EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

22. 5. 2023

Spotřebitelská koupě po novele občanského zákoníku – jasnější a „evropštější“.

Slevy po novelizaci spotřebitelského práva – co v posledních týdnech trápí podnikatele?

Odstoupení od kupní smlouvy podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu.

Neplnění poddodavatele jako vyšší moc (?)

Kdy lze zahájit nové zadávací řízení po zrušení zadávacího řízení, v němž není žádný účastník?

Spotřebitelská koupě po novele občanského zákoníku – jasnější a „evropštější“.

Dne 6. ledna 2023 nabyl účinnosti zákon č. 374/2022 Sb., který významně mění české spotřebitelské právo, a to včetně příslušných ustanovení o spotřebitelské koupi v občanském zákoníku. Cílem novely je transpozice evropských směrnic,[1] jakož i náprava nedostatků dosavadní právní úpravy. Tento článek upozorňuje na některé nejvýznamnější koncepční změny právní úpravy spotřebitelské koupě v občanském zákoníku.

Spotřebitelská koupě byla do 6. ledna 2023 obsažená zejména v ustanoveních o prodeji zboží v obchodě (§ 2158 až 2174 občanského zákoníku). Tato právní úprava obsahovala vícero výkladových problémů a z pohledu běžného spotřebitele byla značně nepřehledná. Jedná se přitom o oblast práva, se kterou se každodenně setkává a o níž by měla mít povědomí i široká laická veřejnost. Skutečnost, že i některé zcela základní otázky byly předmětem sporů a odlišných interpretací ze strany významných právních teoretiků, byla s ohledem na význam spotřebitelské koupě v každodenním životě velmi problematická. Novela spotřebitelského práva tyto nedostatky minimálně částečně napravuje.

Dosavadní právní úprava spotřebitelské koupě vycházela ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží („směrnice 1999/44/ES“). Tato směrnice byla založena na principu minimální harmonizace.[2] Členské státy tak mohly přijmout nebo ponechat v planosti i ustanovení zákona nad rámec minimálního standardu ochrany spotřebitele stanoveného směrnicí. Tak tomu bylo i v případě českého občanského zákoníku. V evropském srovnání zejména vyčnívala úprava zákonné záruky v délce trvání 24 měsíců, když ve směrnici, jakož i v mnoha jiných vnitrostátních úpravách tato lhůta představovala pouze lhůtu, v níž se má vada projevit, aby byla zachována práva spotřebitele z vad. Zákon č. 374/2022 Sb. v oblasti spotřebitelské koupě transponuje směrnici o prodeji zboží, která je naopak (zásadně) v režimu úplné harmonizace. Od textu směrnice se nelze odchýlit, ledaže to směrnice výslovně umožňuje. Členským státům tak není ponechán prostor ani pro přijetí pro spotřebitele příznivější úpravy. To se v české úpravní úpravě nejvýrazněji dotýká právě ustanovení upravujících práva spotřebitele z odpovědnosti za vady, resp. zákonné záruky.

Působnost speciálních ustanovení o spotřebitelské koupi

První nejasností dosavadní právní úpravy bylo již samotné označení příslušného pododdílu občanského zákoníku o prodeji zboží v obchodě a jeho věcná i osobní působnost.

Nově od 6. ledna 2023 se speciální ustanovení o spotřebitelské koupi v ustanovení § 2158 a násl. občanského zákoníku v souladu se směrnicí o prodeji zboží uplatní pouze při prodeji hmotné movité věci. Doposavad byla věcná působnost příslušných ustanovení občanského zákoníku podle převažujícího výkladu širší. Ustanovení pododdílu o prodeji zboží v obchodě se vztahovala na všechny koupě, kdy na straně prodávajícího byl podnikatel a k prodeji docházelo při jeho podnikatelské činnosti, ledaže na straně kupujícího byl rovněž podnikatel a při uzavření smlouvy bylo z okolností zřejmé, že se koupě týká také jeho podnikatelské činnosti. Uvedené platilo bez ohledu na předmět koupě. Občanský zákoník tak činil navzdory dikci směrnice 1999/44/ES, kterou příslušná část občanského zákoníku transponovala. Směrnice hovořila pouze o „spotřebním zboží“, kterým může být v zásadě jakýkoliv hmotný movitý předmět.[3] Rovněž označení „prodej zboží“ v občanském zákoníku spíše evokoval, že uvedený pododdíl se má týkat pouze hmotných movitých věcí. Přes výše uvedené se však ustanovení o spotřebitelské koupi zboží nad rámec evropské předlohy vztahovalo jak na koupi věcí movitých, tak na koupi věcí nemovitých včetně jednotek. To činilo problém i z hlediska vztahu ustanovení o spotřebitelské koupi zboží a zvláštních ustanovení o koupi nemovité věci (§ 2128 až 2131 občanského zákoníku). Novela věcnou působnost v souladu se směrnicí o prodeji zboží adekvátně zužuje pouze na prodej „zboží“, tedy hmotných movitých věcí.[4]

Současně dochází i k upřesnění osobní působnosti příslušného pododdílu občanského zákoníku. Nově se zvláštní pravidla o spotřebitelské koupi vztahují pouze na spotřebitelské smlouvy, kdy na straně kupujícího je spotřebitel.[5] Podle dosavadního znění ustanovení § 2158 odst. 1 občanského zákoníku mohl být na straně kupujícího nejen spotřebitel, ale i jiná osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti (např. spolek, SVJ, sociální družstvo). Tyto ostatní subjekty (nepodnikající právnické osoby) již nově nejsou zvláštními ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelské koupi chráněny.

Beze změny zůstává rozšíření věcné působnosti ustanovení o spotřebitelské koupi na smlouvu o dodání hmotné movité věci, kterou je nutno vyrobit nebo vytvořit (srov. § 2158 odst. 1, věta druhá).

Zrušení dvouleté zákonné záruky

Velký teoretický spor po přijetí občanského zákoníku se týkal charakteru ustanovení § 2165 odst. 1, podle něhož: „Kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí.“ Jednalo se o lhůtu reklamační, tedy lhůtu stanovenou pro uplatnění práv z odpovědnosti za (skryté) vady zboží, které mělo zboží při převzetí kupujícím? Nebo uvedené ustanovení zakládalo dvouletou zákonnou záruční dobu, během níž byl prodávající odpovědný za veškeré vady, které se na věci vyskytnou i po jejím předání? Evropská předloha ve směrnici 1999/44/ES přitom s ohledem na minimální harmonizaci nebránila ani jednomu z těchto možných výkladů.

