EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

11. 3. 2024

Daňové kontroly na jinak spojené osoby.*

Jak se nevymazat z obchodního rejstříku aneb jak si zbytečně zadělat na pořádnou polízanici.*

Jednotné environmentální stanovisko v oblasti ochrany životního prostředí při povolování záměrů.*

Kmenový list v s.r.o. a jeho využití v praxi.*

Malé a střední podniky – úskalí v jejich posuzování.*

Novela zákona o obalech: Zálohování PET lahví a plechovek začíná.*

Převody nemovitých věcí – problematika DPH a označení za převod obchodního závodu.*

Řízení o nařízení odstranění stavby podle nového stavebního zákona.*

Daňové kontroly na jinak spojené osoby.

Finanční úřady se v posledních letech velmi aktivně zaměřují na kontrolu transakcí mezi přeshraničně kapitálově spojenými osobami.

Tato informace již určitě nikoho nepřekvapí, ale v poslední době se objevuje čím dál více případů daňových kontrol zaměřených na tuzemské transakce tzv. jinak spojených osob, které údajně vytvořily obchodní vztah pouze za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty (tzv. umělé spojení).

V takovém případě (pokud to tedy správce daně prokáže) se na takové společnosti nahlíží jako na spojené se všemi souvisejícími zákonnými povinnostmi včetně prokázání ceny obvyklé na trhu ve vzájemných transakcích. V poslední době je již dokonce k dispozici opakovaná judikatura Nejvyššího správního soudu k takovýmto vztahům.

V praxi se nejčastěji jedná o případy nákupu a přeprodeje reklamních služeb, kdy v řetězci transakcí je jeden nebo více zprostředkovatelů reklamních služeb. Pokud ze strany těchto zprostředkovatelů dochází k významnému nebo dokonce několikanásobnému navýšení původní ceny reklamní služby bez racionálně vysvětlitelné přidané hodnoty zprostředkovatele, nebudí tento řetězec transakcí příliš velikou důvěru u správce daně, který klasifikuje tuto situaci jako transakci jinak spojených osob a určuje cenu obvyklou pro takovou reklamní službu. Při tomto určení vychází z ceny reklamní služby od původního dodavatele v řetězci, příp. ceny mírně navýšené zohledňující určitou přidanou hodnotu a riziko zprostředkovatele. V praxi se tato cena může významně lišit od reálné ceny a vzniklý rozdíl správce daně zpochybní a zvýší o něj základ daně konečného příjemce reklamní služby, jinými slovy sníží jeho náklad na službu.

V každé kauze je však nezbytné zkoumat konkrétní okolnosti, např. roli zprostředkovatele, jeho potřebnost, zdali si reklamní službu nemůže daný subjekt sjednat sám, či zda si ji v minulosti se stejným finálním poskytovatelem nesjednával sám napřímo. Je nutné určit jaké funkce v dané transakci vykonává zprostředkovatel (vyhledání a nasmlouvání finálního poskytovatele reklamy; operativa – zadání reklamy, kontrola plnění). Hodnota odměny zprostředkovatele pak musí reflektovat rozsah jeho funkcí a důležitým faktorem je i hodnota odměny samotného poskytovatele reklamní služby.

Přeprodej reklamních služeb byl jen jeden z příkladů možných transakcí jinak spojených osob s tzv. umělým spojením. V jakémkoliv oboru, pokud při přeprodeji určitého plnění dochází k významnému navýšení ceny, je nutné myslet na toto možné daňové riziko na straně posledního článku řetězce transakcí a na přípravu podkladů k prokázání výše takové ceny a její racionální hodnoty.

Petr Tomeš,
daňový poradce / Associate Partner
Rödl & Partner Tax, k.s.

Platnéřská 2
110 00 Praha 1

Tel.: +420 236 163 111
e-mail: petr.tomes@roedl.com

Petr Tomeš (Rödl & Partner Tax) 23.02.2024

Jak se nevymazat z obchodního rejstříku aneb jak si zbytečně zadělat na pořádnou polízanici.

Rád bych se s Vámi podělil o svůj snad zajímavý příběh. Forma tohoto příspěvku je volena trochu neobvykle, aby příspěvek vybočil z formátu obvyklé suché právnické mluvy.

Několik let jsem působil jako statutární orgán tuzemské obchodní společnosti s ručením omezeným. Respektive, abych to upřesnil, působil jsem jako statutární orgán právnické osoby se sídlem v EU, která byla v českém obchodním rejstříku zapsána jako jednatel a já jako osoba zastupující tuto právnickou osobu.

Z důvodů, které nejsou pro tento příspěvek jakkoliv relevantní, jsem své působení jako jednatel ukončil v létě roku 2020. Nějakou dobu jsem pak byl ještě ve společnosti zaměstnán a vykonával funkci prokuristy. I na této pozici jsem následně koncem léta roku 2021 skončil.

Po čase jsem zjistil, že jsem nebyl vymazán z obchodního rejstříku, protože společnost nepodala příslušný návrh na výmaz. Můj právní zástupce mě informoval, že nepodala-li příslušný návrh společnost, mohu o výmaz požádat sám. Nicméně upřímně se mi nechtělo platit ze svého poplatek 2.000,- Kč a vůbec tím ztrácet čas. Říkal jsem si, že je to přece jedno. Obě mé funkce zanikly, jednatelem ani prokuristou nejsem. Co na tom, že jsem někde zapsán. Nemůže se přeci nic stát…

Na podzim roku 2022, tedy po více jak roce, mi bylo doručeno usnesení policie o zahájení trestního stíhání. Z obyčejného občana a civilisty jsem se náhle stal „obviněným ze spáchání přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 trestního zákoníku“. Toho se dopustí ten, kdo řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje.

Za toto jednání může být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.

Co se přesně stalo? V lednu roku 2022, tedy půl roku po mém odchodu ze společnosti, byla do její datové schránky doručena výzva finančního úřadu podání prohlášení o majetku podle § 180 odst. 1 daňového řádu. Do datové schránky se někdo přihlásil na mé staré přístupové údaje z roku 2014, z čehož policejní orgán dovodil, že jsem to musel být já. A tak prý jsem (protože mě v obchodním rejstříku našli jako statutární orgán a prokuristu) porušil povinnost prohlášení o majetku za společnost učinit.

Navštívil jsem svého dlouholetého právního zástupce s žádostí o pomoc. „No jak jsem si to přečetl, nic moc. Leda byste se tam nepřihlásil Vy nebo mi řekl, že už nejste jednatel….“, byla jeho první reakce. „Ale přesně takhle to bylo, pane doktore….“, odvětil jsem já. V jeho tváři jsem zahlédl optimistický úsměv a říkal si, že to půjde hladce.

Můj obhájce podal do usnesení stížnost a domluvil si nahlédnutí do spisu. To se konalo už na státním zastupitelství, kam policie (velmi rychle) spis předala. Můj obhájce byl potěšen, protože bude moci probrat věc rovnou s paní státní zástupkyní.

V rámci nahlédnutí do spisu byla státní zástupkyně seznámena s dokumenty osvědčující zánik mé funkce jednatele (dokumenty s úředně ověřenými podpisy, tedy žádné antedatované „dodělávky“). A tedy i s tím, že zápis v obchodním rejstříku je neaktuální a že mé funkce dávno zanikly. Reakce státního zastupitelství byla (shrnuto ve zkratce): „No, to si tedy do spisu klidně založte, ale to my nemůžeme posuzovat.[1] To ať si posoudí soud.“

Marná byla stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání (zamítnuta). Marné byly pozdější návrhy na doplnění dokazování. Marný byl návrh na zastavení trestního stíhání po závěrečném prostudování spisu. Marné byly odkazy na dokumenty osvědčující zánik mých funkcí. Marný byl apel na to, že není zjištěno, kdo se do datové schránky přihlásil, protože nebyla zjištěna IP adresa, odkud se tak stalo. Marný byl i argument, že já jsem se do datové schránky dokonce přihlašovat nemohl a nesměl, protože jsem už se společností neměl nic společného a přihlášením do již cizí datové schránky bych porušoval tajemství dopravovaných zpráv. Nepomohlo nic.

Ve věci byla podána obžaloba. V ní bylo konstatováno, že na základě shromážděného důkazního materiálu byl učiněn závěr, že jsem se dotyčného přečinu dopustil já, protože jsem byl prokuristou a jednatelem (resp. osobou oprávněnou za něho jednat) a jedinou osobou mající v danou dobu přístup do datové schránky. Navržený trest byl naštěstí mírný (nešlo o nákup letadel pro armádu apod.) – peněžitý trest 20.000,- Kč.

Soud ve věci vydal trestní příkaz, kterým mi uložil peněžitý trest dokonce mírnější než bylo navrhováno, „pouhých“ 16.000,- Kč. Po poradě s obhájcem proti příkazu podal odpor, protože:

nechtěl jsem být uznán vinným za něco, co jsem nespáchal,
nechtěl jsem mít záznam ani v opisu rejstříku trestů,
nechtěl jsem na 5 let přijít o zbrojní průkaz, což by byl důsledek zvláštní úpravy bezúhonnosti v zákoně o zbraních a střelivu.

Ve věci nakonec proběhla tři hlavní líčení, o dvě víc, než jsem předpokládal. Účast mého obhájce na každém z nich byla samozřejmě spojena s náklady, takže jsem začal hluboce litovat „uspořených“ dvou tisíc korun za nepodaný návrh na výmaz z obchodního rejstříku.

Okresní soud mě nakonec obžaloby zprostil, když zcela a v plném rozsahu akceptoval argumenty obhajoby vznášené od samotného zahájení trestního stíhání. Soud kromě jiného konstatoval, že

– mé jednatelství i prokura byly dávno ukončeny
– zápis v obchodním rejstříku je toliko deklaratorní
– nemohl jsem se proto přihlašovat do datové schránky společnosti a
– povinnost učinit prohlášení o majetku jsem já za společnost neměl.

S úlevou jsem považoval věc za ukončenou. „Myslíte, že se odvolají?“, ptal jsem se svého obhájce. „Těžko říci, snad ne, já osobně bych nevěděl, co do takového odvolání napsat…“, byla jeho odpověď.

