Co čeká malé a střední firmy v roce 2025?* 

Činnosti KHS v potravinářských podnicích.* 

Německý automobilový průmysl čelí historické krizi.* 

Ruštinu, která má zmizet z nabídky ZŠ, se loni učilo více dětí než francouzštinu.* 

Náležitosti písemné plné moci.* 

Devizový trh 4. týden.* 

Co čeká malé a střední firmy v roce 2025? Bude to rok příležitostí i velkých výzev.

Malé a střední české podniky čeká v roce 2025 mnoho výzev. Nemění se jen legislativa a tuzemské podnikatelské prostředí, ale s postupující globalizací – a zejména s nástupem moderních technologií a inovací – se zásadně transformuje byznys v celosvětovém měřítku.

03.01.2025 | BusinessInfo.cz / Jakub Procházka

„Svět byznysu se skutečně radikálně mění. Svůj podíl na tom mají velcí globální hráči, kteří patří mezi inovační lídry. Jak jsou na tom ale české firmy ze segmentu malých a středních podniků? Zdá se, že rok 2025 jim situaci moc neulehčí. Klíčové výzvy naberou na naléhavosti,“ domnívá se Jiří Jemelka ze společnosti JPF Czech, která poskytuje českým firmám služby executive interim managementu.

Konec Česka jako e-shopové velmoci? Názory se různí

Česká e-commerce rostla po pandemii covid-19 přímo raketovým tempem. Boom ustal v roce 2022 a předloni počet e-shopů v Česku poprvé po mnoha letech klesl (z 50 100 na 49 900). Důvodem byly mimo jiné vysoká inflace, snižující se spotřeba domácností a celkově horší podmínky pro tento typ byznysu. K propadu došlo zejména v prvním čtvrtletí roku 2023 (-13 procent). Na počátku loňského roku to ovšem vypadalo, že se tuzemská e-commerce opět nadechuje k růstu.

SPECIÁL: Změny pro podnikatele 2025

České e-shopy musejí nicméně čelit zásadní výzvě, která bude v roce 2025 ještě naléhavější než loni. A tou je vstup velkých hráčů (internetových tržišť) zejména z Asie na český trh.

Díky globálním online tržištím jako je Amazon sice mohou některé české podniky snadněji expandovat na světové trhy a oslovovat široké spektrum zákazníků. Produkty pak mohou online prodávat na trzích, kde dosud nepůsobí, a to s minimálními investicemi do vlastních e-shopů. Zároveň jsou ale tito velcí hráči pro menší internetové obchody výraznou konkurencí – a to zejména asijští giganti, kteří nabízejí extrémně levné zboží.

Podle zástupců společnosti Shoptet se přesto malé domácí e-shopy o své zákazníky obávat nemusejí. Dokazovat to mají čísla ze začátku roku 2024, kdy začalo českých internetových obchodů opět přibývat.

Proč se malým e-shopům může dařit i s nástupem online tržišť?

Asijské konkurenci nahrává ‚velkorysá cenová politika‘

„Z naší analýzy vyplývá, že českou e-commerce pohánějí vpřed ostřílení e-shopaři. Tedy ti, kteří už s internetovými obchody mají zkušenosti a zakládají další. Zároveň ale poměrně velkou část nových projektů mají na svědomí úplní nováčci, což je pro budoucnost online prodeje slibné,“ říkal tehdy Michal Benatzky, marketingový manažer společnosti Upgates.

Podle Jiřího Jemelky ale vyhlídky tak optimistické nejsou. Čeští spotřebitelé jsou prý po nedávných zkušenostech s dvoucifernou roční inflací velmi citliví na ceny zboží.

„Časy se mění. Do oblasti e-commerce u nás vstupují noví hráči převážně z Asie. A není žádným tajemstvím, že český zákazník je na ceny velmi senzitivní a po letech vysoké inflace a kontinuálního zdražování veškerého spotřebního zboží vydává svoje těžce vydělané peníze s ještě větší opatrností,“ upozorňuje Jemelka.

Vysoké náklady na zaměstnance a byrokracie: To jsou podle HK ČR největší výzvy pro podniky na rok 2025

To podle jeho slov nahrává právě asijské konkurenci se ‚vstřícnou a velkorysou cenovou politikou´. Čeští zákazníci navíc často hřeší na ochranu svých osobních údajů. Za snížení nákladů jim prý toto riziko stojí.

„Když k tomu přičteme ještě propracovaný marketing těchto hráčů, je to kombinace pro mnohé české menší a střední e-shopy smrtící. Řada z nich v letošním roce zanikla a v příštím roce trend podle mého soudu zesílí. V současné tržní situaci zkrátka ztrácejí domácí internetové obchody a tržiště konkurenční výhodu, pokud nejsou lovebrandem. Ale i lovebrand se může položit,“ krčí rameny Jiří Jemelka.

Loni na asijských e-shopech, jako jsou Temu či Shein, nakupovala zhruba třetina Čechů. V rámci celé EU je to ještě o tři procenta spotřebitelů více. Problém je v tom, že má tato situace zásadní vliv na české výrobce.

Konkurence z východu má propracovaný systém, kterým zákazníky láká do svých osidel. Je technologicky napřed a ví, jak trh oslovit.

Jiří Jemelka, JPF Czech

„Vzhledem ke krachujícím e-shopům přicházejí o stabilní odbytiště. Musejí hledat nové partnery a snižující se konkurence na trhu e-commerce pro ně znamená zvyšující se náklady. Zkrátka je dražší nechat se zalistovat do českých stabilních a dobře známých e-shopů a tržišť,“ dodává Jemelka.

Malé české podniky v e-commerce nečekají jednoduché časy, nemusí to ale automaticky znamenat jejich ústup ze slávy. „Průřez e-shopů, které u nás vznikají, je velmi pestrý. Ukazuje to, že segment elektronického obchodování v sobě stále ukrývá velký potenciál,“ částečně uklidňuje Michal Benatzky z Upgates.

Majitele tuzemských internetových obchodů i jejich dodavatelů každopádně čeká rok těžkého rozhodování. Podle Jemelky si musejí odpovědět na dvě zásadní otázky: „Jsem ochoten investovat do budování lovebrandu? A vyplatí se mi v tomto odvětví ještě vůbec podnikat?“

Bude podniky bolet krize automotive?

Přes stále častější pesimistické scénáře o budoucím vývoji zaznamenal loni český automobilový průmysl rekordní rok. Za první tři čtvrtletí roku 2024 vyrobily tuzemské podniky v oboru celkem 1 097 257 osobních vozidel, tedy o 7,8 procenta více než ve stejném období 2023. Podíl elektromobilů na celkové výrobě tvořil 9,7 procenta.

„Schopnost udržet rostoucí objem výroby vozidel, navzdory aktuálně složité situaci v plánování výroby, je úspěchem firem v autoprůmyslu a jednoznačně dobrou zprávou pro celou domácí ekonomiku. Nelze jej však brát za něco automatického,“ shrnuje Martin Jahn, prezident Sdružení automobilového průmyslu. Sám také vyzývá ke zrušení plánovaných přísnějších emisních norem, které mohou automotive výrazně přibrzdit.

Staněk a Němeček: Elektromobily budou už v roce 2030 výrazně dominovat prodejům nových aut

Podle Jiřího Jemelky změnily tlaky Green Deal politiku evropských automobilek radikálně. Vydaly se ale výrobci vozidel na správnou cestu, ptá se zástupce JPF Czech.

„Záchrana planety ano, ale za jakou cenu? Odvětví prochází radikální transformací, aby vyhovělo požadavkům EU. Cesta fosilních paliv je zpečetěná a automobilky ve velkém chrlí drahé elektromobily a hybridy. Jen je tu drobný problém. Lidé jim moc nevěří, infrastruktura potřebuje investice a pořádné vylepšení. Tisíce těchto vozů stojí na odstavných parkovištích výrobců po celé Evropě,“ připomíná Jiří Jemelka.

Potíže hlásí mnoho koncernů, nejvíce se ale v poslední době mluví o Volkswagenu, jemuž hrozí uzavření několika továren a propouštění tisícovek zaměstnanců.

Českým dodavatelům bych v tuto chvíli radil začít zvažovat krizové scénáře a inovaci výrobních programů pro jiná, perspektivnější odvětví

Jiří Jemelka, JPF Czech

Potíže velkých automobilek jsou špatnou zprávou pro menší subdodavatele, kterých je v Česku celá řada. Právě oni nesou největší břímě snižování nákladů a čelí silnému tlaku na zvyšování produktivity a také na inovace, výzkum a vývoj.

„Problém automotive se šíří do celé ekonomiky, na automobilový průmysl je navázáno asi sedm procent evropského HDP. U nás je to pak devět procent. Nezní to tak zle? Pojďme si čísla rozšířit. Automotive tvoří v České republice asi 26 procent celkové výroby a 24 procent exportu. Jak to zní teď? Jako kardinální průšvih. Velkým automobilkám dodává komponenty a služby řada malých a středních českých podniků,“ glosuje Jiří Jemelka.