Přestože bylo v literatuře možné zaznamenat oba výše zmíněné názory, prosadil se nakonec výklad zastávající koncepci zákonné záruky. Finálně tak rozhodl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. října 2020, sp. zn. 33 Cdo 416/2020, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Terminologicky sice do jisté míry nekoncepčně označil zákonnou záruku podle § 2165 odst. 1 občanského zákoníku za „zákonnou povinnost z vadného plnění“, což by mohlo evokovat právě první z výše nastíněných výkladových variant, tedy odpovědnost za vady, které mělo zboží při převzetí kupujícím. Z dalšího textu rozsudku je však patrné, že Nejvyšší soud zastává výklad ustanovení § 2165 odst. 1 kontinuálně navazující na předchozí právní úpravu 24měsíční záruční doby v zákoně č.40/1964 Sb., občanský zákoník („SOZ“)[6], ve znění účinném od 1. ledna 2003 [7]. Závazek prodávajícího se tedy nevztahuje pouze ke stavu věci v okamžiku převzetí ze strany kupujícího. Prodávající má podle § 2165 odst. 1 občanského zákoníku rovněž zajistit, aby kupující mohl „po určitou dobu (dvaceti čtyř měsíců) věc bezvadně užívat“.

Novela občanského zákoníku uvedenou koncepci v souladu se směrnicí o prodeji zboží zásadně mění. Zákonná dvouletá záruka byla s účinností od 6. ledna 2023 zrušena.[8] Žádné zákonné ustanovení spotřebiteli nově negarantuje, že si zboží rovněž po dobu dvou let udrží ty vlastnosti, které mělo mít v době předání. Účelem ustanovení § 2165 odst. 1 občanského zákoníku již není zajištění bezvadného užívání zboží ze strany spotřebitele po 24 měsíců. Garantován je pouze stav k okamžiku převzetí, přičemž existující vady zboží se mohou projevit až v době dvou let od převzetí.[9] Tuto dobu je možné zkrátit až na jeden rok v případě koupě použité věci.

Spotřebitel tedy nově může reklamovat veškeré vady, které se na zboží projeví v době 24 měsíců od jeho převzetí, a to pouze za podmínky, že tyto vady existovaly již v době převzetí zboží. Prokázat, že vada existovala již v době převzetí zboží, není z povahy věci snadné. Zákon proto usnadňuje důkazní situaci spotřebitele zakotvením vyvratitelné domněnky v ustanovení § 2161 odst. 5 občanského zákoníku, podle níž se má za to, že věc byla vadná již při převzetí, projeví-li se vada v průběhu jednoho roku od převzetí. V průběhu prvního roku po převzetí zboží se tedy presumuje, že věc byla vadná již od počátku a je na prodávajícím, aby případně prokázal opak, chce-li reklamaci zamítnout. Situace je tak pro spotřebitele do jisté míry fakticky obdobná, jako v případě dosavadní zákonné záruky s tím rozdílem, že prodávající má možnost prokázat, že vada v době převzetí věci neexistovala, a v důsledku toho reklamaci zamítnout. Po uplynutí prvního roku od převzetí zboží již vyvratitelná domněnka spotřebitele nechrání a naopak spotřebitel musí prokázat, že vytýkanou vadu mělo zboží již v okamžiku jeho převzetí. Za tím účelem bude typicky v případě zamítnutí reklamace potřeba vypracovat znalecký posudek. Vytkne-li spotřebitel vadu prodávajícímu oprávněně, dochází ke stavení obou výše zmíněných dob (doby 24 měsíců, během níž se musí vada projevit, i doby 12 měsíců, během níž se presumuje existence vady od počátku), a to po dobu, po kterou spotřebitel nemůže věc užívat.

Vada existující již v době převzetí zboží může mít různé podoby. Zásadní je, zda se projeví v prvních 24 měsících po převzetí věci. Příkladem může být např. vada spočívající v nesprávném výrobním procesu, která se následně projeví při užívání zboží. Důvodová zpráva výslovně zmiňuje počáteční vadu vycházkové obuvi, jejíž podrážka byla nedostatečně upevněna, přičemž tato vada se následně projeví během užívání oddělením podrážky od obuvi. Počáteční vada může spočívat i v nevhodném materiálu zboží. Reklamovat naopak nelze vadu, kterou spotřebitel sám způsobil. Vadou rovněž není běžné opotřebení věci (opotřebení způsobené jejím obvyklým užíváním).

Zrušení zákonné záruky a nový výše popsaný režim se týká až zboží zakoupeného od 6. ledna 2023. Na zboží zakoupené před 6. lednem 2023 se uplatní dosavadní právní úprava a spotřebiteli tedy svědčí režim zákonné záruky. To platí i v případě, je-li vada zboží reklamována až po 6. lednu 2023.

Závěr

S účinností od 6. ledna 2023 došlo k významným změnám v právní úpravě spotřebitelského práva. Tyto změny se dotkly i tzv. spotřebitelské koupě. Zákon č. 374/2022 Sb. v návaznosti na požadavky směrnice o prodeji zboží zásadně reformoval celou koncepci spotřebitelské koupě zboží v občanském zákoníku. Ta se v důsledku toho dále přiblížila právním úpravám ostatních evropských zemí. Změna se dotýká mimo jiné i osobní působnosti příslušného pododdílu 5 občanského zákoníku (§ 2158 až § 2174), který nově dopadá pouze na smluvní poměry mezi podnikatelem v pozici prodávajícího (příp. zhotovitele) a spotřebitelem v pozici kupujícího (příp. objednatele). Zvláštní ustanovení již nechrání jiné subjekty (byť nepodnikatele) jako jsou spolky nebo společenství vlastníků. Změna se týká i věcné působnosti dané úpravy, když zvláštní pravidla dopadají pouze na smluvní poměry, jejichž předmětem je hmotná movitá věc (zboží). Pro spotřebitelskou koupi nemovitých věcí se nadále uplatní pouze zvláštní ustanovení o koupi nemovité věci (§ 2128 a násl. občanského zákoníku) a obecná ustanovení o koupi.

V souladu s požadavky evropské předlohy došlo rovněž ke zrušení dvouleté zákonné záruky. Původní ustanovení o zákonné záruce nahradila zvláštní úprava uplatňování práv z vad zboží. Spotřebitel nově může uplatnit práva pouze z těch vad, které zboží mělo v okamžiku jeho převzetí spotřebitelem, a to ve reklamační lhůtě v délce tří let. Podmínkou je, že tyto vady se na zboží projevili v průběhu prvních dvou let od jeho převzetí. Důkazní situaci spotřebitele přitom usnadňuje existence vyvratitelné domněnky, že vada existovala již v době převzetí, pokud se projevila v průběhu prvního roku od převzetí. Během prvního roku je tak postavení spotřebitele nejvýhodnější. Reklamace může být zamítnuta pouze v případě, že prodávající prokáže (např. znaleckým posudkem), že vada v době předání věci spotřebiteli neexistovala. V průběhu druhého roku od převzetí má spotřebitel situaci komplikovanější, neboť zde naopak on musí prokázat, že se jedná o počáteční vadu. V průběhu třetího roku je pozice spotřebitele již velice ztížena, neboť musí prokázat jak skutečnost, že se jedná o počáteční vadu, tak okolnost, že se tato vada projevila již v prvních dvou letech od převzetí.

