

V případě zcela mimořádných okolností lze připustit nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené právnické osobě dle ust. § 2971 občanského zákoníku.[22] Aplikace tohoto ustanovení padá v úvahu v případě, že existují zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušením důležité právní povinnosti z hrubé nedbalosti, nebo za nichž způsobil škůdce újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo jiné zavrženíhodné pohnutky.[23] S ohledem na domněnku ust. § 7 občanského zákoníku, bude na právnické osobě, která by se újmy dle ust. § 2971 občanského zákoníku domáhala, aby naplnění hypotézy této normy prokázala a vyvrátila domněnku poctivosti a dobré víry škůdce.

Také byla přímo výše zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu [24] konstatována možnost právnických osob domáhat se přiměřeného zadostiučinění v souladu s ust. § 2988 občanského zákoníku v případě, kdy bylo nekalou soutěží ohroženo nebo porušeno právo právnické osoby. Takto již také bylo právo na přiměřené zadostiučinění formou peněžitého zadostiučinění právnické osobě přiznáno, kdy soud navzdory výše uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu [25] vyslovil, že podle jeho názoru má právnická osoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené i samotným neoprávněným zásahem do své pověsti podle ust. § 135 odst. 2 občanského zákoníku, aniž by to muselo být výslovně sjednáno.[26]

Dalším případem, kdy je i právnické osobě umožněno domáhat se mimo jiné přiměřeného zadostiučinění, jsou případy porušení autorského práva.[27] V tomto kontextu lze zmínit nedávné rozhodnutí Ústavního soudu, ve věci, kde soud hodnotil předělaný reklamní spot jednoho z účastníků řízení. Soud sice dospěl v této věci k závěru, že kritika účastníka řízení nepřesáhla mez, kterou by tento byl povinen snést, nicméně, soud konstatoval kritéria, kterými je třeba nahlížet na parodii, humor, nadsázku, ironii, sarkasmus a satiru. Soud konstatoval, že ani tyto nesmí překročit obecně akceptovatelná pravidla slušnosti. Dále je třeba hodnotit celkový kontext posuzované věci, zejména zda jde například o komiks, psaný text nebo spot, zda má myšlenka, na jejímž základě satirický nebo obdobný projev stojí, reálný základ, a zda představuje přínos do veřejné diskuse o obecných otázkách.[28]

Závěr

Současná právní úprava poskytuje právnickým osobám ochranu pověsti v ust. § 135 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého se právnická osoba může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Vznik nemajetkové újmy zásahem do tohoto práva není vyloučen, nicméně její náhrady nebo přiměřeného zadostiučinění se v souladu s ust. § 2894 odst. 2 občanského zákoníku lze domáhat pouze tehdy, je-li tak výslovně ujednáno nebo stanoví-li to zvlášť zákon, a to zejména v případě mimořádných okolností dle ust. § 2971 občanského zákoníku, nebo také, když jednání narušující pověst právnické osoby naplní i znaky nekalé soutěže dle ust. § 2988 občanského zákoníku, případně porušení autorského práva dle ust. § 40 odst. 1 písm. e a ust. § 41 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, jak je výše v podrobnostech rozvedeno.

Mgr. Gabriela Klašková,
advokátka

LAW GROUP

náměstí Svobody 9
602 00 Brno

Na Příkopě 17
110 00 Praha

Tel.: +420 530 333 490
e-mail: klaskova@lawgroup.cz

[1] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.03.2018, sp. zn. 23 Cdo 5173/2017.

[2] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.03.2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006.

[3] Srov. odst. 73 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. 23 Cdo 327/2021.

[4] Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29.01.2021, sp. zn. II. ÚS 3440/20.

[5] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 02.02.1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97 zmíněný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.03.2018, sp. zn. 23 Cdo 5173/2017.

[6] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.06.2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017.

[7] Srov. ust. § 135 zákona č. 89/2012 SB., občanského zákoníku: „(1) Právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. (2) Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby.“

[8] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.06.2019, sp. zn.. 23 Cdo 3372/2018.

[9] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.04.2007, sp. zn. 30 Cdo 996/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 06.09.2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, nebo nález Ústavního soudu ze dne 04.04.2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04.

[10] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 10.07.1997, sp. zn. III. ÚS 359/96.

[11] Srov. např. rozhodnutí Fuentes Bobo proti Španělsku (2000).

[12] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 10.12.1997, sp. zn. II. ÚS 357/96.

[13] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 15.03.2005, sp. zn. I.ÚS 367/03.

[14] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2006, sp. zn. 30 Cdo 1490/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 06.09.2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010.

[15] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.07.2008, sp. zn. 30 Cdo 1315/2008.

[16] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004.

[17] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2005, sp. zn. I. ÚS 453/03.

[18] Srov. Mgr. Anna Dufková: Ochrana pověsti právnické osoby před neoprávněným zásahem, 03.09.2018. K dispozici >> zde.

[19] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.06.2014, sp. zn. 23 Cdo 1323/2012.

[20] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. 23 Cdo 327/2021.

[21] Srov. ust. § 2894 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

[22] K tomuto závěru, že právnické osoby se mohou domáhat náhrady nemajetkové újmy dle ust. § 2971 občanského zákoníku se přiklání i autoři komentářové literatury. Srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2024-3-8].

ASPI_ID KO89_f2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.

[23] Srov. ust. § 2971 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.“

[24] Srov. odst. 144 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. 23 Cdo 327/2021.

[25] Srov. odst. 143 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. 23 Cdo 327/2021.

[26] Srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.10.2022, sp. zn. 22 Co 200/2022. Řízení o mimořádném opravném prostředku bylo v této věci vedeno Nejvyšším soudem pod sp. zn. 0 CDO 429/2023.

[27] Srov. ust. § 40 odst. 1 písm. e a ust. § 41 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském.

[28] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 10.01.2024, sp. zn. I. ÚS 2956/23, zejména odst. 38.

