Hlukové imise a veřejnoprávní hygienické limity.* 

Je student soukromé vysoké školy spotřebitel?* 

Kdy je doručena zásilka, když se nepodaří doručit přímo adresátovi?* 

Oznámení o střetu zájmů v obchodní korporaci – jak jej oznámit a jaké jsou důsledky neoznámení?* 

Hlukové imise a veřejnoprávní hygienické limity

Hlukové imise jsou častým předmětem sousedských sporů. Problémem vyúsťujícím v podání negatorních žalob proti zásahům hlukem je ale i hluk z dopravy či společenských akcí s reprodukovanou nebo živou hudbou. Veřejnoprávní předpisy vedle toho stanovují limity nejvyšší přiměřené možné hlukové zátěže za účelem ochrany zdraví lidí. Aplikace těchto veřejnoprávních limitů v případech soukromoprávních nároků na omezení vlastnického práva tzv. negatorní žalobou, tedy zákazu zdržet se všeho, co způsobuje, že hluk vniká do nemovitosti jiného vlastníka, je předmětem tohoto článku.

Právní úprava hlukových imisí

Základ pro uplatnění zdržovacího nároku pro hlukové imise nalezneme v ustanovení § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dle kterého se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Výraz „pozemek“ dle zmíněného ustanovení nelze vykládat stricto sensu a judikatura i právní doktrína výše zmíněnou právní normu aplikují i pro případy vnikání imisí do budov či bytových jednotek.

Judikatura a hlukové imise

Aby mohl být navrhovatel se svým negatorním nárokem úspěšný, musí prokázat, že imise do jeho nemovitosti vnikají v míře nepřiměřené místním poměrům a zároveň ho v užívání jeho nemovitosti podstatně omezují. Přiměřenost či nepřiměřenost namítané hlukové zátěže je v každém případě vždy věcí soudcovského uvážení a soud zjišťuje, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit (např. obytná sídliště), tak i v konkrétním místě (např. panelový dům), viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005.

Judikatura i právní doktrína byla dlouho dobu ustálena na závěru, že v případě, že obtěžování překračuje hygienické limity, přesahuje i míru přiměřenou poměrům, viz např. Jaromír Sedláček v monografii Vlastnické právo.[1] Stejný závěr je obsažen i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3532/2006, ve kterém soud při účinnosti tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. vyslovil: „V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním (hygienickým apod.) předpisem, přesahuje i míru přiměřenou poměrům.“

Limity hlukových imisí

Příslušné veřejnoprávní (správní) limity pro vnitřní prostory staveb nalezneme v nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, které provádí zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Nařízení přípustné limity hluku pro hluk pronikající vzduchem zvenčí aktuálně určuje v základu na 40 dB změřených uvnitř objektu s možností následných korekcí, kdy v případě hluku s tónovými složkami se odečítá dalších 5 dB, v noční době, tj. době mezi 22.00 hodinou a 6.00 hodinou, se odečítá dalších 10 dB. Stejné principy a limity platí i pro hluk šířící se uvnitř obytného objektu. Zmíněné nařízení vlády dále určuje například i limity hluku při provádění stavebních činností uvnitř objektu, a to tak, že v pracovních dnech mezi sedmou a dvacátou první hodinou přičítá k základnímu limitu ve výši 40 dB dalších 15 dB.

Pokud bychom tedy výše zmíněné aktuálně platné limity hluku vzali v úvahu a naměřili uvnitř bytu hlukové imise pocházející z vytrvalého štěkání sousedova psa v denní době o hlasitosti 41 dB či v noční době o hlasitosti 31 dB, byli bychom dle ustálené judikatury českých soudů před přijetím občanského zákoníku z roku 2012 s naším zdržovacím nárokem s vysokou mírou pravděpodobnosti úspěšní, neboť takto naměřená hlasitost překračuje veřejnoprávní limity. Měření lze přitom provádět běžným hlukoměrem pro osobní potřebu, nejvyšší míru průkaznosti pro účely soudního řízení má však měření provedené akreditovanou osobou ve formě ve znaleckém posudku. Akreditované měření by mělo zajistit, že měřené namítané hlukové imise vychází skutečně od tvrzeného rušitele a míra hluku není zkreslena jinými potenciálními rušícími objekty, např. zapnutým elektrospotřebičem v bytě.