JUDr. Michaela Bastlová

GLATZOVA & Co., s.r.o.

Betlémský palác
Husova 5
110 00 Praha 1

Tel.: +420 224 401 440
e-mail: office@glatzova.com

[1] Konkrétně se jedná o tyto směrnice: (i) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2161 ze dne 27. listopadu 2019, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES, 2005/29/EU a 2011/83/EU, pokud jde o lepší vymáhání a modernizaci právních předpisů Unie na ochranu spotřebitele (modernizační směrnice), (ii) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/770 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb (směrnice o digitálním obsahu) a (iii) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/771 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o prodeji zboží, o změně nařízení (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES a o zrušení směrnice 1999/44/ES („směrnice o prodeji zboží“).

[2] Srov. čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží.

[3] Srov. čl. 1 odst. 2. písm. b) směrnice 1999/44/ES.

[4] Srov. ustanovení § 2158 odst. 1 občanského zákoníku a čl. 2 odst. 5) směrnice o prodeji zboží.

[5] Podle ustanovení § 419 občanského zákoníku je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

[6] Podle ustanovení § 620 odst. 1 SOZ platilo, že při prodeji spotřebního zboží je záruční doba 24 měsíců.

[7] Po novele starého občanského zákoníku zákonem č. 136/2002 Sb., kterým došlo k transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží.

[8] Prodávajícímu nicméně nic nebrání, aby záruční dobu spotřebiteli poskytl v režimu tzv. smluvní záruky (záruky za jakost ve smyslu § 2113 a násl. občanského zákoníku), během níž není okamžik vzniku vady rozhodující. Rovněž prodávající odpovídá i za svá prohlášení vůči spotřebiteli učiněná i mimo samotnou smlouvu (např. reklamní slogany, osobní prohlášení atd.).

[9] Srov. čl. 10 odst. 1 směrnice o prodeji zboží: „Prodávající je odpovědný spotřebiteli za jakýkoliv nesoulad, který existuje v době dodání zboží a který se projeví do dvou let od doby dodání.“

JUDr. Michaela Bastlová (GLATZOVA & Co.)

05.05.2023

Slevy po novelizaci spotřebitelského práva – co v posledních týdnech trápí podnikatele?

Nedávno jsme informovali o novele spotřebitelského práva, která vstoupila v platnost 6. ledna 2023. Pro podnikatele přinesla řadu zásadních změn, které se mimo jiné týkají slevových akcí. Tyto změny mají za cíl především chránit spotřebitele před klamavými praktikami obchodníků ve formě účelového krátkodobého zvyšování cen a jejich následného okamžitého snížení, které je prezentováno jako výrazná sleva. V tomto článku se na mantinely a úskalí nové slevové regulace podíváme podrobněji, protože nic není tak jednoduchého, jak by se mohlo zdát.

Nová pravidla pro provádění slevových akcí jsou bezpochyby nejdiskutovanějším tématem v rámci poslední novelizace spotřebitelského práva. Podnikatelé totiž mají nově podle § 12a zákona o ochraně spotřebitele povinnost u zboží ve slevě uvádět také informaci o nejnižší ceně, za kterou bylo zboží prodáváno v posledních 30 dnech před poskytnutím slevy. Účelem tohoto 30denního referenčního období je zabránit podnikatelům v účelové manipulaci s cenami při poskytování falešných slev, například krátkodobým účelovým zvýšením ceny a jejím následným snížením. Takto uměle vytvořená sleva sice působí atraktivně, ale ve skutečnosti tím dochází ke klamání spotřebitelů.

Za slevy jsou přitom považována veškerá oznámení, která u spotřebitele mohou vyvolat dojem snížení kupní ceny. Typicky se bude jednat například o akce typu „Black Friday“, „mínus 20 % na vše“, ale i obecnější propagační prohlášení jako „speciální nabídka“ apod. Jakkoli může toto základní pravidlo vypadat jednoduše, setkáváme se s řadou praktických problémů a hraničních situací, na které definitivní odpověď přinesou až praxe České obchodní inspekce (ČOI) a judikatura soudů. Níže jsme si pro Vás připravili přehled těch nejproblematičtějších oblastí, se kterými se nově podnikatelé musí popasovat.

Jaké údaje musí obsahovat cenovka v případě slev?

Kromě nejnižší ceny, za kterou se zboží prodávalo v posledních 30 dnech před poskytnutím slevy, musí být (i v případě krátkodobých plošných slev) zboží označeno také konečnou cenou platnou v okamžiku nabídky, tedy zlevněnou cenou. V praxi se může stát, že prodejce den před slevou bude zboží prodávat za vyšší cenu, než byla nejnižší cena za posledních 30 dní. Tuto vyšší cenu může prodejce u zboží jako další referenční cenový údaj (například doporučenou maloobchodní cenu) uvádět také, avšak musí si dávat pozor na to, aby její uvedení nebylo pro spotřebitele matoucí – tj. nesmí způsobovat záměnu s nejnižší cenou za posledních 30 dnů, jinak může být takové jednání posouzeno dozorovými orgány jako nekalá obchodní praktika, se kterou je spojena pokuta až ve výši 5 milionů Kč.

Účelem nové právní úpravy je dosažení větší transparentnosti a informovanosti spotřebitele – pokud tedy budou spotřebiteli jednotlivé cenové údaje a uváděné slevy srozumitelně vysvětleny a budou přehledně vyobrazeny, mělo by se jednat o dovolenou cenovou prezentaci. Je však diskutabilní, do jaké míry jsou cenovky pro spotřebitele přehledné, neboť ke konečné ceně po slevě, nejnižší ceně za posledních 30 dnů, procentuálně vyjádřené slevě, doporučené ceně či akční ceně z minulého týdne se v některých případech připojuje ještě měrná cena (tj. cena za jednotku). Při takovém počtu údajů na cenovce bude ochota spotřebitele analyzovat konečnou cenu či výhodnost slevy minimální.

Je potřebné vést cenovou evidenci?

Tlak na podnikatele k dodržování nových pravidel je ještě umocněn zákonnou povinností prodejce vést evidenci cen zboží prodávaného spotřebiteli po dobu 3 let po skončení platnosti cen. Zpřístupnění údajů z této evidence je ČOI oprávněna v případě kontroly požadovat a dle našich zkušeností se to také děje.