Mgr. Gabriela Klašková (LAW GROUP) 11.04.2024

Společenská udržitelnost v kontextu (nejen) směrnice ESG a její vliv na obchodní korporace a povinnost členů volených orgánů jednat s péčí řádného hospodáře.

Cílem tohoto článku je zhodnotit vliv a výzvy stále širších požadavků na dosažení udržitelného rozvoje společnosti (mj. definovaných koncepty CSR a ESG) ve vztahu k podnikatelům a povinnosti členů volených, zejména statutárních orgánů obchodních korporací vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře.

Udržitelnost

Udržitelný je rozvoj, který vyhovuje současným potřebám, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby. Udržitelnost se zpravidla skládá ze tří oblastí: ekonomické, sociální a ekologické. Obchodní korporace jako významná součást společnosti pak nevyhnutelně při dosahování udržitelného rozvoje hrají významnou roli, a to již v oblasti sociální jako zaměstnavatelé či v oblasti ochrany životního prostředí implementací „zelených“ technologií a udržitelných postupů.

V souvislosti s udržitelným rozvojem v kontextu podnikání se v současnosti setkáváme zejména se dvěma koncepty CSR (Corporate Social Responsibility) a ESG (Environmental Social Governance), které se do určité míry vzájemně překrývají a doplňují.

CSR je koncept, při kterém podnikatelé ve své obchodní strategii zohledňují společenská a environmentální rizika za účelem dosažení pozitivního vlivu jejich aktivit na společnost a životní prostředí, to vše při zachování prosperity a ziskovosti obchodních korporací. Koncept CSR je pro obchodní korporace dobrovolný a představuje seberegulační postupy zaváděné za účelem pozitivního dopadu na celkovou společnost. Tyto postupy mají přinést zvýšení konkurenceschopnosti na trhu v důsledku pozitivního hodnocení udržitelného chování obchodní korporace. CSR v tomto smyslu představuje určitý etický kodex obchodní korporace nad rámec obecně závazných právních předpisů.

ESG pak koncept CSR doplňuje a dále zohledňuje společenský vývoj související zejména s klimatickými změnami, přitom logicky klade větší důraz na ochranu životního prostředí a má být jedním z nástrojů pro dosažení tzv. uhlíkové neutrality. Nově také přináší tzv. správní aspekt společenské udržitelnost v podobě požadavků na zdokonalení správy a řízení společností (prvek Governance). Na rozdíl od CSR se v případě konceptu ESG předpokládá odklon od dobrovolnosti a povinné zapojení obchodních korporací,[1] prostřednictvím zakotvení udržitelných principů v obecně závazných právních předpisech, které postupně dopadnou na čím dál tím větší počet obchodních korporací tzv. nefinančním reportingem. ESG narozdíl od CSR zakotvuje parametry pro měření a hodnocení kritérií udržitelnosti. ESG reporting je tak určitým měřitelným skóre obchodních korporací.

Bez ohledu na konkrétní vymezení konceptů udržitelnosti, jejich názvosloví a obsah (CSR, ESG) lze obecně hovořit o společenské udržitelnosti podnikání jako nadřazeném pojmu obsahujícím shora uvedené koncepty, který ve výsledku, ať již prostřednictvím normotvorby, anebo vnějších požadavků na roli obchodních korporací ve společnosti představuje novou výzvu pro jejich chování.

Tato skutečnost se projevuje jednak v samotném jednání obchodní korporace ve smluvních a jiných vztazích, zároveň však představuje výzvu pro stávající pojetí povinností statutárních orgánů jednat s péčí řádného hospodáře, zejména pro povinnost jednat s nezbytnou loajalitou, pečlivě a s potřebnými znalostmi.[2]

Udržitelnost a péče řádného hospodáře

Současná vnitrostátní právní úprava ovšem se společenskou udržitelností, jakožto účelem či požadavkem na podnikatele přímo nepočítá. Ust. § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění („OZ“), definuje podnikatele jako toho, kdo samostatně na vlastní účet a odpovědnost soustavně a za účelem dosahování zisku vykonává výdělečnou činnost. Zájem obchodní korporace tak spočívá v dlouhodobosti jejího trvání a dosahování zisku.

Vedle toho si ovšem nelze představit dosažení účelu podnikání, aniž by podnikatelé a obchodní korporace existovali ve fungující a udržitelné společnosti. Zajištění udržitelnosti lze proto považovat za veřejný zájem, který nelze při jednání obchodní korporace pominout a obchodní korporace jej proto při své činnosti musí brát v potaz. Je ovšem snadno představitelné, že zájem na dlouhodobosti trvání obchodní korporace a dosahování zisku se dostane do kolize s veřejným zájmem na společenské udržitelnosti. V takovém případě budou členové statutárních orgánů při svém rozhodování nuceni poměřovat, nakolik je možné zohlednit požadavek na společenskou udržitelnost, aniž by se dopustili porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Pravidlo péče řádného hospodáře rozvádí zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech, v platném znění („ZOK“), který se ptá, jak by jednala jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace. ZOK dále povinnost péče řádného hospodáře ve vztahu k podnikatelskému rozhodování doplňuje o tzv. pravidlo podnikatelského úsudku, podle kterého musí člen statutárního orgánu jednat v obhajitelném zájmu obchodní korporace a jeho rozhodnutí se musí opírat o dostatečné množství informací. Pouze v takovém případě nenese odpovědnost člen statutárního orgánu za negativní následky svého rozhodnutí.

Poměrně jednoduchá situace pak nastane v případech, kdy jsou či budou povinnosti související se společenskou udržitelností součástí obecně závazných právních předpisů. V takovém případě jsou obchodní korporace povinny je dodržovat bez ohledu na své subjektivní zájmy.

V ostatních případech, kdy požadavky na společenskou udržitelnost nejsou zakotveny v právních předpisech a představují pouze určitá vnější kritéria, budou členové statutárních orgánů nucení při svém rozhodování poměřovat „základní“ zájem na ziskovosti obchodní korporace s veřejným zájmem na společenské udržitelnosti. To se bude čím dál více projevovat například při jednáních s financujícími bankami, které ESG skóre korporací zohledňují. V těchto případech bude člen statutárního orgánu postupovat s péčí řádného hospodáře, pouze pokud zájem na společenské udržitelnosti pomůže dosáhnout zájmu obchodní korporace na jejím dlouhodobém a ziskovém trvání.

