Nový přístup k uplatňování nároku na ušlý zisk.  

Právo a ropa aneb Právní úkoly obcí na úseku ochrany nouzových zásob ropy v ČR.  

Přípustnost změn smlouvy na veřejnou zakázku z důvodu neočekávaného nárůstu cen energií.  

Ústavní právo s nadhledem: Nenouzový stav.  

Blýskání na lepší časy? Nový přístup k uplatňování nároku na ušlý zisk.

Stále relativně čerstvý nález Ústavního soudu a na něj navazující rozsudky Nejvyššího soudu mohou naznačovat, že dochází k zásadnímu obratu v přístupu české justice k problematice náhrady škody na ušlém zisku. Mění se metody výpočtu výše způsobené škody i požadavky na prokazování její existence. Dosavadní nerealisticky přísné nároky soudní praxe se zdají být překonány.

V českém právním řádu je účel institutu náhrady škody při neoprávněném zásahu do práv poškozeného zásadně kompenzační.[1] Je odpovědností škůdce kompenzovat (pokud možno plně) negativní následky svého protiprávního jednání. Škůdce je povinen poškozenému nahradit vzniklou škodu, a to buď uvedením v předešlý stav (restitutio in integrum) anebo, není-li to možné, poskytnutím peněžitého plnění.[2] I toto peněžité plnění má za účel v maximální míře se přiblížit ke stavu, jako by k protiprávnímu zásahu nedošlo. Škůdce je proto povinen poškozenému nahradit jednak škodu skutečnou a jednak ušlý zisk.[3] Pokud v důsledku škodní události nedojde k rozmnožení majetkových hodnot poškozeného, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat, jedná se o ušlý zisk.[4]

Rozhodovací praxí (převážně Nejvyššího soudu) byly ovšem v minulosti velmi nešťastně nastaveny podmínky prokazování ušlého zisku a jeho výše. I přes kompenzační účel institutu náhrady škody byly standardy pro možnost úspěšného uplatnění nároku na ušlý zisk nastaveny tak přísně až iracionálně, že činily dosažení této náhrady v mnoha životních situacích prakticky nemožným. A dlouhodobě zvýhodňováni touto praxi byli škůdci na úkor poškozených. Dosažení skutečného kompenzačního efektu bylo spíše teorií či zbožným přáním než justiční realitou.

Ve vztahu k prokazování ušlého zisku (a jeho výše) Nejvyšší soud dlouhodobě judikoval, že „nestačí pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být najisto postaveno, že při pravidelném běhu věcí – nebýt protiprávního jednání škůdce – mohl poškozený důvodně očekávat rozmnožení svého majetku, k němuž nedošlo právě v důsledku jednání škůdce“.[5] Shodně Nejvyšší soud opakovaně uzavřel, že „pro určení výše ušlého zisku je rozhodující, jakému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tedy konkrétně o jaký reálně dosažitelný (nikoliv hypotetický) prospěch poškozený přišel“.[6] Postupným vývojem soudní rozhodovací praxe tak bylo po poškozeném v pozici žalobce požadováno, aby stále úplněji a exaktněji tvrdil a prokazoval jednotlivé konkrétní uniklé obchodní příležitosti, a to dokonce v podobě již uzavřených a nenaplněných smluv, případně smluv těsně před uzavřením. Požadavky takto postupně vršené vůči poškozenému v pozici žalobce se stávaly až absurdními, objektivně již předem nesplnitelnými.

Teoretické postuláty formulované soudní praxí byly (a namnoze stále jsou) ve většině případů reálně nenaplnitelné. Předem tak stavěly obtíže překonatelnou hráz pro úspěšné uplatnění nároku těm, kdo se stali obětí protiprávního jednání. Relativně jednodušší situace existovala pro poškozené, jimž bylo znemožněno vykonání či vykonávání opakované či trvající výdělečné činnosti za pravidelnou odměnu – unesení břemene tvrzení a břemene důkazního v tomto případě nemusí představovat tak složitý problém. Podobné případy jsou ovšem v reálném podnikání spíše výjimkou. Podnikatelská praxe je daleko složitější, barvitější, odehrává se v různých fázích i dlouhou dobu nevýdělečných (zisk se může dostavovat až po letech), mnohdy také velmi živelně, tedy nikoli dokumentačně ideálně; nemusí na vše vždy existovat „papír,“ či jiný exaktní přímý důkaz. Každému, kdo se účastní jakýchkoliv obchodních vztahů, je známé, že ušlou obchodní příležitostí není jen nemožnost vykonání výdělečné činnosti na základě již uzavřené smlouvy, ale je jí také obchodní příležitost ve fázi předcházející. Je to obchodní příležitost, která by se dostavila při pravidelném běhu událostí, třeba až za určitou dobu. A ano, v této fázi nejde o jistotu, může se stát, že se taková obchodní příležitost nenaplní … ovšem je podobně či dle situace třeba více reálné, že k naplnění a úspěšnému završení v podobě zisku dojde. Pracovat s mírou pravděpodobnosti je v těchto případech nutnost. Čím déle přitom trvá protiprávní zásah, tím složitější a tím více zkreslující je samozřejmě definování ušlých obchodů a zisků jen z nějakých reálně uzavřených smluvních vztahů. A tím více vyvstává potřeba pracovat s ušlými příležitostmi pravděpodobnými, očekávatelnými, které však nelze individualizovat do podoby jednoho konkrétního smluvního vztahu, jednoho určitého a exaktně určeného zisku.

