Přebírání důkazních prostředků z trestního řízení do řízení daňového.* 

Zjednodušení výstavby fotovoltaických a větrných elektráren.* 

Zneužití daňového zvýhodnění prostřednictvím holdingů.* 

Přebírání důkazních prostředků z trestního řízení do řízení daňového.

Základním stavebním kamenem správy daní je zásada vyjádřená v § 1 odst. 2 daňového řádu, a to, že daň má být zjištěna a stanovena správně. Ostatně napříč judikaturou správních soudů, ale též ústavního soudu, nalezneme na tento základní cíl správy daní četné odkazy. V praxi to tedy znamená, že nepostačuje, aby byla daň daňovému subjektu v rámci vyměřovacího, či doměřovacího řízení stanovena, ale musí mu být stanovena ve správné výši. Jak totiž zdůrazňuje ústavní soud, při vybírání daní nelze vycházet pouze z fiskálního zájmu státu na vybrání daně, ale cílem musí být vybrání daně ve výši správně stanovené.

Pro naplnění předpokládaného cíle má správce daně k dispozici několik nástrojů, jakými jsou vyhledávací a kontrolní postupy. K samotnému ověřování a zjišťování daňového základu nebo jiných okolností rozhodných pro správné stanovení daně pak může správce daně přistoupit v rámci kontrolních postupů, tj. postupu k odstranění pochybností a daňové kontroly[1]. Pouze v rámci kontrolních postupů je totiž možné provádět dokazování.

Daňový řád stanoví, že dokazování provádí správce daně, přičemž dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Jako důkazních prostředků lze užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně a které nejsou získány v rozporu s právním předpisem. Jako důkazní prostředky lze použít i veškeré podklady předané správci daně jinými orgány veřejné moci, které byly získány pro jimi vedená řízení.

Mezi podklady, jež jsou správci daně předávány jiným orgánem veřejné moci, se čím dál častěji objevují důkazní prostředky získané od orgánů činných v trestním řízení; jejich zdrojem přitom nemusí být trestní řízení vedené ve věci daňového subjektu. Přestože jsou trestní a daňová řízení řízeními odlišnými a jejich výsledky nejsou vnitřně provázány a není mezi nimi vztah závislosti de iure ani de facto, důkazní prostředky z trestního řízení jsou v řízení daňovém zásadně přípustné a použitelné.

Z uvedeného důvodu bylo také třeba definovat pravidla, která musí být při použití daného důkazního prostředku jako podkladu pro rozhodnutí v daňovém řízení splněna[2], a to:

1. musí se jednat o důkazní prostředky, které byly v onom jiném řízení pořízeny v souladu se zákonem a do sféry správce daně se dostaly zákonným způsobem; o této otázce si správce daně učiní úsudek v souladu s § 99 odst. 1 daňového řádu,
2. přebírané důkazní prostředky musí být daňovému subjektu zpřístupněny, aby se mohl seznámit s jejich obsahem a případně navrhnout další důkazy, které by zjištění vyplývající z dotyčných důkazních prostředků upřesnily, korigovaly či vyvrátily a
3. pokud jsou přebírány listiny, z nichž je patrná výpověď svědků, tato musí být pořízena nezávisle na příslušném daňovém řízení (tj. zejména nesmí být v jiném řízení pořízeny účelově proto, aby se správce daně vyhnul povinnosti umožnit daňovému subjektu být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky).

Zvláštní pozornost je pak třeba věnovat výslechu obviněného, který má svá specifika. Výpověď obviněného je totiž současně prostředkem jeho vlastní obhajoby, kdy obviněný může uvádět i nepravdu. To samozřejmě může zásadním způsobem ovlivnit důkazní hodnotu protokolu o výpovědi obviněného, a to i pro daňové řízení, což ale ještě neznamená, že výpověď obviněného učiněná v trestním řízení je pro účely daňového řízení zcela nepoužitelná. Takový důkazní prostředek však nemůže být jediným rozhodujícím důkazem, kterým by správce daně unesl své důkazní břemeno zpochybňující účetnictví daňového subjektu.