Závěr

Jelikož se ze společenské udržitelnosti stalo významné téma, které čím dál více ovlivňuje i podnikatelské prostředí, budou se i členové statutárních orgánů muset stále častěji vypořádat s novými výzvami, souvisejícími se společenskými a environmentálními dopady jejich konání. Pokud zákonodárci zakotví požadavky na společenskou udržitelnost do příslušných právních předpisů, bude rozhodování statutárních orgánů jednodušší, jelikož budou muset jednat v souladu se zákonem. V opačném případě budou členové statutárních orgánů při svém rozhodování moci požadavky na společenskou udržitelnost zohlednit pouze v případech, kdy povedou k naplnění účelu obchodní korporace.

Mgr. Vojtěch Boldys,
advokát

LTA Legal s.r.o.
Lazarská 13/8,
120 00 Praha 2

Tel.: +420 246 089 010
e-mail: LTA@LTApartners.com

[1]Např.: Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2464 ze dne 14. prosince 2022, kterou se mění nařízení (EU) č. 537/2014, směrnice 2004/109/ES, směrnice 2006/43/ES a směrnice 2013/34/EU, pokud jde o podávání zpráv podniků o udržitelnosti (Text s významem pro EHP); Návrh SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti a o změně směrnice (EU) 2019/1937

[2] § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění; Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 595 – 606.

Mgr. Vojtěch Boldys (LTA Legal) 28.03.2024

K pověření třetí osoby faktickými úkony při rozhodování společníků mimo valnou hromadu (per rollam).

Nejvyšší soud vyjasnil, že zajištěním jednotlivých faktických úkonů při rozhodování společníků mimo valnou hromadu (per rollam) může jednatel pověřit třetí osobu. Tato třetí osoba může jako zmocněnec nechat vyhotovit rovněž notářské zápisy o návrhu rozhodnutí per rollam a o výsledku rozhodování, pokud jsou v daném případě potřeba.

Rozhodování per rollam je jedním ze způsobů rozhodování společníků ve společnosti bez nutnosti jejich osobní přítomnosti na zasedání valné hromady. Lze jej využít ve společnostech s ručením omezeným, pokud to jejich společenská smlouva nevylučuje, a v akciových společnostech, připouští-li to jejich stanovy. Tento institut se v poslední době v obchodních společnostech stává čím dál více populární, zejména protože nevyžaduje současnou přítomnost společníků na valné hromadě. Rozhodování per rollam není právní novinkou, nicméně poměrně stručná úprava v zákoně o obchodních korporacích (§175 a násl. pro společnost s ručením omezeným a §418 a násl. pro akciovou společnost) nechává prostor pro výklad dílčích otázek. Mezi společníky a společností tak mohou vznikat spory ohledně způsobu a podmínek využití tohoto institutu.

Nejvyšší soud se v usnesení č.j. 27 Cdo 1766/2023-221 ze dne 20. 12. 2023 zabýval jedním takovým sporem, který se týkal rozhodnutí per rollam přijatého ve společnosti s ručením omezeným. Rozhodnutí bylo přijato v době probíhající pandemie covid-19, kdy jednatel dlouhodobě žijící v USA pověřil zmocněnce v České republice, aby za něj provedl všechny kroky nezbytné k přijetí rozhodnutí per rollam včetně vyhotovení notářského zápisu o návrhu rozhodnutí (dle § 80gc notářského řádu), rozeslání návrhu společníkům, vyhotovení notářského zápisu o rozhodování per rollam (dle § 80gd notářského řádu) a rozeslání oznámení o přijetí rozhodnutí společníkům. K tomu dal jednatel zmocněnci plnou moc a dále mu udělil písemnou instrukci obsahující přesné znění rozhodnutí, které mělo být společníkům předloženo.

Jeden ze společníků se následně domáhal vyslovení neplatnosti rozhodnutí, a to mimo jiné z důvodu, že návrh rozhodnutí byl vyhotoven a předložen společníkům zmocněncem na základě plné moci, tj. osobou odlišnou od jednatele společnosti. Soudy prvního i druhého stupně návrh společníka zamítly s odůvodněním, že jednatel společnosti delegoval na zmocněnce pouze otázky administrativního charakteru, nikoli oprávnění rozhodnout o tom, jaké návrhy mají být společníkům předloženy. Proti usnesení odvolacího soudu podal společník dovolání, které Nejvyšší soud výše citovaným usnesením zamítl.

Nejvyšší soud vycházel z ustálené judikatury ke svolání valné hromady společnosti s ručením omezeným. Podle této judikatury rozhodnutí o svolání valné hromady spadá do působnosti jednatele, který jej musí učinit osobně a nemůže výkon této činnosti přenést na třetí osobu (s výjimkou zmocnění mezi jednateli tvořícími kolektivní orgán), nic ale nebrání tomu, aby jednatel pověřil třetí osobu realizací tohoto rozhodnutí, např. rozesláním pozvánky společníkům, zajištěním a organizací zasedání valné hromady apod. Nejvyšší soud uvedené závěry analogicky aplikoval na rozhodování per rollam a uzavřel, že lze připustit, aby jednatel třetí osobu pověřil k jednotlivým faktickým úkonům, jimiž je jeho rozhodnutí o rozhodování per rollam – v souladu s k tomu udělenými pokyny – realizováno. Takovými úkony může být např. zajištění vyhotovení návrhu rozhodnutí formou notářského zápisu, rozeslání návrhu rozhodnutí společníkům, vyrozumění společníků o rozhodnutí a výsledku hlasování. Nejvyšší soud odmítl i námitku navrhovatele, podle které bylo na zmocněnce delegováno výhradní oprávnění jednatele určit, kdy bude návrh rozhodnutí per rollam společníkům odeslán, a určit lhůtu k jejich vyjádření k návrhu. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že lhůta pro vyjádření společníků je dána přímo zákonem nebo společenskou smlouvou, a k delegaci výkonu práv jednatele tak dojít nemohlo.