Nebudu Vás napínat. V říjnu 2023 nám bylo doručeno odvolání státního zástupce do zprošťujícího rozsudku okresního soudu. Státní zástupce se závěry soudu nesouhlasil, neboť

– v obchodním rejstříku nebyly změny zaznamenány
– své funkce jednatel jsem se dle přesvědčení státního zástupce „právně relevantním způsobem nezprostil“,
– funkce jsem se měl zprostit právně relevantně, měl jsem si ověřit, zda je to účinné
– z funkce jednatele plynou nejen práva, ale i povinnosti, a rezignaci na jejich plnění nelze takovému jednatel přičítat v jeho prospěch

Státní zastupitelství proto navrhlo, aby byl napadaný rozsudek v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

V rámci vyjádření k odvolání jsme znovu zopakovali naši argumentaci a předložili výpis z obchodního rejstříku, kde jsem se již raději z důvodu opatrnosti nechal vymazat úplně všude a ze všeho. S tím, že zánik funkcí osvědčujeme veřejnou listinou, v případě zániku funkce jednatele dokonce s výslovným uvedením data zániku funkce v létě roku 2020.

Snad konečnou tečku za celým příběhem učinil odvolací soud, který se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a mého obhájce a odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodné.

Samozřejmě nyní mohu uplatnit vůči státu nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným postupem. Avšak výše nákladů podle advokátního tarifu u přečinu s hrozící sazbou do jednoho roku pokryje jen zlomek skutečných nákladů. Určitý stres z pozice obviněného a posléze obžalovaného již vůbec ne.

Budete-li mít někdy stejně jako já pocit, že je zbytečné se nechat z obchodního rejstříku po skončení funkce vymazat, vzpomeňte si na mou anabázi. Rozhodně

– využijte svého oprávnění podat návrh na výmaz podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, pokud společnost nesplní svou povinnost podat návrh do 15 dnů dne, kdy jí taková povinnost vznikla, a nelitujte drobných nákladů s tím spojených, a
– nechte raději zneplatnit své přístupové údaje do datové schránky.

Pozn. Tento příběh, až těžko uvěřitelný, je sepsán na základě skutečných událostí. Pouze jména zúčastněných nejsou uváděna a některé detaily jsou v zájmu zjednodušení mírně upraveny.

JUDr. Vladimír Jašek, Ph.D., LL.M., MCIArb
advokát, rozhodce Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky
rozhodce zapsaný na listině VIAC, Rakousko

JAŠEK LEGAL advokátní kancelář, s.r.o.

Pařížská 67/11
110 00 Praha 1 – Josefov

Tel.: +420 222 317 603
Tel.: +420 222 315 949
e-mail: info@jasek-legal.cz

[1] Snad jen pro připomenutí ustanovení § 2 zákona o státním zastupitelství:

(1) Státní zastupitelství je při výkonu své působnosti povinno využívat prostředky, které mu poskytuje zákon.

(2) Státní zastupitelství při výkonu své působnosti dbá, aby každý jeho postup byl v souladu se zákonem, rychlý, odborný a účinný; svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a svobod.

JUDr. Vladimír Jašek, Ph.D., LL.M., MCIArb 30.01.2024

Jednotné environmentální stanovisko v oblasti ochrany životního prostředí při povolování záměrů.

Dne 1. ledna 2024 nabyl v souvislosti s novým stavebním zákonem účinnosti zákon č. 148/2023 Sb., o jednotném environmentálním stanovisku (dále jen „zákon o JES“), kterým se realizuje princip integrace většiny podkladových správních úkonů vydávaných podle zvláštních zákonů v oblasti ochrany životního prostředí. Od začátku tohoto roku se tak zavádí nové podmínky pro schvalování stavebních záměrů.

Jednotné environmentální stanovisko

Jednotné environmentální stanovisko (dále jen „JES“) je závazné stanovisko vydávané pro záměry, které podléhají povolování podle zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, v platném znění (dále jen „stavební zákon“), nebo posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „EIA“) podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, v platném znění (dále jen „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“), v rámci kterých se vydávají souhlasy, povolení či stanoviska v oblasti ochrany životního prostředí.

Závazné stanovisko JES nahrazuje jednotlivé správní úkony, které by se vydávaly podle zvláštních zákonů v oboru ochrany životního prostředí. Jejich výčet je stanoven právě prostřednictvím těchto zvláštních zákonů, především složkových zákonů či zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Nová právní úprava tak plně reflektuje princip komplexní a integrované ochrany životního prostředí.

JES je svou formou závazné stanovisko [1], tzn. správní úkon, proti kterému se nelze odvolat, jelikož není samostatným rozhodnutím ve správním řízení.[2] Zároveň je tak účastníkem řízení o vydání závazného stanoviska pouze žadatel. Ostatní účastníci však mohou JES napadnout v rámci navazujících řízení, tj. zejména v řízení o povolení záměru podle stavebního zákona, pro které je JES nezbytným podkladem v případě zásahu záměru do ochrany životního prostředí.

Vydání a fikce JES

Závazné stanovisko JES se vydává na základě písemné žádosti žadatele. Žádost musí obsahovat obecné náležitosti [3], ale i všechny náležitosti stanovené jinými právními předpisy pro vydání jednotlivých správních úkonů, namísto nichž se vydává.[4] V příloze žádosti je pak nutné doložit projektovou dokumentaci pro povolení záměru.[5]

Příslušnými orgány státní správy k vydání JES jsou především krajské úřady, pokud alespoň jeden z nahrazovaných správních aktů spadá do jejich působnosti, ve zbytkové působnosti je příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností.[6] Ve zvláštních případech se může jednat i o Ministerstvo životního prostředí, především pokud bude k vydání EIA podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí příslušné ministerstvo.[7] Orgán státní správy vydávající JES pak může požádat správní orgány, které by jinak dříve byly dotčenými orgány vydávajícími samostatné dílčí akty, o vydání podkladového nezávazného vyjádření.[8]

Příslušný orgán je povinen vydat JES bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 60 dnů ode dne podání úplné žádosti. Pokud je příslušným orgánem obecní úřad obce s rozšířenou působností, je povinen vydat JES nejpozději ve lhůtě pro vydání koordinovaného závazného stanoviska podle stavebního zákona.[9]

Závazné stanovisko může být souhlasné a podmíněné, v takovém případě stanoví podmínky povolení záměru, nebo nesouhlasné. Obsah JES je však dále závazný pro rozhodnutí správních orgánů v navazujících řízení.[10] Platnost závazného stanoviska činí 5 let s možností opakovaného prodloužení opět vždy o 5 let.[11]

Pokud se však příslušný orgán nevyjádří ve stanovené zákonné lhůtě, nastává ex lege fikce souhlasného a nepodmíněného závazného stanoviska.[12] To neplatí v případech, kdy je JES vydané podle zákona o JES, namísto závazného stanoviska EIA podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí nebo správního úkonu orgánu ochrany přírody podle zákona o ochraně přírody a krajiny (viz níže).[13]

V případech, kdy se k povolení záměru vyžaduje EIA podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, existuje fakultativní možnost žádat o JES v rámci procesu vydání EIA. Pokud není žadatelem zvolena tato integrace, proces vydání EIA předchází vydání JES. Výhodou rozložení vydání obou závazných stanovisek je ta, že EIA je mnohem obecnější než JES, tudíž podkladem pro vydání EIA není potřeba předložit už hotovou projektovou dokumentaci povolovaného záměru. Nevýhodou je však zpomalení celého procesu.

JES nebo společné rozhodnutí podle zákona o ochraně přírody a krajiny

V souvislosti s přijetím zákona o JES byl současně novelizován zákon o ochraně přírody a krajiny. Souhlasy a povolení v něm uvedené se též nahrazují závazným stanoviskem JES v rámci záměrů podléhajících zákonu o JES. Jejich výčet je uveden v § 83 odst. 8 zákona o ochraně přírody a krajiny.[14]

Pokud se však záměr nebo jeho část vyžadující závazné stanovisko JES nachází ve zvláště chráněném území, evropsky významné lokalitě anebo ptačí oblasti (oblasti Natura 2000), orgán ochrany přírody vydá společné rozhodnutí v rámci společného řízení.[15] Takové společné rozhodnutí zahrnuje všechny souhlasy, povolení nebo jiná rozhodnutí, závazná stanoviska anebo vyjádření, které by jinak k posuzovanému záměru měly být vydány podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Příslušným orgánem k vydání společného rozhodnutí bude zpravidla Agentura ochrany přírody a krajiny nebo správy národních parků.

Zákon o ochraně přírody a krajiny tedy zavádí dva režimy, a to:

povolování záměrů mimo zvláště chráněná území, kdy správní orgány vydávají namísto správních úkonů v oblasti ochrany životního prostředí závazné stanovisko JES; a
povolování v rámci zvláště chráněných území (včetně soustavy Natura 2000), kdy (i) orgán ochrany přírody vydá společné rozhodnutí ve správním řízení namísto všech podkladových aktů dle zákona o ochraně přírody a krajiny a (ii) namísto všech ostatních podkladových aktů dle ostatních zákonů práva životního prostředí se bude vydávat JES jako závazné stanovisko.

Závěr

Zavedení závazného stanoviska JES přináší v oblasti ochrany životního prostředí významné změny směrem k efektivnímu a integrovanému řízení povolování záměrů. Nová právní úprava sjednocuje a nahrazuje individuální správní úkony vydávané podle zvláštních zákonů v oboru ochrany životního prostředí. Lze tedy očekávat, že JES je krokem k usnadnění a urychlení celého proces povolování záměrů.

JUDr. David Mašek, Ph.D.,
advokát, partner

Marie Kortusová,
paralegal

Mašek & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.

Ovocný trh 573/12
110 00 Praha 1

Tel.: +420 226 886 271
e-mail: office@masekpartners.cz

[1] Ve smyslu § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění.

[2] Viz § 9 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění.

[3] Viz § 37 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění.

