Rozdíly v úpravě smluvní pokuty v českém a německém právu.* 

Povinnosti statutárního orgánu v souvislosti s insolvencí a sankce za jejich porušení.* 

Nařízení EU proti odlesňování.* 

Rozdíly v úpravě smluvní pokuty v českém a německém právu.

Česká republika a Německo jsou významnými obchodními partnery, což přirozeně přináší i velké množství smluv uzavíraných českými a německými podnikateli. V nich se lze často setkat se smluvními pokutami, které se užívají za účelem utvrzení sjednaných závazků. Podnikatelé si však někdy neuvědomují, že v úpravě smluvní pokuty v českém a německém právu existují některé praktické rozdíly. Na tyto rozdíly je vhodné pamatovat již při sjednávání smlouvy. Strany totiž ve většině případů mohou ovlivnit, kterým právem se smlouva včetně sjednané smluvní pokuty bude řídit, případně se mohou od zákonné úpravy ve smlouvě odchýlit.

Úvod – účel a formulace

Účelem smluvní pokuty je primárně určitý psychologický a ekonomický tlak na dlužníka, aby dostál svým povinnostem.[1] V českém právu je funkcí smluvní pokuty většinou i paušalizace náhrady škody, tedy fixace částky, kterou je dlužník povinen druhé straně uhradit bez ohledu na konkrétní výši vzniklé škody.

V Německu se ovšem smluvní pokuta (Vertragsstrafe) od paušalizace náhrady škody (Schadensersatzpauschale) zpravidla odlišuje.[2] Za rozlišovací kritérium lze považovat to, zda účelem daného ujednání je spíše fixovat výši škody nebo vyvinout tlak na dlužníka splnit jeho povinnost. Čím je pravděpodobnější a zřetelnější, že plnění sjednané pro případ nesplnění povinnosti převýší výši škody, kterou lze očekávat, tím spíše je třeba dovodit, že se jedná o ujednání o smluvní pokutě.[3]

Co se týče konkrétních formulací smluvních pokut, ty jsou v české a německé právní praxi velmi podobné. Jako příklad může posloužit následující znění: „V případě prodlení zhotovitele s termínem dokončení a předání díla je zhotovitel povinen zaplatit objednateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z celkové ceny díla za každý i započatý den prodlení.“

Do konkrétního ujednání o smluvní pokutě je vhodné dále doplnit zejména její splatnost, její maximální výši a vliv smluvní pokuty na právo věřitele požadovat vedle smluvní pokuty i náhradu škody. Toto však již bývá upraveno různým způsobem právě i s ohledem na konkrétní zákonnou úpravu limitace náhrady škody.

Předpoklad zavinění

V českém právu spočívá úprava smluvní pokuty na principech objektivní odpovědnosti.[4] To znamená, že dlužník je povinen uhradit smluvní pokutu bez ohledu na to, zda porušení povinnosti utvrzené smluvní pokutou zavinil, tj. způsobil svým úmyslným nebo nedbalým jednáním.

Německý občanský zákoník stanoví, že pokud se dlužník zaváže věřiteli k úhradě smluvní pokuty pro případ, že nesplní svůj závazek nebo jej nesplní řádně, vzniká právo na smluvní pokutu, jakmile je v prodlení.[5] Dlužník však není v prodlení, pokud není plnění poskytnuto v důsledku okolností, za které neodpovídá, přičemž dlužník v německém právu zásadně odpovídá jen za své úmyslné nebo nedbalé jednání.[6]

Zatímco tedy dle české zákonné úpravy vzniká právo na smluvní pokutu již porušením povinnosti, dle německého práva vzniká dále jen za podmínky, že prodlení dlužníka nastalo v důsledku jeho zavinění. Jinými slovy, pokud dlužník povinnost utvrzenou smluvní pokutou neporušil alespoň v důsledku svého nedbalého jednání, právo věřitele na smluvní pokutu nevzniká. Německá zákonná úprava je tak pro dlužníka méně přísná a představuje pro něj menší riziko ve vztahu ke vzniku práva na smluvní pokutu. Strany si ale mohou předpoklad zavinění upravit ve smlouvě i odchylně od zákonné úpravy.

Limitace náhrady škody

Pokud si strany nesjednají jinak, plní v českém právu smluvní pokuta i funkci limitace náhrady škody. Občanský zákoník totiž stanoví, že věřitel nemá právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.