Tyto závěry Nejvyššího soudu lze jednoznačně považovat za přínosné, a to i z důvodu rozporných názorů na uvedenou problematiku v odborné literatuře. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že statutární orgány mohou svou činnost omezit na stanovení, o čem mají společníci rozhodovat a že mají rozhodovat způsobem per rollam. Provedením všech souvisejících administrativních kroků potom mohou pověřit třetí osoby, a to i v případě, že daný typ rozhodnutí vyžaduje pořízení notářských zápisů. Takový postup snižuje administrativní zátěž statutárních orgánů a je praktický zejména v případech, jako byl ten posuzovaný, kdy se jednatel nacházel v zahraničí a nemohl se osobně dostavit k vyhotovení notářského zápisu. Lze doporučit, aby statutární orgán třetí osobu pověřil vždy písemně a v pověření uvedl i přesné znění rozhodnutí, které má být společníkům předloženo, tak aby společnost v případě soudního sporu byla schopna prokázat, že rozhodnutí o využití postupu per rollam a obsahu rozhodnutí předkládaného společníkům statutární orgán učinil osobně.

Mgr. Gabriela Bučková

Mgr. Petr Žídek, Ph.D.

FEICHTINGER ŽÍDEK FYRBACH advokáti s.r.o.

Kanceláře: Brno | Praha | Znojmo | České Budějovice

Mgr. Gabriela Bučková, Mgr. Petr Žídek, Ph.D. (Feichtinger Žídek Fyrbach)

26.3. 2024 26.03.2024

Nové nařízení o digitálních službách – na koho se vztahuje a jaké přináší povinnosti?

Dne 17. února 2024 začala plošná účinnost nařízení o digitálních službách[1] (tzv. DSA) pro téměř všechny digitální platformy. DSA upravuje pravidla pro uplatnění odpovědnosti poskytovatelů digitálních služeb za obsah uživatelů online a dále podmínky moderování obsahu. DSA stanoví nová pravidla, na jejichž dodržování bude dohlížet Český telekomunikační úřad. Působnost úřadu bude stanovena zákonem o digitální ekonomice, který má reagovat na DSA a nařízení o správě dat neboli DGA (z anglického Data Governance Act).[2]

Pravidla DSA se aplikují na podniky poskytující digitální služby jako tzv. zprostředkovatelé. Zprostředkovatelé jsou osoby, které propojují uživatele s cizím zbožím, službami a obsahem. Podmínkou pro aplikaci DSA je, že zprostředkovatel nakládá s cizím obsahem, službami nebo zbožím, a nikoli svým vlastním. V případě, že podnikatel poskytuje pouze vlastní obsah, pravidla DSA se na něho nevztahují a poskytovatel obsahu odpovídá za svůj vlastní obsah.[3] Některé digitální služby nebo části poskytované poskytovatelem mohou spadat do působnosti DSA, některé jeho služby však nikoli. V případě takové kombinované nabídky služeb jednoho poskytovatele se DSA použije pouze v rozsahu, v jakém služby či jejich části spadají do působnosti DSA. [4]

Zprostředkovatelské služby představují zejména následující činnosti:

1. služby prostého přenosu – provozovatelé veřejných WiFi sítí, poskytovatelé přístupu k internetu, VoIP (internetová telefonie), registrátoři domén, doménové autority, certifikační orgány vydávající digitální certifikáty;
2. hostingové služby – cloud computing, webhosting, platformy pro sdílení obsahu, cloudy, referenční služby,
  - včetně online platforem (služby, které na žádost příjemce ukládají a veřejně šíří informace) – online tržiště, obchody s aplikacemi, sociální sítě včetně velmi velkých online platforem, cestovní a ubytovací platformy, platformy sdílené ekonomiky;
3. caching (ukládání do mezipaměti) – služby k zajištění hladkého a efektivního přenosu informací poskytovaných na internetu, jako jsou sítě pro doručování obsahu, reverzní proxy server.

Vztahuje se DSA také na e-shopy? Pokud podnikatel umožňuje na e-shopu jakýkoli uživatelský obsah, např. recenze zákazníků, DSA se aplikuje.

Vztahuje se DSA na podnik poskytující digitální služby, který není usazen v EU? DSA se aplikuje bez ohledu na usazení či umístění podniku. Pokud podnik nabízí své služby v rámci EU, DSA se aplikuje.

Na co by se měli poskytovatelé digitálních služeb připravit, aby byli s DSA v souladu?

Konkrétní pravidla a povinnosti jsou pro jednotlivé kategorie poskytovatelů stanovena proporčně v závislosti na povaze a velikosti konkrétní služby. Pokud dosah služeb podniku není podstatný, budou se na podnik vztahovat pouze základní povinnosti a naopak. Navíc malé či mikro podniky jsou z některých povinností přímo vyňati.

Všichni poskytovatelé zprostředkovatelských služeb by měli ošetřit zejména následující povinnosti:

aktualizovat smluvní podmínky a zahrnout nové povinné náležitosti a informace (například se jedná o uvedení postupu moderace, tedy omezování obsahu uživatele, rozhodování založeného na algoritmech, omezení poskytování služby, ukončení užívání atd.),
zveřejňovat roční zprávy o moderaci obsahu provedené za poslední období, první zpráva by tak měla být zveřejněna do 17. února 2025,
určit jednotné kontaktní místo.

Hostingové služby včetně online platforem mají kromě výše uvedeného další povinnosti:

zavést mechanismy umožňující uživatelům označovat a nahlašovat nezákonný online obsah – a to vše jednoduše, viditelně,
vyřizovat nahlášená oznámení transparentně a nediskriminačně,
poskytovat uživatelům odůvodnění, proč jim bylo uloženo omezení nahraného obsahu nebo užívání služby, zrušení účtu,
informovat veřejné orgány v případě podezření na trestný čin ohrožující život či bezpečnost osob.