Krize bohužel jen tak neodezní, domnívá se manažer: „Českým dodavatelům bych v tuto chvíli radil začít zvažovat krizové scénáře a inovaci výrobních programů pro jiná, perspektivnější odvětví.“

Trh práce pro malé a střední firmy: Místo hororu příležitost?

Tuzemský trh práce (ČR má stále nejnižší nezaměstnanost v EU) se nadále potýká s nedostatkem kvalifikovaných lidí. Tento dlouhodobý problém se v posledních letech nevyřešil a trápit české podniky bude i roce 2025.

Firmy v Česku se stále přetahují o kvalifikované odborníky a je to nikdy nekončící boj. „To, co odlišuje úspěšné zaměstnavatele od neúspěšných, je firemní kultura. Do té běžně vkládají značné prostředky velké společnosti a nadnárodní korporace. Malé a střední podniky ale musejí tuto výzvu řešit se stejnou naléhavostí, jinak přijdou nejen o talentované lidi, ale dokonce i o ty průměrné,“ varuje Jiří Jemelka.

Pokud nebudou podniky investovat do kvalitní firemní kultury a smysluplné práce, čekají je podle Jiřího Jemelky prohlubující se potíže při obsazování klíčových pozic.

Přilákání mladých talentů a odborníků s cenným know-how je přitom pro rozvoj v segmentu malých a středních firem a budování stabilní tržní pozice nezbytné. Naše rada z JPF Czech zní: přestaňte na lidech šetřit a nemyslete přitom jen na částku na výplatnici, ta totiž není jediným rozhodujícím faktorem, dodává manažer.

Umělou inteligenci zatím používá jen asi čtvrtina českých firem

Co se mění s AI? Malé podniky si na ni zvykají pomalu

Poslední dva roky byly ve světě ve znamení razantního nástupu umělé inteligence. Ještě na počátku roku 2023 využívaly AI ve svém podnikání jen jednotky procent firem, a to zejména v souvisejících oborech jako IT, do konce letošního roku se situace výrazně změnila. Dnes jsou to desítky procent firem z různých odvětví. A rychlý rozvoj umělé inteligence bude pokračovat i v roce 2025.

AI v České republice nicméně zatím využívají primárně velké podniky. Její přínos podnikatelé spatřují především ve zrychlení administrativních procesů. Z nedávného šetření Komorový barometr, které v rámci své členské základny provedla Hospodářská komora ČR, vyplynulo, že téměř 70 procent tuzemských firem zatím umělou inteligenci ve svém podnikání nepoužívá. Více než třetina společností přesto plánuje její implementaci do své činnosti v horizontu nejbližších tří let.

„Nejvyšší podíl respondentů, které AI nevyužívají a bohužel to ani neplánují, vykazují nejmenší podniky – jde o téměř 48 procent mikro a 43 procent malých firem,“ potvrzuje ředitelka odboru legislativy, práva a analýz Hospodářské komory Lenka Janáková.

Nejvyšší podíl respondentů, které AI nevyužívají a bohužel to ani neplánují, vykazují nejmenší podniky

Lenka Janáková, HK ČR

Jiří Jemelka podnikatelům radí, aby se implementace AI do firemních procesů nebáli. „Když máte dobře zaplatit lidi, protože bez nich se jednoduše podnikání neobejde, musíte myslet na optimalizaci nákladů a procesů. Jednou z cest, jak si v tomto směru rozvázat budget a lépe alokovat zdroje, je důslednější využití nástrojů digitalizace a umělé inteligence,“ upozorňuje.

V Česku je ale podle jeho slov tempo zavádění těchto nástrojů – pomineme-li marketing a IT – většinou pomalé. „Využití těchto technologií přitom může pomoci zvyšovat efektivitu procesů, zlepšit plánování i obchodní výsledky. Je to vynikající analytický nástroj, můžete s ním být napřed a reagovat na řadu situací pružněji. A nakonec je umělá inteligence i katalyzátorem vzdělávání vašeho týmu, motivujte jej, ať se v práci s AI zdokonaluje. Bude to vaše konkurenční výhoda, která do vaší firmy přiláká také mladé uchazeče,“ dodává Jemelka.

Jakub Procházka

---

Činnosti KHS v potravinářských podnicích.

21.1.2025, Zdroj: Hygienická stanice hl. m. Prahy

Od 1. ledna 2025 krajské hygienické stanice provádí státní zdravotní dozor u všech provozovatelů potravinářských podniků včetně provozovatelů poskytujících stravovací služby, a to se zaměřením na:

• státní zdravotní dozor k ověření správné hygienické a výrobní praxe při výkonu potravinářských činností za účelem prevence ohrožení zdraví prostřednictvím potravin a pokrmů, a dodržování opatření k ochraně veřejného zdraví a k eliminaci šíření infekčních onemocnění nebo jiného poškození zdraví z potravin,
• ověřování znalostí nutných k ochraně veřejného zdraví u fyzických osob vykonávajících činnosti epidemiologicky závažné,
• kontrolu epidemiologicky rizikových potravin,
• kontroly prováděné na základě zhodnocení epidemiologické situace,
• plnění požadavků na materiály, obaly a předměty přicházejících do styku s potravinami,
• zajištění zdravotní nezávadnosti (jakosti) pitné vody užívané k potravinářské činnosti a při výrobě potravin, zejména z individuálních zdrojů,
• kontrolu zákazu prodeje psychomodulačních látek a povinnosti prodejce alkoholických nápojů, a dále v oblasti kouření, prodeje tabákových výrobků, bylinných výrobků určených ke kouření, kuřáckých pomůcek, elektronických cigaret, nikotinových sáčků bez obsahu tabáku, výrobků obsahujících nikotin a alkoholu pouze v provozovnách stravovacích služeb a stáncích s občerstvením,
• opatření k ochraně zdraví před hlukem způsobeným provozem potravinářských provozoven.

Současně provádí krajské hygienické stanice kontrolu dodržování povinností provozovatele potravinářského podniku stanovených zákonem č. 110/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a na základě tohoto zákona pro provozování stravovacích služeb v souvislosti:

• s poskytováním zdravotních služeb (všechny stravovací provozy v areálu),
• s poskytováním sociálních služeb (všechny stravovací provozy v areálu),
• se stravováním ve Vězeňské službě České republiky, ve vazebních věznicích, ve věznicích, v ústavech pro výkon zabezpečovací detence,
• s poskytováním služby péče o dítě v dětské skupině,
• se stravováním v zařízeních školního stravování nebo vysokoškolského stravování (všechny stravovací provozy v areálu),
• se stravováním v rámci školy v přírodě, zotavovacích akcí pro děti a jiných podobných akcí pro děti,
• se stravováním v zařízení sociálně právní ochrany dětí a v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc,
• s poskytováním výchovy, výuky a mimoškolního vzdělávání dětí nad 3 roky věku v předškolním zařízení, soukromé škole nebo zařízení sloužícím odbornému vzdělávání dětí a mladistvých, nezařazených do rejstříku škol a školských zařízení.

Krajské hygienické stanice v oblasti potravinářských podniků jsou:

• příjemcem podnětů a stížností poukazujících
  • na zdravotní potíže po konzumaci potravin a pokrmů,
  • na ohrožení zdraví prostřednictvím potravin, pokrmů, materiálů a předmětů přicházejících do styku s potravinami, pitné vody, hluku, biocidů,
  • na nedodržování opatření k ochraně veřejného zdraví a k eliminaci šíření infekčních onemocnění při výrobě pokrmů a jejich uvádění na trh,
  • na porušení zákona č. 65/2017 Sb. ve stravovacích provozech (např. kouření),
• příjemcem oznámení
  • o zahájení, změně a ukončení činnosti v provozovně poskytující stravovací službu,
  • o zahájení činnosti výrobce, dovozce materiálů a předmětů přicházejících do styku s potravinami,
• dotčeným orgánem státní správy při rozhodování ve věcech upravených stavebním zákonem, vydávají v těchto věcech stanovisko,
• organizátorem zkoušek ze znalosti hub, na základě úspěšného složení zkoušky vydávají osvědčení prokazující znalost hub,
• orgánem podílejícím se na edukační činnosti v oblasti zdravotní politiky a podpory zdraví a zdravého životního stylu.

Krajské hygienické stanice rovněž provádí konzultační činnost v oblasti realizace potravinářských provozů a provozoven stravovacích služeb a školící činnost v oblasti požadavků a znalostí k ochraně veřejného zdraví při výkonu činností epidemiologicky závažných. Zkušenosti a výsledky státního zdravotního dozoru zhodnocují též prostřednictvím edukační činnosti ve vztahu k provozovatelům stravovacích služeb.

Zdroj: HSHMP

---

Německý automobilový průmysl čelí historické krizi. Co se musí změnit?

Německý automobilní průmysl, který je tradičně jeden z klíčových pilířů tamní ekonomiky, čelí historickým výzvám.

