EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Jednostranná změna (smluvního) závazku s operátorem – 1. díl.
Distanční smlouvy a smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory s operátory – 2. díl.
Úrokové sazby podnikatelských úvěrů.
Jednostranná změna (smluvního) závazku s operátorem – 1. díl
Jednou ze stěžejních právních zásad soukromého práva je zásada pacta sunt servanda, která je zhmotněna v § 3 odst. 2 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) a která praví, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny. I takto fundamentální zásadu však lze za jistých okolností prolomit. Právním východiskem ze zásady, že smlouva strany zavazuje (§ 1759 OZ), je pro jednostrannou změnu závazku kogentní ustanovení, které stanoví, že závazek nelze měnit bez ujednání věřitele a dlužníka, ledaže zákon stanoví jinak (§ 1790 OZ).
Tato stať je věnována dvěma specifickým případům prolomení této zásady, jednostranné změně obchodních podmínek (§ 1752 OZ) a jednostranné změně smlouvy o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací (§ 63 odst. 6 ZEK).
Dlouhodobý závazek, který vznikl za určitých okolností, může mít zájem některá ze smluvních stran v průběhu trvání závazku změnit, aniž by však měla zájem závazek ukončit. Následující řádky dvoudílného seriálu se věnují pouze takovémuto zájmu na straně operátora. Důvodem může být, že se v průběhu doby trvání závazku změnily skutečnosti, na základě kterých závazek vznikl, např. cena elektrické energie, cena pracovní síly, změna některého z firemních procesů operátora, anebo se zkrátka jen zvýšila inflace spotřebitelských cen, což u dlouhodobého závazku, jakým je i poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací, může být poměrně časté.
Charakter jednostranné změny může být ultimativní nebo neultimativní. Z praktického hlediska lze konstatovat, že operátoři preferují změny ultimativní, neboť pokud by měli u každého zákazníka rozlišovat, kterými obchodními podmínkami se (ten či onen zákazník) řídí, znamenalo by to pro ně nesmírnou administrativní zátěž navíc, což by se zajisté negativně promítnulo v ceně služeb. Operátoři v zájmu zachování jednosti obsahu závazků používají tedy ultimativní změny, které by se daly přirovnat k principu adhezních smluv take it or leave it. Pokud účastník s takovou jednostrannou změnou nesouhlasí, není oprávněn odmítnout její znění a současně setrvat na stávajících podmínkách, ale musí závazek předčasné ukončit.
Obecné vymezení změny obchodních podmínek
I přes skutečnost, že ve spotřebitelských smlouvách se zakazují ujednání, která dovolují podnikatelovi, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran [§ 1814 písm. g) OZ], má poskytovatel právo na přiměřenou změnu obchodních podmínek (§ 1752 OZ).[1]
Institut přiměřené změny obchodních podmínek řeší praktické problémy související se skutečností, že pro závazek poskytování veřejně dostupných služeb elektrických komunikací je charakteristická dlouhodobost smluvního závazku. Podnikatel má zájem na tom, aby obchodní podmínky, které jsou nedílnou součástí smlouvy, byly stále aktuální, a proto potřebuje institut umožňující přiměřenou (jednostrannou) změnu obchodních podmínek.[2]
Úpravu neultimativních změn lze v OZ hledat jen marně na rozdíl od těch ultimativních, při nichž je poskytnuta druhé smluvní straně možnost volby, zda mlčky akceptovat změnu, či od smlouvy odstoupit. Takovéto ujednání bude však platné pouze v případě, pokud bylo (i) předem ujednáno alespoň; (ii) jak se změna druhé straně v předstihu oznámí a (ii) pokud se této straně založí právo změny odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět, a to (iv) ve výpovědní době, která je dostatečná na obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele (§ 1752 OZ).
