EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Jak napsat plánovací smlouvu dnes a po 1.7.2024.*
K obraně proti kolaudačnímu rozhodnutí (souhlasu) ve světle starého a nového stavebního zákona.*
Novela zákona o silničním provozu: Terapeutický program pro řidiče.*
Jak napsat plánovací smlouvu dnes a po 1.7.2024.
V praxi se v poslední době setkáváme s otázkami, jak správně sepisovat plánovací smlouvy, a to jak ze strany obcí a měst, tak i ze strany investorů. Důvodem je zejména zavedení tzv. veřejnoprávních plánovacích smluv do nového stavebního zákona, kdy však tyto smlouvy bude možné uzavírat až od 1.7.2024. Do té doby obce se stavebníky stále uzavírají „pouze“ inominátní smlouvy dle § 1746 občanského zákoníku. Objevuje se však otázka, zda bude možné tyto inominátní smlouvy uzavírat i po nabytí účinnosti předmětných ustanovení nového stavebního zákona?
Vedle toho se pak samozřejmě stále objevují dotazy, jak vhodně napsat plánovací smlouvu podle současné občanskoprávní úpravy. A na co by si obec měla dát pozor při uzavírání veřejnoprávní plánovací smlouvy od 1.7.2024? Na tyto otázky se pokusíme, alespoň v limitované podobě, odpovědět v níže uvedeném textu.
Jak vhodně napsat inominátní plánovací smlouvu dle OZ (z pohledu obce)
Jestliže obec potřebuje s investorem koordinovat výstavbu s jeho projektem související infrastruktury, která bývá podmínkou pro veřejnoprávní povolení stavby hlavního záměru investora, je v současné době inominátní plánovací smlouva dle občanského zákoníku téměř jedinou možností, jak postupovat. Předmětem tohoto typu smluv je obvykle závazek investora na své náklady zajistit výstavbu / rekonstrukci vybrané veřejné infrastruktury. Obec se na oplátku zavazuje k určité součinnosti, a to např. spolufinancováním nebo převzetím již dokončené stavby. Investor navíc získá souhlas obce pro vydání příslušného povolení k realizaci svého záměru. Jak však takovou smlouvu napsat, aby byla pro obec skutečně užitečná?
V prvé řadě je nutné dobře specifikovat záměr investora. Tím může být například stavba nové výrobní haly na jeho pozemku. Dále je nutné ve smlouvě správně a konkrétně popsat stávající infrastrukturu, která bude stavbou záměru dotčena. Následně musí být ve smlouvě uvedeno, jak má být tato stávající infrastruktura upravena, případně jakou novou infrastrukturu je třeba vystavět. Touto infrastrukturou může být například výstavba komunikace vedoucí k nově postavené hale a rekonstrukce přilehlých komunikací, tak aby zvládly zvýšený nápor vozidel obsluhujících novou výrobní halu.
V dalším kroku je třeba jasně a určitě specifikovat, kdo tuto infrastrukturu postaví, a kdo za to zaplatí. Výstavbu doporučujeme nechat na investorovi. Podle rozsahu výstavby nové infrastruktury (a dalších okolností) lze uvažovat o tom, že veškeré náklady ponese investor sám, nebo se na nich bude částečně podílet obec. Součástí závazku investora by mělo být i zajištění příslušné projektové dokumentace.
Kromě výše uvedeného je třeba investora dobře motivovat, aby své závazky z plánovací smlouvy řádně a včas splnil. Za tímto účelem musí být ve smlouvě stanoveny termíny, ke kterým má být ta která povinnost investora splněna spolu s ujednanou smluvní pokutou pro případ prodlení investora s plněním jeho smluvních závazků. Uvažovat lze také o sjednání záruky investora, jakými může být bankovní záruka, zástava nebo složení peněžní částky.
Velmi důležité je si ohlídat, k čemu se ve smlouvě zavazuje obec. Veškerá ujednání zavazující obec musí být co možná nejspecifičtější. Také je třeba pamatovat na to, že počínání obce je zásadně ohraničeno zákonnými předpisy a předepsanými schvalovacími procedurami. Smluvní povinnost tak musí být pro obec legálně splnitelná. Obec by se tak neměla zavazovat k obecným povinnostem, jako k poskytnutí „veškeré součinnosti“. Obec se také měla vyhnout takovým závazkům, které by se týkaly územního plánování. Často se setkáváme s požadavky investorů, aby se obec zavázala k úpravě územního plánu nebo naopak k jeho zakonzervování na určitou dobu.
Kromě toho, že je takový závazek pro obec příliš závazný, může být také důvodem pro neplatnost smlouvy vyřčené soudem. S ohledem na komplexnost a složitost problematiky uzavírání plánovacích smluv doporučujeme obcím vypracovat vnitřně závazná pravidla jednání s investory. Celý proces uzavírání těchto smluv potom může být daleko transparentnější a předvídatelnější, čímž se obec mimo jiné vyhne i diskriminačnímu jednání vůči jednotlivým investorům.
Veřejnoprávní plánovací smlouvy dle nového stavebního zákona
Jak je uvedeno výše, od 1.7.2024 dostanou obce nový nástroj v podobě možnosti s investory uzavírat veřejnoprávní plánovací smlouvy dle ust. § 130 a násl. nového stavebního zákona, dle kterého se má jednat o smlouvu uzavřenou mezi stavebníkem a obcí, městskou částí hlavního města Prahy nebo krajem nebo vlastníkem veřejné infrastruktury, na základě, které se smluvní strany zavážou k poskytnutí vzájemné součinnosti při realizaci ve smlouvě uvedeného záměru stavebníka.
