Jaké změny přináší velká novela zákona o cenách?* 

Odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance ve vztahu ke spotřebiteli.* 

Zamyšlení nad během lhůt v novém stavebním zákonu.* 

Jaké změny přináší velká novela zákona o cenách?

Dne 19. září 2024 byl ve Sbírce zákonů zveřejněn zákon č. 265/2024 Sb. , kterým se mění zákon č. 526/1990 Sb. , o cenách, a další související zákony. Jedná se o nejrozsáhlejší novelu zákona o cenách od roku 2009, která s sebou přináší celou řadu změn. V následujícím článku bych chtěl čtenáře seznámit s těmi nejvýznamnějšími z nich.

Změna právní formy regulačního aktu

Cenoví regulátoři v současnosti stanovují zboží podléhající cenové regulaci, uplatněný způsob a podmínky cenové regulace, úředně stanovené ceny, pravidla a postupy pro stanovování těchto cen a jejich změn, tzv. cenovým rozhodnutím. Zákon o cenách však již nestanovuje právní formu tohoto cenového rozhodnutí. V § 3 odst. 2 zákon o cenách v účinném znění v této souvislosti pouze konstatuje, že rozhodnutí cenových orgánů podle tohoto zákona jsou závazná pro okruh adresátů, který je v nich vymezen. Výjimkou jsou pouze obce a kraje, u kterých zákon o cenách stanovuje, že regulační akt vydávají formou nařízení. Stejně tak v současnosti vydává cenová rozhodnutí ve formě nařízení i vláda.

Judikatura Ústavního soudu se po určitém vývoji ustálila na výkladu, podle něhož jsou cenová rozhodnutí vydaná podle zákona o cenách svojí povahou podzákonným právním předpisem, což mělo za následek, že cenová rozhodnutí nemusela být odůvodněna a pro nezákonnost je mohl zrušit pouze Ústavní soud.[1]

Nově se pravidla pro všechny cenové regulátory (včetně obcí, krajů a vlády) sjednotí. Dochází k formálnímu přejmenování regulačního aktu z cenového rozhodnutí na cenový výměr, který příslušný cenový orgán bude nově vydávat ve formě opatření obecné povahy.

Striktní podmínky, jejichž splnění je nutné, aby mohlo být určité zboží cenově regulováno, zůstávají novelizací nedotčeny.

Zveřejňování cenových výměrů

Specifická pravidla budou platit i pro zveřejňování cenových výměrů. Obecná právní úprava zveřejňování opatření obecné povahy podle § 172 správního řádu zde bude s ohledem na specifika cenové regulace vyloučena. Ministerstvo financí bude zveřejňovat jím vydané cenové výměry v Cenovém věstníku Ministerstva financí, Ministerstvo zdravotnictví ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví, Energetický regulační úřad v Energetickém regulačním věstníku a Český telekomunikační úřad v Poštovním věstníku. Zbývající cenoví regulátoři, kteří vlastním věstníkem nedisponují (vláda, Celní úřad pro Středočeský kraj, obce a kraje), budou své cenové výměry zveřejňovat rovněž v Cenovém věstníku Ministerstva financí.

Za den zveřejnění cenového výměru se pak bude považovat den vydání příslušné částky věstníku, uvedený v jejím záhlaví, na portálu veřejné správy. Cenový orgán, který cenový výměr vydal, pak následně zveřejní oznámení o zveřejnění tohoto cenového výměru na své úřední desce po dobu alespoň 15 dnů. Ustanovení § 173 odst. 1 věta první část za středníkem správního řádu, podle něhož se opatření obecné povahy zveřejní též na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů se opatření obecné povahy týká, se neužije.