V době účinnosti zák. 513/1991 Sb., Obchodního zákoníku, byla poškozenému (v rámci obchodních vztahů) poskytována zákonná ochrana před podobně komplikovanou procesní pozicí, a to v podobě            ust. § 381, který zněl: „místo skutečně ušlého zisku požadovat náhradu zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku za podmínek obdobných podmínkám porušené smlouvy v okruhu podnikání, v němž podniká“. Předmětné ustanovení poskytovalo jistou nápomoc pro případy, kdy nebylo v silách poškozeného prokázat konkrétní ušlé obchodní příležitosti, ale s ohledem na pravidelný běh věcí bylo možné očekávat zvýšení hodnoty jeho majetku k němuž by došlo, nebýt škodní události. Šlo o ustanovení smysluplné a praktické, vycházející z potřeb a ze znalosti obchodní reality. Bohužel, s koncem účinnosti Obchodního zákoníku skončila i účinnost uvedeného ustanovení. A nový (po právu často kritizovaný) civilní kodex současný žádné nahrazující či podobné ustanovení nemá. Těžko říci, zda záměrně či jde o jednu z nechtěných nedotažeností jinde naopak přehnaně kazuistického předpisu.

Poškození byli uvedenou změnou legislativy „uvrženi do propasti zoufalství a zmaru,“ neboť po nich bylo pod sankcí procesního neúspěchu požadováno ze strany soudů za všech okolností to, aby detailně a přesně určili jednotlivé zcela konkrétní ušlé příležitosti k dosažení zisku. Fakticky jim bylo nahrazováno jen to, co již měli v době škodního zásahu tzv. nasmlouváno. Je přitom nabíledni, že takto restriktivní výklad pojmu ušlého zisku nemá a nemůže mít v reálném světě, zvláště ve světě podnikání a obchodu, místo, neboť podrývá samu podstatu institutu náhrady škody. S tímto přístupem stěží může docházet k naplnění kompenzačního účelu náhrady celé škody poškozenému. Požadavek „absolutní jistoty“ totiž pouze deformuje realitu a pokřivuje celý princip náhrady ušlého zisku, z povahy věci vždy jen více či méně pravděpodobného.

Aktuální rozhodovací trendy však, bohudíky, naznačují, že se může blýskat na lepší časy. Za určitý „startér,“ těchto tendencí lze považovat přelomový, níže referovaný nález Ústavního soudu ze dne                30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18. Ten může pro poškozené, kteří se rozhodnou nárok na náhradu ušlého zisku uplatnit v civilním řízení, představovat ono pověstné světlo na konci tunelu dosavadní extrémně nevlídné soudní praxe, jež svými důsledky šla téměř proti smyslu a účelu daného právního institutu. Toto rozhodnutí a na něj navazující další rozsudky Nejvyššího soudu mohou znamenat obrat. Mají přitom společný základ a společného jmenovatele, kterým je důsledné uplatňování dříve pohříchu opomíjeného základního smyslu a účelu institutu náhrady škody – dát věci „do pořádku,“ tj. reálně a v plné míře odškodnit toho, komu byla způsobena újma.

Nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18 vychází z poměrně jednoduché a přehledné skutkové situace: Poškozený, povoláním kominík, žaloval Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti mj. o náhradu zisku, který mu ušel v souvislosti s jeho trestním stíháním, které posléze bylo ukončeno zproštěním obžaloby. A svůj nárok logicky odvodil od toho, jakého zisku dosahoval v době „normální,“ tj. před tím, než byl nedůvodně trestně stíhán. Prvoinstanční soud (věren dosavadní formalistické a někdy vůči poškozeným až výsměšné praxi) rozhodl tak, že ušlý zisk nebylo možné stanovit, neboť poškozený nepředložil žádné konkrétní odmítnuté/zrušené zakázky.  Žalobce dle něho neprokázal, že by odmítl nějakou konkrétní práci právě kvůli tomu, že by se musel účastnit úkonů trestního řízení a k výzvě soudu ani nepředložil žádné konkrétní smlouvy na provedení kominických prací, či závazné přísliby realizace takových prací.

Žalobce se proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolal, leč ani u soudu odvolacího neuspěl. Zdravé právní uvažování a skutečné ratio do věci musel vnést až soud Ústavní. Ten shledal ústavní stížnost důvodnou a postavil se za racionální a smysluplnou aplikaci psaného práva, která je v souladu s obecně sdílenými principy spravedlnosti. Vrátil tím úvahy o pozici a postavení poškozeného zpět do „normálních“ mezí. Přisvědčil jednoduchému a zcela logickému principu: pokud poškozený v době před škodním zásahem dosahoval (po relevantně dlouho dobu) nějakého průměrného zisku, pak lze soudit, že by tohoto zisku při běžném chodu události (při zachování ostatních parametrů) dosahoval i dále, nebýt škodního zásahu. A že má nárok na náhradu tohoto ušlého zisku, aniž by musel prokazovat jednotlivé konkrétní dílčí (již nasmlouvané či jinak dokladované ušlé zakázky.

Upřímně řečeno, je spíše smutné, že uvedený přirozený a logický princip, který by nepochybně jako smysluplný aprobovala drtivá většina osob nezatížených reálnou soudní praxí, musel prosadit až Ústavní soud a že se tak děje až 7 let od účinnosti nového občanského zákoník. Ale naštěstí se tak alespoň děje.

Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy na podnikatelskou činnost nahlížely jen a pouze v jejím úzkém slova smyslu, tj. kdy dochází k realizaci konkrétní smlouvy či konkrétní zakázky. Zdůraznil přitom, že činnost podnikatele směřující k utržení zisku je bohatší než pouze konečná realizace konkrétní zakázky a v širším slova smyslu podnikatelská činnost zahrnuje i činnosti, které nesměřují k bezprostřednímu dosažení zisku, ale které se projeví až v podnikatelském výsledku jako takovém.[7]

Trefně Ústavní soud užil přirovnání (ad absurdum) s drobným zemědělcem, který fakticky zisku dosahuje až v rámci prodeje vypěstovaných plodin na trhu, přičemž prodej plodiny na trhu je ale pouhou pomyslnou špičkou ledovce v činnosti takového zemědělce. Optikou dosavadní soudní rozhodovací praxe by zemědělec za dobu předcházející vlastnímu prodeji plodin neměl na náhradu škody v podobě ušlého zisku vůbec nárok. Shodně Ústavní soud označil za absurdní odmítnout náhradu ušlého zisku za uzavření restaurace, pokud by poškozený neprokázal konkrétní zákazníky a přesnou výši jejich útraty pro daný den. Ústavní soud úvahu uzavřel tím, že je bezpředmětné, že stěžovatel (kominík) neprokázal konkrétní smlouvu či podnikatelskou příležitost, o kterou v důsledku vedeného trestního stíhání přišel, podstatné dle Ústavního soudu bylo, že v souvislosti s úkony trestního stíhání nemohl podnikatelskou činnost vykonávat. Nelze než ocenit, že pro jednou zvítězil v rozhodovací praxi zdravý rozum a obecně sdílený cit pro spravedlnost nad vypjatým a v podstatě arogantním právním akademismem.

