Rýsuje se ESG reporting pro malé firmy. Jak bude vypadat?* 

Jaké jsou právní dopady pronajímání bytu na Airbnb?* 

Směnka.* 

Rýsuje se ESG reporting pro malé firmy. Jak bude vypadat?

Zatímco velké společnosti už se chystají na tvorbu povinných zpráv o udržitelnosti, malé a střední podniky jsou z této povinnosti – alespoň prozatím – vyňaty. Avšak tlak dodavatelsko-odběratelských řetězců ze západní Evropy a také mnohdy výhodnější bankovní financování vedou k nutnosti připravovat reporty i u menších podniků. Víme, jak budou ESG reporty malých a středních firem vypadat? Kdo stanoví jejich obsah a musíme se jím řídit? A jaké jsou alternativy? V dnešním článku bych ráda shrnula dostupné informace o tom, co o dobrovolných reportech víme a nevíme.

Musí malé a střední podniky sestavovat zprávu o udržitelnosti (ESG zprávu)?

Stručně řečeno, zprávu o udržitelnosti podle směrnice CSRD jsou nebo budou povinny vyhotovovat pouze velké podniky a podniky, jejichž cenné papíry jsou kotované na burze.

Velký podnik je takový, který překračuje aspoň 2 ze 3 hodnot: (a) aktiva 500 milionů Kč, (b) roční úhrn čistého obratu 1 miliarda Kč, (c) průměrný počet zaměstnanců v průběhu účetního období 250.

Malé a střední podniky, jejichž cenné papíry nejsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, nejsou povinny vyhotovovat zprávu o udržitelnosti ve smyslu CSRD a zákona o účetnictví. Pokud se malé a střední podniky rozhodnou ESG zprávu vyhotovit dobrovolně, nejsou povinny ji nechat ověřit auditorem a nemusí být součástí jejich výroční zprávy.

Jak mají ESG zprávy malých a středních firem vypadat?

Jelikož je report o udržitelnosti u malých a středních podniků dobrovolný, neexistuje zatím závazné pravidlo pro jeho obsah. Tlak dobrovolně reportujících firem a zároveň obava z greenwashingu však vedly Evropskou poradní skupinu pro účetní výkaznictví (EFRAG) k návrhu dobrovolného standardu.

Dobrovolný standard byl publikován koncem roku 2023, následně prošel veřejným připomínkováním a nyní čekáme na publikaci další, pravděpodobně již finální, verze.

Navržený report by se měl skládat z jedné až tří částí, přičemž rozsah si budou společnosti volit dle své úvahy.

Základem reportu je 16 okruhů – 11 environmentálních, 4 sociální a 1 zaměřený na řízení podniku. Publikovat by se tak měly informace o emisích skleníkových plynů, dopadech na biodiverzitu či statistiky týkající se zaměstnanosti.

Další dva dobrovolné moduly rozšiřují tyto základní informace o přesné popisy a zaměřují se na otázky nejčastěji kladené ze strany bank, investorů a obchodních partnerů.

Jelikož je ale návrh nepovinný, mohou si obsah a podobu reportu firmy upravit podle sebe. Očekáváme, že výrobní společnosti budou mít jiné požadavky na strukturu zprávy než společnosti ve službách, že se bude lišit report B2B a B2C firem nebo že na podobu reportu bude mít vliv existence zahraničních poboček společnosti.

Zároveň je možné, že struktura navržená od EFRAG bude jako mnoho jiných evropských dokumentů tak obecná nebo naopak tak složitá, že se v praxi vůbec neuplatní.

Je a bude proto na každé firmě, aby se rozhodla, co a jak chce ve své ESG zprávě popisovat. Na druhou stranu by se ESG reporty neměly stát nástrojem greenwashingu, na což je potřeba při strukturování zprávy myslet.

Víme o reportech malých a středních firem vše, co vědět potřebujeme?

Ne – bohužel a bohudík.

Zmíněný návrh EFRAG je nyní interně přepracováván a publikace jeho další verze zatím nebyla oznámena. Zároveň lze předpokládat, že finální znění bude stejně obecné jako dosud.

Jinak řečeno, i když se evropské orgány snaží v reportingu malých a středních firem udělat pořádek, moc se jim to nedaří. Navržené standardy jsou totiž velmi obecné a nestanoví, která data mají být přesně získána, jakým způsobem a v jaké kvalitě.