Zcela zásadním rozdílem těchto smluv podle nového stavebního zákona oproti výše uvedeným smlouvám inominátním je jejich veřejnoprávní povaha. Je totiž třeba si uvědomit, že se tak tyto smlouvy budou posuzovat dle příslušných ustanovení správního řádu a nového stavebního zákona. V důsledku tak budou podléhat přezkumu správních soudů. Zcela odlišný bude také postup při vypovídání těchto smluv.
Čemu by se měla obec vyhnout
Samotné zákonné znění již nastiňuje obsah plánovací smlouvy dle nového stavebního zákona, když uvádí demonstrativní výčet možných závazků obce a investora vyplývajících z plánovací smlouvy. Pokud jsme výše varovali před obecným závazkem obce k součinnosti nebo před závazkem obce k vydání územně plánovací dokumentace, tak nový stavební zákon s těmito závazky výslovně počítá. Proto doporučujeme se takovým ustanovením ve smlouvě spíše vyhnout.
Zákon také počítá s tím, že by se obec mohla vzdát práva na uplatnění návrhů, opravných prostředků a vyjádření ve správních nebo soudních řízeních týkajících se záměru investora. Dle našeho názoru jde opět o příliš zbytečné svázání rukou obce. Pokud by takovýto závazek opravdu měl být součástí smlouvy, musí být obec dobře seznámena s podobou záměru, a navíc by měly být ve smlouvě určeny situace, za kterých by se takové ustanovení neuplatňovalo.
S ohledem na výše uvedené doporučujeme postupovat při uzavírání plánovacích smluv podle nového stavebního zákona velmi opatrně. Jakkoliv je zákonná úprava plánovacích smluv velmi žádaná, zůstává otázkou, zda pro obce úprava obsažená v novém stavebním zákoně není spíše komplikací. Zástupci obcí by měli mít vždy na paměti, že mají povinnost postupovat dle zásad dobrého hospodáře a vždy sledovat veřejný zájem.
Na závěr je třeba ale dodat, že se zástupci obcí nemusí nové úpravy obávat. Dle našeho názoru totiž přijetí úpravy plánovacích smluv nebrání obcím v tom, aby i nadále uzavíraly s investory inominátní smlouvy dle občanského zákoníku. Pokud totiž takovou smlouvu vhodně a pečlivě nastaví, tj. budou dostatečně pokryty zájmy dané obce, zůstává pro obec tato forma poměrně bezpečnou (v praxi ověřenou) a poměrně flexibilní variantou nastavení spolupráce s investorem.
Mgr. Oskar Blažek,
advokátní koncipient
VALOUCH SERVUS, advokátní kancelář s.r.o.
Rašínovo nábřeží 2000/78
120 00 Praha 2 – Nové Město
Tel.: +420 725 581 983
E-mail: info@vaselegal.cz
Mgr. Oskar Blažek (VALOUCH SERVUS) 30.05.2024
Důkazní břemeno při daňových sporech, aneb co všechno musíte správci daně prokázat u marketingových služeb?
Pokud vaše společnost, nebo vy sami v rámci podnikatelské činnosti využíváte marketingové služby, měli byste si dát pozor na to, jaké důkazní prostředky po vás může správce daně ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS) požadovat, abyste prokázali oprávněnost uplatnění příslušného nákladu jakožto daňově uznatelného, případně uplatněného nároku na odpočet DPH. Jak je to s takzvaným důkazním břemenem, tj. co prokazuje daňový subjekt a co správce daně? Přiblížíme podrobně v tomto článku.
Obecně platí, že v daňovém řízení leží břemeno tvrzení a břemeno důkazní na daňovém subjektu. To znamená, že je to daňový subjekt, který má primární povinnost prokázat veškeré skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních (např. v přiznání k dani z příjmů právnických osob nebo v přiznání k dani z přidané hodnoty). Tato povinnost je explicitně uvedena v § 92 odst. 3 daňového řádu, čímž zákonodárce stanovil základní rozsah důkazního břemene daňového subjektu v daňovém řízení.
Nicméně daňový subjekt není jediný, koho v daňovém řízení tíží důkazní břemeno. Dle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu je to správce daně, který prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Pokud správce daně své důkazní břemeno v daňovém řízení unese, tj. dle judikatury NSS kvalifikovaně vyjádří pochybnosti o věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti důkazních prostředků předložených daňovým subjektem za účelem prokázání skutečností tvrzených v daňovém tvrzení, přechází důkazní břemeno zpět na daňový subjekt.
V takovém případě je poté na daňovém subjektu, aby pochybnosti správce daně vyvrátil, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví, jiných povinných záznamů či tvrzení se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal jinými důkazními prostředky (např. výpovědí svědků).
Pokud však správce daně požaduje předložení dalších důkazních prostředků, aniž by jasně formuloval své pochybnosti o dosavadním tvrzení daňového subjektu, anebo jím tvrzené pochybnosti o správnosti daně uvedené v daňovém přiznání dostatečně neprokáže, lze označit postup správce daně stran přenášení důkazního břemene zpět na daňový subjekt za nezákonný.