Online platformy mají nad rámec uvedeného také tyto povinnosti:

nerozvrhovat online rozhraní způsobem, který představuje tzv. dark patterns, tedy nepoužívat praktiky, které by uživatelům bránily ve svobodném a informovaném rozhodování,[5] například nezvýrazňovat jednu volbu před ostatními nebo nečinit obtížné zrušit uživatelský účet,
dodržovat transparentnost reklamy a informovat uživatele o důvodech behaviorální (cílené) reklamy nebo o tom, že obsah je sponzorovaný,
zákaz cílené reklamy na nezletilé a také reklamy cílené na základě citlivých osobních údajů (sexuální orientace, národnost apod.),
přednostně reagovat na oznámení podaná tzv. důvěryhodnými oznamovateli[6],
zavést interní systém pro vyřizování stížností a mimosoudní řešení sporů.

Online tržiště (online platformy umožňující spotřebitelům uzavírat s obchodníky smlouvy na dálku) dále musí plnit povinnosti:

umožnit prodávat výrobky a služby pouze takovým obchodníkům, kteří poskytli povinné informace, a uplatňovat tak princip „know your business customer“,
uspořádat online rozhraní tak, aby obchodníci mohli snadno informovat o identifikaci nabízených výrobků či služeb, poskytnout logo, symbol nebo ochrannou známku identifikující obchodníka nebo informace o bezpečnostních označeních a značkách,
informovat spotřebitele, kteří zakoupili výrobek nebo službu obchodníka, pokud se dozví, že obchodník nabízel nezákonný výrobek nebo službu.

Pro velmi velké online platformy a vyhledavače jsou některá pravidla výše zpřísněna a platí pro ně navíc další zvláštní pravidla.

Co je nezákonný obsah? Online obsah, který představuje/í zejména:

porušování autorských práv – nahrávání a užívání autorských děl bez souhlasu autora,
nelegální výrobky včetně padělků,
nezákonné nenávistné projevy, teroristický obsah, diskriminační obsah,
sdílení dětské pornografie, sdílení soukromých snímků bez souhlasu,
kybernetické pronásledování,
porušování spotřebitelských práv [7].

Přináší DSA i nějaké výhody kromě řady povinností?

Pro poskytovatele služeb:

DSA posiluje podmínky pro výjimky z odpovědnosti za nezákonný obsah:
1. zprostředkovatel neponese odpovědnost za nahraný nelegální obsah, pokud o tomto obsahu neví (a v případě, že se o něm dozví, podnikne kroky pro jeho odstranění),
2. zprostředkovatel nebude odpovědný ani tehdy, pokud svými dobrovolnými aktivitami nelegální obsah odhalí.
Zavedení jednotných pravidel pro evropský trh podpoří rozvoj podnikání mikro a malých podniků

Pro uživatele služeb (včetně firem užívajících online platformy):

Snadné nahlašování nelegálního obsahu, zboží a služeb.
Informovanost v případě odstranění uživatelského obsahu a možnost podat odvolání.
Transparentnost platforem včetně algoritmů pro doporučování obsahu.

Současně s implementací těchto nových povinností do vnitřních procesů podniku dochází ve velkém rozsahu ke zpracování osobních údajů. Je proto nezbytné zachovávat soulad s GDPR. Doporučujeme prověřit dokumentaci upravující zpracování osobních údajů a provést nutné změny.

Note: Výčet povinností poskytovatelů dle DSA není taxativní. Pro účely přehlednosti článku jsme vybrali nejdůležitější z nich.

Mgr. Bára Piskačová,
advokátka

Stuchlíkova & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.

Spálená 97/29
110 00 Praha 1 – Nové Město

Tel.: +420 222 767 393
e-mail: info@stuchlikova.com

[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách) („DSA“).

[2] § 24 návrhu zákona o digitální ekonomice a o změně některých souvisejících zákonů předkladatele Ministerstva průmyslu a obchodu.

[3] Recitál (18) DSA.

[4] Recitál (15) DSA.

[5] Recitál (67) DSA.

[6] Důvěryhodným oznamovatelem je osoba s uděleným statusem. Důvěryhodným oznamovatelem se dle čl. 22 DSA může stát pouze subjekt, který je právnickou osobou, který má zvláštní odborné znalosti a způsobilost pro účely odhalování, určování a oznamování nezákonného obsahu, není závislý na žádném poskytovateli online platforem, vykonává činnost za účelem podávání oznámení důsledně, přesně a objektivně.

[7] Recitál (12) DSA.

Mgr. Bára Piskačová (Stuchlíkova & Partners) 04.03.2024

Rozšíření řidičského oprávnění a „visící“ skupina, kterou řidič v minulosti pozbyl, a o její vrácení již nepožádal – na jaký problém můžete narazit na úřadě a jak by měly úřady postupovat?

Dnem 1. 1. 2024 nabyl účinnosti zákon č. 271/2023 Sb., kterým dochází k poměrně rozsáhlé novelizaci zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (dále jen „zák. o silničním provozu“). Jedná se o tu samou novelu, která přepracovává materii přestupků v provozu na pozemních komunikacích, zavádí institut řízení sedmnáctiletých řidičů s mentorem apod. Novela ale také do ustanovení § 82 odst. 2 zák. o silničním provozu, který upravuje podmínky udělení a držení řidičského oprávnění, doplňuje pravidlo, že řidičské oprávnění nelze (kromě jiného) udělit osobě, která jej pozbyla a nesplňuje podmínky pro jeho vrácení.