Zajímavou související otázkou je, zda lze obdobně jako v německém právu sjednat pouze paušalizovanou náhradu škody, aniž by se jednalo o smluvní pokutu. V právní teorii se lze setkat se stanovisky pro[7] i proti[8] a v soudní praxi také nebyla tato otázka dle mých informací doposud jednoznačně vyřešena. Stranám lze proto z opatrnosti doporučit paušalizaci náhrady škody formulovat ve smlouvě výslovně jako smluvní pokutu.

V německém právu se lze setkat s odlišným přístupem. Věřitel má právo požadovat smluvní pokutu jen jako minimální výši náhrady škody. Uplatnění další náhrady škody ovšem není vyloučeno.[9] U nepeněžitých smluvních pokut však další škodu nad rámec smluvní pokuty požadovat nelze. Jako důvod se uvádí obtížnost započítávání smluvní pokuty na náhradu škody v těchto případech.[10]

Z výše uvedeného lze dovodit, že peněžitá smluvní pokuta v německém právu představuje pro dlužníka větší riziko ve vztahu k náhradě další škody způsobené věřiteli. I od těchto pravidel se ovšem lze ve smlouvě odchýlit, a strany proto s ohledem na svoji vyjednávací pozici a hospodářské zájmy často v praxi uvedená zákonná pravidla upravují.

Další rozdíly

Výše uvedené rozdíly lze považovat z praktického pohledu za nejvíce relevantní, ale to neznamená že neexistují další rozdíly, které mohou mít za určitých podmínek pro strany rovněž významné důsledky. Zejména lze uvést určité odlišnosti v otázce, zda zaplacení smluvní pokuty zbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh,[11] a některé rozdíly v rámci práva soudu nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty snížit, které je v německém právu dokonce zcela vyloučeno u smluvní pokuty, ke které se zavázal podnikatel.[12]

Závěr

Smluvní pokuta v českém právu představuje pro dlužníka větší riziko ve vztahu ke vzniku práva na smluvní pokutu, protože se nevyžaduje zaviněné porušení povinnosti utvrzené smluvní pokutou.

Ve vztahu k náhradě další škody způsobené věřiteli představuje (peněžitá) smluvní pokuta pro dlužníka větší riziko naopak v německém právu, protože smluvní pokutou není vyloučeno, aby věřitel požadoval po dlužníkovi náhradu škody převyšující smluvní pokutu.

Od výše uvedených pravidel se však strany mohou ve smlouvě odchýlit. Pouze pokud není ujednáno jinak, uplatní se zákonná úprava právního řádu, kterým se uzavřená smlouva řídí.

JUDr. Vojtěch Lovětínský, Ph.D., LL.M.,
advokát

Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář

Koliště 1912/13
602 00 Brno

Růžová 1416/17
110 00 Praha 1

Tel.:    +420 543 217 520
e-mail:    office@dolezalpartners.com

[1] Srov. Bříza, P., Horák, P. Komentář k § 2048, in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, m. č. 2.

[2] Srov. Gottwald, P. Komentář před § 339, in: Krüger, W. (ed.). Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 3. 9. vydání. München: C. H. Beck, 2022, m. č. 34. Srov. Medicus, D., Lorenz, S. Schuldrecht I. Allgemeiner Teil. 21. vydání. München: C. H. Beck, 2015, m. č. 577. „Über die Schadenspauschalierung hinaus geht die Vereinbarung einer Vertragsstrafe. Sie ersetzt zwar gleichfalls den zu erwartenden Schaden […]. Aber sie bezweckt in erster Linie, einen möglichst wirkungsvollen Druck auf den anderen Teil auszuüben, alle vertraglich übernommenen Verpflichtungen zu erfüllen.“

[3] Srov. Medicus, D., Lorenz, S. Op. cit. sub 2, m. č. 577. „Vertragsstrafe ist umso eher anzunehmen, je wahrscheinlicher und deutlicher die versprochene Leistung den zu erwartenden Schaden übersteigt.“

[4] Srov. ustanovení § 2048 ObčZ. Srov. Bříza, P., Horák, P. Op. cit. sub 1, m. č. 5.

[5] Srov. ustanovení § 339 BGB. K nepeněžité smluvní pokutě srov. ustanovení § 342 BGB.

[6] Srov. ustanovení § 286 odst. 4 a § 276 odst. 1 BGB.