V případě, že prodejce provozuje kromě kamenné prodejny také e-shop, kde prodává zboží za rozdílné ceny, musí vést evidenci cen duplicitně.

Existují výjimky z nové slevové regulace?

Z povinnosti uvádět informaci o nejnižší ceně existují výjimky – nová pravidla se neuplatní například u zboží podléhajícímu rychlé zkáze či zboží s krátkou dobou spotřeby, akcí typu 2+1 zdarma a v některých případech také u věrnostních programů.

Co lze zařadit pod označení zboží podléhající rychlé zkáze či s krátkou dobou spotřeby?

Dle zákonné výjimky prodejci nemusí nejnižší cenu za posledních 30 dnů uvádět při prodeji zboží, které se snadno zkazí. Zákon konkrétní druhy zboží, na které se bude vztahovat tato výjimka, nedefinuje, a proto je třeba posuzovat zboží případ od případu, což vytváří prostor pro různý výklad/kategorizaci zboží. Podle vodítek ČOI se však bude jednat především o potraviny, které mají omezené datum použitelnosti („spotřebujte do“) anebo výrobky určené k okamžité spotřebě (tedy například mléčné výrobky, čerstvé pečivo, ryby apod.). V případě nepotravinářských výrobků by pak dle ČOI mělo jít o výrobky, které vykazují podobné vlastnosti jako potraviny označené datem použitelnosti či určené k okamžité spotřebě (např. o řezané květiny).

Jaká pravidla platí pro slevy v rámci věrnostních programů?

Zde rozlišujeme tzv. skutečně přizpůsobené slevy, tedy slevy, které jsou přizpůsobeny konkrétnímu zákazníkovi, a to buď na základě předchozích nákupů (poukázka na další nákup), nebo při příležitosti určité události, jako například registrace do věrnostního programu anebo slevová poukázka k narozeninám. Na tyto slevy se informační povinnost o nejnižší ceně neuplatní. Naopak v případě plošně oznamovaných slevových akcí, jakými jsou například slevové kódy dostupné mnoha zákazníkům nebo jejich většině, musí prodejce nejnižší cenu za posledních 30 dnů uvádět (vyjma slevových karet či poukázek v rámci věrnostních programů, které opravňují spotřebitele ke slevě z ceny u všech produktů nebo u určených produktových řad během dlouhých nepřetržitých období, například šest měsíců či jeden rok).

Jaké povinnosti mají podnikatelé v případě postupného zvyšování slev?

Specifickým a v praxi podnikateli často užívaným způsobem prezentace je postupné zvyšování slev, tedy postupným snižování ceny výrobků. Zde se za nejnižší cenu považuje cena, za kterou se zboží prodávalo v období 30 dnů před první slevou. Tato výjimka z obecného pravidla cílí především na déletrvající kampaně (nesmí však dojít k přerušení akce, tedy k dočasnému navýšení ceny, neboť poté by bylo opět nutné uvádět nejnižší cenu za posledních 30 dní). Zákon nestanovuje, jak často musí prodejce zboží zlevňovat ani maximální možnou délku takto poskytované slevy. Podle našeho názoru by prodejci měli slevy zvyšovat spíše v řádech dnů až týdnů, protože slevy trvající po velmi dlouhá období by fakticky slevami (při chybějícím dostatečném zdůvodnění jejich trvání) již nebyly a tato praktika by mohla být v případě kontroly ze strany ČOI považována za nekalou. Opět je vhodné transparentně komunikovat důvod dlouhodobé slevy, například sezónní výprodej aj.

Jaké jsou nejčastější chyby podnikatelů při poskytování slev?

S ohledem na množství variant prezentace cen online i v kamenných prodejnách je praxe na trhu velmi různorodá. Častými chybami bývá například zavádějící prezentace cen, kdy je uváděno více cenových údajů, ale není na první pohled zřejmé, z jaké ceny je počítána sleva a která cena je nejnižší za posledních 30 dnů, či výpočet slevy z ceny zboží, za kterou se zboží nikdy neprodávalo. S ohledem na již probíhající plošné kontroly praktik prodejců na poli prodejních cen ze strany ČOI a hrozící sankce doporučujeme všem, kterých se nově změny týkají, aby nastavování slevové politiky věnovali náležitou pozornost.

Mgr. Ivan Rámeš,
partner

JUDr. Lukáš Jakoubek,
advokát

HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

Florentinum, recepce A

Na Florenci 2116/15

110 00 Praha 1

Tel.: +420 255 000 111

Fax: +420 255 000 110

e-mail: office@havelpartners.cz

Mgr. Ivan Rámeš, JUDr. Lukáš Jakoubek (HAVEL & PARTNERS)

26.04.2023

Odstoupení od kupní smlouvy podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud se v několika rozhodnutích z posledních měsíců věnoval výkladovým nejasnostem ohledně některých ustanovení týkajících se odstoupení od smlouvy, a to zejména ve vztahu ke smlouvám kupním. Níže uvádíme shrnutí závěrů, ke kterým Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl.

Náhrada za užívání věci při odstoupení od smlouvy

V rozsudku ze dne 16. srpna 2022, sp. zn. 23 Cdo 1311/2022 [1], se Nejvyšší soud zabýval tím, zda a za jakých podmínek náleží prodávajícímu náhrada za užívání věci, která byla předmětem kupní smlouvy, pokud došlo k odstoupení od této smlouvy z důvodu výskytu vad na této věci.

Klíčové bylo posouzení podmínek pro aplikaci § 3002 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění („OZ„), podle kterého „užíval-li věc nabytou podle úplatné smlouvy poctivý příjemce a je-li smlouva neplatná, poskytne druhé straně náhradu za užívání, avšak jen do výše odpovídající jeho prospěchu.“ Konkrétně bylo řešeno (i) zda lze toto ustanovení analogicky použít na případy, kdy byl závazek zrušen odstoupením od smlouvy, a (ii) jaký vliv na aplikaci tohoto ustanovení má skutečnost, že strany smlouvy si vzájemně plnily přibližně současně.

Zákonodárce do tohoto ustanovení výslovně nezahrnul smlouvy zrušené, nýbrž pouze smlouvy neplatné. V komentářové literatuře však dlouhodobě převažují názory, že se toto ustanovení aplikuje i v případě, že byl závazek zrušen na základě zákonného ustanovení, ačkoliv tak není explicitně uvedeno.[2] Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí připustil, že použitím analogie legis lze § 3002 odst. 2 OZ aplikovat rovněž na smlouvy zrušené na základě zákonného ustanovení, včetně případů odstoupení od smlouvy.