Firmám je zároveň ponechán velký prostor pro vlastní úvahu, a to v otázkách struktury, rozsahu i grafiky.

Jak tedy nejlépe ESG zprávu vytvořit?

Pokud tedy chce v dnešní době menší společnost ESG zprávu vytvořit, doporučujeme inspirovat se v návrhu EFRAG, ale upravit ho dle svých potřeb a požadavků bank či odběratelů. V první řadě je nutné stanovit, na která data se zaměřit. Není od věci využít tzv. princip dvojí materiality, který se aplikuje i u velkých firem. Společnost se podle tohoto principu má zaměřovat hlavně na ty otázky, které mají významný dopad na lidi či životní prostředí a která jsou pro ni zároveň významným finančním rizikem.

Dalším krokem je stanovení metodiky sběru dat a jejich získání. V této fázi se získávají data o spotřebě energií, využití surovin, produkci odpadu, ale například i podílu žen ve společnosti.

Posledním bodem je vyhodnocení získaných dat a zpracování do podoby zprávy, která bude v ideálním případě i reprezentativní a srozumitelná.

Příprava ESG zprávy proto může být interně dost náročná. Řada společností proto volí spolupráci s poradci na danou problematiku. Zde doporučujeme si dát pozor na výběr takového poradce. Mezi známky dobré volby patří nejen reference, ale také fakt, že daný poradce čerpá právní informace od advokáta či jiné kvalifikované právní profese.

Závěr

Malé a střední podniky, které nemají cenné papíry přijaty k obchodování na regulovaném trhu, nejsou povinny připravovat zprávy o udržitelnosti ve smyslu zákona o účetnictví. Vyhotovení ESG zprávy, která bude dobře reflektovat jejich fungování, může být nicméně vyžadováno od obchodních partnerů, bank nebo může sloužit jako součást etického profilu firmy. V současné době však neexistuje přesný návod pro strukturu a vzhled takového reportu, byť se Evropská poradní skupina pro účetní výkaznictví snaží určitý standard stanovit. Každá společnost má nicméně odlišné potřeby, které je velmi vhodné definovat na začátku celého procesu, a následně promítnout do výsledného reportu.

Mgr. Veronika Civínová,
partnerka

KLB Legal, s.r.o., advokátní kancelář
Letenská 121/8

118 00 Praha 1

Tel.:    +420 739 040 363
e-mail: info@klblegal.cz

[1] Správci podle § 15 ZISIF

[2] Stanovisko ČNB – Pojem ,,veřejnost‘‘ v předpisech na finančním trhu

[3] Nařízení Evropského parlamentu a Rady 1286/2014 ze dne 26. listopadu 2014, o sdělení klíčových informací týkajících se strukturovaných retailových investičních produktů a pojistných produktů s investiční složkou („nařízení PRIIPs“)

[4] V terminologii PRIIPs „tvůrce produktů“

[5] Seznam ČNB podle § 596 písm. e ZISIF

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Veronika Civínová (KLB Legal) 31.10.2024

---

Jaké jsou právní dopady pronajímání bytu na Airbnb?

Nejvyšší soud odpověděl na dlouho pokládanou otázku, zda se může pronajímatel bránit v případě, že nájemce nabízí byt na platformách typu Airbnb nebo Booking ke krátkodobým pronájmům. Mnoho pronajímatelů má s tímto jednáním svých nájemců problém s ohledem na případné škody v bytě nebo obtěžování sousedů v domě. V rozsudku[1] se Nejvyšší soud pronajímatelů zastal. Ke sjednocení praxe povede také nová metodika Ministerstva pro místní rozvoj, podle které se nyní budou řídit stavební úřady.

Skutkový stav judikátu

Nájemce žaloval pronajímatele bytu, se kterým měl uzavřenou smlouvu o nájmu bytu na dobu neurčitou. Podle této smlouvy mohl nájemce bez dalšího přenechat byt do podnájmu jiné osobě. Nájemce se tedy domníval, že může byt nabízet ke krátkodobému ubytování a pronajímal jej přes portály Booking a Agoda.

Sám nájemce navíc pronajímatele na tyto své podnikatelské aktivity upozornil, když během covidu požádal o odpuštění nájmu, protože nemá zrovna možnost ubytovávat turisty. To se pronajímateli nelíbilo, nicméně ochrana nájemců bytu v občanském zákoníku je relativně přísná a pronajímatelé mají pevně dané důvody, kdy mohou ukončit smlouvu s nájemcem. Jedním z důvodů ukončení nájemní smlouvy pronajímatelem bytu je hrubé porušování povinností nájemce.