[7] Srov. Pašek, M. Komentář k § 2894, in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, m. č. 20. „I když lze otázku paušalizace řešit cestou dohody o smluvní pokutě, může přicházet v úvahu i takové ujednání o paušalizované náhradě škody (VS Praha 5 Cmo 320/2004), jímž si smluvní strany odchylně od § 2951, 2952 sjednají určení rozsahu škody, jež má být při porušení smluvní povinnosti nahrazena, aniž by její výše musela být prokázána, přičemž se jinak v otázkách smlouvou neupravených použije zákonný režim náhrady škody […].“

[8] Srov. Hrádek, J. Komentář k § 2898, in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2024-9-19]. „Takový přístup je velice sporný, neboť přesahuje-li dohodnutá částka skutečně utrpěnou škodu, nelze hovořit o limitaci náhrady škody a jediným právním institutem vymezeným v občanském zákoníku, který takovou dohodu jednoznačně umožňuje, je právě smluvní pokuta, ovšem za současné aplikace § 2050.“

[9] Srov. ustanovení § 340 odst. 2 BGB.

[10] Srov. Medicus, D., Lorenz, S. Op. cit. sub 2, m. č. 583.

[11] Srov. ustanovení § 2049 ObčZ. Srov. ustanovení § 340 odst. 1 a § 341 BGB.

[12] Srov. ustanovení § 2051 ObčZ. Srov. ustanovení § 343 BGB a § 348 HGB.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Vojtěch Lovětínský, Ph.D., LL.M. (Doležal & Partners) 16.10.2024

---

Povinnosti statutárního orgánu v souvislosti s insolvencí a sankce za jejich porušení.

Insolvenční řízení představuje pro statutární orgán obchodní korporace velkou výzvu. Nejenže se musí vypořádat s náročnými právními a ekonomickými otázkami, ale také nese odpovědnost za správné a včasné jednání v zájmu společnosti a jejích věřitelů. Tento článek shrnuje klíčové povinnosti členů statutárního orgánu v případě hrozící insolvence a představuje sankce, které mohou nastat při jejich porušení.

Povinnosti dle zákona o obchodních korporacích

Člen statutárního orgánu obchodní korporace má povinnost jednat s péčí řádného hospodáře,[1] což zahrnuje povinnost jednat loajálně, informovaně a v obhajitelném zájmu společnosti. V kontextu (hrozícího) úpadku je tato povinnost obzvláště důležitá, neboť členové statutárního orgánu musí chránit klíčová aktiva společnosti, sledovat její finanční situaci a přijímat opatření, která mohou zmírnit negativní důsledky (hrozícího) úpadku.

Pokud člen statutárního orgánu takovou povinnost poruší, a tím přispěje k úpadku obchodní korporace, může mu v určitém případě insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit povinnost vydat do majetkové podstaty společnosti prospěch, který získal ze smlouvy o výkonu funkce, případně jiný prospěch, který od korporace obdržel, a to až za období dvou let před zahájením insolvenčního řízení.[2] V případě, že dojde k prohlášení konkurzu na majetek korporace, může soud rozhodnout o povinnosti člena statutárního orgánu poskytnout plnění až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku korporace.[3] Tento postup má za cíl doplnit majetkovou podstatu dlužníka tak, aby byla maximalizována možnost uspokojení věřitelů.

Soud může také rozhodnout o vyloučení člena statutárního orgánu na dobu až tří let, pokud člen opakovaně nebo závažně porušil své povinnosti v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení.[4] Návrh na vyloučení může podat každý, kdo na tom má důležitý zájem. O vyloučení soud rozhodne automaticky, pokud uloží některou z výše uvedených povinností.[5]

Další významnou povinností členů statutárního orgánu v případě, že společnosti hrozí úpadek, je svolat valnou hromadu a navrhnout zrušení společnosti nebo přijetí jiného vhodného opatření.[6] Nedodržení této povinnosti může vést k odpovědnosti za případnou škodu, která by vznikla jejím nesplněním.

Obchodní korporace dále nesmí vyplácet podíl na zisku nebo jiných vlastních zdrojích, pokud by si tím přivodila úpadek.[7] I zde hrozí sankce v podobě náhrady škody.

Povinnosti dle insolvenčního zákona

Jednou z nejzásadnějších povinností (nejen) statutárního orgánu dlužníka v případě úpadku je dle insolvenčního zákona povinnost podat insolvenční návrh.[8]

Nepodání tohoto návrhu může vést k odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou jeho nepodáním. Škoda nebo jiná újma spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. Zprostit odpovědnosti se povinná osoba může pouze pokud by prokázala, že její jednání nemělo na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení vliv, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po ní lze spravedlivě požadovat.