Soukromoprávní x veřejnoprávní úprava hlukových imisí

Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. však ve svém ustanovení § 1 odst. 1 zakotvil výslovnou nezávislost uplatňování práva soukromého a uplatňování práva veřejného. V praxi tento dualismus práva soukromého a veřejného znamená, že jestliže je např. určitá skutečnost dle veřejnoprávních předpisů protiprávní, tak tato protiprávnost automaticky nezakládá protiprávnost ve sféře soukromoprávní.[2]

Výše uvedená výslovná nezávislost uplatňování práva soukromého a uplatňování práva veřejného měla dopad nejčastěji na posuzování platnosti právního jednání, zásadní dopad má však i na otázku imisí. Po přijetí občanského zákoníku z roku 2012 je již judikatura ustálena na závěru, že veřejnoprávní limity mají při posuzování toho, zda se jedná o imisi relevantní z hlediska soukromého práva, pouze pomocnou roli, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017. Obdobné konstatoval Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016: „V tomto směru nelze přejít skutečnost, že nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neumožňuje učinit kategorický závěr o tom, že překročení limitu stanoveného veřejným právem nutně zakládá relevantní imisi podle soukromého práva.“

Po zakotvení výslovného dualismu práva soukromého a práva veřejného do českého právního řádu tak nelze učinit bezpodmínečný závěr, že překročení správních hlukových limitů bez dalšího zakládá nepřípustné hlukové imise dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Rovněž platí, že pokud hlukové veřejnoprávní limity překročeny nejsou, i tak mohou být tvrzené imise hlukem posouzeny z hlediska nepřípustnosti dle občanského práva jako relevantní. Tyto principy jsou výstižně znázorněny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2270/2012. V posuzovaném případě se navrhovatelé domáhali zdržovacího nároku pro hlukové imise pocházející z fotbalového hřiště s umělým travnatým povrchem umístěným v bytové zástavě. Hodnota naměřeného hluku v době, kdy bylo hřiště užíváno pro svůj účel kopané, činila zpravidla o několik hlukových jednotek více jak 45 dB naměřených v hlukem dotčených nemovitostech, tehdy platný hlukový limit přitom v základu činil právě zmíněných 45 dB. Dovolací soud v dané věci konstatoval, že při provozu fotbalového hřiště sice k překročení veřejnoprávních limitů docházelo, jednalo se však o překročení mírná. Dovolací soud vzal v úvahu také povahu činnosti, která má hlukovou zátěž způsobovat. V tomto případě se jednalo o standardní fotbalovou plochu určenou k tréninkovým činnostem a přípravným (nesoutěžním) utkáním, se kterou jsou verbální projevy a pokyny hráčů a trenérů či zvuk letících a do zábran narážejících míčů, imanentně spjaty a bez nichž danou sportovní aktivitu nelze plnohodnotně vykonávat. Vzhledem k umístění fotbalového hřiště uprostřed sídliště a jeho hlukovému pozadí byla v dané věci míra naměřeného hluku v době, kdy se na něm sportovní aktivity neprovozovaly, obdobná, jako když na něm sportovní aktivity probíhaly. S ohledem na všechny tyto skutečnosti Nejvyšší soud uzavřel, že žalobci v posuzované věci nebyli obtěžování hlukem z fotbalového hřiště nad míru nepřiměřenou místním poměrům.

Závěr

V otázce, zda se v každém konkrétním případě jedná o obtěžování hlukovými imisemi nad míru přiměřenou místním poměrům, se již nelze bez dalšího spoléhat na veřejnoprávní hygienické limity. S výslovným zakotvením principu nezávislosti uplatňování soukromého a uplatňování veřejného práva do občanského zákoníku z roku 2012 mají tyto hlukové limity pouze doporučující charakter. Posouzení přiměřenosti či nepřiměřenosti hlukových imisích je tak v případech soukromoprávních negatorních nároků věcí soudcovského uvážení, což klade bezesporu vyšší nároky na řádné a důkladné provedení dokazovaní v každém jednotlivém nároku. Dle ustálené judikatury vyšších soudů při tom soud zohledňuje jak poměry v daném druhu lokalit, tak i v konkrétním místě. K tomuto posouzení patří i účel a povaha namítaných hlukových imisí, jejich frekvence a četnost, případně i doba, ve kterou se namítaný hluk vyskytuje.

Mgr. Denisa Mokřížová,
advokátka

Advokátní kancelář Vych & Partners, s.r.o.

Lazarská 11/6
120 00  Praha 2

Tel.:    +420 222 517 466
Fax:    +420 222 517 478
e-mail:    office@ak-vych.cz

[1] Sedláček, J.: Vlastnické právo. Praha: V. Linhart, 1935, s. 106.

[2] ELIÁŠ, Karel. K justifikaci pravidla o nezávislosti uplatňování soukromého práva na uplatňování práva veřejného. Právník, 2014, č. 11, s. 1007.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Denisa Mokřížová (Vych & Partners) 07.06.2024

---

Je student soukromé vysoké školy spotřebitel?

Dle § 419 občanského zákoníku je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 občanského zákoníku kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

Pro účely ochrany spotřebitele se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. Dle § 421 občanského zákoníku se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Dále je stanoveno, že se má za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona. Lze vzhledem k těmto pravidlům usoudit, že soukromá vysoká škola je podnikatelem a její student spotřebitelem?