Za zmínku stojí i to, že v závěru svého rozhodnutí Ústavní soud poznamenal (v reakci na oblíbenou praxi soudů nižších stupňů užívat jedno a totéž rozhodnutí soudu vyšší instance jako univerzální „zaklínadlo“), že nelze vystačit s jedním rozhodnutí Nejvyššího soudu na všechny případy, které život přináší, pročež požadavky kladené na poškozené pro prokázání ušlého zisku musí být přiměřené specifické činnosti toho kterého poškozeného.

Je nutno ocenit, že Nejvyšší soud závěry zmíněného nálezu „Kominík“ promptně přijal za své a již je aplikuje v dalších rozhodovaných kauzách. Za první vlaštovky indikující možnou změnu trendu mohou být považována dvě jeho velmi aktuální rozhodnutí:

• rozsudek ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 333/2021 a
• rozsudek ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2358/2021.

Nejvyšší soud v obou případech zohlednil a aplikoval nález I. ÚS 922/18. V obou případech se jedná o uplatnění nároku vůči státu a v obou případech se jedná o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, resp. úředním postupem. Závěry v rozhodnutích obsažené lze však vztáhnout na jakékoli řízení o náhradu ušlého zisku. Jedná se totiž o závěry obecně platné a použitelné. Ctí totožný základní princip.

V rozsudku 30 Cdo 333/2021 se Nejvyšší soud zabýval výpadkem příjmu u osoby, která musela věnovat čas své obhajobě namísto toho, aby ve stejném čase mohla provozovat podnikání. A de facto uzavřel, byť nikoliv explicitně, že za tuto dobu má nárok na průměrný zisk, který jinak při svém podnikání obecně dosahuje. Konkrétně se jednalo o kaskadéra, který – logicky – ve dnech, kdy se účastnil úkonů trestního řízení, nemohl vykonávat svou výdělečnou činnost. Soud přirovnal výpadek přijmu tohoto podnikatele k zaměstnanci, který by byl nucen si vzít neplacené volno. Vzhledem k tomu, že žalobce žaloval náhradu škody na základě zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, tak Nejvyšší soud odkázal obecné soudy na aplikaci § 28 zák. č. 82/1998 Sb.

Rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2358/2021, rozhodl Nejvyšší soud v podobné, avšak ještě komplexnější záležitosti. Rozhodoval o dovolání žalobce, profesí advokáta, a částečně mu vyhověl:

Žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 se tento žalobce domáhal plnění z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím o jeho vzetí do vazby. Uplatnil přitom ušlý zisk nikoli jen za sebe sama, ale za celou svou kancelář (jednalo se o samostatného advokáta, ale s dalšími zaměstnanci). Vyšel přitom z předchozích kanceláří dosahovaných zisků. Nejvyšší soud se v rámci uvedeného mj. zabýval otázkou, jaký dopad měla žalobcova nezákonná vazba na možnost realizace jeho podnikatelské činnosti spočívající ve výkonu advokacie jako celku (zda byl žalobce z výkonu advokacie vyloučen zcela nebo zda i v době nezákonné vazby mohl advokacii vykonávat prostřednictvím svých zaměstnanců či spolupracujících advokátů).

Soudy nižší instance v daném případě uzavřely, že žalobce v předmětné době advokacii mohl vykonávat prostřednictvím svých zaměstnanců či spolupracujících advokátů. A odkázaly také na to, že výkon advokacie za něj převzal zastupující advokát, který zisk realizoval, tedy vlastně k žádné újmě žalujícího advokáta nedošlo… Z tohoto důvodu mu přiznaly ztrátu na zisku pouze v té části, kde by zisk plynul z jeho vlastní osobní práce (mimo komentář se ponechává soudy uvažovaná hodinová sazba a závěr, že by mohl účtovat průměrně max. 6 hodin denně). Zcela při tom ignorovaly to, že dle zákona o advokacii okamžikem vykonatelnosti rozhodnutí soudu o vzetí advokáta do vazby dochází ex lege k pozastavení výkonu advokacie v celém rozsahu jeho oprávnění. Vzetí advokáta do vazby tak dopadá i na zaměstnance advokáta, vykonává-li advokát advokacii samostatně, neboť výkon advokacie v pracovním poměru je závislý na možnosti aktivního výkonu advokacie zaměstnavatele zaměstnaného advokáta. Zaměstnanci advokáta nemohou jménem tohoto advokáta advokacii vykonávat, pokud došlo k pozastavení jeho oprávnění advokacii vykonávat. Přesně to naštěstí ale následně konstatoval Nejvyšší soud.

Zásadní řešenou otázkou však bylo rovněž to, zda nezákonná vazba zasáhla jen advokáta samotného (jeho osobní výkon advokacie) nebo celou na něho navázanou kancelář. I k tomu zaujal Nejvyšší soud jasné stanovisko, které ctí logiku nálezu I. ÚS 922/18 a dále jej rozvíjí.

Stručně řečeno: advokátovi náleží náhrada ušlého zisku, jehož by v rozhodném období prokazatelně dosáhla jeho kancelář, tedy on svou osobní činností i činností svých zaměstnanců. Ušlý zisk je zisk kanceláře, nikoli jen dotčeného advokáta osobně.

Přihlížet v rámci úvah o výši náhrady na ušlém zisku nelze ani k tomu, jaký zisk případně dosahoval jiný advokát, který byl pro dobu pozastavení výkonu advokacie ustanoven zástupcem poškozeného advokáta ve smyslu zák. o advokacii.  Takový zisk totiž náleží zastupujícímu advokátovi, nikoliv advokátovi zastupovanému. Zastoupený (poškozený) advokát nemůže být na náhradě svého ušlého zisku krácen proto, že jiný advokát tento zisk realizoval.

