Jaký je v právu rozdíl mezi „lhůtou“ a „dobou“?* 

Odstoupení od smlouvy při trvajícím prodlení po uplynutí lhůty.* 

Obchodní tajemství a jeho pojmové znaky.* 

Lhůta pro stanovení daně – 10 let a dost, nebo ne?* 

Právní abeceda – Jaký je v právu rozdíl mezi „lhůtou“ a „dobou“?

Rozdíl mezi „lhůtou“ a „dobou“ je v právu důležitý a často se s těmito pojmy setkáváme v různých právních textech. A není to totéž. I když se na první pohled mohou zdát tyto „termity“ podobné, mají odlišné významy a použití. Proto se v následujícím krátkém edukačním textu pokusíme zejména neprávnické veřejnosti tento rozdíl vysvětlit. In medias res: Lhůta je časový úsek určený k uplatnění práva u druhé strany, popř. u jiné osoby, anebo u soudu nebo jiného příslušného (nejčastěji správního) orgánu. Nově je např. striktně používán pojem promlčecí lhůta (tedy ne promlčecí doba). Oproti tomu dobou se naopak rozumí časový úsek, jehož uplynutím zaniká právo nebo povinnost bez dalšího, aniž je potřeba pro vyvolání tohoto právního následku zvláště projevit vůli.

Typickým příkladem je záruční doba.

Praktický důsledek má rozlišení lhůty a doby v případě počítání času. Pokud totiž připadne poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující. Pro dobu ale to samé neplatí. To znamená, že pokud připadne poslední den doby na sobotu, neděli nebo svátek, zůstává tento den posledním dnem sjednané doby.

Lhůta vs. doba

Lhůta je časový úsek určený k vykonání určitého právního úkonu. Její počátek a konec jsou jasně definovány a její délka je obvykle stanovena právními předpisy nebo smlouvou. Lhůta může být například stanovená pro podání odvolání, splnění povinnosti, uplatnění práva nebo námitky. Důležité je, že pokud je lhůta pro vykonání určitého úkonu překročena, může to mít právní důsledky, jako je ztráta práva na podání odvolání nebo nemožnost vykonat určitý úkon. Příkladem lhůty může být třicetidenní lhůta pro podání žaloby po doručení rozhodnutí.

Doba je naopak časový úsek, během něhož existuje určitý právní vztah nebo trvá určitá situace. Na rozdíl od lhůty, doba nemusí obligatorně mít (i když ho velmi často má) přesně stanovený počátek a konec, i když často je alespoň jeden z těchto bodů definován.

Ergo kladívko, doba může být určena například trváním smlouvy, zapůjčením předmětu nebo dobou nájmu. Doba se tedy vztahuje k období, během něhož něco trvá nebo existuje. Pokud je například sjednána nájemní smlouva na dobu určitou, znamená to, že smlouva bude platit po stanovený časový úsek, například jeden rok.

Praktický rozdíl mezi lhůtou a dobou můžeme vidět na příkladu pracovního práva. Lhůta je zde například čas, během něhož musí zaměstnanec podat výpověď, aby byla platná.

Tato lhůta je zpravidla dvouměsíční a začíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi. Doba je zde naopak období, po které pracovní smlouva trvá. Může být sjednána na dobu určitou (například jeden rok) nebo na dobu neurčitou (bez stanoveného konce).

Příklady konkrétních ustanovení právních předpisů, kde se termíny lhůta a doba vyskytují

Lhůta

• 593 Obč. zákoníku

Vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak věřiteli lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka vykonatelnou nestane.

• 130 Obč. zákoníku

Před rozhodnutím podle § 129 poskytne soud právnické osobě přiměřenou lhůtu k zjednání nápravy, jedná-li se o závadu, kterou lze odstranit.

• 226 Obč. zákoníku

Spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.

Návrh na zápis spolku do veřejného rejstříku podávají zakladatelé nebo osoba určená ustavující schůzí.

Není-li spolek do veřejného rejstříku zapsán do třiceti dnů od podání návrhu na zápis a není-li v této lhůtě ani vydáno rozhodnutí o odmítnutí zápisu, považuje se spolek za zapsaný do veřejného rejstříku třicátým dnem od podání návrhu.

Doba

• 5 odst. 6 zákona č. č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě

Při sjednání rozsahu pracovní doby, doby odpočinku, podmínek pro udělení dovolené, kapesného a pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se použijí přiměřeně pracovněprávní předpisy.

• 1 zákon č. 247/2006 Sb.,  o omezení provozu zastaváren a některých jiných provozoven v noční době

V noční době mezi 22. a 6. hodinou je zakázán nákup a prodej veškerého použitého zboží nebo zboží bez dokladu nabytí, přijímání tohoto zboží do zástavy nebo zprostředkování jeho nákupu či přijetí do zástavy (v bazarech a zastavárnách) a výkup odpadu v zařízeních určených ke sběru a výkupu odpadů.

(zde se doba, nikoliv lhůta dostala nejen hned do ustanovení prvního paragrafu, ale i do názvu právního předpisu zákonné síly)

Závěrem

Stručně řečeno, lhůta je časový úsek určený k vykonání určitého úkonu s právními důsledky při jejím nedodržení.