Úvod

Pakliže by byla aplikována výše uvedená pravidla doslovně, je zjevné, že soukromá vysoká škola bude ve většině případů podnikatelem a student spotřebitelem. Většina soukromých vysokých škol totiž vykonává výdělečnou činnosti samostatně a na vlastní účet a odpovědnost se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.  Soukromé vysoké školy navíc poskytují své služby často prostřednictvím akciových společností nebo společností s ručením omezeným, a jsou tedy zapsány v obchodním rejstříku.

Soudní judikatura

Otázka postavení studenta vysoké školy jako spotřebitele se objevuje i v judikatuře Soudního dvora EU, kdy např. v daňové otázce související s náklady na studium Soudní dvůr uvedl: „…vzdělávání poskytované vzdělávacími institucemi financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků – žáky a jejich rodiči – představuje službu ve smyslu unijního práva, jelikož instituce sledují cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu.“[1] V jiném případě Soudní dvůr EU posoudil případ smlouvy o splácení školného jako spotřebitelskou smlouvu.[2] Dosavadní judikatura Soudního dvora EU se však této otázky dotkla vždy nepřímo, kdy ještě nebyl rozhodován případ, kdy by se student jako spotřebitel domáhal svých spotřebitelských práv ve vztahu ke smlouvy o studiu.

Nejvyšší soud v případě soukromé základní školy zřízené ve formě společnosti s ručením omezeným uvedl: „K rozhodujícím skutečnostem, které nelze při právním hodnocení smlouvy pominout, patří to, že vzdělávání poskytované právnickými osobami, předmětem jejichž činnosti je také poskytování vzdělávání nebo školských služeb, je veřejnou službou ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb. Dalším kritériem je způsob financování právnické osoby (žalobkyně), která je součástí veřejného vzdělávacího systému, tj. zcela nebo hlavně z veřejných prostředků, popř. s nařízeným způsobem nakládání se ziskem na vzdělávání a školské služby. Zdůraznit je třeba i naléhavost státního zájmu na úrovni základního vzdělání, které je povinné pro každého; zde platí zásada, že čím níže v rámci vzdělávacího systému jdeme, tím více má vzdělání neziskovou a skutečně sociální povahu.“[3] Dle Nejvyššího soudu je tedy nutno zvažovat povahu poskytované služby, a dále finanční stránku – a to způsob financování vysoké školy a nakládání s jejím ziskem.

Výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu však poskytuje jen obecná vodítka k tomu, jak dospět k závěru, zda je daná vysoká škola podnikatelem.

V jednom z rozhodnutí postupoval Městský soud v Praze v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu a dovodil: „Nutnost pečlivě se zabývat způsobem financování žalobce a jeho nakládání se ziskem pak plyne i z toho, že v tomto případě jde o vzdělávání na úrovni vysoké školy, dle Nejvyšším soudem zmíněné zásady „čím níže v rámci vzdělávacího systému jdeme, tím více má vzdělání neziskovou a skutečně sociální povahu“ tedy platí i opačně, že u vysoké školy nelze presumovat neziskovou a sociální povahu vzdělávání tak, jak je to dle Nejvyššího soudu možné u školy základní.“[4]

Jiný senát Městského soudu v Praze však v jiném případě soukromé vysoké školy provozované formou akciové společnosti zastal zcela jiný výklad: „V souladu s konstantní judikaturou (33 Cdo 4532/2014, I. ÚS 523/07, I. ÚS728/10) nevystupuje soukromá vysoká škola jako „dodavatel služeb“, nejedná se výlučně o podnikatele, který by soustavně prováděl samostatnou činnost vlastním jménem a na svoji odpovědnost za účelem dosažení zisku; z povahy vysoké školy vyplývá, že tato zabezpečuje přístup k vysokoškolskému vzdělání a získání vysokoškolské kvalifikace v akreditovaných studijních oborech a specializacích, stejně tak činí i soukromá vysoká škola, jako „nedílný článek nejvyššího stupně české vzdělávací soustavy.“[5]

Další senát Městského soudu v Praze v otázce soukromé vysoké školy provozované formou akciové společnosti se opět přiklonil k výkladu Nejvyššího soudu, kdy uvedl: „Pokud bude učiněn závěr, že je žalobkyně financována z veřejných prostředků a zisk je vynakládán na vzdělávání a školské služby, nelze učinit závěr o spotřebitelském charakteru smlouvy o studiu. Žalobkyni by tak vznikl nárok na školné v sjednané cenové úrovni. Pokud je však financována z převážné části studenty a zisk z převážné části využívá jinak, než k poskytování veřejné služby, bude nutné posoudit smlouvu o studiu jako smlouvu spotřebitelskou, včetně možnosti odstoupení.“[6] Ve věci stejné vysoké školy však jiný senát Městského soudu zastal opačný názor, kdy smlouvu o studiu neposoudil jako smlouvu spotřebitelskou, a neměl o tom větší pochybnosti.[7]

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že soudní judikatura se doposud neshodla na tom, za jakých okolností je student soukromé vysoké školy spotřebitelem.

