Jak správně posoudit dovolenou u zaměstnanců pracujících v nepřetržitém provozu.

Pracovní právo – zbytečné lékařské prohlídky.

Jak správně posoudit dovolenou u zaměstnanců pracujících v nepřetržitém provozu.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1299/2021 vyjádřil k otázce, zda se zaměstnanci pracujícímu v nepřetržitém provozu, jemuž bylo zaměstnavatelem určeno čerpání dovolené na den, na který mu byla zaměstnavatelem v předem stanoveném rozvrhu pracovních směn určena směna, započítává tento den do dovolené, připadl-li na tento den svátek.

Tuto otázku obecně upravuje ustanovení § 219 odst. 2 zákoníku práce, dle kterého platí, že připadne-li v době dovolené zaměstnance svátek na den, který je jinak jeho obvyklým pracovním dnem, nezapočítává se mu do dovolené; to neplatí v případě, kdy zaměstnanec by byl jinak povinen v den svátku směnu odpracovat podle § 91 odst. 4 zákoníku práce a čerpání dovolené v tento den bylo určeno na jeho žádost.

Dle výše uvedeného ustanovení platí pravidlo, že svátek má přednost před dovolenou a pokud je zaměstnanci určena dovolená i na den, který je státním svátkem, tento den se do dovolené nezapočítává. Typickým příkladem tohoto ustanovení je situace, kdy zaměstnance, jehož obvyklými pracovními dny jsou pondělí až pátek, čerpá dovolenou v délce např. dvou týdnů, přičemž na čtvrtek připadne dovolená. V takovém případě zaměstnanec čerpá 9 dní dovolené s tím, že 1 den se do dovolené nezapočítává, neboť na něj připadl státní svátek.

Zaměstnavatel v tomto sporu zastával názor, že se na zaměstnance pracující v nepřetržitém provozu výše uvedená úprava stanovená v § 219 odst. 2 zákoníku práce neuplatní, neboť tito zaměstnanci nemají obvyklé pracovní dny. Zaměstnavatel argumentoval zejména tím, že u zaměstnanců pracujících v nepřetržitém provozu „z povahy provozu může být jejich pracovním dnem kterýkoliv den v týdnu, v měsíci, v roce“, že u nich proto „nelze na libovolně dlouhou dobu dopředu stanovit, zda bude určitý den jejich pracovním dnem (např. pondělí)“ a že u těchto zaměstnanců „žádný den v týdnu, v měsíci ani v roce nelze považovat za obvyklý pracovní den (tj. den, kdy jinak obvykle pracují)“.

Nejvyšší soud však výše uvedené argumentaci nepřisvědčil, přičemž zdůraznil, že při výkladu obvyklého pracovního dne nelze vycházet pouze z výkladu jazykového (jak učinil zaměstnavatel), ale je třeba zohlednit i další způsoby výkladu. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že obvyklým pracovním dnem je třeba rozumět den, na který byla zaměstnanci zaměstnavatelem v předem stanoveném rozvrhu týdenní pracovní doby rozvržena pracovní doba (určena směna), a to bez ohledu na to, v jakém provozu nebo pracovním režimu zaměstnanec pracuje a zda jde o zaměstnance s rovnoměrným nebo nerovnoměrným rozvržením pracovní doby.

Nejvyšší soud ve výše citovaném rozhodnutí uzavřel, že: „Určil-li zaměstnavatel zaměstnanci pracujícímu v nepřetržitém provozu, kterému podle předem stanoveného rozvrhu pracovních směn připadla směna na svátek, na tento den (svátek) čerpání dovolené, ve svém důsledku se tímto způsobem sám (na základě vlastního rozhodnutí) „vzdal“ možnosti přidělovat v tento den (ve svátek) tomuto zaměstnanci práci, přestože mu na tento den v předem stanoveném rozvrhu pracovních směn určil směnu. V takovém případě není opodstatněné, aby byl zaměstnanci upřen den pracovního klidu v podobě svátku, jenž v tento den svědčí zaměstnancům, u kterých je jinak (nebýt svátku) tento den jejich obvyklým pracovním dnem, a aby se mu tento den započítával do dovolené, neboť rovněž tento zaměstnanec by jinak (nebylo-li by mu zaměstnavatelem určeno čerpání dovolené) byl povinen v tento den směnu určenou v předem stanoveném rozvrhu pracovních směn odpracovat (tento den by tedy za obvyklého běhu okolností byl jeho pracovním dnem). I na tohoto zaměstnance se proto vztahuje ustanovení § 219 odst. 2 věty první zákoníku práce a z něj vyplývající obecné pravidlo, že svátek má přednost před dovolenou. Zaměstnanci pracujícímu v nepřetržitém provozu, jemuž bylo zaměstnavatelem určeno čerpání dovolené na den, na který mu byla zaměstnavatelem v předem stanoveném rozvrhu pracovních směn určena směna, se tedy tento den, připadl-li na něj svátek, nezapočítává do dovolené.“