Nabytí účinnosti cenového výměru

Cenový výměr nabyde účinnosti šedesátým dnem ode dne zveřejnění, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak[2] nebo nestanoví-li cenový orgán, který jej vydal, počátek účinnosti pozdější. Jedná se o relativně dlouhou dobu, která by měla zajistit, aby se všechny dotčené subjekty mohly s pravidly cenové regulace s předstihem seznámit. Vyžaduje-li to však veřejný zájem, může stanovit cenový orgán, který cenový výměr vydal, dřívější počátek účinnosti cenového výměru, nejdříve však den následující po dni jeho zveřejnění. Bude se zpravidla jednat o případy, kdy bude určité zboží nově cenově regulováno z důvodu existence mimořádné tržní situace. V těchto případech je totiž z pozice cenového regulátora nutné reagovat bezodkladně a mnohdy tzv. „ze dne na den“.[3]

Soudní přezkum cenových výměrů

Ze změny právní formy regulačního aktu na opatření obecné povahy vyplývá především ta skutečnost, že tento regulační akt nově bude muset být řádně odůvodněn a bude podléhat přímému soudnímu přezkumu podle § 101a a násl. soudního řádu správního. Návrh na zrušení cenového výměru nebo jeho části však bude možné s ohledem na § 3 odst. 6 novelizovaného zákona o cenách podat nejdéle do tří měsíců ode dne, kdy tento cenový výměr nabyl účinnosti.

Přechodná ustanovení

Stávající cenová rozhodnutí, která určité zboží cenově regulují formou úředně stanovených cen podle § 5 zákona o cenách (včetně nařízení obcí a krajů) a nařízení vlády o stanovení cenového moratoria podle § 9 zákona o cenách, a která budou vydána před 1. lednem 2025, se po tomto datu budou považovat za cenové výměry podle nové právní úpravy.

V případě cenových rozhodnutí o věcném usměrňování ceny zboží podle § 6 zákona o cenách, která budou vydána před 1. lednem 2025, však bude situace složitější. Za cenové výměry se po tomto datu budou považovat pouze ta cenová rozhodnutí, která v souladu s velkou novelou zákona o cenách budou stanovovat strukturu kalkulace ceny včetně jednotkového množství zboží, na které je kalkulace ceny sestavována, a vymezení kalkulačního období.

U těchto přechodných cenových výměrů je vyloučena možnost přezkumného řízení podle § 174 odst. 2 správního řádu. Účinnosti tyto přechodné cenové výměry pozbydou nejpozději 31. prosince 2025, nebudou-li zrušeny dříve. Během roku 2024 tedy budou mít všechny dotčené cenové orgány dostatek času na přípravu standardních cenových výměrů, které budou v souladu se zákonem patřičně odůvodněny a zveřejněny a které tyto přechodné cenové výměry nahradí.

Novinky v souvislosti s označováním zboží prodávaného spotřebiteli údajem o ceně

V rámci novelizace dochází k některým změnám i v souvislosti s problematikou označování zboží prodávaného spotřebiteli údajem o prodejní a měrné ceně. V § 13 odst. 2 a násl. zákona o cenách je implementována směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES ze dne 16. února 1998 o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli.

Ačkoliv se změny v § 13 zákona o cenách zdají na první pohled rozsáhlé, jde z velké části pouze o zpřehlednění stávajícího znění tohoto ustanovení do logičtější a jazykově srozumitelnější podoby.

Nově zákon o cenách výslovně stanoví, že prodávající musí spotřebitele seznámit s údajem o prodejní ceně v české měně, což reaguje na některé praktiky zejména v příhraničních oblastech, kde někteří prodávající, kteří se primárně zaměřovali na zahraniční klientelu, seznamovali kupující pouze s cenou stanovenou v Eurech. Souběžné stanovení prodejní ceny v české měně a v zahraniční měně zákon o cenách nezakazuje.

Nejvýznamnější změnou v souvislosti s problematikou označování zboží cenou je však faktické znovuzavedení povinnosti označovat vybrané nepotravinářské výrobky vedle prodejní ceny i cenou za měrnou jednotku množství (měrná cena). Podle § 13 odst. 7 stávajícího znění zákona o cenách se povinnost označovat výrobky prodejní cenou současně s měrnou cenou vztahuje na balené potravinářské výrobky, které jsou v souladu se zvláštním právním předpisem označeny údajem o množství, objemu či hmotnosti výrobku, a na druhy nepotravinářských výrobků uvedené ve zvláštním právním předpisu upravujícím jmenovité hmotnosti a jmenovité objemy některých druhů hotově baleného zboží. Tímto zvláštním právním předpisem byla vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 330/2000 Sb., kterou se stanoví řady jmenovitých hmotností a jmenovitých objemů přípustných pro některé druhy hotově baleného zboží. Uvedená vyhláška se však primárně týkala jiné agendy a s ohledem na nutnost nezbytného zajištění souladu s komunitárním právem a byla v minulosti bez náhrady zrušena. Od okamžiku zrušení této vyhlášky se tak povinnost označovat vybrané balené nepotravinářské výrobky vedle prodejní ceny i cenou měrnou stala fakticky nevymahatelnou. Nově zákon o cenách stanoví, že seznam balených nepotravinářských výrobků podléhajících povinnosti být při jejich prodeji spotřebiteli označeny měrnou cenou, bude stanoven samostatnou vyhláškou, k jejímuž vydání je zmocněno přímo Ministerstvo financí jakožto ústřední správní orgán pro oblast cen a gestor zákona o cenách.[4]

