EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

12. 1. 2025

Zveřejnění osobních údajů skutečného majitele a potenciální rozpor s Listinou základních práv Evropské unie.*

Soukromoprávní ochrana know-how a obchodního tajemství v českém právu.*

Návrh příslušné osoby na přijetí nápravných opatření v prostředí vnitřního oznamovacího systému.*

Kolektivní vyjednávání ve světle transpoziční novely zákoníku práce.*

ČTÚ uděluje první pokuty za porušení nařízení P2B: Co to znamená pro online platformy?*

Zveřejnění osobních údajů skutečného majitele a potenciální rozpor s Listinou základních práv Evropské unie.

Vrchní soud v Praze se v usnesení sp. zn. 7 Cmo 206/2024, ze dne 13. 8. 2024 zabýval otázkou, zdali zveřejněním osobních údajů skutečného majitele v rozsahu podle § 14 ZESM nedochází k porušení základních práv skutečného majitele zakotvených v Listině základních práv Evropské unie, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv, neboť ustanovení § 14 odst. 2 ZESM je vnitrostátní úpravou, na níž Listina základních práv Evropské unie nedopadá. Cílem tohoto článku je seznámit veřejnost se závěry tohoto rozhodnutí.

Řízení před soudem prvního stupně

Soud prvního stupně konstatoval, že evidující osoba nemá zapsaného skutečného majitele v evidenci skutečných majitelů vedené soudem prvního stupně podle § 19 odst. 1 zákona č. 37/2021 Sb. , o evidenci skutečných majitelů (dále jen„ ZESM“).

Soud prvního stupně společnost usnesením ze dne 14. června 2023, č. j. Fj 229952/2023/MSPH, B 18361/RD43/MSPH, vyzval k odstranění nesrovnalosti ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy, tj. aby podala návrh na zápis skutečného majitele do evidence skutečných majitelů.

V reakci na uvedenou výzvu (doručenou společnosti dne 14. června 2023) společnost uvedla, že zápis skutečného majitele do evidence skutečných majitelů považuje s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora rozpornou s Listinou základních práv Evropské unie, pročež je ochotna vyhovět požadavku na zápis skutečného majitele do evidence skutečných majitelů za situace, kdy údaje evidované v evidenci skutečných majitelů budou v souladu s právním názorem soudního dvora Evropské unie, přístupné pouze subjektům, kteří pro jejich získání mají skutečně legitimní důvod, k čemuž společnost poskytne k identifikaci svého skutečného majitele součinnost.

Jelikož nesrovnalost odstraněna nebyla, soud prvního stupně usnesením ze dne 16. srpna 2023, č. j. 71 Cm 206/2023-2, zahájil předmětné řízení a zapsal u společnosti poznámku o nesrovnalosti do evidence skutečných majitelů podle § 45 ZESM.

Proti usnesení soudu prvního stupně podala společnost odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že nesrovnalost nebyla u evidující osoby zjištěna, popř. aby odvoláním napadené usnesení zrušil.

Soud prvního stupně se podrobně věnoval vymezení způsobu přístupu k údajům v evidenci skutečných majitelů, tak jak je zakotven v ZESM, který je implementací Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES, v platném znění (dále jen„ AML směrnice“), která obsahuje zákonem o evidenci skutečných majitelů transponované rámcové požadavky na evidování skutečného majitele.

Textace byla ustanovením čl. 1 bodu 15 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/843 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES (dále jen„ změnová směrnice AML“) novelizována do současné podoby.

ZESM tedy transponoval změnovou směrnici AML v souladu s jejími požadavky, přičemž v souladu s ní využil možnosti omezení rozsahu informací poskytovaných široké veřejnosti, což potvrzuje i důvodová zpráva k ZESM.

Přístup ke všem údajům v evidenci skutečných majitelů tedy není možný jakékoli osobě z široké veřejnosti, jak to uváděla směrnice 2015/849 ve zrušené části pozměněného znění článku 30 odst. 5 písm. c) dle změnové směrnice AML.

Evidence skutečných majitelů je veřejná jen částečně. Tyto údaje jsou zpracovány korektně, k přesně stanovenému účelu a na základě oprávněného důvodu stanoveného ZESM dle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie. Evidující osoba nespecifikovala, které údaje zapisované do evidence skutečných majitelů považuje za problematické z hlediska zveřejnění v této evidenci a kvůli kterým výzvě Městského soudu v Praze nevyhoví.

Soud prvního stupně k rozhodnutí Velkého senátu Soudního dvora Evropské Unie ze dne 22. listopadu 2022 ve spojených věcech C -37/20 a C -601/20 (dále jen„ rozsudek SDEU“) o dvou předběžných otázkách předložených Obvodním soudem v Lucemburku, v němž bylo konstatováno, že ustanovení čl. 30 odst. 5 písm. c) AML směrnice, jehož textace byla ustanovením čl. 1 bodu 15 písm. c) změnové směrnice AML novelizována do současné podoby, je v rozsahu povinnosti členských států zajistit, aby informace o skutečných majitelích společností a jiných právnických osob zapsaných v rejstříku na jejich území byly vždy k dispozici jakékoli osobě z široké veřejnosti, neplatné, uvedl, že uvedené rozhodnutí bezprostředně zasáhlo toliko do práva Evropské Unie. Nelze vyloučit zprostředkovaný přesah tohoto rozhodnutí i do legislativy členských států. Zásadní však je, že na rozdíl od nařízení jsou směrnice pramenem práva, který vyžaduje ze strany členských států transpozici. Rozsudkem SDEU nedošlo ke změně české právní úpravy. Zákon o evidenci skutečných majitelů zůstává v platnosti v původním znění a upravuje v ustanovení § 14 odst. 1 rozsah údajů, které jsou přístupné veřejnosti, a to s odkazem na § 13 téhož zákona.

Přístup široké veřejnosti do evidence skutečných majitelů není neomezený, jak tvrdí evidující osoba. Mantinely tohoto přístupu jsou nastaveny zejména v § 14 ZESM velmi citlivě a tím způsobem, že není zasaženo do práva na soukromý život zakotveného v článku 7 Listiny základních práv EU a do práva na ochranu osobních údajů v článku 8 uvedené Listiny; ostatně možnost znepřístupnění veškerých údajů zákon umožňuje rovněž po splnění podmínek podle § 32 ZESM. Evidující osoba však netvrdí, že na ni tato ustanovení dopadají, její argumentace spočívá v právním posouzení.

Soud prvního stupně proto uzavřel, že nesrovnalost ve smyslu § 2 písm. l) ZESM je dána, odstraněna nebyla. Zároveň mu je z jeho činnosti známo, že neprobíhá řízení o zápisu skutečného majitele. Nesplnila-li společnost (vzniklá dne 29. června 2012) svou zákonnou povinnost zapsat skutečného majitele do jejich evidence do 1. ledna 2019, určil soud jako den vzniku nesrovnalosti 1. červen 2021 (den nabytí účinnosti ZESM). Soud prvního stupně dále dodal, že vydání tohoto rozhodnutí nezbavuje společnost povinnosti zapsat skutečného majitele do evidence skutečných majitelů.

Řízení před odvolacím soudem

Podle § 2 odst. 1 písm. l) ZESM pro účely tohoto zákona se rozumí nesrovnalostí stav, kdy platné údaje nebo údaje, které byly z evidence skutečných majitelů vymazány bez náhrady nebo s nahrazením novými údaji, neodpovídají nebo neodpovídaly skutečnému stavu, nebo stav, kdy v evidenci skutečných majitelů nejsou zapsány žádné údaje.

