EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

 11. 10. 2022

Povinnosti obchodních korporací ve světle zákona o evidenci skutečných majitelů – aneb jaké sankce hrozí obchodním korporacím za porušení evidenční povinnosti? 1. část.  

Povinnosti obchodních korporací ve světle zákona o evidenci skutečných majitelů – aneb jaké sankce hrozí obchodním korporacím za porušení evidenční povinnosti? 2. část.  

Skutečné sídlo a jeho význam v českém právním řádu.  

Povinnosti obchodních korporací ve světle zákona o evidenci skutečných majitelů – aneb jaké sankce hrozí obchodním korporacím za porušení evidenční povinnosti? 1. část.

Není již novinkou, že dne 1. 6. 2021 nabyl účinnosti zákon č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů (dále jen „zákon o evidenci skutečných majitelů“), jenž upravuje požadavky na evidování skutečných majitelů, jakož i práva a povinnosti vznikající v souvislosti se zjišťováním skutečného majitele a zápisem údajů do evidence skutečných majitelů. Dne 1. 12. 2021 uplynula nejzazší lhůta pro uvedení stavu zápisu v evidenci v soulad s požadavky zákona o evidenci skutečných majitelů. Prvotním zápisem skutečného majitele do evidence však povinnosti pro evidující osobu dle zákona o evidenci skutečných majitelů nekončí.

Povinnosti vyplývající pro obchodní korporace ze zákona o evidenci skutečných majitelů nadále trvají a evidující osoba je v případě potřeby povinna údaje v evidenci aktualizovat tak, aby odpovídaly skutečnému stavu. V případě nesplnění evidenční povinnosti vyplývají ze zákona o evidenci skutečných majitelů odpovídající sankce. Prevencí před uplatněním sankcí přitom může být vhodně nastavený mechanismus interní analýzy stanovený interním předpisem či v rámci compliance programu obchodní korporace.

Vymezení skutečného majitele

Evidující osoba, tj. samotná obchodní korporace,[1] je povinna v souladu s požadavky zákona o evidenci skutečných majitelů získávat, zaznamenávat a uchovávat aktuální údaje o všech svých skutečných majitelích tak, aby odpovídaly skutečnému stavu.[2] Za skutečného majitele obchodní korporace se přitom považují následující osoby:

  • koncový příjemce, tj. každá fyzická osoba, která má přímo nebo nepřímo právo na podíl na zisku, jiných vlastních zdrojích nebo likvidačním zůstatku (dále jen „podíl na prospěchu“) obchodní korporace větší než 25 %, a tento dále nepředává,
  • osoba s koncovým vlivem, tj. každá fyzická osoba, která je ovládající osobou podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „zákon o obchodních korporacích“),
  • osoba s koncovým vlivem, tj. fyzická osoba, která vlastní přímý nebo nepřímý podíl na hlasovacích právech, který významně převyšuje podíly na hlasovacích právech ostatních osob, zejména je-li větší než 25 %,
  • případně osoba ve vrcholném vedení obchodní korporace či ve struktuře vztahů ve vrcholném vedení jí nadřízené korporace (tzv. „náhradní skutečný majitel“)[3].

Ke shora uvedenému je třeba doplnit, že dle aktuální praxe je v případě koncového příjemce podstatné, zda podíl na prospěchu skutečně překročil hranici 25 %. V případě, že by posuzovaný příjemce obdržel podíl na prospěchu např. odpovídající jen 24,9 %, pozici skutečného majitele by mu to nezaložilo. Zcela zásadní je v této situaci také rozlišování zdrojů obdržených prostředků, neboť neplatí automaticky, že hranice 25 % se uplatní pouze na „souhrn“ všech zdrojů. Obchodní korporace by tak měly důsledně posuzovat, zda neexistuje více druhů podílů a s nimi spojená zvláštní práva na výplatu zisku, a dále dílčí situace distribuce jednotlivých prostředků, které jsou způsobilé založit pozici skutečného majitele, byť daná osoba v rámci podílu na zdrojích z veškeré činnosti obchodní korporace nedosáhne přes hranici 25 %.

V případě osoby s koncovým vlivem je zásadní hledisko možnosti uplatňovat rozhodující vliv. Děje se tak zejména prostřednictvím majetkové účasti a dostatečně velkého podílu na hlasovacích právech v obchodní korporaci. Uplatňování rozhodujícího vlivu nebo také kontroly obchodní korporace lze však z hlediska materiálního pojetí skutečného majitele uskutečnit i jinými prostředky, např. prostřednictvím pohledávky věřitele obchodní korporace skrze vztah věřitel-dlužník[4]. V konečném důsledku se tak jedná zejména o kontrolu nad rozhodováním a finančními toky obchodní korporace. Osoba s koncovým vlivem musí mít možnost uplatňovat rozhodující vliv svým aktivním jednáním, byť např. za splnění určitých předem daných podmínek či okolností. Rozhodující je proto samotný potenciál vlivu. Nesmí se však jednat o zcela nahodilé nebo hypotetické situace[5]. Jako příklad lze v této souvislosti uvést, že pozici skutečného majitele zpravidla nebude zakládat pasivita dané osoby či pouhé právo veta, byť i zde je třeba posuzovat rozsah a jeho konkrétní dopady na chod obchodní korporace, tj. zda je způsobilé jím směřovat rozhodování a další existenci obchodní korporace a zda takových osob není více, což v konečném důsledku může znemožňovat uplatňování koncového vlivu. V pozici skutečného majitele se naopak vždy bude nacházet ovládající osoba ve smyslu § 74 a násl. zákona o obchodních korporacích, přičemž při identifikaci takové osoby lze vycházet z existující právní teorie a judikatury vymezující tento pojem. Relevantní i z hlediska možných sankcí je v této souvislosti zejména institut jednání ve shodě, který zakládá pozici skutečného majitele i osobám, které by jinak, např. pro nízký procentuální podíl na hlasovacích právech, samy o sobě nesplnily předpoklad, aby byly považovány za skutečného majitele obchodní korporace.