[4] Viz § 3 odst. 1 zákona č. 148/2023 Sb., o jednotném environmentálním stanovisku, v platném znění.

[5] Viz § 3 odst. 2 zákona č. 148/2023 Sb., o jednotném environmentálním stanovisku, v platném znění.

[6] Viz § 11 a násl. zákona č. 148/2023 Sb., o jednotném environmentálním stanovisku, v platném znění.

[7] Viz § 12 písm. b) zákona č. 148/2023 Sb., o jednotném environmentálním stanovisku, v platném znění.

[8] Viz § 4 a souv. zákona č. 148/2023 Sb., o jednotném environmentálním stanovisku, v platném znění.

[9] Viz § 5 odst. 1 zákona č. 148/2023 Sb., o jednotném environmentálním stanovisku, v platném znění.

[10] Viz § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění.

[11] Viz § 7 zákona č. 148/2023 Sb., o jednotném environmentálním stanovisku, v platném znění.

[12] Viz § 178 odst. 3 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, v platném znění.

[13] Viz § 178 odst. 4 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, v platném znění.

[14] Viz § 83 odst. 8 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění.

[15] Viz § 83 odst. 9 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění.

JUDr. David Mašek, Ph.D, Marie Kortusová (Mašek & Partners) 09.02.2024

Kmenový list v s.r.o. a jeho využití v praxi.

Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „ZOK“) zavedl do právní úpravy společnosti s ručením omezeným institut kmenového listu – cenného papíru, do kterého může být vtělen podíl na s.r.o. Využití kmenových listů přináší společníkům společností s ručením omezeným zejména zjednodušení dispozice s jejich podíly. Vzhledem k tomu, že zákonná úprava obecně stanoví, že je převod podílu v s.r.o. ze společníka na třetí osobu vázán na souhlas valné hromady[1], může zavedení kmenových listů v s.r.o. představovat efektivní cestu k usnadnění procesu převodů majetkových podílů.

V dnešním článku se tak blíže zaměříme právě na kmenový list a jeho využitelnost v praxi.

Kmenový list a proces jeho vydání

Kmenový list je cenný papír na řad, který představuje podíl společníka ve společnosti s ručením omezeným.[2] Společník, k jehož podílu byl vydán kmenový list, pak může svá společnická práva uplatnit či svůj podíl na společnosti převést pouze skrze kmenový list.[3]

Společnost může kmenový list k podílu vydat teprve tehdy, pokud jeho vydání výslovně připouští společenská smlouva,[4] a zároveň pokud je podíl, ke kterému má být kmenový list vydán, převoditelný bez jakéhokoli omezení či dalších podmínek.[5] Prvním předpokladem k vydání kmenových listů ve společnosti je tedy náležitá úprava převoditelnosti podílu ve společenské smlouvě.[6]

V momentě, kdy je pro kmenové listy zajištěn podklad ve společenské smlouvě, je možné přistoupit k jejich samotnému vydání. Emitentem kmenového listu je společnost, přičemž kmenový list je jako cenný papír vydán dnem, kdy splňuje náležitosti stanovené pro něj zákonem a kdy se stanoveným způsobem stane majetkem prvního nabyvatele.[7] Povinné náležitosti kmenového listu stanovuje ZOK [8], dle kterého musí kmenový list obsahovat:

označení, že se jedná o kmenový list;
jednoznačnou identifikaci společnosti;[9]
výši vkladu připadající na podíl;
označení podílu, k němuž je kmenový list vydán, a v případě, že společenská smlouva upravuje více druhů podílů, také název druhu podílu, ke kterému je kmenový list vydán;
číslo kmenového listu; a
podpis jednatele nebo jednatelů.

Samotný akt vydání kmenového listu a jeho následného předání prvnímu nabyvateli (společníkovi) náleží statutárnímu orgánu společnosti – tedy jednateli či jednatelům.[10] Statutární orgán vydání kmenových listů promítne rovněž do obchodního rejstříku [11] a do seznamu společníků, kde se u podílu, ke kterému byl kmenový list vydán, o této skutečnosti zapíše poznámka a číslo kmenového listu.[12]

Výhody dispozice s kmenovým listem

Společníci kmenové listy v praxi využívají právě pro účely usnadnění dispozice s podíly. Na převod podílu, ke kterému byl vydán kmenový list, se totiž místo úpravy převodu podílu v s.r.o. obsažené v ZOK [13] použije ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) upravující převod vlastnického práva k cennému papíru na řad.[14]

Převod podílu v s.r.o., který není představován kmenovým listem, je zákonnou úpravou značně formalizován. Převodní smlouva v tomto případě musí mít písemnou formu s ověřenými podpisy smluvních stran, převod podílu je nadto vůči společnosti účinný teprve doručením účinné převodní smlouvy společnosti.[15]

Oproti tomu pro převod podílu v s.r.o. představovaného kmenovým listem postačí smlouva (a to i ústní či konkludentní [16]), rubopis a předání kmenového listu nabyvateli.[17] K účinnosti převodu kmenového listu vůči společnosti pak postačí společnosti oznámit změnu osoby společníka společně s předložením kmenového listu.[18] Zákonné náležitosti rubopisu pak upravuje zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový [19], přičemž pro rubopis kmenového listu dále podle ZOK platí, že v něm musí být uvedena jednoznačná identifikace nabyvatele.[20] V této souvislosti je potřeba dbát zejména na jednoznačnou identifikaci nabyvatele – právnické osoby a osoby za ni podepisující tak, aby nedošlo k nejasnostem ohledně toho, zda je nabyvatelem právnická osoba, či podepisující fyzická osoba. Zároveň je z této úpravy patrné, že při převodech kmenových listů nelze využít tzv. blankoindosament.

Z výše uvedeného vyplývá, že vydáním kmenových listů je ve společnosti značně usnadněn volný oběh obchodních podílů a proces jejich převodu, což může být pro společnost a její společníky komerčně atraktivní např. v rámci možnosti vstupu potenciálních investorů do společnosti.[21] Určitou nevýhodu však může představovat praktická ztráta kontroly a dohledu společnosti nad oběhem podílů, které byly vtěleny do kmenových listů. V praxi lze takovou situaci řešit vydáním kmenových listů pouze k části podílů společnosti (tj. k určitému druhu podílu dle společenské smlouvy), zatímco převod zbývajících „klíčových“ podílů bude nadále podmíněn souhlasem valné hromady či jinak omezen.

Zřízení zástavního práva ke kmenovému listu

Odlišnosti kmenového listu nejsou promítnuty pouze do procesu převodu, ale také do tématiky zřízení zástavního práva. Okamžikem vydání kmenového listu totiž přestává být podíl v s.r.o. způsobilou zástavou a zástavní právo lze zřídit již jen ke kmenovému listu.[22]

Kmenový list je na rozdíl od podílu, který kmenovým listem představován není, neomezeně a nepodmíněně zastavitelný. Zástavní právo ke kmenovému listu se navíc nezapisuje do obchodního rejstříku [23], není tedy veřejně zjistitelné, přičemž vzniká odevzdáním kmenového listu zástavnímu věřiteli po uzavření příslušné zástavní smlouvy a vyznačení zástavního rubopisu.[24]

Za existence zástavního práva ke kmenovému listu vykonává jiná než majetková práva (typicky např. práva hlasovací) spojená s kmenovým listem zástavní věřitel, a to v rozsahu ujednaném stranami.[25] Zákon pro tuto dohodu stran nestanovuje žádnou zvláštní formu, nicméně volba písemné formy je žádoucí zejména s přihlédnutím k nutnému prokázání oprávnění k výkonu práv zástavním věřitelem (např. hlasovacích práv na valné hromadě) emitentovi – tedy společnosti, která kmenový list vydala. Komentářová literatura k tomuto uzavírá, že pokud dohoda zástavního věřitele a zástavce či zástavního dlužníka není emitentovi oznámena, není zástavní věřitel k výkonu práv ze zastaveného kmenového listu vůči emitentovi oprávněn, a to i bez ohledu na to, jestli je předmětný zajištěný dluh splatný či nikoliv.[26]

Ohledně výkonu majetkových práv spojených s kmenovým listem odkazuje zákon [27] na přiměřené použití úpravy o plnění ze zastavené pohledávky [28], ledaže se zástavní věřitel tohoto práva vzdá ve prospěch zástavního dlužníka. Před dospělostí zajištěného dluhu tedy ze zákona plní emitent (společnost) zástavnímu věřiteli a zástavnímu dlužníkovi nedílně [29]. Po splatnosti zajištěného dluhu je pak zástavní věřitel oprávněn žádat, aby bylo z kmenového listu emitentem plněno výlučně jemu.[30] Také od této zákonné úpravy se mohou strany odchýlit výše zmiňovanou dohodou mezi zástavním věřitelem a zástavcem.[31]

V případě zástavy kmenového listu je tedy vždy potřeba pamatovat zejména na náležitou úpravu výkonu práv spojených s kmenovým listem ve zvláštní dohodě zástavního věřitele a zástavce.

Závěrem

Kmenové listy se staly v praxi využívaným nástrojem společností s ručením omezeným, a to zejména pro jejich snadnou a efektivní převoditelnost. Pro společnosti s ručením omezeným a jejich společníky se jedná o výhodný instrument pro zavedení méně formalizovaného procesu převodu podílů a neveřejnosti případných zástavních práv k podílu (resp. ke kmenovému listu). Je však potřeba mít na paměti jistou mozaikovitost právní úpravy aplikovatelné na kmenový list a při dispozici s ním vždy obsáhnout veškeré náležitosti a pravidla, které zákon při dispozici s kmenovými listy předpokládá a vyžaduje.

Mgr. Gabriela Luňáková
Advokátka / Associate

Mgr. Veronika Vicari
Advokátní koncipient / Junior Lawyer

ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o.

GEMINI Center
Na Pankráci 1683/127
140 00 Praha 4

Tel.:   +420 224 216 212
Fax:   +420 224 215 823
e-mail:   praha@rowan.legal

[1] Dle § 208 odst. 1 ZOK.