Toto pravidlo reaguje na dosavadní spekulativní praktiky osob, které pozbyly řidičské oprávnění a ve snaze obejít přísnější podmínky pro jeho vrácení (jako je absolvování dopravně psychologického vyšetření nebo terapeutického programu), nastoupily do autoškoly, kde absolvovaly zcela novou výuku a výcvik, poté se podrobily zkoušce z odborné způsobilosti a po jejím úspěšném složení žádaly o udělení řidičského oprávnění, kde jsou podmínky méně přísné. Ačkoli z logiky věci i smyslu a účelu dosavadní právní úpravy bylo i před novelou zřejmé, že pozbyté řidičské oprávnění nelze získat jiným způsobem než aktem vrácení řidičského oprávnění podle § 100, 101, 102 nebo 123d zák. o silničním provozu, nikoliv jeho novým udělením, správní orgány při zamítnutí žádosti o udělení řidičského oprávnění musely neustále odrážet argumentaci účastníků řízení zastoupených zmocněnci z řad advokátů. Ve snaze zvýšit jednoznačnost právní úpravy proto zákonodárce přistoupil k tomu, že s ohledem na zásadu littera scripta manet pravidlo, že pozbyté řidičské oprávnění lze znovu nabýt pouze zákonným postupem pro jeho vrácení, do zákona uvedl výslovně. K žádné věcné změně zákona tím však nedošlo.

V praxi se objevují případy, kdy řidič pozbyde řidičské oprávnění pro skupiny vozidel A a B (nebo jinou kombinaci skupin), avšak při podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění (tedy ve chvíli, kdy pomine překážka trvajícího trestu nebo správního trestu zákazu řízení, uplynutí stanovené lhůty po „vybodování“, a další), požádá příslušný úřad obce s rozšířenou působností o vrácení řidičského oprávnění pouze pro určitou skupinu vozidel (v našem příkladu pro skupinu B) s tím, že ostatní skupiny (v našem příkladu vozidla zařazená do skupiny A) již řídit nehodlá (ať už z důvodu náročné zkoušky, nebo z jiných důvodů). V této fázi řidič nemůže uplatnit institut vzdání se řidičského oprávnění podle § 94 odst. 3 zák. o silničním provozu, neboť není jeho držitelem. Po splnění všech zákonných podmínek (srov. § 102 zák. o silničním provozu) příslušný úřad obce s rozšířenou působností rozhodne o vrácení řidičského oprávnění pro skupinu, o jejíž vrácení řidič žádá (tedy v našem případě skupinu B). Řidičské oprávnění pro skupinu vozidel A zůstane v evidenční kartě dotyčného řidiče uloženo s původním datem jeho udělení a s poznámkou o datu jeho pozbytí. Je tedy blokováno nejméně do doby splnění podmínek pro jeho vrácení. A právě tady nyní začaly nastávat problémy v situaci, kdy se řidič rozhodne, že by si rád rozšířil své řidičské oprávnění například o skupinu B+E, C, nebo jinou zcela novou skupinu (za předpokladu, že držení řidičského oprávnění není podmíněno držením řidičského oprávnění pro skupinu, k níž řidič své oprávnění dříve pozbyl). Úřady si totiž nově výslovně vyjádřenou podmínku stanovenou v § 82 odst. 2 zák. o silničním provozu, že řidičské oprávnění nelze (kromě jiného) udělit osobě, která jej pozbyla a nesplňuje podmínky pro jeho vrácení (která, jak je uvedeno výše, byla jednoznačně dovozována již před novelou), začaly vysvětlovat tak, že v popsané situaci řidičské oprávnění pro novou skupinu nelze udělit (rozšířit), neboť není splněna uvedená podmínka z důvodu „visící“ skupiny. Jedná se o výklad značně extenzivní a formalistický, který má navíc významné dopady do právního postavení žadatele, který již řádně absolvoval autoškolu, zkoušku odborné způsobilosti, a nyní stanul před správním orgánem, který jeho cestu (často za novým zaměstnáním) odmítá stvrdit vydáním řidičského průkazu a formálním udělením řidičského oprávnění. Jsme přesvědčeni, že takový výklad je nesprávný, a je v příkrém rozporu jak s textem zákona, tak s účelem a smyslem novely. Důvodová zpráva k zákonu č. 271/2023 Sb. (k bodu 51, k § 82 odst. 2) k danému pravidlu uvádí následující: „Navrhuje se výslovně zakotvit, že řidičské oprávnění nelze udělit osobě, která jej pozbyla a nesplňuje podmínky pro jeho vrácení. Podmínky pro vrácení řidičského oprávnění jsou totiž v některých případech přísnější než podmínky pro udělení řidičského oprávnění, např. je vyžadováno prokázání psychické způsobilosti k řízení motorového vozidla či absolvování terapeutického programu. Aby nebylo možné tyto přísnější podmínky obcházet tím, že žadatel nepožádá o vrácení řidičského oprávnění, ale o udělení řidičského oprávnění, navrhuje se zakotvit předmětné pravidlo. Potřeba jeho zakotvení souvisí i s tím, že nově bude docházet k výmazu všech zaznamenaných bodů v bodovém hodnocení řidiče již v okamžiku pozbytí řidičského oprávnění. Překážka pro udělení řidičského oprávnění v podobě zaznamenaných 12 bodů, k jejichž výmazu dochází nyní pouze v souvislosti s vrácením řidičského oprávnění, už platit nebude a bez zakotvení předmětného pravidla by bylo možné získat řidičské oprávnění zpět snazší cestou než procesem jeho vrácení.“ Z uvedené citace důvodové zprávy, jakož i z logiky právní úpravy, jejímž jasným cílem je zamezit obcházení zákonného postupu ke znovuzískání oprávnění k řízení motorových vozidel určité skupiny jednání in fraudem legis, vyplývá, že zákonodárce zjevně neměl v úmyslu lpět na požadavku, aby si řidič před případným rozšířením řidičského oprávnění obnovil veškeré původní skupiny, k jejichž řízení měl za výše popsaných skutečností někdy v minulosti oprávnění. Zásadním argumentem je také to, že v této situaci řidič nemá žádnou možnost se „visící“ skupiny jakkoli zbavit, neboť, jak uvádíme výše, vzdát se jí nemůže.