Co se týče skutečnosti, že si strany vzájemně plnily přibližně ve stejnou dobu, odborná veřejnost [3] se shoduje na tom, že se v případě současného plnění se § 3002 odst. 2 OZ neaplikuje a náhrada za užívání věci se tak v tomto případě neposkytuje, přičemž Nejvyšší soud se s tímto výkladem ztotožnil.

Možnost odstoupení při užívání věci po vytknutí vady

Nejvyšší soud se dále v rozsudku ze dne 29. září 2022, sp. zn. 23 Cdo 2938/2020 [4], věnoval otázce, zda lze odstoupit od smlouvy v případě, že kupující po vytknutí vady pokračuje v užívání věci.

Podle § 2110 OZ „Kupující nemůže odstoupit od smlouvy, ani požadovat dodání nové věci, nemůže-li věc vrátit v tom stavu, v jakém ji obdržel.“ Následně pak toto ustanovení pod písmeny a) až d) vymezuje výjimky z tohoto ustanovení.

Z pohledu rozhodování bylo nejdůležitější posoudit výklad výjimek pod písm. b), podle které toto obecné pravidlo neplatí „použil-li kupující věc ještě před objevením vady“, a písm. d), podle které se toto pravidlo nepoužije, „prodal-li kupující věc ještě před objevením vady, spotřeboval-li ji, anebo pozměnil-li věc při obvyklém použití; stalo-li se tak jen zčásti, vrátí kupující prodávajícímu, co ještě vrátit může, a dá prodávajícímu náhradu do výše, v níž měl z použití věci prospěch.“ Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí posuzoval uplatnění výjimek v případě, že věc byla v pozměněném stavu oproti tomu, jak ji kupující obdržel a zároveň kupující věc nadále užíval v období po vytknutí vady.

Podle Nejvyššího soudu je třeba považovat okamžik objevení vady za určující ve vztahu ke všem situacím popsaným v § 2110 OZ, včetně písm. b) a písm. d). Nelze-li tedy vrátit věc v původním stavu a kupující věc používal několik let poté, co vadu vytkl, nebyla naplněna žádná ze zákonných výjimek podle § 2110 písm. a) až d) OZ a odstoupení od smlouvy tedy není v takovém případě možné.

Nejvyšší soud také poukázal na nejednoznačné rozlišení v OZ mezi výjimkou podle písm. b) a písm. d) a na jejich snadnou zaměnitelnost. V tomto ohledu se Nejvyšší soud pokusil nastínit rozdíl mezi těmito dvěma výjimkami. Písm. b) směřuje zejména na vady skryté.[5] Písm. d), které oproti této výjimce stanovuje právo na náhradu, však dopadá na jiné situace. Podle Nejvyššího se jedná o typově odlišnou výjimku a pozměněním věci při obvyklém použití se pro účely tohoto ustanovení rozumí např. pozměnění věci zpracováním, případně jiné pozměnění v důsledku aktivní činnosti kupujícího (např. použití k výrobě jiné věci, spojení s jinou věcí apod.)

Nejvyšší soud také mimo jiné konstatoval, že používá-li kupující věc nadále po odstoupení od smlouvy, nemůže mít tato skutečnost vliv na samotné odstoupení od smlouvy, jelikož odstoupením zanikají v rozsahu jeho účinků všechna práva a povinnosti stran a skutečnosti nastalé po tomto úkonu nemohou ovlivnit dřívější splnění předpokladů pro odstoupení.

Vyloučení možnosti odstoupení od smlouvy ujednáním stran

V rozsudku ze dne 3. listopadu 2022, sp. zn. 23 Cdo 2541/2021 [6], se Nejvyšší soud zabýval dispozitivností ustanovení o důvodech odstoupení od smlouvy uvedených v § 1977 OZ (odstoupení při podstatném prodlení), § 1978 OZ (odstoupení při nepodstatném prodlení) a § 2002 OZ (podstatné porušení smlouvy). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se lze od těchto ustanovení smluvně odchýlit, či je lze úplně vyloučit. V konkrétních případech však mohou být vzhledem k okolnostem taková smluvní ujednání shledána jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy nebo z jiného zákonného důvodu.

Nejvyšší soud dále obecně uvedl, že vyloučení zákonných důvodů odstoupení od smlouvy se zpravidla nebude příčit dobrým mravům tehdy, pokud oprávněná strana disponuje jinými nástroji, kterými může dosáhnout účelu sledovaného těmito ustanovení, a to např. výpovědí či sjednáním odstupného.

Závěr

Uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu pomohla objasnit výklad některých ustanovení OZ týkajících se odstoupení od smlouvy. V prvním rozhodnutí Nejvyšší soud potvrdil správnost výkladu ustanovení § 3002 odst. 2 OZ, na kterém se dlouhodobě shoduje většina odborné veřejnosti. Dále Nejvyšší soud upřesnil, na které situace se aplikují výjimky z § 2110 OZ. V posledním citovaném rozhodnutí se pak Nejvyšší soud odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe vycházející ze staré právní úpravy, podle které bylo vyloučení některých případů odstoupení od smlouvy paušálně nepřípustné.[7]

JUDr. David Mašek, Ph.D.,
advokát, partner

Lukáš Kubík,
paralegal

Mašek & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.

Ovocný trh 573/12
110 00 Praha 1

Tel.: +420 226 886 271
e-mail: office@masekpartners.cz

[1] Celé znění tohoto rozhodnutí je dostupné zde.

[2] Srov. např. SEDLÁČEK, Dušan. § 3002 [Plnění podle úplatné smlouvy]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022.

[3] Tamtéž.

[4] Celé znění tohoto rozhodnutí je dostupné zde.

[5] Srov. také např. ZAPLETAL, Jiří. § 2110 [Omezení práva odstoupit od smlouvy a práva požadovat dodání nové věci]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022.

[6] Celé znění tohoto rozhodnutí je dostupné zde.

[7] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2004.

Lukáš Kubík, JUDr. David Mašek, Ph.D (Mašek & Partners).

24.04.2023

Neplnění poddodavatele jako vyšší moc (?)

Jestliže smluvní strana poruší povinnost ze smlouvy, může se povinnosti k náhradě za takové porušení smlouvy zprostit, jestliže prokáže, že na její straně působila překážka splňující požadavky stanovené v § 2913 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Je však možné aplikovat uvedený liberační důvod, jestliže porušení povinnosti ze smlouvy zapříčinil dodavatel, resp. poddodavatel?

Překážka dle § 2913 odst. 2 OZ musí:

bránit v plnění smluvních povinností dočasně nebo trvale;
být mimořádně nepředvídatelná;
být nepřekonatelná a
vzniknout nezávisle na vůli smluvní strany.