Povšimněme si, že s průměrným ziskem dosahovaným před škodní událostí namísto potřeby prokazovat jednotlivé konkrétní ušlé zakázky se zde již pracuje zcela samozřejmě.

Je třeba s povděkem konstatovat, že všechna tři citovaná rozhodnutí (a snad již budou existovat i rozhodnutí další) přibližují rozhodovací soudní praxi zpět k realitě, jejím potřebám a zejména přirozenému vnímání práva a spravedlnosti. Kdokoli se účastnil jakéhokoliv obchodního vztahu vnímá, že konkrétně ušlé obchodní příležitosti „zhmotněné“ v podobě uzavřené smlouvy či smlouvy těsně před jejím uzavřením, tvoří jen velmi malou výseč skutečně ušlých obchodních možností a tím i reálně ušlého zisku. Mnohdy z podstaty určité činnosti vůbec není možné „konkrétně ušlé“ obchodní příležitosti identifikovat a prokazovat. Excesivním plošným požadavkům obecných soudů na poškozené v pozici žalobců, které jsou velmi vzdálené reálné obchodní praxi, stran prokázání ušlého zisku v podobě konkrétních obchodních příležitostí by s odkazem na nález I. ÚS 922/18 a následující rozsudky Nejvyššího soudu mohl a měl být odzvoněn konec. Snad již opravdu bude moci být skutečně a realisticky naplňován kompenzační účel institutu náhrady škody. Průměrný zisk dosahovaný poškozeným podnikatelem v době před škodní událostí by měl být nejvíce vypovídajícím a až na výjimky také dostatečným faktorem k určení správné výše náhrady škody na ušlém zisku.

Barbora Gabalová, LL.M.,
advokátní koncipientka

Mgr. Jan Hrazdira,
advokát

HKDW HOLASEK s.r.o., advokátní kancelář

Na Příkopě 583/15
110 00 Praha 1

Tel.: +420 272 143 399
e-mail: office@hkdwholasek.cz

[1] Viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020.

[2] Ust. § 2951 občanského zákoníku.

[3] Ust. § 2952 občanského zákoníku.

[4] Viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2858/2015.

[5] Viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 870/2006.

[6] Viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005.

[7] Zajímavým momentem k zamyšlení byla i úvaha stěžovatele, že soudy dlouhodobě zvýhodňují osoby vydělávající závislou činností, které snadno doloží ušlou mzdu či jinou odměnu ze závislé činnosti. Dosavadní soudní praxi označil (důvodně) za diskriminační vůči osobám podnikajícím.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Barbora Gabalová, LL.M., Mgr. Jan Hrazdira (HKDW HOLASEK)

25.05.2022

---

Právo a ropa aneb Právní úkoly obcí na úseku ochrany nouzových zásob ropy v ČR.

České obce mají řadu úkolů, někdy velice specifických. Jednou z méně připomínaných a diskutovaných jsou jejich úkoly na úseku ochrany nouzových zásob ropy a záležitostí s tím souvisejících.

Jde oblast sice někdy opomíjenou, nicméně vzhledem  k minimální domácí  produkci ropy a  silné vazbě  na  její zahraniční  dovoz, je otázka ropné bezpečnosti pro Českou republiku nesmírně senzitivní a zaslouží si náležitou odbornou pozornost.

Co se týče pozitivně-právního vymezení, klíčový je zde především zákon č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů.

Zmíněný zákon upravuje v souladu s právem Evropské unie způsob vytváření, udržování a použití nouzových zásob ropy a ropných produktů určených pro zmírnění nebo překonání stavů nouze vzniklých z jejich nedostatku, dále pak postupy pro řešení stavů nouze a úkoly orgánů státní správy a orgánů územních samosprávních celků v této oblasti. Citovaným evropským právním rámcem zde je zejména směrnice Rady 2009/119/ES ze dne 14. září 2009, kterou se členským státům ukládá povinnost udržovat minimální zásoby ropy nebo ropných produktů.[1]

Jakou roli zde hrají obce? Jejich úkol spočívá v rovině správního práva trestního, tedy že jsou ex lege povinny projednávat určité přestupky na úseku nouzových zásob ropy a ropných produktů.

Co konkrétně a jaké obecní úřady musí činit? Nejprve musíme vytknout před závorku, že zákonodárce správně rozlišil, že by nebylo účelné vtahovat do této agendy všech 6250 českých a moravských obcí, ale zadává zde zákonem úkoly pouze tzv. trojkovým obcím (resp. obcím s rozšířenou působností)  tedy těm největším.

Obecní úřad obce s rozšířenou působností má podle zmíněného zákon č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů za úkol projednávat následující přestupky. Rozdělíme  je na přestupky fyzických osob a právnických osob (resp. i podnikajících fyzických osob).

Nejprve, přestupky osob fyzických[2] : Obecní úřad obce s rozšířenou působností, zde projednává přestupky fyzických  osob, na jejíchž činnost se vztahuje omezení za účelem snížení spotřeby ropy a ropných produktů, které poruší nařízení vlády ohledně omezení maximální rychlosti jízdy motorových vozidel na pozemních komunikacích, dále pak poruší omezení používání některých druhů, kategorií a tříd silničních motorových vozidel v určitých dnech nebo pro určitý druh přepravy, anebo přestupky fyzických osob spočívající v omezení  nebo zákazu ve stanovených dnech používání silničních motorových vozidel se sudými nebo lichými koncovými čísly státních poznávacích značek.[3]

Tyto přestupky projednává obecní úřad obce s rozšířenou působností výhradně  v případě, jestliže nebyl přestupek projednán příkazem na místě Policií České republiky.