Jelikož se u ultimativních změn vyžaduje učinění souhlasu, respektive učinění nesouhlasu se zamýšlenou změnou obchodních podmínek, tak se vlastně o jednostrannou změnu nejedná. O jednostrannou změnu by se dle Hulmáka jednalo v případě, kdy by vůle druhé strany byla irelevantní.[3] Lepší by bylo užití pojmu „ultimativní změna obchodních podmínek“ namísto „jednostranná změna smlouvy“ potažmo „přiměřená změna obchodních podmínek“. Opačného názoru jsou Pelikánová a Pelikán, kteří se ve svém komentáři s terminologií jednostranné změny smlouvy ztotožňují a běžně ji používají. Dokonce poukazují, že z logiky věci by jednostranné změny smlouvy měly být umístěny ve stejné části OZ, jako jsou změny závazku obecně.[4] Ostatní akademici povětšině tuto terminologii přijímají a běžně s ní pracují, jako např. Bejček.[5]
Bude-li ujednání o možnosti přiměřené změny obchodních podmínek obsahovat ustanovení, které s takovou výpovědí spojuje zvláštní povinnost zatěžující vypovídající stranu, nebude se k němu přihlížet (§ 1752 OZ). Dále je nezbytné, aby si smluvní strany mezi sebou sjednaly rozsah změn obchodních podmínek. Nebyl-li ujednán rozsah změn obchodních podmínek, nepřihlíží se ke změnám vyvolaným takovou změnou okolností, kterou již při uzavření smlouvy strana odkazující na obchodní podmínky musela předpokládat, ani ke změnám vyvolaným změnou jejích osobních nebo majetkových poměrů (§ 1752 odst. 2 OZ). Je-li tato formulace vyhrazující výše uvedené právo nedostatečná či natolik vágní, že nenaplňuje požadavky pro platné ujednání o možnosti jednostranné změny smlouvy, hledí se na takové ustanovení, jako by nebylo. Totéž platí i v případě široké formulace, ve které si operátor ve smluvních podmínkách vymíní právo, že může změnit v podstatě cokoli a kdykoli. Takto provedená změna smlouvy tedy nemůže být platná.[6] Někteří operátoři na to zareagovali tak, že rozšířili obchodní podmínky o dlouhý výčet důvodů pro jednostrannou změnu.[7]
Nebudou-li dodrženy veškeré podmínky podmiňující umožnění jednostranné změny obchodních podmínek stanovené v § 1752 OZ, je taková změna pro rozpor se zákonem sankcionována absolutní neplatností (§ 580 OZ). Jiný důsledek takto vadného právního jednání nepřichází v úvahu, neboť pak by podnikatelé mohli, co se týče soukromoprávních důsledků, ke změnám obchodních podmínek přistupovat naprosto svévolně. Ve vztahu ke spotřebiteli a ujednání o jednostranné změně a jejím rozsahu přichází v úvahu i sankce za zneužívajících ustanovení.
Jednostranná změna smlouvy dle ZEK
Zákonodárce již dlouho před účinností OZ pociťoval, že ve společnosti je potřeba umět reflektovat změny v rámci dlouhodobých závazků. Proto přišel se sektorovou právní úpravou elektronických komunikací, do níž inkorporoval možnost jednostranné změny smlouvy ze strany operátora. Tento případ je nutno odlišovat od změny smlouvy, k níž dojde na základě změny právní úpravy, či změny uložené rozhodnutím ČTÚ.[8]
Se zakotvením institutu přiměřené změny obchodních podmínek do OZ se pojí vznik rizika v podobě právní nejistoty, když nikde není stanoveno, zda se má přednostně aplikovat lex specialis či lex posterior. Toto riziko zákonodárce předvídal, a proto stanovil v § 3029 odst. 2 OZ zákaz nepřímé derogace.