Podle § 9 odst. 1 ZESM evidující osoba zajistí, aby platné údaje o jejím skutečném majiteli nebo o skutečném majiteli právního uspořádání odpovídaly skutečnému stavu.

Podle § 12 odst. 1 ZESM do evidence skutečných majitelů se zapisují nebo automaticky propisují zákonem stanovené údaje o skutečných majitelích právnických osob se sídlem na území České republiky.

Podle § 14 odst. 1 ZESM ministerstvo umožní komukoli na svých internetových stránkách získat z evidence skutečných majitelů částečný výpis platných údajů

a) o skutečném majiteli právnické osoby v rozsahu
jména, státu bydliště, roku a měsíce narození, státního občanství skutečného majitele,
údajů podle § 13 písm. b), c), f) a g) a
popřípadě dalších údajů podle § 13 písm. a), k jejichž uveřejnění skutečný majitel udělil souhlas, nebo dalších údajů, které již jsou uveřejněny ve veřejném rejstříku a byly automaticky propsány podle § 37 nebo 38.

Podle § 44 ZESM soud, který je příslušný k zápisu, zahájí řízení o nesrovnalosti, je-li to vhodné k ochraně práv třetích osob, a to na základě oznámení nesrovnalosti podle § 42 nebo i z vlastního podnětu. Soud řízení o nesrovnalosti zahájí zpravidla až po marné výzvě podle § 43 (odst. 1). Řízení o nesrovnalosti se zahajuje usnesením o zahájení řízení o nesrovnalosti, které soud doručí účastníkům řízení do vlastních rukou (odst. 2). Účastníkem řízení o nesrovnalosti je evidující osoba a popřípadě také ten, o němž má soud za to, že v rozporu s § 10 neposkytl evidující osobě potřebnou součinnost (odst. 3). Proti usnesení o zahájení řízení o nesrovnalosti není odvolání přípustné (odst. 4).

Podle § 48 ZESM soud rozhodne o nesrovnalosti zpravidla bez jednání. Soud nařídí jednání, považuje-li to za potřebné k potvrzení nebo vyvrácení nesrovnalosti (odst. 1). Soud v rozhodnutí uvede den vzniku nesrovnalosti, a které údaje v evidenci skutečných majitelů neodpovídají nebo neodpovídaly skutečnému stavu, popřípadě uvede údaje odpovídající skutečnému stavu, vyšly-li v řízení najevo. Lze-li skutečný den vzniku nesrovnalosti zjistit jen s velkými obtížemi nebo nelze-li jej zjistit vůbec, uvede soud jako den vzniku nesrovnalosti den, ve kterém nesrovnalost s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem existovala nejdříve (odst. 2). Vyplyne-li to v řízení o nesrovnalosti najevo, soud rozhodne také o tom, že důvodem nesrovnalosti je neposkytnutí potřebné součinnosti evidující osobě ze strany skutečného majitele nebo osoby, jejímž prostřednictvím právnická osoba nebo právní uspořádání jsou vlastněny nebo kontrolovány (odst. 3).

Odvolací soud z výpisu platných údajů z evidence skutečných majitelů, který byl vyhotoven dne 7. srpna 2024, zjistil, že o skutečném majiteli společnosti, jež vznikla 29. června 2012, dosud není v evidenci skutečných majitelů veden žádný údaj, povinnost zápisů do evidence skutečných majitelů podle ZESM dosud nebyla splněna.

Smyslem zjišťování skutečného majitele je transparentnost právnických osob a právních uspořádání, a to zejména pro účely zákona č. 253/2008 Sb. , o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu – viz definice skutečného majitele dle § 4 odst. 4 tohoto zákona, dle něhož skutečným majitelem se pro účely tohoto zákona rozumí skutečný majitel podle zákona upravujícího evidenci skutečných majitelů (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2023, sp. zn. 6 Cmo 16/2022, či ze dne 2. ledna 2024, sp. zn. 14 Cmo 189/2023).

Zveřejněním osobních údajů v evidenci skutečných majitelů dochází k naplnění smyslu a účelu ZESM, který je transpozičním předpisem k AML směrnici. ZESM má za cíl zvýšit transparentnost právnických osob, svěřenských fondů a podobných právních uspořádání, přičemž obecným cílem uvedeného zákona je vytvoření prostředí méně náchylného k páchání trestné činnosti, jako je např. praní špinavých peněz a financování terorismu. Dalším účelem evidence skutečných majitelů je zprůhlednění vztahů a struktur právnických osob z hlediska posílení důvěryhodnosti a konkurenčního prostředí v obchodním styku (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2024, č. j. 9 Cmo 218/2023-21).

K uvedenému odvolací soud dodává, že dle čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie (konsolidované znění) platí, že pro výkon pravomocí Unie přijímají orgány nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska (odst. 1). Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům (odst. 3). Česká republika splnila svoji povinnost uloženou uvedenou změnovou AML směrnicí právě přijetím ZESM (povinnost k zápisu skutečného majitele byla stanovena již k 1. lednu 2018, resp. k 1. lednu 2019 dle zákona č. 304/2013 Sb. , o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů; následně došlo k přesunu úpravy evidence skutečných majitelů do samostatného právního předpisu – ZESM, a to s účinností od 1. června 2021). SDEU shora zmiňovaným rozsudkem zasáhl toliko do změnové směrnice AML o zpřístupnění informací o skutečných majitelích široké veřejnosti, nikoliv do na ní navazujících národních právních úprav, včetně samotné povinnosti zapsat údaje o skutečném majiteli do evidence skutečných majitelů. Současná právní úprava ZESM je tudíž platná a účinná.

Polemika odvolatelky o nesouladu platné právní úpravy s judikaturou SDEU tudíž neobstojí. Česká republika splnila svou povinnost uloženou změnovou směrnicí AML přijetím ZESM, tento není v rozporu s AML směrnicí, která totiž ani po zrušení výše uvedeného článku SDEU nezakazuje členským státům umožnit veřejnosti přístup k části informací o skutečných majitelích. Ustanovení § 14 odst. 2 ZESM je vnitrostátní úpravou, na níž Listina základních práv EU nedopadá.

Nadto odvolací soud poznamenává, že evidujícím osobám nebo osobám zapsaných v evidenci skutečných majitelů jako skutečný majitel je umožněno navrhnout znepřístupnění údajů v souladu s § 32 ZESM. Důvodem pro znepřístupnění údajů o skutečném majiteli je dle § 32 ZESM pouze neúplná svéprávnost skutečného majitele, ať už daná věkem, nebo omezením svéprávnosti. Evropský zákonodárce v čl. 30 odst. 9 a čl. 31 odst. 7a AML směrnice taktéž uvedl, že by skutečný majitel mohl být vystaven nepřiměřenému riziku, že se stane obětí podvodu, únosu, vydírání, obtěžování, násilí nebo zastrašování. Bylo však ponecháno na volbě členských států, zda a v jaké podobě předmětná ustanovení AML směrnice transponují. Česká republika nevyužila možnost omezit veřejnost údajů o skutečných majitelích z těchto důvodů, a to mimo jiné pro komplikovanost a náročnost při posuzování, zda byly podmínky pro znepřístupnění údajů naplněny či nikoliv (Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 37/2021 Sb. , o evidenci skutečných majitelů, č. 37/2021 Dz). V souladu s § 14 ZESM jsou v evidenci skutečných majitelů uvedeny veřejné osobní údaje pouze v takovém rozsahu, který neumožňuje lokalizaci osoby skutečného majitele. Zveřejněním osobních údajů skutečného majitele v rozsahu podle § 14 ZESM nedochází k porušení základních práv skutečného majitele zakotvených v Listině základních práv a svobod (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2024, č. j. 9 Cmo 218/2023-21).