Pronajímatel tedy dopisem nájemci nájem vypověděl s odkazem na ust. § 2288 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, tedy pro hrubé porušení povinností nájemce s tříměsíční výpovědní dobou.

Nájemce se proti výpovědi nájmu bránil žalobou. Žalobu na neplatnost výpovědi však zamítl soud prvního i druhého stupně a nájemce nepochodil ani s dovoláním u Nejvyššího soudu.

Účel nájmu bytu

Pronajímatelé mohou mít s nájemci, kteří byt využívají na platformách typu Airbnb, problém. Nezřídka si totiž na hlučné turisty stěžují sousedé a navíc jistě hrozí vyšší riziko poškození vybavení bytu. Pronajímatel se tak u soudu bránil tím, že nájem bytu má sloužit k uspokojení bytových potřeb. Pokud v bytě nikdo dlouhodobě nebydlí a slouží pouze k rekreaci, nenaplňuje se tím účel sjednaný smlouvou.

Nájemce se naopak bránil tím, že účel nájmu bytu by neměl být brán rigidně a že v dnešní době může být bydlení zprostředkováno i krátkodobě např. přes Airbnb.

Soudy nájemci však nedaly zapravdu. Předpokladem ochrany nájemce totiž je, že pronajatý byt užívá k bydlení. Pokud byt užívá k podnikatelským účelům a přenechává jej k rekreaci třetím osobám, porušuje tím své povinnosti a dle intenzity lze toto porušení hodnotit i jako hrubé.

Podle soudu bylo v pořádku i to, že nájem byl vypovězen bez předchozí výzvy ke zdržení se nabízení bytu ke krátkodobým pronájmům. Pokud je totiž výpověď učiněná s výpovědní dobou, nemusí jí předcházet výzva k nápravě. Postačí, že porušení povinností nájemce trvá ke dni doručení výpovědi.

Nejvyšší soud považuje za stěžejní to, že nájem bytu slouží k tzv. „bytové potřebě“, kterou již v minulosti definoval Ústavní soud jako zajišťování potřeb člověka jak v materiální, tak psychické rovině. Mezi to rozhodně nepatří rekreační pobyt turistů. Zároveň soud zhodnotil, že nájemce je sice chráněn řadou závazných ustanovení občanského zákoníku, ale na druhou stranu musí také dodržovat stanovené povinnosti.

Úprava občanského zákoníku o nájmu bytu (§ 2235 a násl. OZ) se tak vůbec nepoužije ve vztahu k nájemci, který si prostor pronajme jen za účelem ubytování.

Intenzita porušení

Nejvyšší soud však nechal prostor pro úvahu, protože hrubým porušením povinností nájemce nemusí být každé poskytování bytu k ubytování. Záleží na rozsahu takového pronajímání a na dopadech tohoto užívání bytu (např. zda tímto jednáním trpí sousedé apod.). Až v případě, že pronajímání bytu přes portály typu Airbnb významně obtěžuje sousedy z okolních bytů nebo je zjevně velmi časté, jedná se o důvod pro výpověď nájmu.

Nejvyšší soud dovodil, že pokud je byt pronajímaný turistům v řádu několika měsíců a dominantním účelem užívání bytu je právě jeho poskytování pro rekreaci, pak už jde o natolik intenzivní porušení povinností, že je výpověď nájmu na místě.

Nebylo přitom vůbec podstatné, zda činnost nájemce byla či nebyla podnikáním ve smyslu § 420 občanského zákoníku, jde o faktický stav.

Co když byt na Airbnb pronajímá vlastník bytu?

I vlastníci bytu však mohou mít problém, pokud jej pronajímají na Airbnb nebo na podobných platformách. Pronajímání bytu turistům totiž mnohdy vadí sousedům, kteří si často stěžují na hluk. Podle ombudsmana[2] je pronajímání bytu ve stavbách určených pro trvalé bydlení ke krátkodobým rekreačním účelům v rozporu s kolaudačním rozhodnutím.

Na základě podnětu tak mohou tuto situaci efektivně řešit i stavební úřady. Ve spolupráci s živnostenským úřadem nebo policií může být prověřeno i při neohlášené prohlídce jak je byt užíván. Ombudsman přitom podobně jako Nejvyšší soud ve zmiňovaném judikátu argumentuje tím, že účelem nájmu bytu není ubytování turistů, ale trvalé bydlení.