V případě tzv. náhradního skutečného majitele jde především o autonomii rozhodování a vlastní diskreci, do které není zasahováno další osobou. Jedná se především o ředitele či jiné vedoucí pracovníky (manažery) přímo podřízené statutárnímu orgánu obchodních korporací[6]. Zpravidla jde o situace, kdy např. kolektivní statutární orgán zadává především strategické pokyny, nicméně o každodenní řízení obchodní korporace a operativu se nestará. Nejsou však vyloučeny ani případy kombinace obojího. V takovém případě může být náhradním skutečným majitelem člen statutárního orgánu či tu může být i např. spolu s ředitelem (více osob). V rámci vícestupňové struktury vztahů mateřských a dceřiných obchodních korporací (případy řetězení), je ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o evidenci skutečných majitelů upřednostňován zápis náhradního skutečného majitele osobou ve vrcholném vedení nadřízené korporace. Při dosažení daného vyššího stupně struktury vztahů se však musí jednat o korporaci, u níž dojde k vyhodnocení, že jde o osobu s koncovým vlivem. Pokud z hlediska každodenního řízení či obchodního vedení posuzované obchodní korporace nedochází k uplatňování rozhodujícího vlivu nadřízenou korporací a ten naopak zůstává v diskreci ředitele anebo člena statutárního orgánu, jak je uvedeno výše, k uplatnění § 5 odst. 3 zákona o evidenci skutečných majitelů nedojde.

Pro úplnost lze uvést, že cílem zákona o evidenci skutečných majitelů je rozkrýt strukturu vztahů. Hledisko náhradního majitele je v tomto ohledu pouze doplňkové a žádoucímu účelu zákona nenapomáhá. Není tím dotčeno ani hledisko formální, ani hledisko materiální, a proto uplatnění možných sankcí optikou aktuální praxe, zejména při chybách zápisu náhradního skutečného majitele, není příliš relevantní. Specifické situace, kterým se však tento článek nevěnuje, pak představují struktury vztahů, kdy jsou podíly obchodní korporace spravované ve svěřenských fondech, nadacích či obdobných zahraničních entitách.

Zapisované údaje

Skutečný majitel se do evidence skutečných majitelů zapisuje buď na základě návrhu prostřednictvím soudu anebo notáře či za zákonem stanovených podmínek na základě informací z veřejného rejstříku automatickým průpisem. Mezi údaje zapisované o osobě skutečného majitele obchodní korporace patří zejména následující informace[7]:

  • identifikační údaje osoby skutečného majitele,
  • údaj o povaze postavení skutečného majitele, o velikosti podílu a další skutečnosti související s postavením skutečného majitele, není-li založeno podílem,
  • popis struktury vztahů,
  • období, po které je osoba skutečným majitelem, a
  • název a identifikační číslo obchodní korporace, jejíž je daná osoba skutečným majitelem.

V případě návrhu na zápis skutečného majitele do evidence skutečných majitelů je nutné přiložit relevantní dokumenty, které budou dokládat zejména postavení skutečného majitele a strukturu vztahů (např. jedná-li se o řetězení do zahraničí výpisem ze zahraničních registrů). Zákon o evidenci skutečných majitelů přitom výslovně nestanovuje, o jaké dokumenty by se mělo jednat. Dle důvodové zprávy bude v řadě případů možné skutečného majitele doložit i jen formou čestného prohlášení evidující osoby či samotného skutečného majitele.

Povinnosti evidující osoby

Evidující osoba je povinna zajistit, aby údaje zapsané o jejím skutečném majiteli byly úplné, přesné a aktuální, aby tedy odpovídaly skutečnému stavu. Tomuto odpovídá povinnost skutečného majitele poskytnout evidující osobě potřebnou součinnost,[8] čímž se rozumí nejen sdělení o vzniku postavení skutečného majitele, ale v některých ohledech se bude vyžadovat také nezbytná aktivní reakce osoby skutečného majitele. Může se jednat například právě o ono získání výpisů ze zahraničních registrů, pokud nebude evidující osoba oprávněna tyto sama získat.[9]

Skuteční majitelé nově vznikajících obchodních korporací s nadřazenou českou obchodní korporací se do evidence zpravidla propíší na základě automatického průpisu[10] s vazbou na informační systémy veřejné správy, zejména na některé základní registry (registr osob, registr obyvatel aj.). Obchodní korporace, které již v minulosti splnily svou evidenční povinnost podle zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, byly povinny uvést zapsaný stav údajů v soulad s požadavky zákona o evidenci skutečných majitelů do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona o evidenci skutečných majitelů, tj. do 1. 12. 2021.[11]

Tímto však ani jedné ze shora uvedených skupin obchodních korporací povinnosti dle zákona o evidenci skutečných majitelů nezanikají. V případě, že dojde ke změně údajů týkajících se skutečného majitele, je evidující osoba povinna zajistit, aby údaje zapsané v evidenci odpovídaly skutečnému stavu. To platí tedy i v případě, že k aktualizací zapisovaných údajů nedošlo na základě automatického průpisu. Evidující osoba je v takovém případě povinna bez zbytečného odkladu po vzniku rozhodné skutečnosti provést změnu zápisu evidovaných údajů prostřednictvím příslušného soudu, anebo notáře. Rozhodnou skutečností, a tedy důvodem změny údajů o skutečném majiteli, bude v praxi např. převod podílu v obchodní korporaci.