V případě balených potravinářských výrobků podléhají této povinnosti v souladu se současnou právní úpravou i nadále všechny balené výrobky s výjimkou případů, u kterých není jejich označení měrnou cenou vzhledem k jejich povaze nebo účelu těchto výrobků vhodné nebo u kterých by to bylo z hlediska spotřebitele zavádějící (např. při prodeji kombinace různých výrobků prodávaných v rámci jednoho obalu a za jednu cenu).

Zákon o cenách pak nad rámec výše uvedeného dále nově stanovuje, že údaj o prodejní i měrné ceně musí být jednoznačný, snadno rozpoznatelný a dobře čitelný.

Zrušení tzv. cenového kompetenčního zákona a úprava působnosti vybraných cenových orgánů

Působnost jednotlivých cenových orgánů není v současnosti vymezena zákonem o cenách, ale netypicky zvláštním zákonem, kterým je zákon č. 256/1991 Sb. , o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů.[5] Přímo v zákoně o cenách, přijatém 27. listopadu 1990 Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky, totiž nebylo možné působnost správních orgánů v době jeho vzniku vymezit s ohledem na specifické právní uspořádání tehdejší České a Slovenské federativní republiky. V důsledku mnoha novelizací se navíc stal tento cenový kompetenční zákon značně nepřehledný. Působnost není u jednotlivých cenových orgánů v důsledku četných novelizací vymezena jednotně, což v některých případech v praxi působilo výkladové obtíže. V rámci velké novelizace proto dochází ke zrušení cenového kompetenčního zákona. Nově bude působnost jednotlivých cenových orgánů vymezena přímo v zákoně o cenách, a to jednotným způsobem, kdy zákon bude rozlišovat mezi působností k regulaci cen (a tedy k vydávání příslušných cenových výměrů) a působností k výkonu cenových kontrol. Dochází zde rovněž k odstranění překrývající se působnosti některých cenových orgánů k cenovým kontrolám.

U jednotlivých specializovaných cenových orgánů zůstává i po novelizaci stávající rozsah působnosti k cenové regulaci a k výkonu cenových kontrol zachován, avšak s výjimkou Energetického regulačního úřadu, kdy výkon cenové kontroly u cen v oblasti podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo kombinované výroby elektřiny a tepla bude nadále v působnosti pouze Státní energetické inspekce.

Významnější změny přináší novelizace pouze v případě obecních a krajských úřadů, kdy tyto cenové orgány již nově nebudou mít postavení obecného cenového kontrolního orgánu, ale budou moci v rámci cenových kontrol kontrolovat pouze dodržování cenové regulace, kterou tyto obecní a krajské úřady samy zavedly. Stávající rozsah působnosti obcí a krajů na úseku cen se totiž v praxi ukázal jako příliš rozsáhlý. Jak konstatuje závěrečná zpráva RIA k novele, z dat, která obce a kraje Ministerstvu financí každoročně zasílají za účelem zpracování přehledu provedených cenových kontrol podle § 17a zákona o cenách, je zřejmé, že rozsah, v jakém jednotlivé obecní a krajské úřady fakticky vykonávají cenové kontroly, je zcela zanedbatelný. Praktický výkon cenové kontroly ze strany obecních a krajských úřadů se pak v praxi zúžil pouze na cenovou kontrolu dodržování povinnosti označovat zboží při prodeji spotřebiteli řádně cenou v souladu s § 13 odst. 2 až 9 zákona o cenách, kde však v dostatečném rozsahu vykonává kontrolní činnost Česká obchodní inspekce.[6] Výkon kontrolní činnosti krajskými úřady, které až na výjimky v rámci přenesené působnosti kontrolní činnost nevykonávají, byl navíc nesystematický.