Opačného názoru je ovšem Pelikánová a Pelikán. Podle nich by se mělo jednat právě o nepřímou derogaci dle principu lex posterior derogat legi priori, jelikož dle jejich slov, že „…v jednotlivých ekonomických sektorech nespatřují žádné odchylky, které by zvláštní úpravy odůvodňovaly, a zároveň je nutno přihlédnout k tomu, že tyto zvláštní úpravy byly přijímány v době, kdy obecná úprava chyběla a jednostranná změna podmínek se považovala bez zvláštní úpravy za nedovolenou.“[9] Dle autora se lze klonit spíše k závěru, že se o nepřímou derogaci nejedná. Autor tento argument opírá o skutečnost, že od účinnosti OZ došlo hned několikrát k novelizaci § 63 odst. 6 ZEK.
Samotný vývoj § 63 odst. 6 ZEK je velmi bouřlivý. Demonstruje sílu lobbingu v rámci legislativního procesu, a proto se nelze u něj nepozastavit.
Původní návrh znění tohoto paragrafu vycházel z požadavků směrnice o univerzální službě, aby v případě oznámení jakékoliv jednostranné změny ze strany operátora měl účastník právo zrušit smlouvu bez postihu. A zároveň, aby nejpozději jeden měsíc před takovou změnou byli účastníci odpovídajícím způsobem vyrozuměni a současně byli informováni o svém právu takovou smlouvu bez postihu zrušit, jestliže nové podmínky nepřijímají.[10]
Na začátku legislativního procesu byl § 63 odst. 6 vládního návrhu ZEK plně v souladu se zněním transponované směrnice, když bylo v podstatě převzato znění z předmětné směrnice.[11] V průběhu legislativního procesu však vlivem lobbingu bylo do textu vloženo slovo „podstatných“, a tak výsledný text schválený v legislativním procesu zněl: „Podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinen na své náklady nejméně 1 měsíc před nabytím účinnosti podstatné změny smluvních podmínek, která pro účastníka představuje jejich zhoršení, odpovídajícím způsobem vyrozumět účastníka o této změně a současně jej informovat o jeho právu vypovědět smlouvu bez sankce, jestliže nové podmínky nebude akceptovat. Účastník má právo bez sankce vypovědět smlouvu na základě oznámení o návrhu podstatných změn smluvních podmínek, které představuje jejich zhoršení.“[12] Stalo se tak odsouhlasením pozměňovacího návrhu předloženého Hospodářským výborem PSP ČR, který nezapře znaky rukopisu poslanecké iniciativy a lobbingu velkých operátorů. Názorně to lze ilustrovat na neurčitém právním pojmu podstatná změna smluvních podmínek.[13] Tato změna tak dala operátorům širokou možnost jakési libovůle bez možnosti efektivní obrany účastníků. Je důležité poznamenat, že zatímco občanský zákoník dopadá pouze na změnu obchodních podmínek (§ 1752 OZ), tato dílčí úprava umožnuje jednostrannou změnu v rozsahu celé smlouvy bez ohledu na to, kde se ustanovení nachází. A dále pak, že občanský zákoník umožnuje ukončit smlouvu vždy, zatímco ZEK poskytuje právo vypovědět smlouvu pouze v případě podstatných změn smluvních podmínek, které představují jejich zhoršení.
Další komplexní novely se ustanovení § 63 odst. 6 ZEK dočkalo v souvislosti s novelou směrnice o univerzální službě, která stanovila členským státům povinnost zajistit informování účastníků v případě jakékoliv změny podmínek a právo odstoupit od smlouvy bez jakéhokoliv postihu, jestliže nové podmínky nepřijmou.[14] Zákonem č. 468/2011 Sb. byla nově operátorům stanovena povinnost informovat účastníky o všech změnách smlouvy, a to hned třemi způsoby (uveřejnit informaci o této změně v každé své provozovně a způsobem umožňujícím dálkový přístup a zároveň prokazatelně informovat účastníka způsobem, který si účastník zvolil pro zasílání vyúčtování). A dále bylo stanoveno, že nedílnou součástí smlouvy musí být definování, jakým způsobem bude ze strany operátora provedeno vyrozumění účastníka o změně smluvních podmínek.[15] Český zákonodárce opět netransponoval znění směrnice zcela korektně, když právo ukončit smlouvu přiznal účastníkovi pouze v případech, ve kterých „se jedná o změnu podstatných náležitostí smlouvy uvedených v odstavci 1 písm. c) až q), nebo změny jiných ustanovení, které vedou ke zhoršení postavení účastníka“.[16] Ani tuto transpozici nelze považovat za dokonale povedenou.