Pokud je již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli porušením povinnosti podat insolvenční návrh vznikla škoda nebo jiná újma, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku.

Neúčinné úkony dle insolvenčního zákona

Insolvenční zákon upravuje i problematiku tzv. neúčinných právních úkonů, tedy takových úkonů, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných.[9] Jedná se například o situaci, kdy obchodní korporace (dlužník) převede významný majetek na spřízněnou společnost bez přiměřeného protiplnění, čímž oslabí svou majetkovou základnu a zkrátí tím věřitele o jejich možnost uspokojení z tohoto majetku. Dalším příkladem je situace, kdy korporace zaplatí jednomu z věřitelů dříve, než bylo dle dohodnutého splátkového kalendáře, a zvýhodní jej tak na úkor ostatních věřitelů, kteří musí čekat na své plnění.

Tyto úkony mohou být prohlášeny soudem za neúčinné, a to na základě žaloby insolvenčního správce. V takovém případě dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do jeho majetkové podstaty. Pokud není možné dlužníkovo plnění vydat, musí být poskytnuta náhrada.[10]

Trestní odpovědnost za úpadkové trestné činy

Členové statutárních orgánů by si měli být vědomi také trestní odpovědnosti, která může vzniknout při spáchání úpadkových trestných činů. Mezi ně patří například pletichy v insolvenčním řízení, poškozování věřitele, zvýhodnění věřitele, způsobení úpadku či porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku.

Závěr

Povinnosti členů statutárního orgánu v souvislosti s insolvencí jsou náročné a vyžadují pečlivé dodržování zákonných ustanovení. Porušení těchto povinností může vést nejen k finančním sankcím, ale také k trestní odpovědnosti a ztrátě možnosti vykonávat funkci statutárního orgánu. Členové statutárního orgánu by tak měli jednat obezřetně, informovaně a v souladu se zákonem.

Mgr. Hana Treutlerová
Advokátka

Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.

Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1

Tel:   +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz

[1] Viz § 159 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník („OZ“), a § 51 zákona č. 90/2012 Sb. , o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) („ZOK“).

[2] Viz § 66 odst. 1 písm. a) ZOK.

[3] Viz § 66 odst. 1 písm. b) ZOK.

[4] Viz § 63 ZOK.

[5] Tj. povinnost ve smyslu § 66 odst. 1 insolvenčního zákona.

[6] § 182 a § 403 ZOK.

[7] § 40 odst. 3 ZOK.

[8] Viz § 98, 99 zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

[9] Viz § 235 a násl. IZ.

[10] Viz § 236 insolvenčního zákona.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Hana Treutlerová (Aegis Law) 08.10.2024

---

Nařízení EU proti odlesňování.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1115 ze dne 31. května 2023 o dodávání na trh Unie a vývozu z Unie některých komodit a produktů spojených s odlesňováním a znehodnocováním lesů a o zrušení nařízení (EU) č. 995/2010, označované též jako EUDR, si klade za cíl zejména minimalizovat odlesňování a znehodnocování půdy i lesů, ale i zajišťovat důslednější respektování právních předpisů států produkce.  Nařízení by mělo vstoupit v účinnost 30. prosince 2024, nicméně 2. října 2024 Evropská komise navrhla posunutí začátku platnosti Nařízení o dvanáct měsíců.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1115 ze dne 31. května 2023 o dodávání na trh Unie a vývozu z Unie některých komodit a produktů spojených s odlesňováním a znehodnocováním lesů a o zrušení nařízení (EU) č. 995/2010, označované též jako EUDR (dále „EUDR“ nebo „Nařízení“), které si zejména klade za cíl minimalizaci odlesňování a znehodnocování půdy i lesů, ale i zajištění důslednějšího respektování právních předpisů států produkce by mělo vstoupit 30. prosince 2024 v účinnost, nicméně 2. října 2024 Evropská komise navrhla posunutí začátku platnosti Nařízení o dvanáct měsíců. Návrh ještě musí projít (zrychleným) legislativním procesem.

Cílů EUDR by mělo být dosaženo prostřednictvím přísné regulace obchodu s tzv. relevantními komoditami, resp. relevantními produkty, která se dotkne řady entit v rámci i mimo EU.

Relevantní komodity a relevantní produkty

Relevantní komoditou, na kterou se EUDR vztahuje, je:

• kakao;
• káva;
• dřevo;
• skot;
• palma olejná;
• kaučuk; a
• sója.