Nově se naopak cenovým orgánem s účinností od 1. ledna 2025 stane Česká obchodní inspekce, Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva a obecní živnostenské úřady. Jmenované cenové orgány však budou moci v rámci cenových kontrol kontrolovat pouze dodržování povinnosti prodávajícího vést řádně cenovou evidenci, a to ještě pouze u zboží, u kterého jsou tyto správní orgány podle zákona o ochraně spotřebitele oprávněny kontrolovat, zda byl spotřebitel seznámen s informací o slevě z ceny výrobku podle § 12a zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Při kontrolách slevových akcí podle § 12a zákona o ochraně spotřebitele tyto správní orgány totiž cenových evidencí vedených podle zákona o cenách často využívají, avšak doposud nemohly tyto správní orgány samy sankcionovat prodávající, kteří tyto cenové evidence nevedli v souladu s § 11 zákona o cenách. Podněty musely tyto správní orgány adresovat Specializovanému finančnímu úřadu jakožto věcně příslušnému cenovému orgánu podle cenového kompetenčního zákona, což bylo pro obě strany administrativně zatěžující.

Změna pravidel pro ukládání pokut u vybraných přestupků

U přestupků, u kterých může na straně prodávajícího nebo kupujícího vzniknout nepřiměřený majetkový prospěch, se i nadále bude horní hranice pokuty odvíjet od toho, zda v daném případě nepřiměřený majetkový prospěch skutečně vznikl. Pokud ano, je při ukládání pokuty za tento přestupek nutné dále posoudit, zda lze získaný nepřiměřený majetkový prospěch přesně vyčíslit a v jaké výši byl nepřiměřený majetkový prospěch vyčíslen. Dochází zde pouze k drobné změně, kdy se přestupky se zjištěným a vyčísleným nepřiměřeným majetkovým prospěchem ve výši 200 000,- Kč (včetně) až 999 999,- Kč přesunou do režimu, kdy se pokuta stanoví v rozmezí jedno až pětinásobku zjištěného nepřiměřeného majetkového prospěchu. Doposud se toto pravidlo vztahovalo pouze na přestupky se zjištěným nepřiměřeným majetkovým prospěchem ve výši nejméně 1 000 000,- Kč. U přestupků se zjištěným nepřiměřeným majetkovým prospěchem ve výši 200 000,- Kč (včetně) až 999 999,- Kč je podle účinné právní úpravy možné uložit pokutu pouze do výše 1 000 000,- Kč.

U přestupku postihujícího nevedení nebo neuchovávání cenové evidence u zboží podléhajícího cenové regulaci pak dochází ke zvýšení horní hranice pokuty z 1 000 000 Kč na desetinásobek. Neuchování cenové evidence u zboží podléhajícího cenové regulaci totiž podle důvodové zprávy znemožňovalo provedení efektivní cenové kontroly a zjištění přesné výše nepřiměřeného majetkového prospěchu. Pro kontrolovaný subjekt se tak mnohdy jevilo jako výhodnější cenovou evidenci vůbec nevést nebo její existenci zatajit, aby se vyhnul sankci mnohem vyšší, která by mu hrozila v případě, že by byl v rámci této cenové kontroly zjištěn vznik nepřiměřeného majetkového prospěchu vyššího než 1 000 000,- Kč. Navýšení pokuty by mělo tuto motivaci výrazně snížit.

Mgr. Tomáš Naiser^[7]

[1] Např. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. 5. 2000

[2] Podle § 17e odst. 12 energetického zákona ve znění účinném od 1. ledna 2025 je Energetický regulační úřad povinen cenové výměry vydávané podle tohoto zákona, s výjimkou věcně usměrňovaných cen tepelné energie, vydat nejpozději do 30. listopadu roku předcházejícího roku, pro který v cenovém výměru Energetický regulační úřad regulované ceny stanoví. Cenové výměry týkající se věcně usměrňovaných cen tepelné energie a regulovaných cen podle zákona o podporovaných zdrojích energie je Energetický regulační úřad povinen vydat nejpozději do 30. září roku předcházejícího roku, pro který v cenovém výměru Energetický regulační úřad regulované ceny stanoví.

