EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

16. 3. 2025

Stanovisko CzELA k právním otázkám práce na dálku – 8. část.*

Valorizace limitních příjmů uchazečů o zaměstnání k 1. 1. 2025.*

Valorizace peněžitých plnění v rámci odškodnění úrazu a nemoci z povolání 1. lednu 2025.*

Zavinění, právní omyl a odpovědnost zaměstnance za škodu pohledem Nejvyššího soudu.*

Změna podmínek nabývání českého občanství pro ruské občany v souvislosti s Lex Ukrajina VII.*

Stanovisko CzELA k právním otázkám práce na dálku (aktualizovaná verze) – 8. část.

Home office (práce z domova) představoval v České republice po dlouhou dobu vyhledávaný benefit, který byl využíván v omezené míře, ne-li sporadicky. To se však poměrně radikálně změnilo na jaře 2020 v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19. Samotné šíření koronaviru, snahy firem o zavádění hygienických opatření a v neposlední řadě i krizová opatření vlády vedly k tomu, že se potřeba využití práce z domova masivním způsobem zvýšila a tato problematika tak začala představovat nebývale aktuální téma.

Tento posun nakonec, s určitým časovým odstupem, reflektovaly i příslušné pracovněprávní předpisy: k 1. říjnu 2023 vstoupila v účinnost[1] tzv. transpoziční novela (dále jen „Novela“)[2] zákoníku práce (dále též jen „ZP“),[3] která se výrazněji dotkla (mimo jiné) i právní regulace práce z domova, nově označované jako práce na dálku.

Navzdory novému právnímu rámci bohužel nadále platí, že problematika práce na dálku není upravena dostatečně a praxe se tak stále potýká s řadou výkladových problémů. Spolek CzELA (Czech Employment Lawyers Association, z. s.) se proto rozhodl přijmout k dané problematice aktualizované výkladové stanovisko, jehož cílem je zohlednit nedávné legislativní změny, odpovědi Ministerstva práce a sociálních věcí na dotazy vznesené k některým otázkám spojeným s prací na dálku,[4] jakož i nadále přispívat ke správné aplikaci pravidel vztahujících se k práci na dálku. Účelem stanoviska je samozřejmě i podpora případných dalších legislativních aktivit v této oblasti, a to primárně ve vztahu k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci na dálku (dále jen „BOZP“). Oblast BOZP totiž bohužel zůstala zcela mimo pozornost Novely, ačkoli tradičně představuje jednu z nejožehavějších problematik spojenou s výkonem práce na dálku.

Vzhledem ke svému rozsahu bude dané výkladové stanovisko zveřejňováno na epravo.cz v rámci devítidílného seriálu. Předmětem následující osmé části jsou právní otázky vztahující se k problematice monitoringu zaměstnanců při práci na dálku.

Monitorování při práci na dálku

Další oblastí, která pro zaměstnavatele při práci na dálku přináší řadu úskalí, je kontrola zaměstnanců. Na úvod je třeba zmínit, že skutečnost, že zaměstnanec nepracuje na pracovišti zaměstnavatele, nedává zaměstnavateli právo narušovat soukromí zaměstnance různými formami elektronického sledování, či přímo špehování.

Co a jak lze kontrolovat

Pro zaměstnance pracující na dálku platí stejná pravidla ochrany soukromí plynoucí z Listiny základních práv a svobod, zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) a zákoníku práce jako pro zaměstnance vykonávající práci na pracovišti zaměstnavatele. Monitorovat tedy zaměstnavatel může pouze pracovní výkonnost zaměstnance a dodržování povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů, vnitřních předpisů zaměstnavatele, smluv se zaměstnanci či pokynů vedoucích zaměstnanců.

Určité odchylky v monitorování zaměstnanců pracujících na dálku oproti zaměstnancům na pracovišti zaměstnavatele nicméně lze považovat za přípustné, neboť vyplývají přímo z povahy práce na dálku, kdy není možný přímý dohled vedoucích zaměstnanců, ale je třeba zajistit kontrolu na dálku. Vždy však musí být splněna zásada přiměřenosti a zvolena taková forma monitorování zaměstnanců, která zásahy do jejich soukromí co nejvíce minimalizuje.

Výchozí nástroj kontroly zaměstnanců vyplývá z ustanovení § 300 ZP – zaměstnavatel určuje množství požadované práce a pracovní tempo, a to po projednání s odborovou organizací, pokud u zaměstnavatele působí (nejsou-li tyto požadavky sjednány v kolektivní smlouvě). Je povinen při tom přihlédnout k možnostem zaměstnance, požadavkům BOZP a času na přirozené potřeby, jídlo a oddech. Zaměstnavatel je tedy povinen předem stanovit přiměřené množství práce, kterou má zaměstnanec pracující na dálku ve své pracovní době odvést.

Na toto ustanovení navazuje § 302 ZP upravující povinnost vedoucích zaměstnanců řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a hodnotit jejich pracovní výkonnost a pracovní výsledky a co nejlépe organizovat práci. Vedoucí zaměstnanec tedy stanoví zaměstnanci pracujícímu na dálku, jakou práci má vykonat a v jakých termínech, a následně je oprávněn kontrolovat, zda tuto práci zaměstnanec včas dokončí.

Rovněž jsou vedoucí zaměstnanci oprávněni kontrolovat, zda zaměstnanci využívají v souladu s ustanovením § 301 písm. b) ZP pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací. Pokud pracuje zaměstnanec na pracovišti zaměstnavatele, tato kontrola se odehrává převážně v osobní formě. U zaměstnanců pracujících na dálku se nabízí využívání různých elektronických nástrojů. Je však třeba rozlišovat, o jaký režim práce na dálku se jedná. V případě zaměstnanců vykonávajících práci na dálku v režimu § 317 odst. 4 ZP se oprávnění zaměstnavatele k monitorování zaměstnanců zužuje v zásadě jen na kontrolu, zda zaměstnanci včas a řádně vykonávají/odevzdávají zadanou práci. U zaměstnanců v režimu řízené práce na dálku lze navíc dovodit oprávnění vedoucích zaměstnanců kontrolovat, zda je zaměstnanec v rozvržené pracovní době dostupný/aktivní na elektronické platformě určené zaměstnavatelem, tedy zda tzv. „svítí zeleně“. U zaměstnanců pracujících v hybridním režimu pak zaměstnavatel může on-line přítomnost zaměstnance kontrolovat pouze v době, kdy má zaměstnanec pevně rozvrženou část pracovní doby.

Dalším, v případě práce na dálku velice vhodným, nástrojem sledování pracovní výkonnosti zaměstnanců vykonávajících kancelářskou práci je zaměstnancem vytvářený přehled o pracovní činnosti. Tento nástroj nemá prakticky potenciál zasáhnout do soukromí zaměstnance a vedoucím zaměstnancům dává jasný přehled o tom, jakým činnostem se jejich podřízení věnují. Zaměstnavatel je oprávněn uložit zaměstnancům povinnost psát na denní bázi, jakým pracovním činnostem se a v jakém rozsahu věnovali, a to v zaměstnavatelem stanovené formě – nejvhodněji tedy v přehledném elektronickém nástroji, včetně řádné aktualizace pracovního kalendáře zaměstnance a jeho sdílení. I zde je samozřejmě nutné zachovávat zásadu rovného zacházení se zaměstnanci a nezneužívat tento nástroj jako formu šikany vůči (některým) zaměstnancům. Lze však považovat za oprávněné i individuální zavedení tohoto nástroje v případě, kdy má zaměstnavatel u konkrétního zaměstnance pracujícího na dálku důvodné podezření, že nevyužívá pracovní dobu k vykonávání svěřených prací.

Monitorování zaměstnanců podle § 316 ZP

Konkrétní limity pro monitorování zaměstnanců ve vztahu k ochraně jejich soukromí upravuje zejména ustanovení § 316 ZP, které se uplatní i pro zaměstnance pracující na dálku. Z ustanovení § 316 odst. 1 ZP plyne právo zaměstnavatele přiměřeným způsobem kontrolovat, zda zaměstnanec neporušuje zákaz užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky a telekomunikačních zařízení bez souhlasu zaměstnavatele. Pokud tedy zaměstnavatel zaměstnancům soukromé užívání PC či telefonů nepovolí, může sledovat dodržování tohoto zákazu, a to i elektronickými prostředky.

Podmínka přiměřenosti kontroly je českými soudy vykládána poměrně benevolentně a akceptuje při posuzování porušování povinností zaměstnance např. elektronickou kontrolu, zda zaměstnanec sleduje internetové stránky, které nesouvisí s výkonem práce, a v jakém rozsahu tak činí,[5] a to především kontrolu v případě, kdy vznikne podezření, že zaměstnanec porušuje své povinnosti.[6] Kontrolou Úřadu pro ochranu osobních údajů by však takovýto způsob monitorování projít bez výtky či pokuty nemusel. Monitorování v každém případě nesmí být zcela bezbřehé a mělo by se zaměřit skutečně pouze na kontrolu řádného užívání prostředků zaměstnavatele. Není přípustné tuto formu kontroly nadužívat pro sledování každého kliknutí zaměstnance na služebním počítači, snímání obrazovky, průběžného on-line sledování výkonu práce zaměstnance, nebo dokonce k nainstalování kamery snímající vzdálené pracoviště. Pokud by zaměstnavatel užití služebního počítače či telefonu k soukromým účelům zaměstnancům povolil, právo vykonávat tuto formu kontroly fakticky pozbývá.