22.11.2024 | Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) • Zastupitelský úřad České republiky

Transformace směrem k elektromobilitě, digitalizaci a rostoucí mezinárodní konkurence mění strukturu zaměstnanosti i investiční strategie firem. K tomu se přidávají vysoké energetické náklady, byrokratická zátěž a nejisté politické podmínky, které oslabují konkurenceschopnost firem.

Německý automobilový svaz (VDA) provedl na přelomu října a listopadu 2024 reprezentativní studii pokrývající firmy z celého automobilového průmyslu. Tento přehled shrnuje klíčové problémy, aktuální trendy a zásadní opatření nezbytná pro udržení Německa jako globálního lídra v automobilovém průmyslu.

ExportMag.cz: Odkaz Bati žije, exportéři zavádějí jeho systém vedení firmy

Pokles očekávání: Polovina (50 %) firem z automobilového průmyslu zaznamenala horší ekonomické výsledky, než očekávala. Pouze 5 % firem překonalo svá očekávání.

Negativní výhled na rok 2025: Pouze 17 % firem očekává zlepšení situace. 38 % firem naopak předpokládá zhoršení své ekonomické situace.

Problém s nedostatkem zakázek: 65,5 % firem označilo nedostatek zakázek za hlavní výzvu. Slabý evropský automobilový trh a vyčerpané objednávky z minulosti zhoršují situaci.

Investice a zaměstnanost: 69 % firem odkládá, přesouvá nebo ruší investice v Německu, 23 % firem chce přesunout investice do zahraničí, 19 % plánuje úplně zrušit investice, pouze 1 % firem plánuje zvýšit investice v Německu. 54 % firem aktuálně snižuje počty zaměstnanců, zatímco pouze 14 % je navyšuje. Nedostatek pracovních sil je méně výrazný (37 % firem), což je pokles oproti předchozím letům.

Reakce na situaci: 69 % firem plánuje úspory, 59 % se zaměřuje na restrukturalizace, 29 % chce diverzifikovat své aktivity do jiných odvětví.

Financování a banky: Firmy čelí obtížnějším podmínkám při získávání financování od bank. Tento vývoj ukazuje na vážné strukturální problémy v německém automobilovém průmyslu, zvláště v jeho středně velkých firmách, a na potřebu okamžitých politických opatření.

Erich Handl: Elektromobily z Číny nás nepřeválcují, díly možná ano. Pomůžou dotace?

Kliknutím na náhled / tlačítko Přehrát Vás přesměrujeme na samotný audio/video obsah na webu třetí strany. Pro přehrávání audio/video obsahu přímo na stránkách BusinessInfo.cz, prosím potvrďte jednorázově souhlas s ukládáním cookies třetích stran.

Vývoj zaměstnanosti: Vzestup u IT profesí (+85 % od roku 2013) a s tím související kritický nedostatek odborníků v IT, a dále v elektrotechnice a energetice. Pokles u tradičních profesí, jako jsou strojírenství a metalurgie (-16 % od roku 2019). Demografické změny zhorší situaci – čtvrtina zaměstnanců odejde do důchodu během 10 let. Přebytek v méně relevantních oborech: Některé obory, jako administrativa a obchodní management, mohou mít v budoucnu přebytek pracovníků.

Doporučení a politické výzvy: 92 % firem označuje snižování byrokracie za nejvyšší prioritu pro EU. Na míru přizpůsobené podpůrné programy by uvítalo 41 % firem. K doporučením patří:

• investice do vzdělávání a rekvalifikace pracovníků,
• zlepšení podmínek pro investice v Německu, aby nové pracovní příležitosti vznikaly lokálně,
• podpora konkurenceschopnosti snížením energetických nákladů, byrokracie a zrychlením schvalovacích procesů.

Informace poskytnuta Zastupitelským úřadem České republiky v Berlíně (Německo). Autoři: Hana Švédová, ekonomická specialistka, Erik Siegl, obchodní rada.

---

Ruštinu, která má zmizet z nabídky ZŠ, se loni učilo více dětí než francouzštinu.

15.1.2025, Zdroj: ČTK

Ruštinu, kterou by základní školy již do budoucna neměly nabízet, se v minulém školním roce v ČR učilo asi 4,5krát více žáků než francouzštinu. Ruštinářů bylo asi 47.850, francouzštinářů téměř 10.370. Vyplývá to ze statistiky ministerstva školství. Podle nového rámcového vzdělávacího programu (RVP), který představilo v úterý ministerstvo, bude druhý cizí jazyk nově povinný nejpozději od sedmé třídy, nyní je povinný nejpozději od osmé. Na výběr budou žáci mít z němčiny, francouzštiny a španělštiny. Z nabídky tak kromě ruštiny zmizí například i italština a další jazyky. Zároveň se budou děti učit anglicky již od první třídy, nyní mají první cizí jazyk nejpozději od třetího ročníku.

Španělsky se na základních školách učilo v minulém školním roce více než 18.500 žáků. Němčinářů je násobně více, v roce 2023/2024 jich bylo asi 227.000, z toho jako první cizí jazyk mělo němčinu téměř 6000 žáků, vyplývá ze statistiky. Italsky se v minulém školním roce učilo na ZŠ asi 570 žáků, jiné evropské jazyky zhruba 1300 dětí. Prvním cizím jazykem je nejčastěji angličtina. V minulém školním roce se ji učilo 879.640 žáků, z toho pro 876.773 se jednalo o první jazyk.

Podle ministra školství Mikuláše Beka (STAN) vychází z vysokých škol ročně asi 2200 absolventů učitelství. Produkce nových učitelů podle něj nepokrývá potřeby škol. Na nedostatek učitelů některých předmětů i kvalifikovaných učitelů upozorňují odborníci dlouhodobě.

Na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy bylo podle jejího děkana Antonína Jančaříka absolventů učitelství pro první stupeň loni 104, dlouhodobý průměr je podle něj 90. Specializaci na anglický jazyk má asi 15 procent z nich.

Počty absolventů učitelství pro druhý stupeň podle něj postupně rostou, loni absolvovalo 275 studentů. Z toho 30 se specializací na anglický jazyk, z toho tři měli tuto specializaci v kombinaci s ruským jazykem, tři v kombinaci s německým jazykem a dva v kombinaci s francouzským jazykem. Aprobaci na německý jazyk mělo 21 absolventů, na ruský osm, a na francouzský 12. Italštinu ani španělštinu fakulta nyní nenabízí.

Podle nového RVP se zvýší jazyková úroveň, kterou by žáci v angličtině měli na konci deváté třídy dosáhnout, z A2 na B1. Podle nových učebních plánů budou školy moci začít vyučovat dobrovolně od příštího školního roku v prvních a šestých třídách základních škol. Povinně se na nový plán přejde v těchto ročnících od září 2027. Ve všech ročnících základních škol by se podle nového RVP mělo učit od září 2031.

Změny ve výuce druhého cizího jazyka se ve školách projeví později, ministerstvo u nich schválilo odložení účinnosti. Druhý cizí jazyk, kde se počítá s omezením volby na němčinu, francouzštinu či španělštinu, budou školy muset nabízet povinně nejméně od sedmého ročníku od září 2034, v září 2035 minimálně pro sedmou a osmou třídu a od září 2036 pro sedmou až devátou třídu.

---

Náležitosti písemné plné moci.

21.11.2024, Zdroj: Nejvyšší správní soud

Písemná plná moc předkládaná účastníkem řízení k prokázání zmocnění k zastoupení podle § 33 odst. 1 správního řádu nemusí být vyhotovena na samostatné listině a nemusí být opatřena přijetím (akceptační doložkou) ze strany zmocněnce či podpisem zmocněnce.

Pokud účastník řízení předloží plnou moc jako součást podání a bez podpisu zmocněnce, nemůže to samo o sobě založit pochybnosti správního orgánu o zastoupení a není to důvodem k tomu, aby účastníka řízení či jeho zmocněnce vyzval k odstranění vad plné moci.

(Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2024, čj. 2 As 103/2023-47)

Prejudikatura:

č. 792/2006 Sb. NSS, č. 3284/2015 Sb. NSS, č. 3836/2019 Sb. NSS a č. 3860/2019 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 24/2007 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 531/05).

Věc:

1. K. proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o spáchání přestupku, o kasační stížnosti žalovaného.

Předmětem sporu v této věci bylo to, zda je k prokázání zmocnění účastníka správního řízení k jeho zastoupení podle § 33 odst. 1 věty druhé správního řádu nezbytné, aby písemná plná moc předložená správnímu orgánu byla na samostatné listině a aby byla opatřena prohlášením zmocněnce, že zmocnění přijímá, a jeho podpisem.

Žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Krajský soud v Ostravě se v rozsudku ze dne 23. 3. 2023, čj. 18 A 7/2022-29, zabýval mimo jiné i tím, zda bylo řízení o přestupku provozovatele vozidla zahájeno v souladu se zákonem. Toto řízení je možné zahájit tehdy, pokud správní orgán nezahájil řízení o přestupku řidiče vozidla a věc odložil, neboť nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku řidiče vozidla zastavil, protože obviněnému nebylo spáchání přestupku prokázáno. V rámci této otázky krajský soud posuzoval i to, zda byl žalobce jako účastník řízení o přestupku řidiče vozidla zastoupen zmocněncem, resp. zda zmocnění k zastoupení prokázal v souladu s § 33 odst. 1 správního řádu.

Žalobce totiž dne 15. 2. 2021 zaslal správnímu orgánu I. stupně prostřednictvím své datové schránky podání, které obsahovalo následující sdělení:

Pro případ zahájení přestupkového řízení o přestupku dle § 125c o silničním provozu zmocňuji ke svému zastupování v celém tomto řízení [dle § 33 odst. 2 písm. b) správního řádu], M. J. Toto zmocnění není nijak časově omezené.

Správní orgán I. stupně však toto sdělení nepovažoval za plnou moc, a proto vyzval jak žalobce, tak M. J. k jejímu doložení. Ani jeden z nich na výzvu nereagoval, a správní orgán I. stupně proto doručoval veškeré písemnosti do datové schránky žalobce.

Krajský soud naopak dospěl k závěru, že žalobcovo podání splňovalo všechny znaky plné moci, neboť z něj byla zřejmá vůle nechat se v konkrétním řízení zastoupit konkrétně určenou osobou. Z judikatury neplyne, že by měla být plná moc udělena na samostatné listině či jasně nadepsaná slovy „plná moc“. Proto nebyla namístě ani výzva k odstranění vad plné moci zaslaná žalobci a M. J. Žalovaný sice namítal, že se jednalo o obstrukční praktiku, nicméně tomuto závěru nenasvědčují žádné konkrétní okolnosti případu. Vzhledem k tomu, že správní orgán I. stupně nekomunikoval se zmocněncem, ale s žalobcem samotným, nemohl řízení o přestupku řidiče řádně zahájit a nemohlo být ani řádně zastaveno. Nebyly tak následně naplněny ani podmínky pro zahájení řízení o přestupku provozovatele vozidla (§ 125f odst. 5 zákona o silničním provozu), a rozhodnutí žalovaného proto krajský soud výše citovaným rozhodnutím zrušil.

Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek kasační stížností. Poukázal na skutečnost, že standardně předkládá plnou moc zmocněnec, který tím prokazuje své oprávnění jednat za zmocnitele ve správním řízení. V této věci ovšem předložil informaci o zmocnění sám žalobce. Správní orgán I. stupně se proto oprávněně snažil zjistit, zda o tomto projevu vůle M. J. vůbec ví a zda skutečně bude žalobce v řízení zastupovat. Navíc se stěžovatel domníval, že je důležitá i osoba zmocněnce jako taková, neboť M. J. byl správním orgánům znám pro své obstrukční praktiky, které souvisejí právě se zastupováním účastníků na základě plné moci. Správnost postupu navíc dokládá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2019, čj. 1 As 373/2019-22, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval zcela shodnou situací, přičemž dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly správně, pokud učinily výzvu podle § 33 odst. 1 správního řádu. V doplnění ze dne 1. 8. 2023 pak stěžovatel poukázal na rozsudek ze dne 26. 7. 2023, čj. 3 As 131/2021-86, který na projednávanou věc také přesně dopadá.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že je založena na dvou argumentech, totiž že plná moc musí být předložena na samostatné listině a že musí být zmocněncem akceptována. Oba tyto závěry však odporují judikatuře, jejíž převažující část naopak dospěla k závěru, že plná moc nemusí být sepsána na samostatné listině, postačí, je-li součástí podání. Podstatné je pouze to, zda podání naplňuje všechny podstatné náležitosti plné moci a je z něj zcela zřejmý projev vůle. Žalobce také nesouhlasil se stěžovatelem v tom, že by zmocněnec musel plnou moc jakkoliv akceptovat, a to ani konkludentně, což opět vyplývá z judikatury (rozsudek NSS ze dne 18. 8. 2016, čj. 4 As 111/2016-35).

Druhý senát Nejvyššího správního soudu věc předložil rozšířenému senátu z důvodu, že existuje rozporná judikatura. Její dominantní část vychází z toho, že plná moc je jednostranným úkonem zmocnitele, který dokládá uzavření smlouvy mezi zmocněncem a zmocnitelem, na jejímž základě může zmocněnec zmocnitele zastupovat (rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011, čj. 7 Azs 4/2011-58).

Judikatura dále dovodila, že „obsahem průkazu plné moci musí být konkrétní rozsah zmocnění (srovnej § 33 odst. 2 správního řádu), uvedení osoby, která je k zastupování účastníka zmocněna, podpis zmocnitele, a je také třeba, aby plná moc obsahovala datum, není-li její časové omezení vyjádřeno ve vlastním textu, aby bylo zřejmé, od kterého konkrétního okamžiku je zmocněnec oprávněn úkony za zastoupeného činit.“ (rozsudek NSS ze dne 17. 10. 2014, čj. 4 As 171/2014-26) V rozsudku ze dne 27. 7. 2005, čj. 7 As 13/2005-62, č. 1044/2007 Sb. NSS, pak Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „při posuzování, jestli písemná plná moc nebo ústní prohlášení účastníka o udělení plné moci (do protokolu) mají potřebné náležitosti, je třeba vzít především v úvahu, zda spolehlivě prokazují oprávnění označeného zástupce jednat za účastníka řízení. V případě, že je možné bez pochybností takové oprávnění dovodit z obsahu plné moci, popřípadě z okolností, za kterých byla písemná plná moc soudu doručena nebo za kterých bylo učiněno ústní prohlášení, nemají případné vady plné moci za řízení význam.“

Ustanovení § 33 odst. 1 správního řádu pak předepisuje písemnou formu, nebo formu ústního prohlášení do protokolu, žádné další náležitosti, které by měla plná moc splňovat, nepředepisuje a ani k nim nedospěla judikatura. Není proto nutné, aby plná moc byla nadepsána jako plná moc, byla učiněna na samostatné listině či byla podepsána zmocněncem (rozsudky NSS ze dne 13. 1. 2005, čj. 2 As 29/2004-120, ze dne 18. 8. 2016, čj. 4 As 111/2016-35, bod 18, či ze dne 1. 6. 2017, čj. 9 As 65/2017-49, bod 40).

Druhý senát dále zdůraznil, že obdobné plné moci, jakou předložil žalobce v nyní řešeném případě, posuzovaly i jiné senáty Nejvyššího správního soudu, přičemž dospěly ke stejnému závěru, že jde o platně udělenou plnou moc (rozsudky ze dne 27. 11. 2014, čj. 7 As 75/2014-27, nebo ze dne 17. 12. 2015, čj. 1 As 238/2015-28).

K odlišným závěrům však dospěl třetí senát v rozsudku ze dne 26. 7. 2023, čj. 3 As 131/2021-86, na který poukázal stěžovatel v kasační stížnosti. Tento rozsudek se zabýval obdobně formulovanou plnou mocí, která byla obsažena ve sdělení učiněném vůči správnímu orgánu I. stupně v reakci na jeho výzvu. Třetí senát však dospěl k závěru, že žalobce zmocnění k zastupování zákonem stanoveným způsobem neprokázal, neboť zmocnění se prokazuje písemnou plnou mocí, jež nebyla předložena. Požadavek na předložení plné moci obhajoval třetí senát tím, že směřuje k vyloučení situací, kdy by si účastník řízení prostřednictvím prostého sdělení zvolil pro zastupování jakoukoliv osobu, aniž by mezi nimi existovala dohoda o zastoupení. Deklarovaný zmocněnec by o takovém zastoupení nemusel vůbec vědět. Plná moc je tedy kvalifikovaným dokladem o existenci smluvního vztahu mezi zmocněncem a zmocnitelem. Třetí senát pak odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2706/09, v němž Ústavní soud dovodil, že plná moc musí být vždy podepsána zmocněncem. Třetí senát sice ve svém rozsudku neuvedl, že nezbytnou náležitostí plné moci je podpis zmocněnce, lze to však dovodit právě z odkazu na usnesení Ústavního soudu a z argumentu, že je třeba zabránit situaci, kdy účastník oznámí správnímu orgánu, že je zastoupen zmocněncem, aniž by o tom zmocněnec věděl a zmocnění přijal.

Předkládající senát zdůraznil, že ve věci řešené třetím senátem mohl vzniknout určitý prostor pro pochybnosti nad tím, koho žalobce zmocnil, neboť poté, co správnímu orgánu oznámil, že v řízení o přestupku provozovatele vozidla bude zastupován společností s ručením omezeným, předložil v řízení o přestupku řidiče plnou moc udělenou P. K., přičemž rozsah zmocnění byl vymezen spisovou značkou, která byla shodná pro řízení o přestupku řidiče i řízení o přestupku provozovatele vozidla. Tyto skutkové okolnosti však nebyly pro právní názor třetího senátu významné, nijak na ně nepoukázal, a naopak formuloval právní názor poměrně kategoricky bez ohledu na tato specifika, a to tak, že plná moc musí být obsažena na samostatné listině a musí být podepsána zmocněncem. Oba tyto požadavky jsou však v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího správního soudu.