I z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud akcentuje povinnost správce daně provést výpověď dané osoby, jež byla zachycena v listině převzaté od jiného orgánu veřejné moci, též v rámci daňového řízení, jinak by došlo k popření principu bezprostřednosti dokazování a porušení práv daňového subjektu, jež jsou mu v rámci výslechu svědka zákonem přiznány a garantovány.

Teprve pokud by nebylo v daném řízení možné opatřit o skutečnostech, jichž se posuzované výpovědi týkaly, důkazy, které by mohly být v tomto řízení provedeny, lze si představit i akceptování těchto protokolů, coby listinných důkazů; takový postup by však měl být postupem ultima ratio, vyhrazeným jen pro výjimečné případy. Pokud tedy správci daně objektivně nic nebrání, aby byl výslech svědka proveden řádně v rámci daňového řízení, musí jej provést, nebo se o to alespoň pokusit.

Samostatnou kategorii pak představují protokoly o provedených odposleších telefonických hovorů, kdy jejich použitelnost taktéž není principiálně vyloučena, ovšem pokud jiný procesní předpis (v jehož režimu byl takový důkazní prostředek opatřen) stanovuje závazné podmínky, za nichž může být opatřen a použit, je třeba tyto podmínky respektovat též v řízení daňovém.

Trestní řád v § 88 odst. 6, větě třetí stanoví, že „v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice.“

Jak vyplývá z citovaného ustanovení trestního řádu, takto převzaté důkazy je sice možné využít i v jiných trestních řízeních, než v nichž byly provedeny, ale jejich okruh je jasně definován. Pokud je tedy použitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podstatně omezena v rámci trestního řízení, tím spíše není možné takový důkazní prostředek užít v řízení správním – daňovém, jež není řízením o trestním obvinění a jehož předmět je, ve srovnání se soudním řízením trestním, zcela odlišný.[3] Nutno dodat, že zmíněná právní úprava je v praxi ze strany správců daně často opomíjena.

Samostatnou kategorii pak tvoří konečné rozhodnutí trestního soudu, které může být důkazním prostředkem samo o sobě. Pokud tedy daňový subjekt předloží k prokázání svých tvrzení rozhodnutí trestního soudu, je povinností správce daně se jeho obsahem zabývat a zohlednit jej při činění skutkových závěrů. V tomto ohledu má správce daně stále možnost (v souladu s § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu) vyvrátit věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost tohoto důkazu, avšak to bude případně vyžadovat pečlivou argumentaci správce daně podloženou přesvědčivými důkazy. Pokud by se správní orgán odmítl takto navrženým důkazem zabývat, jedná se o závažnou vadu řízení. Už jen s ohledem na princip právní jistoty nelze totiž aprobovat situaci, kdy orgán veřejné moci zcela ignoruje učiněné závěry jiného orgánu veřejné moci o stejné věci. Naopak je jeho povinností se s existencí dřívějšího rozhodnutí vypořádat a reagovat na jeho obsah a z něj plynoucí závěry.[4]

Uvedené však neplatí, pokud bylo trestní řízení vedeno ve věci daňové povinnosti daňového subjektu, kterého se rozsudek trestního soudu týká. Pokud by totiž byla v totožné věci vyřešena skutková otázka ohledně správcem daně kontrolovaných daňových povinností daňového subjektu, jsou orgány finanční správy v daňovém řízení touto skutkovou větou vázány. Trestní řízení totiž splňuje ty nepřísnější požadavky kladené ústavním pořádkem na vedení řízení před orgány veřejné moci z hlediska práv dotčené osoby, a proto nelze v daňovém řízení tvrdit, že skutková situace dané věci byla jiná. Takové rozhodnutí trestního soudu tak představuje rozhodnutí o předběžné otázce, jímž je správce daně vázán (§ 99 odst. 2 daňového řádu).[5]