[3] Pro ilustraci lze v souvislosti s problematikou mimořádné tržní situace poukázat na cenovou regulaci respirátorů třídy FFP3 Ministerstvem financí během počínající pandemie nemoci COVID-19 v březnu 2020.

[4] Tato vyhláška je v současnosti v legislativním procesu.

[5] Dále jen „cenový kompetenční zákon“.

[6] Nikoliv však jako cenový orgán, ale jako orgán ochrany spotřebitele. Srov. § 12 zákona o ochraně spotřebitele.

[7] Autor působí jako právník ve veřejné správě.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Tomáš Naiser 08.10.2024

---

Odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance ve vztahu ke spotřebiteli.

Dne 19. června 2024 Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 288/23 v případu, který se zabýval odpovědností zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance vůči spotřebiteli. Závěr Ústavního soudu přináší nový pohled na aplikaci právní úpravy a judikatury týkající se tzv. excesu zaměstnance, a to směrem k větší ochraně spotřebitelů. Dne 19. června 2024 Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 288/23* v případu, který se zabýval odpovědností zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance vůči spotřebiteli. Závěr Ústavního soudu přináší nový pohled na aplikaci právní úpravy a judikatury týkající se tzv. excesu zaměstnance, a to směrem k větší ochraně spotřebitelů.

Skutkové okolnosti

Stěžovatelka byla poškozenou v trestním řízení. Obviněný, zaměstnanec České pošty, byl shledán vinným z podvodu, když opakovaně dával klientům k podpisu listiny s žádostí o zpětný odkup cenných papírů, na které následně doplňoval své bankovní údaje. Jedním z takových klientů byla i stěžovatelka. Okresní soud na základě schválené dohody o vině a trestu uložil obviněnému povinnost nahradit stěžovatelce škodu ve výši 294.549,46 Kč. Obviněný nicméně uhradil pouze 1.500 Kč, což stěžovatelku přimělo k tomu, aby se domáhala náhrady škody žalobou proti České poště a ČSOB, které dle stěžovatelky měly škodu nahradit společně a nerozdílně. Nárok proti České poště stěžovatelka odůvodnila odpovědností zaměstnavatele za jednání svého zaměstnance, vůči ČSOB pak vlastnictvím peněžních prostředků, na kterých byl podvod spáchán.

Stěžovatelka nejprve u soudu prvního stupně uspěla. Okresní soud rozhodl, že Česká pošta odpovídá za škodu způsobenou zaměstnancem, protože k protiprávnímu jednání došlo při plnění jeho pracovních úkolů. Proto nařídil České poště uhradit stěžovatelce částku 294.549,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení a náklady řízení. Zamítl však žalobu vůči ČSOB, jelikož podle okresního soudu banka vyplatila finanční prostředky na účet uvedený na podepsané žádosti o zpětný odkup a nedošlo tak z její strany k žádnému pochybení. Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí okresního soudu v části, která se týkala zamítnutí žaloby vůči ČSOB. Změnil však rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu povinnosti České pošty nahradit škodu a žalobu tak zcela zamítl s tím, že se jednalo o tzv. exces zaměstnance. Zaměstnanec dle krajského soudu jednal výhradně ve svém zájmu a zneužil svého postavení, což vylučuje odpovědnost zaměstnavatele za jeho jednání. Podle krajského soudu by zaměstnavatel odpovídal za škodu pouze v případě, že by zaměstnanec jednal v rámci svých pracovních povinností a nevědomě pochybil, což se v tomto případě nestalo. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatelky, jelikož dle něj neobsahovalo žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání a rozhodnutí nižších soudů byla v souladu s ustálenou judikaturou.