Širší formu monitorování zaměstnanců, než je sledování prostřednictvím vedoucích zaměstnanců, zda jsou zaměstnanci v pracovní době on-line, řádně a včas plní své pracovní povinnosti, a nezneužívají techniku zaměstnavatele bez povolení k soukromým účelům, zákoník práce (§ 316 odst. 2) umožňuje pouze v případech, kdy pro to má zaměstnavatel závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele. Bez tohoto závažného důvodu zaměstnavatel nesmí narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů či kontrole elektronické pošty. Zákoník práce zde sice hovoří pouze o pracovištích a společných prostorách zaměstnavatele, nicméně na vzdálené pracoviště se ochrana soukromí nepochybně vztáhne taktéž, přinejmenším na základě § 86 OZ.[7]

Samotný výkon práce na dálku zřejmě nelze považovat za naplnění pojmu „zvláštní povaha činnosti zaměstnavatele,“ nicméně lze uvažovat o určitých širších formách kontroly pracovní výkonnosti při splnění požadavku přiměřenosti, jak je uvedeno výše. V tomto smyslu se vyjádřila i Pracovní skupina WP 249.[8] Dále platí, že zaměstnavatel je o případném monitorování povinen zaměstnance předem náležitě informovat v souladu s § 316 odst. 3 ZP.

On-line jednání

Stejně jako je zaměstnavatel/vedoucí zaměstnanec oprávněn uložit zaměstnanci účast na fyzickém jednání, může zaměstnanci uložit povinnost účastnit se jednání on-line, a to interního i externího, pokud takové jednání lze podřadit pod druh práce vykonávaný zaměstnancem. Neúčast zaměstnance na povinném jednání pak lze posoudit jako porušení povinností zaměstnance s příslušnými disciplinárními důsledky v závislosti na intenzitě tohoto porušení.

V odůvodněných případech lze uložit zaměstnanci i povinnost strpět pořízení audiozáznamu z on-line pracovního jednání ze strany zaměstnavatele, a to i bez svolení zaměstnance, pokud je takový záznam pořizován k ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů zaměstnavatele či jiných osob ve smyslu § 88 odst. 1 OZ. Může se jednat například o důležitá klientská jednání (pokud je dán i souhlas klienta s nahráváním), případy, kdy je zde předchozí špatná zkušenost s chováním konkrétního zaměstnance nebo potřeba pořízení náhrady detailního zápisu z jednání nebo porady pro nepřítomné zaměstnance. Zaměstnance je však nutno o nahrávání vždy předem informovat a neprovádět jej utajeně.

Potřeba pořizování zvukových záznamů by měla být zaměstnavatelem vždy pečlivě vyhodnocena nejen z hlediska ochrany soukromí zaměstnanců, která je na místě i při pracovních jednáních,[9] ale také s ohledem na oblast ochrany osobních údajů. Nahrávky totiž budou obsahovat osobní údaje zaměstnanců, a pro jejich pořízení zaměstnavatel proto potřebuje zákonný důvod vyplývající z GDPR [10] – může se jednat o oprávněný zájem zaměstnavatele, který však nesmí převážit nad zájmy nebo základními právy a svobodami subjektu údajů (zaměstnanců/klientů). Zároveň je potřeba s nahrávkami odpovídajícím způsobem nakládat, omezit přístup k nim pouze na oprávněné osoby, nezveřejňovat je bez souhlasu všech zúčastněných, nastavit vhodnou dobu pro jejich uložení a po jejím uplynutí je smazat atd.

Další otázka, která vyvstává v souvislosti s on-line jednáními, je možnost požadovat po zaměstnancích, aby si zapnuli kameru. Ani zde není odpověď zcela jednoznačná. Pokud však zaměstnavatel tento požadavek řádně zdůvodní, např. usnadněním průběhu týmové porady, zajištěním kontaktu mezi zaměstnanci, lepší komunikací s klientem či kontrolou, zda zaměstnanec pracuje z dohodnutého pracoviště, bude možné tento požadavek považovat za oprávněný. Až na určité výjimky (jako je např. přednášková činnost, která má sloužit i následně) ovšem není ospravedlnitelné pořizování videozáznamů z jednání.

Shrnutí k monitorování zaměstnanců

Právo na soukromí je ústavně zaručeným právem a zaměstnavatel není oprávněn do něj zasahovat nad míru povolenou právními předpisy. O nepovolený zásah do soukromí by se jednalo i tehdy, pokud by zaměstnanec s extenzivním sledováním vyslovil souhlas, jelikož práva na soukromí se zaměstnanec nemůže platně vzdát. Naopak oprávnění zaměstnavatele kontrolovat přiměřeným způsobem, zda zaměstnanec nezneužívá počítač či telefon zaměstnavatele pro soukromé účely, vyplývá přímo ze zákoníku práce a není tedy třeba, aby si jej zaměstnavatel se zaměstnancem sjednával smluvně či upravoval ve vnitřním předpisu.

Zaměstnavatel je oprávněn určovat množství práce a pracovní tempo zaměstnanců. Vedoucí zaměstnanci jsou oprávněni kontrolovat, zda zaměstnanci využívají pracovní dobu k výkonu svěřených prací. Při zaměstnavatelem řízené práci na dálku a v tzv. hybridním režimu mohou vedoucí zaměstnanci rovněž kontrolovat, zda je zaměstnanec v rozvržené pracovní době přítomen on-line na zaměstnavatelem stanovené platformě.

V dohodě o práci na dálku nebo ve vnitřním předpisu je vhodné – nad rámec součinnosti zaměstnance s vedením evidence pracovní doby – rozvést povinnost zaměstnanců vést přehled o vykonávaných pracovních činnostech a způsob a míru detailu vedení tohoto přehledu. U zaměstnanců v režimu řízené práce v dálku nebo v hybridním režimu lze pak rovněž stanovit, jakým způsobem má být zaměstnanec dostupný – na telefonu, on-line na MS Teams či obdobné elektronické platformě atp. Je však třeba počítat s tím, že i při práci z domova má zaměstnanec právo na přestávky v práci a přirozené potřeby a při případném postihu zaměstnance za porušení povinnosti „být on-line“ postupovat s rozvahou.

Za spolek CzELA byla výše uvedená část stanoviska zpracována pracovní skupinou ve složení:

JUDr. Markéta Cibulková, Ph.D.

Mgr. Ondřej Chlada

JUDr. Tereza Landwehrmann, Ph.D.

JUDr. Eva Procházková, Ph.D.

Mgr. Barbora Suchá

Mgr. Michal Vrajík

Czech Employment Lawyers Association, z. s.

Budějovická 1550/15a
140 00 Praha 4
e-mail: czela@czela.cz

[1] Přesněji řečeno, k uvedenému datu vstoupila v účinnost naprostá většina ustanovení předmětné novely (včetně těch upravujících práci z domova/práci na dálku), vybrané části novely vstoupily v účinnost později.

[2] Zákon 281/2023 Sb., kterým se mění zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

[3] Zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

[4] Dostupné >>> zde (část III Výkon práce na dálku (home office))

[5] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1771/2011 ze dne 16. srpna 2012.

[6] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1407/2022 ze dne 29. srpna 2023.

[7] Dle § 86 OZ: „Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy.“

[8] Stanovisko 2/2017 ke zpracování osobních údajů na pracovišti

[9] K přípustnosti audionahrávek (pořízených ze strany zaměstnance) se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1774/14 ze dne 9. prosince 2014.

[10] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů)

JUDr. Markéta Cibulková, Ph.D., Mgr. Ondřej Chlada, JUDr. Tereza Landwehrmann, Ph.D., JUDr. Eva Procházková, Ph.D., Mgr. Barbora Suchá, Mgr. Michal Vrajík (CzELA) 11.03.2025

Valorizace limitních příjmů uchazečů o zaměstnání (podpory a výdělku v nekolidujícím zaměstnání) k 1. 1. 2025.

Od 1. ledna 2025 se zvyšují s ohledem na nárůst průměrné mzdy maximální částky podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci. Od stejného data se zvyšuje, a to na základě valorizace minimální mzdy, i limit povoleného výdělku pro uchazeče o zaměstnání nepobírající podporu a činné v tzv. nekolidujícím zaměstnání.

Podpora v nezaměstnanosti

Podpora v nezaměstnanosti činí první 2 měsíce podpůrčí doby 65 %, další 2 měsíce podpůrčí doby 50 % a po zbývající část podpůrčí doby 45 % průměrného měsíčního čistého výdělku z posledního zaměstnání nebo vyměřovacího základu OSVČ na důchodové pojištění.

Maximální výše podpory v nezaměstnanosti činí 0,58násobek průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém byla podána žádost o podporu v nezaměstnanosti. Průměrná mzda v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí roku 2024 činila 45 107 Kč. Její výše byla vyhlášena pro účely zákona o zaměstnanosti Sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí č. 411/2024 Sb. Maximální výše podpory v nezaměstnanosti tak může dosáhnout až 26 163 Kč měsíčně, jestliže žádost o podporu byla podána po 31. prosinci 2024, tedy již v novém r. 2025. (Jestliže však byla žádost o podporu v nezaměstnanosti uplatněna ještě vloni do 31. prosince 2024, pak její maximální možná výše činí a zůstává na úrovni dosavadního maxima 24 608 měsíčně. – Kdo již podporu v nezaměstnanosti pobírá (pobíral), tak se ho valorizace její maximální částky od 1. 1. 2025 netýká.)