[2] Vzhledem k tomu, že kmenový list k podílu může vydat pouze společnost s ručením omezeným, je v tomto článku jakýmkoli odkazem na „společnost“ myšlena „společnost s ručením omezeným“, pokud není výslovně uvedeno jinak.

[3] Dle § 514 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[4] Kde je v textu tohoto článku odkazováno na „společenskou smlouvu“, je tím myšlena rovněž „zakladatelská listina“, pokud není výslovně uvedeno jinak.

[5] Dle § 137 odst. 2 ZOK. Nutnost neomezené převoditelnosti u kmenového podílu je tedy dle ZOK nastavena ještě přísněji než u listinných akcií – u těch je omezení převoditelnosti např. v souladu s § 270 odst. 1 ZOK možné.

[6] O úpravě společenské smlouvy rozhodují při založení společnosti její zakladatelé, později všichni společníci, případně valná hromada dle § 147 odst. 1 ZOK a společenské smlouvy.

[7] Dle § 520 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[8] Ustanovení § 138 ZOK.

[9] Zejména název, IČO, sídlo a údaj o zápisu společnosti do obchodního rejstříku.

[10] V praxi společnosti často vyhotovují také písemná rozhodnutí společnosti o vydání kmenových listů, ačkoli je zákon výslovně nevyžaduje.

[11] Údaj o tom, že byl k podílu vydán kmenový list, se do obchodního rejstříku zapisuje dle § 48 odst. 1 písm. j) zákona č. 304/2013 Sb. o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob.

[12] Dle § 139 odst. 3 ZOK.

[13] Vizte ustanovení § 207 a násl. ZOK.

[14] Zejména dle § 1103 odst. 2 OZ.

[15] Dle § 209 odst. 2 ZOK.

[16] Shodně také komentářová literatura. Vizte blíže HAVEL, Bohumil, § 210 [Převod kmenového listu]. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, HAVEL, Bohumil, CILEČEK, Filip, KUHN, Petr, ŠUK, Petr. Zákon o obchodních korporacích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 546, marg. č. 2.).

[17] Dle § 1103 odst. 2 OZ. Zákonná úprava nevyžaduje pro smlouvu o převodu cenného papíru na řad (ani speciálně pro převod kmenového listu) písemnou formu. Shodně také starší použitelná judikatura, vizte rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 346/2004.

[18] Dle § 210 odst. 2 ZOK.

[19] Konkrétně § 12 a násl. zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve spojení s § 1103 odst. 2 OZ.

[20] Dle § 210 odst. 1 ZOK. Dle komentářové literatury v případě, že k nabytí kmenového listu došlo jinak než převodem (např. děděním či převodem závodu), lze mezeru v nepřetržité řadě rubopisů vyplnit důkazem o příslušném přechodu práv (např. usnesením soudu o dědictví). Blíže vizte PIPKOVÁ, Petra Joanna. § 1103 [Převod vlastnického práva k cenným papírům]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 9.

[21] Kmenový list však dle § 137 odst. 4 ZOK nemůže být veřejně nabízen nebo přijat k obchodování na evropském regulovaném trhu ani na jiném veřejném trhu.

[22] Dle § 1320 odst. 2 OZ.

[23] Dle § 48 odst. 1 písm. f) zákona č. 304/2013 Sb. o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob.

[24] Dle § 1328 odst. 1 a 2 OZ. Pro zástavní smlouvu zde není zákonem vyžadována písemná smlouva, s výjimkou situace, kdy dle § 1328 odst. 1 OZ zástavní smlouva určí, že zástavní právo k cennému papíru vznikne předáním cenného papíru a stejnopisu zástavní smlouvy třetí osobě.

[25] Dle § 1332 odst. 1 OZ, blíže vizte také HAMPL, Ondřej. § 1332 [Výkon práv spojených s cenným papírem a právo na výnosy z něj]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 2.

[26] Tamtéž.

[27] Ustanovení § 1332 odst. 2 OZ.

[28] Plnění ze zastavené pohledávky je upraveno v ustanovení § 1335 a násl. OZ.

[29] V souladu s § 1336 odst. 1 OZ.

[30] V souladu s § 1336 odst. 2 OZ.

[31] Vizte ustanovení § 1332 odst. 2 OZ, shodně také komentářová literatura, blíže vizte také PIHERA, Vlastimil. § 1332 [Práva spojená se zastaveným cenným papírem]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1319, marg. č. 6.

Mgr. Gabriela Luňáková, Mgr. Veronika Vicari (ROWAN LEGAL) 20.02.2024

Malé a střední podniky – úskalí v jejich posuzování.

Veřejná podpora je primárně regulována na komunitární úrovni, přičemž základem je úprava čl. 107 Smlouvy o fungování Evropské unie. V rámci detailní úpravy pravidel veřejné podpory je pak výrazně zohledněna motivace zachovat a zvýšit konkurenceschopnost malých a středních podniků (dále jen „SME“), které bývají vnímány jako hybná síla národní ekonomiky, zdroj pracovních míst a prostředí podněcující inovace. Z tohoto důvodu je míra intenzity veřejné podpory zpravidla odvislá od velikosti podniku, přičemž ta s vyšší mírou intenzity je vyhrazena pro SME. Správné nastavení a uplatňování pravidel určení statutu podniku je zásadní pro zajištění, že podpora je cílena na správné subjekty.

Základní kritéria pro rozlišení velikosti podniku za účelem zjištění přípustné míry podpory stanoví čl. 2 přílohy I Nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 SFEU prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem ve znění nařízení Komise (EU) č. 2017/1084 ze dne 14. června 2017 (dále jen „GBER“). Podle těchto kritérií příjemce podpory získá statut SME, pokud počet jeho zaměstnanců a výše jeho ročního obratu nebo bilanční sumy roční rozvahy nedosáhnou příslušných prahových hodnot. Je-li příjemce podpory tzv. nezávislým podnikem jsou pro posouzení jeho statutu rozhodné údaje vlastní pouze tomuto podniku. V návaznosti na míru případného propojení příjemce s dalšími podniky pak identifikujeme podniky partnerské a propojené; v takovém případě je statut příjemce určen rovněž s využitím údajů takto provázaných podniků agregovaných za využití pravidel stanovených v příloze I GBER. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) pak lze dovodit, že definice SME musí být vykládána striktně tak, aby benefit vyšší intenzity podpory požívaly pouze podniky, které na trhu čelí obtížím a rizikům typickým pro SME.

Vzhledem k dynamice tržního prostředí může docházet k tomu (a v praxi rovněž dochází), že příjemce v průběhu času obousměrně opakovaně překročí limity pro určení SME. Vzhledem k tomu, že rovněž tento dílčí aspekt při určování velikosti podniku skrývá určitá úskalí, bude dále v textu tento neuralgický bod podrobněji rozebrán.

Základní časový test uplatnitelný při překročení limitů pro určení SME je obsažen v čl. 4 odst. 2 přílohy I GBER, který zní „V případech, kdy podnik ke dni účetní závěrky zjistí, že jsou za dané roční období překročeny v jednom či druhém směru prahy pro počet pracovníků nebo finanční prahy uvedené v článku 2, nepovede tato skutečnost ke ztrátě či získání postavení středního nebo malého podniku či mikropodniku, jestliže tyto prahy nejsou překročeny po dobu dvou po sobě jdoucích účetních období.“

Praxe při aplikaci tohoto pravidla dlouhodobě rozlišovala mezi tzv.

změnou endogenní – postupná změna hospodářské situace (v jejím důsledku došlo k překročení limitu SME) nastala v důsledku vnitřních změn ovlivňujících celkový výkon, konkurenceschopnost a dlouhodobou udržitelnost podniku a
změnou exogenní – okamžitá změna mající za následek splnění či nesplnění limitu SME v důsledku typicky přeměny obchodní společnosti, převodem podílu ve společnosti apod.

Dle zavedené praxe pak platilo, že dvouletý test stálosti překročení limitů SME dle čl. 4 odst. 2 přílohy I GBER se uplatnil jen u endogenních změn [1]. V případě změn exogenních pak ke změně statusu příjemce docházelo okamžitě. Byť takový výklad nemá výslovnou oporu v textaci příslušné normy (ta mezi takovými změnami nerozlišuje), je logický a sleduje legitimní zájem, neboť v případě např. překročení limitů z důvodu zfůzování malého podniku do většího koncernu je na místě příjemce považovat za velký podnik okamžitě, a nikoliv až po dvou letech [2]. Správnost dané praxe utvrzuje rovněž Uživatelská příručka k definici malých a středních podniků zpracovaná Evropskou komisí[3] (dále jen „Příručka“), která na str. 14 uvádí, že se časový test dvou let podle čl. 4 odst. 2 přílohy I GBER „nepoužije v případě podniků, které příslušné prahové hodnoty pro MSP překročily kvůli změně vlastnictví, fúzi nebo akvizici, což se obvykle nepovažuje za dočasnou situaci ani se nejedná o následek nestálosti trhů. Podniky, u nichž došlo ke změně vlastnictví, je nutno posoudit na základě vlastnické struktury v době uskutečnění transakce, nikoli v době uzavření účtů za poslední období. Ke ztrátě statusu MSP proto může dojít okamžitě.“. Pokud tedy příjemce splnil podmínky, aby jej bylo možné považovat za SME v důsledku exogenní změny (např. v důsledku změny vlastnické struktury se vyváže z koncernové struktury), pak jej za SME bylo možné považovat k okamžiku účinnosti takové změny

Tuto praxi však významně narušil rozsudek Tribunálu ze dne 9. 9. 2020 ve věci T‑745/17, Kerkosand spol. s. r. o. proti Komisi (dále jen „rozsudek Kerkosand“). Z rozsudku Kerkosand mimo jiné vyplývá, že dosavadní neuplatňování dvouletého časového kritéria na tzv. exogenní změny není v souladu s rozhodnou úpravou GBER. Podle Tribunálu je rovněž v případě těchto změn na místě, aby byla změna u příjemce podmíněna zachování statusu quo po dobu dvou po sobě jdoucích účetních období. V této souvislosti Tribunál uvedl, že Příručka nepředstavuje právně závazný text (nemá žádný právní účinek), který by se mohl odchýlit od závazného pravidla uvedeného v GBER nebo omezit jeho dosah.