Fyzickým osobám zde možno uložit maximální pokutu do výše 5000 Kč. Je otázkou, zda by se nemělo uvažovat o navýšení této horní hranice, jelikož jde o velice citlivou a zásadní otázku ochrany nouzových zásob ropy. A citovaná úroveň pěti tisíc korun, zde již asi plnohodnotně neplní svou preventivní funkci.[4]

Přestupky právnických osob a podnikajících fyzických osob

Obecní úřad obce s rozšířenou působností[5], zde projednává přestupky právnických osob (resp. podnikajících fyzických osob), na jejíž činnost se vztahuje omezení spotřeby ropy a ropných produktů, které poruší povinnost  omezit používání některých druhů, kategorií a tříd silničních motorových vozidel v určitých dnech nebo pro určitý druh přepravy. Anebo poruší  omezení  nebo dokonce zákaz  ve stanovených dnech používat silniční motorová vozidla se sudými nebo lichými koncovými čísly státních poznávacích značek. Dodejme, že tyto přestupky projednává obecní úřad obce s rozšířenou působností pouze a výhradně  v případě pokud nebyl projednán příkazem na místě Policií České republiky.[6]

Za zmíněné přestupky možno právnickým osobám (resp. podnikajícím FO) uložit pokutu až do výše  1 000 000 Kč.[7]

Správu pokut uložených za přestupky na tomto úseku, jak pro fyzické tak i právnické osoby, vykonává Celní správa České republiky, nikoliv tedy obce s rozšířenou působností.

Častou správně-právní otázkou bývá, zda jde v určitém konkrétním případě o samostatnou či přenesenou působnost. Zde je to z právního hlediska jasné. Výše zmíněné úkoly orgánů obce s rozšířenou působností  jsou tzv. přenesenou působností – tedy delegovanou státní správou[8].

Ačkoliv nyní veřejná správa řeší především covidovou pandemii, což je samozřejmě v pořádku, nezapomínejme ani na ropnou bezpečnost.

JUDr. Petr Kolman, Ph.D.,
VŠ pedagog, člen rozkladové komise ÚOOÚ

[1] Srov. >>> zde.

[2] Tedy ryzí fyzické (přirozené) osoby – nepodnikající.

[3] Viz ustanovení  § 10b odst. 1 písm. a) a ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) ,b) , c) zákona  č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů.

[4] Srovnáme-li například s výší maximálních pokut v oblasti ochrany osobních údajů.

[5] Tedy tzv. trojková obec.

[6] Viz ustanovení  § 10b odst. 1 písm. a) a ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) , c) zákona  č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů.

[7] Tedy až magický milion korun.

[8] Viz ustanovení  § 10 c) zákona  č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Petr Kolman, Ph.D

21.04.2022

---

Přípustnost změn smlouvy na veřejnou zakázku z důvodu neočekávaného nárůstu cen energií.

Od loňského roku jsou jednotliví účastníci trhu nuceni čelit extrémním nárůstům cen energií, se kterým jsme se v minulosti nesetkali. Mezi smluvními stranami jsou uzavřeny smlouvy na dodávky či služby, jejichž ekonomická vyrovnanost se razantním zvýšením cen energií jednoznačně posunula v neprospěch dodavatelů. Tato skutečnost je pro dodavatele o to víc zásadní a bolestivá v případě, kdy se jedná o smlouvy na dlouhodobé dodávky či služby a dané smluvní vztahy tak není možno ze strany dodavatelů v krátkém horizontu ukončit.

V tomto článku se zaměříme na stručný přehled možností změn cenových podmínek ve prospěch dodavatelů, které by vedlo k obnovení ekonomické rovnováhy. Jelikož řada smluv navíc podléhá předpisům o veřejném zadávání, budeme se zabývat i limity změn daných zadávacími předpisy.

Zajímat nás bude především přípustnost změn smluv na veřejné zakázky z pohledu právních předpisů o veřejném zadávání a limity případných změn smluv na veřejné zakázky a dále možnosti dodavatele domáhat se vůči zadavateli provedení takové změny smlouvy.

Při posouzení dané problematiky je nutné vyjít zejména z těchto předpisů:

• zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v platném znění (dále jen „ZZVZ“)
• zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“)

 

Smlouvy na plnění veřejných zakázek lze pro účely tohoto článku rozdělit do dvou skupin:

1. Smlouvy uzavřené v návaznosti na provedení zadávacího řízení před 1.1.2014:

• Dané smlouvy byly uzavřeny v režimu zákona č.40/1964 Sb., „starého“ občanského zákoníku, resp. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.
• S ohledem na přechodné ustanovení § 3073 OZ se proto takové smlouvy řídí i nadále úpravou „starou“ právní úpravou civilního práva.
• Z toho důvodu ani nelze ve vztahu k této kategorii smluv použít ustanovení o hardship (k tomu viz dále).

2. Smlouvy uzavřené v návaznosti na provedení zadávacího řízení po 31.12.2013 jsou již uzavírány v režimu OZ, které dodavatelům umožňuje dovolávat se tzv. „hardship“ klauzule ve smyslu § 1765 OZ.

Přípustnost provedení změn smluv na veřejné zakázky

Přípustnost provedení změn smlouvy na veřejné zakázky, ve vztahu ke které by ve srovnání s původní nabídkou dodavatele došlo k navýšení cen za plnění nutno posoudit dle pravidel stanovených v ZZVZ.

Problematika změn závazků ze smluv na veřejné zakázky, je upravena v ustanovení § 222 ZZVZ. S ohledem na ustanovení § 174 odst. 1 ZZVZ je příslušné ustanovení § 222 ZZVZ použitelné v plném rozsahu i pro koncese.

Ustanovení § 222 ZZVZ se v otázce změn závazku z těchto smluv uplatní i ve vztahu ke smlouvám uzavřeným před účinností ZZVZ (tj. před 1.10.2016).

Podle přechodného ustanovení § 273 odst. 6 ZZVZ totiž platí, že jakékoli změny závazků ze smluv na veřejné zakázky podle předchozí právní úpravy veřejného zadávání se ode dne nabytí účinností ZZVZ (tj. od 1.10.2016) posuzují podle ZZVZ.