Podpora při rekvalifikaci činí 60 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu.

Maximální výše podpory při rekvalifikaci činí 0,65násobek průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém uchazeč o zaměstnání nastoupil na rekvalifikaci. Nejvyšší podpora při rekvalifikaci nastoupené nově v r. 2025 tak může dosáhnout až 29 320 Kč za měsíc. (Pokud uchazeč o zaměstnání nastoupil rekvalifikaci již v r. 2024, činí maximální podpora při rekvalifikaci nadále 27 578 Kč.)

Výše dávky, když ji není z čeho spočítat

Uchazeči o zaměstnání, který bez svého zavinění nemůže osvědčit výši průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu (vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení, pokud uchazeč o zaměstnání podnikal před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání jako osoba samostatně výdělečně činná), anebo u něj nelze průměrný měsíční čistý výdělek nebo vyměřovací základ stanovit,[1] jakož i uchazeči, který splnil podmínku pro přiznání podpory – podmínku doby předchozího zaměstnání započtením náhradní doby (a tato doba se posuzuje jako poslední zaměstnání) se podpora v nezaměstnanosti stanoví za první 2 měsíce ve výši 0,15násobku, další 2 měsíce ve výši 0,12násobku a po zbývající podpůrčí dobu 0,11násobku průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém byla podána žádost o tuto podporu.

Délka podpůrčí doby podpory v nezaměstnanosti	Výše podpory v nezaměstnanosti (ze statisticky zjištěné průměrné mzdy)	Výše podpory v nezaměstnanosti z r. 2025 (a dosud v r. 2024) za měsíc
první 2 měsíce	15 %	6767 Kč (6365 Kč)
další 2 měsíce (3. a 4.)	12 %	5413 Kč (5092 Kč)
po zbývající dobu	11 %	4962 Kč (4667 Kč)

Podpora při rekvalifikaci po celou dobu rekvalifikace činí 14 % průměrné mzdy, takže nově v r. 2025 je to 6315 Kč (dosud v r. 2024 to bylo 5940 Kč.)

Povolený výdělek v nekolidujícím zaměstnání
Zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání (na rozdíl od nároku na podporu v nezaměstnanosti) podle ust. § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti (srov. s ust. § 39 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti) nebrání výkon činnosti na základě pracovního nebo služebního poměru, nebo výkon činnosti na základě dohody o pracovní činnosti (nikoliv dohody o provedení práce) pokud měsíční odměna nepřesáhne polovinu minimální mzdy (v hrubém) – čili nově od 1. 1. 2025 polovinu z 20 800 Kč, takže 10 400 Kč [2] (dosud v r. 2024 to bylo 9450 Kč), přičemž pokud by nezaměstnaný vykonával více takových činností, tak se výdělky sčítají. Jde o tzv. nekolidující zaměstnání.

Dohoda o provedení práce není pro uchazeče o zaměstnání povolena, ale limit pro placení pojistného z odměny z dohody o pracovní činnosti byl znovu zvýšen

Již předčasem byla zrušena možnost vykonávat nekolidující zaměstnání na dohodu o provedení práce. Šlo v rámci tohoto opatření o to přinutit uchazeče o zaměstnání činné (a vydělávající si) v nekolidujícím zaměstnání k účasti na pojistných systémech (nemocenském, důchodovém). V této souvislosti je nutno připomenout, že účast na nemocenském pojištění, a tak i povinnost platit pojistné odvody srážené zaměstnavatelem (a to nejen na nemocenské a důchodové pojištění, ale samozřejmě též na zdravotní pojištění) ze sjednané odměny vyplývající z dohody o pracovní činností vzniká od 1. 1. 2025 nově až od částky 4500 Kč,[3] takže do částky příjmu 4499 Kč může uchazeč o zaměstnání mít příjem jako čistý, tedy plný (při současném zohlednění slevy na dani z příjmu ihned při zúčtování a výplatě odměny nebo při následném zúčtování srážkové daně).

Plnění povinností vůči úřadu práce

Výkon práce v takovém nekolidujícím zaměstnání musí uchazeč nahlásit úřadu práce při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání nebo v den nástupu do výdělečné činnosti a ta mu nesmí bránit v poskytování součinnosti úřadu práce při zprostředkování zaměstnání a v přijetí nabídky vhodného zaměstnání od úřadu práce.

Možnost pracovat a vydělávat si v nekolidujícím zaměstnání je tedy určena uchazečům, kteří nemají nárok na podporu v nezaměstnanosti, buď vůbec (protože nesplnili podmínky pro přiznání sociální dávky – kupř. protože nezískali v posledních 2 letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění v délce alespoň 12 měsíců nebo nesplnili podmínky pro přiznání sociální dávky v případě opětovného zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání ve smyslu ust. § 48 a 49 zákona o zaměstnanosti), nebo po vyčerpání podpůrčí doby (která trvá maximálně: 5 měsíců u uchazečů o zaměstnání do 50 let věku, 8 měsíců u uchazečů o zaměstnání nad 50 a do 55 let věku a 11 měsíců u uchazečů o zaměstnání nad 55 let věku, přičemž rozhodující pro délku podpůrčí doby je věk uchazeče o zaměstnání dosažený ke dni podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti.)

Adolf Maulwurf

[1] Nemožnost určit vyměřovací základ může nastat v situaci kdy je samostatná výdělečná činnost zahájena a zároveň ukončena v témže kalendářním roce, přičemž je rovněž v tomto roce podána žádost o podporu v nezaměstnanosti (s tím, že zbývající potřebná část do doby důchodového pojištění – 12 měsíců v posledních 2 letech – jako podmínky pro vznik nároku na podporu – je splněna předchozím zaměstnáním nebo započtením náhradní doby z předchozího roku). Např. zaměstnanci skončí zaměstnání nebo rodiči podpůrčí doba rodičovského příspěvku k 31. prosinci, přičemž od 1. 1edna následujícího kalendářního roku začne podnikat jako osoba samostatně výdělečně činná, avšak tuto činnost ukončí v průběhu roku. Vzhledem k tomu, že vyměřovací základ lze stanovit pouze za ukončené zdaňovací období, jímž je kalendářní rok, nelze vyměřovací základ určit dříve než v dalším následujícím kalendářním roce po podání přehledu příjmů a výdajů za uplynulý kalendářní rok. Je tak nutno postupovat dle ust. § 51 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti.

[2] Dle Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 286/2024 Sb. , o vyhlášení minimální mzdy, nejnižších úrovní zaručeného platu a rozpětí výše příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí pro rok 2025

[3] Viz Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 308/2024 Sb. , kterým se vyhlašuje zvýšení částky rozhodné pro účast zaměstnanců na nemocenském pojištění.

Adolf Maulwurf 31.01.2025

Valorizace peněžitých plnění poskytovaných v rámci odškodnění pracovního úrazu a nemoci z povolání zaměstnancům nebo pozůstalým k 1. lednu 2025.

K 1. lednu 2025 dochází znovu k poměrně výraznému navýšení jednorázové náhrady nemajetkové (duševní) újmy pozůstalých rodinných příslušníků (po zaměstnanci zemřelém v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání).

Naproti tomu rozhodný výdělek pro výpočet pozůstalostní renty (náhrady nákladů na výživu pozůstalých) řešící hmotné otázky živobytí zaměstnancem vyživovaných osob po jeho smrti v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání se stejně jako výdělek rozhodný pro výpočet tzv. úrazové renty (náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity pro samotné na zdraví poškozené zaměstnance) zvyšuje jen málo. Současně se zvyšuje též limit náhrady přiměřených nákladů spojených s pohřbem zaměstnance. Dále se zvyšuje hodnota bodu pro účely stanovení bolestného a ztížení společenského uplatnění.
V posledních letech byly zavedeny pravidelně uplatňované valorizační mechanismy uvedených odškodňovacích plnění na základě statisticky zjištěných ekonomických veličin.
Valorizace:

jednorázové náhrady nemajetkové újmy pozůstalých,
limitu náhrady přiměřených nákladů na pohřeb, jakož i
hodnoty bodu pro stanovení bolestného a ztížení společenského uplatnění se odvíjí od nárůstu průměrné mzdy v národním hospodářství.

Naproti tomu navýšení rozhodného výdělku (průměrného výdělku, kterého dosahoval zaměstnanec před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, případně dále dříve valorizovaného), jež je východiskem pro stanovení

úrazové renty (náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity)
pozůstalostní renty (náhrady nákladů na výživu pozůstalých), vychází z parametrů důchodového pojištění – z míry valorizace důchodů, a ta se odvíjí od růstu indexu spotřebitelských cen.