Vzhledem k tomu, že strany sporu nevyužily možnosti odvolání k SDEU, je rozsudek Kerkosand v právní moci a dotační praxe by měla jeho závěry reflektovat. Uvedené znamená, že ve výše popsaném případě, kdy podnik splní kritéria SME v důsledku změny vlastnické struktury (vyváže se tak v koncernové struktury), měl by být za SME správně považován až v případě, že rozhodné ukazatele nebudou překročeny po dobu dvou po sobě jdoucích účetních období. Uvedený závěr tak může mít teoreticky vliv na přípustnost již poskytnutých podpory, kdy bylo postavení SME příjemcům přiznáno v rozporu s čl. 4 odst. přílohy I GBER (v případě exogenní změny).

Nelze říci, že by dotační praxe na rozsudek Kerkosand nezareagovala, nicméně dle mého názoru se tak stalo ne zcela důsledně, resp. jeho závěry nebyly beze zbytku správně interpretovány. V této souvislosti lze namátkou odkázat např. na Příručku k použití definice malých a středních podniků v OP TAK ze dne 23. 11. 2022 [4]. Daný dokument se u exogenní změny, která má za následek získání statusu SME správně dovolává rozsudku Kerkosand; tj. z pohledu intenzity podpory příznivější status bude přiznán až po dvou po sobě jdoucích uzavřených účetních obdobích, ve kterých vykazuje hodnoty SME. Současně však u exogenních změn, jež s sebou naopak nesou ztrátu statusu SME, uplatňuje přístup opačný, kdy na podnik příjemce nemá být jako na SME pohlíženo již okamžikem změny (bez uplatnění dvouletého přechodného období). Byť má být definice SME musí být vykládána striktně, mám za to, že tento přístup je (stejně jako praxe odmítnutá Tribunálem) v rozporu s GBER a dané rozlišování nemá v oporu ani v rozsudku Kerkosand. Bude nepochybně zajímavé sledovat další vývoj v této oblasti.

Mgr. Martin Látal,
advokát

MT Legal s.r.o., advokátní kancelář

Praha | Brno | Ostrava

Tel.: +420 222 866 555

Fax: +420 222 866 546

e-mail: info@mt-legal.com

[1] Příjemce nabyl či pozbyl status SME až v případě, že status quo trval po dobu dvou let (resp. 2 po sobě jdoucích účetních období).

[2] Příčinu mající za následek změnu statusu příjemce zde nelze považovat za dočasnou situaci.

[3] Její poslední verze z roku 2019 dostupná >>> zde.

[4] Dostupná >>>zde.

Mgr. Martin Látal (MT Legal) 19.01.2024

Novela zákona o obalech: Zálohování PET lahví a plechovek začíná.

V závěru minulého roku vláda představila návrh novely zákona o obalech, která přináší významné změny v oblasti ochrany životního prostředí. Jednou z nich je rozšíření zálohového systému na další jednorázové nápojové obaly – hlavně na PET lahve a plechovky. Tyto změny mají za cíl snížit množství odpadu a podpořit cirkulární ekonomiku.

Dle návrhu mají být s účinností od 1. 1. 2026 zálohovány kromě skleněných lahví též PET lahve, plechovky a další uvedené jednorázové nápojové obaly. Zálohová povinnost prozatím nedopadne na obaly od mléka a jiných mléčných nápojů.

Pro fungování zálohového systému a zpětného odběru budou klíčové tři kategorie subjektů. Jedná se o osoby uvádějící jednorázové obaly na trh (výrobci), dále o distributory uvádějícím tyto obaly do oběhu (především prodejci) a tzv. operátora zálohového systému.

Systém zpětného odběru zálohovaných obalů by měl fungovat podobným způsobem jako u skleněných lahví. Každý nápojový obal bude registrován a prodáván i se zálohou, která se následně bude vracet při vrácení zálohovaného obalu. Konkrétně je navrhován následující postup:

Registrace obalu: Výrobci obalů budou povinni registrovat vyrobené jednorázové obaly u operátora zálohového systému. Pokud obal, který bude podléhat registrační povinnosti, nezaregistrují, nebude možné jej na trh uvádět.
Záloha zaplacená výrobcem: Výrobci zaplatí operátorovi zálohu a poplatek za každý obal, který prodají prodejcům nebo který uvedou na trh jiným způsobem.
Záloha zaplacená prodejcem: Prodejci zaplatí výrobcům při koupi nápojů kromě ceny nápoje a jeho obalu též zálohu za obal. Tímto se záloha za obal vrátí výrobci.
Záloha zaplacená zákazníkem: Prodejci budou povinni promítnout zálohu též do prodejní ceny nápoje, za kterou budou nápoj prodávat zákazníkům. Zákazníci tak nebudou platit pouze cenu nápoje, ale nově též zálohu za jeho obal.
Zpětný odběr: Prodejci, kteří provozují prodejny nad 50 m² prodejní plochy, budou povinni zajistit zpětný odběr nápojových obalů, tedy přebírat od zákazníků vracené obaly zpět. Návrh stanoví konkrétní požadavky na zpětný odběr, včetně místa a časového rámce, ve kterém bude nutné přijímání obalů umožnit.
Vrácení zálohy zákazníkovi: Při zpětném odběru nápojových obalů budou prodejci vracet zákazníkům zálohu za obal. Tímto se záloha za obal vrátí zákazníkovi.
Vrácení zálohy prodejci: Prodejci převzaté obaly následně předají operátorovi zálohového systému, který jim proplatí zálohy za předané obaly. Operátor prodejcům zaplatí i manipulační poplatek jako odměnu za zpětný odběr.
Zpracování vrácených obalů: Operátor zálohového systému se následně postará o další využití nebo recyklaci vrácených obalů.

Cílem novely je podpořit cirkulární ekonomiku a prostřednictvím zálohování a zpětného odběru snížit vysoké množství odpadu, které vzniká z používání jednorázových nápojových obalů. Nejedná se přitom o první iniciativu v této oblasti, a rozhodně ani o poslední podobný záměr.

Dalším důležitým bodem novely je stanovení závazných cílů pro recyklaci a zpětný odběr nápojových kartonů. Do budoucna lze tedy předpokládat, že se zálohový systém rozšíří i na kartony.

Významné je též navrhované rozšíření definice obalů také na reklamní letáky. Tato zdánlivě nepatrná změna bude mít za následek, že osoby, které uvádějí tištěné reklamní letáky na trh nebo do oběhu, budou nově povinny plnit veškeré povinnosti spojené s obaly, a to včetně recyklace letáků nebo jejich zpětného odběru.

Zálohování a zpětný odběr PET lahví a plechovek je v této chvíli čistě vnitrostátním počinem. Na úrovni Evropské unie tato povinnost dosud neexistuje. Hovoří se ale o jejím celoplošném zavedení s účinností od roku 2029.

I přes absenci unijní regulace není zálohování různých nápojových obalů v rámci Evropy žádnou novinkou. Podobný systém již funguje ve většině evropských zemí a zbývající státy se jej chystají zavést v nejbližších letech. Bude proto zajímavé sledovat vliv zálohového systému na snížení množství odpadu nejen na území České republiky, ale též v ostatních evropských státech.

V dalším článku se budeme podrobněji věnovat dopadům novely na prodejce, zejména povinnostem souvisejícím se zajištěním zpětného odběru obalů.

Mgr. Vojtěch Faltus,
partner

Mgr. Tereza Žůrková,
advokátní koncipientka

Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.

Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1

Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz

[1] Zákon č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění)

[2] Ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) zákona o vyvlastnění

[3] Správní řád se ve vztahu k zákonu o vyvlastnění užije subsidiárně.

[4] Ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb. Správní řád

[5] VLACHOVÁ, Barbora. § 23 [Přerušení a zastavení řízení]. In: VLACHOVÁ, Barbora. Zákon o vyvlastnění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 80, marg. č. 3.

Mgr. Vojtěch Faltus, Tereza Žůrková (Aegis Law) 30.01.2024

Převody nemovitých věcí – problematika DPH a označení za převod obchodního závodu.

Nemovité věci mají v případě jejich převodu z pohledu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen ZDPH) pestrou škálu daňových režimů, sazeb, výjimek a úprav, a proto si jistě zaslouží naši pozornost. Pozornost je věnována nemovitým věcem i správcem daně, který v této věci vydává informace (aktuálně je v připomínkování informace v rozsahu cca. 70 stránek). Dalším aspektem i ve většině případů vyšší cena nemovitých věcí, kdy chybné vyhodnocení může mít téměř fatální následky pro prodávajícího / kupujícího.

Zároveň je třeba vzít v potaz, že definice používaná ZDPH a SDEU se mnohdy liší od naší lokální právní úpravy, a proto není možné dané pojmy zaměňovat a primárně je třeba vycházet z judikatury a směrnice DPH. To platí především o pojmech typu stavební pozemek, a hlavně převod obchodního závodu, bavíme-li se o převodu nemovitých věcí.

Smlouvy je tak třeba správně nastavit, aby bylo zřejmé, zdali cena v nich uvedená je včetně nebo bez DPH a taktéž případný souhlas kupujícího, pokud bude použit tzv. režim reverse-charge.

Osvobození od DPH

DPH režim dodání nemovité věci řeší § 56 ZDPH. Prodej nemovité věci je zpravidla osvobozen od DPH.

Z pohledu ZDPH je osvobozeno následující dodání nemovitých věcí

Dodání pozemku, který netvoří funkční celek se stavbou pevně spojenou se zemí
Dodání pozemku jiného než stavebního
Dodání vybrané nemovité věci po 5 letech od vydání kolaudačního souhlasu nebo započetí užívání

Výše uvedené v krátkosti rozebereme. Pozemek ve funkčním celku je dle §48 odst. 3 ZDPH takový pozemek, který „slouží k provozu stavby pevně spojené se zemí nebo plní její funkce nebo který je využíván spolu s takovou stavbou.“ V případě rodinného domu to může být zahrada kolem domu nebo garáž stojící přes místní komunikaci, pokud v ní majitel domu parkuje svoje vozidlo.