Lze tedy uzavřít, že přestože je použití důkazních prostředků převzatých z trestních řízení v řízení daňovém v zásadě přípustné, a v některých případech i žádoucí, je třeba mít na paměti, že z každého pravidla existují výjimky, které je třeba respektovat. Pakliže je použitelnost určitých vybraných důkazních prostředků omezena, nemohou být v rámci důkazního řízení prováděného správcem daně rozhodujícím důkazem, kterým by správce daně unesl své důkazní břemeno (§ 92 odst. 5 daňového řádu), ocitne-li se v důkazní nouzi. Každý jednotlivý důkazní prostředek získaný správcem daně tak musí být podroben jeho vyhodnocení nejen v tom směru, zda může napomoci objasnit skutkovou stránku věci, a tedy prokázat či vyvrátit tvrzení daňového subjektu, ale primárně musí být postaveno na jisto, že použití takto získaného důkazního prostředku v rámci daňového řízení není vyloučeno, tedy, že se jedná o přípustný důkazní prostředek.

Mgr. Hana Krejčíková,
advokátka / Senior Associate

Rödl & Partner

Platnéřská 2
110 00  Praha 1

Tel.: +420 236 163 111
e-mail: hana.krejcikova@roedl.com

[1] srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Afs 8/2020 ze dne 28.07.2022

[2] Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 114/2020 ze dne 23.03.2022

[3] Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 45/2012 ze dne 29.01.2014

[4] Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 125/2021 ze dne 28.02.2023

[5] Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 257/2017 ze dne 21.02.2018

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Hana Krejčíková(Rödl & Partner) 12.09.2024

---

Zjednodušení výstavby fotovoltaických a větrných elektráren.

Výstavba fotovoltaických a větrných elektráren není jednoduchým procesem, za což z velké části mohou i složité a zdlouhavé administrativní postupy stavebního řízení. Není proto divu, že se investoři do výstavby nových elektráren z obnovitelných zdrojů příliš nehrnou. Situace by se však měla změnit od 1. 1. 2025, kdy je předpokládáno, že nabude účinnosti zákon cílící na podporu urychlení využívání energie z obnovitelných zdrojů.

V červenci byl zveřejněn první návrh zákona o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie (obnovitelné zdroje energie jako „OZE“). Jeho účelem je urychlit výstavbu výroben energie z OZE, primárně fotovoltaických a větrných elektráren. K tomu má přispět zejména zavedení zjednodušeného režimu pro povolování staveb v tzv. oblastech pro urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie („oblasti pro urychlení“).

Nezbytné oblasti

Návrh zákona předpokládá zavedení oblastí pro urychlení předchází určení tzv. nezbytných oblastí, což jsou oblasti s potenciálem pro výrobu energie z OZE. Tyto oblasti budou vymezeny na celostátní úrovni v rámci politiky územního rozvoje. Dále vláda nařízením stanoví území, ve kterých naopak není možné oblasti pro urychlení vymezit.

Oblasti pro urychlení

Oblasti pro urychlení budou poté vymezeny v územním rozvojovém plánu, zásadách územního rozvoje nebo v územním plánu. Při vymezování oblastí pro urychlení je třeba upřednostnit umělé a zastavěné plochy, jako jsou střechy a fasády budov, dopravní infrastruktura a její blízké okolí, parkoviště, zemědělské podniky, skládky, průmyslové areály, doly, umělé vodní útvary, případně městské čistírny odpadních vod, a dále znehodnocenou půdu, kterou nelze využívat pro zemědělství.

Vymezení těchto oblastí má podle podkladové směrnice proběhnout nejpozději do 21.  2. 2026, avšak přímo návrh zákona žádnou konkrétní lhůtu nestanoví.

Územní opatření

Pro danou oblast pro urychlení bude přijato územní opatření, a to v ideálním případě rovnou současně s pořízením příslušné územně plánovací dokumentace. Konkrétní územní opatření bude obsahovat podmínky pro povolení stavebního záměru, případně i zmírňující opatření nebo kritéria pro povolování výjimek ze stanovených podmínek.

V návaznosti na územní opatření se očekává, že se zrychlí stavební řízení, protože podmínky výstavby budou stanoveny transparentně předem, nikoliv až na základě posouzení konkrétní žádosti o stavební povolení dotčeným orgánem. Stavebník tak může podmínkám přizpůsobit rovnou projektování záměru. Dále bude dotčený orgán vázán svým stanoviskem, které uplatnil při procesu přijímání územního opatření. Pokud tedy nenastanou nové skutečnosti nebo nebudou přijaty nové právní předpisy odůvodňující odlišné posouzení, dotčený orgán se nebude moci odchýlit od svého původního stanoviska.

