EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Dva časté omyly ohledně minimální mzdy.
Kauza Sberbank a započtení pohledávek.
Je zaměstnanec povinen nahradit zákazníkovi zaměstnavatele škodu, kterou mu způsobil při výkonu práce pro zaměstnavatele?
Nejvyšší soud se ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 26.10.2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, zabýval výkladem ustanovení § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „OZ“), a to v kontextu otázky, zda je škodu způsobenou zaměstnancem při výkonu práce pro zaměstnavatele třetí osobě, v daném případě zákazníkovi zaměstnavatele, povinen nahradit napřímo také zaměstnanec, případně zda je povinným subjektem vůči zákazníkovi výhradně zaměstnavatel.
Shrnutí skutkového stavu
V posuzované věci zaměstnanec za asistence zákazníka zaměstnavatele demontoval kuchyňské zařízení ve stravovacím zařízení provozované zákazníkem. Zaměstnanec následně odvezl odmontované věci vozem svého zaměstnavatele do sídla zaměstnavatele, kde dané věci vyložil. Následně nebylo dané kuchyňské zařízení na žádost zákazníka vráceno (z rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že bylo ukradeno).
Zákazník se proto u Okresního soudu v Liberci žalobou domáhal vůči 1) zaměstnanci a 2) samotnému zaměstnavateli vydání odmontovaného kuchyňského zařízení a pro případ nemožnosti vydání daných věcí se domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 131 738,- Kč.
Rozhodná právní otázka
Zásadní právní otázkou v předmětné věci bylo, zda může třetí osoba (v tomto případě zákazník zaměstnavatele), které byla způsobena zaměstnancem zaměstnavatele škoda při výkonu práce pro zaměstnavatele, žalovat na její náhradu dle OZ jak zaměstnavatele, tak i zaměstnance, nebo pouze zaměstnavatele, který bude oprávněn danou náhradu škody regresně vůči zaměstnanci uplatňovat v režimu § 250 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „ZP“).
Pro vyřešení dané právní otázky se soudy musely zabývat výkladem první věty § 2914 OZ, která zní následovně. „Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám.“ Není tedy sporu o tom, že je škodu způsobenou zaměstnancem třetí osobě při výkonu práce povinen nahradit zaměstnavatel, jehož jménem zaměstnanec jednal, ovšem postavení zaměstnance jako přímého škůdce ustanovení neřeší. Není zde přitom obsaženo obdobné pravidlo jako v druhé větě ustanovení § 420 odst. 2 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, z něhož explicitně plynulo, že zaměstnanci za takto způsobenou škodu třetí osobě přímo neodpovídají – „Škoda je způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena[1].“
K řešení nastolené právní otázky za účinnosti OZ byly v odborné literatuře prezentovány v zásadě dva názorové směry (na které rovněž v odůvodnění rozhodnutí poukázal dovolací soud), kdy část odborné veřejnosti ve vztahu k § 2914 OZ dovozuje, že přímá povinnost zaměstnance k náhradě škody nemůže vzniknout, neboť je v rozporu s principy pracovního práva[2], zatímco druhá část odborné veřejnosti zastává názor, že i zaměstnanec bude přímo odpovědný. Ve vztahu k rozsahu jeho odpovědnosti je však nutné dle této části odborné veřejnosti zohlednit limitaci ve výši čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance[3]. Objevuje se však i názor, že by zde uvedená limitace neměla hrát roli a zaměstnanec by měl odpovídat za škodu v neomezeném rozsahu[4].
Jak věc posoudil soud prvního stupně a odvolací soud
Okresní soud v Liberci žalobu zamítl vůči oběma žalovaným. Soud zhodnotil, že zákazník v žalobě neprokázal, že by se zaměstnancem uvedené společnosti uzavřel dohodu o převzetí a úschově kuchyňského zařízení, a proto nemá vůči žádnému z nich nárok na vydání dobrovolně předaných věcí ani nárok na náhradu škody.