Stěžovatelka se poté u Ústavního soudu domáhala zrušení rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu, když tvrdila, že byla porušena její ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví a na rovnost účastníků v soudním řízení zakotvená v čl. 11 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Právní východiska odpovědnosti zaměstnavatele za zaměstnance ve vztahu ke spotřebiteli

V rámci projednávané věci byla klíčová otázka, zda právnická osoba nese odpovědnost za protiprávní čin zaměstnance, který byl spáchán při plnění pracovních úkolů. Podle § 167 občanského zákoníku odpovídá právnická osoba za protiprávní činy spáchané zaměstnanci při plnění jejich pracovních úkolů. Judikatura Nejvyššího soudu nicméně pracuje s tzv. excesem. Tímto excesem Nejvyšší soud označuje situaci, kdy zaměstnanec jedná výhradně ve svém zájmu, nikoliv v zájmu zaměstnavatele, a tudíž zde chybí věcný vztah jednání k činnosti zaměstnavatele.[1] V takovém případě zaměstnavatel pak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu za škodu neodpovídá.

Ústavní soud dále však připomněl, že v projednávané věci vystupovala stěžovatelka v postavení spotřebitelky ve smyslu § 419 občanského zákoníku. Ústavní soud odkázal zejména na svou dřívější judikaturu, ve které ochranu spotřebitele označil za ústavněprávní princip, který musí orgány veřejné moci respektovat.[2] Podle Ústavního soudu autonomie vůle, zakotvená v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod není absolutní a může být omezena jinými základními právy nebo ústavními principy, jako je například princip rovnosti, který hraje klíčovou roli právě v rámci ochrany spotřebitele. Zákonodárce tak podle Ústavního soudu musí při tvorbě právního řádu zajistit nejen formální rovnost všem adresátům právních norem, ale zároveň musí v odůvodněných případech normativně zakotvit nerovnost, která odstraní faktickou nerovnost či jiný handicap. Jestliže zákonodárce tak výslovně neučiní, má orgán aplikující pozitivní právo dle Ústavního soudu prostor pro to, aby takovou nerovnost v konkrétním případě napravil prostřednictvím aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu.[3]

Mimo to Ústavní soud odkázal i na právo Evropské unie, kdy ochrana spotřebitele je zakotvena
v Listině základních práv EU, konkrétně v čl. 38. Soudy přitom podle judikatury Ústavního soudu mají povinnost vnitrostátní právo interpretovat a aplikovat eurokonformním výkladem.[4] Ústavní soud proto uvedl, že soudy se musí výše uvedeným principem ochrany slabší strany řídit i při výkladu kogentních norem, tj. v tomto případě i při výkladu § 167 občanského zákoníku.

Závěry Ústavního soudu ve vztahu k projednávanému případu

Ústavní soud na základě výše uvedených právních východisek shrnul, že při rozhodování
o odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance, kterého se dopustil při plnění pracovních úkolů vůči spotřebiteli, je třeba při výkladu § 167 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, důsledně zohlednit postavení spotřebitele jako slabší smluvní strany a zvolit takový výklad zákonného ustanovení, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Judikaturou vymezenou konstrukci excesu zaměstnance, která se váže k § 167 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nelze aplikovat v případě, že je stranou smlouvy spotřebitel, pokud se zaměstnanec dopustí protiprávního činu při plnění pracovních úkolů. Judikatorní konstrukce excesu totiž zprošťuje zaměstnavatele odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem protiprávním činem nad rámec zákonné úpravy a je v rozporu s ústavněprávním principem ochrany spotřebitele. Aplikuje-li soud konstrukci excesu ve vztahu k poškozenému spotřebiteli, poruší tím jeho ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud tak rozhodl ve prospěch stěžovatelky, když stížnosti zcela vyhověl a rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu, z důvodu porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, zrušil. Lze očekávat,
že předmětný nález bude mít významný vliv na obdobné kauzy.

Toto rozhodnutí Ústavního soudu může mít významný vliv na budoucí soudní praxi, když situace, kdy zaměstnanci páchají trestnou činnost (nejčastěji podvody) na spotřebitelích, nejsou vůbec ojedinělé. V praxi se často jedná o případy, kdy prodejce krom stěžejního zboží/služby nabízí zákazníkovi ještě další „bonusy“, které ale reálně neexistují a peníze končí v kapse onoho prodejce. V těchto případech nám nyní Ústavní soud říká, že i přes zjevný exces bude dána odpovědnost zaměstnavatele, neboť právní ochrana spotřebitele musí hrát prim.