Ombudsman tak stavebním úřadům doporučil spolehnout se i na svědecké výpovědi sousedů v domě. Pokud bude prokázáno, že byt je užíván ke krátkodobým pronájmům a přitom není kolaudován jako stavba pro ubytování, může podle ombudsmana stavební úřad zakázat v konkrétních případech poskytování krátkodobého ubytování v bytě.

Vlastníci bytu, kteří by i nadále chtěli poskytovat byt k ubytování, by tak museli požádat o rekolaudaci. Ta však často nebude možná např. s ohledem na územní plán.

Minulý týden vydalo Ministerstvo pro místní rozvoj metodiku Poskytování ubytovacích služeb ve stavbách pro bydlení. Snahou Ministerstva je sjednotit aplikaci předpisů stavebního práva u poskytovatelů ubytování zejm. přes platformy Airbnb a Booking.

Metodika MMR

Podobnou argumentaci jako ombudsman využívá i Ministerstvo pro místní rozvoj ve své nové metodice.[3] Ministerstvo zdůrazňuje, že byt/rodinný dům nelze samovolně užívat k poskytování ubytovacích služeb, protože je takové užívání v rozporu s kolaudačním rozhodnutím.

Jestliže je stavebnímu úřadu doručen podnět nebo stížnost na to, že např. soused využívá svůj byt ke krátkodobému ubytování, musí stavební úřad vše prověřit, případně i provést kontrolu na místě. Pokud bude mít stavební úřad k dispozici dostatek podkladů, může vydat rozhodnutí, kterým nepovolené užívání bytu či domu zakáže, a to i bez kontroly na místě. Může i uložit sankci.

Hlavním vodítkem bude pro stavební úřad má být dle metodiky MMR rozsah krátkodobého ubytování. Pokud je byt či dům zároveň využíván pronajímatelem k bydlení a ke krátkodobému ubytování dochází v minimálním rozsahu (co do plochy bytu i co do četnosti), nevidí Ministerstvo důvod k zásahu ze strany stavebního úřadu.

Pokud je však stavba určená k bydlení užívána výhradně k poskytování ubytování, bude to důvod pro zákaz nepovoleného užívání stavby stavebním úřadem. Může také uložit pokutu až do výše 1.000.000 Kč.

Metodika MMR přispěje k jednotnějšímu postupu stavebních úřadů a má potenciál výrazně změnit poskytování krátkodobého ubytování v ČR.

Závěrem

Poskytování bytu pro účely rekreace turistů je dlouhodobě diskutovaným tématem. Nyní je však alespoň situace jasnější pro pronajímatele, kteří mohou vypovědět nájem nájemci, který poskytuje ve větším rozsahu byt přes Airbnb či podobné platformy.

Ochrany se díky stanovisku ombudsmana a metodice Ministerstva pro místní rozvoj mohou dovolávat i sousedé, které ruší v domě fungující ubytování. Pokud není byt zkolaudován k poskytování ubytování, může takové využívání bytu zakázat stavební úřad.

JUDr. Kateřina Krahulíková,
advokátka

Z/C/H Legal v.o.s., advokátní kancelář

Národní 973/41
110 00 Praha 1

Tel.:        +420 225 020 500
Fax:        +420 225 020 555
e-mail:    office@zchlegal.cz

[1] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2128/2023 ze dne 26.09.2023

[2] Tisková zpráva veřejného ochránce práv ze dne 02.04.2024, dostupné >>> zde.

[3] Metodika k nalezení >>> zde.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Kateřina Krahulíková (Z/C/H Legal) 31.10.2024

---

Směnka.

Tento článek se pokusí čtenáři přiblížit problematiku směnky. Směnkou rozumíme obchodovatelný listinný cenný papír, v němž výstavce buď sám slibuje, že protistraně zaplatí dlužnou částku (nazýváme směnkou vlastní), nebo který protistraně platit přikazuje (nazýváme směnkou cizí). Dnes se úžeji budeme věnovat směnce vlastní.

Směnka vlastní představuje, zjednodušeně řečeno, určitou variantu dlužnického úpisu. Jejím základem je totiž bezpodmínečný slib výstavce listiny, že zaplatí věřiteli (remitentovi) určitou peněžitou sumu. Jen zřídka se v praxi objeví jiné znění slibu, než prosté „zaplatím“ a vlastní směnku tedy obvykle poznáme právě podle tohoto slova.