V poměrech dané věci je zcela zřejmé, že společnost svou zákonnou povinnost nesplnila; ani ke dni rozhodnutí odvolacího soudu evidence skutečných majitelů žádné zákonem požadované údaje o skutečném majiteli neobsahuje, vznikla tak nesrovnalost dle § 2 písm. l) ZESM. Soud prvního stupně nepochybil, jeho postup je správný, a proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

JUDr. Vladimír Janošek,
advokát

ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.

Plzeňská 3350/18
150 00 Praha 5 – Smíchov

Tel.: +420 731 773 563
e-mail: janosek@arws.cz

JUDr. Vladimír Janošek (ARROWS) 26.11.2024

Soukromoprávní ochrana know-how a obchodního tajemství v českém právu.

V rámci řešení sporů týkajících se ochrany know-how a obchodního tajemství (nezávisle na tom, zda jsou spory řešeny soudně či mimosoudně, tj. např. prostřednictvím ip mediace) se lze v praxi poměrně často setkat s tím, že strany sporu nemají jasnou představu o tom, jak je přesně upravena ochrana know-how a obchodního tajemství a jaké jsou jejich povinnosti. S tím pak souvisí i fakt, že poměrně často dochází k porušování legislativy, která ochranu obchodního tajemství a know-how upravuje, ale i k nesprávným představám stran sporu o tom, co přesně je předmětem ochrany a co již ne, popř. jaké jsou prostředky ochrany.

Předkládaný příspěvek si proto klade za cíl shrnout nejvýznamnější soukromoprávní formy ochrany know-how a obchodního tajemství.

Předně je třeba uvést, že ochrana obchodního tajemství je poskytována jak ze strany soukromého práva, tak i ze strany veřejného práva. V tomto příspěvku je však pozornost věnována soukromoprávní ochraně know-how a obchodního tajemství, a to navzdory skutečnosti, že ochranu know-how a obchodního tajemství zajišťují i jiná právní odvětví, mezi která patří zejména trestní právo, správní právo a finanční právo.[1]

Soukromoprávní ochrana know-how a obchodního tajemství je poskytována zejména prostřednictvím vybraných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku. V případě obchodního tajemství je právní úprava ochrany v soukromém právu dvojkolejná, to znamená, že ochrana vyplývá jednak z ustanovení § 504 občanského zákoníku, kde je obsažena definice (tj. vymezení) obchodního tajemství,[2] kdy občanský zákoník říká, že „obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení.“[3] Pojmovým znakem obchodního tajemství tedy je, že vlastník obchodního tajemství zajišťuje odpovídajícím způsobem jeho utajení, což vlastník činí ve svém vlastním zájmu.[4]

Druhým ustanovením občanského zákoníku, kterým je chráněno obchodní tajemství, je pak ustanovení § 2985, které upravuje porušení obchodního tajemství. Občanský zákoník stanoví, že „porušením obchodního tajemství je jednání, jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství, které může být využito v soutěži a o němž se dověděl buď tím, že mu tajemství bylo svěřeno, nebo jinak se stalo přístupným na základě jeho pracovního poměru k soutěžiteli nebo na základě jiného vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo jiným orgánem povolán, nebo vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu.“[5] Toto ustanovení je systematicky řazeno mezi skutkové podstaty nekalé soutěže.[6] Ze zákonného vymezení lze mít za to, že, aby bylo došlo k porušení obchodního tajemství, postačuje v současnosti jednorázové jednání, není potřeba, aby docházelo k opakovanému porušení.[7]

Dalším významným rysem právní úpravy ochrany obchodního tajemství dle ustanovení § 2985 občanského zákoníku je pak skutečnost, že k porušení obchodního tajemství není vyžadováno zavinění, dojít k němu může jak sdělením, tak zpřístupněním informací, které tvoří obchodní tajemství, stejně jako jejich využitím pro sebe nebo i pro jinou osobu. Pod sdělením se v této souvislosti rozumí výslovné prozrazení obchodního tajemství nezávisle na tom, zda je obchodní tajemství prozrazeno v ústní nebo v písemné formě. Sdělením je však také prozrazení obchodního tajemství, ke kterému dojde konkludentně za předpokladu, že lze význam a obsah takového sdělení považovat za osobě průměrného rozumu poznatelný.[8]

Zpřístupněním se pak rozumí případy porušení obchodního tajemství mimo jeho aktivní sdělení (může jím být např. nečinnost, nedbalost, laxnost přístupu). Obvykle se jedná zejména o důsledky nedostatečné ochrany obchodního tajemství před jeho vyzrazením. Nedostatečná ochrana může mít řadu podob, lze zmínit například neuložení určité receptury do trezoru, zapomenutí listin obsahujících obchodní tajemství na jednání apod. Porušení obchodního tajemství může spočívat i v jeho využití pro sebe či jinou osobu. Pod pojmem využití se v této souvislosti rozumí aplikace obchodního tajemství v praxi, tedy praktické použití určitého receptu, zahájení výroby podle určitého návodu apod. Vedle toho se využitím rozumí rovněž „širší význam tohoto slova, tedy také pouhé rozšíření tohoto tajemství v daných kruzích, čímž ztratí svoji povahu obchodního tajemství. Výrazem ‚pro sebe nebo pro jiného‘ využije je nutno rozumět využití obchodního tajemství přímo jednajícím nebo jinou (třetí) osobou (osobami).“[9]

Za aktivně legitimovanou osobu se považuje ten soutěžitel, jehož obchodní tajemství bylo porušeno, případně prozrazeno. Aktivně legitimovanou osobou však nikdy nemůže být právnická osoba, která je oprávněna hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků. Pasivně legitimovaná je pak ta osoba, která obchodní tajemství prozradila. V případě pasivní legitimace se může jednat o jakoukoliv osobu, tedy jak o soutěžitele, tak třetí osobu, není ani rozhodné, zda se jedná o fyzickou, nebo právnickou osobu. [10]

Výše zmíněná dvě ustanovení však nejsou zdaleka jedinou možností ochrany obchodního tajemství, kterou občanský zákoník upravuje. Ochranu know-how a obchodního tajemství lze nalézt rovněž v ustanovení § 1730 odst. 2 občanského zákoníku. Tato právní úprava se však vztahuje pouze na důvěrné informace, a to pouze ve vztahu k jejich sdělení druhé straně, čímž je dopad tohoto ustanovení do značné míry omezen.[11] Ustanovení je formulováno následovně: „Získá-li strana při jednání o smlouvě o druhé straně důvěrný údaj nebo sdělení, dbá, aby nebyly zneužity, nebo aby nedošlo k jejich prozrazení bez zákonného důvodu. Poruší-li tuto povinnost a obohatí-li se tím, vydá druhé straně to, oč se obohatila.“[12]