Následující novelizaci notifikační povinnosti související s právem na ukončení smlouvy má na svědomí opět Hospodářská komora PSP ČR, která vyslyšela návrh operátorů a jedné z jejich asociace, a tak byl zákonem č. 258/2014 Sb. upraven jeden ze tří způsobů notifikační povinnost. Přičemž nejdůležitější způsob notifikace, adresný způsob, byl upraven a právo na ukončení smlouvy bylo výrazně omezeno.[17] Touto změnou tedy došlo k ještě většímu odchýlení se od směrnice o univerzální službě a zároveň k potlačení výhod, které předtím přinesla tzv. Husákova novela (zák. č. 214/2013 Sb.).
Zákon č. 252/2017 Sb. účinný ode dne 2. 9. 2017 je zatím poslední účinnou novelizací § 63 odst. 6 ZEK. Tento zákon konečně po dlouhé době čekání dostal předmětné ustanovení do souladu s evropskými předpisy, jelikož z něj odstranil výše zmíněné vylobované dovětky a omezení. Účastníkovi tak svědčí právo v případě jakékoliv změny náležitostí smlouvy uvedených v odstavci 1 písm. c) až p) a r) ukončit smlouvu ke dni nabytí účinnosti této změny, a to bez sankce. Zároveň je podnikatel povinen o této změně účastníka informovat způsobem sjednaným ve smlouvě pro zasílání vyúčtování – všemi třemi způsoby kumulativně (tedy provozovna, webové stránky a vyúčtování).[18] Přes tuto skutečnost však operátoři přistupují k jednostranným změnám téměř stejně jako doposud, neboť za nedodržení tohoto ustanovení hrozí sice správní sankce,[19] ta však v případě, že se jedná o změnu, která účastníkovi spíše pomůže, nenaplní materiální stránku deliktu (např. zvýšení rychlosti internetu za současného ponechání ceny za službu).
Dne 18. 10. byl vyhlášen ve Sbírce zákonů vládní návrh zákona č. 374/2021 Sb., kterým dojde k implementaci Evropského kodexu, jež měl být sice proveden již do 21. prosince 2020, ale díky příchodu pandemie covid-19 se tak nestalo. Tato předložená novelizace však neměla mít žádný obsahový dopad na jednostrannou změnu smlouvy.[20]
V příštím dílu této minisérie se podíváme na vybraná důležitá rozhodnutí ve věci jednostranných ultimativních změn.
Mgr. Daniel Martiška,
Legal Counsel
[1] Viz výkladové stanovisko č. 6 Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ze dne 19. dubna 2013 [online]. [cit. 2020-07-04]. Dostupné >>> zde.
[2] K § 1752, Důvodová zpráva In: VLÁDA. Vládní návrh zákona občanský zákoník (konsolidovaná verze). Praha: Poslanecká sněmovna, 2011. Sněmovní tisk 362/0, 6. volební období. [online]. [cit. 2020-02-01]. Dostupné >>> zde.
[3] HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 163.
[4] K § 1752, PELIKÁNOVÁ, Irena a PELIKÁN, Robert In: ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 1. Vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014.
[5] BEJČEK, Josef. Některá úskalí racionality obchodních podmínek. Právní rozhledy. Praha: C.H.Beck, 2015, roč. 23, č. 18, s. 611.
[6] Rozhodnutí ČTÚ ve věci námitky proti vyřízení reklamace proti společnosti O2 Czech Republic a. s., č. j. ČTÚ-33 213/2016-631/GrT, ze dne 29. července 2016 s. 3.