Mgr. Jakub Oliva, LL.M., MSc.,
advokát, partner

Mgr. Bc. Kryštof Pažourek,
advokátní koncipient

ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.

Plzeňská 3350/18
150 00 Praha 5 – Smíchov

Vídeňská 14
779 00 Olomouc

Tel.:       +420 910 058 058

e-mail:    office@arws.cz

* Celý nález sp. zn. II. ÚS 288/23 k dispozici >>> zde.

[1] Srov. rozsudek NS ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. 25Cdo 2777/2004, rozsudek ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4330/2014, rozsudek NS ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. 25 Cdo 796/2017.

[2] Srov. nález ÚS ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17.

[3] Srov. nález ÚS ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 nebo nález ÚS ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16.

[4] Srov. nález ÚS ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Jakub Oliva, LL.M., MSc., Mgr. Bc. Kryštof Pažourek (ARROWS) 13.09.2024

---

Zamyšlení nad během lhůt v novém stavebním zákonu.

Cílem nového stavebního zákona mělo být předně zjednodušení a zrychlení procesů, jelikož stávající neutěšený stav byl spíše ostudou, kdy doba trvání vyřízení stavebního povolení podle dosavadních stavebních předpisů nás posunula do poslední čtvrtiny všech zemí světa. Dojde s novými stavebními předpisy ke zrychlení? V některých ohledech určitě ano, bohužel však přetrvávají některé slabiny stávajícího systému, nebo dokonce již teď je zřejmé, že některé procesy povedou k oslabení procesního postavení stavebníka, což může vést naopak k prodloužení procesů.

Oproti stávajícímu stavu budou stavebníci podávat pouze jednu žádost o vydání jednotného povolení stavebního záměru. Jak je známo, dříve se v samostatném řízení posuzovalo umístění stavby a v navazujícím řízení se řešilo stavební povolení. To je jistě vhodné řešení.

Obdobným způsobem jako doposud platí, že stavební úřad si může vyžádat potřebná závazná stanoviska dotčených orgánů sám, nicméně praxe ukáže, která si budou stavebníci obstarávat v předstihu, aby nedocházelo k prodlevám nebo jiným negativním situacím. Výhodou je, že bude vydáváno koordinované závazné stanovisko v rámci jednoho správního orgánu (například odboru životního prostředí a památkové péče). Dotčené orgány budou muset vydat stanovisko do 30 a ve složitějších případech do 60 dnů od podání žádosti. Pokud to nestihnou, nastane tzv. fikce souhlasného stanoviska; to neplatí v případech posuzování vlivu na životní prostředí a jednotného environmentálního stanoviska.

Mediálně známá digitalizace stavebního řízení by měla zjednodušit komunikaci a urychlit proces schvalování žádostí. Stavebník může nadále v přechodném období předkládat některé dokumenty v listinné podobě, které stavební úřad následně digitalizuje.

Nový stavební zákon stanovuje konkrétní termíny, které by měly stavební úřady dodržet. U jednoduchých staveb by měl stavební úřad vydat rozhodnutí do 30 dnů od podání žádosti a v ostatních případech do 60 dnů. Stavební úřad si může tyto lhůty prodloužit, a to maximálně o 60 dnů. Původní záměr zákona počítal s tím, že po uplynutí těchto lhůt by došlo k automatickému schválení žádosti (tzv. fikce), od čehož však bylo nakonec upuštěno. Výše uvedené lhůty je nejen z tohoto důvodu potřeba brát s rezervou a stavebníci, zejména laická veřejnost, by měla krotit svá očekávání.

Po podání žádosti o vydání jednotného povolení stavebního záměru má stavební úřad stanovenu lhůtu 10 dnů, během které by měl žádost přezkoumat a pokud by v ní objevil jakékoliv nesrovnalosti, měl by vyzvat stavebníka k doplnění a/nebo opravě žádosti a současně stavební úřad řízení přeruší. V řízení podle dosavadních předpisů se stavebník mohl bránit přerušení řízení a obsahu výzvy stavebního úřadu podáním odvolání. Podle příslušných pravidel nového stavebního zákona však odvolání po novu přípustné není. To znamená, že pokud podle názoru stavebníka stavební úřad požaduje opravu nebo doplnění žádosti (v některých ohledech) protiprávně, může se stavebník bránit jedině v rámci správního soudnictví žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. To s sebou přinese nejistotu, zdržení a nade vší pochybnost také prodražení projektu.