Autor článku s výše uvedenou judikaturou zásadně nesouhlasí. Není možné posuzovat, na co soukromá vysoká škola vynakládá finance a kde je získává pro určení, zda je student spotřebitelem. Tyto skutečnosti se totiž mohou časem měnit – není možné připustit, aby student stejné vysoké školy jednou spotřebitelem byl a po čase zase nikoliv. Rovněž se jedná o otázky účetní a poměrně složité, které nemůže student z veřejně dostupných údajů vůbec posoudit.

Dále skutečnost, že soukromá vysoká škola je z valné většiny financována z veřejných prostředků, a že 100 % zisku reinvestuje do dalšího rozvoje, neznamená, že není založena za účelem zisku a že jejím cílem je pouze poskytování veřejné služby vzdělávání. Tento obchodní model totiž využívají i jiné, za účelem dosažení zisku založené korporace, které jsou zpočátku dotované a rychle rostoucí (typicky se bude jednat např. o společnost podnikající v oblasti výroby solárních panelů).

Dle autora by bylo na místě přiznat status podnikatele všem soukromým vysokým školám, s výjimkou neziskových organizací založených ve formě spolku, nadace, nadačního fondu, ústavu nebo družstva.  Jiný postup je složitý, místy nelogický a netransparentní.

Výše uvedenou (českou) judikaturu však může zásadně změnit případný budoucí výklad Soudního dvora EU. Z rozsudků Soudního dvora EU, které se okrajově dotýkaly otázky studenta jako spotřebitele, lze odhadovat, že Soudní dvůr EU by postavení studenta jakožto spotřebitele vykládal extenzivně.

Důsledky postavení spotřebitele

Otázka, zda je student soukromé vysoké školy spotřebitelem, není otázkou akademickou, ale má poněkud závažné důsledky pro právní vztah studenta a vysoké školy.

Závažnost důsledků umocňuje i skutečnost, že pokud vysoká škola nebude považovat studenta za spotřebitele, nejspíše nebude mít nastavený proces přijímacího řízení tak, aby vyhověla veškerým požadavkům kladeným podnikatelům při jednání ve vztahu ke spotřebiteli.

Lze se domnívat, že mnohdy bude absentovat soulad s požadavkem jasného a srozumitelného sdělení vůči spotřebiteli, spolu s uvedením veškerých požadovaných informací dle § 1811 OZ.

Pro vysokou školu bude však nejproblematičtější otázka odstoupení. Pokud bude totiž smlouva o studiu uzavřena dálkovým způsobem, měl by spotřebitel nárok na odstoupení do 14 dnů od uzavření smlouvy, a to dle § 1829 odst. 1OZ. Nicméně pokud spotřebitel nebude o právu na odstoupení poučen, tak bude mít právo na odstoupení od smlouvy ve lhůtě jednoho roku ode dne uzavření smlouvy dle § 1829 odst. 4 OZ. Lze se domnívat, že většina soukromých vysokých škol nepoučuje své studenty o možnosti odstoupit od smlouvy o studiu do 14 dnů od jejího uzavření.

Může se tedy jednoduše stát, že student zaplatí školné za celý akademický rok, ale po měsíci studia zjistí, že mu výuka nevyhovuje, tak odstoupí od smlouvy od studiu – a bude požadovat zaplacené školné zpět.

Závěr

Odpověď na otázku, zda je student soukromé vysoké školy spotřebitelem, není jednoznačná. Z judikaturních závěrů lze navíc dovodit, že student má velmi omezené možnosti zjistit, zda je spotřebitelem či nikoliv.

Práva studenta, který je spotřebitelem, jsou však značná – a o to více, když vysoká škola s touto možností nepočítá.

Lze však očekávat, že soudní judikatura se bude ohledně dané otázky vyvíjet, kdy není ani vyloučeno, že dosavadní judikatura nebude nečekaně překonána Soudním dvorem EU.

Mgr. Tomáš Kubíček,
advokát
Na Zábradlí 1
110 00 Praha 1

Tel. : +420 736 282 613

[1] Rozsudek Soudního dvora EU C‑76/05, ve věci Herbert Schwarz, Marga Gootjes-Schwarz proti Finanzamt Bergisch Gladbach

[2] Ve věci C‑147/16. v řízení Karel de Grote – Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen VZW proti  Susan Romy Jozef Kuijpers,

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018

[4] Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, č. j. 70 Co 96/2022 – 141

[5] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 23 Co 293/2021- 89

[6] Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, č. j. 19 Co 353/2022- 191

[7] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j. 25 Co 1/2021-185

Mgr. Tomáš Kubíček 19.06.2024

---

Kdy je doručena zásilka, když se nepodaří doručit přímo adresátovi?