Druhý senát zastával názor, že tyto závěry jsou nesprávné. Požadavek na předložení písemné plné moci opatřené podpisem zmocněnce má podle třetího senátu zabránit situaci, aby správní orgán nejednal jako se zástupcem účastníka s někým, kdo o udělení plné moci a o existenci právního vztahu zastoupení neví. Tento argument již byl judikaturou také vyvrácen (rozsudky NSS čj. 4 As 111/2016-35, bod 17, nebo ze dne 13. 6. 2023, čj. 6 As 58/2023-30, bod 20). Za hájení svých práv je zodpovědný především sám účastník správního řízení. Pokud si za zmocněnce zvolí osobu, která nebude jeho práva hájit dostatečně, je to věcí vnitřního vztahu mezi zmocněncem a zmocnitelem, nikoliv správního orgánu. To obdobně platí v případě, kdy účastník udělí plnou moc někomu, kdo jeho zástupcem ve skutečnosti není; v takovém případě nutně ponese důsledky svého počínání. Není pak ani úkolem správního orgánu, aby posuzoval, zda zmocněnec hájí práva účastníka řízení dostatečně (resp. zda je činný či nečinný). Není důvodu, aby správní orgán podrobněji pátral, zda skutečně mezi zmocněncem a zmocnitelem existuje právní vztah, jehož obsahem je zastupování účastníka správního řízení, nepřistoupí-li k tomu další okolnosti, které by jeho pochybnosti dostatečně odůvodňovaly. Touto okolností ovšem není to, že plnou moc zaslal správnímu orgánu sám účastník řízení (zmocnitel), nikoliv jeho zmocněnec.

Druhý senát pro úplnost poukázal i na další aspekty věci. Jak již připustil, správní orgán může v případě pochybností vydat výzvu účastníkovi řízení či jeho zmocněnci, aby prokázali zmocnění (již citovaný rozsudek čj. 4 As 171/2014-26). Pokud však takové pochybnosti neexistují, je výzva k doložení plné moci nedůvodná a na tom nic nemění ani skutečnost, že účastník řízení a zmocněnec na ni nereagují. Proti výzvě samotné se nadto nelze přímo bránit u soudu (rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2006, čj. 8 Aps 2/2006-95). Taková výzva by mohla být důvodná pouze tehdy, pokud by ji odůvodňovaly výhradně konkrétní okolnosti daného správního řízení, například obstrukční jednání. Nikoliv však to, že plná moc nebyla předložena na samostatném listu a nebyla zmocněncem akceptována. Druhý senát si je vědom obstrukčních praktik v oblasti přestupků na úseku silniční dopravy, které se v mnohých případech týkají právě i udělování plných mocí. Připouští i to, že udělení ne zcela standardní plné moci v samotném podání účastníka řízení a následná neaktivita zmocněnce kladou na správní orgán daleko vyšší nároky na posouzení plné moci. Tyto skutečnosti však nemohou samy o sobě odůvodnit závěr, že jednání je obstrukční.

S ohledem na to, že rozhodnutí o kasační stížnosti je závislé na posouzení právní otázky, která je řešena jednotlivými senáty Nejvyššího správního soudu rozdílně, postoupil věc druhý senát k rozhodnutí rozšířenému senátu.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu kasační stížnost zamítl.

Z ODŮVODNĚNÍ:

III.1 Pravomoc rozšířeného senátu

[16] Podle § 17 odst. 1 věty první s. ř. s., dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.

[17] V dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu existuje řada rozhodnutí, částečně označená předkládajícím senátem, podle nichž § 33 odst. 1 věta druhá správního řádu nevyžaduje, aby účastník správního řízení prokazoval existenci zmocnění k zastoupení plnou mocí udělenou na samostatné listině a s výslovnou akceptací zmocněncem (podpisem zmocněnce).

[18] Například v rozsudku čj. 7 As 75/2014-27 Nejvyšší správní soud uvedl, že „správní řád v § 33 odst. 1 umožňuje zastoupení účastníka správního řízení zvoleným zmocněncem na základě plné moci, kterou lze učinit buď v písemné formě, nebo může být udělena ústně do protokolu. Správní řád však již nestanoví povinnost, aby písemná plná moc byla správnímu orgánu předložena na listině nadepsané jako ‚plná moc‘ obsahující jak zmocňující projev vůle zmocnitele, tak akceptační projev zmocněnce.“

[19] V rozsudku čj. 9 As 65/2017-49 tento závěr devátý senát rozvedl: „Plná moc je jednostranný právní úkon, který ke své platnosti nevyžaduje podpis zmocněnce jako důkaz svého přijetí. […] Plná moc je jednostranné prohlášení zmocnitele především o rozsahu zmocnění a osobě zmocněnce (srov. § 441 odst. 2 větu první občanského zákoníku) a je určena třetím osobám. Její hlavní funkcí je prokázání (potvrzení) vzniku dohody o zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem. Samotný vznik zastoupení se sice děje na základě smlouvy mezi zmocnitelem a zmocněncem (často označované jako dohoda o plné moci), plná moc je však již jen průkazem o existenci dohody o plné moci, který vystavuje zmocnitel a na němž podpis zmocněnce uveden být nemusí.“

[20] Obdobně v rozsudku čj. 4 As 111/2016-35 čtvrtý senát konstatoval, že „plná moc tedy dokládá nejen to, že zmocněnec zplnomocnil zástupce k svému zastupování ale implicitně (pokud to v ní není výslovně uvedeno) i to, že zástupce toto zmocnění při uzavření dohody o smluvním zastoupení akceptoval, což zpravidla vyplyne také z další činnosti zástupce v předmětném řízení. Pokud by zmocnitel udělil plnou moc osobě, se kterou není na svém zastupování domluven, která není se zastupováním zmocnitele srozuměna a o tomto úkonu zmocněnce tak např. ani neví a která by tak zmocněnce posléze nezastupovala, a tuto plnou moc by zmocnitel předložil správnímu orgánu, pak by negativní následky takového postupu nesl sám zmocnitel.“ A dále k tomu čtvrtý senát poznamenal: „Zmocnitel uděluje plnou moc zpravidla právě proto, aby za něj zástupce v určité věci jednal, bránil jeho práva a prosazoval jeho zájmy a postoje. Třetí osoby jsou tak povinny z obsahu plné moci vycházet a jednat se zástupcem zmocnitele v rozsahu uvedeném v plné moci a není již nutné, aby tyto osoby ověřovaly, zda předložená plná moc byla akceptována zmocněncem.“

[21] Opačný názor plyne z rozsudku třetího senátu čj. 3 As 131/2021-86. V něm Nejvyšší správní soud dospěl k právnímu závěru, že k prokázání zmocnění nepostačuje, pokud je projev vůle směřující ke zmocnění k zastupování obsažen v písemném podání účastníka řízení. Naopak dovodil, že účastník řízení je povinen předložit písemnou plnou moc zvlášť. Ačkoliv třetí senát výslovně neuvedl, že § 33 odst. 1 druhá věta správního řádu také vyžaduje, aby byla k plné moci připojena rovněž její akceptace zmocněncem, tedy jeho podpis, plyne tento závěr z formulace, že účelem předložení plné moci je vyloučit situace, „kdy by si osoba prostřednictvím prostého sdělení zvolila k zastupování jakoukoliv osobu, aniž by mezi nimi existovala (ať už písemná či ústní) dohoda o zastoupení“, a z odkazu na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2706/09. V něm Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro neodstranění vady právě proto, že vyžadoval, aby plná moc obsahovala i projev vůle zmocněného zástupce.

[22] Uvedené právní názory jsou ve vzájemném rozporu, přičemž předkládající druhý senát nemůže ve věci rozhodnout, aniž by se od jednoho z nich odchýlil. Pravomoc rozšířeného senátu podle § 17 odst. 1 s. ř. s. je proto dána.

III.2 Právní názor rozšířeného senátu

[23] Předmětem sporu je výklad § 33 odst. 1 správního řádu a otázka, zda je k prokázání zmocnění třeba, aby písemná plná moc byla opatřena podpisem zmocněnce a byla vyhotovena na samostatné listině.

[24] Ustanovení § 33 odst. 1 správního řádu zní: Účastník si může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce.