Jak lze prokazovat daňovou uznatelnost (nárok na odpočet DPH) u nákladů na marketingové služby?
Jaká je aktuální praxe správců daně?
V rámci naší praxe se často setkáváme s tím, že naši klienti vynakládají nemalé finanční prostředky na marketingové služby, přičemž mají za to, že k prokázání nároku na odpočet DPH či daňové uznatelnosti nákladů vynaložených na tyto služby postačí předložit správci daně fakturu, případně smlouvu, objednávku či předávací protokol.
Bohužel tyto důkazní prostředky představují pouze nezbytný základ, který v případě daňové kontroly nemusí v žádném případě stačit. Dle našich zkušeností je aktuální praxe a přístup správců daně velmi extenzivní a formalistický, a to i v měřítku ostatních OECD zemí. V rámci daňových kontrol u nadnárodních korporací, u kterých jsme asistovali, lze jednoznačně konstatovat, že Česká republika a přístup naší daňové správy je aktuálně jedním z nejpřísnějších a že srovnatelné případy stran obsahu, částek a dokumentace, které jsou v některé jiné členské zemi EU místní daňovou správou akceptované, nemusí být akceptované daňovou správou v ČR.
Je proto nezbytné archivovat také veškerou související komunikaci s dodavatelem a další důkazní prostředky stran přijetí marketingových služeb, aby bylo možné správci daně dostatečně prokázat oprávněnost uplatnění daňového nákladu či nároku na odpočet DPH.
Další skutečností je, že správní praxe a přístup daňové správy se vyvíjí. Je třeba mít na paměti to, že správní praxe před pěti nebo deseti či více lety byla v mnoha směrech odlišná a že důkazní prostředky, které byly dříve dostačující, dnes dostačující nejsou a správci daně podpořeni vývojem judikatury vyžadují nové důkazní prostředky, které dříve vyžadované nebyly. Jedná se například o prokazování přiměřenosti výše ceny, prokazování ekonomického benefitu nákladů na reklamu apod.
Některé aktuální požadavky správců daně na prokazování daňové uznatelnosti mohou sice vyznívat extenzivně, dle našich zkušeností je nicméně naprostá většina toho, co aktuálně správci daně požadují, v souladu s existující četnou judikaturou správních soudů.
Prokazování daňové uznatelnosti nákladů (nároku na odpočet DPH) dle správních soudů
Správní soudy kladou na daňové subjekty poměrně vysoké nároky na prokazování daňové uznatelnosti nákladů (nároku na odpočet DPH) z přijatých marketingových služeb.
Níže uvádíme příkladem několik zajímavých situací, které posuzoval NSS.
Reklama na motokrosových závodech
V daném případě se jednalo o reklamu daňového subjektu na motokrosových závodech v ČR i zahraničí, přičemž logo daňového subjektu mělo být umístněné na dresu závodního jezdce, mimo jiné také na levém a pravém rameni a na samotné motorce. Poskytovatel reklamy zajišťoval reklamu daňového subjektu dle smlouvy také prostřednictvím dalších forem. Dle smlouvy byla reklama daňového subjektu uzavřena na sezónu. Jezdec se však v průběhu sezóny zranil a nemohl poskytovat reklamu v plném rozsahu dle uzavřené smlouvy, přičemž smlouva na tuto situaci nemyslela.
Správce daně následně zahájil daňovou kontrolu na DPH a svoji pozornost zaměřil mimo jiné právě na tato přijatá reklamní plnění. Dle správce daně nebylo prokázáno, že daňový subjekt přijal reklamní služby v rozsahu dle smlouvy, a to právě z důvodu zranění jezdce – nositele reklamy daňového subjektu. Daňový subjekt v rámci daňové kontroly i odvolacího řízení prokazoval správci daně, že i přes zranění jezdce obdržel reklamní služby v deklarovaném rozsahu, když jezdec poskytoval reklamu daňovému subjektu náhradním způsobem (např. nosil dres při rehabilitaci v posilovně, při návštěvě v bazénu, prezentoval logo daňového subjektu i na závodech, na kterých z důvodu zranění nezávodil). Tyto skutečnosti prokazoval daňový subjekt precizní fotodokumentací a návrhy na výslechy svědků, které toto jednoznačně potvrdily. Bohužel správce daně, ani krajský soud na tuto argumentaci neslyšel. Jinak to však viděl NSS, který dal daňovému subjektu za pravdu, že se mu podařilo prokázat, že jeho propagace i přes zranění jezdce probíhala, byť ne přímo na trati během závodů.
I přes výše uvedené však NSS uzavřel, že daňový subjekt nemá nárok na odpočet DPH z většiny přijatých reklamních plnění, protože z předložených důkazů nevyplývalo, že by docházelo k propagaci daňového subjektu prostřednictvím loga umístěného na levém a pravém rameni dresu, přestože byl daňovým subjektem předložen schválený vizuál dresu a motorky s logem daňového subjektu, který logo na levém a pravém rameni neobsahoval. NSS neuznal, že by vizuál představoval změnu smlouvy, která tuto formu reklamy daňového subjektu původně předvídala.
Reklama na internetu
V daném případě byla sporná otázka, zdali daňový subjekt prokázal, že skutečně přijal reklamu (PPC reklama v systému Google AdWords; analýza a optimalizace klíčových slov) v tvrzeném rozsahu, a tedy zda jsou náklady na reklamu daňově uznatelné.