Výše uvedený závěr odůvodňuje již samotná systematika pojmosloví zák. o silničním provozu. Ten v § 80 stanoví, že řidičské oprávnění opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla zařazeného do skupiny vozidel, pro kterou mu bylo řidičské oprávnění uděleno. Stejně tak v následujících ustanoveních zákon pojem řidičské oprávnění vztahuje vždy ke konkrétním skupinám vozidel. Ustanovení § 94a odst. 4 zák. o silničním provozu dále stanoví, že pokud řidičské oprávnění, které držitel pozbyl nebo kterého se vzdal, podmiňuje udělení řidičského oprávnění pro jinou skupinu vozidel, pozbývá držitel současně i řidičské oprávnění pro tuto skupinu vozidel (což souvisí s možností uložit držiteli řidičského oprávnění trest nebo správní trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení jen pro některé skupiny vozidel [1]). Zák. o silničním provozu tedy v zásadě používá pojem řidičské oprávnění ve vztahu ke konkrétním skupinám vozidel a nikoli v obecné rovině. Není proto důvodu, aby právě ustanovení § 82 odst. 2 bylo v tomto ohledu vykládáno jinak, kdy bychom navíc dospěli k absurdním závěrům.

Setkali jsme se dokonce s názorem úředníka, že určitou cestou by mohlo být, že by dotyčný řidič dosáhl vydání posudku o zdravotní způsobilosti, jímž by jej lékař uznal zdravotně nezpůsobilým k řízení motorových vozidel dané „visící“ skupiny. Samozřejmě v praxi i taková situace může nastat, často by však zjištěné zdravotní důvody pravděpodobně vylučovaly či minimálně omezovaly zdravotní způsobilost také pro zbylé skupiny, což by stejný úřad nutilo z úřední povinnosti zahájit řízení o podmínění, omezení nebo odnětí řidičského oprávnění. Navíc v případě vydání účelového posudku, který by se nezakládal na skutečnosti, by se jak posuzovaná osoba, tak lékař, který by takový posudek vydal, vystavovala postihu za spáchání trestného činu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 trestního zákoníku. Cílem našeho příspěvku je dát jak žadatelům o rozšíření řidičského oprávnění, tak úřadům, které v takové životní situaci rozhodují, do ruky relevantní argumenty k tomu, aby rozhodly v souladu nejen s textem, ale také s účelem a smyslem právní úpravy.

S ohledem na shora uvedené uzavíráme, že skutečnost, že řidič v minulosti pozbyl řidičské oprávnění pro určitou skupinu řidičského oprávnění a řidičské oprávnění pro tuto skupinu mu nebylo vráceno, neboť požádal o vrácení pouze některých ostatních skupin z původního rozsahu řidičského oprávnění, dle našeho názoru nebrání, aby tento řidič v budoucnu rozšířil své řidičské oprávnění o novou jinou skupinu nebo skupiny vozidel, pokud k tomu splní veškeré zákonné podmínky (tedy zejména za předpokladu, že není v zákazu řízení motorových vozidel, nevztahuje se na něj přiměřené omezení spočívající ve zdržení se řízení motorových vozidel, netrvá závazek zdržet se řízení motorových vozidel, a plní další podmínky k udělení řidičského oprávnění podle § 91 týkající se vzájemné podmíněnosti držení řidičského oprávnění pro určité skupiny vozidel). Může si tedy řidičské oprávnění rozšířit o jakoukoliv skupinu řidičského oprávnění s výjimkou těch, které pozbyl a nebyly mu vráceny, nejsou-li vzájemně podmíněny. Překážka udělení řidičského oprávnění podle § 82 odst. 2 zák. o silničním provozu se vztahuje vždy pouze ke konkrétní skupině řidičského oprávnění, kterou žadatel pozbyl, nesplňuje podmínky pro její vrácení, a nyní by žádal o její nové udělení. Přestože jsme toho názoru, že znění dotčeného ustanovení, a především pak jeho účel, jsou jednoznačné a příliš prostoru pro dvojí výklad právní norma neposkytuje, je i zde dle našeho názoru vhodné přiměřeně použít výkladové pravidlo in dubio pro libertate, podle kterého je při výkladu norem veřejného práva v zásadě nutné použít výklad poskytující větší svobodu, tj. je příznivější pro adresáty, pokud jde o realizaci jejich práv.

PhDr. Mgr. Daniel Novopacký, Ph.D., MBA

Mgr. Karel Bezděkovský

Autoři jsou současně autory komentáře k zákonu č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, publikovaného vydavatelstvím Wolters Kluwer/ASPI, dostupného též v informačním systému ASPI.

[1] Srov. komentář k § 2 K písm. d) a e) a k § 125c odst. 6 in: NOVOPACKÝ, Daniel, Pavel VETEŠNÍK a Karel BEZDĚKOVSKÝ. Zákon o silničním provozu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, ISBN 978-80-7676-494-1 a dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 9 As 7/2009-76.

PhDr. Mgr. Daniel Novopacký, Ph.D., MBA, Mgr. Karel Bezděkovský 21.03.2024

Způsob výpočtu jednotkových cen a povinnost uveřejnění.

Povinnost uveřejňovat smlouvy upravená zákonem č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRS) je přes svou relativně ustálenou praxi stále zdrojem nevyřešených výkladových otázek. Zejména v oblasti výjimek z povinnosti uveřejnění není jednotný názor na aplikaci některých pojmů.

Nyní konkrétně píšu o výjimce podle § 3 odst. 2 písm. b) ZRS, přesněji o její části – sousloví způsob výpočtu jednotkových cen. Tato výjimka je v některých případech používána k odůvodnění anonymizace jednotkových cen ve výkazech výměr nebo v položkových cenících s tím, že se jedná o výpočet celkové ceny plnění, a tedy o způsob výpočtu jednotkových cen. V praxi někdy uplatnění této výjimky vypadá tak, že je celý sloupec s uvedenými cenami anonymizován a pouze na konci příslušné tabulky je uvedena cena celkem. Je tento postup správný?

Názor Nejvyššího správního soudu

Touto otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 As 94/2021 – 50 ze dne 12. července 2023, když řešil kasační stížnost proti rozhodnutí o přestupku podle § 269 odst. 2 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZZVZ), který byl spáchán nesplněním povinnosti uveřejnit smlouvu v ZZVZ stanovené lhůtě. Konkrétně nebyly uveřejněny všechny změnové listy k dodatku ke smlouvě o dílo.