Důvěrná informace pak může být různého charakteru, ve většině případů se o know-how či obchodní tajemství jednat nebude, nicméně i komentář k občanskému zákoníku uvádí, že důvěrnost konkrétní informace může být dána např. způsobem organizace jednání stran, které v některých případech může naplňovat podmínky know-how či obchodního tajemství, stejně jako může být dána i charakterem plnění, kdy například v případě, že dochází ke koupi know-how od odborníka, lze toto ustanovení jistě na ochranu know-how použít.[13]

Ochranu obchodního tajemství a rovněž ochranu know-how je možné opřít rovněž o právní úpravu nekalé soutěže, která je obsažena v občanském zákoníku.[14] Nekalá soutěž je s problematikou ochrany obchodního tajemství a know-how velmi úzce spjata.[15] Nekalá soutěž je upravena v ustanoveních § 2976–2990 občanského zákoníku, generální klauzuli lze najít v ust. § 2976 odst. 1 občanského zákoníku, ve kterém je stanoveno, že „Kdo se dostane v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, dopustí se nekalé soutěže. Nekalá soutěž se zakazuje.“[16]

V ust. § 2976 odst. 2 občanského zákoníku je pak uveden rovněž výčet jednotlivých skutkových podstat nekalé soutěže, mezi nimiž je výslovně zmíněno právě výše uvedené porušování obchodního tajemství, nicméně ochranu know-how a obchodního tajemství je možné v některých případech dovozovat i z dalších skutkových podstat. Podmínkou pro posouzení určitého jednání jako nekalé soutěže je však skutečnost, že dojde k naplnění všech podmínek, které generální klauzule vymezuje, v opačném případě se nejedná o nekalou soutěž. Celkem se jedná o tři podmínky, které jsou následující:[17]

jednání v hospodářském styku,
rozpor s dobrými mravy,
způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům.

Skutečnost, že je potřeba naplnění všech tří v zákoně uvedených podmínek, aby bylo možné jednání označit za nekalou soutěž, bývá označována také jako omezující funkce generální klauzule, neboť pokud nejsou splněny tři podmínky v ní uvedené, není třeba se dále zabývat jednotlivými skutkovými podstatami nekalé soutěže, které zákon upravuje, lze totiž ihned konstatovat, že se nejedná o nekalou soutěž.[18]

V neposlední řadě je nutné vycházet i ze skutečnosti, že výčet skutkových podstat nekalé soutěže je pouze demonstrativní, což znamená, že nekalou soutěž může naplnit i jiné jednání, které naplní znaky uvedené v generální klauzuli v ust. § 2976 odst. 1 občanského zákoníku, ačkoliv není výslovně uvedeno mezi jednotlivými skutkovými podstatami.[19] Skutečnost, že při splnění tří podmínek uvedených v generální klauzuli se jedná o nekalou soutěž i v případě, že jednání nenaplňuje znaky žádné ze zákonem výslovně upravených skutkových podstat, bývá pak označována jako rozšiřující funkce generální klauzule.[20]

V souvislosti s ochranou před nekalou soutěží je potřeba zmínit rovněž ustanovení § 2988 občanského zákoníku. Jedná se o procesní ustanovení, které upravuje nároky oprávněné osoby proti rušiteli, tedy proti tomu, kdo se dopouští nekalé soutěže.[21] Z uvedeného ustanovení vyplývá, že ten, jehož právo bylo porušeno, případně ohroženo nekalosoutěžním jednáním, má právo po tom, kdo se ohrožení či porušení práva dopustil, požadovat, aby se takového jednání zdržel, případně aby odstranil závadný stav. Zákon v uvedeném ustanovení dále upravuje nárok poškozeného, který může po rušiteli požadovat přiměřené zadostiučinění, náhradu vzniklé škody, stejně jako vydání bezdůvodného obohacení.[22]

Přiměřené zadostiučinění může mít jak peněžní, tak nepeněžní formu. Pro jeho přiznání je podmínkou, že nekalosoutěžní jednání rušitele bylo zaviněné. Jedná se o určitý nástroj k odstranění újmy nemateriálního charakteru, nelze tudíž při rozhodování o něm přihlížet k materiálním aspektům jednání rušitele. Oproti tomu náhrada škody, na kterou má osoba poškozená nekalou soutěží nárok, je chápána jako majetková újma, která vznikla v důsledku protiprávního jednání, které spočívalo v nekalosoutěžním jednání. Podmínkou pak je, že vznikla škoda. Mezi protiprávním nekalosoutěžním jednáním a vznikem škody musí existovat příčinná souvislost a musí se jednat o jednání zaviněné rušitelem. Třetím kompenzačním nástrojem je nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Institut bezdůvodného obohacení vychází z pravidla, že ten (rušitel), který se bez spravedlivého důvodu majetkovým způsobem obohatil na úkor jiného, má ze zákona povinnost vydat takové obohacení tomu, na jehož úkor se bezdůvodně obohatil (tedy ochuzenému). V zákoně je tato povinnost koncipována jako plná naturální restituce. Jinak řečeno, rušitel má povinnost vydat vše, co nekalosoutěžním jednáním nabyl. V případě, že to není možné, je povinen ochuzenému poskytnout peněžitou náhradu, jejíž výše se stanoví ve výši ceny, která je obvyklá.[23]

Aktivně legitimovanou osobou v případě nároků plynoucích z nekalosoutěžního jednání může být jak soutěžitel, tak zákazník stejně jako právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků a rovněž tzv. jiná osoba, která je nekalou soutěží dotčena. Pasivně legitimovaná osoba bývá označována jako rušitel a může jím být jak soutěžitel, tak i jiná (pomocná) osoba, která za soutěžitele buď jedná, nebo dá k nekalosoutěžnímu jednání podnět, případně jej v jednání podporuje apod.[24]

V neposlední řadě lze know-how a obchodní tajemství chránit i prostřednictvím právní úpravy ochrany vlastnictví.[25] V zákoně č. 90/2012 Sb. , o obchodních společnostech a družstvech (dále také jen „zákon o obchodních korporacích“), je totiž v rámci právní úpravy obchodních korporací uvedeno, že jednotlivé předměty duševního vlastnictví, mezi něž patří i know-how a obchodní tajemství, mohou tvořit majetek, a dokonce i základní kapitál obchodní korporace, čímž je logické, že obchodní společnosti mají možnost uplatnit ve vztahu ke know-how a obchodnímu tajemství rovněž ochranu plynoucí z úpravy vlastnického práva.[26]

JUDr. PhDr. Melinda Vrajíková, LL.M., MBA, MSc.

[1] VOJČÍK, Peter. Teorie právní ochrany nehmotných statků. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2016. ISBN 978-80-87713-16-7, s. 76-78.

[2] HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. Závazkové právo (Zvláštní část §2055 -3014). Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-287-8, s. 1829.

[3] § 504 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku.

[4] § 504 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku.

[5] § 2985 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku.

[6] TROJAN, Oldřich, HOLEC, Pavel. Obchodní tajemství. E-pravo.cz [online]. 2013 [cit. 2017-12-29]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/obchodni-tajemstvi-91518.html

[7] HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. Závazkové právo (Zvláštní část § 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-287-8, s. 1829.

[8] HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. Závazkové právo (Zvláštní část § 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-287-8, s. 1831.

[9] HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. Závazkové právo (Zvláštní část § 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-287-8, s. 1831.

[10] HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. Závazkové právo (Zvláštní část § 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-287-8, s. 1830.