Pokud má neplnění poddodavatele splňovat znak dle bodu i., je nutné, aby se jednalo o poddodavatele, kterého není možné nahradit (nebo dle mého názoru by jeho náhrada působila značné obtíže). Stejný předpoklad musí být splněn také vzhledem k bodu iii. Uvedené znaky by tak nemohly být splněny u dodavatele, kterého by bylo možné nahradit jiným dodavatelem.[1] Důvodem by také dle mého názoru nebylo, pokud by náhrada poddodavatele pro smluvní stranu představovala vynaložení vyšších nákladů.[2] Ve vztahu k bodu ii. by se mělo jednat o poddodavatele, u kterého smluvní strana mohla důvodně předpokládat, že dostojí svým smluvním povinnostem (např. jestliže šlo o poddodavatele, se kterým má smluvní strana předchozí pozitivní zkušenosti). Problematickým však může být znak nezávislosti na vůli smluvní strany dle bodu iv. V komentáři autorů Hulmák a kol. se uvádí: „Slovní spojení „překážka vzniklá nezávisle na jeho [tj. dlužníkově] vůli“ nelze vykládat doslovně. Pokud si dodavatel zvolí subdodavatele, který se ocitne v prodlení se svým plněním a v důsledku toho dodavatel poruší povinnost vůči objednateli, jistě jde o překážku nezávislou na vůli dodavatele. Připuštění liberace v takovém případě by však neúměrně zvýhodnilo dlužníka a sejmulo z něho odpovědnost za různé aspekty jeho činnosti, mající primární základ v jeho volním rozhodnutí (on se rozhodl svěřit určitou činnost nespolehlivé osobě). Proto je v této souvislosti přesnější hovořit o tom, že musí jít o překážku, která vzniká mimo sféru kontroly dlužníka“[3]. Z uvedené odborné literatury tak vyplývá, že jestliže dojde na straně dodavatele k prodlení z důvodu, že jeho poddodavatel se dostal do prodlení (nebo z jiného důvodu neplnil smluvní povinnosti), pak není možné se zprostit odpovědnosti pouze poukazem na skutečnost, že jeho poddodavatel nedodal plnění v souladu se smlouvou, která byla mezi dodavatelem a poddodavatelem uzavřena. V komentáři kolektivu autorů Švestka, Dvořák a Fiala se uvádí, že liberační důvody dle § 2913 odst. 2 OZ nemohou být aplikovány v případě, že dodavatel zvolí poddodavatele, který nedodrží svůj smluvní závazek, neboť dodavatel odpovídá za osoby, které převzal za účelem splnění svého závazku.[4] Je možné si představit situaci, že body i. až iii. mohou být splněny, jestliže ne(s)plnění smluvní povinnosti zapříčinil poddodavatel. Z komentářové literatury však vyplývá, že splnění bodu iv. je komplikované, jestliže se jedná o poddodavatele zvoleného smluvní stranou (k situaci, kdy je poddodavatel vymíněn druhou smluvní stranou, resp. objednatelem, viz níže).

Platí, že smluvní strana nese odpovědnost za poddodavatele i v případě, že poddodavatel nebyl schopen plnit s ohledem s ohledem na překážku vymezenou v § 2913 odst. 2 OZ? V této souvislosti je možné přihlédnout k závěrům rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 44 ICm 718/2019. Předmětem právní věci bylo určení, že pohledávky přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení byly přihlášeny po právu, neboť žalovaná pohledávky popřela z důvodu, že dlužník dodávku nedodal z důvodu vyšší moci. K prodlení na straně tohoto dlužníka došlo v důsledku prodlení jeho poddodavatele (důvodem byl ozbrojený konflikt v roce 2014 v Luhanské a Doněcké oblasti). Krajský soud zde dospěl k závěru, že dlužníkovi nelze klást za vinu, pokud v důsledku válečného konfliktu v oblasti jeho poddodavatele nebylo ze strany dlužníka možné splnit své závazky. Soud uvedl, že tím došlo k naplnění liberačních důvodů dle § 2913 odst. 2 věta první OZ. Z uvedeného rozsudku je zřejmé, že soud se zabýval posouzením, zda bylo prodlení poddodavatele způsobeno vyšší mocí. V souvislosti s výše uvedeným závěrem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, mám za to, že jestliže poddodavateli znemožní plnit své povinnosti právě překážka vymezená v § 2913 odst. 2 OZ, pak je možné uvedené ustanovení aplikovat i ve vztahu ke smluvní straně, která plní své smluvní povinnosti zcela či částečně skrze poddodavatele. Podle mého názoru nebude stačit prokázat působení vyšší moci na straně poddodavatele, ale bude nutné také doložit, že neplnění poddodavatele je v přímé souvislosti s porušením povinnosti smluvní strany. Současně by měla smluvní strana dotčená prodlením svého poddodavatele argumentovat (a optimálně také doložit), že byly naplněny další znaky podle § 2913 odst. 2 OZ (samozřejmě za předpokladu, že takové znaky naplněny budou).

Lze narazit na situaci, že smluvní strana si svého poddodavatele nezvolila dobrovolně, ale byla určena (vymíněna) druhou smluvní stranou; tedy že si druhá smluvní strana (objednatel) vymínila, aby určitou část plnění provedl konkrétně určený poddodavatel. V této souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 426/2001, dospěl k následujícímu závěru: „Pokud objednatel díla přikáže zhotoviteli zadat provedení určité části díla konkrétnímu subdodavateli, který následně způsobí prodlení se zhotovením a předáním díla, je v rozporu s ekvitou, aby tyto dopady byly přenášeny na zhotovitele, který do výběru subdodavatele nesměl zasáhnout.“ V případě poddodavatele, který provádí práce či poskytuje dodávky smluvní straně (zhotoviteli) na základě příkazu druhé smluvní strany (objednatele), jistě bude platit, že smluvní strana nemůže nést odpovědnost za případ, že poddodavatel vymíněný objednatelem není schopen dostát svým závazkům v důsledku působení vyšší moci.

Jestliže je nesplnění smluvních závazků zapříčiněno poddodavatelem smluvní strany, je problematické využít liberační důvod dle § 2913 odst. 2 OZ, a to zejm. ve vztahu k bodu iv. (viz výše), v jehož souvislosti je dovozováno, že smluvní strana je odpovědná za (pod)dodavatele, kterého si zvolí (leda by se jednalo o dodavatele vymíněného druhou smluvní stranou, jak plyne z výše uvedeného). O odlišnou situaci se dle mého názoru jedná v případě, kdy poddodavatel není schopen dostát svým závazkům v důsledku vyšší moci. V takovém případě však bude nezbytné nejen prokázat splnění předpokladů stanovených v § 2913 odst. 2 OZ, ale také příčinnou souvislost mezi neplněním poddodavatelem a nemožností smluvní strany dostát svým smluvním závazkům.