Okamžik doručení zásilky může být velmi klíčovým, neboť s doručením jsou mnohdy spojeny další právní účinky (např. zánik smlouvy v případě odstoupení od smlouvy, počátek běhu výpovědní doby v případě výpovědi a podobně). Pro ulehčení určení okamžiku, kdy došlo k doručení zásilky, zákon upravuje tzv. domněnku doby dojití. Pojďme se podívat, jak tato domněnka funguje a jaké mohou být její praktické dopady.

Doručování je alfa a omega právních vztahů, ať již jde o zásilky či o písemnosti. Co když ale nastane situace, že si adresát zásilku nevyzvedne?

Právní jednání vůči nepřítomné osobě

Obecně tuto problematiku upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen “OZ”), a to konkrétně v ustanoveních § 570-573. Dle § 570 OZ tedy právní jednání činěné vůči nepřítomné osobě působí od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde, nicméně pro případ, že by tato osoba úmyslně zmařila dojití, platí, že řádně došlo. K jednání vůči nepřítomné osobě dochází zásadně tehdy, pokud mezi sebou osoby nekomunikují v rámci bezprostřední komunikace. Nejedná se ale o bezprostřednost fyzickou, tedy může se jednat i o využití např. telefonické komunikace či použití jiných on-line komunikačních prostředků jako třeba Skype.

Doručování prostřednictvím poštovních služeb

Pojďme se tedy podívat, jak je to u doručování zásilek. Již zmiňovaná domněnka doby dojití je upravena v § 573 OZ, když se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

Na začátek je důležité říci, že domněnka doby dojití se uplatní pouze u zásilek, u nichž bylo prokázáno dojití. To znamená, že na zásilku se vztahuje domněnka doby dojití pouze, když dojde do sféry dispozice adresáta, tedy když adresát má možnost se s tou seznámit.

Poštovní služby pak upravuje zákon č. 29/2000 Sb., zákon o poštovních službách, nicméně seznam provozovatelů poštovních služeb je přístupný na internetových stránkách Českého telekomunikačního úřadu >>> zde.

Pracovním dnem se pak myslí každý kalendářní den s výjimkou sobot, nedělí a svátků.

Je potřeba brát také na zřetel to, že se jedná o vyvratitelnou domněnku, tedy že ji lze vyvrátit buď prokázáním jiné doby dojití, nebo alespoň prokázáním toho, že v době stanovené domněnkou k dojití nedošlo, respektive dojít nemohlo (může se pak jednat např. o lokální nepokoje v místě doručování vylučující doručení zásilky).

A jak to celé funguje prakticky?

K ilustraci výše zmíněných teoretických principů si pojďme uvést příklad na předžalobní výzvě. Předžalobní výzvu je třeba v souladu s ustálenou soudní judikaturou (Nejvyšší soud ČR, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011, ze dne 13. 11. 2012) považovat za doručenou okamžikem, kdy měl adresát možnost se s ní objektivně seznámit tj. okamžikem, kdy zásilka byla uložena u provozovatele poštovních služeb, přičemž o tomto byl adresát ze strany provozovatele poštovních služeb vyrozuměn. Pokud by tedy k uložení u provozovatele poštovních služeb pro nezastižení adresáta došlo například dne 22. 8. 2023, tento den došlo také k doručení předžalobní výzvy, a to dle § 570 odst. 1 OZ.

Pokud by tak zásilka (v našem příkladu předžalobní výzva) adresátovi prokazatelně došla a byla odeslána prostřednictvím provozovatele poštovních služeb například dne 21. 8. 2023 (avšak nepodařilo se prokázat přesný den jejího doručení adresátovi ani například to, že byla uložena u provozovatele poštovních služeb), pak by na základě domněnky doby dojití předžalobní výzva došla adresátovi dne 24. 8. 2023.

JUDr. Lukáš Dořičák, LL.M., MBA

advokát

Kateřina Chaloupková,
paralegal

ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.

Plzeňská 3350/18
150 00 Praha 5 – Smíchov

Tel.:       +420 910 058 058

e-mail:    office@arws.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Lukáš Dořičák, LL.M., MBA, Kateřina Chaloupková (ARROWS) 23.02.2024

---

Oznámení o střetu zájmů v obchodní korporaci – jak jej oznámit a jaké jsou důsledky neoznámení?