Zákonná úprava přípustných změn smluv na veřejné zakázky je založena zcela na zadávacích směrnicích EU, jejichž úprava vychází z judikatury Soudního dvora Evropské unie. Soudní dvůr Evropské unie a následně i příslušné zadávací směrnice v návaznosti na výše uvedená rozhodnutí vymezily typové změny závazků, které jsou považovány za tzv. podstatnou změnu (zakázanou, aniž by bylo provedeno nové zadávací řízení); ostatní změny závazku jsou nepodstatné a tudíž povolené.

Základní ustanovení § 222 odst. 1 ZZVZ stanoví: „Není-li dále stanoveno jinak, nesmí zadavatel umožnit podstatnou změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku po dobu jeho trvání bez provedení nového zadávacího řízení podle tohoto zákona“.

Podle ustanovení § 222 odst. 3 ZZVZ se pak za podstatnou změnu smlouvy považuje taková změna smluvních podmínek, která by:

1. umožnila účast jiných dodavatelů nebo by mohla ovlivnit výběr dodavatele v původním zadávacím řízení, pokud by zadávací podmínky původního zadávacího řízení odpovídaly této změně,
2. měnila ekonomickou rovnováhu závazku ze smlouvy ve prospěch vybraného dodavatele, nebo
3. vedla k významnému rozšíření rozsahu plnění veřejné zakázky.

Výše uvedené ustanovení § 222 odst. 3 ZZVZ tak stanoví tři obecné typové důvody (skutkové podstaty) podstatné změny smlouvy na veřejnou zakázku.

Podle těchto ustanovení je nutné posuzovat změny smluv pouze v těch případech, kdy není možné využití některého z konkrétních případů vymezených v některém z ustanovení § 222 odst. 2, resp. 4 až 7 ZZVZ. Jde o jakési „výjimky“ ze zákazu podstatné změny smlouvy na veřejnou zakázku zakotveného v ustanovení § 222 odst. 1 ZZVZ.

Jakékoli jiné změny smlouvy na veřejnou zakázku, než ty ve smyslu § 222 odst. 3 (resp. i § 222 odst. 10 ZZVZ) tak jsou změnami nepodstatnými, a tedy přípustnými změnami smlouvy a za účelem jejich provedení tak není zapotřebí zahajovat nové zadávací řízení.

Vzhledem k tomu, že předmětem tohoto článku je posouzení možnosti úprav smluvních podmínek s ohledem na zvyšování cen energií (tzn. nákladů na straně dodavatele), budeme v další části věnovat pozornost pouze výjimkám dle ustanovení § 222 odst. 2, 4 a 6 ZZVZ, jejichž použití v takovém případě přichází v úvahu.

K § 222 odst. 2 ZZVZ:

V ustanovení § 222 odst. 2 ZZVZ je stanoveno, že: „Za podstatnou změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku se nepovažuje uplatnění vyhrazených změn závazku sjednaných ve smlouvě na veřejnou zakázku na základě zadávacích podmínek podle § 100 odst. 1.“

Podle ustanovení § 100 odst. 1 ZZVZ pak platí, že: „Zadavatel si může v zadávací dokumentaci vyhradit změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku nebo rámcové dohody, pokud jsou podmínky pro tuto změnu a její obsah jednoznačně vymezeny a změna nemění celkovou povahu veřejné zakázky. Taková změna se může týkat rozsahu dodávek, služeb nebo stavebních prací, ceny nebo jiných obchodních nebo technických podmínek.“

Ustanovení § 100 odst. 1 ve spojení s § 222 odst. 2 ZZVZ tak vymezuje tzv. vyhrazené změny závazků, které může zadavatel za splnění podmínek uvedených v daných ustanoveních bez dalšího připustit.

Toto ustanovení bude oporou pro změnu smlouvy na veřejnou zakázku tehdy, pokud vlastní text smlouvy stanoví, že dodavatel je oprávněn v případě nárůstů cen energií zvýšit ceny svých dodávek či služeb.

Vyhrazené změny smlouvy mohou být co do povahy přikazovat objednateli změnu akceptovat, nebo přikazující objednateli s dodavatelem o změně pouze jednat bez uložení povinnosti požadavku dodavatele na změnu vyhovět.

V této souvislosti každopádně upozorňujeme, že takové smluvní ustanovení musí stanovit dostatečně určitý a transparentní mechanismus pro navyšování smluvní ceny, abychom mohli hovořit o vyhrazené změně závazku ve smyslu § 100 odst. 1 ve spojení s § 222 odst. 2 ZZVZ.

K § 222 odst. 4 ZZVZ:

Ustanovení § 222 odst. 4 ZZVZ (tzv. změna de minimis) stanoví:

„Za podstatnou změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku se nepovažuje změna, která nemění celkovou povahu veřejné zakázky a jejíž hodnota je

1. nižší než finanční limit pro nadlimitní veřejnou zakázku a
2. nižší než

1. 10 % původní hodnoty závazku, nebo
2. 15 % původní hodnoty závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku na stavební práce, která není koncesí.

Pokud bude provedeno více změn, je rozhodný součet hodnot všech těchto změn.“

Všechny výše uvedené podmínky musí být splněny kumulativně.

Při dodržení kvantitativních, resp. finančních limitů, a při zachování celkové povahy veřejné zakázky jsou takové změny možné (jako nepodstatné) bez dalšího, aniž by bylo nutno zkoumat splnění dalších věcných podmínek.

Změna de minimis může představovat jakýsi „záchytný“ důvod, který umožní provést změny, které nebude možné učinit podle § 222 odst. 2 nebo 6 ZZVZ.

K § 222 odst. 6 ZZVZ:

Možnost změny cen může být konečně teoreticky odůvodněna odkazem na ustanovení § 222 odst. 6 ZZVZ, které stanoví:

„Za podstatnou změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku se nepovažuje změna,

1. jejíž potřeba vznikla v důsledku okolností, které zadavatel jednající s náležitou péčí nemohl předvídat,
2. nemění celkovou povahu veřejné zakázky a
3. hodnota změny nepřekročí 50 % původní hodnoty závazku; pokud bude provedeno více změn, je rozhodný součet hodnoty všech změn podle tohoto odstavce.“

Podmínky pro aplikaci uvedené výjimky musí být splněny vždy kumulativně.