Odvolací soud ve vztahu k odvolání zákazníka týkající se žalovaného zaměstnance zhodnotil, že daný zaměstnanec odvezl odmontované kuchyňské zařízení za součinnosti zákazníka v postavení zaměstnance, a to při plnění pracovních úkolů pro svého zaměstnavatele, kdy pokud by zaměstnanec při plnění pracovních úkolů způsobil zákazníkovi škodu, odpovídal by za ní v tomto případě dle § 2914 OZ výhradně zaměstnavatel, který daného zaměstnance k dané činnosti použil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal zákazník dovolání, jehož přípustnost zákazník spatřoval v tom, že doposud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena právní otázka, zda ustanovení § 2914 OZ zakládá přímou odpovědnost zaměstnance vůči třetí osobě či nikoliv. Dané ustanovení dle argumentace zákazníka nezbavuje a priori zaměstnance odpovědnosti, kdy současné znění OZ neobsahuje oproti předchozí právní úpravě[5] formulaci explicitně vylučující odpovědnost zaměstnance vůči třetí osobě za jím způsobenou škodu při výkonu činnosti pro zaměstnavatele.
Jak věc posoudil Nejvyšší soud
Nejvyšší soud dovolání zákazníka zamítl, když konstatoval, že pokud zaměstnanec způsobí škodu třetí osobě při plnění pracovních úkolů pro zaměstnavatele, má za škodu způsobenou zaměstnancem v dikci § 2914 OZ odpovídat třetí osobě zaměstnavatel, přičemž zaměstnanci povinnost k náhradě škody vůči poškozené třetí osobě nevzniká.
Dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí poukázal na definici závislé práce dle § 2 ZP, jež je charakteristická tím, že je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele dle jeho pokynů. Podmínkou výkonu závislé práce je mj. její výkon zaměstnancem na odpovědnost zaměstnavatele.
Nejvyšší soud ve vztahu k případné odpovědnosti zaměstnance dle § 2914 OZ konstatoval v odůvodnění daného rozhodnutí závěr, že: „zejména v případě zaměstnanců, kteří se nepodílejí na tvorbě vůle svého zaměstnavatele, jehož úkoly plní a jehož pokyny jsou vázáni, je třeba přijmout takový výklad § 2914 o. z., aby zohledňoval povahu pracovněprávních vztahů, která je založena na silné ochraně poskytované zákoníkem práce zaměstnanci při závislé činnosti vůči zaměstnavateli. Měl-li by totiž zaměstnanec odpovídat poškozenému zčásti či dokonce v neomezeném rozsahu, nastává zde těžko řešitelný hodnotový rozpor mezi dílčí ochranou a posílením postavení poškozeného a garancí omezené odpovědnosti zaměstnance za činnost prováděnou v pracovněprávním vztahu.“
A dále uvedl, že: „Ze zákonné definice závislé práce je zřejmá zjevná navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí. Jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil.“
Závěr
Nejvyšší soud dle mého názoru v dané věci správně zhodnotil specifické postavení pracovněprávního vztahu při aplikaci § 2914 OZ, kdy zaměstnanec koná závislou práci pro zaměstnavatele, a to ve prospěch zaměstnavatele, na odpovědnost zaměstnavatele a na jeho podnikatelské riziko a v případě, že zaměstnanec způsobí při výkonu závislé práce pro zaměstnavatele škodu třetí osobě, měl by být ve vztahu k třetí osobě odpovědný výlučně zaměstnavatel, který bude oprávněn škodu regresně uplatnit vůči zaměstnanci v režimu a mezích stanovených ZP.
Mgr. Pavel Svoboda,
advokátní koncipient
Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář
Koliště 1912/13
602 00 Brno
Růžová 1416/17
110 00 Praha
tel.: +420 543 217 520
e-mail: office@dolezalpartners.com
[1] Zvýrazněno autorem.
[2] Bělina, M. Škoda způsobená zaměstnancem a jeho (ne)odpovědnost vůči třetím osobám. Právní rozhledy, 2018, č. 13 – 14, s. 485 – 487
[3] Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník velký komentář. Svazek IX. § 2984 – 3081. Praha: Leges, 2018, s. 369 – 372
[4] Čech, P., Flídr, J. Odpovídá zaměstnanec třetí osobě za škodu, kterou jí způsobil při plnění pracovních úkolů? Právo & rekodifikace, 2015, č. 3, s. 15 a násl.