[7] Čl. 2.5. Všeobecné podmínky poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací společnosti UPC Česká republika, s.r.o. pro domácnosti, účinné od 1. 1. 2018 [online]. [cit. 2021-03-11]. Dostupné >>> zde.
[8] Ustanovení § 63 odst. 6 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění od 1. 5. 2005.
[9] K § 1752, PELIKÁNOVÁ, Irena a PELIKÁN, Robert In: ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 1. Vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014.
[10] Čl. 20 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě).
[11] VLÁDA. Vládní návrh zákona o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích). Praha: PSP ČR, 2004. Sněmovní tisk 768/0, 4. volební období. [online]. [cit. 2021-02-01]. Dostupné >>> zde.
[12] Ustanovení § 63 odst. 6 ZEK ve znění ke dni 1. 5. 2005.
[13] PSP ČR. Usnesení hospodářského výboru ze 37. schůze konané dne 1. prosince 2004. Praha: Poslanecká sněmovna, 2004. Sněmovní tisk 768/4, 4. volební období. Čl. I odst. 72 [online]. [cit. 2021-02-01]. Dostupné >>> zde.
[14] Čl. 20 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/136/ES ze dne 25. listopadu 2009, kterou se mění směrnice 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, směrnice 2002/58/ES o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací a nařízení (ES) č. 2006/2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele.
[15] Ustanovení § 63 odst. 1 písm. m) ZEK ve znění od 1. 1. 2012.
[16] Ustanovení § 63 odst. 6 ZEK ve znění od 1. 1. 2012.
[17] Srov. BOROVIČKA, Miloš. Vybrané aspekty spotřebitelských smluv. Praha, 2016. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta, s. 48.
[18] Ustanovení § 63 odst. 6 ZEK ve znění od 2. 9. 2017.
[19] Sankce až do výše 15 mil. Kč nebo do výše 5 % z čistého obratu pachatele přestupku dosaženého za poslední ukončené účetní období, podle toho, která z těchto hodnot je vyšší (§ 118 odst. 14 písm. v) v souvislosti s § 118 odst. 22 písm. b) ZEK).
[20] Ustanovení § 63b odst. 5 VLÁDA. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Praha: PSP ČR, 2020. Sněmovní tisk 1084/0, 8. volební období [online]. [cit. 2021-02-01]. Dostupné >>> zde.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Daniel Martiška
15.12.2021
Distanční smlouvy a smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory s operátory – 2. díl.
Odstoupení od smlouvy uzavřené distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory
Z důvodu omezeného rozsahu této minisérie bude poslední zvláštností, které se budeme věnovat, právo na odstoupení od smlouvy. Právo na odstoupení od smlouvy náleží spotřebiteli v případě uzavření smlouvy distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory. Spotřebitel má ve čtrnáctidenní lhůtě právo odstoupit od smlouvy bez udání důvodů a bez jakékoli sankce.