Relevantním produktem je pak takový produkt, který obsahuje výše uvedené relevantní komodity, který byl vyroben za jejich použití, popř. který byl relevantní komoditou krmen a který je zároveň uveden v Příloze I EUDR, jedná se např. o

• maso a jiné přípravky ze skotu,
• kůži ze skotu
• čokoládu,
• praženou kávu nebo bez kofeinu,
• některé oleje a kyseliny,
• výrobky z kaučuku,
• sójové výrobky,
• dřevo a výrobky ze dřeva,

• papír,
• tištěné knihy,
• noviny,
• montované stavby ze dřeva.

Podmínky stanovené EUDR se budou týkat relevantních produktů bez ohledu na to, zda obsažená relevantní komodita byla vyprodukována v EU nebo mimo EU a bez ohledu na to, zda obsažená relevantní komodita již byla dříve uvedena na trh EU či nikoli.

Hospodářské subjekty, obchodníci

Povinné subjekty, na které dopadají povinnosti dle EUDR se dělí na hospodářské subjekty a obchodníky. Dále se jejich povinnosti kategorizují podle velikosti podniku stanoveného dle Doporučení Komise 2003/361 k definici malých a středních podniků. Hospodářským subjektem je každá fyzická i právnická osoba, která v rámci obchodní činnosti uvádí relevantní produkty na trh EU (tedy, je osobou, která konkrétní kus produktu jako první dodá na trh EU) nebo je z trhu EU vyváží. Obchodníkem je oproti tomu fyzická nebo právnická osoba, odlišná od hospodářského subjektu, která v rámci obchodní činnosti dodává relevantní produkty na trh EU (tedy opětovně zpřístupňuje – např. distribuuje – kusy produktů, které se na trhu EU již vyskytují). Obchodní činnost ani jednoho ze subjektů nemusí být činěna za úplatu. Zařazení povinného subjektu do správné kategorie je klíčové pro určení, jaké povinnosti dle EUDR daný subjekt má. Většina povinností dle EUDR je totiž kladena na hospodářský subjekt, nicméně platí, že není-li obchodník malým ani středním podnikem dle Doporučení Komise, hledí se na něj jako na hospodářský subjekt a má i stejné povinnosti.

Povinnosti podle EUDR

Podle EUDR se smějí na trh EU uvádět, dodávat či vyvážet jen takové relevantní komodity či produkty:

• které nezpůsobují odlesňování;
• které byly vyprodukovány v souladu s příslušnými právními předpisy země produkce; a
• na které se vztahuje prohlášení o náležité péči.

Všechny povinnosti, které EUDR stanoví pro povinné subjekty se pak odvíjejí od výše uvedených požadavků kladených na produkty. EUDR zejména vyžaduje provedení tzv. náležité péče. Aby byla provedena náležitá péče, je třeba, aby se povinný subjekt přesvědčil, že:

• relevantní produkty obsahují relevantní komodity vyprodukované na půdě, na níž po 31. prosinci 2020 nedošlo k odlesňování, byly těmito komoditami krmeny nebo byly vyrobeny za jejich použití, a
• v případě relevantních produktů, které obsahují dřevo nebo byly vyrobeny za použití dřeva, skutečnost, že toto dřevo bylo vytěženo v lese, aniž by to vedlo ke znehodnocování lesů po 31. prosinci 2020; a
• že při výrobě relevantních produktů nebyly porušeny právní předpisy země produkce.

Dle článku 9 Nařízení tak povinné subjekty musí především shromáždit informace o relevantních produktech (jako je např. popis produktu, země a geolokace pozemků produkce, čas produkce, údaj o dodavatelích a odběratelích apod.). Na základě nashromážděných informací i všech dalších dostupných dokumentů pak povinný subjekt provede posouzení rizik dle článku 10 Nařízení, aby zjistil, zda existuje riziko, že relevantní produkty, které mají být uvedeny na trh nebo vyvezeny, jsou nevyhovující. Uvedení relevantních produktů na trh nebo jejich vývoz je možný pouze tehdy, pokud z tohoto posouzení rizik vyplyne, že neexistuje žádné riziko nebo existuje pouze zanedbatelné riziko, že relevantní produkty jsou nevyhovující. V opačném případě před uvedením relevantních produktů na trh nebo před jejich vývozem přijme povinná osoba postupy a opatření ke zmírnění rizik přiměřené tomu, aby bylo dosaženo žádného nebo jen zanedbatelného rizika.