Ve své minimální podobě (jde-li tedy o tzv. základní směnku) má vlastní směnka jen dva účastníky: výstavce a věřitele (remitenta). Výstavce je přímý dlužník ze směnky, jenž se svým podpisem zavazuje, že při splatnosti směnku zaplatí.[1] V textu směnky musí být jasně uvedeno, že se jedná právě o směnku.

Zákonná úprava směnky vlastní zabírá v zákoně č. 191/1950 Sb. , zákon směnečný a šekový pouhé 4 paragrafy, což výrazně kontrastuje s podrobnou úpravou směnky cizí. Nepoměr je však pouze zdánlivý, neboť, jak vyplývá z ustanovení § 77, odst. 1 zákona směnečného a šekového, pokud to neodporuje podstatě směnky vlastní, platí pro ni vyjmenovaná ustanovení o směnkách cizích. Řešení většiny otázek u směnky vlastní je proto třeba hledat v úpravě směnky cizí, na kterou zákon odkazuje.[2]

Směnka vlastní má pochopitelně obligatorní, zákonem stanovené náležitosti, které musí obsahovat, aby byla platná. První z těchto náležitostí je jméno remitenta. Směnka je zákonným papírem na řad, na směnce musí být uvedena osoba, v jejíž prospěch je vydávána. Převzetím směnky se remitent uvedený na směnce stane směnečným věřitelem – majitelem směnky – osobou legitimovanou směnkou k výkonu směnečných práv i k další dispozici se směnkou. Nelze tedy nejen nahradit údaj remitenta údajem „na majitele“ nebo „majiteli“ anebo „doručiteli“, ale je nepřípustné ke jménu remitenta takové doložky připojovat, například připojit ke jménu remitenta doložku „nebo majiteli“. Tato doložka eliminuje ve skutečnosti osobu remitenta ze směnky vůbec a vede tedy k neplatnosti takové listiny jako směnky. Také osobu remitenta je nutno uvést na směnce co nejjasněji a co nejpodrobněji, aby bylo zřejmé každému, o koho jde.[3]

Další z obligatorních náležitostí je splatnost směnky. Ustanovení § 33, odst. 1 zákona směnečného a šekového vymezuje způsoby, jakými může být na směnce stanovena splatnost, přičemž směnky s jinou dobou splatnosti nebo se splatností postupnou jsou neplatné. Pokud je doba splatnosti na směnce vyznačena v rozporu s výše uvedeným ustanovením zákona směnečného a šekového, tato směnka není platná jako směnka vlastní, s výhradou případů uvedených v § 76 odst. 2-4 zákona směnečného a šekového, a tedy:

O vlastní směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že je splatná na viděnou.

Není-li zvláštního údaje, platí, že místo vystavení směnky je místem platebním a zároveň místem výstavcova bydliště.

Není-li ve vlastní směnce udáno místo vystavení, platí, že byla vystavena v místě, uvedeném u jména výstavce.

Pokud na posuzované směnce vlastní je den splatnosti určen uvedením konkrétního data, přičemž v dalším textu směnečného prohlášení v části, v níž je určeno platební místo směnky, je navíc umístěn časový údaj „9,00-16,00 hod.“, pak s přihlédnutím k umístění sporného časového údaje na směnce vlastní, když ten netvoří ani součást doložky o splatnosti směnky, ale bezprostředně navazuje až na údaj platebního místa, nelze mít pochybnosti o tom, že výše uvedeným způsobem je splatnost směnky stanovena na určitý den, nikoli jen na jeho část, případně na konkrétní hodinu.

Směnka se splatností stanovenou s přesností vyšší než na dny (tj. směnka splatná v určitou hodinu, popřípadě jinak vymezenou část konkrétního dne), je bez dalšího směnkou neplatnou podle ustanovení článku I., § 33, odstavce 2. Zákona číslo 191/1950Sb.

Další nezbytnou náležitostí vlastní směnky je údaj místa, kde má být placeno, když její výstavce se právě v platebním místě zavazuje směnku zaplatit, a věřitel má právo jen v tomto platebním místě na dlužníkovi plnění podle směnky požadovat. Platební místo je tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předložena a případně také pro nesplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno, nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem alternativním. V takových případech by totiž nebylo možno jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění požadovat.