Příslušnou úpravu zakotvil zákonodárce do § 1829 až § 1837 OZ a § 1818 OZ. Operátor má informační povinnost poučit spotřebitele o jeho právu odstoupit od smlouvy v obecné lhůtě 14 dní. Počátek běhu lhůty závisí na konkrétním charakteru smlouvy – současná právní úprava vyjmenovává 3 typy smluv (§ 1829 odst. 1 OZ), ale připravovaná vládní novela definuje 4 možné případy u koupě, od kterých se odvíjí počátek běhu lhůty, a dále též výslovně ostatní případy (dodávka vody, plynu nebo elektřiny, tepla z dálkového vytápění nebo poskytnutí digitálního obsahu).[1]
Obecná čtrnáctidenní lhůta se aplikuje pouze v případě, že je spotřebitel řádně poučen o svém právu (břemeno tvrzení a důkazní nese dle obecné právní zásady podnikatel).[2] V případě opožděného poučení počíná běžet lhůta od řádného splnění podnikatelovi povinnosti, a pokud není spotřebitel poučen vůbec, je lhůta dlouhá jeden rok a čtrnáct dní (§ 1829 OZ). Uplynutím této lhůty spotřebitelovo právo prekluduje. Naštěstí pro něj se od 1. 1. 2014 jedná o lhůtu procesněprávní na rozdíl od předchozí právní úpravy, která používala lhůtu hmotněprávní. To má pro spotřebitele příznivý právní následek v tom, že lhůta je zachována i v případě, kdy spotřebitel v jejím průběhu stihne odeslat oznámení o odstoupení od smlouvy. Není tedy nezbytné, aby bylo podnikateli v rámci 14denní lhůty odesláno a také doručeno. Následně je spotřebitel povinen do 14 dní od odstoupení od smlouvy vrátit poskytnuté plnění. V téže lhůtě je podnikatel povinen vrátit spotřebiteli peníze za vrácení zboží.[3]
U služeb, které si spotřebitel objedná distančním způsobem či mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání, je navíc nezbytné, aby spotřebitel sám výslovně požádal, zda by podnikatel nezačal s plněním svých povinností již ve lhůtě pro odstoupení od smlouvy (§ 1823 OZ). Neučiní-li tak, začne podnikatel poskytovat službu až po uplynutí 14denní lhůty, případně po uplynutí lhůt náhradních. Pokud by podnikatel začal poskytovat bez výslovné žádosti spotřebitele, jednalo by se o naturální nevymahatelnou pohledávku. V případě, že by spotřebitel uhradil cenu za takto poskytnutou službu, nejednalo by se o bezdůvodné obohacení.[4]
Dle názoru autora je § 1823 OZ nejen v případě služeb o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nelogický. Nedojde-li k ujednání, že poskytování služeb má začít již ve lhůtě pro odstoupení od smlouvy, nemá spotřebitel reálnou šanci si službu v této lhůtě vyzkoušet či službu případně porovnat s jinou. Přitom účelem této právní úpravy by měla být možnost si služby vyzkoušet a teprve na základě této zkušenosti by se spotřebitel měl rozhodnout, zda chce s poskytováním služeb pokračovat, či nikoliv. Spotřebitel se tak fakticky seznámí s kvalitou služby až po uplynutí lhůty pro právo odstoupit od smlouvy, tedy v momentě, kdy již případně od smlouvy odstoupit nemůže. Lze se důvodně domnívat, že spotřebitel, jelikož není znalý právní úpravy, by nikdy tuto skutečnost a priori nepředpokládal, a tedy o ní ani výslovně nepožádá. Proto se lze v praxi setkávat s tím, že poskytovatel to za spotřebitele udělá sám. Operátor tedy předpokládá, že spotřebitel bude mít zájem o poskytování služby již ve lhůtě pro odstoupení, a inkorporuje tuto „výslovnou žádost“ přímo do těla smlouvy, nebo obchodních podmínek. V takovém případě je vhodné provádět test přiměřenosti, zda se nejedná o nepřiměřené ustanovení. Respektive, zda se nejedná o překvapivé ustanovení dle § 1753 OZ.
Kromě již zmíněných povinností informovat o právu na odstoupení, jeho lhůtách, postupu a dalších, je poskytovatel povinen poskytnout spotřebiteli vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy ve znění předepsaném nařízením vlády.[5] Tuto povinnost nelze hodnotit než jako zatěžující podnikatele a životní prostředí.[6] Přitom se nejedná o důležitější institut, než jakým je např. uplatnění práva z vadného plnění, ale ani u něj takto specifická povinnost poskytovat formulář spotřebiteli na uplatnění práva neexistuje. Důvod existence formuláře nepodporuje ani skutečnost, že zákon nestanoví žádnou zvláštní formu ani zvláštní náležitosti pro řádné odstoupení od smlouvy.