Povolená hodnota změny je stanovena na 50 % původní hodnoty závazku, celkový cenový nárůst ovšem s ohledem na § 222 odst. 9 ZZVZ nesmí překročit 30 % původní hodnoty vysoutěžené smlouvy.

Dle našeho názoru by aplikace nepodstatné změny závazku dle ust. § 222 odst. 6 ZZVZ měla být možná i pro případy zvyšování cen bez poskytnutí faktického protiplnění, jakkoliv tento názor dosud nebyl judikatorně potvrzen.

Ustanovení § 222 odst. 2. § 222 odst. 4 ZZVZ a § 222 odst. 6 ZZVZ jsou na sobě nezávislá, využití změny podle jednoho z daných důvodů nemá vliv na procentuální omezení jiného důvodu. Případné změny lze tedy mezi sebou kombinovat.

Výše uvedené výjimky ze zákazu podstatných změn smluv na veřejné zakázky vedou k závěru, že ani zákonodárce nenahlíží na všechny změny smluv na veřejné zakázky jako na něco nežádoucího. Naopak, důvodová zpráva k ustanovení § 222 ZZVZ výslovně uvádí, že účelem ustanovení umožňujících změnu závazku je zajištění hospodárného přístupu k veřejné zakázce.

Hardship

Smlouvy na veřejné zakázky na služby jsou zpravidla uzavírány na řadu let. Při jejich uzavírání proto nelze vždy předpovědět, jak se bude daná konkrétní situace a podmínky, za nichž je smlouva uzavřena, dále vyvíjet a jestli se pro některou ze stran v důsledku neočekávané nebo nepředvídatelné změny nestane plnění ze smlouvy značně nevýhodným nebo až ekonomicky nemožným.

Přestože se zadávání veřejných zakázek řídí ZZVZ, smlouva na plnění veřejné zakázky je soukromoprávním vztahem (podléhajícím v první řadě OZ), do něhož ZZVZ zasahuje pouze v omezeném rozsahu.

OZ dává smluvním stranám již uzavřené smlouvy na veřejnou zakázku možnost požadovat obnovení jednání o smlouvě v případech, kdy dojde k podstatné změně okolností (tzv. hardship).

Uvedené je zakotveno v ust. § 1765 OZ, které stanoví: „Dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou.“

Podle § 1766 OZ dále platí: „Nedohodnou-li se strany v přiměřené lhůtě, může soud k návrhu kterékoli z nich rozhodnout, že závazek ze smlouvy změní obnovením rovnováhy práv a povinností stran, anebo že jej zruší ke dni a za podmínek určených v rozhodnutí. Návrhem stran soud není vázán. Soud návrh na změnu závazku zamítne, pokud dotčená strana neuplatnila právo na obnovení jednání o smlouvě v přiměřené lhůtě, co změnu okolností musela zjistit; má se za to, že tato lhůta činí dva měsíce.“

Aby bylo možno ustanovení aplikovat a vyvolat jeho hlavní účinky (tedy obnovení jednání o smlouvě, případně obnovení rovnováhy soudem), musí dojít k naplnění těchto podmínek kumulativně:

existence změny okolností,
nepředvídatelnost této změny,
neovlivnitelnost změny,
nepřevzetí rizika změny na sebe – tzn. neexistence smluvní doložky vylučující aplikaci § 1765 s § 1766 OZ,
vznik zvlášť hrubého nepoměru v právech a povinnostech,
příčinná souvislost mezi změnou (a) a vznikem zvlášť hrubého nepoměru (e)

Dle našeho názoru je existence změny okolností v daném případě více než evidentní. Je obecně známo, že v posledních měsících stouply ceny elektřiny a plynu ve srovnání se stavem na začátku roku 2021 několikanásobně. To bylo navíc v posledních měsících doprovázeno absolutním kolapsem trhu alternativních dodavatelů energií a omezenými kapacitami „přeživších“ dodavatelů. Dodavatelé jsou tak po náhlém ukončení dodávek od svých původních dodavatelů energií nuceni uzavírat smlouvy na dodávku elektřiny a plynu za ceny několikanásobné vyšší než před rokem (nebo dokonce před půl rokem). Situace spojená s válkou na Ukrajině růst cen energií ještě více zrychlila.

Extrémně vysoký nárůst cen energií (elektřiny a plynu), které jsou dnes de facto nejvyšší v historii, je zcela výjimečným jevem. Z toho důvodu nebylo možné u jednotlivých zadávacích řízení (zejména těch, které probíhaly před více než půl rokem) tak výrazný nárůst cen energií předvídat.

Upozorňujeme, že možnost aplikace ustanovení § 1765 a § 1766 OZ je v praxi běžně smluvně vylučována. V případě existence takové smluvní doložky pak pochopitelně aplikace postupu ve smyslu ustanovení § 1765 a § 1766 OZ nepřichází v úvahu.

Pokud se jedná o podmínku vzniku „Zvlášť hrubého nepoměru“, tento pojem není v zákoně definován; není stanovena žádná procentuální hranice, která by jasně určovala, co je a není zvlášť hrubý nepoměr. Stejně tak význam tohoto pojmu dosud není ustálen v rámci rozhodovací praxe českých soudů. Toto hledisko je proto zapotřebí posuzovat vždy individuálně případ od případu. Předmětná situace je ale dle popisu výše dostatečně intenzivní (vzhledem k několikanásobnému zvýšení cen elektřiny a plynu) a je tedy způsobilá „zvlášť hrubý“ nepoměr v právech a povinnostech založit. V důsledku zcela bezprecedentního skokového růstu cen energií na trhu (nejen v České republice, ale v celé EU) totiž dochází k neúměrnému a zcela neobvyklému zvyšování provozních nákladů dodavatele.