V otázce důsledků porušení pravidel při střetu zájmů v obchodní korporaci došlo na sklonku roku 2022 k velkému přetřesu v podobě revolučního rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1640/2022. Ten vyvolal u většiny právní veřejnosti oprávněnou paniku, k jejímuž uklidnění nepřispěla ani následná doplňující rozhodnutí Nejvyššího soudu, která závěr dále rozvíjí. Cílem bylo debatu ohledně důsledků porušení pravidel pro jednou uzavřít, avšak zejména u laické veřejnosti k vyjasnění nedošlo. Jak tedy střet zájmů správně oznámit a co se vlastně stane, pokud jej neoznámíme v souladu s pravidly, a jaký to má vliv na dané jednání? A proč byl zmíněný rozsudek revoluční?

Střet zájmů v obchodní korporaci

V životě obchodní korporace mohou nastat situace, kdy se zájmy společnosti se zájmy členů jejího voleného orgánu rozcházejí či nejméně takový rozchod hrozí. Na takové situace zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „zákon o obchodních korporacích“) a obchodní právo obecně pamatuje a obsahuje proto sadu pravidel, která musí členové volených orgánů dodržet. Ta platí nejenom tehdy, je-li ve střetu zájmů či potenciálním střetu zájmů přímo člen voleného orgánu, ale také tehdy, mohla-li by být v takovém střetu zájmů osoba jemu blízka či jím ovládaná anebo ovlivněná.

Stěžejními ustanoveními jsou zde § 54 zákona, o obchodních korporacích, které upravuje tzv. nepřímý či hrozící střet zájmů, a § 55 zákona o obchodních korporacích, jež upravuje tzv. přímý střet zájmů.

Základním pravidlem je, že člen voleného orgánu musí přímý i nepřímý střet zájmů obchodní korporaci oznámit. Jedná se o tzv. oznamovací, respektive notifikační, povinnost.

Zastoupení obchodní korporace členem jejího voleného orgánu

S tématem souvisí i otázka značně abstraktnější, jíž se právní doktrína nemálo věnovala, a to otázka samotné povahy zastoupení obchodní korporace členem jejího voleného orgánu. Ustálil se zde závěr, že se nejedná ani o zákonné zastoupení ve smyslu § 436 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), ani o zastoupení smluvní dle § 441 a násl. občanského zákoníku, nýbrž že se jedná o zastoupení svého druhu zvláštní.[1]

Konkrétně v otázce jednání ve střetu zájmů v obchodní korporaci je totiž rozhodné, zda vůbec lze hovořit o překročení zástupčího oprávnění (srov. § 440 a 446 občanského zákoníku) či zda rovnou nelze uzavřít, že v takovém případě člen volného orgánu zástupčím oprávněním vůbec nedisponuje, jelikož jsou zájmy jeho a zastoupené obchodní korporace v rozporu (viz § 437 občanského zákoníku).

Dřívější názory odborné veřejnosti a překonaná rozhodovací praxe

Co se týče otázky důsledků porušení oznamovací povinnosti na učiněné právní jednání, tak dosavadní řešení se rozpadala do tří skupin:

• Prvá část odborné veřejnosti byla toho názoru, že v takovém případě je právní jednání člena voleného orgánu za obchodní korporaci absolutně neplatné až zdánlivé, tudíž ji vůbec nezavazuje a zavazovat nemůže.[2]
• Druhá část byla zdrženlivější a razila doktrínu relativní neplatnosti takového jednání s tím, že zastoupená obchodní korporace se musí neplatnosti dovolat. Tento názor byl té doby v řadách odborné veřejnosti majoritním.[3]
• Třetí část předestírala řešení zcela odlišné, jelikož podle něj není takové právní jednání neplatné, nýbrž pouze zastoupenou obchodní korporaci nezavazuje a ta se k jeho účinkům může dodatečně přihlásit.[4]

V době před revolučním rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1640/2022 (dále jen „Rozhodnutí“) tak byla rozhodovací praxe ustálena na závěru, že je jednání člena voleného orgánu obchodní korporace učiněné v rozporu s pravidly o střetu zájmů stiženo relativní neplatností.[5]

Současná rozhodovací praxe

Pak ovšem přišel názorový převrat a Nejvyšší soud se v Rozhodnutí přiklonil k závěru, že se nejedná o neplatné právní jednání, nýbrž o platné právní jednání, které toliko zastoupenou obchodní korporaci nezavazuje. To znamená, že pokud bylo jednání učiněno v neoznámeném střetu zájmů a zájmy zastoupeného a zástupce jsou v rozporu, za takové situace zástupce zástupčím oprávněním vlastně vůbec nedisponuje.

Přičemž soud rozlišuje dvě situace:

1. třetí osoba o porušení pravidel o střetu zájmů nevěděla, tj. byla v dobré víře nebo
2. třetí osoba o porušení pravidel o střetu zájmů věděla.