Problematickou se může jevit i situace, odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, jejímž předmětem je poskytování služeb, a podnikatel s plněním na základě výslovné žádosti spotřebitele začal před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, spotřebitel v takovém případě uhradí podnikateli poměrnou část sjednané ceny za plnění poskytnuté do okamžiku odstoupení od smlouvy. Je-li sjednaná cena nepřiměřeně vysoká, uhradí spotřebitel podnikateli poměrnou část ceny odpovídající tržní hodnotě poskytovaného plnění (§ 1834 OZ). Pokud dojde k odstoupení od smlouvy ve 14denní lhůtě a spotřebitel písemně požádal podnikatele, aby poskytoval služby, vyúčtuje mu podnikatel cenu za službu poměrnou částkou – tedy za uplynulé dny, během nichž byly služby poskytovány.
Zajímavým úkazem, na který by dle autorova názoru měla zareagovat právní úprava de lege ferenda, je, že spotřebitelé jsou velmi dobře informováni o svém právu na odstoupení od smlouvy z důvodu uzavření smlouvy distančním způsobem či mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání, ale o právní úpravě poskytující spotřebiteli právo k uplatnění vad z vadného plnění dostatečné právní povědomí nemají. Osobně se autor domnívá, že je to díky menší přehlednosti této úpravy, která na laika může působit až zmatečným dojmem, což vyúsťuje v již zmíněnou neznalost.
Závěr
Ve výše uvedených právních normách lze dle autorova hodnocení nalézt dostatečné množství přehledných, jasných a srozumitelných norem, které uspokojivě definují základní pojmy nezbytné k předcházení sporných situací. Mají ale (i) samotní spotřebitelé pocit, že zákonodárce byl dostatečně přehledný a srozumitelný?
Autor práce má na základě svých zkušeností z praxe, kdy se věnuje problematice spotřebitelský sporů s mobilními operátory, jistou obavu, že pro spotřebitele – právního laika je platná právní úprava nejednoduchá a poměrně nejasná, jelikož v právním řádu je úprava roztříštěna. To může mít ve společnosti nepříjemné důsledky, mimo jiné v podobě rostoucí nedůvěry v zákonodárce, justici, právní stát a v krajním případě dokonce až v nedůvěru v EU. Rovněž lze polemizovat, zda právní lajk vůbec vnímá, že právní úprava je dílem zákonodárce, a proto někdy ztrátu důvěry může odnést i poskytovatel služeb elektronických komunikací.
Mgr. Daniel Martiška,
Legal Counsel
[1] VLÁDA. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Praha: Poslanecká sněmovna, 2020. Sněmovní tisk 994/0, 8. volební období. čl. I odst. 39 [online]. [cit. 2021-02-01]. Dostupné zde.
[2] HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 586.
[3] KOZÁKOVÁ, Dominika. Obchodní smlouvy uzavírané se spotřebitelem. Praha, 2016. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta, s. 49.
[4] HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 522.
[5] Nařízení vlády č. 363/2013 Sb., ze dne 30. října 2013, o vzorovém poučení o právu na odstoupení od smluv uzavřených distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory a vzorovém formuláři pro odstoupení od těchto smluv.
[6] V případě uzavření smlouvy mimo obchodí prostory je povinnost poskytnou vzorový formulář na odstoupení od smlouvy v písemné formě, přičemž této povinnosti se podnikatel nezprostí ani uveřejněním formuláře na svých internetových stránkách (§ 1828 a § 1830 OZ).
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Daniel Martiška
31.05.2022
Úrokové sazby podnikatelských úvěrů.
Podniky využívají bankovních úvěrů pro financování provozu i investic. Cena těchto zdrojů pak má přímý dopad do nákladů podniku a ovlivňuje tak jeho konkurenceschopnost. Vývoj úrokových sazeb je tedy pro podniky důležitým faktorem při jejich běžném provozu i investičním plánování. Jaké úrokové sazby lze v současnosti na trhu dosáhnout? Jaký lze očekávat vývoj?