Valorizace úrazových a pozůstalostních rent v závislosti na míře valorizaci důchodů
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání náležející zaměstnancům podle ust. § 271b zákoníku práce se upravuje (navyšuje) dle nařízení vlády č. 349/2024 Sb. k 1. lednu 2025 tak, že se průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku nebo zvýšený podle prováděcích a souvisejících právních předpisů zvyšuje o 0,6 % a 260 Kč.
Při výpočtu výše renty se vychází z porovnání původního (průměrného) výdělku zaměstnance před vznikem škody (resp. případně již valorizovaného, tedy z tzv. rozhodného výdělku) a současného aktuálního příjmu na zdraví poškozeného pracovníka, a to včetně jeho případného invalidního důchodu. (Přiznaný invalidní důchod proto náhradu snižuje. Renta totiž představuje rozdíl mezi součtem aktuálního příjmu a případného invalidního důchodu a původního výdělku.) Pokud je to pro zaměstnance výhodnější, tak se prvně zjišťovaný průměrný výdělek zjišťuje dle ust. § 271m odst. 1 zákoníku práce z celého předchozího kalendářního roku před vznikem škody.[1]
Invalidita či pobírání invalidního důchodu není podmínkou pro přiznání úrazové renty
Uznání invalidity a přiznání invalidního důchodu nebo předchozí dočasná pracovní neschopnost nejsou nezbytnou podmínkou vzniku nároku na úrazovou rentu. Zdravotní postižení či omezení v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání sice obvykle vyústí ve snížení pracovní schopnosti a snížení příjmu (nebo i neschopnost jej dosahovat prací), ale nárok na invalidní důchod poškozenému nemusí vždy vzniknout. Taková skutečnost však nevylučuje poškozeného zaměstnance z nároku na úrazovou rentu. A ani nemusí vždy nutně dojít k uznání dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance ve smyslu právních předpisů o nemocenském pojištění. Zpravidla poškozený zaměstnanec nějakou dobu marodí (je uznán dočasně práce neschopným), ale nelze vyloučit ani případy, kdy nebude v dočasné pracovní neschopnosti.
Pokud jde o zákonný název úrazové renty, a to náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (ust. § 271b zákoníku práce), tak jde o terminologické odlišení od jiného nároku poškozeného zaměstnance. Toto peněžité plnění, na které je nárok dlouhodobě, je třeba terminologicky odlišit od náhrady za ztrátu na výdělku během pracovní neschopnosti podle ust. § 271a zákoníku práce. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti dle ust. § 271a zákoníku práce je z povahy věci časově omezen délkou podpůrčí doby nemocenského dle právních předpisů o nemocenském pojištění. Toto peněžité odškodnění zaměstnance je poskytováno ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem (před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání) a výší (nemocenské) náhrady mzdy nebo platu (po dobu prvních 14 dnů dočasné pracovní neschopnosti) a výší následně (od 15. kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti státem) vypláceného nemocenského.
Aktuální mírná valorizace úrazových rent
Aktuálně nařízení vlády č. 349/2024 určuje míru valorizace úrazové renty k 1. lednu 2025 prostřednictvím navýšení rozhodného výdělku o 0,6 % a 260 Kč.
Musíme připomenout a zdůraznit, že správný výpočet navýšení se neprovádí tak, že by se o uvedené částky valorizovala přímo renta, ale rozhodný výdělek, tedy výdělek před vznikem škody na zdraví, případně již dříve valorizovaný.
Příklad:

Rozhodný výdělek činí (tedy původní výdělek činil nebo již valorizovaný výdělek činí) 30 000 Kč a dosavadní výše renty 10 000 Kč. Rozhodný výdělek se zvýší o 0,6 % a 260 Kč na 30 440 Kč (180 Kč + 260 Kč + 30 000 Kč). Náhrada se tak zvyšuje o nárůst rozhodného výdělku 440 Kč na 10 440 Kč. (Nikoliv, že se o 0,6 % a 260 Kč zvýší dosavadní náhrada, to by se zvýšila jenom na 10 320 Kč čili jen o 320 Kč.)

Valorizace rent též pro pozůstalé po zaměstnancích závislé na výživě od nich – vdovy, vdovce a sirotky
Na stejném principu valorizace průměrného (rozhodného) výdělku je postavena i valorizace rent pro pozůstalé, kterým byl zemřelý zaměstnanec povinován výživou, a to náhrad nákladů na výživu pozůstalých (ust. § 271h zákoníku práce). Při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých se rovněž vychází z průměrného výdělku zaměstnance zjištěného před jeho smrtí (případně již následně valorizovaného) s tím, že:
1) pokud zemřelý před svou smrtí poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu jedné osobě, pak náhrada nákladů na výživu pozůstalých činí 50 % uvedeného průměrného výdělku,
2) Pokud poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu více osobám, činí náhrada 80 % průměrného výdělku.
Je-li tedy více pozůstalých splňujících uvedenou podmínku (závislosti na výživě od zaměstnance), rozdělí se náhrada mezi ně. Náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých však nesmí úhrnem převýšit částku, do které by příslušela (samotnému) zemřelému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku (tedy jeho vlastní úrazová renta, kdyby nezemřel).
Od částek připadajících na jednotlivé pozůstalé se odečte důchod přiznaný pozůstalým z důvodu smrti zaměstnance (odečítá se tedy důchod vdovský, vdovecký a sirotčí). K případnému výdělku pozůstalých se přitom nepřihlíží.
Do kdy se renty vyplácejí
Náhrada nákladů na výživu pozůstalých (pozůstalostní renta) se neposkytuje déle, než by příslušela náhrada za ztrátu na výdělku (úrazová renta) samotnému zemřelému. Úrazová renta přitom náleží zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let nebo důchodový věk, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, anebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.
Náhrada nákladů na výživu pozůstalých (úrazová renta) proto přísluší pozůstalým, kterým zemřelý zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku nebo důchodového věku, je-li jeho důchodový věk vyšší než 65 let. Nárok na rentu tak je jen po dobu, po kterou byl náleželo od zemřelého výživné. Nezaopatřené děti tak na ni ztrácí nárok, jakmile dosáhnou schopnosti se sami živit, např. dokončením studia.
Jednorázová náhrada nemajetkové újmy pozůstalých

Podle ust. § 271i odst. 1 zákoníku práce náleží jednorázová náhrada nemajetkové újmy pozůstalých (po zaměstnanci, který zemřel v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání)

manželovi (event. registrovanému partnerovi nebo nově od 1. 1. 2025 ve smyslu ust. § 655 odst. 2 o. z. i partnerovi) zemřelého zaměstnance
dítěti zemřelého zaměstnance (a to nejen dítěti nezaopatřenému, ale i dítěti zletilému čili tzv. dospělému, a to i výdělečně činnému),
rodiči zemřelého zaměstnance (a to i když nežil se zaměstnancem ve společné domácnosti).

Jednorázová náhrada nemajetkové újmy na základě ust. § 271i odst. 3 zákoníku práce náleží i dalším osobám v poměru rodinném nebo obdobném, které smrt zaměstnance pociťují jako vlastní újmu. Půjde především např. o družku zaměstnance nebo druha zaměstnankyně.
Odškodnění duševních útrap pozůstalých ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy

Výše náhrady je (dle ust. § 271i odst. 2 zákoníku práce) odvozena od dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém vznikne pozůstalému právo na jednorázovou náhradu (rozhodující je den úmrtí zaměstnance). Pro odškodnění za úmrtí v roce 2025 je tak rozhodující výše průměrné mzdy za 1. až 3. čtvrtletí roku 2024. Výši průměrné mzdy vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů, a to na základě údajů Českého statistického úřadu (ust. § 271i odst. 4 zákoníku práce).

Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 411/2024 Sb. určuje jako výchozí částku průměrnou mzdu (za 1. a 3. čtvrtletí r. 2024) ve výši 45 107 Kč. Pro rok 2025 tak činí jednorázová náhrada nemajetkové újmy pozůstalých 902 140 Kč a po zaokrouhlení na celé stokoruny nahoru ve smyslu ust. 271i odst. 2 zákoníku práce 902 200 Kč oproti dosavadním 848 600 Kč pro rok 2024. Meziroční nárůst tak činí 53 600 Kč.

Nárok na reparaci duševní újmy má každý pozůstalý samostatně, ale oba žijící rodiče zaměstnance se spolu musejí rozdělit-dostávají jen polovinu peněžitého nároku

Na uvedenou částku v její plné výši má nárok každý z pozůstalých (manžel, dítě nebo jiná osoba) samostatně. Je-li však náhrada vyplácena oběma rodičům, vyplatí se každému z nich polovina částky čili 451 100 Kč.

O výši odškodnění vůbec nerozhoduje výše mzdy nebo platu zaměstnance. (Nárok není podmíněn ani existencí vyživovací povinnosti zemřelého zaměstnance k pozůstalé osobě.) Částka odškodnění je stejně vysoká pro pozůstalého po zaměstnanci, který vykonával hůře placené pomocné práce, i pro pozůstalého po vysoce kvalifikovaném a nadstandardně odměňovaném zaměstnanci. O výši částky, kterou musí zaměstnavatel, resp. jeho pojišťovna vyplatit pozůstalým, tak nerozhodují výdělkové poměry zaměstnance, ale počet pozůstalých osob, které na ni mají nárok.