K naplnění požadavku určitosti údaje platebního místa postačí, je-li platební místo na směnce vyznačeno alespoň s přesností obce nebo města. Je-li určeno, u koho se má směnka zaplatit, komu se má k placení předložit, tedy u koho je splatná, je tím obvykle určeno i platební místo směnky. Je-li však na směnce údaj platebního místa a ještě domicil, nesmí jít o údaje rozporné.[4]

Údaj místa, kde má být placeno, musí být tedy na směnce vyznačen způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, kde má výstavce směnky vlastní povinnost plnit a majitel směnky vlastní právo plnění požadovat, případná odchylka od „úředně zavedeného“ označení platebního místa (obce), nemající za následek vznik takových pochybností, není významná a není důvodem neplatnosti směnky. [5]

Směnka, na které je určitě a srozumitelně vyznačeno sídlo prvního věřitele (remitenta) a údaj o tom, že sídlo věřitele je místem, kde má být placeno, není neplatná pro neurčitost platebního místa. [6]

V souladu s ustanovením § 33, odst. 1 zákona směnečného a šekového může být směnka vystavena na viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po datu vystavení, na určitý den, přičemž směnky s jinou dobou splatnosti nebo se splatností postupnou jsou neplatné.

Směnka na viděnou je splatná při předložení, přičemž musí být předložena k zaplacení do jednoho roku od data vystavení.

Další podstatnou náležitostí směnky vlastní je pochopitelně údaj o směnečné sumě. Určitost směnečného slibu zaplatit směnečný peníz vyžaduje i vyjádření měny, ve které má být směnečná suma zaplacena. Musí přitom jít o měnu v době vystavení směnky existující (platnou) a směnka nesmí obsahovat údaje rozporné. V případě „plurality“ údajů měny nelze dát žádnému z údajů měny směnečné sumy přednost, resp. žádný z nich nelze pominout.[7] Ustanovení § 6, odst. 1 zákona směnečného a šekového se týká rozporů v částkách na směnce uvedených. Je-li směnečná suma udána jak slovy, tak čísly a neshodují-li se tyto údaje, platí suma vyjádřená slovy. Je-li směnečná suma udána několikrát slovy nebo několikrát čísly a neshodují-li se tyto údaje, platí suma nejmenší.

Místo vystavení směnky lze označit za podmíněně obligatorní, neboť ustanovení § 76 odst. 4 zákona směnečného a šekového upravuje nevyvratitelnou právní domněnku, že není-li na směnce výslovné místní datum uvedeno, platí, že směnka byla vystavena v místě uvedeném u jména výstavce, ovšem za předpokladu, že tam nějaké místo uvedeno je. Pokud by místní datum ze směnky nevyplývalo přímo a nezjistili bychom je ani uvedenou právní domněnkou, nešlo by o směnku vlastní. Musíme tedy místní datum vždy alespoň podpůrně ze směnky vyčísti.

Na směnce musí být pochopitelně uveden datum vystavení směnky a podpis výstavce, který předpokládá zákon jako minimální nezbytnou součást směnky.  Vzhledem k oběžnému charakteru směnky (a tedy i směnky vlastní) je však zcela namístě uvedení co nejvíce údajů výstavce identifikujících.

Mgr. Denisa Kuštová,
právník

Advokátní kancelář JELÍNEK & Partneři s.r.o.

Pardubice – Dražkovice 181

533 33  Pardubice – Dražkovice

Truhlářská 1108/3

110 00  Praha 1

Tel.:        +420 466 310 691

e-mail:    advokati@advokatijelinek.cz

[1] Josef Kotásek, Vlastimil Pihera, Jarila Pokorná, Jindřich Vítek. Právo cenných papírů . Praha : C.H.Beck, 2014. stránky 134-144.

[2] Josef Kotásek, Vlastimil Pihera, Jarmila Pokorná, Jindřich Vítek. Právo cenných papírů. Praha : C.H. Beck, 2014. stránky 125-126.

[3] Zdeněk Kovařík. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 84–85

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp.zn. 29 Cdo 2352/2008

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp.zn. 29 Cdo 3817/2012

[6]  Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2005, sp.zn. 29 Odo 1053/2004

[7] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp.zn. 29 Cdo 713/2011

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Denisa Kuštová (JELÍNEK & Partneři) 31.10.2024