V této souvislosti je třeba uvést, že evidující osoba má povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po ní lze rozumně požadovat, aby skutečného majitele zjistila a udržovala zapisované údaje v evidenci aktuální. Evidující osoba je zároveň povinna zaznamenávat kroky, které předcházely zjištění relevantních informací, a úsilí nalézt skutečného majitele. Tyto záznamy mohou být relevantním zdrojem informací pro povinné osoby v rámci kontroly klienta (podle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu – tzv. AML zákona) nebo pro státní orgány.

Tato povinnost však neplatí absolutně. Evidující osoba není povinna provádět rozsáhlou investigativní činnost bez ohledu na její reálné časové, finanční či faktické možnosti. Základním předpokladem je vyvinutí racionálního úsilí, byť při současném vynaložení určitých přiměřených nákladů, které by ještě vyvinul řádný hospodář. Zpravidla se tak jedná o provedení analýzy interních zdrojů a informací, veřejných zdrojů (byť se jedná například o zpoplatněné veřejné registry), rozeslání dopisů s požadavky na poskytnutí informací a podkladů příslušným nadřazeným subjektům v rámci struktury vztahů včetně upozornění na důvod těchto požadavků a možné negativní důsledky spojené s hrozícími sankcemi či provedení jiných obdobných kroků. V případě prvozápisu skutečného majitele do evidence skutečných majitelů by teprve po provedení nastíněného postupu mělo dojít k zápisu náhradního skutečného majitele.

Prevence rizik

Jak často provádět u obchodních korporací takový postup (interní analýzu), bude záviset na individuálních okolnostech případu a poměrech každé obchodní korporace a struktury vztahů, jíž je součástí. Nicméně ať už se jedná o zápis skutečného majitele, či zajištění zápisu aktuálních údajů v evidenci lze optikou požadavku na jednání řádného hospodáře doporučit, aby si obchodní korporace nastavily mechanismus a periodicitu provádění interní analýzy a následných notifikací příslušných nadřazených subjektů v interním předpisu či v rámci svých compliance programů. Lze tak předejít porušení povinnosti evidující osoby a negativním důsledkům spojeným se sankcemi vyplývajícími ze zákona o evidenci skutečných majitelů v podobě např. zákazu výplaty podílu na prospěchu či sistace hlasovacích práv apod.

 

Konkrétním sankcím stanoveným zákonem o evidenci skutečných majitelů a jejich specifikům v případě, že údaje o skutečných majitelích obchodní korporace zapsané v evidenci neodpovídají skutečnému stavu, či dokonce obchodní korporace nemá zapsaného žádného skutečného majitele, se budeme věnovat ve druhé samostatné části tohoto článku.

Mgr. František Šimek
Advokát

Markéta Kajfoszová
Paralegal

CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ s.r.o., advokátní kancelář

CITY TOWER

Hvězdova 1716/2b

140 00  Praha 4

Tel.:    +420 224 827 884

Fax:    +420 224 827 879

e-mail:    ak@akccs.cz

 

[1] § 2 písm. j) zákona o evidenci skutečných majitelů.

[2] § 8 odst. 1 a 3 zákona o evidenci skutečných majitelů.

[3] V souladu s § 5 odst. 1 zákona o evidenci skutečných majitelů se přistoupí k zápisu „náhradního skutečného majitele“ pouze, nelze-li žádného skutečného majitele určit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po evidující osobě rozumně požadovat, anebo je-li osobou s koncovým vlivem v korporaci právnická osoba, která nemá skutečného majitele (např. stát, veřejná výzkumná instituce, státní podnik apod.).

[4] Srov. Důvodová zpráva k zákonu o evidenci skutečných majitelů.

[5] Srov. Příručka evidování skutečných majitelů vydaná Ministerstvem spravedlnosti ve spolupráci s Finančním analytickým úřadem, s. 9.

[6] Srov. § 2 písm. i) zákona o evidenci skutečných majitelů.

[7] § 13 zákona o evidenci skutečných majitelů.

[8] § 10 zákona o evidenci skutečných majitelů.

[9] Důvodová zpráva k zákonu o evidenci skutečných majitelů.

[10] § 37 a násl. zákona o evidenci skutečných majitelů.

[11] § 60 odst. 3 zákona o evidenci skutečných majitelů.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. František Šimek, Markéta Kajfoszová (CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ)

11.07.2022


 

Povinnosti obchodních korporací ve světle zákona o evidenci skutečných majitelů – aneb jaké sankce hrozí obchodním korporacím za porušení evidenční povinnosti? 2. část.

V první části tohoto článku se autoři zabývali vymezením skutečného majitele obchodní korporace, rozsahem evidovaných údajů a způsobem jejich zápisu, jakož i povinnostmi vyplývajícími pro skutečné majitele a evidující osoby ze zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů (dále jen „zákon o evidenci skutečných majitelů“). V rámci druhé části článku bude blíže pojednáno o konkrétních zejména soukromoprávních sankcích stanovených zákonem o evidenci skutečných majitelů při nedodržení povinností a jejich dopadu na chod obchodní korporace a členy jejích orgánů.