[5] § 420 odst. 2 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Pavel Svoboda (Doležal & Partners)
28.04.2022
Dva časté omyly ohledně minimální mzdy.
Minimální mzda je pojem často skloňovaný v diskusích nejen právních a ekonomických. Přesto či právě proto se ohledně minimální mzdy vyskytují i s některé omyly. Na dva z nich se v tomto krátkém příspěvku podíváme.
Minimální mzda a nejnižší úroveň zaručené mzdy
Stále se ještě občas setkáváme s přesvědčením, že pokud je zaměstnanci vyplacena minimální mzda, je tím zákonným pravidlům v této oblasti učiněno zadost. Opak je však pravda. Zaměstnavatelé by se při sjednávání, respektive určování mzdy měli více než na aktuální výši minimální mzdy zaměřit na nejnižší úroveň zaručené mzdy. Zákoník práce totiž v § 112 ukládá poskytovat zaměstnancům, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, mzdu alespoň ve výši odpovídající nejnižší úrovni zaručené mzdy, jak ji stanoví vláda svým nařízením. V současné době existuje osm nejnižších úrovní zaručené mzdy, které jsou odstupňovány podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávaných prací. Práci je třeba tak nejdříve zařadit do jedné z osmi skupin prací a poté zjistit, jaká je aktuální nejnižší úroveň zaručené mzdy právě pro tuto skupinu prací. Tak například prodavač bude obvykle spadat do 3. skupiny prací s nejnižší úrovní zaručené mzdy 19.700 Kč měsíčně. Minimální mzda ve výši 16.200 Kč by tedy v tomto případě nestačila. (Údaje jsou platné ke dni 25.03.2022.)
Připomeňme pro úplnost, že nedosáhne-li mzda bez mzdy za práci přesčas, příplatku za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí a za práci v sobotu a v neděli příslušné nejnižší úrovně zaručené mzdy, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout doplatek ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním měsíci a příslušnou nejnižší úrovní zaručené měsíční mzdy.
Fixní mzda a nejnižší úroveň zaručené mzdy
Když jsme již vysvětlili, co je to nejnižší úroveň zaručené mzdy, je vhodné upozornit ještě na vztah mezi jednotlivými složkami mzdy a nejnižší úrovní zaručené mzdy. Zákon nestanoví, že by alespoň nejnižší úrovně zaručené mzdy musela dosahovat sama o sobě určitá složka mzdy, například takzvaná základní, tedy pevná (fixní), Nejnižší úrovní zaručené mzdy poměřuje mzdu zaměstnance jako celek, očištěnou o některé její složky. Jak jsme zmínili již v souvislosti s doplatkem ke mzdě, nezahrnuje se do mzdy pro účely porovnání s nejnižší úrovní zaručené mzdy mzda za práci přesčas, příplatek za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí a za práci v sobotu a v neděli. Jinak řečeno, zaměstnavatel splní zásadu, že mzda nesmí být nižší než nejnižší úroveň zaručené mzdy, tehdy, pokud součet všech složek mzdy, tedy jak mzdy základní (nevariabilní), tak variabilních složek mzdy, dosáhne alespoň nejnižší úrovně zaručené mzdy, platné pro skupinu prací, do níž spadá práce konaná daným zaměstnancem. Není tedy vyloučeno, aby fixní (pevná, nároková) mzda byla stanovena či sjednána v nižší výši, než je nejnižší úroveň zaručené mzdy, pokud se současně zaměstnanci dostane na ostatních složkách mzdy (variabilních, nenárokových) tolik, aby bylo pravidlo ohledně nejnižší úrovně zaručené mzdy dodrženo.
Mgr. Václav Vlk
advokát / Associate Partner
Platnéřská 2
110 00 Praha 1
Tel.: +420 236 163 111
e-mail: vaclav.vlk@roedl.com
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Václav Vlk (Rödl & Partner)
26.04.2022
Kauza Sberbank a započtení pohledávek.
V návaznosti na situaci s bankou Sberbank je řada klientů banky nucena splácet úvěry bance na zvláštní účty banky, přestože měli na svých běžných účtech dostatek prostředků na splátky úvěru. V tomto článku přinášíme stručné informace o možnostech započtení pohledávek banky a jejího klienta, což je situace, v níž se pravděpodobně bude nacházet nejeden její klient.