Naopak doba je období, během něhož trvá určitý právní vztah nebo situace.

JUDr. Petr Kolman, Ph.D.,
právní pedagog

————————————

Prameny:

Jan Dvořák, Jiří Švestka, Michaela Zuklínová a kolektiv – Občanské právo hmotné, 2013 , nakladatelství Wolters Kluwer.

Milan Kindl, Aleš Rozehnal a kolektiv: Občanské právo. Souhrnný výklad, vyd.: Aleš Čeněk, Plzeň 2023,

Martin Janků a kol. : Nové občanské právo v kostce., Praha: C. H. Beck, 2014

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Petr Kolman, Ph.D. 10.07.2024

---

Odstoupení od smlouvy při trvajícím prodlení po uplynutí lhůty dle § 1977 o. z.

V praxi často vyvstávají otázky ohledně odstoupení od smlouvy. Typický případ: druhá smluvní strana je v prodlení se splněním smluvní povinnosti. Jak provést odstoupení od smlouvy, aby bylo vše právně v pořádku? Kdy je třeba dát druhé straně dodatečnou lhůtu k plnění, a kdy ne? Co když věřitel lhůtu k plnění nedal, a rovnou odstoupil – musí odstoupení zopakovat? A co když je ve smlouvě zvláštní úprava odstoupení – může věřitel přesto postupovat dle zákona?

Nejvyšší soud tyto otázky nedávno zodpověděl, a to v rozhodnutí velkého senátu.[1]

Podstatné porušení smlouvy vs. „podstatné prodlení“

Nejprve se Nejvyšší soud vyjádřil k rozdílu mezi podstatným porušením smlouvy dle § 2002 odst. 1 o.z., a porušením smlouvy prodlením dle § 1977 a 1978 o. z. Úprava v § 1977 a násl. o. z. je speciální vůči § 2002 a násl. Prodlení se splněním smluvní povinnosti je totiž zvláštním druhem porušení smluvní povinnosti.

Obecná i zvláštní úprava se shodují v tom, že následkem podstatného porušení smlouvy (popř. následkem prodlení, které zakládá podstatné porušení smluvní povinnosti), je právo druhé strany odstoupit od smlouvy ve lhůtě bez zbytečného odkladu. Dále se však obecná a zvláštní úprava liší v tom, jak může druhá strana postupovat, pokud své právo na odstoupení bez zbytečného odkladu nerealizovala.

Podle obecné úpravy pro porušení smluvní povinnosti: „Mohla-li strana odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smluvní povinnosti a nevyužila své právo, nebrání jí to odstoupit od smlouvy později s odkazem na obdobné jednání druhé strany“.[2] Odstoupení tedy lze realizovat následně, při dalším opakovaném porušení téže povinnosti či jiné povinnosti, kterým bude porušena smlouva podstatným způsobem.

Takové pravidlo by však nedávalo smysl u porušení smlouvy prodlením. A to kvůli zvláštní povaze tohoto typu poruchy – prodlení je kontinuální stav a trvá tak dlouho, dokud nenastane splnění dané povinnosti. Štěpení prodlení se splněním konkrétní smluvní povinnosti, aby šlo rozeznat „opakované prodlení“ si lze v praxi těžko představit. Proto je tato situace pro případ prodlení upravena odlišně.

Podle zvláštní úpravy pro porušení smluvní povinnosti prodlením: „zakládá-li prodlení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení její smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě (…)“.[3]  To znamená, že pokud oprávněná strana neodstoupí od smlouvy z důvodu prodlení druhé strany, které představuje podstatné porušení smlouvy, ve lhůtě bez zbytečného odkladu, může přesto zvolit postup jako v případě nepodstatného prodlení. Může takto stanovit prodlévající straně dodatečnou přiměřenou lhůtu k plnění, a pokud v této lhůtě nedojde ke splnění dané smluvní povinnosti, může od smlouvy odstoupit.

Jaké jsou možnosti smluvní strany, jestliže je druhá strana v prodlení se splněním smluvní povinnosti? 

Možnosti oprávněné smluvní strany v případě, že druhá strana je v prodlení se splněním smluvní povinnosti, jsou tedy následující.

Jako první je třeba zhodnotit, zda se jedná o tzv. podstatné prodlení (smluvní strana porušila prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem). Dle komentářové literatury „podstatnost prodlení“ záleží na konkrétních okolnostech. U fixních smluv může jít o jednodenní prodlení, u dlouhotrvajících závazků naopak nemusí být podstatné i týdny trvající prodlení.[4]

Pokud se jedná o podstatné prodlení, má oprávněná strana několik možností.