Soud zde zkoumal, zda nedošlo ke splnění povinnosti uveřejnit smlouvu podle ZZVZ jejím uveřejněním v registru smluv podle ZRS. ZZVZ totiž umožňuje neuveřejnit smlouvu včetně všech jejích změn a dodatků, pokud již byla uveřejněna v souladu se ZRS. Proto soud zkoumal možnost neuveřejnění některých příloh smlouvy z titulu výjimky spočívající v anonymizaci způsobu výpočtu jednotkových cen. Protože změnové listy obsahovaly mimo jiné textovou část obsahující odůvodnění provedených změn, nebylo podle soudu možné tuto výjimku vztáhnout na změnový list jako celek. Tu bylo možné aplikovat pouze na seznam jednotlivých rozpočtových položek.

Argumentace stěžovatelky směřovala k podřazení změnových listů pod výše uvedenou výjimku, neboť tyto neobsahovaly žádné dodatečné smluvní podmínky a tím tedy neměnily smlouvu.

Soud vycházel z důvodové zprávy k ZRS, ze které dovodil, že pod pojem „způsob výpočtu jednotkových cen“ lze tak v souladu s výše uvedeným podřadit dokumenty technického charakteru, tedy určitý položkový rozpočet či jiný matematický postup, na jehož základě dodavatel dospěl za použití jednotlivých cen za jednotku k celkové ceně za produkty či za službu. Dále soud přihlédl k definici pojmu jednotková cena v § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se jednotkovou cenou rozumí cena za jednotku množství zboží nebo cena za službu.

Výjimku z povinnosti uveřejnění tedy nebylo možné vztáhnout na celý změnový list, neboť odůvodnění provedených změn nelze podřadit pod matematický postup. Odůvodnění změnových listů naopak podává klíčovou odpověď na otázku, proč došlo ke změně dříve schváleného rozpočtu sjednaného v původní smlouvě o dílo. Uveřejnění těchto informací bylo tedy nezbytné pro účinnou kontrolu veřejnosti nad vynakládáním veřejných prostředků a je plně v souladu s cílem a účelem ZRS.

Názor ÚOHS

Předseda ÚOHS se uplatněním stejné výjimky zabýval v rozhodnutí o rozkladu č. j. ÚOHS-35389/2023/161 ze dne 19. září 2023.

Zde se ÚOHS zabýval možným spácháním přestupku podle § 269 odst. 2 ZZVZ, ke kterému mělo dojít uveřejněním smlouvy na profilu zadavatele a o den později i v registru smluv, v obou případech bez příloh. Konkrétně se jednalo o možnosti aplikace výše uvedené výjimky v souvislosti s neuveřejněním přílohy – výkazu výměr. Předseda ÚOHS zvažoval, zda lze výkaz výměr zahrnout pod pojem způsob výpočtu jednotkových cen.

Smlouva byla podle vyjádření zadavatele uveřejněna s využitím výjimky podle § 3 odst. 2 písm. b) ZRS, která se podle jeho názoru vztahuje mimo jiné na výkaz výměr jako na způsob výpočtu jednotkových cen.

Protože ÚOHS není povolán provádět výklad neurčitých právních pojmů, obrátil se s žádostí o výklad tohoto pojmu na tehdejšího gestora předmětné právní úpravy. Ten však neposkytl jednoznačnou odpověď. Z důvodu pochybnosti o výkladu neurčitého právního pojmu se tedy předseda ÚOHS rozhodl v souladu se zásadou in dubio pro reo pro výklad příznivější pro obviněného. Dále pak uvedl, že pokud v budoucnu dojde k vyjasnění neurčitých právních pojmů, bude toto vyjasnění zohledňováno v budoucích rozhodnutích.

Předseda ÚOHS při svém rozhodování posoudil i možný dopad výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu na posuzovanou věc, který však podle jeho názoru nebyl zcela přiléhavý aktuálně řešené situaci.

Jak to bude dál?

Je tedy pojem způsob výpočtu jednotkových cen možné použít jako důvod pro anonymizaci přílohy smlouvy označené jako výkaz výměr nebo jednotkových cen uvedených v ceníku? V soudním řízení předcházejícím výše uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu uvedl krajský soud, že výjimka ze ZRS byla správně aplikována pouze ve vztahu k jednotlivým rozpočtovým tabulkám. Nejvyšší správní soud pak uvedl, že se výše uvedená výjimka vztahuje pouze na matematický postup, na jehož základě dodavatel dospěl za použití jednotlivých cen za jednotku k celkové ceně za produkty či za službu. ZRS přitom výslovně hovoří o způsobu výpočtu.

Předseda ÚOHS pak zastavil správní řízení o přestupku spočívajícího v neuveřejnění výkazu výměr odůvodněného aplikací výjimky podle ZRS. Toto rozhodnutí však nelze brát jako posvěcení aplikace výjimky, když z odůvodnění rozhodnutí o rozkladu je zřejmé, že každý případ bude posuzován individuálně.

Jak tedy správně uveřejnit smlouvu s uvedením jednotkových cen, tak, aby se zadavatel vyhnul případnému spáchání přestupku podle § 269 odst. 2 ZZVZ?

S ohledem na § 8 odst. 4 ZRS lze uveřejnit smlouvu v registru smluv a tím splnit povinnost podle § 219 odst. 1 ZZVZ. ZRS přitom upravuje řadu výjimek, které uveřejnění smlouvy výrazně ulehčují. K jejich aplikaci je ovšem nutné přistupovat obezřetně. Nelze na základě naplnění výjimky pouze pro část přílohy smlouvy nepublikovat celou přílohu. Proto doporučuji anonymizovat vždy pouze matematický postup a jakoukoliv smlouvu vysvětlující nebo doplňující textovou část přílohy uveřejnit.

Mgr. Milan Zeman

e-mail: ixix@post.cz

Mgr. Milan Zeman 10.04.2024