Jednorázová náhrada nemajetkové újmy se liší od pozůstalostní renty

Naposledy zmíněná jednorázová náhrada nemajetkové újmy není totéž, co již dříve-shora zmíněná pravidelná renta pozůstalým, které zemřelý zaměstnanec vyživoval, tedy náhrada nákladů na výživu pozůstalých, jež náleží zejména vdovám, vdovcům a sirotkům po zaměstnanci, popř. dalším osobám, kterým zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Pravidelná renta je určena na úhradu nákladů živobytí, kdežto jednorázové odškodnění kompenzuje nehmotnou újmu (duševní útrapy).

Náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem
Podobně jako jednorázová náhrada nemajetkové újmy pozůstalých (dle ust. § 271i zákoníku práce) je valorizována k 1. 1. 2025 rovněž výše náhrady přiměřených nákladů spojených s pohřbem (ust. § 271g zákoníku práce). Náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem tvořená výdaji na zřízení pomníku nebo desky je poskytována do výše nejméně jedenapůlnásobku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém na tuto náhradu vznikne právo. Výše této náhrady se zaokrouhluje na celé stokoruny nahoru. (Ust. § 271g odst. 2 zákoníku práce) Náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem přísluší tomu, kdo tyto náklady vynaložil. Od přiměřených nákladů spojených s pohřbem se odečítá pohřebné (ust. § 271g odst. 1 zákoníku práce). Náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem tvoří dále výdaje účtované za pohřeb, hřbitovní poplatky, výdaje na úpravu pomníku nebo desky, cestovní výlohy a jedna třetina obvyklých výdajů na smuteční ošacení osobám blízkým (ust. § 271g odst. 2 zákoníku práce).
I tady tak dochází k valorizaci náhrady na základě údajů vyhlášených MPSV ve Sbírce zákonů (dle ust. § 271g odst. 3 zákoníku práce). Maximální částkou náhrady přiměřených nákladů spojených s pohřbem je pro rok 2024 částka 63 700 Kč, nově pro rok 2025 půjde o částku 67 700 Kč.
Bolestné a ztížení společenského uplatnění

Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se podle ust. § 271c zákoníku práce poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. , v platném znění.
Náhradou za bolest a ztížení společenského uplatnění se odškodňuje nemateriální újma zaměstnance vzniklá v souvislosti s poškozením zdraví následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Tělesné a duševní strádání při škodné události na zdraví a v době léčení se odškodňuje náhradou za bolest. Trvalé zdravotní následky projevující se v omezené možnosti zapojení do různých životních činností se odškodňují náhradou za ztížení společenského uplatnění.
Jednorázová náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění se vypočítá tak, že bodové ohodnocení bolesti nebo ztížení společenského uplatnění stanovené nařízením vlády se násobí hodnotou bodu. Hodnota bodu se rovněž odvozuje od průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné na základě údajů Českého statistického úřadu za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, v němž vznikla povinnost provést hodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění. Jeden bod má hodnotu 1 % takto zjištěné výše průměrné mzdy. Hodnota bodu se proto zvyšuje od 1. 1. 2025 na 451,07 Kč pokud se provádí lékařské hodnocení bolesti a následků pracovního úrazu nebo nemoci z povolání v r. 2025. (Příslušné nařízení vlády neupravuje problematiku zaokrouhlování ani na celé koruny, ani na celé stokoruny. Neodkazuje ani na nějaký typ sdělení vyhlašovaný ve Sbírce zákonů. Z logiky věci se proto použije sdělení MPSV o výši průměrné mzdy pro účely zákoníku práce.)

Richard W. Fetter,
právník

[1] Srov. ust. § 271m odst. 1 zákoníku práce a ust. § 354 zákoníku práce.

Richard W. Fetter 20.01.2025

Zavinění, právní omyl a odpovědnost zaměstnance za škodu pohledem Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud se v jednom ze svých aktuálních rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2057/2023 zabýval významem právního omylu při posuzování zavinění a související míry omluvitelnosti s ohledem na výsledky veřejnoprávních kontrol. Nejvyšší soud tak defacto poskytuje návod, jak posuzovat okolnosti týkající se zavinění a rozsahu odpovědnosti za škodu.

Pozadí sporu

Národní divadlo v postavení žalobce žalovalo svou ředitelku administrativně právní sekce a ředitele Národního divadla. Žalovaní (resp. druhý ze jmenovaných za účasti první jmenované) měli v roce 2009 jménem Národního divadla uzavřít kolektivní smlouvu, jejímž obsahem byla mimo jiné povinnost uzavírat s umělci „vedlejší“ smlouvy podle autorského zákona. Fakticky se jednalo o situaci, kdy byli umělci u Národního divadla zaměstnáni na základě pracovní smlouvy, přičemž v případě, že bylo zapotřebí, aby provedli další umělecký výkon (nad rámec smlouvy pracovní), uzavřelo s nimi Národní divadlo autorskou smlouvu. Na základě autorské smlouvy pak umělci vykonávali stejnou práci jako na základě smlouvy pracovní. Takto zavedený systém nezůstal bez odezvy. V roce 2013 muselo Národní divadlo dodatečně splnit své povinnosti, tedy doplatit daně, odvody na sociální a zdravotní pojištění, jakož i uhradit související penále a úroky. V důsledku toho pak vznikla na straně Národního divadla škoda, jejíhož uhrazení se žalobce domáhal po žalovaných.

Situaci komplikovala skutečnost, že v roce 2000 došlo v Národním divadle ke kontrole ze strany Ministerstva kultury, která se zaměřovala (mj.) na možnost souběžné výplaty mzdy a honoráře podle příkazu ředitele č. 012/99 (tedy příkazu nastavující systém, jehož důsledky byly předmětem sporu), a z toho vyplývající možnost krácení daní a pojistného. Kontrola byla provedena i v roce 2006 a 2010. Kontrola proběhla i ze strany inspekce práce (2009), která se týkala (mj.) dodržování zákoníku práce a ostatních pracovně právních předpisů v oblasti odměňování zaměstnanců a proplácení přesčasové práce. Při kontrole však nebyly (v řešeném případě) zjištěny žádné relevantní nedostatky.

Argumentace soudů prvého a druhého stupně

Obvodní soud pro Prahu 9 se postavil na stranu žalobce. Ve svém rozsudku č. j. 9 C 315/2016-522 konstatoval, že umělci by tímto způsobem (na základě autorských smluv) mohli vykonávat pouze práci odlišnou od té, kterou vykonávali na základě pracovní smlouvy. Postup, kdy měli umělci vykonávat totožnou práci částečné na základě pracovní smlouvy a částečně na základě smlouvy uzavřené podle autorského zákona není slučitelná s definicí závislé práce ve smyslu § 3 zákoníku práce. Obvodní soud konstatoval, že „…ustanovení kolektivní smlouvy, upravující postup žalobce v případě práce výkonných umělců konané nad rámec sjednaného úvazku a odměňování za takovou práci, jsou v rozporu se soukromým právem (zákoníkem práce) i v rozporu s předpisy veřejného práva (daňovými a o sociálním a zdravotním pojištění).“

Soud prvého stupně pak dospěl k závěru, že byly splněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti zaměstnanců vůči zaměstnavateli. Podle obvodního soudu vyplývala odpovědnost první žalované (ředitelky administrativně právní sekce) z toho, že neupozornila na protiprávnost ustanovení vneseného do kolektivní smlouvy zavádějící dvojí režim odměňování, ačkoli jako právnička musela vědět o jeho protiprávnosti. U druhého žalovaného, který zastupoval Národní divadlo navenek, a který se účastnil podpisu kolektivní smlouvy, obvodní soud naopak spatřoval porušení jeho pracovních povinností v podpisu kolektivní smlouvy, čímž dvojí režim odměňování schválil. Proti tomuto rozhodnutí podali žalovaní odvolání.

Městský soud v Praze jako soud odvolací se z velké části ztotožnil s argumentací obvodního soudu pro Prahu 9, zejména v otázce vzniklé škody, porušení pracovních povinností obou žalovaných a příčinné souvislosti mezi porušením povinností a vznikem škody. U části nároků (úroky z prodlení, penále) dle odvolacího soudu chybělo zavinění. V tomto smyslu Městský soud v Praze odkázal na skutečnost, že kontrolní orgány, které v letech 2000 až 2010 provedly tři kontroly, kdy měly k dispozici původní nařízení ředitele z roku 1999 o uzavírání smluv dle autorského zákona, přičemž nepovažovali tento režim za protiprávní. Rovněž o uvedeném systému věděl i zřizovatel (Ministerstvo kultury) a tento systém odměňování byl konzultován i s MPSV, a to aniž by bylo ze stran těchto státních institucí cokoliv směrem k odvodovým povinnostem vytýkáno. V důsledku toho tak žalovaní nemuseli a vlastně ani nemohli vědět, že je dvojí režim odměňování protiprávní.

Argumentace Nejvyššího soudu

Případem se zabýval Nejvyšší soud. Ten přijal k vyřešení otázku – jaký je význam právního omylu škůdce při posuzování zavinění a zda je tento omyl omluvitelný s ohledem na výsledky veřejnoprávních kontrol – kterou se Nejvyšší soud dosud ve své rozhodovací praxi nezabýval.

Nejvyšší soud konstatoval, že kontroly ze strany kontrolních orgánů, které neseznají žádnou protiprávnost, mohou viníky ovlivnit pouze natolik, na kolik to dovolí jejich osobní poměry.