[25] Toto ustanovení upravuje jednu z forem zastoupení účastníka správního řízení, tzv. zastoupení na základě plné moci. Pojmy zastoupení a plná moc však nejsou výlučně pojmy správního práva procesního. Naopak, východiska pro jejich výklad je třeba hledat v právu soukromém, tj. v obecné úpravě právního jednání, která je obsažena v občanském zákoníku. V něm je upraven obecný základ různých forem právního jednání, včetně institutů zastoupení a plné moci. Procesní normy pak pouze propůjčují těmto jednáním svébytné procesní účinky, případně upravují určité odchylky od požadavků na formu právního jednání (například vyžadují písemnou formu či úředně ověřený podpis zmocnitele atd.).

[26] Odpověď na spornou otázku je proto třeba začít hledat ve výkladu zastoupení a plné moci, jak jsou obecně pojímány v oblasti práva soukromého, konkrétně občanského práva hmotného.

[27] Ačkoliv procesní řády výslovně hovoří o zastoupení na základě plné moci (srov. vedle § 33 správního řádu také § 24 o. s. ř.), ve skutečnosti je plná moc pouze osvědčením o existenci zastoupení, které obsahuje vymezení rozsahu zástupčího oprávnění pro jednání se třetí osobou (Petrov, J.; Výtisk, M.; Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář., C. H. Beck, 2019, s. 481), resp. osvědčením o zástupčím oprávnění (Melzer, F.; Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014, s. 68).

[28] Plná moc je tedy „pouze“ vnějším projevem smluvního zastoupení (§ 441 občanského zákoníku), které vzniká na základě dvoustranného právního jednání (smlouvy o zastoupení), jímž se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu [Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 303-654). Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2022, s. 1385]. Od této dohody, která může mít podobu různých smluvních typů závazkového práva, je však třeba vždy odlišit samu plnou moc.

[29] Právní nauka v této souvislosti rozlišuje tzv. vnitřní a vnější vztah. Vnitřní vztah vzniká mezi zastoupeným a zástupcem, vnější vztah mezi zástupcem a třetí osobou, případně mezi zastoupeným a třetí osobou. Zástupčí oprávnění, resp. plná moc představují vnější vztah, tedy vztah ke třetím osobám [Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 303-654). Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2022, s. 1386].

[30] Zatímco smlouva o zastoupení je dvoustranným právním jednáním mezi zastoupeným (zmocnitelem) a zástupcem (zmocněncem), v případě plné moci se právní nauka shoduje na tom, že jde o jednostranný projev vůle (jednostranné právní jednání, resp. dřívější terminologií jednostranný právní úkon) adresovaný třetím osobám, jímž zmocnitel vůči nim osvědčuje existenci a rozsah zmocněncova oprávnění za něj jednat, resp. deklaruje (prohlašuje) vůči třetí osobě, že zmocnil jinou osobu jako oprávněnou, aby ho zastupovala [Švestka, J.; Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 284; Petrov, J.; Výtisk, M.; Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 481; Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 303 – 654). Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2022, s. 1386; Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1054].

[31] Plnou moc tedy uděluje zastoupený (zmocnitel), a to vůči zástupci nebo třetí osobě, a týká se vnějšího vztahu. Na základě toho, že jde o jednostranný projev vůle, jehož cílem je legitimovat zmocněnce vůči třetím osobám, dovozovala právní doktrína a teorie již za účinnosti předchozího občanského zákoníku (Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde, 2008, s. 225, nebo Švestka, J.; Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 284), a to i za pomoci odkazu na prvorepublikovou nauku (Rouček, F.; Sedláček, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl čtvrtý. Praha: Právnické nakladatelství V. Linhart, 1936, s. 587), že podpisu či prohlášení zmocněnce není zapotřebí a že postačí podpis zmocnitele. Na tom se jednomyslně shoduje i současná komentářová literatura k občanskému zákoníku z roku 2012 [Melzer, F.; Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014, s. 76 a násl.; Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 303 – 654). Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2022, s. 1385; Petrov, J.; Výtisk, M.; Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 484; Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1054].

[32] Tyto závěry potvrzuje i judikatura civilních soudů, jak ji shrnul Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4445/2010. V něm uvedl, že „soudní judikatura i obecně uznávaná komentářová literatura jsou zajedno v názoru, že při zastoupení na základě plné moci je třeba rozlišovat mezi dohodou o plné moci (§ 23 občanského zákoníku) a samotnou plnou mocí (§ 31 odst. 1 občanského zákoníku). Dohoda o plné moci (zmocnění) neboli dohoda o zastoupení je smlouva mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek. Uzavřením této dohody (typově např. smlouvy příkazní či mandátní) vzniká vnitřní právní vztah zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem. Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, určený (adresovaný) třetí osobě (osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupoval; plná moc z hlediska obsahu právního úkonu osvědčuje, resp. deklaruje navenek, že mezi zmocnitelem a zmocněncem existuje smluvní právní vztah zastoupení, vzniklý na základě dohody o zmocnění. […] Jestliže zmocnitel vystaví zmocněnci plnou moc, jež obsahově nekoresponduje s jejich dohodou o zmocnění (tj. v rozporu s dohodou o zmocnění neobsahuje v ní sjednaná omezení), musí nést rizika s tím spojená. Jde totiž (jak již bylo výše řečeno) o jeho jednostranný právní úkon, jímž vůči třetím osobám prohlašuje, v jakém rozsahu je zmocněnec oprávněn jeho jménem jednat; je tedy na něm, aby zmocněnci udělil plnou moc obsahově shodnou s dohodou o zmocnění.“

[33] Lze proto uzavřít, že plná moc je toliko vnějším osvědčením existujícího vztahu zastoupení vůči třetím osobám, jedná se o jednostranné právní jednání, které nevyžaduje přijetí ze strany zmocněnce (uvedení tzv. akceptační doložky) ani podpis zmocněnce.

[34] Jak již rozšířený senát konstatoval výše, normy procesního práva (vedle vykládaného § 33 správního řádu se jedná například o § 27 daňového řádu, § 35 s. ř. s. či § 28 o. s. ř.) upravují jen některé aspekty zastoupení na základě plné moci (za jakých podmínek může být účastník řízení zastoupen právnickou osobou či za jakých podmínek je přípustné substituční zastoupení atd.), případně další požadavky na plnou moc, zejména pokud jde o její písemnou formu či formu uvedení do protokolu, nebo dokonce i požadavek úředního ověření podpisu [například § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu]. Tyto požadavky mají zvýšit právní jistotu rozhodujícího orgánu o tom, že je to skutečně účastník řízení, který zmocnil jinou osobu k zastupování v určitém vymezeném rozsahu. Plnou mocí prokazuje účastník řízení, kdo je jeho zmocněncem a v jakém rozsahu je oprávněn jej zastupovat.

[35] Není však důvodu, aby shora uvedené závěry týkající se náležitostí plné moci byly v kontextu procesního práva vykládány odlišně, resp. přísněji. To nakonec vyplývá i z požadavku jednoty a bezrozpornosti celého právního řádu. Součástí systémového chápání právního řádu je i respektování toho, že různé právní předpisy upravují instituty, které jsou společné celému právnímu řádu, či alespoň několika jeho odvětvím, a jež byly doktrínou důkladně teoreticky propracovány; v takovém případě je nezbytné vycházet při jejich používání z doktrinálních závěrů a z rysů, které jsou jim společné (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54, č. 792/2006 Sb. NSS, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 531/05, č. 24/2007 Sb. ÚS).

[36] Shodný náhled na náležitosti plné moci v procesním právu ostatně opět dokládá jak aktuální komentářová literatura, tak dosavadní dominantní část judikatury Nejvyššího správního soudu, ze které rozsáhle citoval předkládající druhý senát, ale i vůle zákonodárce, kterou projevil novelizací § 27 daňového řádu zákonem č. 30/2011 Sb. (viz dále bod [38]).

[37] Komentářová literatura k jiným procesním řádům i v tomto případě dovozuje, že náležitostí plné moci není její přijetí zmocněncem či alespoň připojení jeho podpisu. Vyvozuje tak buď ze samotné povahy plné moci jakožto jednostranného procesního úkonu zastoupeného (Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 131; nebo Baxa, J.; Dráb, O.; Kaniová, L. a kol. Daňový řád. Komentář. 1. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 156), nebo z toho, že jde pouze o „průkaz zastoupení“ (Kühn, Z.; Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 216).

[38] Relevantní pro výklad v této věci je i postup zákonodárce při úpravě náležitostí plné moci v daňovém řádu. Jeho § 27 ve znění účinném do 28. 2. 2011 totiž obsahoval požadavek, aby plná moc obsahovala i její přijetí zmocněncem, resp. její účinnost vůči správci daně spojoval právě i s doložením jejího přijetí ze strany zmocněnce (Plná moc je vůči správci daně účinná od okamžiku jejího uplatnění u tohoto správce daně, pokud je doloženo i její přijetí zmocněncem.). Zákonodárce k tomu v důvodové zprávě k daňovému řádu poznamenal, že tímto „novým“ požadavkem (oproti zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) je tak chráněna právní jistota všech zúčastněných stran, zejména z hlediska mlčenlivosti a doručování, které posléze probíhá vůči zmocněnci (§ 41). Technickou novelou provedenou zákonem č. 30/2011 Sb. však byla s účinností od 1. 3. 2011 tato náležitost plné moci z daňového řádu vypuštěna, a to podle důvodové zprávy „vzhledem k nejasnostem, které by mohlo vyvolat zavedení [povinnosti] dokládat přijetí plné moci zmocněncem, […] dojde tak k návratu ke stávající koncepci, která je shodná i s pojetím v jiných procesních řádech“. Z toho je zřejmé, že zákonodárce považoval za obecně platný výklad, podle něhož není třeba k účinnosti plné moci a prokázání zastoupení vůči třetí osobě dokládat akceptaci zmocněncem, ledaže by zákon tuto náležitost výslovně upravil.