Předcházet nejen výše uvedenému je možné konzultací s příslušným stavebním úřadem před podáním žádosti, kterému může stavebník formálně položit konkrétní dotazy a požádat stavební úřad o předběžnou informaci. V rámci přípravy zejména velkých projektů lze tedy tento přístup jedině doporučit. Otázkou zůstává, nakolik bude možné v předstihu vyřešit veškeré případné „sporné“ záležitosti, jelikož dokumentace velkých projektů bývá velmi rozsáhlá a komplexní. Pokud by stavební úřad poskytl svůj předběžnou informaci k určité problematice a následně by změnil názor, mohlo by to stavebníkovi případně usnadnit cestu k náhradě škody.

Stavební úřad do 7 dnů od obdržení bezvadné žádosti vyrozumí ostatní dotčené účastníky o zahájení řízení a vyzve je k případnému podání námitek ve lhůtě, která nebude kratší než 15 dnů. Současně může stavební úřad nařídit ústní jednání, popřípadě veřejné ústní jednání. Pokud je záměr dotčen posuzováním EIA, může být veřejné ústní jednání stanoveno nejdříve po uplynutí 30 dnů od zveřejnění vyhlášky. Pokud podají účastníci řízení námitky, stanoví stavební úřad stavebníkovi přiměřenou lhůtu k vyjádření. Stavební úřad řízení přerušuje po každé výše nastíněné období. Nadto platí, že pokud po podání žádosti stavebník žádost jakkoliv doplní, běží stavebnímu úřadu lhůta od počátku.

Poté, co stavební úřad vydá rozhodnutí o žádosti, má možnost se proti němu odvolat jak stavebník, tak další účastníci řízení. Nesporným stěžejním benefitem je zavedení tzv. apelačního principu, kdy odvolací stavební orgán sám ve věci rozhodne. Nebude tedy nastávat kolečko, že odvolací orgán rozhodnutí prvostupňového orgánu rozhodnutí zruší a vrátí jej, kdy tento proces se může opakovat i vícekrát. Na druhou stranu bude působit poměrně značné problémy to, že pokud odvolání podá jiný účastník řízení, tak stavebník nebude stranou sporu, ale pouze osobou zúčastněnou. Stavebník v odvolacím řízení nebude moci navrhovat důkazy a podávat návrhy, nebudou mu chodit veškeré písemnosti a také nebude mít například nárok na náhradu nákladů řízení.

Důležitou změnou je i prodloužení platnosti povolení na stavbu. Zákon stanoví, že povolení platí 2 roky od nabytí právní moci, přičemž v odůvodněných případech může být platnost prodloužena až na 5 let. Pokud je stavba zahájena v době platnosti povolení, prodlužuje se jeho platnost automaticky na 10 let.

Výše uvedené lhůty stanovené stavebním úřadům k činění příslušných kroků, včetně vydání příslušných rozhodnutí, tedy zjevně nejsou pevné a jejich běh bývá v rámci řízení přerušován, nebo se lhůty také obnovují. I pokud by došlo k marnému uplynutí lhůty ze strany stavebního úřadu, automaticky to neznamená, že se procesní postavení stavebníka zlepší. Stavebník se může proti prodlení stavebních úřadů bránit především podáním tzv. nečinnostní žaloby a domáhat se náhrady škody po státu. Stavebník taktéž může zvážit podání podnětu k nadřízeným orgánům, což však vzhledem ke stávající situaci stěží povede k řešení, jelikož jsou stavební úřady zavaleny přívalem žádostí podaných za dosavadních i nových stavebních předpisů, za což odpovědní pracovníci stavebních úřadů nemohou.

Mgr. Adam Joza, LL.M., MBA,
advokát

CEE Attorneys s.r.o., advokátní kancelář

Jankovcova 1569/2c
170 00 Praha 7

Tel.:   +420 778 133 331
E-mail: prague@ceeatt.com

Mgr. Adam Joza, LL.M., MBA (CEE Attorneys) 07.10.2024