Povinné osoby zdokumentují posouzení rizik a alespoň jednou ročně je přezkoumají a na požádání zpřístupní příslušným orgánům. Povinné subjekty musí být schopny prokázat, jakým způsobem podle kritérií posouzení rizik uvedených v článku 10 odst. 2 Nařízení shromážděné informace zkontrolovaly a jakým způsobem určily míru rizika.

Prohlášení o náležité péči 

Prohlášení o náležité péči má být výsledkem celého procesu, protože potvrzuje, že povinný subjekt vykonal náležitou péči a nebylo zjištěno větší než zanedbatelné riziko. Prohlášení o náležité péči má obsahovat informace uvedené v Příloze II Nařízení a má být předloženo prostřednictvím informačního systému Komise, který měl být dle původních vyjádření Komise otevřený pro registraci v polovině listopadu a pro podávání prohlášení od 16. prosince 2024, nicméně teď s návrhem na posun účinnosti Nařízení není zatím jasné, zda bude mít dopad na spuštění informačního systému. Předloženému prohlášení o náležité péči bude přiděleno referenční číslo a samo prohlášení by mělo být elektronicky dostupné. Povinné subjekty sdělí hospodářským subjektům a obchodníkům, které jsou dále v dodavatelském řetězci, relevantní informace a referenční číslo.

Pro části relevantního produktu, pro které již bylo prohlášení o náležité péči učiněno, stačí hospodářským subjektům, které jsou malými a středními podniky, odkazovat na referenční číslo již učiněného prohlášení a zahrnout ho ve vlastním provedení náležité péče. Hospodářské subjekty, které nejsou malými a středními podniky, mohou odkazovat na prohlášení o náležité péči, která již byla předložena v souladu s EUDR až poté, co se přesvědčí, že náležitá péče ve vztahu k relevantním produktům obsaženým v relevantních produktech nebo z nich vyrobeným byla vykonána v souladu s EUDR. Pro ty části relevantního produktu, pro které na předešlých stupních řetězce nebyla vykonána náležitá péče, musejí povinné subjekty náležitou péči vykonat (a předložit prohlášení). Pokud hospodářský subjekt či obchodník není schopen získat informace o produktu podle EUDR, nesmí takové produkty na trh EU uvádět, dodávat, ani z něj vyvážet, a to pod hrozbou sankce.

Další povinnosti podle EUDR

Povinné subjekty dále podávají každoročně a veřejně v co nejširší míře, i prostřednictvím internetu, zprávy o svém systému náležité péče, včetně opatření, která přijaly k plnění svých povinností stanovených v EUDR. Vzniká jim povinnost uchovávat záznamy o prohlášeních o náležité péči po dobu pěti let od jejich předložení, zdokumentovat postupy a opatření ke zmírnění rizik, alespoň jednou ročně je přezkoumat, případně aktualizovat a na požádání zpřístupnit příslušným orgánům, informovat další hospodářské subjekty a obchodníky v dodavatelském řetězci o tom, že byla vykonána náležitá péče a že bylo zjištěno žádné nebo zanedbatelné riziko, včetně referenčních čísel prohlášení o náležité péči.

Kontroly a sankce

Komise má identifikovat rizikovost jednotlivých zemí a na základě této identifikace je rozdělit do kategorie vysoké, standardní a nízké riziko. V závislosti na zařazení dané země, má pak členský stát stanovenou povinnost provádět kontroly souladu s EUDR, a to u 1 %, 3 % nebo 9 % hospodářských subjektů, ale i relevantních produktů a relevantních komodit.

Je-li zjištěno porušení, předpokládá Nařízení opatření předběžná, nápravná i sankční. Může například dojít k uložení pokuty, ke konfiskaci relevantních produktů, ke konfiskaci získaných příjmů či k dočasnému vyloučení ze zadávání veřejných zakázek.

Závěr

Nařízení EUDR představuje významný krok směrem k udržitelnějšímu hospodářství a ochraně globálních lesů před odlesňováním a degradací. Povinnosti stanovené pro hospodářské subjekty a obchodníky kladou důraz na transparentnost, odpovědnost a pečlivé řízení rizik v rámci celého dodavatelského řetězce. Zavedení systému náležité péče a splnění souvisejících požadavků představuje pro povinné subjekty velkou výzvu a komplexní úkol.

Daša Aradská,
Seniorní advokátka

Weinhold Legal, s.r.o. advokátní kancelář

Florentinum
Na Florenci 15
110 00 Praha 1

Tel.:       +420 225 385 333
Fax:       +420 225 385 444
e-mail:    wl@weinholdlegal.com

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Daša Aradská (Weinhold Legal) 11.10.2024