Povolování staveb v oblastech pro urychlení

Stanovením podmínek výstavby přímo v územním opatření současně odpadne potřeba vydání mnoha závazných stanovisek, jelikož dotčené zájmy budou posouzeny již při vydání územního opatření. Nebudou tedy muset být posuzovány znovu při povolování konkrétního záměru.

To znamená, že pro povolení záměru v ideálním případě nebude třeba vydat žádný ze správních úkonů na úseku ochrany přírody, protože veškeré požadavky již byly posouzeny při vymezení oblastí pro urychlení a přijímání územního opatření (pokud nedošlo ke změně okolností). V takovém případě poté bude vydáno pouze jednotné enviromentální stanovisko, které potvrdí soulad záměru s podmínkami v územním opatření. Ale naopak, pokud se v mezidobí od vymezení oblasti pro urychlení do podání žádosti o jednotné enviromentální stanovisko změní okolnosti, které dotčený orgán posuzoval při přijímání územního opatření, dotčený orgán musí posoudit změnu okolností v rámci povolovacího procesu. Ale smí tak učinit vždy pouze v rozsahu nově zjištěných skutečností. Posouzení dotčeného orgánu bude poté součástí jednotného enviromentálního stanoviska.

Návrh zákona dále počítá s rozšířením výjimek z povinnosti posuzování vlivů na životní prostředí, tzv. EIA. Záměr v oblasti pro urychlení nebude podléhat jinak povinnému posuzování za podmínky, že do záměru budou zapracována pravidla a zmírňující opatření stanovená při vymezení oblasti pro urychlení, projekt nebude podléhat mezistátní EIA a nebude vysoce pravděpodobné, že záměr vyvolá významné nepředvídané nepříznivé vlivy na životní prostředí.

Návrh dále stanoví neprodloužitelnou lhůtu pro vydání stavebního povolení. Stavební úřad musí rozhodnout do 60 dnů od dne zahájení řízení.

Další navrhované změny

Pokud bude podána žaloba proti rozhodnutí týkajícímu se stavebního povolení, soud je povinen rozhodnout ve lhůtě 90 dnů – bez ohledu na to, zda se záměr nachází v oblasti pro urychlení nebo mimo ni. Stejná lhůta platí i pro rozhodnutí o opravných prostředcích v soudním řízení.

Pro záměry mimo oblasti pro urychlení je dále stanovena povinnost uzavření plánovací smlouvy s obcí.

Závěr

Návrh zákona je zatím na počátku legislativního procesu a může doznat změn. Nicméně vzhledem k tomu, že je transpozicí směrnice Evropské unie, by hlavní principy měly zůstat zachovány.

Mgr. Vojtěch Faltus,
partner

Mgr. Tereza Žůrková,
advokátní koncipientka

Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.

Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1

Tel:   +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz

[1] Zákon č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění)

[2] Ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) zákona o vyvlastnění

[3]  Správní řád se ve vztahu k zákonu o vyvlastnění užije subsidiárně.

[4] Ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb. Správní řád

[5] VLACHOVÁ, Barbora. § 23 [Přerušení a zastavení řízení]. In: VLACHOVÁ, Barbora. Zákon o vyvlastnění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 80, marg. č. 3.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Vojtěch Faltus, Tereza Žůrková (Aegis Law) 24.09.2024

---

Zneužití daňového zvýhodnění prostřednictvím holdingů: Nejvyšší správní soud se zastal holdingu.

Složité holdingové struktury a akvizice jsou často v centru daňových sporů a nedávný rozsudek[1] Nejvyššího správního soudu (NSS) poskytuje nový pohled na to, co je v těchto případech považováno za nezákonné a zneužívající. Tento rozsudek je klíčovým mezníkem ve výkladu zneužití práva v daňovém právu a zejména pak zdůrazňuje význam správného ekonomického a právního odůvodnění transakcí, které mohou objektivně vzbuzovat dojem případu zneužití práva. Tento článek nabízí podrobnou analýzu tohoto rozsudku a osvětlí, jak mění pravidla pro holdingové struktury a akvizice a jak mohou tato rozhodnutí ovlivnit vaši daňovou optimalizaci.