Mgr. Kateřina Hudec,
advokátka

MT Legal s.r.o., advokátní kancelář

Praha | Brno | Ostrava

Tel.: +420 222 866 555

Fax: +420 222 866 546

e-mail: info@mt-legal.com

[1] Např. jedná-li o trh s vysokou konkurencí.

[2] Podpůrně vycházím z § 1764 OZ, ze kterého vyplývá, že změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti do té míry, že se plnění podle smlouvy stane pro některou ze stran obtížnější, nemění to nic na její povinnosti splnit dluh. Je zřejmé, že zvýšené náklady na jiného poddodavatele, nemohou být důvodem pro nemožnost smluvní strany plnit své povinnosti ze smlouvy.

[3] HULMÁK, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. Dostupné v Systému Beck-online. ISBN: 978-80-7400-287-8.

[4] ŠVESTKA, J. DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521 – 3081, relativní majetková práva 2. část). Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2021, s. 1516. Dostupné v systému Aspi. ISBN: 978-80-7598-955-0.

Mgr. Kateřina Hudec (MT Legal)

28.04.2023

Kdy lze zahájit nové zadávací řízení po zrušení zadávacího řízení, v němž není žádný účastník?

Tématem tohoto článku je otázka, kdy lze nejdříve zahájit nové zadávací řízení s obdobným předmětem poté, co bylo původní zadávací řízení zrušeno již v úvodní fázi, tedy předtím, než dodavatelům vznikla účast v zadávacím řízení. Tedy například u otevřeného řízení dříve, než byly podány nabídky, popř. u užšího řízení nebo jednacího řízení s uveřejněním před podáním žádostí o účast.

Podle § 51 odst. 4 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“) může zadavatel před ukončením zadávacího řízení zahájit zadávací řízení na veřejnou zakázku s obdobným předmětem plnění pouze tehdy, pokud to vyžadují provozní potřeby zadavatele a veřejná zakázka bude zadána pouze v nezbytně nutném rozsahu a na nezbytně nutnou dobu. Z tohoto ustanovení a contrario vyplývá, že zadávací řízení obdobné zadávacímu řízení zrušenému, lze zahájit až po ukončení původního zadávacího řízení.

Otázka, kdy dochází k ukončení zadávacího řízení je řešena zákonem výslovně v § 51 odst. 1 a 2 ZZVZ. Pokud zadávací řízení proběhne úspěšně, je ukončeno uzavřením smlouvy, rámcové dohody nebo zavedením dynamického nákupního systému. Kromě těchto případů je ale v § 51 odst. 1 ZZVZ rovněž stanoveno, že zadávací řízení je ukončeno také „v okamžiku uvedeném v odstavci 2 v případě zrušení zadávacího řízení“.

Textace ustanovení § 51 odst. 1 ZZVZ nasvědčuje tomu, že se má jednat o úplný výčet možností ukončení zadávacího řízení. ZZVZ však obsahuje ještě další možnost ukončení zadávacího řízení, která ve výčtu v § 51 odst. 1 obsažena není, a to ukončení zadávacího řízení ze zákona podle § 40 odst. 4 ZZVZ v případech, kdy zadavatel neodešle oznámení o výběru dodavatele v zadávací lhůtě. Logickým výkladem lze dospět k tomu, že zadávací řízení je v takovém případě ukončeno v okamžiku, kdy končí zadávací lhůta.[1]

V případě zrušení zadávacího řízení je zadávací řízení podle § 51 odst. 2 ukončeno v okamžiku, kdy

všem účastníkům zadávacího řízení uplyne lhůta pro podání námitek proti zrušení zadávacího řízení zadavatelem, pokud námitky nejsou podány,
v případě podání námitek proti zrušení zadávacího řízení zadavatelem uplyne lhůta pro podání návrhu k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) podle § 251 odst. 2 nebo 3 ZZVZ, pokud návrh není podán,
v případě podání návrhu podle § 251 odst. 1 ZZVZ proti zrušení zadávacího řízení zadavatelem nabude právní moci rozhodnutí ÚOHS o zastavení správního řízení či zamítnutí návrhu, nebo
nabude právní moci rozhodnutí, kterým ÚOHS zruší zadávací řízení podle § 263 ZZVZ.

Ustanovení § 51 odst. 2 ZZVZ tedy jasně rozlišuje mezi „zrušením“ a „ukončením“ zadávacího řízení s tím, že i proti zrušení zadávacího řízení dává možnost jeho účastníkům podat námitky, popř. návrh k ÚOHS, a teprve po jejich vyřešení považuje zadávací řízení za ukončené. To má v kombinaci se zákazem zahájit nové zadávací řízení (s výjimkou dočasného řešení provozních potřeb) před ukončením původního zadávacího řízení ochránit práva jeho účastníků, a naopak zabránit zadavateli ve zmaření případného přezkumu zrušení původního zadávacího řízení tím, že by veřejnou zakázku zadal v novém zadávacím řízení.

V praxi může dojít ke zrušení zadávacího řízení i v době, kdy nemá žádné účastníky, a to v úvodní fázi zadávacího řízení, jak už bylo řečeno výše, ale i později, pokud jsou všichni jeho účastníci vyloučeni a zadavatel zadávací řízení ruší podle § 127 odst. 1 ZZVZ. Z textu § 51 odst. 2 ZZVZ přitom jednoznačně nevyplývá, kdy je v takových případech zadávací řízení ukončeno. Jelikož však podle § 51 odst. 1 ZZVZ je okamžik zrušení zadávacího řízení upraven „v případě zrušení zadávacího řízení v odstavci 2“, měli bychom výkladem § 51 odst. 2 ZZVZ dospět k řešení této otázky.

Vzhledem účelu § 51 odst. 2 ZZVZ, kterým je umožnění podání námitek proti zrušení zadávacího řízení (resp. následně návrhu k ÚOHS), je nutné se zabývat otázkou aktivní legitimace k podání takových námitek. Podle § 241 odst. 3 ZZVZ může „námitky týkající se jiných úkonů či opomenutí zadavatele, než je stanovení zadávacích podmínek, volba druhu zadávacího řízení, režimu veřejné zakázky a postup zadavatele směřující k zadání veřejné zakázky mimo zadávací řízení, může podat pouze účastník zadávacího řízení“. Mezi tyto úkony se řadí i zrušení zadávacího řízení. Pokud je tedy zadávací řízení zrušeno v situaci, kdy v něm není žádný účastník, není také nikdo aktivně legitimován podat proti takovému zrušení zadávacího řízení námitky. Zrušení zadávacího řízení totiž v tomto případě dodavatele neznevýhodňuje či naopak nezvýhodňuje, a to ani pokud k němu dojde v úvodní fázi, kdy ještě nikdo za zahájení zadávacího řízení nereagoval, ani pokud k němu dojde po vyloučení všech účastníků zadávacího řízení, kteří měli možnost namítat nezákonnost svého vyloučení.