[39] Lze tedy uzavřít, že pokud § 33 odst. 1 správního řádu výslovně nestanoví jako náležitost písemné plné moci její akceptaci ze strany zmocněnce, resp. jeho podpis, nemůže správní orgán prokázání zastoupení takovými požadavky na obsah plné moci podmínit.

[40] Pokud jde o požadavek, aby plná moc byla správnímu orgánu předkládána na samostatné listině, nelze ani ten z § 33 odst. 1 věty druhé správního řádu vyvodit. Naopak, z povahy plné moci jako jednostranného právního jednání vyplývá, že může být obsažena v jakémkoliv podepsaném podání, ať už v listinné nebo elektronické podobě. Tyto požadavky jsou splněny i tehdy, pokud je plná moc obsažena v podání doručeném správnímu orgánu prostřednictvím informačního systému datových schránek (§ 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Ostatně obdobně vykládá aktuální komentářová literatura i § 28 o. s. ř. Podle ní „plnou moc je třeba udělit písemně nebo ústně do protokolu. Blíže zákon formu plné moci nepředepisuje, proto postačí v případě písemné formy jakákoliv listina, z níž bude vyplývat pověření zástupce k zastupování před soudem.“ (Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 131). Nebo „plnou mocí se přitom rozumí jakákoliv listina vlastnoručně podepsaná účastníkem řízení, z níž lze vyčíst vůli účastníka, aby byl určitou osobou zastupován (nemusí být nadepsána plná moc, může jít o součást smlouvy, dohody či jiné listiny“ (Svoboda, K.; Smolík, P.; Levý, J.; Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 122). Rozšířený senát je proto názoru, že tyto náležitosti mělo i podání posuzované Nejvyšším správním soudem v rozsudku čj. 1 As 373/2019-22, ačkoliv je předkládající druhý senát vyložil tak, že nešlo o projev vůle, ale informaci o tom, koho si účastník řízení zvolil za zmocněnce. V tehdejším řízení zvolil účastník řízení formulaci „Pro další řízení jsem si zvolil coby svého zástupce advokáta Mgr. Kamila Fotra, zapsaného v matrice ČAK pod č.: 4862.“. Jak uvedeno výše, plná moc je jednostranným právním jednáním, osvědčujícím existenci zastoupení vůči třetím osobám, proto i taková formulace z pohledu náležitostí plné moci obstojí.

[41] Třetí senát v rozsudku čj. 3 As 131/2021-86 zdůvodnil nezbytnost předložení plné moci ve formě samostatné listiny a její akceptace zmocněncem tím, že je třeba vyloučit situace, kdy zmocněnec nebude o zmocnění informován, resp. kdy by mezi zmocnitelem a zmocněncem neexistovala dohoda o zastoupení. Tento požadavek však koliduje s pojetím plné moci jako „pouhého“ osvědčení vztahu zastoupení, tedy jako součásti výše popsaného vnějšího vztahu zastoupení. Existence dohody o zastoupení a její konkrétní obsah je součástí výše popsaného „vnitřního vztahu“ mezi zmocnitelem a zmocněncem. Je pak odpovědností samotného zmocnitele, který předkládá plnou moc jinak splňující všechny zákonem vyžadované náležitosti, že existuje také onen vnitřní vztah zastoupení a že si je zmocněnec rozsahu svých práv a povinností, které pro něj plynou, vědom. Pokud tomu tak není, ponese důsledky svého jednání sám zmocnitel. Není však úkolem správního orgánu jakožto třetí osoby, aby ověřoval existenci vnitřního vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem, resp. jak uvádí předkládající druhý senát, aby podrobněji pátral, zda skutečně mezi zmocněncem a zmocnitelem existuje právní vztah, jehož obsahem je zastupování účastníka řízení. To samozřejmě platí do okamžiku, než zmocnitel nebo zmocněnec výslovně správnímu orgánu nesdělí, že vztah zastoupení s konkrétním zmocněncem neexistuje. V takovém případě nelze od okamžiku doručení takového sdělení dále k plné moci přihlížet.

[42] Pokud neexistují pochybnosti o tom, že plná moc splňuje procesní požadavky pro její užití ve správním řízení, jsou všechny úkony provedené vůči zástupci účinné, i pokud se následně ukáže, že zastoupení v rovině soukromoprávní nevzniklo, tedy že neexistovala dohoda o zastoupení mezi zmocněncem (zástupcem) a zmocnitelem (účastníkem). Například Filip Melzer k tomu uvádí, že „pokud účastník řízení označil někoho ve své plné moci jako svého zmocněnce, aniž by však s ním uzavřel dohodu o zastoupení, pak zastoupení nevzniklo. Doručí-li mu přesto soud s ohledem na plnou moc doloženou účastníkem, je toto doručení účinné. Vzhledem k absenci zvláštní procesní úpravy je totiž nutno aplikovat úpravu občanského zákoníku. Podle § 444 odst. 1 platí, že kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby (tj. v tomto případě u soudu) domněnku, že zmocnil někoho jiného k právnímu jednání, nemůže se dovolat nedostatku zmocnění, byla-li třetí osoba v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že zmocnění bylo uděleno.“ (Melzer, F.; Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014, s. 78). Jak rozšířený senát již shora konstatoval, negativní důsledky takové situace nese jen a pouze účastník. Ten jediný má odpovědnost za to, koho vůči správnímu orgánu označí jako svého zástupce, a tím také nese všechna rizika s tím spojená – ať už jde o doručování zástupci s účinky pro zastoupeného (ač jemu doručováno není), nebo až o riziko neúspěchu ve věci pro nedostatečnou aktivitu zástupce (tu přitom nelze zohlednit v řízení o opravných prostředcích, ale ona sama může založit občanskoprávní odpovědnost vůči zastoupenému – srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010, čj. 5 Ca 268/2009-33, nebo Potěšil, L.; Hejč, D.; Rigel, F.; Marek, D. Správní řád. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 201).

[43] Z toho plyne, že v případě, kdy předkládá plnou moc sám účastník řízení, je irelevantní, zda zástupce na ní vyjádřil podpisem či dalším prohlášením, že zmocnění přijal. Označení zástupce, který by se zastoupením nesouhlasil, tak nemůže založit ani pochybnosti o obstrukčním jednání, neboť důsledky označení zástupce, který ve skutečnosti (z hlediska vnitřního vztahu zastoupení) zmocnění nepřijal, nese pouze účastník řízení. Jinak je tomu ovšem v případě, pokud účastník řízení plnou moc do podání „skryje“ tak, že je snadno přehlédnutelnou součástí textu, nebo pokud správní orgán zahrne množstvím velmi rozsáhlých podání a v nich plnou moc „schová“ s úmyslem vztah zastoupení zatemnit (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, čj. 8 As 55/2015-26, č. 3284/2015 Sb. NSS, bod 32, týkající se případu, kdy účastník řízení ukryl e-mailovou adresu, na kterou požadoval doručovat, do části jinak rozsáhlého podání, v němž navrhoval provedení důkazů).

[44] Třetí senát ve svém rozsudku odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2706/09. Ústavní soud jím odmítl ústavní stížnost pro neodstranění vad návrhu podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s ohledem na to, že plná moc předložená Ústavnímu soudu neobsahovala její přijetí ze strany zmocněnce. Ústavní soud skutečně uvedl, že písemná plná moc musí prokazovat „nejen vůli účastníka řízení nechat se v řízení zastupovat označeným zástupcem, ale i vůli samotného zástupce tento závazek převzít a za zastupovaného účastníka řízení jednat. Z obsahu písemné plné moci proto musí být rovněž zřejmé, že zmocněný zástupce plnou moc přijal.“

[45] Tento závěr vyslovil Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom platí, že fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. V tomto řízení (ostatně obdobně jako v řízení o kasační stížnosti) je tedy stanoven zákonem tzv. advokátní přímus, tj. povinnost být zastoupen advokátem. Jedná se o podmínku řízení, která musí být splněna po celou dobu řízení. Také v těchto případech se vztah zastoupení prokazuje plnou mocí. S ohledem na to, že povinné zastoupení advokátem je podmínkou řízení, pak zde ovšem existuje legitimní požadavek, aby měl soud postaveno najisto, že skutečně existuje vztah zastoupení mezi účastníkem řízení a advokátem. Rozšířený senát má za to, že v soudních řízeních, v nichž je zákonem vyžadováno zastoupení advokátem, proto může být namístě po účastníkovi řízení požadovat, aby prokázal existenci vztahu zastoupení, a to buď podpisem zmocněnce na plné moci, nebo přímo doložením smlouvy o zastoupení. Je tomu tak právě z důvodu, že tím účastník řízení dokládá splnění podmínky řízení. Rozšířený senát již také v minulosti dovodil, že pokud procesní úkon učinil zástupce účastníka řízení, má povinnost nedostatek podmínek řízení odstranit pouze zmocněnec. Byl-li procesní úkon zjevně učiněn za jiného, je zákonnou povinností zmocněnce doložit soudu své oprávnění zmocnitele zastupovat (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 6. 2. 2019, čj. 6 As 405/2017-33, č. 3860/2019 Sb. NSS).