1. Zaprvé může bez zbytečného odkladu odstoupit od smlouvy.[5] Může tak přivodit jednostranným právním jednáním v podstatě okamžitý konec závazku. Toto její silné právní postavení je nicméně omezeno lhůtou „bez zbytečného odkladu“, která začíná běžet, jakmile se o prodlení druhé strany dozví. Krátká lhůta pro odstoupení má zamezit oprávněné straně ve spekulaci, zda se jí vyplatí odstoupit od smlouvy či trvat na plnění. Též chrání povinnou stranu před nejistotou ohledně toho, zda má smluvní povinnost i přes své prodlení realizovat, anebo zda oprávněná strana využije právo odstoupit od smlouvy (přičemž náklady na případné plnění prodlévající strany by se účinným odstoupením staly marnými a šly by k její tíži).
2. Zadruhé může oprávněná strana zvolit postup jako v případě nepodstatného prodlení (§ 1978 a 1979 o.z.). Tento krok je vhodný, pokud si oprávněná strana není jistá, zda je prodlení podstatné či nepodstatné, nebo jestliže má stále zájem na plnění smlouvy i přes prodlení druhé strany. Prodlévající straně dá druhou šanci tím, že jí poskytne dodatečnou přiměřenou lhůtu k plnění. Tímto dá oprávněná strana prodlévajícímu najevo, že na plnění i přes prodlení trvá, a že tedy od smlouvy neodstoupí, splní-li prodlévající povinnost v dodatečné přiměřené lhůtě. Oznámí-li oprávněná strana zároveň prodlévající straně, že dodatečnou lhůtu už neprodlouží, platí, že jejím marným uplynutím od smlouvy odstoupila. Při absenci takového oznámení, po marném uplynutí dodatečné lhůty, má oprávněná strana na výběr, zda odstoupí či nikoliv; lhůtou bez zbytečného odkladu už zde není limitovaná.[6]
3. Zatřetí je možnost, že oprávněná strana neučiní nic. V takovém případě jí zanikne právo na odstoupení od smlouvy pro podstatné prodlení. Přijde tedy o možnost přivodit okamžitý zánik závazku bez toho, aby měl dlužník možnost dodatečně splnit. Přesto se může rozhodnout postupovat jako v bodě 2. (dle § 1978 a 1979 o.z.). Oprávněná strana tedy může stanovit prodlévající straně dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti, a po jejím marném uplynutí odstoupit od smlouvy. Popř. již při stanovení dodatečné lhůty oznámit, že lhůtu již neprodlouží, přičemž účinky odstoupení nastanou automaticky jejím uplynutím.
4. Čtvrtou možností je, že oprávněná strana zmeškala lhůtu pro odstoupení od smlouvy pro podstatné prodlení (bod 1.), přesto však oprávněná strana oznámila prodlévající straně, že odstupuje od smlouvy (aniž by jí poskytla dodatečnou lhůtu). Prodlení povinné strany nadále trvá. V takovém případě nastanou účinky odstoupení od smlouvy po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, která měla být dlužníku poskytnuta ke splnění povinnosti (její běh počíná okamžikem, kdy se odstoupení došlo dlužníkovi).

Pokud je prodlení nepodstatné, může oprávněná smluvní strana postupovat dle bodu 2. (dle § 1978 a 1979 o.z.). Co se stane, je-li poskytnutá dodatečná lhůta k plnění nepřiměřeně krátká, a po jejím uplynutí oprávněná strana odstoupí od smlouvy? V takovém případě účinky odstoupení nastanou až marným uplynutím přiměřené lhůty. Tedy takové lhůty, která měla být prodlévající straně poskytnuta jako přiměřená.

Smluvní úprava pravidel pro odstoupení od smlouvy

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda je třeba odstoupit od smlouvy ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ i pokud si strany ve smlouvě sjednají odlišná pravidla pro odstoupení.

Zákonné podmínky pro odstoupení od smlouvy jsou dispozitivní. Zákon totiž výslovně nezakazuje odlišné ujednání, a zákaz odchýlit se o zákona nevyžaduje ani smysl a účel této úpravy. Strany tedy mohou nahradit tyto podmínky odlišným smluvním ujednáním. Zákonná pravidla pro odstoupení se pak nepoužijí v té míře, v jaké odporují smluvní úpravě.

Smluvní strany si mohou odlišně ujednat podmínky pro vznik i uplatnění práva na odstoupení od smlouvy. Možnost odstoupit od smlouvy tak nemusí být vázána na podstatné (či nepodstatné) porušení smlouvy. Nemusí být ani omezena lhůtou „bez zbytečného odkladu“ ani povinností poskytnout dodatečnou lhůtu.

JUDr. Kateřina Hájková, LL.M.,
advokátka

HW Legal

Dřevařská 855/12
60200 Brno

Tel.:   +420 724 076 527
E-mail: hajkova@hwlegal.cz

[1] Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023, ze dne 15. 5. 2024.

[2] Ust. § 2003 odst. 2 o.z.

[3] Ust. § 1978 odst. 1 o.z.

[4] HORÁK, Pavel. § 1977 [Odstoupení při podstatném prodlení]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 6.

[5] Lhůta „bez zbytečného odkladu“ je neurčitá a její trvání bude záviset na okolnostech případu. Nicméně půjde o velmi krátký časový úsek v řádu dnů, maximálně týdnů, viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012; v podmínkách správního práva např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 9 Afs 20/2010-74.

[6] Odst. 51 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023, ze dne 15. 5. 2024.