Daňový subjekt za účelem prokázání rozsahu přijaté reklamy dokládal výpisy ze systému Google AdWord, které však NSS neosvědčil jako důkazy prokazující rozsah přijatých reklamních služeb. Dle NSS se jednalo o prosté záznamy dat, které samy o sobě nemohly prokázat faktické přijetí reklamy.
Podle NSS tak bylo nezbytné, aby daňový subjekt doložil přijetí reklamy také prostřednictvím snímků obrazovky, které zachytí reklamu přímo na internetovém vyhledávači Google. Ostatně pokud je reklama poskytována výhradně online, neexistuje jiný způsob, jak ji zachytit, než snímkem obrazovky. Přestože daňový subjekt snímky k jednotlivým daňovým dokladům předložil, nemohly dle NSS prokazovat rozsah přijetí reklamních služeb, protože všechny snímky byly totožné a objevovaly se na nich vždy totožné údaje (jak údaje časové u jednotlivých vyhledaných stránek, tak údaje v úvodu stránky o počtu vyhledaných výsledků).
V této souvislosti NSS uvedl, že nerozumí, proč daňový subjekt opakovaně přijímal potvrzení o provedené reklamě v podobě snímků, které se zjevně navzájem nelišily ani nebyly opatřeny standardním datem. Dle NSS by si osoba jednající s péčí řádného hospodáře kontrolovala, zdali jí byla poskytnuta reklama ve statisícové hodnotě, a případě by si zvolila či od dodavatele požadovala jiný způsob dokumentace.
NSS tedy neosvědčil náklady vynaložené na reklamu jako daňové uznatelné.
Reklama na fotbalových stadionech
Jádrem sporu byla otázka, zdali daňový subjekt unesl důkazní břemeno stran uskutečnění jím deklarovaných výdajů na světelnou a statickou reklamu na fotbalovém stadionu a v obchodním domě. Konkrétně se jednalo o případ, kdy finanční správa zpochybňovala skutečný rozsah reklamy, resp. měla pochybnosti o tom, zdali světelná reklama, resp. statická reklama byla vyvěšena po dobu, za kterou daňový subjekt hradil deklarovaným dodavatelům.
Dle NSS ani daňovým subjektem předložené fotografie (nebylo z nich však patrné, že byly skutečně pořízeny v různých měsících a na různých, konkrétně identifikovatelných místech), ani svědecké výpovědi neprokázaly, že daňový subjekt obdržel reklamní plnění v deklarovaném rozsahu. Ačkoliv se NSS vyjádřil, že daňový subjekt nemusí prokazovat poskytnutí každé jednotlivé části reklamní služby, když v daném případě šlo o odvysílání periodicky se opakujícího reklamního spotu v několika městech po dobu několika měsíců. Nicméně to neznamená, že daňový subjekt může na prokázání rozsahu poskytnuté reklamy rezignovat.
Dle NSS si daňový subjekt mohl zařídit interní kontrolní systém, dle kterého by jeho zaměstnanci průběžně kontrolovali poskytování reklamní služby v namátkově určených intervalech na různých místech, na kterých měla být reklama poskytována. Ideálně by o této kontrolní činnosti měla být vedena také evidence, kterou by bylo možné v případě potřeby předložit správci daně společně s návrhy na výslech svědků, kteří kontrolní činnost prováděli.
Pokud si však daňový subjekt takovouto interní kontrolu reklamy nezajistil, jde to k jeho tíži. Navíc NSS shledal investici daňového subjektu do reklamy ve výši cca 30 % jeho přiznaných ročních příjmů jako krajně nestandardní, když světelná reklama byla vysílána v noci, nebyla zacílena na konkrétní okruh zákazníků, přičemž reklama na fotbalovém stadionu nemusela být ani dobře viditelná.
Z výše uvedených důvodu NSS posoudil náklady na reklamu jako daňově neuznatelné.
Závěr
V návaznosti na výše uvedené je zřejmé, že nejen správce daně, ale i správní soudy kladnou poměrně vysoké nároky na podnikatele, aby si za účelem prokazování přijetí (nejen) marketingových služeb zajišťovali dostatečné a detailní důkazní prostředky. Navíc je také nutné vždy myslet na (očekávaný) ekonomický přínos vynaloženého nákladu pro daňový subjekt.
Úspěch správce daně v soudním řízení bývá často založen na tom, že daňový subjekt nedokáže vysvětlit, proč k poskytování marketingových služeb zvolil právě konkrétního dodavatele, proč nevyhodnotil více cenových nabídek, resp. proč akceptoval nabídku, která zdaleka nepatřila mezi cenově nejvýhodnější, jak docházelo (případně proč nedocházelo) ke kontrole poskytnutí objednaných služeb a jak byla (případně proč nebyla) průběžně vyhodnocována efektivita těchto ( často poměrně nákladných) služeb.
I když lze samozřejmě namítat plnou smluvní volnost v obchodně-závazkových vztazích, která je bez pochyb neomezitelným právem zúčastněných subjektů, správní soudy opakovanou a konzistentní judikaturou nastavily pro daňové účely odlišná pravidla týkající se důkazních prostředků k prokázání zahrnutí příslušných nákladů do základu daně DPPO (nebo uplatnění odpočtu DPH na vstupu).