Obecné představení problematiky zneužití práva v daňovém právu

Institut zneužití práva v obecné rovině představuje situaci, kdy někdo vykonává své subjektivní právo způsobem, který vede k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti. Takové jednání se na první pohled jeví jako legální, ale ve skutečnosti je v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy. V daňovém právu dochází ke zneužití práva tehdy, kdy navzdory formálnímu splnění podmínek daných relevantními právními předpisy nebyl naplněn účel dané právní úpravy (tzv. objektivní podmínka) a hlavním záměrem takové transakce je získání daňového zvýhodnění (tzv. subjektivní podmínka). Osobě lze odepřít nárokované právo (nárok na daňové zvýhodnění) z titulu zneužití práva pouze tehdy, pokud jeho relevantní hospodářská činnost nemá žádné jiné objektivní vysvětlení než získání daňového zvýhodnění a přiznání této výhody by pak odporovalo smyslu a účelu příslušných daňových předpisů. Jinými slovy, daňové zvýhodnění je hlavní prioritou této transakce. Soudní dvůr EU i české soudy tento „test“ zneužití práva pravidelně potvrzují v judikatuře, přičemž důkazní břemeno prokázání zneužití práva nese správce daně.

Význam holdingových struktur

Holdingové struktury hrají zásadní roli v moderním podnikání, zejména z pohledu efektivního řízení kapitálu a snižování rizik. Holding se využívá jako způsob, jak centralizovat řízení svých dceřiných společností, diverzifikovat rizika, usnadnit administrativu nebo připravit půdu pro budoucí akvizice či prodej majetku. Český právní řád pojem holdingu nezná. Zákon o obchodních korporacích pracuje pouze s pojmy „koncernu“ a „ovládající a ovládané osoby“. Z důvodu této absence zákonné definice holdingu proto NSS v rozsudku shrnul obecná východiska holdingové struktury, její výhody a nevýhody a popsal její činnosti (k tomuto viz níže).

Z daňového hlediska se institut holdingu může zneužít jako nástroj k obcházení srážkové daně z příjmu fyzických osob z vyplacení zisku s.r.o. (15 %). Zákon o daních z příjmů totiž osvobozuje právnické osoby od daně z příjmů z podílu na zisku, které jsou vyplácené dceřinou společností mateřské společnosti. Účelem daného osvobození je odstranění dvojího zdanění zisků.

Zároveň zákon o daních z příjmů osvobozuje fyzické osoby od daně z příjmu z úplatného převodu podílu v obchodní korporaci, přesahuje-li doba mezi jeho nabytím a úplatným převodem dobu 5 let.[2]

Zneužívající holdingová struktura může tedy vzniknout například tak, že si společníci (kteří vlastnili podíl déle než 5 let) společnosti A založí novou společnost B, na kterou následně za úplatu převedou své obchodní podíly společnosti A. Společníkům tak vznikne pohledávka za nově vzniklou společností B (nyní mateřskou společností). Tato mateřská společnost poté tyto pohledávky uhradí společníkům ze zisku společnosti A (nyní dceřiné společnosti), a jelikož jde o pouhé plnění dluhu, vyhnou se tak společníci srážkové dani z příjmu. Finanční úřad si ale na takové holdingy vždy „došlápne“ a podpořen judikaturou nejvyšších soudů úspěšně doměřuje daně všude, kde se domnívá, že daňová výhoda byla prvotním záměrem. Nicméně, v nedávném přelomovém a obsáhlém rozsudku se NSS poprvé postavil na stranu holdingu (společnost FPPV s.r.o.).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu

V rozsudku ze dne 23. července 2024 se Nejvyšší správní soud zabýval případem, kdy se společnost FPPV s.r.o. (FPPV) stala dceřinou společností nově založené společnosti KEB-EGE Holding s.r.o. (Holding) načež vzápětí došlo k rozhodnutí o výplatě podílu na zisku z FPPV jedinému společníkovi, tj. Holdingu, který z této výplaty uhradil část ceny za prodej obchodních podílů bývalým společníkům FPPV. Zbylá část kupní ceny byla zaplacena prostředky získanými z investičního úvěru.