JUDr. Kateřina Hájková, LL.M. 30.07.2024

---

Obchodní tajemství a jeho pojmové znaky.

Obchodní tajemství má zásadní význam po naprostou většinu podnikatelů a jejich činnost. S tím se pak pojí i skutečnost, že není neobvyklé, že se vyskytují i spory, které se týkají obchodního tajemství, popř. jeho ochrany. Spory o obchodního tajemství bývají řešeny jak před soudy, tak prostřednictvím mimosoudních metod řešení sporů. Mohou být řešeny rovněž prostřednictvím mediace. V takovém případě se jedná o IP mediaci, což je mediace specializující se na řešení sporů v oblasti duševního vlastnictví. Řešení sporů týkajících se obchodního tajemství prostřednictvím mediace je praktické i s ohledem na neveřejnost mediace.

Obchodní tajemství řazeno mezi průmyslověprávní instituty, přičemž je pro něj charakteristická neformálnost, není tedy potřeba podávat žádnou přihlášku, obchodní tajemství nemusí být nikde registrováno a zároveň doba jeho ochrany není časově omezena. V návaznosti na absenci formální průmyslově právní ochrany se tak někdy stává, že jim nebývá přikládána příliš velká důležitost, jejich existence bývá často dokonce opomíjena a organizace často zapomínají na skutečnost, že se může jednat o klíčovou konkurenční výhodu. Navzdory tomu však obchodní tajemství má obvykle svoji hodnotu a velký význam pro podnikatele. Obchodní tajemství je významné nejen pro vlastní činnost podnikatele a jeho obchodního závodu, ale například i pro strategii budoucího rozvoje podnikatelské činnosti.[1]

Definice obchodního tajemství

V obecné rovině lze obchodní tajemství chápat především jako nehmotný statek, který je českou právní úpravou řazen k předmětům práv, která náleží k obchodnímu závodu.[2] Obchodní tajemství je vždy považováno za součást majetku podnikatele.[3] Jedná se o termín, který v českém prostředí kryje jak „výrobní“, tak „průmyslové“, ale i „hospodářské“ tajemství.[4]

Pojem obchodní tajemství je na rozdíl od pojmu know-how přesně vymezen legislativně, kdy v ustanovení § 504 občanského zákoníku je poskytnuta obecná definice obchodního tajemství, které je zde vymezeno následovně: „Obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení.“[5] Z definice uvedené v § 504 občanského zákoníku je patrné, že pojem obchodní tajemství je v kontextu občanského zákoníku spojován s podnikatelskými subjekty, u nepodnikatelských subjektů lze jen obtížně možné hovořit o obchodním tajemství.[6]

Vedle toho se lze s definicí obchodního tajemství setkat i v dalších (zvláštních) právních předpisech, mezi nimiž je vhodné zmínit například zákon č. 21/1992 Sb., o bankách,[7] jehož ustanovení § 38 používá pojem bankovní tajemství, když uvádí, že bankovní tajemství se vztahuje „na všechny bankovní obchody, peněžní služby bank, včetně stavů na účtech a depozit“.[8] Úprava bankovního tajemství v zákoně o bankách pak také vychází ze skutečnosti, že banky mají oprávnění poskytnout údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství, osobám pověřeným bankovním dohledem. Bez souhlasu klienta tak banky ovšem mohou učinit pouze v případě, že je o poskytnutí těchto údajů písemně požádá některý z orgánů taxativně vymezených v zákoně o bankách.[9]

Pojmové znaky obchodního tajemství

Z definice obsažené v občanském zákoníku vyplývá celkem šest základních pojmových znaků obchodního tajemství, které musí určitá skutečnost splňovat, aby ji bylo možné označit za obchodní tajemství v souladu s občanským zákoníkem. Pokud se týká pojmových znaků obchodního tajemství, je v současné právní úpravě shodně s předchozí úpravou nezbytné, aby byly zachovány všechny pojmové znaky, jinak obchodní tajemství přestává být obchodním tajemstvím a nemůže být tudíž ani jako obchodní tajemství chráněno před porušením.[10] To jinak řečeno znamená, že postačuje, pokud zanikne jen jeden ze znaků obchodního tajemství, nejedná se o již o obchodní tajemství a zaniká tudíž právo na jeho ochranu.[11] Tento fakt ostatně potvrzuje i judikatura, například usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 396/2002 ze dne 20. 3. 2003.[12]

Definiční znaky obchodního tajemství jsou dle § 504 občanského zákoníku následující: konkurenční významnost, určitelnost, ocenitelnost, běžná nedostupnost v příslušných obchodních kruzích, souvislost s obchodním závodem a rovněž zajišťování utajování.[13] Níže jsou jednotlivé pojmové znaky obchodního tajemství podrobněji představeny.