Předchozí úprava v § 118b a násl. zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, byla nejednotná, koncepčně roztříštěná a nedostatečně implementovala právo Evropské unie. Zjevně tak neplnila účel, kterým je zajištění průhlednosti majetkové a vlastnické struktury obchodní korporace a možnost zhodnocovat rizika právního styku s potenciálními obchodními partnery. V této souvislosti byla stěžejním nedostatkem předchozí úpravy absence sankcí či nástrojů vymahatelnosti za porušení povinnosti evidovat skutečného majitele.[1]

Zákon o evidenci skutečných majitelů na shora uvedené nedostatky a případy porušení evidenční povinnosti, kdy údaje o skutečných majitelích obchodní korporace zapsané v evidenci neodpovídají skutečnému stavu, či dokonce obchodní korporace nemá v rozporu se zákonem žádného skutečného majitele zapsaného v evidenci, reaguje především ustanoveními § 52 a násl. Jsou zde stanoveny 3 stěžejní okruhy soukromoprávních sankcí, mezi které patří:

  1. nevymahatelnost závazků ze zastírajících smluv,
  2. zákaz výplaty podílu na zisku, jiných vlastních zdrojích nebo likvidačním zůstatku (dále jen „podíl na prospěchu“), a
  3. pozastavení výkonu hlasovacích práv.

V případě porušení povinností stanovených zákonem o evidenci skutečných majitelů mohou vyplývat důsledky také pro členy statutárního orgánu, a to ve formě odpovědnosti za porušení péče řádného hospodáře při neplnění povinnosti evidující osoby a případné povinnosti k náhradě vzniklé škody. Jak je patrno z rozboru jednotlivých sankcí níže, porušení evidenční povinnosti může přinést negativní dopady nejen pro výkon podnikatelské činnosti samotné obchodní korporaci a plnění jejích závazků, nýbrž také pro její společníky a členy statutárních orgánů. V této souvislosti autoři níže podrobněji rozebírají jednotlivé stěžejní sankční mechanismy stanovené zákonem o evidenci skutečných majitelů.

Nevymahatelnost závazků ze zastírajících smluv

Zákon o evidenci skutečných majitelů v § 52 stanovuje nevymahatelnost závazků z právního jednání zastírajícího osobu skutečného majitele, které vznikly v době, kdy není skutečný majitel zapsán v evidenci. Jedná se zpravidla o situace, kdy existuje závazek mezi skutečným majitelem obchodní korporace (společníkem) a třetí osobou, která za něj má vystupovat v jeho postavení a dle předcházející dohody či jeho pokynů vykonávat práva související s vlastnictvím podílu v obchodní korporaci.

Právní jednání třetí osoby, ať už se jedná o výkon hlasovacích práv, či nakládání s předmětným podílem, není tímto ustanovením dotčeno a nepozbývá platnosti. To platí jak s účinky uvnitř obchodní korporace, tak s účinky navenek vůči třetím osobám. Předmětné ustanovení míří pouze na právní vztah mezi skutečným majitelem a touto třetí osobou s cílem vnést do něho stav právní nejistoty a diskreditace. Zastřenému skutečnému majiteli tak v konečném důsledku zůstane pouze právo ve formě naturální obligace, které nemůže úspěšně vymáhat soudní cestou.

Zakotvením tohoto ustanovení se zákonodárce snaží potírat služby nahodilých i profesionálních fiktivních skutečných majitelů, tzv. bílých koní, jež jsou poskytovány na základě komisionářských, příkazních či jiných podobných smluv, jejichž cílem je řídit obchodní korporaci na základě pokynů osoby, která z formálního hlediska nemá ke struktuře obchodní korporace žádný vztah.[2]

Zákaz výplaty podílu na prospěchu obchodní korporace skutečnému majiteli

K dalším ze soukromoprávních sankcí vymezených v zákoně o evidenci skutečných majitelů patří zákaz výplaty podílu na prospěchu skutečnému majiteli ve smyslu § 53 zákona o evidenci skutečných majitelů, pokud tento není zapsán v evidenci skutečných majitelů. Stěžejní je v této souvislosti okamžik, ke kterému statutární orgán rozhoduje o výplatě podílu na prospěchu, nikoliv okamžik, ke kterému nejvyšší orgán obchodní korporace rozhoduje o rozdělení vlastních zdrojů.

Zákon o evidenci skutečných majitelů rovněž stanovuje, že obchodní korporace nesmí vyplatit podíl na prospěchu ani jiným právnickým osobám nebo právnímu uspořádání[3], jejichž je tato nezapsaná osoba taktéž skutečným majitelem.[4] Stejné sankce stíhají nadřazené právnické osoby nebo právní uspořádání, jež nemají v evidenci skutečných majitelů zapsaného žádného skutečného majitele.[5]

V obou shora uvedených případech, které zákon o evidenci skutečných majitelů upravuje, má statutární orgán povinnost pozastavit výplatu podílu na prospěchu a vyčkat, zda budou skuteční majitelé v souladu se zákonem zapsáni, a to až do konce účetního období. Právo na podíl na zisku nebo jiných vlastních zdrojích, který nebyl vyplacen do konce účetního období, ve kterém bylo rozhodnuto o jeho výplatě, zaniká.[6]

V praxi nicméně přichází v úvahu také situace zákonem o evidenci skutečných majitelů výslovně neřešená, a to, kdy v rámci jednoho účetního období dojde k rozhodnutí statutárního orgánu o výplatě podílu na prospěchu se splatností přesahující do následujícího účetního období. Zde není odpověď jednoznačná, přesto se autoři článku i v takovém případě přiklánějí k závěru, že z hlediska splnění evidenční povinnosti bude rozhodující okamžik, kdy má dojít k faktické výplatě podílu na prospěchu.