První žalovaná byla právničkou s dlouholetou zkušeností. Jako taková si pak musela být vědoma možné protiprávnosti i hrozící škody, a to i přes absenci výtek v případě veřejnoprávních kontrol. Měla tak učinit právní výklad a riziko rozpoznat. Nejvyšší soud uvedl, že „..i přesto, že praxe odměňování byla dlouhodobá a ze strany kontrolních orgánů nebylo shledáno pochybení (resp. podle skutkových závěrů soudů kontrola v roce 2000 upozornila na nesrovnalosti v oblasti pracovních smluv a odměňování, ovšem přičetla to „nedostatečné právní úpravě a metodice“, kontroly v následujících letech pochybení v jimi sledovaných oblastech nezjistily, avšak žádný konkrétní závěr ke sporné problematice neučinily), prvá žalovaná měla a mohla (vzhledem ke svým osobním poměrům) upozornit na existující riziko toho, kdo za žalobce činil právní úkony, tedy druhého žalovaného.“

Druhý z žalovaných nebyl odborníkem v oboru práva. Tato skutečnost vedle absence upozornění ze strany osoby odpovědné za tuto agendu (první žalované), chybějících negativních závěrů ze stran veřejných kontrol či dlouhodobé praxi tohoto systému pak snižovala závažnost jeho pochybení. Dle Nejvyššího soudu však nedostatky tohoto systému mohl identifikovat i laik, neboť kombinovaný systém odměňování byl vázán právě na překročení limitů podle zákoníku práce. Na tomto místě Nejvyšší soud uzavřel, že „…je zřejmé, že míra zavinění je u druhého žalovaného nižší než u prvé žalované, což se musí projevit v určení náhrady poměrné části škody ve smyslu § 257 odst. 5 zák. práce.“

U obou žalovaných tak Nejvyšší soud shledal zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.

Nejvyšší soud taktéž konstatoval, že při aplikaci výkladového pravidla a minori ad maius lze dovodit, že nemůže-li zaměstnanec podle § 13 odst. 4 věta prvá zákoníku práce vykonávat v dalším pracovním poměru nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr u téhož zaměstnavatele práce, které jsou stejně druhově vymezeny, nemůže tytéž stejně druhově vymezené práce vykonávat ani v dalším vztahu založeném občanskoprávní smlouvou.

Nejvyšší soud konečně uzavřel, že při posuzováni omylu je nutné zohlednit určité parametry. Jedná se zejména o obtížnost výkladu práva, vliv výsledků veřejnoprávních kontrol na nesprávné posouzení právní otázky, osobní poměry (mimo jiné kvalifikaci, pracovní zkušenosti a zastávanou funkci) odpovědné osoby.

Závěr

To, že Nejvyšší soud uzavřel, že závislá práce může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu, pravděpodobně nikoho nepřekvapí už s ohledem na dikci § 3 zákoníku práce. Stejně tak pravděpodobně nebude sporné (a překvapivé), že není možné překonávat limity práce přesčas prostřednictvím občanskoprávních smluv.

Na druhou stranu je diskutabilní, zda by v dané situaci mohl (jak argumentuje Nejvyšší soud) rozpoznat chybnost nastaveného systému i laik, a to zejména v případě, kdy osoba odpovědná za danou agendu, na kterou mohl (v řešeném případě) ředitel spoléhat (a pravděpodobně spoléhal), a kdy si byl vědom kontrol, které nedospěly k zásadním zjištěním. Poměrně přísný je požadavek, že by osoby v nejvyšších funkcích měly rozporovat výsledky veřejnoprávních kontrol, a to zejména v případě, kdy se jednalo (mimo jiné) i o kontrolu ze strany inspektorátu práce. Klasifikace zavinění ředitele Národního divadla jako nevědomé nedbalosti (tj. měl a mohl vědět o protiprávnosti takového systému) se vzhledem k uvedenému jeví jako nepřiměřeně tvrdá. Tento závěr pak samozřejmě neplatí pro ředitelku právního oddělení.

Mgr. Peter Perniš
Advokát

JUDr. Vojtěch Hanzal,
advokátní koncipient

Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.

Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1

Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz

Mgr. Peter Perniš, JUDr. Vojtěch Hanzal (Aegis Law) 09.01.2025

Změna podmínek nabývání českého občanství pro ruské občany v souvislosti s Lex Ukrajina VII.

Dlouho projednávaný Lex Ukrajina VII, tedy zákon, který upravuje zákon 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, v účinném znění, byl nakonec schválen a dne 6. 2. 2025 podepsán prezidentem republiky.

Původně se mělo jednat o zákon, který upraví toliko otázky, které se týkají dalšího setrvávání ukrajinských uprchlíků na území České republiky, zejména prodloužení dočasné ochrany a zavedení nového druhu dlouhodobého pobytu pro držitele dočasné ochrany, a to takzvaného zvláštního dlouhodobého pobytu. Přidáváním pozměňovacích návrhů v Poslanecké sněmovně se z něj však stal zákon, který upravuje i další otázky, které určitým způsobem souvisejí s válečným konfliktem na Ukrajině. V tomto článku se budu věnovat úpravě podmínek nabývání českého občanství ruskými občany.

Zpřísnění podmínek pro nabytí českého občanstvím ruskými občany podle znění Lex Ukrajina VII

Nové podmínky nabývání českého občanství ruskými občany upravuje ustanovení § 7x a § 7y zákona 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, v účinném znění (dále jen „zákon 65/2022 Sb.“).

Přestože se veřejně o Lex Ukrajina VII v souvislosti s nabýváním českého občanství ruskými občany mluví tak, že pro ruské občany vznikne povinnost pozbýt ruské občanství, aby mohli nabýt české občanství, z doslovného znění ustanovení § 7x a § 7y zákona 65/2022 Sb. vyplývá něco jiného. Z ustanovení § 7y zákona 65/2022 Sb. totiž vyplývá, že dojde k přerušení většiny řízení o žádostech o nabytí českého občanství udělením a většiny řízení o nabytí českého občanství prohlášením, podaných ruskými občany, a to na dobu, která bude trvat až do pozbytí účinnosti ustanovení § 2 zákona 65/2022 Sb. Tedy na dobu trvání důvodů pro poskytování dočasné ochrany. Tedy v podstatě na dobu trvání válečného konfliktu na Ukrajině.

Dále má dle ustanovení § 7x zákona 65/2022 Sb. v budoucnu, tedy v době, která bude následovat poté, co přestanou být řízení přerušena dle ustanovení § 7y zákona 65/2022 Sb., platit, že české občanství bude možné udělit většině žadatelů, kteří byli ke dni podání žádosti o nabytí českého občanství udělením ruskými občany, pouze tehdy, pokud takoví žadatelé doloží doklad o pozbytí ruského občanství. Stejná povinnost bude platit i pro nabytí českého občanství prohlášením. Do doby doložení uvedeného dokladu bude řízení přerušeno.

Podle zákonné úpravy se povinnost prokázat pozbytí ruského občanství bude vztahovat i na řízení zahájená před nabytím účinnosti Lex Ukrajina VII. Pokud bude řízení o společné žádosti více žadatelů, z nichž některý bude ruským občanem, tak řízení o žádosti ruského občana bude ministerstvo vnitra vylučovat k samostatnému řízení [1].

Přerušení řízení a podmínka pozbytí ruského občanství potom nebude aplikováno například pro nabytí českého občanství narozením, určením otcovství, osvojením a nalezením. Podmínka pozbytí ruského občanství se nebude vztahovat na řízení o žádosti o nabytí českého občanství udělením v případě, kdy žadatel je azylantem a dále v případě, kdy žadatel žádá o udělení českého občanství z důvodu významného přínosu pro Českou republiku. Přerušení řízení na dobu trvání války se pak nemá vztahovat na ty žadatele z řad ruských občanů, kteří jsou mladší 15 let.

Sporné a zajímavé body nové právní úpravy

Dále uvedu některé body z nové právní úpravy, které považuji za sporné nebo naopak za zajímavé a hodné pozornosti.

Přerušení řízení jako důsledek právní úpravy a problematické znění zákonné úpravy

K přerušení řízení o žádostech o nabytí českého občanství má dojít u nových žádostí ke dni, který následuje po dni, kdy byla žádost doručena ministerstvu vnitra. A takové přerušení má trvat po dobu, po kterou bude poskytována dočasná ochrana dle zákona 65/2022 Sb., tedy v podstatě po dobu, kdy bude trvat válka na Ukrajině. Poté zůstane podmínka pozbytí ruského občanství pro všechny ruské občany.

Podmínka pozbytí ruského občanství, což byla nepochybně hlavní myšlenka pozměňovacího návrhu, se tak podle znění Lex Ukrajina VII vlastně aktivuje až někdy v budoucnu.