Pakliže byla třetí osoba v dobré víře, tak právní jednání zastoupenou obchodní korporaci zavazuje bez ohledu na porušení pravidel o střetu zájmů.

V opačném případě však platí, že jednání zavazuje pouze člena voleného orgánu samotného, jelikož právo v takovém případě preferuje ochranu zájmů společnosti (zastoupeného). Soud v Rozhodnutí dospěl k závěru, že jazykový výklad § 437 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého „může se toho zastoupený dovolat“ znamená, že zastoupený teprve musí namítnout relativní neplatnost, což se příčí spravedlivému uspořádání vztahů. Výklad tedy změnil a ustanovení má být proto v kontextu zastoupení obchodní korporace v rozporu s pravidly o střetu zájmů vykládáno tak, že „dovolat se“ míří na dovolání se závaznosti pro zastoupeného. Jinými slovy, že pokud zastoupený dodatečně neudělí s právním jednáním souhlas, tak jej nezavazuje.

Oznámení o střetu zájmů v obchodní korporaci

Následovalo hned několik rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která se tématu dále věnovala. Těmi nejzásadnějšími však jsou rozsudek ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2699/2021, rozsudek ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022, a dále zcela čerstvé usnesení ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2699/2023.[6]

1. Obsah oznámení

V prvém rozsudku ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2699/2021se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy sice jednatel ve střetu zájmů záměr uzavřít smlouvu společnosti s ručením omezeným oznámil, nicméně nepředložil jí smlouvu samotnou. Nižší soudy uzavřely, že společnosti byla předložena pouze část zamýšlené smlouvy, přičemž takový postup shledaly pro účely § 55 zákona o obchodních korporacích jako nedostatečný.

Nejvyšší soud však tento závěr korigoval s tím, že pravidla pro oznámení o střetu zájmů je nutné upřesnit. Podrobné řešení shrnul následovně: „Informační povinnost bude zpravidla splněna také tehdy, pokud člen voleného orgánu předloží příslušnému orgánu obchodní korporace pouze část návrhu smlouvy anebo pokud příslušný orgán informuje pouze o části obsahu zamýšlené transakce, je-li z předložené části návrhu smlouvy anebo z předložených informací patrné, zda uzavřením smlouvy mohou být zasaženy zájmy korporace. […] není dotčeno právo členů nejvyššího orgánu obchodní korporace (společníků nebo akcionářů, popř. členů družstva) žádat, aby předkládající člen voleného orgánu předložil plné znění návrhu smlouvy anebo aby valnou hromadu informoval o celém obsahu zamýšlené transakce. Vyžaduje-li přitom kterýkoli ze členů nejvyššího orgánu, aby předkládající člen voleného orgánu předložil plné znění návrhu smlouvy anebo aby nejvyšší orgán informoval o celém obsahu zamýšlené transakce, předkládající člen voleného orgánu svou informační povinnost ve smyslu § 55 odst. 1 z. o. k. nesplní dříve, než žádosti člena nejvyššího orgánu vyhoví.“[7]

Soud tedy dovodil, že postačí, pokud jednatel ve střetu zájmů předloží i pouhou část návrhu smlouvy nebo informuje o části obsahu zamýšlené transakce, vyjma případů, kdy člen nejvyššího orgánu trvá na sdělení kompletních informací a jednatel je přesto neposkytne.

1. Jednotliví společníci jako adresáti oznámení

V rámci druhého rozsudku ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022 se Nejvyšší soud zabýval případem, kdy jednatel ve střetu zájmů učinil oznámení o záměru uzavřít smlouvu (ve smyslu § 55 zákona o obchodních korporací) tím způsobem, že o záměru vyrozuměl jednotlivé společníky společnosti s ručením omezeným. Následně valná hromada společnosti vyslovila s jejím uzavřením souhlas, avšak nezúčastnil se jí potřebný počet společníků pro to, aby byla valná hromada usnášeníschopná. Prvoinstanční soud uzavřel, že v důsledku toho nebylo uzavření smlouvy schváleno, a proto je právní jednání neplatné, jelikož společnost v rámci řízení namítla jeho neplatnost.

Nejvyšší soud nicméně nakonec závěr nižších soudů zvrátil. Účel sledovaný § 55 zákona o obchodních korporacích může být dosažen také tak (cit.) „že jednatel společnosti s ručením omezeným seznámí s obsahem zamýšlené smlouvy všechny společníky, kteří s jeho záměrem uzavřít tuto smlouvu se společností vyjádří souhlas, anebo tento záměr alespoň vezmou na vědomí s tím, že se vzdávají práva na projednání této záležitosti (a na případné vyslovení zákazu uzavřít smlouvu) valnou hromadou.“[8]

Soud došel k závěru, že je dostačující, pokud jednatel ve střetu zájmů učinil oznámení o záměru uzavřít smlouvu tím způsobem, že o záměru vyrozuměl jednotlivé společníky společnosti s ručením omezeným.