V případě, že dojde k výplatě podílu na prospěchu v rozporu se zákonem o evidenci skutečných majitelů, vzniká na straně skutečného majitele bezdůvodné obohacení.[7] Zatímco společník společnosti s ručením omezeným má povinnost vydat bezdůvodné obohacení, pro akcionáře akciových společností platí, že podíl na zisku ani na jiných vlastních zdrojích se nevrací. Uvedené neplatí pouze v případech, pokud akcionář věděl nebo měl vědět, že při vyplacení byly porušeny podmínky stanovené zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „zákon o obchodních korporacích“).[8]

Zákaz výkonu hlasovacího práva na valné hromadě obchodní korporace

Porušení evidenční povinnosti s sebou dále přináší sankci ve formě zákazu výkonu hlasovacích práv dle § 54 zákona o evidenci skutečných majitelů. Skutečný majitel obchodní korporace, jenž není zapsán v evidenci skutečných majitelů, nesmí při rozhodování nejvyššího orgánu vykonávat hlasovací práva nebo rozhodovat jakožto její jediný společník. Totéž platí pro nadřazenou právnickou osobu nebo právní uspořádání, jejichž je daná osoba rovněž skutečným majitelem[9] nebo nemá v evidenci skutečných majitelů zapsaného žádného skutečného majitele[10].

Sistace hlasovacího práva dle § 54 zákona o evidenci skutečných majitelů má totožné důsledky jako jiné případy[11] sistace podle zákona o obchodních korporacích. Při posuzování usnášeníschopnosti valné hromady se proto ani v této souvislosti nepřihlíží k hlasům společníků, kteří nemohou vykonávat hlasovací právo.[12]

V případě porušení zákazu výkonu hlasovacího práva je usnesení nejvyššího orgánu nebo rozhodnutí jediného společníka stiženo relativní neplatností. Aktivně legitimovaný je k podání námitky neplatnosti každý společník, jednatel, člen dozorčí rady nebo likvidátor společnosti s ručením omezeným.[13] V poměrech akciové společnosti je to pak každý akcionář, člen představenstva, dozorčí nebo správní rady a likvidátor.[14] Neplatnosti se může dovolat taktéž bývalý společník, odvolaný člen statutárního orgánu či likvidátor. Soud musí v tomto ohledu vždy přezkoumat, zda u této osoby v době rozhodování trvá její právní zájem na vydání požadovaného rozhodnutí, protože může mít dopad na její poměry založené jejím vztahem ke společnosti, či nikoliv.[15] Neplatnosti těchto právních jednání se lze soudně domáhat v subjektivní lhůtě 3 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však v objektivní lhůtě jednoho roku od přijetí rozhodnutí.

Závěrem je nezbytné upozornit, že sistace hlasovacích práv se uplatní i vůči společníkům, kteří sice samostatně nesplňují předpoklady pro zápis do evidence skutečných majitelů, nicméně s nezapsaným skutečným majitelem jednají ve shodě.[16]

Zákaz výkonu hlasovacích práv postihuje zejména samu obchodní korporaci a může mít dalekosáhlé následky. V nejzávažnějších případech může dokonce způsobit paralýzu společnosti, např. při schvalování účetní závěrky společnosti či rozdělení zisku nebo jiných vlastních zdrojů mezi společníky či změny obsahu společenské smlouvy a stanov apod.

Odpovědnost za přestupek

V rovině veřejnoprávní zavádí zákon o evidenci skutečných majitelů skutkové podstaty přestupků, jichž se může dopustit evidující osoba anebo skutečný majitel obchodní korporace.[17]

Evidující osoba se ve smyslu § 55 odst. 1 písm. a) zákona o evidenci skutečných majitelů dopustí přestupku tím, že ani v dodatečné lhůtě stanovené soudem nezajistí zápis žádného údaje do evidence skutečných majitelů. Soud tedy nejprve vyzve k odstranění nesrovnalostí a určí přiměřenou lhůtu[18], a až v případě, že evidující osoba nezajistí zápis ve stanovené dodatečné lhůtě, dojde k naplnění skutkové podstaty přestupku a možnému sankcionování ze strany správního orgánu.

Další skutkovou podstatu týkající se porušení povinností evidující osoby vymezuje § 55 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci skutečných majitelů. Evidující osoba se ve smyslu uvedeného ustanovení dopustí přestupku, jestliže nezajistí zápis nových údajů do 15 dnů od právní moci rozhodnutí v řízení o nesrovnalosti, v rámci kterého soud vymazal nesprávné údaje o skutečném majiteli bez náhrady.

Rovněž sám skutečný majitel a prostředkující článek se může dopustit přestupku, pokud neposkytne evidující osobě potřebnou součinnost. Taková nečinnost ostatně sama nezakládá naplnění skutkové podstaty přestupku ve smyslu § 55 odst. 2 zákona o evidenci skutečných majitelů, nýbrž je nezbytné, aby takové porušení povinnosti potvrdil soud v řízení o nesrovnalosti.