[11] ČADA, Karel. Strategie průmyslového vlastnictví. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2014. ISBN 978-80-86855-46-2, s. 193.

[12] § 1730 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku.

[13] HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. Závazkové právo (Obecná část § 1721–2054). Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-287-8, s. 64.

[14] ČADA, Karel. In. HORÁČEK, Roman, ČADA, Karel, HAJN, Petr. Práva k průmyslovému vlastnictví. 3., doplněné a přepracované vydání. V Praze: C. H. Beck, 2017. Academia iuris (C. H. Beck). ISBN 978-80-7400-655-5, s. 306.

[15] VOJČÍK, Peter. Teorie právní ochrany nehmotných statků. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2016. ISBN 978-80-87713-16-7, s. 71.

[16] § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku.

[17] NOVOTNÝ, Petr, Pavel KOUKAL a Eva ZAHOŘOVÁ. Nový občanský zákoník. Praha: Grada, 2014. Právo pro každého (Grada). ISBN 978-80-247-5165-8, s. 116.

[18] HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. Závazkové právo (Zvláštní část § 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-287-8, s. 1771.

[19] NOVOTNÝ, Petr, Pavel KOUKAL a Eva ZAHOŘOVÁ. Nový občanský zákoník. Praha: Grada, 2014. Právo pro každého (Grada). ISBN 978-80-247-5165-8, s. 116.

[20] HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. Závazkové právo (Zvláštní část § 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-287-8, s. 1771.

[21] HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. Závazkové právo (Zvláštní část § 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-287-8, s. 1839.

[22] § 2988 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku.

[23] HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. Závazkové právo (Zvláštní část § 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-287-8, s. 1843-1847.

[24] HULMÁK Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. Závazkové právo (Zvláštní část § 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-287-8, s. 1840.

[25] ČADA, Karel. In. HORÁČEK, Roman, ČADA, Karel, HAJN, Petr. Práva k průmyslovému vlastnictví. 3., doplněné a přepracované vydání. V Praze: C. H. Beck, 2017. Academia iuris (C. H. Beck). ISBN 978-80-7400-655-5, s. 306.

[26] VOJČÍK, Peter. Teorie právní ochrany nehmotných statků. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2016. ISBN 978-80-87713-16-7, s. 72.

JUDr. PhDr. Melinda Vrajíková, LL.M., MBA, MSc. 04.12.2024

Návrh příslušné osoby na přijetí nápravných opatření v prostředí vnitřního oznamovacího systému.

Zákon č. 171/2023 Sb. , o ochraně oznamovatelů ukládá tzv. povinným subjektům právní povinnost vést vnitřní oznamovací systém a v tomto rámci určit příslušnou osobu nebo příslušné osoby k výkonu činnosti podle § 11 zákona. V případě, kdy je podané oznámení vyhodnoceno jako důvodné, tak příslušná osoba ve smyslu ustanovení § 12 odst. 5 zákona o ochraně oznamovatelů navrhne povinnému subjektu přijmout opatření k předejití nebo nápravě protiprávního stavu.

O tom, za jakých podmínek, v jaké formě a s jakými obsahovými náležitostmi má být tento návrh povinnému subjektu předložen, ale již zákon nic dalšího neuvádí a žádná vodítka v tomto směru bohužel nenajdeme ani v důvodové zprávě anebo v metodických návodech Ministerstva spravedlnosti [1]. Tato skutečnost pak často v praxi vede k pochybnostem ohledně správnosti postupu příslušné osoby v konkrétních případech hodnocení důvodnosti oznámení o možném protiprávním jednání a náležitostí návrhu opatření k předejití nebo nápravě zjištěného protiprávního stavu [2].

Kdy podat návrh nápravných opatření

Jak již bylo shora uvedeno, tak podle § 12 odst. 5 zákona o ochraně oznamovatelů příslušná osoba navrhne opatření k předejití nebo nápravě zjištěného protiprávního stavu v případě, že je oznámení vyhodnoceno jako důvodné.

Pro případ vyhodnocení oznámení jako oznámení důvodného přitom zákon ukládá příslušné osobě podat návrh opatření na předejití nebo nápravu protiprávního stavu jako právní povinnost. Někdy je ale tato povinnost spojována s možnou výjimkou a vynětím z této povinnosti za situace, že by v souvislosti s podáním návrhu „mohlo dojít k prozrazení totožnosti oznamovatele nebo jiných chráněných osob“ [3].

Již v této souvislosti vzniká první otázka, na kterou nemusí být v praxi vždy jednoduchá odpověď, a to, v jakém případě a za jakých podmínek je možné oznámení vyhodnotit jako důvodné. V této otázce obecně platí, že jako důvodné lze vyhodnotit pouze takové oznámení, které splňuje dvě klíčová kritéria.

Za prvé oznámení musí, co do obsahu oznamovaných skutečností o možném protiprávním jednání, odpovídat skutkovému stavu zjištěnému v rámci procesu posuzování důvodnosti oznámení. Současně je třeba, k naplnění druhého kritéria, aby takto zjištěný skutkový stav (skutek) s vysokou mírou pravděpodobnosti odůvodňoval závěr, že předmětné jednání naplňuje znaky protiprávního jednání ve smyslu jeho legální definice obsažené v § 2 zákona o ochraně oznamovatelů. To znamená, že takové jednání naplňuje buď znaky trestného činu nebo přestupku (s horní hranicí sazby pokuty alespoň 100 000 Kč) anebo, že porušuje zákon o ochraně oznamovatelů nebo porušuje jiný právní předpis nebo předpis Evropské unie v některé z oblastí uvedených v § 2 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně oznamovatelů.

K tomu je třeba doplnit, že příslušná osoba samozřejmě nemůže v tomto směru činit závazné právní závěry jako tomu je u orgánů veřejné moci, ale měla by „jen“ kvalifikovaně vyhodnotit, zda je na základě zjištěných skutečností dána ohledně naplnění znaků protiprávního jednání vysoká míra pravděpodobnosti a důvodného podezření.

Komu podat návrh nápravných opatření

Další otázka, a to, komu má příslušná osoba podat, resp. komu má předložit návrh opatření k předejití nebo nápravě protiprávního stavu, nemá zdaleka tak jednoduchou odpověď, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Pokud jde o již vícekrát zmiňované ustanovení § 12 odst. 5 zákona o ochraně oznamovatelů, tak to pouze obecně stanoví, že příslušná osoba přijetí opatření navrhne povinnému subjektu, a to bez jakékoli další konkretizace.

V tomto ohledu pak nezbývá než dovodit, že návrh nápravných opatření se zásadně předkládá statutárnímu orgánu daného povinného subjektu (právnické osoby) s tím, že se zde aplikují obecná ustanovení § 163 a násl. občanského zákoníku, č. 89/2012 Sb. za příp. použití souvisejících zvláštních právních předpisů, a to zejména pokud půjde o veřejnoprávní povinné subjekty a orgány veřejné moci, pokud jsou v daných souvislostech současně povinnými subjekty.

Pouze v případě, že by byli členové statuárního orgánu z rozhodování o nápravném opatření z důvodu střetu zájmů, podjatosti nebo jiných vážných důvodů vyloučeni, tak by nezbývalo než návrh předložit jinému orgánu právnické osoby (např. dozorčímu nebo kontrolnímu orgánu) nebo jiné osobě ve vedoucím postavení, u kterých střet zájmů, podjatost anebo jiná vylučující okolnost nehrozí.