Pokud budou daňové subjekty odpovídajícími důkazními prostředky disponovat, nebudou v konečném důsledku zaskočeny požadavky správce daně, resp. nároky správních soudů na kvalitu důkazních prostředků předkládaných v daňovém řízení. Vždy totiž platí zlaté pravidlo – „Kdo je připraven, neměl by být ohrožen.“
Myslete proto vždy na kvalitní smluvní úpravu s poskytovatelem reklamy, mějte ošetřenou kontrolu poskytovaného plnění, nejlépe také povinnost poskytovatele dodat objednateli předem dohodnuté a vydefinované důkazní prostředky a v případě jakékoliv změny nejen rozsahu plnění je vhodné tuto změnu promítnout např. do dodatku ke smlouvě. Takto postupovat je vhodné od prvopočátku. Případy, kdy daňový subjekt shromáždění důkazních prostředků zanedbá, v rámci daňové kontroly dostatečné důkazní prostředky nepředloží a následně předkládá doplňující důkazní prostředky až v rámci odvolání nebo případné správní žaloby, není ideální a výrazně oslabuje postavení daňového subjektu v daném sporu.
Mgr. Ing. Martin Pecha,
senior advokát
JUDr. Josef Žaloudek,
partner
HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář
Florentinum, recepce A
Na Florenci 2116/15
110 00 Praha 1
Tel.: +420 255 000 111
Fax: +420 255 000 110
e-mail: office@havelpartners.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Ing. Martin Pecha, JUDr. Josef Žaloudek (HAVEL & PARTNERS) 03.06.2024
K obraně proti kolaudačnímu rozhodnutí (souhlasu) ve světle starého a nového stavebního zákona.
V oblasti stavebního práva je již několik měsíců v účinnosti nový ústřední předpis, a to zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, s výjimkou některých ustanovení, která nabyla účinnosti dříve. Nehledě na nově účinný stavební zákon, je před správními soudy nadále většina žalob posuzována optikou „původního“ zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Mezi těmito spory pak najdeme řadu stavebních záměrů, které skončily před správními soudy až ve fázi jejich kolaudace, ať už záměrně nebo z důvodu opomenutí uplatnění práv v předchozích řízení.
Kolaudaci lze na úvod stručně charakterizovat jako postup stavebního úřadu či pomyslné poslední razítko, které většina staveb musí obdržet poté, co jsou realizovány, a předtím, než začnou být užívány k danému účelu. Původní úprava dále rozlišovala mezi kolaudačním souhlasem a rozhodnutím[1], v novém stavebním zákoně institut kolaudačního souhlasu nenalezneme[2] a výsledkem kolaudace je proto vždy kolaudační rozhodnutí. Nejprve však k možné obraně v kolaudaci podle staré právní úpravy, která postupem času doznala řady změn.
Změny v přístupech přezkumu v průběhu historie
Za první zásadní změnu považuji vydání usnesení rozšířeného senátu kasačního soudu ve věci Kopřivnické vzorkovny[3] v roce 2012, kterým byla sjednocena nejednotná judikatura správních soudů v otázce možného soudního přezkumu souhlasů vydaných podle staré právní úpravy, tedy i souhlasu kolaudačního. Rozšířený senát zde dovodil, že pro absenci formy nelze tyto úkony považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. Připustil však, že vydáním nezákonného souhlasu mohou být třetí osoby zkráceny na svých právech (procesních i hmotných), a proto musí být proti souhlasům zajištěna soudní ochrana. Tou cestou bylo dle názoru kasačního soudu řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu. Správní soud v takovém řízení mohl zakázat stavebnímu úřadu vycházet z nezákonného souhlasu v další úřední činnosti, případně přikázat obnovení stavu před vydáním nezákonného souhlasu postupem dle § 156 odst. 2 správního řádu.
Na Kopřivnické vzorkovny navázal zákonodárce novelizací stavebního zákona.[4] Novela provedená zákonem č. 350/2012 Sb. včlenila zvláštní pravidla pro přezkum souhlasů. Doposud totiž starý stavební zákon přezkum souhlasů nijak explicitně neupravoval.[5] Novelizované znění přímo odkazuje na použití ustanovení správního řádu o přezkumném řízení. Zároveň byla stanovena jednoletá lhůta pro zahájení přezkumného řízení, a to ode dne, kdy souhlas nabyl právních účinků.
Kasační soud vzal v potaz Kopřivnické vzorkovny a zmíněné novelizace stavebního zákona v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 9. 2019, čj. 1 As 436/2017-43, č. 3931/2019 Sb. NSS. Nepřímou úlohu zde sehrál i Ústavní soud.[6] V usnesení dospěl rozšířený senát k zásadnímu verdiktu, a to že soudní ochrana poskytovaná proti těmto souhlasům v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu nesplňuje požadavky na efektivnost poskytované soudní ochrany. Účinná soudní ochrana naopak může být poskytnuta v řízení o žalobě proti rozhodnutí.
Od této doby je pak kolaudační souhlas považován za rozhodnutí správního orgánu dle § 65 odst. 1 s. ř. s.[7], proti kterému (tak jako proti kolaudačnímu rozhodnutí) může žalobně legitimovaná osoba brojit standardní žalobou proti rozhodnutí.