Lze tak uzavřít, že odpovědnost za přestupek hrozí shora uvedeným osobám v návaznosti na marné uplynutí lhůty, a to na základě výzvy soudu k odstranění nesrovnalosti či v důsledku potvrzení nesrovnalosti rozhodnutím soudu v řízení o nesrovnalosti.[19] Obecně platí, že záměrem zákonodárce nebylo apriori tyto osoby „trestat“, nýbrž toliko zajistit, aby v evidenci nebyly vedeny nesprávné údaje o skutečných majitelích. Tomu odpovídají uvedené mechanismy.[20]

Přestupky dle zákona o evidenci skutečných majitelů projednává příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností[21] a v rámci přestupkového řízení může za výše uvedené přestupky uložit pokutu až do výše 500.000 Kč.[22]

Vedle odpovědnosti za přestupek lze v rovině veřejnoprávní nalézt i další negativní důsledky. Jedná se např. o vyloučení obchodní korporace ze zadávacího řízení dle § 122 odst. 7 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“), není-li možné z evidence zjistit údaje o skutečném majiteli obchodní korporace, či dle § 223 odst. 3 téhož zákona možnost zadavatele závazek ze smlouvy na veřejnou zakázku vypovědět nebo od ní odstoupit. Podobné negativní důsledky mohou na obchodní korporaci dopadnout v dotačních řízeních, kde připadá v úvahu nevyhovění žádosti či zastavení řízení o dotaci či návratné finanční výpomoci dle velkých[23] a malých rozpočtových pravidel[24].

Závěr

Z porušení evidenční povinnosti vyplývají rizika jak pro samotnou obchodní korporaci, tak i pro její společníky a členy statutárního orgánu. Mezi následky za nesplnění evidenční povinnosti patří soukromoprávní sankce, tj. nevymahatelnost závazků ze zastírajících smluv, zákaz výplaty podílu na prospěchu či sistace hlasovacího práva, a dále také odpovědnost za přestupky v rovině veřejnoprávní. V neposlední řadě může být obchodní korporace vyloučena ze zadávacího řízení či může dojít k zániku závazku z veřejné zakázky dle zákona o zadávání veřejných zakázek a také k nezískání požadované dotace.

Nedůsledné plnění evidenční povinnosti je tak způsobilé zejména v poměrech jednočlenných společností zapříčinit paralýzu společnosti a jejího dalšího podnikání. Podstatné je, aby evidující osoby neopomíjely důsledné plnění požadavků stanovených zákonem o evidenci skutečných majitelů. To platí o to více v případech, kdy obchodní korporace splnily svou prvotní povinnost a uvedly údaje o svých skutečných majitelích v souladu se zákonem. Nadále totiž trvá povinnost obchodní korporace aktualizovat zapsané údaje, dojde-li k jejich změně či ke změně poměrů ve struktuře vztahů obchodní korporace a popř. jí nadřazených subjektů. Jak již bylo uvedeno v první části tohoto článku, prevenci rizik obchodní korporace související s (ne)aktualizací zapsaných údajů je způsobilý zajistit vhodně nastavený mechanismus interní analýzy stanovený interním předpisem či v rámci compliance programu obchodní korporace.

Mgr. František Šimek
Advokát

Markéta Kajfoszová
Paralegal

CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ s.r.o., advokátní kancelář

CITY TOWER

Hvězdova 1716/2b

140 00  Praha 4

Tel.:    +420 224 827 884

Fax:    +420 224 827 879

e-mail:    ak@akccs.cz

 

[1] Důvodová zpráva k zákonu o evidenci skutečných majitelů.

[2] Důvodová zpráva k zákonu o evidenci skutečných majitelů.

[3] Srov. § 2 písm. b) zákona o evidenci skutečných majitelů.

[4] § 53 odst. 1 zákona o evidenci skutečných majitelů.

[5] § 53 odst. 2 zákona o evidenci skutečných majitelů.

[6] Uvedené neplatí pro společníky veřejné obchodní společnosti a komplementáře.

[7] Příručka evidování skutečných majitelů vydaná Ministerstvem spravedlnosti ve spolupráci s Finančním analytickým úřadem, s. 63.

[8] § 348 odst. 4 zákona o obchodních korporacích.

[9] § 54 odst. 1 zákona o evidenci skutečných majitelů. Uvedené se dle § 54 odst. 2 zákona o evidenci skutečných majitelů nepoužije, pokud vzniklo postavení daného skutečného majitele v období 15 dnů přede dnem rozhodování nejvyššího orgánu nebo jediného společníka.

[10] § 54 odst. 3 zákona o evidenci skutečných majitelů.

[11] Např. v situaci, kdy valná hromada rozhoduje o vyloučení společníka nebo o jeho nepeněžitém vkladu.

[12] Příručka evidování skutečných majitelů vydaná Ministerstvem spravedlnosti ve spolupráci s Finančním analytickým úřadem, s. 67. Srov. § 169 odst. 3 a § 412 odst. 2 zákona o obchodních korporacích.

[13] § 191 odst. 1 zákona o obchodních korporacích ve spojení s § 258 – 261 občanského zákoníku.

[14] § 428 odst. 1 zákona o obchodních korporacích ve spojení s § 258 – 261 občanského zákoníku.

[15] Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2154/2007.

[16] Srov. § 173 odst. 2 a § 427 odst. 1 ve spojení s § 78 zákona o obchodních korporacích.

[17] § 55 zákona o evidenci skutečných majitelů.

[18] § 43 zákona o evidenci skutečných majitelů.

[19] § 43 ve spojení s § 55 a násl. zákona o evidenci skutečných majitelů.

[20] Příručka evidování skutečných majitelů vydaná Ministerstvem spravedlnosti ve spolupráci s Finančním analytickým úřadem, s. 59.

[21] § 57 zákona o evidenci skutečných majitelů.

[22] § 55 odst. 3 zákona o evidenci skutečných majitelů.

[23] Srov. § 14j a 14k zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla).

[24] Srov. 10a odst. 3 a 4 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. František Šimek, Markéta Kajfoszová (CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ)

26.08.2022


Skutečné sídlo a jeho význam v českém právním řádu.