[46] Požadavky na prokázání vztahu zastoupení v soudních řízeních, v nichž zákon vyžaduje povinné zastoupení účastníka advokátem, jsou proto odlišné od správního řízení a prokazování zastoupení podle § 33 odst. 1 správního řádu.

[47] Z výše uvedeného plyne, že plná moc předložená správnímu orgánu k prokázání zastoupení podle § 33 odst. 1 druhé věty správního řádu nemusí být ani vyhotovena na samostatné listině, ani podepsána zmocněncem, který zmocnění přijal. Nejedná se o zákonem vyžadované formální a obsahové náležitosti plné moci. Jde o ustálený výklad náležitostí plné moci, který je zastáván napříč všemi odvětvími práva a od něhož není důvodu se odchýlit.

[48] Nelze přehlédnout, že zjevnou motivací třetího senátu při výkladu § 33 odst. 1 správního řádu byla snaha čelit situacím, kdy je správní orgán vystaven zjevně obstrukčním praktikám účastníků řízení a jejich skutečných či domnělých zástupců. S tím jsou konfrontovány správní orgány především v přestupkových řízeních (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 18. 12. 2018, čj. 4 As 113/2018-39, č. 3836/2019 Sb. NSS). Rozšířený senát rozumí tomu, že v některých případech může správnímu orgánu vzniknout legitimní pochybnost o tom, zda deklarovaný zástupce účastníka řízení skutečně zastupuje. Dospěl však k závěru, že snaha eliminovat tyto negativní jevy nemůže vést k výkladu, který popře dosavadní pojetí plné moci a jejích náležitostí. Souhlasí proto s předkládajícím senátem, že okolností, která je způsobilá vyvolat pochybnosti správního orgánu, nemůže být pouze to, že plná moc není vyhotovena na zvláštní listině a že není přijata či podepsána zmocněncem.

III.3 Shrnutí právního názoru rozšířeného senátu

[49] Rozšířený senát tedy shrnuje, že písemná plná moc předkládaná účastníkem řízení k prokázání zmocnění k zastoupení podle § 33 odst. 1 správního řádu nemusí být vyhotovena na samostatné listině a nemusí být opatřena přijetím (akceptační doložkou) ze strany zmocněnce či podpisem zmocněnce. Pokud účastník řízení předloží plnou moc jako součást podání a bez podpisu zmocněnce, nemůže to samo o sobě založit pochybnosti správního orgánu o zastoupení a není to důvodem k tomu, aby účastníka řízení či jeho zmocněnce vyzval k odstranění vad plné moci.

1. Aplikace právního názoru na nyní projednávanou věc

[50] Rozšířený senát vztáhl výše uvedené závěry na nyní posuzovanou věc. S ohledem na to, že předmětem jediné kasační námitky stěžovatele bylo hodnocení náležitostí plné moci, posoudil celou věc podle § 71 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu sám.

[51] Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že podání žalobce zaslané správnímu orgánu prostřednictvím datové schránky splňovalo všechny znaky plné moci, ačkoliv bylo formálně nadepsáno jako „vyjádření k řidiči vozidla“. Podle krajského soudu šlo o jednoznačný projev vůle žalobce, aby jej v případě zahájení přestupkového řízení zastupovala konkrétní a přesně identifikovaná osoba. Rozšířený senát s ohledem na výše uvedený výklad § 33 odst. 1 správního řádu považuje tento závěr krajského soudu za správný.

[52] V nyní projednávané věci předložil plnou moc k zastupování v řízení účastník řízení. Plná moc splňovala zákonem dané požadavky, a jelikož ji do řízení vnesl sám účastník, nemohlo být sporu o tom, že tím projevil vůli být zastupován konkrétním zástupcem. Pokud sám účastník řízení vyjádří vůli vůči správnímu orgánu být zastupován konkrétním zmocněncem, není namístě požadovat opětovné předložení plné moci – ta totiž žádnými vadami netrpí a vůle účastníka být zastoupen je jasně vyjádřena jím samým.

[53] Pokud správní orgán I. stupně reagoval na žalobcovo podání tak, že jej a jeho zmocněnce vyzval k doplnění podání a zaslání plné moci, aniž k tomu měl jiné důvody, postupoval přinejmenším v rozporu se zásadou hospodárnosti, vyjádřenou v § 6 odst. 2 správního řádu, neboť samotné podání již obsahovalo plnou moc se všemi náležitostmi. Zákonný je pak i závěr krajského soudu, že správní orgány měly v řízení o přestupku jednat s M. J. jako s žalobcovým zmocněncem. Jestliže tak neučinily, zatížily řízení vadou, která měla za následek nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku řidiče vozidla. Dle ustálené judikatury pak platí, že v takovém případě nemohlo být v souladu se zákonem zahájeno řízení o přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu (například rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014-45). Tyto závěry krajského soudu však již stěžovatel v kasační stížnosti ani nezpochybňuje.

[54] Rozšířený senát však považuje za nutné korigovat úvahu krajského soudu o zohledňování obstrukčních praktik účastníků přestupkových řízení a jejich zmocněnců. Krajský soud totiž v napadeném rozsudku uvedl, že ke každému případu „je nutné přistupovat individuálně, přičemž v projednávané věci ze správních spisů ve stavu ke dni doložení plné moci nevyplývají žádné obstrukční praktiky žalobce či jeho zmocněnce“. Rozšířený senát však již v minulosti aproboval výklad, podle něhož je možné na obstrukční praktiky účastníka řízení či zmocněnce usuzovat i z minulé zkušenosti, kterou správní orgán s těmito osobami již učinil v předchozích řízeních (rozsudek rozšířeného senátu čj. 4 As 113/2018-39). Soudy ani správní orgány nerozhodují ve vakuu, účastníci a jejich právní zástupci na straně jedné a orgány veřejné moci na straně druhé nutně reflektují i určitou zkušenost, kterou spolu bezprostředně „úředně“ učinili. Správní orgán proto může vzít i při hodnocení plné moci v úvahu, že určitá osoba se v minulosti opakovaně a soustavně v jiných typově obdobných řízeních dopustila takových praktik právě v souvislosti se zastupováním.

[55] Jak ovšem již rozšířený senát uvedl, v takovém případě neplyne požadavek na další prokazování vztahu zastoupení z toho, že plná moc není předložena na samostatné listině a není opatřena akceptační doložkou či podpisem zmocněnce, ale právě ze zkušenosti, kterou správní orgán s účastníkem řízení nebo jeho zmocněncem v minulosti učinil. Tyto skutečnosti však musí správní orgán výslovně vyjádřit jak ve výzvě směřující k dalšímu prokázání vztahu zastoupení, tak v konečném rozhodnutí, v němž odůvodní svůj procesní postup, tedy to, z jakého důvodu nepovažoval vztah zastoupení za dostatečně prokázaný a se zmocněncem účastníka řízení nejednal. To se však v nyní projednávané věci nestalo – správní orgán I. stupně v řízení o přestupku řidiče vozidla založil výzvu ze dne 18. 2. 2021 toliko na tom, že žalobce nepředložil plnou moc (ačkoliv, jak uvedeno výše, měla plná moc všechny náležitosti), a také v rozhodnutí ze dne 8. 4. 2021 o zastavení řízení o přestupku pouze uvedl, že součástí žalobcova podání nebyla plná moc, a proto v řízení jednal přímo s žalobcem. Žádná úvaha o obstrukčních praktikách žalobce a jeho zmocněnce nezazněla a objevila se až v rozhodnutí stěžovatele o odvolání proti rozhodnutí o přestupku provozovatele vozidla, v němž se stěžovatel až dodatečně pokusil postup správního orgánu I. stupně v řízení o přestupku řidiče vozidla obhájit. Takto dodatečně a v jiném přestupkovém řízení již nelze pochybení správního orgánu zhojit, resp. nalézat další důvody pro pochybnosti o vztahu zastoupení.

[56] Napadený rozsudek krajského soudu je z výše uvedených důvodů zákonný, a rozšířený senát proto kasační stížnost stěžovatele podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

---

Devizový trh 4. týden.

25-01-27 IN Devizový trh 4. týden