Na základě tohoto „manévru“ příslušný finanční úřad vydal platební výměr, který stanovil FPPV k přímé úhradě daně ve výši necelých 900 tisíc Kč. Tento postup úřad založil mimo jiné na tom, že založení Holdingu nemá žádné objektivní vysvětlení, jestliže nevykonává žádnou hospodářskou činnost. Po neúspěšném odvolání vůči platebnímu výměru podala společnost FPPV žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, kterou soud zamítl.

V odvolání společnost FPPV argumentovala pro racionalitu založení Holdingu mimo jiné z důvodů, že chtěla začlenit společnosti FPPV a KEB-EGE, spol. s.r.o. (KEB-EGE) pod jednu vlastnickou strukturu. Dále bylo cílem vytvořit prostor pro nové akvizice, umožnit jednomu společníkovi vystoupit ze společnosti, a naopak jiné osobě do společnosti vstoupit a uspořádat obchodní podíly v obou společnostech. Krajský soud se nicméně ztotožnil s argumenty finančního úřadu a dospěl k závěru, že založení Holdingu postrádá ekonomické opodstatnění, neboť Holding žádným způsobem neřídí dceřiné společnosti (FPPV a KEB-EGE), nehradí za ně závazky, nedochází k vzájemné kooperaci, tvrzené akviziční činnosti byly účelové apod. Jinými slovy, že všechny žalobkyní (FPPV) tvrzené skutečnosti nebyly dostatečné významné, ekonomicky racionální, nebo dokonce byly uměle vykonstruované, a že tedy šlo podle krajského soudu o účelové založení holdingu k získání daňového zvýhodnění.

Společnost FPPV podala kasační stížnost k NSS, který jí vyhověl, zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí finančního úřadu. Ve svém osmatřiceti stránkovém rozsudku se NSS kromě meritu věci zároveň důkladně zabýval obecným daňovým východiskům, institutu zneužití práva, judikatuře Soudního dvora Evropské unie a holdingové struktuře.

V lince zneužití práva v daňovém právu zopakoval zavedený dvoustupňový test pro posouzení existence zneužití práva spočívající v hodnocení objektivního a subjektivního prvku zneužití. Objektivní podmínka vyžaduje, aby transakce, ačkoli formálně odpovídala právním předpisům, ve skutečnosti odporovala jejich smyslu a účelu. Subjektivní podmínka se pak soustředí na záměr daňového subjektu, kdy hlavním účelem transakce musí být dosažení daňového zvýhodnění, aniž by byla přítomna skutečná obchodní nebo ekonomická podstata.

Dále NSS shrnul obecná východiska holdingu a popsal jeho strukturu. Zejména pak definoval holding z hlediska právního, ekonomického a daňového. Z pohledu daňového souhlasil s krajským soudem a finančním úřadem, že hlavním účelem struktury nesmí být daňové zvýhodnění. Co je ale důležité a na co NSS ve svém rozsudku vícekrát upozornil je to, že mateřská společnost v holdingové struktuře může mít pouze zastřešující funkci, aniž by vykonávala jakoukoliv činnost (tzv. „pure holding“ neboli „čistý holding“). Činnost holdingu může zároveň být rozvíjena i postupně, a skutečnost, že po svém založení ihned neprovádí aktivity, nepředstavuje zneužití práva. Požadavek na okamžitý výkon činnosti totiž neodpovídá reálným ekonomickým a podnikatelským podmínkám. Zároveň nelze vyloučit, že charakter holdingu se může v průběhu času měnit podle preference společníků, jelikož je logické, že preference v podnikání se mění na základě různých proměnlivých faktorů.