Sídlo je jedním z pojmových znaků právnické osoby, je jednou z mála povinných náležitostí, jež musí obsahovat zakladatelské právní jednání, jímž je právnická osoba ustavena.[1] Z teoretického pohledu přitom můžeme vnímat dva základní přístupy k chápání sídla právnické osoby – první upřednostňuje sídlo skutečné (materiální), druhý sídlo zapsané (formální).[2]

Ačkoliv se zákonodárce novelou občanského zákoníku v roce 2009 definitivně přiklonil k pojetí formálnímu (tohoto pojetí se přitom přidržel i při tvorbě občanského zákoníku z roku 2012), napříč právním řádem stále nacházíme instituty, jež, z rozličných důvodů, pracují se sídlem právnické osoby v pojetí materiálním (zákonodárce přitom pro tento účel užívá pojmu skutečné sídlo).

Výskyt tohoto pojmu v českém právním řádu, shodně jako jeho význam a aplikace v praxi, přitom trpí značnou neunifikovaností. Smyslem tohoto příspěvku tak je objasnit význam tohoto pojmu, shodně jako jeho účel v několika základních případech, kdy zákonodárce tohoto pojmu využívá a kdy se jeho použití zdá být vhodnější, než využití sídla zapsaného. Pro tyto účely je příspěvek rozdělen na 4 části, vždy podle právního předpisu, v němž je tohoto pojmu užito – první část se věnuje občanskému zákoníku a jeho úpravě, druhá správě daní, třetí zaměstnávání cizinců a čtvrtá ve stručnosti zmiňuje dalším případy využívání pojmu skutečné sídlo.

Skutečné sídlo v občanském zákoníku

Ačkoliv, jak bylo zmíněno i výše, se koncepce sídla právnické osoby v občanském zákoníku novelizací § 19c starého občanského zákoníku v roce 2009 definitivně odklonila od pojetí v materiálním smyslu a umožnila společnostem zapsat do obchodního rejstříku libovolnou adresu bez ohledu na to, kde společnost vykonává svou činnost, či odkud je řízena (samozřejmě při zachování dalších požadavků na zapisovanou adresu, jako je například doložení právního titulu k užívání prostor), v zájmu ochrany třetích osob zůstala zachována možnost dovolat se skutečného sídla společnosti, přičemž však zároveň tomu, kdo se dovolá sídla zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže právnická osoba namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě.[3]

V podstatě totožného pojetí se přidržel zákonodárce i v případě nového občanského zákoníku, konkrétně v ust. § 136, upravující zapsané sídlo, a § 137, zajišťující výše zmíněnou ochranu třetích osob. Důvodová zpráva přitom příklon k formálnímu pojetí sídla zdůvodňuje zejména potřebou jednotné úpravy pro právnické osoby podnikatelského i nepodnikatelského zaměření.[4] Ani text zákona, ani důvodová zpráva však pojem skutečného sídla nikterak nedefinují. Možnou definici skutečného sídla však nabízí například komentářová literatura: „místo, kde se nachází těžiště činnosti právnické osoby, resp. místo (adresa), odkud je právnická osoba řízena, tedy především místo (adresa), kde zasedají a působí členové statutárního orgánu právnické osoby, případně místo (adresa), kde je umístěn hlavní závod této právnické osoby[5]“ – můžeme vnímat, že ani taková definice není definicí zcela uspokojivou, když nabízí několik různých hledisek, podle nichž by mohlo být v tomtéž případě za skutečné sídlo považováno i několik odlišných adres. Do ještě větších výkladových problémů nás může dovést i potenciální existence přeshraničního prvku v těchto vztazích.[6]

Úprava skutečného sídla v ust. § 137 tak bude mít význam zejména ve vztahu k doručování právnickým osobám, když právě toto ustanovení zajišťuje možnost doručení právnické osobě i na jinou adresu, než je ta zapsaná ve veřejném rejstříku, tedy na adresu skutečného sídla, a to se shodnými účinky.

Skutečné sídlo ve vztahu ke správě daně z přidané hodnoty

Pojem skutečné sídlo hraje klíčovou roli taktéž při správě daně z přidané hodnoty. Od roku 2015 mají nově registrované daňové subjekty při registraci k DPH povinnost uvádět mimo sídla zapsaného i sídlo skutečné (liší-li se).[7] Subjekty, jež se přihlásily k dani před tímto datem přitom mají povinnost dodatečně tento údaj doplnit. Zákon o DPH sám definuje skutečné sídlo jako: „sídlem u osoby povinné k dani adresa místa jejího vedení, kterým se rozumí místo, kde jsou přijímána zásadní rozhodnutí týkající se řízení osoby povinné k dani, popřípadě místo, kde se schází její vedení; nemá-li fyzická osoba místo svého vedení, rozumí se sídlem u této osoby místo jejího pobytu[8]“.

Nedodržení povinnosti uvedení skutečného sídla může být stiženo poměrně citelnými sankcemi. Správce daně je oprávněn uložit daňovému subjektu pokutu za porušení povinnosti při správě daní, a to až do výše 500.000 Kč. Subjekt, který je plátcem DPH, může být označen za nespolehlivého plátce[9] a v krajním případě může dojít dokonce i ke zrušení jeho registrace k DPH.[10]

Požadavek zjišťovat při registraci k dani i skutečné sídlo vyplývá mimo jiné z práva EU, když evropské instituce k sídlu daňového subjektu uvádí: „Pouhá existence poštovní adresy nemůže být postačující pro sídlo ekonomické činnosti osoby povinné k dani.[11] Dá se tak usuzovat, že taková povinnost tedy vychází zejména z potřeby usnadnit správci daně (finančnímu úřadu) výkon jeho činnosti – tedy umožnit přímý styk správce daně s daňovým subjektem, například pro případ nutnosti daňových kontrol.