V tomto směru je pro úplnost třeba upozornit i na skutečnost, že pokud je oznámení podáno u příslušné osoby povinného subjektu, pro který oznamovatel nevykonává práci nebo jinou obdobnou činnost, tak příslušná osoba navrhuje nápravná opatření osobě, pro kterou oznamovatel vykonává práci nebo jinou obdobnou činnost, nevylučuje-li to povaha věci.

Jakým způsobem a v jaké formě podat návrh nápravných opatření

Velmi důležitou, ale v zákoně nijak neupravenou otázkou je, jakým způsobem a v jaké požadované formě má příslušná osoba povinné osobě opatření k předejití a nápravě protiprávního stavu navrhnout. Bližší vodítka v tomto směru opět nenalezneme ani v důvodové zprávě, ani v metodických návodech Ministerstva spravedlnosti.

Lze považovat za nesporné, že návrh nápravných opatření musí být předložen v písemné formě, která umožnuje zachytit jak shrnutí obsahu oznámení a výsledky posuzování jeho důvodnosti, tak i vlastní odůvodnění navrhovaných nápravných opatření. Neplatí přitom omezení ohledně toho, zda má být co do splnění písemné formy návrh předložen v listinné podobě anebo, zda bude předložen v elektronické podobě příslušného e-dokumentu, který bude pokud možno zabezpečen proti dodatečným úpravám (např. ve formátu pdf).

Pokud jde o konkrétní způsob podání, resp. předložení návrhu nápravných opatření, tak ten bude samozřejmě záviset na nastaveném způsobu komunikace mezi příslušnou osobou a „vedením“ povinné osoby, zejména s přihlédnutím k tomu, zda je ke komunikaci s příslušnou osobou pověřen konkrétní člen statutárního orgánu právnické osoby (povinného subjektu).

Co vše musí návrh nápravných opatření obsahovat

Ani pokud jde o požadovaný obsah a obsahové náležitosti návrhu nápravných opatření, tak zákon o ochraně oznamovatelů, jeho důvodová zpráva ani metodické návody Ministerstva spravedlnosti nic bližšího neuvádějí. V této souvislosti navíc zákon vždy hovoří výhradně jen o návrhu nápravných opatření a nezabývá se již tím, zda a v jaké podobě by měla být jeho součástí i závěrečná zpráva příslušné osoby o zjištěních získaných v procesu interní investigace a o výsledcích posuzování důvodnosti oznámení.

Určitým vodítkem v tomto směru ale mohou být jednak dotčené mezinárodní standardy ISO [4], které se týkají whistleblowingu a interní investigace, a dále pak i některé zahraniční metodiky, zejména slovenského Úřadu pro ochranu oznamovatelů (Úrad na ochranu oznamovateľov, ÚOO) [5] a Německého institutu pro compliance (Deutsches Institut für Compliance, DICO) [6].

Obecně přitom lze konstatovat, že by návrh nápravných opatření měl vždy v sobě zahrnovat i již shora zmiňované informace tvořící závěrečnou zprávu o výsledcích interní investigace a posuzování důvodnosti předmětného oznámení, neboť bez toho nemůže povinný subjekt ohledně návrhu kvalifikovaně a s náležitou péčí rozhodnout. Tato skutečnost je samozřejmě o to významnější, že povinný subjekt není návrhem příslušné osoby vázán a je čistě na jeho úvaze a posouzení, zda navrhované opatření akceptuje a rozhodne o jeho přijetí anebo zda k předejití nebo nápravě protiprávního stavu přijme jiné vhodné opatření.

Závěrem je třeba v této souvislosti zmínit, že například shora cit. metodika slovenského ÚOO výslovně uvádí devět „povinných“ údajů, které by měl protokol o výsledku prověřování oznámení obsahovat, a to včetně popisu konkrétních úkonů provedených v procesu prověřování, vyhodnocení oznámení a odůvodnění navržených nápravných opatření.

JUDr. Pavel Koukal
advokát / Associate Partner

Rödl & Partner

Platnéřská 2
110 00 Praha 1

Tel.: +420 236 163 111

E-mail: pavel.koukal@roedl.com

[1] Tyto metodické návody a pomůcky k aplikaci zákona č. 171/2023 Sb. , o ochraně oznamovatelů jsou k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti: Právní úprava a metodické doporučení – Oznamovatel

[2] Dále je v textu rovněž používáno zkrácené označení „nápravná opatření“.

[3] Srov. Nulíček, M., Cervanová, A., Nonnemann, F., Králová, M. Zákon o ochraně oznamovatelů. Praktický komentář. E-kniha. Wolters Kluwer, 2023. Komentář k § 11 odst. 1 písm. b).

[4] Srov. ISO 37002:2021 (Whistleblowing management systems – Guidelines) a ISO/TS 37008:2023 (Internal investigations of organizations – Guidance).

[5] Srov. Metodické usmernenie č. 3/2022 k procesu preverenia oznámení o protispoločenskej činnosti. Úrad na ochranu oznamovateľov. K dispozici >>> zde.

[6] Srov. DICO S04 – Interne Untersuchungen. Deutsches Institut für Compliance e.V.

Částečně k dispozici >>> zde.

JUDr. Pavel Koukal (Rödl & Partner) 22.11.2024

Kolektivní vyjednávání ve světle transpoziční novely zákoníku práce.

Jednou z hlavních agend a cílů odborových organizací působících u zaměstnavatele je uzavření kolektivní smlouvy, jež zakládá zaměstnancům výhodnější práva, a to mnohdy v podobě nejrůznějších benefitů, delší dovolené, lepších mzdových podmínek apod. Postup, který vede k uzavření kolektivní smlouvy mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací, resp. odborovými organizacemi, se nazývá kolektivní vyjednávání, v jehož rámci často panují neshody mezi zaměstnavatelem a odborovými organizacemi, kdy podoba kolektivní smlouvy bývá často výsledkem jistého kompromisu obou stran.

V některých případech se však ani na jednání se zaměstnavatelem o podobě kolektivní smlouvy nedostane, jelikož odborové organizace (pokud jich u zaměstnavatele působí více) nedosáhnou ani shody na její podobě mezi sebou navzájem.

Tento článek pojednává o tom, jakým způsobem tzv. transpoziční novela zákoníku práce změnila postup při kolektivním vyjednávání v případě neshody jednotlivých odborových organizací působících u zaměstnavatele.

Právní stav před účinností tzv. transpoziční novely zákoníku práce

Předně je třeba uvést, že pluralita odborových organizací, tedy stav, kdy u zaměstnavatele působí větší počet těchto zástupců zaměstnavatelů, je u větších zaměstnavatelů poměrně častá, což je zapříčiněno také „jednoduchým“ procesem založení odborové organizace a poměrně otevřenými podmínkami působení u zaměstnavatele, pro které postačuje oprávnění podle stanov a členství 3 zaměstnanců v pracovním poměru k danému zaměstnavateli [1].

Do nabytí účinnosti zákona č. 230/2024 Sb. , kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „zákoník práce“), a některé další zákony (dále také jako „transpoziční novela“), tj. do 31.07.2024, reguloval zákoník práce řešení situace, kdy u zaměstnavatele působilo více odborových organizací a některá z nich měla zájem zahájit kolektivní vyjednávání se zaměstnavatelem, v ustanovení § 24 odst. 2, jehož znění bylo následovné: „Působí-li u zaměstnavatele více odborových organizací, musí zaměstnavatel jednat o uzavření kolektivní smlouvy se všemi odborovými organizacemi; odborové organizace vystupují a jednají s právními důsledky pro všechny zaměstnance společně a ve vzájemné shodě, nedohodnou-li se mezi sebou a zaměstnavatelem jinak“.