Pojem stavební pozemek je také autonomním pojmem, který je definovaný v § 56 odst. 2 ZDPH. Jedná se o pozemek, který je nebo byl předmětem stavebních prací nebo správních úkonů nebo v jehož okolí jsou nebo byly prováděny stavební práce za účelem zhotovení této stavby. Informace GFŘ č.j. 6717/15/7000-20116-101206 ve znění dodatku č. 1 (dále jen Informace) tuto definice rozšiřuje a pod pojem stavební pozemek je možné přiřadit jakýkoli pozemek jež byl předmětem i například pouze změny územního plánu. Dle naší zkušenosti je takovýto rozsah až příliš široký a správce daně v konkrétních případech takovéto pozemky mnohdy považuje za nestavební (z pohledu ZDPH). Vždy je třeba ale individuální posouzení.

U stavebního pozemku je třeba myslet i na rozhodnutí SDEU a pokud by se prodávající zavázal k demolici staveb stojících na pozemku, je třeba prověřit naplnění podmínek z judikátů C-461/08 Don Bosco a C-543/11 Woningstichting Maasdriel, zdali se i v takovémto případě nejedná o dodání stavebního pozemku (avšak v okamžiku prodeje tam stále může stát starší stavba).

ZDPH dále osvobozuje od DPH dodání vybrané nemovité věci po uplynutí časového testu. Vybraná nemovitá věc je definována v §56 odst. 5 ZDPH a jedná se o stavbu pevně spojenou se zemí, jednotku, inženýrskou síť, pozemek, který tvoří funkční celek se stavbou pevně spojenou se zemí, podzemní stavbu se samostatným účelovým určením nebo tzv. zhmotnělé právo stavby, jehož součástí je stavba pevně spojená se zemí.

Vybraná nemovitá věc musí být dle Informace hlavním cílem transakce a nemůže se tak jednat například prodej plotu s podezdívkou, který oplocuje pozemek (kupující chce daný pozemek pro zástavu, nikoli samotný plot.

Lhůta 5 let se počítá od první kolaudace nebo od kolaudace po podstatné změně stavby (definice podstatné změny stavby je obsažena v Informaci a jedná se např. o zvětšení podlahové plochy o 50% nebo nástavba o více než 1 patro nebo stavební úpravy přesahující 50% původní hodnoty – ve všech případech je ale vyžadováno kolaudační rozhodnutí / souhlas. Vždy se díváme v rámci časové osy na tu nejnovější kolaudaci a od ní počítáme lhůtu 5 let.

Zdanění DPH

V ostatních případech je daná transakce zdaněna. Jedná se především o dodání stavebního pozemku nebo dodání nové „stavby“.

Zdanění podléhá dle §56 odst. 6 ZDPH, v případě, že se tak prodávající rozhodne, i dodání vybrané nemovité věci, pokud doba od poslední kolaudace přesáhla 5 let. Pokud je kupující plátcem, tak tento postup je možné využít pouze v případě jeho souhlasu – a dává tedy smysl toto zakomponovat přímo do kupní smlouvy. Možná si pokládáte otázku, proč by někdo chtěl něco dobrovolně zdanit – odpovědí je postup uvedený v § 78 ZDPH a následujících týkající se úpravy odpočtu daně (bude rozebráno následně).

Režim DPH a sazba DPH

Klasický režim, který všichni známe, je odvod DPH prodávajícím. Zároveň se v případě dodání nemovitých věcí setkáváme i s tzv. režimem reverse-charge, kdy osobou odpovědnou za odvod DPH je kupující. Tento specifický režim se použije pouze v případě, kdy se dodává (plátcem DPH) plátci DPH vybraná nemovitá věc po lhůtě 5 let.

V ostatních případech (pokud plnění není osvobozeno od DPH) je použit klasický režim DPH a DPH odvání prodávající.

Co se týká sazeb, tak u dodání nemovitých věcí je možné použít (první) sníženou sazbu a základní sazbu DPH. Snížená sazba se uplatňuje v případech dle § 49 odst. 3 ZDPH při dodání

staveb pro sociální bydlení
pozemku, jehož součástí není jiná stavba než stavba pro sociální bydlení,
práva stavby, jehož součástí není jiná stavba než stavba pro sociální bydlení, nebo
jednotky, která nezahrnuje jiný prostor než obytný prostor pro sociální bydlení.

Stavby pro sociální bydlení jsou definovány v § 48 odst. 5 ZDPH a je zde apel na sociální charakter (i když celkem velkorysý) – byty do 120 m2 podlahové plochy, u rodinných domů do 350 m2 podlahové plochy a další stavby (dětské domovy, hospici atd.). Jelikož je snížená sazba DPH výjimkou ze základního pravidla, je třeba ověřit, že sníženou sazbu je možné v případě dodání nemovité věci použít.

Úprava (a vyrovnání) odpočtu dříve nárokované DPH při převodu nemovité věci

Při pořízení nemovité věci (ať ž nákupem nebo výstavbou) je obvykle nárokována velká částka DPH, ZDPH obsahuje mechanismy, které po delší období tuto DPH „hlídají“. Tato ustanovení řeší případy, kdy při pořízení nemovité věci je DPH nárokována nějakým způsobem a při následném dodání nemovitých věcí je režim DPH jiný.

Vyrovnání odpočtu DPH (viz §77 ZDPH) řeší situaci, kdy je nemovitá věc pořízena jako zásoba – obvykle s plným nárokem na odpočet DPH a následně by došlo k osvobozenému prodeji (prodej po vice než 5 letech po kolaudaci) – v takovém případě by bylo třeba vyrovnat (vrátit) dříve nárokovanou DPH.

Úprava odpočtu DPH při dodání nemovité věci je řešena v ustanovení §78 ZDPH a následujících, kdy nárok hlídáme 10 let. Při dodání nemovité věci ve lhůtě 10 let řešíme, jak „naložit“ s odpočtem DPH a mohu si ho poměrně donárokovat nebo ho musím poměrně doodvést.

Dodání nemovité věci jako převod obchodního závodu.

Obchodní závod a jeho definice je jednou z oblastí, kde se rozchází český právní pohled na danou věc a pohled ZDPH (resp. judikatura SDEU), což může mít závažné důsledky při přípravě smluv.

Dle § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník se obchodním závodem rozumí organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který slouží k provozování jeho činnosti a má se za to, že obchodní závod tvoří vše, co slouží k jeho provozu. To znamená že se jedná o souhrn jejího majetku a dluhů.

Obchodní závod není z pohledu ZDPH definován, a proto je třeba vycházet z rozhodnutí SDEU. V tomto kontextu je třeba zmínit následující judikaturu. Rozsudky C-651/11 X BV a C-17/18 Virgil Mailat definovaly, co je to obchodní závod (z pohledu nemovitých věcí). Novější judikatura C – 729/21 řeší prodej obchodního centra včetně nájemních smluv a smluv souvisejících s provozem centra. Součástí převodu nebyla smlouva se správcem pojistná smlouva. SDEU v tomto případě judikoval, že se jedná o převod obchodního závodu za předpokladu, že převáděné složky jsou dostatečné k tomu, aby podnik mohl nezávisle fungovat.

Prodej obchodního závodu se dle § 13 odst. 7 písm. a) ZDPH a § 14 odst. 5 písm. a) ZDPH nepovažuje za dodání zboží nebo poskytnutí služby, a proto se při převodu obchodního neuplatňuje DPH. Prodávajícímu zůstává zachován odpočet DPH, který si uplatnil při pořízení nebo zhodnocení majetku, který je součástí závodu a nesnižuje tento odpočet daně.

Pokud kupující není plátcem DPH ZDPH stanovuje v § 6 odst. 1 písm. b) tak, že „Osoba povinná k dani je plátcem ode dne nabytí majetku, pokud nabývá tento majetek od plátce nabytím obchodního závodu.“ V tomto případě není směrodatný obrat kupujícího a musí po nabytí majetku tímto způsobem podat do 15 dnů přihlášku k registraci plátce.

Nesprávné vyhodnocení předmětu převodu – záměna režimu zdaněného prodeje nemovitosti vs. prodeje závodu – má z pohledu DPH velké dopady.

Prodej považován za zdanitelný prodej nemovité věci, ale jednalo se o závod
- Prodávající – odvedl nesprávně DPH, bude si nárokovat od správce daně, bez negativních dopadů
- Kupující – nárokoval si neoprávněně DPH – nutné vrátit odpočet správci daně, nutné doplatit sankce (především úrok z prodlení)
Prodej považován za závod, ale jednalo se o zdanitelný prodej nemovité věci
- Prodávající – neodvedl DPH, nutné doplatit spolu se souvisejícími sankcemi
- Kupující – bude si moci dodatečně nárokovat DPH – nutné vyhodnotit dle obecných principů

Závěr

DPH používá vlastní definice, které se v mnoha situací liší od definic dle dalších českých předpisů a proto některé situace mohou být vyhodnoceny odlišně. Zároveň režim DPH při převodu nemovitých věcí je různorodý – plnění může být zdanitelné, tak osvobozené od DPH, dále i z pohledu toho, kdo odvádí DPH, tak i z pohledu toho, jakou sazbu DPH použít.

Ing. Jan Tecl, PhD.,
daňový poradce a partner

Martin Ziba,
asistent daňového poradce

EKP Advisory, s.r.o.

Senovážné náměstí 992/8
Praha 1, 110 00

Tel.: + 420 273 139 330
Email: jan.tecl@ekp.cz

[1] Viz. >>> zde.

Ing. Jan Tecl, PhD., Martin Ziba (EKP Advisory) 11.12.2023

Řízení o nařízení odstranění stavby podle nového stavebního zákona.

Až 10 % staveb v ČR bylo podle dosavadní právní úpravy povolováno v režimu dodatečného povolení stavby, jen zlomek těch, které stavební úřad nařídí odstranit, je skutečně odstraněno. Příčinou tohoto stavu byla komplikovaná úprava vnořeného řízení o dodatečném povolení stavby, rezignace úřadů na výkon rozhodnutí z finančních důvodů a neprojednávání přestupků. Jak na tyto problémy reaguje nový stavební zákon?