Pokud tedy dojde k situaci, že zaměstnanec pracující v nepřetržitém provozu, kterému směna z důvodu svátku neodpadla, a byl by ji proto povinen ve svátek odpracovat, požádá zaměstnavatele o poskytnutí dovolené na tento den a zaměstnavatel mu vyhoví a čerpání dovolené pouze na tento den určí, platí, že dovolená poskytnutá na den svátku se do dovolené nezapočítává a svátek má před dovolenou přednost.

Mgr. Dagmar Junková,
advokátka

Giese & Partner, s.r.o.

Palác Myslbek
Ovocný trh 8
117 19   Praha 1

Tel.:    +420 221 411 511
e-mail:    office@giese.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Dagmar Junková (Giese & Partner)

10.06.2022

Pracovní právo – zbytečné lékařské prohlídky.

Jedním z hlavních předvolebních taháků dnešních vládních stran, byl příslib, že dojde ke zjednodušení nejenom podnikatelského prostředí, ale i lidského života jako takového. Mám zde jeden tip, který by pomohl nejen všem, kteří chodí a budou chodit do práce, ale i jejich zaměstnavatelům.

Přímo k věci – mám jako právník silnou námitku, že před každým uzavřením pracovní smlouvy, a to i včetně smlouvy na dobu určitou, musí úplně každý nový zaměstnanec povinně absolvovat vstupní lékařskou prohlídku. Koneckonců ta není samozřejmě zadarmo – obvykle stojí mezi 300–600 Kč. V Praze údajně ještě více.

Mimo ztráty finanční, je zde i obrovská celková celospolečenská újma časová.

Člověk měnící práci kvůli formální desetiminutové (někdy v praxi i kratší) prohlídce, prosedí několik hodin zbytečně v čekárně, kde je často ještě navíc podroben zvýšenému riziku, že „chytne“ nějaké jiné onemocnění. Někdy se zapomíná, že citované povinné prohlídky zbytečně zatěžují nejen  lékaře a zdravotní sestry a nové zaměstnance, ale i  ostatní (většinou opravdu nemocné) pacienty a pacientky. Zákonitě tito potom  musí déle čekat, než je lékař přijme a vyléčí je.

Chápu, že je taková prohlídka nutná při určitých nebezpečnějších povoláních či fyzicky namáhavějších pracích (jako je např.: horník, řidič autobusu, taxikář či městský strážník), ale proč ho autoritativně byrokraticky chtít pokaždé i u zaměstnanců, kteří nikterak nebezpečné zaměstnání nevykonávají?

Ergo kladívko, k čemu je dobré,  že například sekretářky, úřednice-úředníci, recepční, ajťáci  a další desetitisíce administrativních pracovníků musí  obligatorně absolvovat vstupní zaměstnaneckou prohlídku? A to třeba i několikrát ročně, pokud mění častěji své zaměstnání?

Doplňme, že osoba, která se nepodrobí vstupní lékařské prohlídce, se považuje dle zákona za zdravotně nezpůsobilou k výkonu práce. Argument, že je tyto prohlídky odradí od fluktuace je úsměvný.

A hlavně, kdo někdy na takové vstupní prohlídce v posledních dvaceti letech byl, ví, jak většinou reálně probíhají. V lepším případě Vám tam akorát změří tlak a doporučí Vám, že máte přestat kouřit, nedávno toto doporučila přetížená praktička kamarádovi, který je celoživotní nekuřák. V případě horším, Vám jen sestra ve dveřích, samozřejmě po zaplacení příslušného poplatku, potvrdí papíry ve dveřích.

Podtrženo a sečteno – myšlenku zrušení povinných lékařských prohlídek u osob, jež vykonávají málo nebezpečná povolání nutno pokládat za užitečnou. Samozřejmě by tento institut mohl zůstat v rovině dobrovolné, tedy pokud zaměstnavatel trvá na prohlídce, nechť ji zaměstnanci nařídí a proplatí. Ale dnešní stav, kdy jsou povinné i v případě, že je zaměstnavatel a tím méně zaměstnanec chce a potřebuje, mi přijde vážně podivný.

JUDr. Petr Kolman, Ph.D.,
VŠ pedagog, člen rozkladové komise ÚOOÚ

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Petr Kolman, Ph.D.

28.06.2022