Prvním pojmovým znakem obchodního tajemství, který byl výše zmíněn, jsou konkurenčně významné skutečnosti, které tvoří pojmový základ obchodního tajemství (v předchozí právní úpravě se používal termín „skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy“). Konkurenčně významné skutečnosti totiž poskytují podnikateli určitou konkurenční výhodu. Lze také uvést, že konkurenční významnost určitých skutečností také poukazuje na to, že se jedná o skutečnosti, které nejsou běžné, resp. je dokonce chápe jako skutečnosti „kvalifikovaně neběžné“. Jinak řečeno, jako konkurenčně významné skutečnosti je možné označit pouze takové skutečnosti, které jsou do určité míry unikátní (nedostupné), čímž také zakládají výhodnější postavení podnikatele na trhu.[14] Právě užití termínu „konkurenčně významné skutečnosti“ zdůrazňuje u obchodního tajemství i „aktuální schopnost podnikatele zapojit se do soutěže, tedy úsilí, které směřuje k momentálnímu hospodářskému úspěchu“.[15]

Skutečnost, že pojem konkurenčně významné skutečnosti nahradil od roku 2014 termín „skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy“, má však i svá úskalí, neboť rozhodně nelze tvrdit, že by se jednalo o pojmy, které by byly zcela totožné, byť pod ně v řadě případů lze podřadit tytéž skutečnosti. Tato terminologická změna však vede k tomu, že v současné době se lze v praxi setkat s řadou skutečností, které sice splňují většinu pojmových znaků obchodního tajemství, ale do této kategorie je zařadit nelze, protože jejich konkurenční významnost není dostatečná.[16]

Dalším aplikačním problémem, které tato formulace pojmového znaku implikuje, je skutečnost, že obchodní tajemství je z podstaty věci podnikatelem utajováno, tudíž může být velmi obtížné srovnat konkurenční výhodu, a tudíž i konkurenční významnost určitých zkušeností jednoho obchodního závodu s ostatními závody na trhu. Příkladem konkurenčně významných skutečností jsou například podnikatelské plány, seznamy zákazníků nebo dodavatelů, ale třeba i cenové odhady, podnikové strategie, informace získané na základě realizace nejrůznějších studií v podnikatelském subjektu, marketingové strategie a pochopitelně i nová technologická řešení.[17] Z judikatury Nejvyššího soudu ČR pak lze dovodit i skutečnost, že konkurenčně významnou skutečností, která tvoří obchodní tajemství, může být také organizační změna v podniku.[18]

Druhým pojmovým znakem obchodního tajemství je určitelnost nebo také identifikovatelnost konkurenčně významných skutečností, které ho tvoří. [19] Tento pojmový znak obchodního tajemství byl do české právní úpravy výslovně zaveden až zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, od 1. 1. 2014, nicméně již dříve byl přiměřeně zohledňován aplikační praxí.[20]

V souladu s tímto požadavkem lze pak jako obchodní tajemství chápat pouze konkurenčně významné skutečnosti, které je možné nějakým způsobem zachytit nebo popsat ve formě, kterou lze vnímat smysly. Zároveň je takto reflektována i podmínka, že obchodní tajemství by mělo být převoditelné. Z tohoto důvodu pak například osobní schopnosti konkrétního zaměstnance netvoří obchodní tajemství obchodního závodu, protože není možné převést právo k něčemu, co není dostatečně určité nebo není žádným způsobem zachycené.[21] Lze rovněž uvést, že se jedná o pojmový znak obchodního tajemství, který z obchodního tajemství vylučuje skutečnosti, které mají příliš obecnou povahu.[22]

Dalším pojmovým znakem obchodního tajemství je, že jej tvoří skutečnosti, které jsou ocenitelné. Pod ocenitelností se rozumí požadavek, aby bylo možné objektivně zjistit okamžitou nebo alespoň potenciální materiální nebo nemateriální hodnotu, kterou konkrétní obchodní tajemství má. Ocenitelné je pak obchodní tajemství v případě, kdy je jeho případné prozrazení či uveřejnění způsobilé ovlivnit hospodářský výsledek podnikatele. Není přitom rozhodné, zda se jedná o hospodářský výsledek aktuální, nebo budoucí. V rozhodném okamžiku také není důležité, jestli se v budoucnu prozrazení či uveřejnění obchodního tajemství hospodářský výsledek reálně ovlivní, či nikoliv.[23]

Požadavek ocenitelnosti skutečností, které tvoří obchodní tajemství, se však také vyznačuje určitou problematičností, protože jedná-li se o oceňování skutečností, které nejsou běžné a zároveň jsou konkurenčně významné, může být v řadě případů obtížné stanovit jeho přesnou cenu, protože je velmi obtížné porovnat konkrétní skutečnosti s jinými obdobného charakteru (neboť i konkurenční subjekty obvykle budou takové skutečnosti chápat jako obchodní tajemství, a tudíž je budou utajovat). Porovnání jako metoda určení hodnoty skutečností, které tvoří obchodní tajemství, je občanským zákoníkem sice preferována, nicméně existují i jiné metody, které lze využít a jejichž využití je při oceňování nehmotných statků vhodnější. Například Lavický pak také hovoří o tom, že v praxi se situace řeší také tím, že je určována pouze tzv. potenciální hodnota těchto skutečností.[24]