Další postup odborových organizací a zaměstnavatele při vzájemné neshodě zákoník práce od 14.04.2008 do účinností transpoziční novely neobsahoval – před uvedeným datem ustanovení § 24 odst. 2 zákoníku práce obsahovalo ještě navazující větu upravující oprávnění zaměstnavatele v případě vzájemné neshody odborových organizací uzavřít kolektivní smlouvu s odborovou organizací, resp. odborovými organizacemi, které mají největší počet členů u zaměstnavatele, ovšem tato část ustanovení byla zrušena Ústavním soudem [2].

Z ustanovení § 24 odst. 2 zákoníku práce před účinností transpoziční novely byl dovozován závěr, že proto, aby bylo zahájeno kolektivní vyjednávání předložením návrhu kolektivní smlouvy zaměstnavateli, musí být odborové organizace ve shodě s obsahem návrhu kolektivní smlouvy, případně se musí dohodnout se zaměstnavatelem na jiném společném postupu při kolektivním vyjednávání, např. na tom, že kolektivní smlouvu budou jménem všech zaměstnanců vyjednávat pouze zástupci některých odborových organizací [3]. Nedostatek shody na straně odborových organizací na podobě kolektivní smlouvy pak často vedl k tomu, že odborové organizace nebyly schopny předložit zaměstnavateli návrh kolektivní smlouvy a zahájit tím kolektivní vyjednávání [4]. I přes skutečnost, že se zaměstnavatel s odborovými organizacemi může dohodnout, že pro vzájemný rozpor odborových organizací na podobě jedné kolektivní smlouvy uzavře více kolektivních smluv, v praxi tato situace často nenastává, a to buď z důvodu na straně zaměstnavatele (který ne vždy má zájem na ujednání nových práv a benefitů pro zaměstnance, které pro zaměstnavatele mnohdy znamenají zvýšené náklady), nebo z důvodu právě na straně některé odborové organizace, která vznikla z vůle vlastní či z vůle zaměstnavatele za účelem „blokace“ zahájení kolektivního vyjednávání.

Právní stav po účinnosti tzv. transpoziční novely zákoníku práce

Také za účinnosti transpoziční novely, tj. od 01.08.2024, nadále platí citované znění ustanovení § 24 odst. 2 zákoníku práce, dle kterého je zaměstnavatel stále primárně povinen jednat o uzavření kolektivní smlouvy se všemi odborovými organizacemi u něj působícími, které mají vystupovat ve vzájemné shodě. Transpoziční novela však zavedla do odstavců 3 až 7 daného paragrafu úpravu nového (poměrně složitého) mechanismu řešícího neshody na straně odborů, který umožňuje zaměstnavateli za předepsaných podmínek uzavřít kolektivní smlouvu jen s některými odborovými organizacemi. Nová úprava má dle důvodové zprávy k transpoziční novele [5] vést k odstranění rizika zablokování kolektivního vyjednávání nereprezentativními odborovými organizacemi a přispět k naplnění cílů dle čl. 4 Směrnice Evropského Parlamentu a Rady (EU) 2022/2041 ze dne 19. října 2022 o přiměřených minimálních mzdách v Evropské unii, tedy k podpoře kolektivního vyjednávání o stanovování mezd.

Konkrétně má nový mechanismus spočívat v tom, že pokud nedojde mezi jednotlivými odborovými organizacemi působícími u zaměstnavatele k dohodě o společném postupu do 30 dnů od zahájení jednání mezi těmito organizacemi, jsou odborové organizace povinny zaměstnavatele o této skutečnosti informovat. Zaměstnavatel je pak oprávněn (nikoli povinen) uzavřít kolektivní smlouvu s odborovou organizací, která má největší počet členů, kteří jsou v pracovním poměru u zaměstnavatele (popř. s odborovými organizacemi, které mají dohromady největší zastoupení u zaměstnavatele). K tomuto kroku je však zaměstnavatel oprávněn přistoupit pouze za kumulativního splnění následujících podmínek:

a) zaměstnavatel po marném uplynutí uvedené 30denní lhůty k nalezení shody zveřejnil způsobem u zaměstnavatele obvyklým a dostupným všem zaměstnancům (např. intranet, nástěnka, webové stránky apod.), se kterou odborovou organizací či organizacemi hodlá uzavřít kolektivní smlouvu (za splnění uvedeného požadavku reprezentativnosti)
b) od zveřejnění oznámení dle písm. a) uplynulo 30 dnů; a
c) většina všech zaměstnanců zaměstnavatele v pracovním poměru nedoručila své písemné nesouhlasné stanovisko s oznámeným postupem dle § 24 odst. 4 zákoníku práce [6].

Konkrétně podle uvedeného ustanovení může nadpoloviční většina všech zaměstnanců zaměstnavatele v pracovním poměru zvrátit zaměstnavatelem zvolený postup tím, že do 30 dnů od oznámení zaměstnavatele dle výše uvedeného písm. a) v písemném prohlášení:

buďto sdělí zaměstnavateli „jen to“, že nesouhlasí s oznámeným postupem – pak se proces dostává opět na začátek a zaměstnavatel je opět povinen jednat se všemi odborovými organizacemi vystupujícími ve vzájemné shodě a případně zahájit celý mechanismus znovu, nebo
sdělí svůj nesouhlas a zároveň určí odborovou organizaci nebo více odborových organizací, s nimiž by měla být uzavřena kolektivní smlouva, a to i pokud by daná organizace neměla největší počet členů [7].

Novelizované znění § 24 zákoníku práce dále zavedlo u ostatních odborových organizací, které nejsou přímo účastny kolektivního vyjednávání, právo na informaci o zahájení jednání dle výše uvedeného mechanismu a právo na projednání předloženého závěrečného návrhu kolektivní smlouvy se zaměstnavatelem [8] (s ohledem na povahu „projednání“ pak jakékoliv požadavky či připomínky nebudou dle autora tohoto článku pro zaměstnavatele závazné a mnohdy tak půjde spíše o formální splnění povinnosti ve vztahu k těmto odborovým organizacím).

Celý nově zavedený mechanismus dle § 24 zákoníku práce je pak časově ohraničen lhůtou 6 měsíců, která běží ode dne zveřejnění oznámení zaměstnancům dle výše uvedeného písm. a) nebo ode dne doručení prohlášení ze strany nadpoloviční většiny zaměstnanců s návrhem jiné odborové organizace (popř. jiných odborových organizací), se kterou má být kolektivní smlouva uzavřena. Pokud totiž nebude v této lhůtě uzavřena kolektivní smlouva, právo zaměstnavatele tuto uzavřít s vybranými organizacemi zaniká – zaměstnavatel musí opět jednat se všemi odborovými organizacemi ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 zákoníku práce a případně znovu zahájit celý uvedený mechanismus [9].