Hlavním determinantem všech úrokových sazeb jsou základní sazby zveřejňované Českou národní bankou. Tyto sazby jsou hlavním nástrojem centrální banky při dosahování jejího základního cíle – cenové stability. Po dlouhém období nízkých úrokových sazeb, kdy se zároveň dařilo držet inflaci blízko inflačního cíle 2 %, došlo v nedávné době k několika událostem, které nastartovaly nebývalý nárůst inflace. Na tento růst ČNB reagovala sice postupným, ale výrazným zvyšováním základních sazeb.
Zatímco na začátku loňského roku centrální banka dvoutýdenní repo sazbu (2T repo sazbu) v reakci na dopady opatření proti šíření pandemie a hospodářskou situaci v zahraničí snížila až na hodnotu 0,25 %, nyní dosahuje hodnoty 7 %. Tento krok se samozřejmě projevil i v růstu referenční sazby PRIBOR.
Výše úrokových sazeb je důležitá i pro investiční činnost podniků. Úrokové sazby, za které banky podnikům poskytují potřebné finanční zdroje se odvíjí od referenční úrokové sazby, kterou je v podmínkách České republiky sazba PRIBOR, tedy mezibankovní sazba, za kterou si banky půjčují mezi sebou. Výsledná úroková sazba je pak dána součtem referenční sazby a rizikové přirážky pro danou transakci, neboli marží banky.
Provázanost sazby PRIBOR v modifikaci 3M PRIBOR (tříměsíční PRIBOR) a úrokových sazeb dosovaných nefinančními podniky na trhu lze ilustrovat i na historických datech těchto veličin. Následující graf shrnuje vývoj obou veličin po měsících od ledna roku 2004 do května 2022.
Zdroj: vlastní zpracování na základě dat České národní banky a databáze ARAD
Loňský rok otevírala sazba 3M PRIBOR na hodnotě 0,36 %, nyní (červnový průměr) již dosahuje hodnoty 6,64 %. Obdobným tempem se zvyšují i úrokové sazby poskytované bankami nefinančním podnikům. Květnový průměr nových obchodů činil 7,79 %.
Vzhledem k tomu, že informace o tržních úrokových sazbách nefinančních podniků zahrnují data z uzavřených obchodů v daném měsíci a vyjednávaní podmínek úvěrů mu předchází, projevuje se vývoj referenční sazby v tržních sazbách s mírným zpožděním. Poslední zvýšení 2T repo sazby o 125 bazických bodů navíc bankovní rada ČNB schválila dne 22. 6. 2022. Lze tedy předpokládat, že v krátkodobém horizontu dále poroste i sazba PRIBOR. Další vývoj již bude záviset především na vývoji inflace a kurzu české koruny, ale samozřejmě i na budoucí strategii centrální banky při realizaci měnové politiky.
Dle poslední zveřejněné Zprávy o měnové politice ČNB (jaro 2022) trh očekával další postupný nárůst sazby 3M PRIBOR v první polovině tohoto roku a její následné setrvání na úrovni okolo 6 %. Tržní očekávání se tak až do konce letošního roku nachází oproti prognóze ČNB výrazně níže, neboť ČNB ve svých prognózách uvádí hodnotu 7 % pro rok 2022 a následný pokles na 5,1 %.
Současná makroekonomická situace v kombinaci se zásahy centrální banky vyvolává strmý růst úrokových sazeb, úrokových sazeb podnikatelských úvěrů nevyjímaje. V krátkodobém horizontu je ještě nutné počítat s jejich dalším zvýšením. Snaha zkrotit vysokou inflaci pomocí zvyšování úrokových sazeb se tak projeví i ve zvyšujících se nákladech externího financování podniků. Další vývoj pak bude záviset na vývoji relevantních makroekonomických ukazatelů a dalším postupu ČNB při realizaci měnové politiky.
JUDr. Ing. Eva Helclová
Business Valuation Analyst
Equity Solutions Appraisals s.r.o. – znalecká kancelář
Ovocný trh 573/12
110 00 Praha 1
Tel.: +420 222 314 447
e-mail: info@equitysolutions.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. Ing. Eva Helclová (EqSA)
08.08.2022