Dalším pojmovým znakem obchodního tajemství je fakt, že se jedná o skutečnosti, které nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné. Běžná nedostupnost v obchodních kruzích je tradičním a zároveň klíčovým požadavkem,[25] který definuje obchodní tajemství, neboť z něj plyne, že například standardní postupy, které jsou v určitém oboru či odvětví obecně známé, nemohou za žádných okolností tvořit obchodní tajemství. Běžná nedostupnost v obchodních kruzích bývá také obvykle úzce spojována s investicemi v peněžní podobě, které konkrétní obchodní závod vynakládá na to, aby tím vytvořil nějaké skutečnosti, které zlepšují jeho postavení na trhu. Zároveň lze běžnou nedostupnost charakterizovat tím, že se jedná jednak o to, že skutečnosti nejsou dostupné konkurenčním subjektům, ale ani osobám, které by tyto skutečnosti mohly konkurenci jednoduše sdělit.[26]

Na druhou stranu je tento znak obchodního tajemství patrně nejčastějším zdrojem sporů, se kterými se lze v praxi setkat, pokud se týká určení, kdy se jedná o obchodní tajemství a kdy nikoliv. Přesná hranice toho, které skutečnosti mohou být obchodním tajemstvím, protože je lze považovat za skutečnosti běžně nedostupné, a které tuto podmínku již nesplňují, je přitom vždy především otázkou aplikační praxe.[27]

Často tak bývá například nesprávně interpretováno, že skutečností běžně nedostupnou by měla být nová skutečnost (popř. nové skutečnosti), případně také skutečnosti, které dříve nebyly zřejmé. Taková interpretace však není přesná, protože neběžnou skutečností může být i skutečnost, která není nová, ale je známá pouze určitému menšímu nebo i většímu okruhu osob, které by však tuto skutečnost, popř. skutečnosti měly před dalšími okruhy osob utajovat.[28]

Pojmovým znakem obchodního tajemství je rovněž souvislost skutečností, které jej tvoří s obchodním závodem. Není tedy nutné, aby skutečnosti, které tvoří obchodní tajemství, byly přímo součástí závodu, nicméně musí být patrná alespoň určitá souvislost s ním. Souvislost s obchodním závodem se pak dovozuje z toho, že se jedná o souvislost s výrobou, obchodem, marketingem, distribucí, logistikou, strategií podnikatele nebo s jednáním obchodního závodu. S tím, že u obchodního tajemství postačuje pouze jeho souvislost s obchodním závodem, ale nemusí k němu náležet, pak souvisí další významná charakteristika, kterou je převoditelnost obchodního tajemství, která není závislá na tom, zda bude či nebude převeden celý závod, ani na tom, zda je obchodní tajemství převáděno společně se závodem, nebo odděleně od něj. Dalším charakteristickým rysem, který s tímto pojmovým znakem obchodního tajemství souvisí, je také fakt, že skutečnost, která tvoří obchodní tajemství, se týká obchodního závodu, nikoliv jeho vlastníka.[29]

Posledním pojmovým znakem obchodního tajemství je pak zajišťování utajování skutečností, které jej tvoří. Rovněž v tomto případě se jedná o tradiční znak, kterým se obchodní tajemství vyznačuje, přičemž charakteristické pro něj je, že zahrnuje jednak kroky faktické, ale také kroky právní.[30]

Zajišťování utajení lze také rozdělit na samotný projev vůle vlastníka obchodního tajemství směřující k utajení určitých skutečností a dále na skutečný stav, jehož prostřednictvím je zajišťována odpovídající úroveň utajení skutečností, které tvoří obchodní tajemství.[31] Skutečným stavem, prostřednictvím kterého vlastník obchodního tajemství utajuje určité skutečnosti, patří zejména „přijetí a provedení odpovídajících opatření nutných k utajení těchto skutečností“.[32]

K právním krokům, jimiž podnikatel zajišťuje utajení skutečností, které tvoří obchodní tajemství závodu, pak patří jednak inominátní obchodní smlouvy uzavírané zejména se zaměstnanci, dále také k utajení směřující ustanovení pracovních smluv, konkurenční doložky, případně nejrůznější interní pokyny a směrnice. Faktickými kroky, jimiž je utajováno obchodní tajemství, jsou pak nejrůznější opatření vnitřně-bezpečnostního charakteru, která spočívají především v nejrůznějších formách omezení přístupu k těm skutečnostem, které tvoří obchodní tajemství. V této souvislosti se v praxi velmi často využívají například trezory, přístupové systémy, hesla a kódy, kamerové systémy apod., stejně tak se do značné míry využívají opatření personálního rázu, především ve formě omezení okruhu osob, které mají k obchodnímu tajemství přístup, pouze na co nejužší okruh osob, který obchodní tajemství skutečně musí znát za účelem výkonu své práce.[33]

S uvedeným pak úzce souvisí i fakt, že utajení skutečností tvořících obchodní tajemství není možné chápat jako absolutní. To znamená, že není v rozporu s utajením skutečností, které tvoří obchodní tajemství, pokud se s nimi do styku dostává pouze omezený okruh osob. Nepřihlíží se přitom k osobám, které jsou vůči podnikateli smluvně vázány mlčenlivostí. Utajením skutečností se tedy rozumí fakt, že jsou utajeny jednak před veřejností, ale i před osobami, které v oboru, kterého se obchodní tajemství týká, tvoří s ohledem na své povolání odbornou veřejnost. [34]