Naopak daňový řád upřednostňuje (zejména jako kritérium pro určení místní příslušnosti správce daně) formální pojetí sídla a vychází tak ze sídla zapsaného.[12] To se zdálo být v praxi nevyhovující, zejména s ohledem na tendenční přemísťování formálního sídla některých subjektů do větších měst, aby tak snížily pravděpodobnost daňové kontroly (s ohledem na přetížení finančních úřadů ve větších městech). I na tuto praxi nicméně zákonodárce reagoval, když v rámci usnadnění boje s daňovými úniky usnadnil správci daně možnost delegace místní příslušnosti na správce daně v místě skutečného sídla daňového subjektu, a to zejména vypuštěním možnosti odvolat se proti rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti.[13]

Skutečné sídlo v případě výběru daně z přidané hodnoty má tak za cíl zejména usnadnit přímý styk správce daně a daňového subjektu, shodně jako ulevit přetíženosti finančních úřadů v místech, kde má zapsané sídlo velké množství společností, ačkoliv zde nevykonávají žádnou činnost a napomoci tak správci daně efektivněji bojovat s daňovými úniky.

Skutečné sídlo ve vztahu k zaměstnávání cizinců

Další oblastí, v níže je skutečné sídlo relevantní, je zaměstnávání cizinců. Zákon o pobytu cizinců na území České republiky obsahuje vlastní definici skutečného sídla, nicméně obdobou definici pode zákona o DPH: „za skutečné sídlo se považuje sídlo, kde jsou přijímána zásadní rozhodnutí týkající se obchodního vedení zaměstnavatele, popřípadě místo, kde se schází vedení zaměstnavatele[14]“. Zákon využívá pojmu skutečného sídla ve vztahu k definici nespolehlivého zaměstnavatele, když za nespolehlivého zaměstnavatele automaticky považuje každého zaměstnavatele, jehož sídlo uvedené ve veřejných rejstřících neodpovídá skutečnému sídlu.[15] Deklarovaným účelem této právní úpravy měla být snaha zabránit skrytému agenturnímu zaměstnávání. Nicméně typicky v případě zaměstnavatelů se zahraničním vedením, působících navíc v oblastech nevyžadujících fyzickou přítomnost zaměstnanců, znamená tento požadavek spíše nedůvodnou komplikace, jež zcela míjí svůj účel.

Zjištění o absenci skutečného sídla zaměstnavatele na zapsané adrese v řízení o vydání či prodloužení zaměstnanecké karty má totiž zásadní negativní dopady, když status zaměstnavatele jako nespolehlivého ve smyslu ust. § 178f zákona o pobytu cizinců je důvodem pro zamítnutí příslušné žádosti.[16] Účastníkem takového řízení je přitom pouze zaměstnanec, nikoli zaměstnavatel, a tuto skutečnost tak sám nijak nemůže ovlivnit.

Další případy využití institutu skutečného sídla

Další případy využití institutu skutečného sídla nalezneme převážně v předpisech regulujících finanční a obdobné instituce, u nichž je z mnoha důvodů vyžadována větší míra transparentnosti.

Například žadatelé o povolení (k činnosti platební instituce, činnosti poskytovatele platebních služeb, či dalším činnostem) podle zákona o platebním styku tak musí vždy mít skutečné i zapsané sídlo v České republice (případně v některých případech v jiném státě, vždy však oboje ve shodném).

Obdobným případem je pak zákon o bankách, který umožňuje udělení licence zahraničním bankám hodlajícím působit na českém trhu jen za podmínky, že mají zapsané sídlo ve stejném státě, jako sídlo skutečné.

Závěr

Ačkoliv český právní řád vychází v obecné rovině z pojetí sídla ve formálním smyslu, v některých případech se zákonodárce účelově přiklonil k materiálnímu pojetí. Těchto případů je potřeba si být vědom.

Jaroslav Kopřiva

Erika Novotná

GLATZOVA & Co., s.r.o.

Betlémský palác
Husova 5
110 00  Praha 1

Tel.:    +420 224 401 440
e-mail:    office@glatzova.com

 

[1] § 123 odst. 1, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

[2] LASÁK, Jan. § 136 [Sídlo]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 527, marg. č. 12.

[3] Vizte např. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1953/2013

[4] K § 136 až 143: Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, č. 89/2012 Dz

[5] LASÁK, Jan. § 136 [Sídlo]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 527, marg. č. 12.

[6] Tamtéž.

[7] § 2, vyhláška č. 457/2020 Sb., o formulářových podáních pro daň z přidané hodnoty

[8] § 4 odst. 1, písm. i), zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty

[9] § 106a, zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty

[10] § 106 odst. 2, zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty

[11] Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 282/2011 ze dne 15. března 2011

[12] § 13, zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád

[13] Tisková zpráva Legislativní rady vlády ze dne 17. 12. 2015, dostupná na: https://www.vlada.cz/cz/ppov/lrv/tiskove-zpravy/legislativni-rada-vlady-schvalila-navrh-zakona-s-opatrenimi-proti-danovym-unikum-a-navrh-zakona-celni-rad-138299/

[14] § 178f odst. 1, písm. f), zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů

[15] Tamtéž.

[16] § 44a odst. 11 a § 46 odst. 6 písm. d), zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Jaroslav Kopřiva, Erika Novotná (GLATZOVA & Co.)

16.09.2022

 

Krajská hospodářská komora Královéhradeckého kraje

IČ: 25948890DIČ: CZ25948890
Zapsána: Krajským soudem v Hradci Králové, Spisová značka A 9526