Jedno řízení

Nová právní úprava odstraňuje některé problémy týkající se řízení o odstranění stavby podle § 129 starého stavebního zákona. Tím zásadním je odstranění tzv. vnořeného řízení o dodatečném povolení stavby, které v praxi činilo obtíže. Nově je řízení o dodatečném povolení stavby součástí řízení o dodatečném povolení stavby, což je výslovně uvedeno v § 255 odst. 4 nového stavebního zákona (dále bude v článku odkazováno již je na jeho konkrétní ustanovení). Tato nová úprava nepochybně snižuje dosavadní obstrukční možnosti stavebníků nelegálních staveb.

Problematické aspekty řízení

Málokterá úprava řízení v rámci nového stavebního zákona prodělala v rámci legislativního procesu tak turbulentní vývoj jako řízení o odstranění stavby. Řízení o odstranění stavby bylo živě diskutováno. Ve schválené úpravě NSZ však nakonec nadále přetrvávají problematická místa.

Vzhledem k tomu, že řízení o dodatečném povolení stavby je součástí řízení o nařízení odstranění stavby (§ 255 odst. 4), jedná se procesně o jedno řízení. Zákonodárce však neuváženě stanovuje okruh účastníků tohoto řízení ve dvou různých ustanoveních. Okruh účastníků řízení podle § 250 odst. 2 (účastníci řízení o odstranění stavby) je přitom mírně odlišný od okruhu účastníků vymezených § 254 odst. 5 (účastníci řízení o dodatečném povolení stavby). Dle § 250 odst. 2 je oproti § 254 odst. 5 navíc účastníkem řízení o odstranění stavby obec (vlastník odstraňované stavby, není-li stavebníkem, do okruhu účastníků dle komentovaného ustanovení spadá, neboť je zároveň vlastníkem pozemku se stavbou). Obec tedy je bezesporu účastníkem řízení o odstranění stavby. Ani po podání žádosti o dodatečné povolení stavby však nelze okruh účastníků “jednotného” řízení redukovat a obec bude v řízení i nadále účastníkem. Obec se tak jistě tak může odvolat jak do výroku, kterým se stavba nařizuje odstranit, tak i do výroku, kterým se stavba odstranit nenařizuje pro neprokázání výchozích předpokladů (důvodného podezření).

Zákonodárce dále nestanovil, že se při dodatečném povolování stavby má užít rovněž § 228 upravující rozhodování o výjimce z požadavků na výstavbu společně v jednom řízení o povolení záměru. Podle všeho jde o nedůslednost zákonodárce a ustanovení § 228 je tak třeba analogicky aplikovat i v tomto řízení, a to v případě, že bude projednávána výjimka z požadavků na umisťování staveb, u níž byl doložen souhlas výjimkou dotčených účastníků řízení (§ 256 odst. 2).

Přísnější podmínky pro dodatečné povolení stavby

Jako pozitivní lze nepochybně označit podmínky pro dodatečné povolení stavby podle § 256 odst. 1, které zpřísňují dodatečné povolení nelegální stavby. Stavba nesmí vyžadovat rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů podle jiného právního předpisu. Stavba dále nesmí vyžadovat povolení výjimky z požadavků na výstavbu, zde je ale třeba podotknout, že tuto podmínku změkčuje § 256 odst. 2 připouštějící se souhlasem dotčených třetích osob projednání výjimky z požadavků na umisťování staveb. Toto ustanovení významně posiluje pozici vlastníků sousedních nemovitostí, neboť. dodatečně nelze legalizovat řešení v rozporu s platnou právní úpravou obecných požadavků na umisťování staveb bez souhlasu toho, jehož práva mohou být záměrem dotčena, což je krok správným směrem. Třetí podmínkou je, aby povinný prokázal, že uhradil ve stanovené lhůtě pokutu za přestupek podle stavebního zákona spočívající v tom, že provedl stavbu bez povolení nebo v rozporu s ním, byla-li taková pokuta uložena, což by mělo být pravidlem.

Problémy soustavy stavebních úřadů

Obecným problémem vedení řízení o odstranění stavby je personální obsazení stavebních úřadů. Tento typ správního řízení je již procesně poměrně náročný a vyžaduje vyšší „procesní schopnosti“ a kvalifikaci oprávněných úředních osob. Nejedná se již o běžnou agendu stavebních úřadů, ale v těchto typech řízení se účastníci řízení aktivně brání, zpravidla prostřednictvím advokátů. To klade na výkon této agendy procesně vyšší nároky a pro úspěšné řešení těchto typů řízení se předpokládá úřední aparát s právním vzděláním, případně s právním zázemím v rámci úřadu. Na malých obcích však není myslitelné toto zajistit. Stejně tak není reálné, aby malé stavební úřady platily nákladné právní služby.

Řešením mohla být reforma soustavy spočívající v redukci počtu stavebních úřadů a vytvoření větších pracovních kolektivů s kvalifikovanějším personálem. Na tuto reformu však zákonodárce nakonec rezignoval. Zhruba polovinu stavebních úřadů tak budou i nadále tvořit stavební úřady o 1-2 úřednících zpravidla středoškolsky vzdělaných. Tento problém částečně řeší zavedení apelace v odvolacím řízení. V souladu s § 262 se princip apelace zakotvený v § 225 odst. 1 uplatní i v řízení o odstranění stavby.

Problém personálního vybavení stavebních úřadů a rezignace na smysluplnou reformu soustavy stavebních úřadů se však promítá nejen do řízení o odstranění stavby a otázky výkonu rozhodnutí v něm vydaného, ale nejvíce viditelný bude v otázce řešení přestupků podle stavebního zákona. I kvalitní „zúřadování“ přestupku již dnes na oprávněnou úřední osobu klade zvýšené procesní nároky, které nebude stávající úřední aparát na malých stavebních úřadech ve své většině schopen splnit (viz dále).

Výkon rozhodnutí

Zásadní příčinou dosavadní stavební nekázně je skutečnost, že stavební úřady v podstatě ve své většině rezignovaly na výkon svých rozhodnutí o nařízení odstranění stavby a stavebníci tak necítili žádný tlak postupovat při zhotovování staveb v souladu s právem.  Samosprávy nebyly dlouhodobě ochotné poskytovat finanční prostředky na agendu výkonu rozhodnutí. Například veřejný ochránce práv opakovaně kritizoval stav, kdy stavební úřady nemají materiální podmínky pro výkon svých rozhodnutí. V reakci na tuto kritiku sice vznikly dotační programy, šlo však o řešení rozhodovací praxi vzdálené, nefunkční a do praxe se příliš nepromítlo. Výkon rozhodnutí je tak v podmínkách České republiky v zásadě stále mimořádnou událostí.

Je otázkou, zda nový stavební zákon situaci s ne/realizací výkonů rozhodnutí výrazněji zlepší, když personální problém přetrvává a výkon rozhodnutí mají nadále primárně financovat obecní samosprávy, které se teprve následně mohou domáhat úhrady nákladů po Ministerstvu pro místní rozvoj (§ 261 odst. 2).

Nová právní úprava alespoň umožňuje přenést břemeno exekučních nákladů za odstranění stavby z obcí na stát, avšak až v konečném důsledku. Tato varianta byla dlouhodobě diskutována v rámci legislativního procesu. Finální podoba stavebního zákona nakonec situaci radikálně nemění. I nadále totiž ponese břemeno exekučních nákladů primárně územní samosprávný celek, jehož stavební úřad rozhodnutí vydal. Ministerstvo by podle nové právní úpravy mělo na základně bezvadné žádosti, uhradit až územní samosprávou účelně vynaložené náklady vzniklé při provedení náhradního výkonu rozhodnutí o nařízení odstranění stavby nebo terénní úpravy, pokud stavební úřad usnesením podle § 119 odst. 4 správního řádu uložil povinnému zaplatit předem potřebné náklady na provedení exekuce a povinný tyto náklady nezaplatil. Jaká bude praktická aplikace tohoto ustanovení je otázkou; jisté je jen to, že zákonodárce zde pro postup ministerstva nestanovil žádnou lhůtu.

Přestupkové řízení

Zahájení řízení o přestupku souběžně se zahájením řízení o odstranění stavby je podle nové právní úpravy podstatné s ohledem na výše rozebíraný § 256 odst.1 písm. c), který stanoví, že podmínkou pro dodatečné stavební povolení nelegální stavby je uhrazení pokuty ve stanovené lhůtě. V rámci dodatečného povolení stavby musí tedy stavební úřad v rámci odůvodnění svého rozhodnutí posoudit i splnění této podmínky.

Její zavedení je nepochybně krok správným směrem a zvyšuje tlak na stavebníky realizující nelegální stavby. I do této problematiky se však negativně promítá systémový personální problém. Při zachování stávajícího počtu 700 stavebních úřadů a zachování zhruba poloviny z nich jako tzv. malých stavebních úřadů na obcích základního typu či obcí s pověřeným stavebním úřadem je již nyní zřejmé, že na těchto úřadech zejména (a nejen na nich) nebude zpravidla žádná oprávněná úřední osoba splňující kvalifikační požadavky k projednání přestupku. Je třeba znovu připomenout, že tyto tzv. malé stavební úřady jsou zpravidla personálně obsazeny 1-2 středoškolsky vzdělanými úředníky, kteří budou patrně splňovat kvalifikační požadavky podle § 30a nového stavebního zákona. Nicméně ty jsou odlišné od kvalifikačních požadavků podle § 111 přestupkového zákona, byť tyto byly s účinností k 1. 1. 2022 zákonem č. 417/2021 Sb. zmírněny v podstatě na vykonání zkoušky odborné způsobilosti na úseku přestupků. Nicméně přesto budou v rámci České republiky dle názoru autorů existovat správní obvody, kde se přestupková řízení projednávat budou a rovněž obvody, kde projednání přestupků není a nebude možné z personálních důvodů. V takovém případě se uplatní poslední část souvětí § 256 odst.1 písm. c) stavebního zákona, pokuta nebude uložena a stavebník tedy nebude povinen splnit podmínku pro dodatečné povolení stavby uhrazením pokuty ve stanovené lhůtě.