V praxi se ale může stát, že námitky proti zrušení zadávacího řízení, v němž není žádný účastník, budou přesto podány. Takové námitky by měly být odmítnuty podle § 245 odst. 3 písm. a) ZZVZ, neboť nebyly podány osobou oprávněnou ve smyslu § 241 ZZVZ. Vzniká ale otázka, zda se v takovém případě neuplatní § 51 odst. 2 písm. b) ZZVZ, podle kterého je zadávací řízení v případě podání námitek proti zrušení zadávacího řízení ukončeno až marným uplynutím lhůty pro podání návrhu k ÚOHS (pokud se nepostupuje podle následujících písmen § 51 odst. 2). Jsem toho názoru, že takový výklad je nesprávný, přestože je z jazykového hlediska možný. Jako argument můžeme použít následující situaci.

Pokud bychom uvažovali o odlišném případu zadávacího řízení, které účastníky má (např. otevřené řízení, v němž již byly podány nabídky), zadavatel by zadávací řízení zrušil a ve lhůtě pro podání námitek by žádné námitky podány nebyly. Některý z účastníků zadávacího řízení by ale podal námitky proti zrušení zadávacího řízení opožděně. Zadavatel o takových námitkách musí rozhodnout, odmítne je jako opožděné podle § 245 odst. 3 písm. b) ZZVZ. Zadávací řízení však již bylo ukončeno podle § 51 odst. 2 písm. a) ZZVZ marným uplynutím lhůty pro podání nabídek. Opožděné námitky je sice zadavatel povinen vyřídit, ale neznamená to, že zadávací řízení znovu „obživne“[2]. Z toho vyplývá závěr, že písmeno b) v § 51 odst. 2 ZZVZ nemůže být aplikováno tehdy, pokud již dříve došlo k ukončení zadávacího řízení podle písmene a) § 51 odst. 2 ZZVZ. To odpovídá logické konstrukci § 51 odst. 2 ZZVZ, kdy se jednotlivá písmena uplatňují z časového hlediska postupně podle toho, jak účastník zadávacího řízení uplatňuje své námitky a jak dochází k jejich řešení.

Pokud se vrátíme ke zrušení zadávacího řízení, v němž nejsou žádní účastníci, měl by podle mého názoru být § 51 odst. 2 písm. a) ZZVZ vyložen podle smyslu právní úpravy tak, že zadávací řízení je ukončeno jeho zrušením, neboť lhůta pro podání námitek nezačne nikomu ani běžet. Není totiž žádný důvod k tomu, aby zadavatel čekal s dalším postupem na podání námitek, neboť nikdo není oprávněn takové námitky podat.

Jiným teoreticky možným výkladem by bylo, že v případě zrušení zadávacího řízení, v němž nejsou žádní účastníci, hypotéza § 51 odst. 2 písm. a) ZZVZ nenastane nikdy, a to s poukazem na to, že pokud lhůta pro podání námitek nezačala nikomu běžet, nemůžeme ani říct, kdy skončí. Takový výklad sice vychází z formální logiky, vede ale k absurdnímu závěru, že zadávací řízení není ukončeno nikdy (ledaže by došlo k podání námitek, které by sice byly vždy odmítnuty, ale vedly by k ukončení zadávacího řízen).

Lze si představit i další alternativní názor, že zadávací řízení, v němž nejsou žádní účastníci, je ukončeno podle § 51 odst. 2 písm. a) ZZVZ po 15 dnech od uveřejnění oznámení zrušení zadávacího řízení, a to s poukazem na lhůtu pro podání námitek podle § 242 odst. 2 ZZVZ, tj. námitek proti úkonům, které je zadavatel povinen uveřejnit (povinnost uveřejnit oznámení o zrušení zadávacího řízení je zadavateli pro běžná zadávací řízení stanovena v § 128 odst. 2 ZZVZ). To je ale v rozporu textem § 51 odst. 2 písm. a) ZZVZ, kde je výslovně uvedeno, že lhůta musí uplynout „účastníkům zadávacího řízení“. Je zde také namístě zopakovat, že podle § 241 odst. 3 ZZVZ námitky proti zrušení zadávacího řízení mohou podle podat pouze účastníci zadávacího řízení. Neexistuje tedy žádná osoba, která by mohla námitky ve lhůtě podle § 242 odst. 2 ZZVZ podat, nedává tedy smysl na dodržení této lhůty stavět výklad ustanovení § 51 odst. 2 ZZVZ.

Mohli bychom také uvažovat o výkladu, že § 51 odst. 2 ZZVZ se na situaci zrušení zadávacího řízení v době, kdy nemá žádné účastníky, vůbec nevztahuje, neboť s touto eventualitou jeho text nepočítá. I v takovém případě bychom měli na základě úvahy o smyslu zákazu zahájit nové zadávací řízení před ukončením původního zadávacího řízení podle § 51 odst. 4 ZZVZ dospět ke stejnému závěru jako u výkladu § 51 odst. 2 písm. a) ZZVZ, tj. že pokud není nikdo oprávněn podat námitky, je zadávací řízení ukončeno jeho zrušením.

Na základě výše uvedených úvah mám za to, že pokud dojde ke zrušení zadávacího řízení, které nemá žádné účastníky, lze neprodleně zahájit nové zadávací řízení, neboť v takovém případě je zadávací řízení ukončeno současně s jeho zrušením. Jiné výklady neodpovídají smyslu právní úpravy a vedou ke zbytečnému prodlení se zadáváním veřejné zakázky.

Mgr. Pavel Herman,
advokátní koncipient

MT Legal s.r.o., advokátní kancelář

Praha | Brno | Ostrava

Tel.: +420 222 866 555

Fax: +420 222 866 546

e-mail: info@mt-legal.com

[1] Tato úprava bude patrně změněna připravovanou novelizací zákona o zadávání veřejných zakázek, která je v současné době projednávána v Parlamentu ČR (viz sněmovní tisk č. 249). Podle návrhu novelizace se v případě neodeslání oznámení o výběru v zadávací lhůtě zadávací řízení zruší až po uplynutí 3 měsíců od skončení zadávací lhůty, přičemž bude § 50 odst. 1 doplněno, že uplynutím této lhůty je ukončeno i zadávací řízení.

[2] Srov. např. rozhodnutí ÚOHS >>> zde, v jehož odůvodnění se uvádí, že „zákon jednoznačně stanovuje moment, kterým je zadávací řízení ukončeno a neposkytuje za těchto skutkových okolností (kdy smlouva na veřejnou zakázku již byla uzavřena) mechanismy, kterak v zadávacím řízení pokračovat“.

Mgr. Pavel Herman (MT Legal)

06.04.2023