Třetí osoby (včetně veřejnosti a enviromentálních spolků), tedy žalobně nelegitimované osoby, pak mohou podat podnět k zahájení přezkumného řízení, které je však zahajováno z moci úřední. Právo na zahájení přezkumného řízení proto těmto podatelům nenáleží. K přezkumnému řízení je pak příslušný správní orgán nadřízený stavebnímu úřadu, který souhlas vydal.[8] A jak již bylo zmíněno, od 1. 1. 2024 je v plné účinnosti nový ústřední předpis stavebního práva, a to zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon.
Rozdíly v úpravě
V obou případech, tím myšleno v rámci soudního přezkumu i v rámci přezkumného řízení, musí podatel argumentačně napadnout správnost a zákonnost přímo kolaudačního souhlasu (rozhodnutí). Kolaudační řízení není další řízení, ve kterém je možné uvádět námitky, které, stručně řečeno, měly zaznít v územním a stavebním řízení. Mám však za to, že původní úprava umožňovala osobám v kolaudaci brojit proti kolaudačnímu souhlasu (rozhodnutí) více, než je tomu za nového stavebního zákona, což je zjevné z již samotného porovnání obsahu právní úpravy.
Podle § 122 odst. 3 starého stavebního zákona: „Je-li žádost o kolaudační souhlas úplná a dokončená stavba, popřípadě část stavby schopná samostatného užívání, je v souladu s povolením stavby a dokumentací, nebo ověřenou projektovou dokumentací, v souladu se stanovisky nebo závaznými stanovisky, popřípadě rozhodnutími dotčených orgánů, byla-li vydána podle zvláštních právních předpisů, jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu a skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život nebo zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí, stavební úřad vydá do 15 dnů ode dne provedení závěrečné kontrolní prohlídky kolaudační souhlas, který je dokladem o povoleném účelu užívání stavby.“
Podle § 233 odst. 1 nového stavebního zákona: „V kolaudačním řízení stavební úřad posoudí, zda skutečné provedení stavby, popřípadě její části, kterou lze užívat samostatně, je v souladu s povolením.“
Obě úpravy shodně ukládají stavebnímu úřadu v kolaudaci posoudit, zda je stavba v souladu s povolovacím rozhodnutím. V čem se však rozcházejí, je to, v jaké fázi realizace stavby by se mělo posuzovat ohrožení zákonem chráněných statků a soulad se stanovisky a rozhodnutími dotčených orgánů.
Zjistil-li stavební úřad podle staré úpravy v kolaudaci nedostatky svědčící o tom, že provedení stavby nebo její užívání může ohrožovat mj. život, veřejné zdraví, bezpečnost, životní prostředí nebo jiné zákonem chráněné hodnoty, kolaudační rozhodnutí či souhlas nevydal a naopak užívání stavby zakázal nehledě na to, že stavba byla provedena v souladu s povolením a dokumentací. Na tom nic nemění skutečnost, že se stavební úřad o nedostatcích stavby, které brání její kolaudaci, dozvěděl např. z nezávazného stanoviska správního orgánu, od kterého se může odchýlit.[9] Ve zmíněném rozsudku č. j. 10 As 102/2021-35 kasační soud souhlasil se závěrem krajského soudu, který přihlédl k nezávaznému stanovisku Policie ČR. Ta v kolaudaci upozornila na negativní dopad stavby na bezpečnost a plynulost silničního provozu, neboť stavba nebyla připojena pomocí odbočovacího a připojovacího pruhu na dopravní komunikaci. Správní soudy tak v závěru shledaly rozhodnutí o zákazu užívání stavby, vydané v kolaudačním řízení, v souladu se zákonem.
Obdobně na věc nahlédl kasační soud v nedávném rozsudku ze dne 29. 11. 2023, č. j. 7 As 61/2022-101. V dané věci krajský soud shledal kolaudační souhlas vydaný v režimu staré právní úpravy nezákonný mimo jiné z toho důvodu, neboť ačkoliv napojení stavby na kanalizační soustavu proběhlo v souladu s projektovou dokumentací a stanovisky, čistička odpadních vod (ve vlastnictví obce) již neměla dostatečnou kapacitu pro stěžovatele, pročež s ním obec odmítla uzavřít smlouvu o odvádění odpadních vod. Kasační soud zde rozsudek zrušil a krajskému soudu v rámci závazného právního názoru přikázal posoudit, zda žalobkyně (obec) v rámci kolaudace uvedla a doložila natolik pádné důvody, které by prokazovaly, že v případě napojení stěžovatele na kanalizaci buďto nebyly dodrženy obecné požadavky na výstavbu, nebo došlo k ohrožení zákonem chráněných statků, konkrétně života a veřejného zdraví, života nebo zdraví zvířat, bezpečnosti anebo životního prostředí. Jinými slovy aby mohl být kolaudační souhlas shledán nezákonným z důvodu neuzavření soukromoprávního ujednání se žalobkyní, musela by nastalá situace svou intenzitou dosáhnout závažnosti předvídané výše citovaným rozsudkem č. j. 10 As 102/2021‑35. To však krajský soud doposud neposoudil.