Stát tak již ze samé podstaty právní úpravy nebude schopen zajistit jednotný výkon státní správy v této oblasti právní úpravy v rámci území státu. Budou správní obvody, kde černému stavebníkovi pokuta bude uložena a správní obvody, kde nikoliv. Tento stav v území existuje již nyní a šlo o jeden z důvodů, pro který bylo žádoucí v rámci reformy zredukovat počet stavebních úřadů na úroveň orgánů obcí s rozšířenou působností, které by v převážné většině adekvátní výkon státní správy byly schopny zajistit. Je iluzorní předpokládat, že na malých stavebních úřadech, které zpravidla představují největší personální slabiny systému, což se projevuje kupříkladu v úspěšnosti v rámci odvolacích řízení, budou tito úředníci schopni adekvátně a v potřebné kvalitě obsáhnout oblast stavebního řádu, přestupkového řízení, silničního hospodářství a ochrany životního prostředí. A je iluzorní si myslet, že tito úředníci budou v jedné osobě schopni vykonat několik potřebných zkoušek odborné způsobilosti. Ještě více se problém projeví při řešení personálních změn a náboru nových zaměstnanců.

Jak dodatečně povolit černé stavby vzniklé před účinností nového zákona?

U tzv. černých staveb, které vznikly před účinností nového stavebního zákona a stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby podle dosavadních předpisů, se uplatní § 330 odst. 1, který stanoví, že řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů.

Nový stavební zákon však neobsahuje přechodné ustanovení týkající se staveb, které vznikly před nabytím účinnosti nového zákona, avšak stavební úřad jejich existenci zjistí až po nabytí účinnosti nového zákona. V souvislosti s tím vznikají otázky, podle jaké právní úpravy postupovat? Jakkoliv důvodová zpráva naznačuje, že gestor návrhu zákona snad původně nepočítal s jeho aplikací na staré černé stavby dokončené před jeho účinností, výsledná podoba zákona tomu neodpovídá. Můžeme se jen domnívat, zda v rámci přípravných prací došlo k opomenutí zapracování hmotněprávních přechodných ustanovení, které by osud starých černých staveb výslovně řešily. Výsledkem legislativního procesu je nicméně úprava, v níž jediným k tématu se vztahujícím přechodným ustanovením je zmiňovaný § 330 odst. 1, který se však dotýká toliko zahájených řízení vedených ohledně starých černých staveb, nikoliv osudu těchto staveb jako takových.

Za této situace je nezbytné vnímat text § 250 odst. 1 písm. b) umožňující stavebnímu úřadu nařídit odstranění stavby provedené nebo prováděné bez povolení podle tohoto zákona (nebo v rozporu s ním) tak, že slovní spojení “podle tohoto zákona” neodkazuje výhradně na nový stavební zákon, nýbrž genericky na jakýkoliv stavební zákon, tedy i stavební zákony dřívější, již neúčinné. Již z hlediska prostého jazykového výkladu lze rovněž argumentovat tím, že stavba bez stavebního povolení postavená kdykoliv v minulosti nemá (a nemůže mít) povolení ani podle nového zákona. Text zákona tedy nebrání výkladové verzi, že komentovaná nová právní úprava se má vztahovat na všechny černé stavby, bez ohledu na datum jejich zhotovení.

Z hlediska teleologického (smyslu a účelu právních norem) se pak tento výklad jeví jako jediný možný. Stěží si lze představit, že úmyslem zákonodárce byla naprostá rezignace na ochranu veřejných zájmů a tiché zlegalizování všech černých staveb zhotovených před účinností komentované právní úpravy, které v řadě případů mohou zásadním způsobem porušovat či ohrožovat veřejné zájmy nejen na úseku stavebního práva, ale rovněž na úseku ochrany přírody a krajiny, památkové péče a dalších. Takové zásadní popření ochrany veřejného zájmu nelze dovodit ani z konečné podoby textu zákona, v němž absentují přechodná ustanovení, ani z výše citované jediné věty důvodové zprávy. Nová právní úprava je tak aplikovatelná jak na stavby zhotovené za její účinnosti, tak na stavby zcela dokončené v minulosti.

Jestliže se v odborné literatuře objevuje argumentace nálezem Ústavního soudu III. ÚS 611/01 (75/2002 Sb. n. u. ÚS) připomínajícím zásadu zákazu retroaktivity, nutno uvést, že citovaný nález se týkal oblasti správního trestání (byť ve věci nepovolené stavby) a nikoliv řízení o odstranění stavby jako sanačního opatření. Řízení o odstranění stavby nemá sankční povahu (nález Ústavního soudu I. ÚS 1956/19, 110/2020 Sb. n. u. ÚS). Zákaz retroaktivity trestněprávních norem tak na komentované ustanovení nelze vztahovat. Nadto z pohledu účelu řízení o odstranění stavby a jejího případného dodatečného povolení se nejedná o posuzování minulého jednání stavebníka optikou nové právní úpravy, nýbrž toliko o posouzení, zda stavba v době rozhodování správního orgánu stále existující disponovala a disponuje potřebnými oprávněními (vyžadovanými rovněž dle právní úpravy účinné v době jejího vzniku) a pokud nikoliv, zda splňuje podmínky dle současné (nové) právní úpravy pro její dodatečné povolení (viz dále).

Ani z hlediska principu ochrany důvěry občanů v právo pak nelze aplikaci nové právní úpravy na stavby vzniklé před její účinností vylučovat. V prvé řadě je nezbytné zdůraznit, že se v případě sanačního opatření se nelze dovolávat důvěry v právo ze strany osob, které právo samy nerespektovaly a stavbu v minulosti zhotovily v rozporu s právními předpisy platnými a účinnými v době výstavby, a které nadto ani následně neprojevily snahu stavbu legalizovat. Nutno souhlasit, že nová právní úprava je v určitém ohledu pro černé stavebníky objektivně nepříznivější (byť podmínka dobré víry stavebníka nakonec v zákoně nezůstala), když dle § 256 odst. 1, jak již bylo řečeno, stavbu nově nebude možno dodatečně povolit, pokud bude vyžadovat povolení výjimky ze zákazů podle jiného právního předpisu nebo povolení výjimky z požadavků na výstavbu (se zmírněním v odstavci druhém). Ani nové podmínky dodatečného povolení stavby však nepředstavují ústavněprávní problém a měly by být aplikovány rovněž na stavby zhotovené v minulosti. Pokud v mezidobí mezi skutečným provedením stavby a řízením o odstranění stavby došlo ke změně právních předpisů, které stavebníkovi uložily více povinností, musí tento nepříznivý stav nést stavebník, neboť to byl on, kdo způsobil protiprávní následek (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 167/2012).

Související judikatura:

NSS 9 As 167/2012

Každý, kdo stavbu zahájí, aniž má k dispozici pravomocné stavební povolení, se vystavuje nebezpečí, že bude podroben řízení o odstranění stavby. V tomto řízení je při posuzování veřejného zájmu v případě, kdy stavebník podá žádost o dodatečné povolení stavby, nutné vycházet z právního stavu, který tu je v době rozhodování o tomto dodatečném stavebním povolení. Pokud v mezidobí mezi skutečným provedením stavby a řízením o odstranění stavby došlo ke změně právních předpisů, které stavebníkovi uložily více povinností, musí tento nepříznivý stav nést stavebník, neboť to byl on, kdo způsobil protiprávní následek (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2006, č. j. 7 Ca 1/2005 – 33, publ. pod č. 1600/2008 Sb. NSS).

NSS 7 As 295/2018

Výše uvedené závěry však na nyní posuzovanou věc nedopadají, neboť v případě řízení o dodatečném povolení stavby zákon výslovně stanoví, že stavební úřad musí posuzovat soulad stavby s územně plánovací dokumentací. Je nutno zdůraznit, že stěžovatelé stavbu provedli bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem. Pro danou stavbu tedy nikdy neexistovalo pravomocné územní rozhodnutí nebo stavební povolení. Proto správní orgány postupovaly správně, když posuzovaly soulad povolované stavby s novým územním plánem, tedy podle skutkového a právního stavu platného ke dni vydání rozhodnutí stavebního úřadu. Námitka stěžovatelů, že nový územní plán měl zpětnou účinnost, proto není důvodná.

NSS 8 As 167/2019

Jestliže stěžovatel namítá, že v době, kdy se stavbou započal, byla v souladu s tehdy účinným územním plánem a nový územní plán by neměl být aplikován retroaktivně, je třeba uvést, že s danou námitkou se již zcela dostatečně vypořádal krajský soud. V tomto ohledu lze pouze zopakovat, že správní orgány rozhodují na základě skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí, nikoli v době podání žádosti, což se týká i územního plánu, z nějž při rozhodování vychází (viz rozsudky ze dne 25. 9. 2008, č. j. 6 As 23/2006-98, ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 As 73/2011-316, a ze dne 26. 2. 2015, č. j. 7 As 261/2014-42).

Důvodná nemůže být ani námitka stěžovatele, dle kterého byl postup správních orgánů v dané věci nepřípustně retroaktivní. Ve shodě se závěry krajského soudu lze poukázat na to, že stěžovatelem odkazovaná judikatura vychází z respektu k principům právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře, které jsou chráněny skrze zákaz zpětné působnosti právních norem i aktů (včetně územního plánu). Taková ochrana se ovšem vztahuje např. na osoby, které získaly v souladu se zákonem a původní územně plánovací dokumentací územní rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012-139). Stěžovatel však žádné správní rozhodnutí týkající se dané stavby nezískal a od počátku postupoval veskrze v rozporu se zákonem.

JUDr. Jiří Kubík, MBA
e-mail: kubik@plzen.eu

Mgr. David Slováček
e-mail: David.Slovacek@nssoud.cz

JUDr. Jiří Kubík, MBA,Mgr. David Slováček 08.03.2024