Pro předem nejasnou dobu tak mají být dle ustanovení § 7y zákona 65/2022 Sb. přerušena v podstatě všechna řízení, která zahájili ruští občané. Přestože se mluví o tom, že se pouze přidává podmínka pozbytí ruského občanství pro ruské občany a přestože autor pozměňovacího návrhu, poslanec Martin Exner, úpravu vysvětluje tak, že se pouze přidává podmínka pozbytí ruského občanství na omezenou dobu platnosti Lex Ukrajina, respektive do normalizace česko-ruských vztahů [2], ustanovení § 7x a § 7y zákona 65/2022 Sb. takto bohužel napsána nejsou. Jsou totiž napsána mnohem přísněji. A to tak, že se přerušují všechna řízení do doby, než dojde k ukončení válečného konfliktu na Ukrajině. Minimálně z pohledu předcházení vzniku bezdomovectví [3], ale i třeba z pohledu toho, že požadovaná doba pobytu žadatele o státní občanství nesmí přesáhnout 10 let [4], může být takové přerušení řízení velmi problematické. To, že tímto způsobem byla zákonná úprava pochopena i jinými poslanci v rámci schvalovacího procesu, je patrné na záznamech z jednání Poslanecké sněmovny [5].

Lze však uvažovat o tom, že by se ustanovení § 7x a 7y zákona 65/2022 Sb. mohla vyložit tak, že pokud by v průběhu trvání přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 7y zákona 65/2022 Sb. dotyčný ruský občan pozbyl ruské občanství, přestal by splňovat podmínku, pro kterou má být řízení přerušeno, a udělení českého občanství by pak dotyčnému při splnění ostatních podmínek nemuselo nic bránit [6].

Poté, kdy někdy v budoucnu dojde k obnovení přerušených řízení po skončení válečného konfliktu na Ukrajině, bude v řízení pokračováno tak, že když ministerstvo vnitra zjistí, že žadatel splňuje podmínky pro udělení českého občanství, tak v takovém okamžiku řízení ministerstvo vnitra (znovu) přeruší a vyzve (jinak úspěšného) žadatele k předložení dokladu o pozbytí ruského občanství.

Mám za to, že k přerušení řízení by mělo dojít usnesením ve smyslu ustanovení § 64 zákona 500/2004 Sb., správního řádu, v účinném znění, kdy proti takovému usnesení je možné se odvolat, nicméně soudní přezkum je vyloučen na základě ustanovení § 70 písm. c) zákona 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v účinném znění. Vyloučení soudního přezkumu neznamená nemožnost domáhat se ochrany ústavní stížnosti u Ústavního soudu, který by pak měl možnost i konkrétní ustanovení zákona zrušit. Ke správnému postupu pro dosažení přezkoumání Ústavním soudem pomůže například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 344/23. Pokud by nedošlo k přerušení řízení usnesením, nabízí se postup prostřednictvím ochrany proti nečinnosti.

Lze shrnout, že úprava přerušení řízení v ustanoveních § 7x a § 7y zákona 65/2022 Sb. rozhodně není kvalitně a jasně napsaná. Je smutné, že je patrně napsána jinak, než byla myšlena. Přerušení řízení na neznámou dobu považuji za velmi problematické. Pokud by navíc v té době nepomohlo ani pozbytí ruského občanství, je právní úprava nepochybně nekvalitní a špatná.

Kolektivní přístup, respektive úvaha o diskriminaci

O tom, že stanovení podmínky pozbytí ruského občanství paušálně pro všechny ruské občany, nemusí být úplně v pořádku, se hovoří často. V souvislosti s tím se používají termíny jako diskriminace či kolektivní vina. Patrné je to i z rozprav, které probíhaly v Poslanecké sněmovně. Tyto myšlenky jsou ještě akcentovány tím, co uvádím v dalším bodě, a to je komplikovanost až nemožnost pozbýt ruské občanství.

Na jednu stranu je zde snaha sankcionovat vše, co je ruské, za to, co se děje na Ukrajině. To je snaha, která má své opodstatnění a je zajímavé, že i samotní Rusové, se kterými jsem o tom mluvil, tomu rozumí a a priori nejsou proti. Na druhé straně je způsob provedení této sankce, který naráží na to, že řada Rusů žije v České republice právě proto, že nechce žít v Rusku a od Ruska se chce distancovat.

Úvahy o tom, že paušální stanovení podmínky pro jednu kategorii cizinců může být diskriminační, jsou nepochybně na místě. Nicméně zde je třeba zmínit, že v oblasti cizineckého práva judikatura (a nejen česká) zdůrazňuje výsadu státu nastavit si pravidla podle sebe, a to i třeba diskriminačně. Tedy na zákaz diskriminace se v cizineckém právu úplně nehraje. Lze to ilustrovat například na otázkách kvót pro žádosti o vydání zaměstnaneckých karet a dlouhodobých pobytů za účelem podnikání podávaných prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji [7], tedy především pro vietnamské občany, kdy ti mají v porovnání s ostatními cizinci, kteří žijí v České republice, mnohonásobně menší možnosti získat pobytové oprávnění v České republice. Při porovnání statistických údajů o zastoupení cizinců v České republice podle občanství bylo možné například dospět k tomu, že vietnamští občané, kterých před začátkem války na Ukrajině žilo v České republice zhruba poloviční množství oproti ukrajinským občanům, dostali 208x menší šanci na získání zaměstnanecké karty, než právě ukrajinští občané. Přesto taková úprava prošla soudním přezkumem bez úhony. Ani Nejvyšší správní soud, ani Ústavní soud a dokonce ani Evropský soud pro lidská práva neshledal na takové úpravě nic špatného. A je to dáno právě tou výsadou státu nastavit si pravidla pro pobyty cizinců dle svých preferencí.

Pokud tedy nyní budeme uvažovat nad tím, zda paušální zavedení konkrétní podmínky pro všechny ruské občany není diskriminační, mám za to, že to samotné nebude hodnoceno jako diskriminační.

Komplikovaná až nemožná podmínka pozbytí ruského občanství

O tom, že pozbýt ruské občanství nebude vůbec snadné, se také hovoří často. I na to téma probíhala diskuze v rámci projednávání návrhu Lex Ukrajina VII v Poslanecké sněmovně. Mimo jiné i proto vznikl pozměňovací návrh, dle kterého by bylo možné nahradit doklad o pozbytí ruského občanství, pokud ruský občan doloží, že projev vůle k pozbytí ruského občanství učinil, nicméně příslušný ruský orgán zůstal nečinný nebo tento projev vůle zamítl [8]. Také zástupce veřejného ochránce práv, JUDr. Vít Alexander Schorm, ve svém dopise ministrovi vnitra upozorňoval na to, že pozbýt ruské občanství bude těžké až nemožné [9].

Jako důvod, pro který bude těžké až nemožné pozbýt ruské občanství, se uvádí především přístup Putinova Ruska k ruským občanům, kteří budou chtít pozbýt ruské občanství, aby nabyli české občanství. I bez detailních znalostí lze odhadovat, že ruské orgány nebudou úplně nadšené tím, že jejich občané nechtějí ruské občanství a místo něj chtějí cizí občanství, navíc české. Minimálně lze očekávat, že jim takovou snahu budou komplikovat. Často se uvádí, že k pozbytí ruského občanství bude nutné osobně navštívit Rusko a že to nebude možné provést ze zahraničí. Jednou z podmínek pro pozbytí ruského občanství pro muže do určitého věku (27, 29 či 30 let) by měla být i povinnost absolvovat vojenskou službu. Právě tato poslední podmínka by vedla k paradoxní situaci, kdy Česká republika pro nabytí českého občanství vlastně požaduje, aby ruský občan splnil vojenskou službu v nepřátelském Rusku. Přitom takovou vojenskou službu si lze představit i tak, že se musí zapojit do bojů na Ukrajině proti Ukrajincům

Osobně považuji tento bod nové právní úpravy absolutně nedomyšlený a navíc za takový, který může vést ke vzniku absurdní situace. A bohužel je to přitom právě ten základ zpřísnění podmínek. Předně si myslím, že to poslední, co by se stalo, bude to, že ruské státní orgány budou vstřícně vycházet svým občanům, kteří budou chtít přijít o ruské občanství. Nebudou. Ruský zájemce o české občanství se jen velmi obtížně zbaví svého ruského občanství. Úplně nejhorší by ale bylo, pokud by v důsledku snahy získat české občanství skutečně musel ruský muž válčit na Ukrajině proti Ukrajincům.

V tomto bodě (a přitom se jedná o základní bod) je právní úprava nedomyšlená. A lze na ni ilustrovat to, že pozměňovací návrhy, které dosahují charakteru přílepků, opravdu jsou něco, co se nemá stávat. Pokud by změna podmínek nabývání českého občanství byla projednávána v rámci návrhu na úpravu zákona o českém občanství, lze se domnívat, že by mohl být větší prostor pro věcnou diskuzi na to téma a právní úprava by mohla být nastavena správně.

Zpětná účinnost zpřísnění podmínek

Vidím velký problém v tom, že přerušení řízení a budoucí podmínka pozbytí ruského občanství má působit zpětně. Pro ruské občany, kteří podávali žádost o nabytí českého občanství udělením, případně podávali prohlášení o nabytí českého občanství, již dříve, není přidání nové podmínky férové. Je to něco, co nemohli při zahájení řízení očekávat. Domnívám se, že v takovém případě skutečně již může jít o nepřípustnou pravou retroaktivitu, kterou by nemělo být možné relativizovat například odkazem na to, že na udělení českého občanství není právní nárok. O tom, že pochybnosti o zpětném působení Lex Ukrajina VII jsou značné, lze ilustrovat i na diskuzích, které o Lex Ukrajina VII probíhaly v Poslanecké sněmovně i v Senátu [10].