Zcela jinak je tomu v případě nového stavebního zákona. Nově se při kolaudaci stavby již neposuzuje ohrožení zákonem chráněných statků, neboť se jedná o jeden z technických požadavků na stavby při jejich navrhování a provádění, konkrétně jde o požadavky na ochranu zdraví a životního prostředí.[10] Tedy související námitky je nutné uplatnit dříve, a to v řízení o povolení záměru. V rámci kolaudace se ani posuzuje soulad stavby se stanovisky a rozhodnutími dotčených orgánů, neboť tato otázka je rovněž řešena již v řízení o povolení záměru.[11] Ačkoliv nový stavební zákon oproti svému předchůdci explicitně neuvádí možnost přezkoumat kolaudační rozhodnutí v rámci přezkumného řízení, mám za to, že je institut zachován postupem uvedeným ve správním řádu.
Závěr
Srovnáním starého a nového stavebního zákona lze bezesporu konstatovat, že zákonodárce se v případě přípustných námitek při kolaudaci řídí heslem „co nebylo namítáno tehdy, nemůže být namítáno nyní“. Okruh námitek, které bylo možné uplatnit v režimu starého stavebního zákona a který již tak byl omezený, se ještě více zmenšil. Nyní by tedy mělo být v režimu nového stavebního zákona možné při soudním přezkumu a v přezkumném řízení namítat toliko to, že stavba nebyla provedena tak, jak ji předpokládá související povolení. Mám však za to, že doba realizace stavby od podání žádosti po její provedení se může často natáhnout na řadu let, respektive taky tomu bylo doposud, a to i s ohledem na délku souvisejících soudních řízení. V mezidobí, mezi povolením a kolaudací stavby, mohou nastat okolnosti[12], které by v režimu starého stavebního zákonu mohly zapříčinit zrušení kolaudačního rozhodnutí či souhlasu nebo naopak zapříčinit rozhodnutí o zákazu užívání stavby. Ty však již nově pravděpodobně nebude možné úspěšně namítat, alespoň aktuální znění nového stavebního zákona s tímto nepočítá. Uvidíme, jak se k tomu postaví praxe správních soudů, případně sám zákonodárce.
Ing. Mgr. Lukáš Gamovský
asistent soudkyně
Nejvyšší správní soud
[1] Obecně pokud žádost obsahovala nedostatky nebo stavba neodpovídala dokumentaci, stavební úřad zahájil kolaudační řízení. K tomu viz § 122 odst. 5 původního zákona.
[2] Resp. v přechodných ustanoveních podle § 330 odst. 10 platí, že kolaudační souhlas (vydaný podle původní úpravy) se považuje za kolaudační rozhodnutí podle tohoto zákona.
[3] Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010-76.
[4] Tím je myšlena změna právní úpravy provedená především zákonem č. 350/2012 Sb. a dále zákonem č. 225/2017 Sb.
[5] Bylo možné postupovat v souladu s § 156 odst. 2 správního řádu, týkající se přiměřeného použití ustanovení hlavy IX části druhé o přezkumném řízení.
[6] K tomu viz v nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18 a nález ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 12/17, ve věci „Nejmenování profesorem“.
[7] V případě daných souhlasů se tak praxe posunula k materiálně-formálnímu pojetí rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s. ř. s.
[8] Viz § 122 odst. 4.
[9] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2023, č. j. 10 As 102/2021-35.
[10] Srov § 148.
[11] Viz. § 182-227.
[12] Například to, že z důvodu délky celého procesu realizace stavby a souvisejících soudních řízení bude závazné stanovisko již několik let staré a nebude aktuální a stavební úřad o něj opře kolaudační rozhodnutí.
Ing. Mgr. Lukáš Gamovský 14.05.2024
Novela zákona o silničním provozu: Terapeutický program pro řidiče.
Rok 2024 je rokem mnoha změn v oblasti dopravy a silničního provozu, jelikož vstoupila v platnost novela zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jako “zákon o silničním provozu“), která s sebou přinesla nemalou řadu novinek a úprav, jejichž obsahové spektrum je velmi široké. Jednou z výrazných změn je i dlouho očekávané zavedení terapeutického programu pro řidiče, jenž je považován za významný nástroj pro snížení páchání dopravních deliktů a celkové zvýšení bezpečnosti na pozemních komunikacích.
Zákon č. 150/2023 Sb., a vyhláška Ministerstva dopravy č. 208/2023 Sb., které do našeho právního řádu, konkrétně skrze ustanovení § 102a – § 102e zákona o silničním provozu, zavádí problematiku terapeutického programu pro řidiče, nabyly účinnosti ve dvou etapách, a to k 1. 7. 2023 a 1. 4. 2024.[1]
V první fázi, tedy k 1. 7. 2023, nabyla účinnosti ustanovení zakotvující opatření převážně organizačního a administrativního charakteru, jež slouží zejména k samotné realizaci programů. Jednotlivá ustanovení tak upravují podmínky zajišťování a provádění terapeutického programu jako takového, a to včetně požadavků na udělování akreditace lektorům, čímž je společně se zajištěním jejich vstupního vzdělání pověřeno Centrum dopravního výzkumu, pro které zákon zavádí legislativní zkratku „Metodické centrum“, a jež je podřízené Ministerstvu dopravy.
K 1. 4. 2024 pak následně nabyla účinnosti ustanovení týkající se náplně a průběhu terapeutických programů, podmínek účasti, výše úhrady za účast na terapeutických programech, obsahu a rozsahu průběžného vzdělávání lektorů, jejich kontrolu a odejímání akreditace, a také ustanovení zaměřující se na informační internetový portál, který slouží ke kontrole uskutečňovaných terapeutických programů ze strany Metodického centra.