1. CFO jako adresát oznámení

Ve třetím rozhodnutí, kterým bylo usnesení ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2699/2023 Nejvyšší soud naopak přiblížil, jak požadavkům pro oznámení o střetu zájmů ve smyslu § 55 zákona o obchodních korporacích naopak vypadat nemůže. V konkrétním případě jednatel ve střetu zájmů oznámení o záměru uzavřít smlouvu učinil tak, že ji předložil CFO (finanční ředitelce) společnosti s ručením omezeným a ta ji založila do účetnictví společnosti. Nižší soudy potup jednatele odmítly a Nejvyšší soud jejich závěr nepřekvapivě potvrdil s odkazem na svá dřívější rozhodnutí.

Krátce se však zabýval i otázkou zvyklostí v rámci koncernu. Podle Nejvyššího soudu je nerozhodné, zda byl stejným způsobem oznámen střet zájmů i v jiném případě. Bohužel další jinou velice zajímavou otázkou dovolatele, a to (cit.) „zda lze rozsah předběžného opatření zakazujícího jednateli mateřské společnosti za tuto jednat rozšířit i na jednatelství této osoby v dceřiné společnosti,“[9] se již Nejvyšší soud nezabýval, jelikož na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.

Dle soudu je naopak nedostačující, pokud jednatel ve střetu zájmů učiní oznámení o záměru uzavřít smlouvu vůči CFO nebo obdobné osobě a nelze se v takovém případě odkazovat ani na zvyklosti v rámci koncernu.

Závěr

Jak by tedy mělo oznámení o střetu zájmů vypadat, aby splnilo požadavky právní úpravy v § 55 zákona o obchodních korporacích?

Předně nemusí být příslušenému orgánu předloženo úplné znění konkrétní smlouvy, nýbrž postačí pouze její část, základní parametry či nejméně záměr ji uzavřít. Vždy však z obsahu oznámení musí být pro obchodní korporaci zřetelné, zda je uzavření smlouvy ve střetu zájmů v souladu se zájmy obchodní korporace či nikoli. Tím samozřejmě není dotčeno právo dotčeného orgánu požadovat informace úplné a využije-li jej, pak člen voleného orgánu musí informace v požadovaném rozsahu poskytnout. V opačném případě oznamovací povinnost nesplní.

Oznámení naopak nemusí být učiněno výlučně na valné hromadě společnosti, nýbrž stačí, pokud člen voleného orgánu záměr oznámí jednotlivým společníkům (respektive akcionářům) a ti budou se záměrem alespoň srozuměni s tím, že se vzdávají práva na projednání této záležitost na valné hromadě.

I přes toto mírné rozvolnění pravidel však nelze požadavkům právní úpravy dostát například tehdy, když je oznámení učiněno pouze CFO společnosti, a nikoliv příslušnému orgánu anebo jednotlivým společníkům (potažmo akcionářům). Zároveň zjevně nelze přihlížet ke zvyklostem v rámci koncernu. Stanovená pravidla je nezbytné dodržet vždy a zavedená praxe mezi stranami není způsobilá pravidla modifikovat.

Lze předpokládat, že rozhodovací praxe bude pravidla dále rozvíjet, a tak určitě doporučujeme toto téma sledovat i v budoucnu, protože důsledky porušení postupu mohou být pro život obchodní korporace zásadní.

Mgr. Lucie Špičková,
advokátka

Mgr. Adam Sznapka,
advokátní koncipient

Advokátní kancelář Vych & Partners, s.r.o.

Lazarská 11/6
120 00  Praha 2

Tel.:    +420 222 517 466
Fax:    +420 222 517 478
e-mail:    office@ak-vych.cz

[1] Podrobně např. Havel, B. Konflikt zájmů při správě obchodních korporací (vztah § 437 odst. 2 ObčZ a § 54 a násl. ZOK). Právní rozhledy, 2015, č. 8, s. 272-275.

[2] K absolutní neplatnosti se kloní např. Tintěra, T. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, § 437, marg. č. 1.

[3] Z mnoha např. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník III (§ 419 654). Komentář. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, § 437 marg. č. 14.

[4] Především Dědič, J. Úprava konfliktů zájmů v zákoně o obchodních korporacích ve vazbě na nový občanský zákoník. Právní rozhledy, 2014, č. 15 16, s. 524.

[5] Mezi všemi např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018.

[6] Dále např. usnesení ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3160/2022.

[7] Body 49–52 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2699/2021.

[8] Viz odstavec 12 bodu 22 daného usnesení.

[9] Viz bod 6 daného usnesení.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Lucie Špičková, Mgr. Adam Sznapka (Vych & Partners) 10.06.2024