Obecně k započtení
Podle § 1982 občanského zákoníku jsou podmínkami započtení (i) plnění stejného druhu a (ii) právo požadovat uspokojení svého dluhu současně s právem plnit dluh vlastní. Jeho realizace může být provedena pomocí jednostranného jednání (kdy je zánik práva vynucený) či dohodou stran o jejich vzájemných pohledávkách. V případě úvěrových smluv pak bude prakticky vždy jednostranný zápočet klienta banky zakázán.
V úvahu tedy přichází pouze započtení dvoustranné, kdy má klient v bance vedený běžný účet (tj. jde o pohledávku klienta na vydání peněz) a zároveň si u banky vezme úvěr (tj. pohledávka banky na splacení úvěru). K dvoustrannému zápočtu však klient bude vždy potřebovat souhlas banky.
Je otázka, zda jej bude ochotna udělit v obavě, aby takové započtení nebylo později napadeno například insolvenčním správcem, pokud by banka skončila v insolvenci. Domníváme se, že taková obava není na místě.
Započtení v úpadku
Navzdory tomu, že Sberbank podle dostupných údajů stále disponuje dostatečným množstvím aktiv, není vyloučeno, že se v úpadku (faktickém či právním) nacházet bude.
Insolvenční zákon (IZ) v § 111 opravňuje dlužníka (banku) plnit své závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem.
V § 140 IZ započtení povoluje i po rozhodnutí o úpadku, jsou-li zákonné podmínky pro započtení splněny již před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku a vymezuje případy, kdy započtení bez dalšího možné není. Ty se však modelové situace za stávajících podmínek netýkají a započtení momentálně nic nevylučuje. Pro posuzovaný případ je tedy stěžejní, že i kdyby se Sberbank do insolvence hypoteticky dostala, započtení učiněné (i) v souladu se zákonem a (ii) před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku by bylo platné.
Třetím problémem by mohlo být to, že dvoustranné započtení bude posouzeno jako neúčinný zvýhodňující právní úkon podle § 241 IZ. Ani do takové situace se však banka a její klient nemohou dostat. Předně, započtení je forma zániku dluhu, nikoliv jeho splnění, nelze tedy v tomto případě dovodit jeho neúčinnost. Započtení pak nenaplňuje jak generální skutkovou podstatu neúčinného jednání, tak žádnou z výslovně vyjmenovaných situací (např. splnění dluhu dříve, než se stal splatným či prominutí dluhu). Naopak přichází v úvahu jeho podřazení pod případ, který se za neúčinný nepovažuje – učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Domníváme se, že uvedené potvrzuje i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp.zn. 29 ICdo 85/2017. V něm shrnuje, že vyhneme-li se zákazům § 140 odst. 3 IZ, lze o neúčinnosti započtení uvažovat pouze tehdy, dojde-li jeho provedením k podstatné změně skladby v majetkové podstatě dlužníka, nebo k nezanedbatelnému zmenšení dlužníkova majetku. Lze tedy dovodit, že vliv na případnou neúčinnost má i velikost započtených pohledávek. Domníváme se ale, že nebude možné sčítat jednotlivé případy započtení mezi bankou a jejími odlišnými klienty. Ani tato podmínka, která dle Nejvyššího soudu započtení vylučuje, by tak neměla být naplněna.
Na výše uvedených závěrech pak nemění nic ani to, že Sberbank je bankou, jelikož dle § 367/3 IZ se jeho ustanovení použijí i v případě úpadku finanční instituce.
Závěr
S ohledem na výše uvedené se domníváme, že banka může souhlasit s dvoustranným zápočtem pohledávek banky a jejího klienta, aniž by se tím klient, banka či její management vystavovali riziku zpochybnění zápočtu či uplatňování nároků na náhradu škody ze strany insolvenčního správce v případě nejhoršího scénáře, tj. úpadku banky.
Mgr. Vojtěch Faltus
Tomáš Mayer
Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.
Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1
Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Vojtěch Faltus, Tomáš Mayer (Aegis Law)
27.04.2022