Komu je terapeutický program určen?
Terapeuticko-vzdělávací program se zaměřuje zejména na osoby, jež se v minulosti dopustily závažných dopravních přestupků či trestných činů způsobených vlivem omamných a psychotropních látek či alkoholu, a jež tak v důsledku svého protiprávního jednání pozbyly řidičské oprávnění dle § 94a zákona o silničním provozu.
Právě onou novelou nově vzniká výslovná povinnost absolvovat terapeutický program těm řidičům, kteří žádají o navrácení řidičského průkazu v případě, že se odmítli podrobit vyšetření na přítomnost alkoholu či jiné návykové látky[2], dále těm, kterým byl uložen zákaz řízení na 18 měsíců či déle, a rovněž těm, kterým bylo absolvování programu uloženo soudem či státním zástupcem, což nově v podobě postihu zavádí ustanovení § 73 a § 90 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a jako formu odklonu či jednu z podmínek podmíněného zastavení trestního stíhání zákon č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním.[3]
Povinnosti absolvovat terapeutický program se týká pouze těch, kteří se dopustili předmětného protiprávního jednání od 1. 7. 2023. Samotné absolvování terapeutického programu nelze považovat za formu trestu nebo správního trestu.
Kromě toho mohou program využít také řidiči, kteří sice nemají povinnost dokládat absolvování programu za účelem opětovného získání řidičského průkazu, avšak chtějí za účelem jeho navrácení rovněž prokázat aktivní zájem o svoji nápravu a rozvoj. V konečném důsledku se pak programu může zúčastnit kdokoli, kdo cítí, že by mu podobný program prospěl, a to například v případě, že má dotyčná osoba sklony k riskantní jízdě.
Pro účast v terapeutickém programu je pak dále nutné uhrazení poplatku, jehož výše, stanovená prováděcím právním předpisem, činí 11.000 Kč bez DPH.[4]
Program probíhá formou skupinové terapie určené zpravidla pro 3–12 řidičů, kterou po dobu trvání pěti čtyřhodinových bloků vede kvalifikovaný lektor zaměřující se na témata týkající se například rizikového jednání v dopravě a jeho prevence, nácviku zvládání emočně vypjatých situací při řízení motorového vozidla, opakování povinností účastníků silničního provozu a následky jejich nedodržování, a podobně.[5]
Nezbytná kvalifikace lektorů
Stěžejním účelem terapeutického programu je porozumění pachatelů dopadům jejich protiprávního jednání, které mívá závažné negativní důsledky zejména na život a zdraví osob, a zamezení dalšího páchání po vrácení řidičského oprávnění. Proto je zapotřebí, aby terapeutické programy vedli lektoři s dostatečnou kvalifikací. Cílem vzdělávání lektorů je především získání všeobecného přehledu v oblasti psychoterapie.
Kvalifikační kurz pro lektory je založen na znalosti metodiky terapeutických programů vydané Metodickým centrem a právních předpisech zaměřených na provoz na pozemních komunikacích, bezpečnost silničního provozu, a to s ohledem na nejvýznamnější příčiny dopravních nehod – především rušivé vlivy při řízení motorového vozidla, alkohol, omamné a psychotropní látky a jejich dopad na řízení.
Kurz má teoretickou a praktickou část a zaměřuje se na aplikaci vlastního terapeutického přístupu na práci s řidiči. Závěrečná zkouška ověřuje lektorské znalosti a dovednosti získané v průběhu kvalifikačního kurzu nebo lektorské praxe a ověřuje připravenost lektora pro samostatné vedení terapeutických programů.
Závěr
Smyslem a cílem zavedení terapeutických programů je převýchova agresivních a nebezpečných řidičů, jimž má být touto cestou zabráněno v dopouštění se dalšího protiprávního, pro společnost škodlivého, jednání.
Dle důvodové zprávy k vyhlášce o terapeutických programech pro řidiče tak Česká republika tímto krokem vykompenzovala významný deficit v oblasti řešení otázek spojených s dopravní bezpečností, jež v porovnání s jinými evropskými státy, ve kterých se tato cesta snižování recidivy osvědčila a jeví se být stále efektivní, doposud měla.
Jak se terapeutické programy osvědčí v praxi, a zda se i u nás projeví jejich efektivita, ukáže čas.
Marta Lebdušková,
paralegal
Mgr. Jan Bárta,
právník
Advokátní kancelář JELÍNEK & Partneři s.r.o.
Pardubice – Dražkovice 181
533 33 Pardubice – Dražkovice
Truhlářská 1108/3
110 00 Praha 1
Tel.: +420 466 310 691
e-mail: advokati@advokatijelinek.cz
[1] Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů; Vyhláška č. 208/2023 Sb., o terapeutických programech pro řidiče
[2] § 125c zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
[3] § 102, §102a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů; § 73, § 90 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník; § 179g, § 179h, § 179i, § 307-§308a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
[4] § 5 vyhlášky č. 208/2023 Sb., o terapeutických programech pro řidiče
[5] § 102a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů; § 2, § 4 vyhlášky č. 208/2023 Sb., o terapeutických programech pro řidiče
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Marta Lebdušková, Mgr. Jan Bárta (JELÍNEK & Partneři) 22.05.2024