Je také nutné přihlížet i k tomu, jakého oboru se utajované skutečnosti týkají. Je tak možné předpokládat větší míru utajení v některých oborech (např. farmaceutický průmysl) než v jiných oborech (např. leasingové společnosti).[35] Lze také konstatovat, že skutečnosti, které byly doposud utajovány, ztrácí charakter obchodního tajemství až tím, že se prakticky každý člověk může obvyklou cestou a bez porušení právních předpisů s těmito skutečnostmi seznámit.[36]

JUDr. PhDr. Melinda Vrajíková, LL.M., MBA

[1] ČADA, Karel. In. HORÁČEK, Roman, ČADA, Karel, HAJN, Petr. Práva k průmyslovému vlastnictví. 3., doplněné a přepracované vydání. V Praze: C. H. Beck, 2017. Academia iuris (C. H. Beck). ISBN 978-80-7400-655-5, s. 298.

[2] MALÝ, Josef. Oceňování průmyslového vlastnictví: nové přístupy. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 8071794643, s. 27.

[3] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-529-9, s. 1786.

[4] MALÝ, Josef. Obchod nehmotnými statky: patenty, vynálezy, know-how, ochranné známky. Praha: C. H. Beck, 2002. C. H. Beck pro praxi. ISBN 80-7179-320-5, s. 71.

[5] § 504 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

[6] VOJČÍK, Peter. Teorie právní ochrany nehmotných statků. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2016. ISBN 978-80-87713-16-7, s. 32.

[7] KINDL, Jiří. Zákon o ochraně hospodářské soutěže: komentář. 3., přepracované vydání. V Praze: C. H. Beck, 2016. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-627-2, s. 504.

[8] § 38 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách.

[9] KINDL, Jiří. Zákon o ochraně hospodářské soutěže: komentář. 3., přepracované vydání. V Praze: C. H. Beck, 2016. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-627-2, s. 504.

[10] ČADA, Karel. Strategie průmyslového vlastnictví. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2014. ISBN 978-80-86855-46-2, s. 189.

[11] TROJAN, Oldřich, HOLEC, Pavel. Obchodní tajemství. E-pravo.cz [online]. 2013 [cit. 2024-04-22]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/obchodni-tajemstvi-91518.html

[12] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 396/2002.

[13] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-529-9, s. 1782 a násl.

[14] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-529-9, s. 1782.

[15] ČADA, Karel. Strategie průmyslového vlastnictví. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2014. ISBN 978-80-86855-46-2, s. 190.

[16] ČADA, Karel. Strategie průmyslového vlastnictví. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2014. ISBN 978-80-86855-46-2, s. 190.

[17] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-529-9, s. 1783.

[18] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1874/2004.

[19] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-529-9, s. 1783.

[20] ČADA, Karel. Strategie průmyslového vlastnictví. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2014. ISBN 978-80-86855-46-2, s. 190.

[21] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-529-9, s. 1783.

[22] ČADA, Karel. Strategie průmyslového vlastnictví. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2014. ISBN 978-80-86855-46-2, s. 190.

[23] TROJAN, Oldřich, HOLEC, Pavel. Obchodní tajemství. E-pravo.cz [online]. 2013 [cit. 2024-04-22]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/obchodni-tajemstvi-91518.html

[24] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-529-9, s. 1784.

[25] ČADA, Karel. Strategie průmyslového vlastnictví. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2014. ISBN 978-80-86855-46-2, s. 192.

[26] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-529-9, s. 1784.

[27] ČADA, Karel. Strategie průmyslového vlastnictví. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2014. ISBN 978-80-86855-46-2, s. 192.

[28] TROJAN, Oldřich, HOLEC, Pavel. Obchodní tajemství. E-pravo.cz [online]. 2013 [cit. 2024-04-22]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/obchodni-tajemstvi-91518.html

[29] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-529-9, s. 1785.

[30] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-529-9, s. 1785.

[31] ČADA, Karel. Strategie průmyslového vlastnictví. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2014. ISBN 978-80-86855-46-2, s. 192.

[32] TROJAN, Oldřich, HOLEC, Pavel. Obchodní tajemství. E-pravo.cz [online]. 2013 [cit. 2024-04-22]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/obchodni-tajemstvi-91518.html

[33] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2015. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-529-9, s. 1786.

[34] ČADA, Karel. Strategie průmyslového vlastnictví. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2014. ISBN 978-80-86855-46-2, s. 192.

[35] BROSKOVÁ, Karolína. Obchodní tajemství versus právo na informace. Právní rádce [online]. 2010 [cit. 2024-04-22]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c1-48224150-obchodni-tajemstvi-versus-pravo-na-informace

[36] ČADA, Karel. Strategie průmyslového vlastnictví. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2014. ISBN 978-80-86855-46-2, s. 193.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. PhDr. Melinda Vrajíková, LL.M., MBA 03.07.2024

---

Lhůta pro stanovení daně – 10 let a dost, nebo ne?