V souvislosti se zpětnou účinností také vzniká otázka, do jakého momentu řízení o žádosti o nabytí českého občanství udělením se budou řízení přerušovat a vyžadovat prokázání pozbytí ruského občanství. Podle přechodných ustanovení zákona 65/2022 Sb., ve znění po novele Lex Ukrajina VII, se ustanovení § 7x a § 7y mají použít na žádosti, o kterých nebylo rozhodnuto dle § 24 odst. 1 zákona 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), v účinném znění (dále jen „zákon o českém občanství“). Dle uvedeného ustanovení § 24 odst. 1 zákona o českém občanství platí, že místo kladného rozhodnutí o žádosti se vyhotovuje listina o udělení českého občanství. Tato listina potom nabývá právní moci dnem, kdy žadatel složí státoobčanský slib. Ustanovení § 24 zákona o českém občanství tak především uvádí, že ministerstvo vystaví listinu o udělení českého občanství a dále, že tato listina nabývá právní moci až složením slibu, kdy se odkazuje na ustanovení § 27 odst. 1 zákona o českém občanství. O tom, že i z odkazu na ustanovení, které se podle výslovného znění zákona nemá použít, soudy dovodí, že se takové (jiným zákonem vyloučené) ustanovení použije, bylo možné se přesvědčit v judikatuře, která se týká nápravy nečinnosti v řízení o žádostech o nové posouzení důvodů neudělení víza [11]. Nicméně v tomto případě mám za to, že úmyslem bylo nastavit moment, do kterého se mají řízení přerušovat, na moment vystavení listiny o udělení českého občanství a případné pozdější složení slibu by již nevyžadovalo prokázat pozbytí ruského občanství. V souvislosti s tím mohu uvést, že jsem vnímal to, že ministerstvo vnitra se opravdu v posledních měsících velmi snažilo dokončit řadu řízení o žádostech ruských občanů, která již byla po zákonné lhůtě pro rozhodnutí. Uvedené je určitě potřeba kladně hodnotit.

Pozměňovací návrhy jako přílepky

Rovněž o přílepcích se v souvislosti s pozměňovacími návrhy k Lex Ukrajina VII často diskutuje. Přílepkem se rozumí pozměňovací návrh, který nemá úzký vztah ani k účelu, ani k předmětu (obsahu) původního návrhu zákona a jehož přijetí není podepřeno ani širokým konsenzem v Poslanecké sněmovně.[12]

Ministr vnitra při diskuzích v Poslanecké sněmovně obhajoval pozměňovací návrhy tak, že se nejedná o přílepky, protože se jedná o návrhy, které souvisí s válkou na Ukrajině, tedy se zákonem 65/2022 Sb.

Souhlasím s tím, že souvislost pozměňovacích návrhů se zákonem 65/2022 Sb. rozhodně existuje. Nejsem si však jist, zda ta souvislost již není příliš široká. Mám spíše za to, že ano, a že by pozměňovací návrhy měly být hodnoceny jako zakázané přílepky. Rozhodně bych byl příznivcem toho, aby pozměňovací návrhy byly projednávány jako samostatné návrhy, k čemuž mne vede i četba přepisů diskuzí poslanců k návrhu Lex Ukrajina VII v Poslanecké sněmovně, kdy tyto diskuze se jen okrajově dotýkaly legislativy spojené s Lex Ukrajina VII. O to více by dávalo smysl, aby úprava podmínek nabývání českého občanství byla projednávána samostatně.

Výjimky z podmínky pozbytí ruského občanství

Podmínka pozbytí ruského občanství pro nabytí českého nemá dle Lex Ukrajina VII platit vždy. Nemá platit pro žadatele z řad azylantů a pro žadatele, kteří žádají z důvodu významného přínosu pro Českou republiku. Mimochodem i takto obhajoval autor pozměňovacího návrhu, poslanec Martin Exner, tedy tím, že přísné podmínky pro ruské občany mají řadu výjimek [13]. Ve skutečnosti se však taková situace týká skutečně jen velmi malého počtu žadatelů (například v roce 2014 to byly jen 3 žadatelé, v roce 2015 10 žadatelů, v roce 2016 9 žadatelů a v roce 2017 8 žadatelů). Prokazování významného přínosu není snadné a rozhodně by nemělo být užíváno ve zbytečném velkém rozsahu.

Závěr

Mám za to, že přerušování všech řízení, která zahájili ruští občané, a to na dobu, než skončí válka na Ukrajině, není to, co měla právní úprava přinést jako snaha sankcionovat vše ruské. Měla spíše přinést podmínku pozbytí ruského občanství pro zájemce o nabytí českého občanství udělením či prohlášením, kde měla vzniknout diskuze o tom, za jakých podmínek bude možné se této podmínce vyhnout tak, aby opravdu bylo možné se jí vyhnout a současně, aby penalizace byla adresnější a ne obecně pro všechny, kteří mají ruské občanství. Přerušení všech řízení považuji za špatné. Snad nejsmutnější je na tom, že se nelze zbavit dojmu, že přijatá ustanovení jsou odlišná od toho, co bylo záměrem, respektive, že návrh byl myšlen jinak, než byl projednáván a než byl napsán a schválen. Samotnou podmínku pozbytí ruského občanství, a to třeba po dobu trvání války na Ukrajině, již za tak špatnou nepovažuji, pokud by byla kvalitně promyšlena a kvalitně v zákonné úpravě nastavena. To však v zákonné úpravě nevidím. Ideální by bylo, pokud by ministerstvo vnitra přistoupilo k zákonné úpravě tak, jak možná byla zamýšlena, tedy tak, že po dobu trvání válečného konfliktu bude po ruských občanech vyžadováno pozbytí ruského občanství. Obávám se však, že podle znění zákonné úpravy takový postup prostě možný není.

Zákonnou úpravu považuji za nedomyšlenou a krátkozrakou a do budoucna může vést k paradoxním situacím, kdy místo myšlenky penalizovat to, co je ruské, budou penalizováni všichni ruští občané, z nichž určitá část nepochybně nechce právě s Ruskem nic mít, a proto usiluje o české občanství. Mám velké pochybnosti ohledně způsobu, jakým byla právní úprava přijata ve formě pozměňovacího návrhu, který dle mého názoru dosahuje intenzity nepovoleného přílepku. Jsem toho názoru, že podmínka pozbytí ruského občanství je velmi komplikovaná až nemožná. I zpětná účinnost může být problematická, nicméně diskriminační charakter sám o sobě nepochybně judikaturou nebude shledán jako problematický.

Mám za to, že proti přerušeným řízením bude vhodné brojit v rámci přezkumu a hledat zastání u Ústavního soudu. S ohledem na závažné nedostatky, které právní úprava má, mám za to, že přezkum před Ústavním soudem má velkou šanci na úspěch.

Chtěl bych na závěr a pro úplnost uvést, že zákon o českém občanství má nástroje k tomu, jak zabránit nabytí českého občanství cizincům, kteří neprokazují dostatečnou loajalitu vůči České republice, nebo kteří jsou bezpečnostní hrozbou. Možná tak byla snaha paušálně penalizovat vše ruské zcela zbytečná.

JUDr. Hugo Körbl,
advokát a autor komentáře k zákonu o státním občanství

E-mail: info@akkorbl.cz

[1] Ve smyslu ustanovení § 140 zákona 500/2004 Sb., správního řádu, v účinném znění.K dispozici >>>

[2]K dispozici >>> zde.

[3] Ve smyslu toho, že člověk bude bez státního občanství (srov. ustanovení čl. 4 písm. b) či čl. 6. odst. 2 písm. b) Evropské úmluvy o státním občanství či ustanovení čl. 2 Úmluvy o omezení případů bezdomovectví z roku 1961).

[4] Srov. ustanovení čl. 6. odst. 3 Evropské úmluvy o státním občanství.

[5] Srov. projev poslance Radka Kotena dne 6. 12. 2024.

[6] Takovému výkladu však brání to, že dle doslovného znění ustanovení § 7x a § 7y zákona 65/2022 Sb., se kritérium ruského občanství váže k zahájení řízení, tedy ke dni podání žádosti či prohlášení.

[7] Srov. KÖRBL, Hugo. Kvóty pro podávání žádostí o pobytová oprávnění na konkrétních zastupitelských úřadech České republiky, a to především žádostí o vydání zaměstnanecké karty, a jejich oprávněnost podle soudního přezkumu. epravo.cz. Dostupné také >>> zde.

[8] Srov. pozměňovací návrh poslankyně Olgy Richterové.

[9] Srov. >>> zde či >>> zde.

[10] Srov. Usnesení Výboru pro sociální politiku č. 14 ze dne 14. ledna 2025, které v rámci projednání Lex Ukrajina VII v Senátu doporučilo odstranit zpětnou účinnost podmínky pozbytí ruského občanství

[11] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2023, č. j. 9 Azs 97/2023-40, a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. III. ÚS 1589/23.

[12] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 41/23.

[13] Tento pozměňovací návrh byl ovšem promyšlen a navržen s vědomím, že v ČR žije řada Rusů, kteří s tamním režimem nesympatizují nebo proti němu dokonce aktivně vystupují. Návrh tak obsahuje řadu mechanismů a výjimek, které umožní, abychom mohli takové lidi ochránit a přijmout. Srov. >>> zde.

JUDr. Hugo Körbl 11.02.2025