Z výše uvedeného vyplývá, že nepředvídatelný, skokový růst cen elektřiny a plynu lze s největší pravděpodobností považovat (ve srovnání s výchozím stavem) za podstatnou změnu okolností, která dodavateli umožňuje se po zadavateli domáhat obnovení jednání o smlouvě obnovení jednání o smlouvě postupem dle § 1765 OZ.

Potenciální uplatnění ust. § 1765 OZ v rámci vztahů vzniklých na základě smlouvy na veřejnou zakázku (koncesi) připouští rovněž Společné stanovisko MMR a ÚOHS. ÚOHS již ostatně ve svém stanovisku ze dne 8. 4. 2020 poukazoval na možnost změny závazku dle ust. § 1765 NOZ, současně však doplňuje, že aplikovatelnost ustanovení § 1765 OZ o změně okolností smluv na veřejné zakázky je vždy limitována právě ustanovením § 222 ZZVZ – stanovisko dostupné >>> zde.

Vyjednávací pozice dodavatele je každopádně v případě postupu dle § 1765 OZ podstatně silnější než při obyčejném návrhu na změnu smlouvy postupem dle § 222 ZZVZ.

Při postupu dle § 222 ZZVZ (bez současného použití ustanovení § 1765 NOZ) je totiž pouze na vůli zadavatele, zda bude s dodavatelem o změně jednat a zda k změně nakonec přistoupí. V případě postupu dle § 1765 OZ je zadavatel povinen s dodavatelem o změně smlouvy jednat, a to směrem k provedení takové změny.

Nedohodne-li se se zadavatelem v přiměřené lhůtě na změně smlouvy, svědčí dodavateli právo obrátit se na soud. Je třeba ale mít na paměti dvouměsíční lhůtu, která je na základě vyvratitelné domněnky lhůtou přiměřenou pro zahájení jednání se zadavatelem o změně smlouvy v důsledku hardship. Lze tedy doporučit neotálet s uplatněním práva na změnu smlouvy, pokud daná smluvní strana předvídá, že se bude změny následně domáhat u soudu

Konkrétní postup a možnosti dodavatele požadovat změnu smlouvy se budou případ od případu lišit a bude vždy nutné vycházet z textace dané smlouvy a okolností, za kterých byla daná smlouva uzavřena.

Domníváme se, že pakliže existují okolnosti umožňující dodavateli změnu smlouvy požadovat, a není-li aplikace ustanovení § 1765 a § 1766 OZ na daný smluvní vztah smluvně vyloučena, měli by se členové statutárního orgánu dodavatele o takovou změnu pokusit, aby dostáli požadavku na zachování péče řádného hospodáře.

JUDr. Ing. Jan Vych,
advokát

Mgr. Daniel Jankanič,
advokát

Advokátní kancelář Vych & Partners, s.r.o.

Lazarská 11/6
120 00  Praha 2

Tel.:    +420 222 517 466
Fax:    +420 222 517 478
e-mail:    office@ak-vych.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Ing. Jan Vych, Mgr. Daniel Jankanič (Vych & Partners)

27.05.2022

---

Ústavní právo s nadhledem: Nenouzový stav.

Nejprve pro neprávníky připomeňme, že zákon o bezpečnosti České republiky č. 110/1998 Sb. je ústavní zákon (tedy té nejvyšší právní síly), jenž mj. autoritativně uspořádává zajištění bezpečnosti České republiky prostřednictvím regulace krizových stavů – nouzového stavu, stavu ohrožení státu a válečného stavu. A právě nouzovému stavu se budeme věnovat v následující stručné glose.

Pořád se (nejen) v Česku děje něco mimořádného, proto česká Sněmovna před pár dny  vyslovila souhlas s prodloužením zmíněného nouzového stavu rovnou o 58 kalendářních dní.

Což je hodně nezvyklé, i když ne výslovně zákonem zakázané. Nicméně i zvyklost (obyčej) může být přece pramenem práva, jak kdysi říkal mj. i předseda brněnského soudu soudů, tedy Ústavního soudu ČR, doktor Pavel Rychetský.

Dodejme, že dle teorie práva platí, že právní obyčej (zvyklost) jako pramen práva musí splňovat dvě podmínky – dlouhodobost a obecnou uznávanost.

Požadovaný  nouzový stav  bylo podle české vlády nutno prodloužit kvůli enormnímu přílivu uprchlíků z Ukrajiny, zákeřně napadené putinovským Ruskem, do Česka.

Jak ví i studenti a studentky prvních ročníků právnických fakult, nouzový stav se má vyhlašovat (resp. prodlužovat) pouze a jen v mimořádných situacích, nikoliv jako na běžícím pásu, jak se to v ČR děje v posledních letech.

Jest hořkobolně symptomatické, jak se po loňských říjnových parlamentních volbách ukázkově prohodily úlohy. Z důvodu Covidu 19 nouzový stav tehdy potvrzovala sněmovní většina okolo Babišova hnutí.

A tehdy opoziční strany do premiéra bušili hlava nehlava, jak utahuje šrouby demokracie pod pláštíkem nouzového stavu.   Střih,  dnes „nouzák“ žádá a schvaluje pravicová koaliční pětka, a bývalá koalice dnes  opozice hnutí se jim v tom snaží zabránit. Rétorika je do značné míry zákonitě velice podobná. Opět se hlavně brání lidská práva a svobody.

Jako právník nabízím do budoucna smírné řešení. Co takhle uzákonit, vzhledem k běhu moderního světa celkem progresivně, že za základní běžný stav se bude pokládat rovnou ten „nouzový“. A výlučně při výjimečně kladné situaci by se odsouhlasil na dočasnou dobu stav „normální“ – tedy nenouzový stav.

Podíváme-li se na mapu světa i do našich luhů a hájů, tak dobře – nenouzovo již opravdu bylo. Dámy a pánové,  nalejme si proto čistého sojového latté a zrcadlově ty stavy prohoďme. Určitě se to vyplatí nejen z důvodu procesní ekonomie – dodávám v satirické nadsázce na závěr glosy.

JUDr. Petr Kolman, Ph.D.,
VŠ pedagog, člen rozkladové komise ÚOOÚ

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Petr Kolman, Ph.D.

25.052022