Jednou z věcí, kterou v rámci daňového řízení (zejména pak u probíhajících daňových kontrol) zkoumáme v praxi jako první, je otázka běhu lhůty pro stanovení daně. Nutno říci, že v poslední době se zdá, jako by si správce daně s tímto institutem vůbec nelámal hlavu. Přitom platí, že po uplynutí lhůty pro stanovení daně nelze daň stanovit, natož pak vybrat.

Nadto v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, pokud uplyne prekluzivní lhůta uvedená v § 148 daňového řádu[1], aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, právo státu daň vyměřit či doměřit zaniká; k zániku tohoto práva se pak přihlíží z úřední povinnosti nejen v řízení daňovém, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. Jaká jsou tedy pravidla pro počítání běhu lhůty pro stanovení daně[2]?

Podle § 148 odst. 1 daňového řádu nelze daň stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení. Přestože se na první pohled jedná o jednoduché pravidlo, samozřejmě přichází na řadu i „ale“ v podobě dalších odstavců citovaného ustanovení.

Běh lhůty pro stanovení daně je totiž možné tzv. přerušit, či zastavit až do maximální délky lhůty pro stanovení daně, která v souladu s § 148 odst. 5 daňového řádu činí 10 let. Nicméně ani dosažení 10 let nemusí znamenat definitivní zánik práva daň stanovit. Daňový řád totiž pamatuje i na situace, kdy je možné vyměřit, popř. doměřit, daň po uplynutí prekluzivní lhůty, a to i té 10leté. Právě situace umožňující přerušení, stavění či obnovení běhu lhůty pro stanovení daně vyvolávají mnohé nejasnosti, kdy jejich vyřešení je ve většině případů svěřeno do rukou správních soudů.

V poslední době hojně diskutovaným nástrojem způsobujícím stavění běhu lhůty pro stanovení daně je odeslání žádosti o mezinárodní spolupráci při správě daní, kdy lhůta neběží až do dne obdržení odpovědi na tuto žádost nebo do dne odeslání oznámení o ukončení mezinárodní spolupráce při správě daní v dané věci[3]. V recentním rozsudku Nejvyšší správní soud[4] připomněl, že aby mohl mít institut mezinárodního dožádání předpokládané účinky na běh lhůty pro stanovení daně, musí být, stejně jako jakékoliv jiné úkony ovlivňující lhůtu pro stanovení daně, posuzován materiálně. Je‑li proto mezinárodní dožádání uskutečněno nedůvodně, nemůže mít účinky stavění lhůty.

Za určitých okolností je učiněné mezinárodní dožádání způsobilé běh lhůty pro stanovení daně též přerušit, vyplyne-li z jeho obsahu, že bylo učiněno za účelem prověřování a hodnocení konkrétních uskutečněných zdanitelných plnění[5]. Co do podstaty, rozsahu a obsahu se totiž jedná o prověřování konkrétních daňových povinností, které nelze činit bez vědomí daňového subjektu, ale pouze v rámci zahájené daňové kontroly. Došlo-li k formálnímu zahájení daňové kontroly až později, představují mezinárodní dožádání materiální zahájení daňové kontroly; lhůta pro stanovení daně proto běží v souladu s § 148 odst. 3 daňového řádu znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn.

Samostatnou kategorií je pak možnost běh lhůty pro stanovení daně obnovit. Dle § 148 odst. 6 daňového řádu lze daň stanovit do konce druhého roku následujícího po roce, v němž nabylo právní moci rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu, jež bylo vydáno v důsledku tohoto jednání. Je přitom lhostejné, zda již 10letá lhůta pro stanovení daně uplynula. Tímto se lhůta pro stanovení daně vrací do své nalézací roviny a správce daně může, resp. musí činit veškeré kroky, které mu daňový řád pro účely splnění cíle správy daní nabízí, tj. daň správně zjistit a stanovit[6], v již omezeném časovém rozsahu.

Je zjevné, že běhu lhůty pro stanovení daně je třeba věnovat v případě úkonů správce daně směřujících k vyměření, resp. doměření daňové povinnosti zvýšenou pozornost a nespoléhat se, že správce daně postupuje vždy v souladu se zákonem. I zde totiž platí zásada „vigilantibus iura scripta sunt“ („Právo náleží bdělým“).

Mgr. Hana Krejčíková,
advokátka / Senior Associate

Rödl & Partner

Platnéřská 2
110 00  Praha 1

Tel.: +420 236 163 111
e-mail: hana.krejcikova@roedl.com

[1] Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění

[2] Pro zjednodušení se článek zabývá během lhůty pro stanovení daně pouze z pohledu daňového řádu. Okolnosti ovlivňující běh lhůty pro stanovení daně však obsahují i další zákony upravující správu daní, např. zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.

[3] § 148 odst. 4 písm. f) daňového řádu

[4] Rozsudek NSS č. j. 4 Afs 261/2023 – 48 ze dne 30.05.2024

[5] Rozsudek NSS č. j. 6 Afs 59/2023 – 56 ze dne 21.09.2023

[6] § 1 odst. 2 daňového řádu

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Hana Krejčíková (Rödl & Partner) 30.07.2024