Závěr

Nová právní úprava, byť s ušlechtilým cílem podpořit kolektivní vyjednávání v ČR, s sebou dle autora tohoto článku přináší celou řadu nevyjasněných otázek, na které nelze najít odpověď ani ve formulaci nových zákonných ustanovení, ani v důvodové zprávě – např. jakým způsobem bude zaměstnavatel s určitostí zjišťovat, zda odborová organizace splňuje podmínku požadovaného počtu členů? K jakému dni a jakým způsobem bude administrativně činěno prohlášení nadpoloviční většiny zaměstnanců dle písm. c) (zvlášť u větších zaměstnavatelů s tisíci zaměstnanci)? Který den se považuje za den zahájení jednání mezi odborovými organizacemi, od něhož běží 30 dnů pro oznámení neshody zaměstnavateli?

V neposlední řadě pak celý nový mechanismus spočívá na vůli a iniciativě zaměstnavatele vydat se proaktivně touto cestou s cílem podpořit prostředí pro účely uzavření kolektivní smlouvy, což je na mnohých pracovištích spíše nepravděpodobnou variantou. Je proto otázkou, zda a v jakém rozsahu nalezne nový mechanismus v praxi své využití. Jedno je jisté – nová právní úprava nikterak nevyřeší situace, kdy se zaměstnavatel k samotné možnosti uzavření kolektivní smlouvy staví negativně.

Mgr. Pavel Svoboda,
advokát

Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář

Koliště 1912/13, 602 00 Brno
Růžová 1416/17, 110 00 Praha 1

Tel.: +420 543 217 520
e-mail: office@dolezalpartners.com

[1]Viz § 286 odst. 3 zákoníku práce.

[2]Srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.03.2008, sp. zn. PL ÚS 83/06, ve kterém Ústavní soud mj. poukázal na rozpor daného ustanovení s čl. 27 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a konstatoval: „Z principu svobody odborového sdružování plyne i rovnost odborových organizací tak, že žádná odborová organizace působící u zaměstnavatele nesmí být zvýhodňována před ostatními, a to ani vzhledem k tomu, jaké zaměstnance sdružuje, ani se zřetelem k počtu svých členů“

[3] Srov. HEPPNEROVÁ, Denisa. Komentář k § 24 zákoníku práce. In: STRÁNSKÝ, Jaroslav. a kol. Zákoník práce s podrobným praktickým výkladem pro širokou veřejnost. Praha: SONDY, s.r.o., 2021, s. 92-93.

[4] Srov. PICHRT, Jan. Komentář k § 24 zákoníku práce. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 169, marg. č. 4–5.

[5] Viz důvodová zpráva ze dne 20.3.2024 k zákonu č. 230/2024 Sb. , kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, a další související zákony

[6] Viz§ 24 odst. 3 zákoníku práce.

[7] Viz § 24 odst. 5 zákoníku práce.

[8] Viz § 24 odst. 6 zákoníku práce.

[9] Viz § 24 odst. 7 zákoníku práce.

Mgr. Pavel Svoboda (Doležal & Partners) 22.11.2024

ČTÚ uděluje první pokuty za porušení nařízení P2B: Co to znamená pro online platformy?

Český telekomunikační úřad (ČTÚ) se poprvé pustil do akce v rámci vymáhání nařízení P2B (Platform to Business), které má zajistit spravedlivé a transparentní podmínky pro podnikatele využívající online platformy jako jsou tržiště, vyhledávače a další digitální zprostředkovatelé. Po více než roce dohledu úřad dokončil deset kontrol a v pěti případech uložil pokuty, jejichž celková výše dosáhla téměř 300 000 Kč.

Co je cílem nařízení P2B?

Nařízení P2B, které vstoupilo v platnost v roce 2020, je součástí širšího evropského plánu na ochranu podnikatelů, kteří jsou závislí na online platformách. V dnešní digitální éře se mnoho podnikatelů spoléhá na zprostředkovatelské služby velkých hráčů či různá online tržiště. P2B má zajistit, aby tyto platformy nezneužívaly svou často dominantní pozici na úkor menších podnikatelských uživatelů, čímž nepřímo chrání i spotřebitele.

ČTÚ má v rámci tohoto nařízení pravomoc udělovat pokuty až do výše 10 milionů korun, přičemž může také zveřejnit rozhodnutí o porušení pravidel. Aktuálně byla nejvyšší udělená pokuta ve výši 120 000 Kč, nejnižší pak 16 500 Kč. Hlavními faktory, které ovlivňují výši sankce, jsou závažnost přestupku, majetkové poměry viníka a škodlivý dopad jeho jednání.

Nejčastější prohřešky: Nesrozumitelné podmínky, netransparentní řazení a údaje o uživatelích

Podle výsledků kontrol se porušení nařízení P2B nejčastěji týkají tří hlavních oblastí: nedostatečná transparentnost smluvních podmínek, netransparentní pořadí zboží a služeb a nedostatečné informace o přístupu k datům.

Smluvní podmínky (čl. 3): Nařízení P2B vyžaduje, aby smluvní podmínky byly jasné a snadno přístupné podnikatelským uživatelům po celou dobu jejich obchodního vztahu s platformou. Někteří poskytovatelé ale zajišťují podmínky pouze pro spotřebitele a opomíjejí podnikatele, což je v rozporu s pravidly. Dalším častým pochybením je, když jsou podmínky dostupné pouze na žádost nebo až po registraci. To narušuje základní princip transparentnosti a může vést k nerovným podmínkám mezi podnikateli.
Pořadí nabídek (čl. 5): Podnikatelé mají mít možnost porozumět tomu, jakým způsobem platforma určuje pořadí jejich nabídek ve vyhledávání či seznamu produktů. Tato povinnost má za cíl zvýšit předvídatelnost a umožnit podnikatelům lépe optimalizovat jejich strategie. Informace o těchto parametrech však musí být zahrnuty přímo ve smluvních podmínkách, nikoli pouze skryté v jiných dokumentech nebo „čitelné“ pouze z designu rozhraní.
Přístup k datům (čl. 9): Platformy musí podnikatelům sdělit, jaký mají přístup k osobním i neosobním údajům uživatelů, například k datům o nákupním chování či popularitě produktů. Nařízení P2B neukládá povinnost tyto údaje zpřístupnit, ale vyžaduje, aby poskytovatelé transparentně informovali o tom, jaká data jsou dostupná, případně že přístup k datům není umožněn. Častým omylem je, že poskytovatelé zaměňují tuto povinnost s ochranou osobních údajů podle GDPR, přestože jde o zcela odlišnou problematiku.

Závěr: Proč by mělo P2B zajímat všechny podnikatele?

Nařízení P2B není jen suchým předpisem, který přidává další vrstvu regulací. Je to klíčový nástroj pro ochranu podnikatelů v digitálním prostředí. Transparentnost a spravedlivé podmínky mohou významně ovlivnit úspěch podnikatelů, kteří se stále více spoléhají na online platformy. Proto je důležité, aby nejen poskytovatelé, ale i podnikatelé sami věděli, na co mají právo a jakým způsobem mohou požadovat rovné podmínky.

ČTÚ svými pokutami vysílá jasný signál, že nedodržování pravidel nebude tolerováno. Tento krok zároveň otevírá prostor k debatě o tom, jak mohou platformy lépe chránit zájmy svých uživatelů a přispět k férovějšímu digitálnímu trhu.

JUDr. Jan Metelka, LL.M.
Senior Associate

DLA Piper Prague LLP, organizační složka

Panská 854/2
110 00 Praha 1

Tel.: +420 222 817 111
e-mail: prague@dlapiper.com

JUDr. Jan Metelka, LL.M. (DLA Piper Prague LLP) 19.11.2024