Vzhledem k tomu, že pojem holdingu není v českým právním řádu zakotven, tak NSS uvedl, že „nelze ani lpět na přesných kategoriích toho, co mateřská společnost v holdingové struktuře smí a nesmí.“ NSS vytknul finančnímu úřadu skutečnost, že zakládal své skutkové a právní závěry na kategorizaci činnosti holdingu, jež může být problematická, ale měl by se spíše zaměřit na to, co zákon u konkrétní korporátní struktury zakazuje.

V samotné věci NSS souhlasil s finančním úřadem, že objektivní podmínka pro zjištění zneužití práva byla splněna, když společníci využili transakce k získání finančních prostředků z holdingové struktury bez nutnosti odvést daň. K tomu došlo tak, že kupní cena za prodej obchodního podílu (osvobozeného od daně díky splnění časového testu) byla částečně uhrazena z prostředků získaných z výplaty podílu na zisku. Nicméně, samotné splnění objektivního kritéria nestačí – musí být také prokázána existence subjektivního prvku. NSS konstatoval, že daňový subjekt dostatečně vysvětlil legitimní a ekonomický smysl založení holdingu, který nebyl pouze daňovým úmyslem. Daňové orgány však podle něj neprokázaly, že by akviziční činnost holdingu postrádala ekonomický základ, a tyto chybné závěry přijal i Krajský soud v Českých Budějovicích. NSS potvrdil, že holdingová struktura slouží k rozdělení majetkového a podnikatelského rizika mezi několik korporací v rámci struktury, čímž diverzifikuje rizika, usnadňuje administrativu a centralizuje rozhodovací procesy.

Soud také připomněl, že daňový subjekt má právo zvolit si daňově nejvýhodnější variantu, pokud tím nesleduje výlučně nelegitimní daňové zvýhodnění. Tvrdí-li holding více důvodů (účelů) založení holdingu, je namístě, aby daňový orgán dostatečně zjistil skutkový stav a dokázal, že všechny tyto účely v souhrnu nejsou hlavní či dostatečně významné, aby převážily účel daňový. NSS uzavřel, že správce daně kladl přehnaný důraz pouze na daňový účel transakce, zatímco ostatní doložené důvody ignoroval nebo je považoval za nevýznamné, aniž by dostatečně prokázal zneužití práva. Jak uvedl NSS: „[k]aždou věc je tedy třeba posoudit přísně individuálně a komplexně, neboť hodnocení, zda se daňový subjekt choval dovoleným způsobem, bude často záviste na detailech konkrétních transakcí a souvisejících okolností.“

Závěr

Rozsudek NSS představuje důležitý milník v otázkách zneužití práva v rámci daňového práva, a to zejména v kontextu holdingových struktur.

Klíčovým poselstvím je, že daňové orgány musí pečlivě zohledňovat zejména subjektivní stránku transakcí, aby prokázaly zneužití práva. V návaznosti na tento rozsudek je tedy klíčové, aby každá nová holdingová struktura nebo akvizice, která nese s sebou zároveň i určité daňové výhody, měla jasně prokazatelný ekonomický a obchodní účel. Nejde jen o splnění formálních požadavků, ale i o to, aby transakce nebyla zaměřena výhradně na získání daňových výhod. Je důležité pečlivě dokumentovat veškeré kroky a zajistit, že holding slouží skutečným podnikatelským cílům, jako je diverzifikace rizik nebo příprava na akvizice.

Využití holdingových struktur může být tedy silnou daňovou optimalizaci, pokud je postaveno na skutečných obchodních základech a nikoli pouze na záměru snížit daňovou povinnost.

Mgr. Václav Mánek

Sebastian Toplak

DUNOVSKÁ & PARTNERS s.r.o.,
advokátní kancelář

Palác Archa
Na Poříčí 24
110 00 Praha 1

Tel.: +420 221 774 000
e-mail: office@dunovska.cz

[1] Rozsudek Nejvyššího správního soudu, 23. červenec 2024, č. j. 10 Afs 16/2023-78

[2] §4 odst. 1 písm. q) a §19 odst. 1 písm.  ze) bod 1 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních příjmů

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Václav Mánek, Sebastian Toplak (DUNOVSKÁ & PARTNERS) 27.09.2024