Náhrada škody dle § 36 krizového zákona v aktuální soudní praxi,

Péče řádného hospodáře vzhledem k předmětu činnosti obchodní korporace,

Preventivní ztotožnění, aneb ne vždy má policie právo žádat občanku,

Změny v oblasti telemarketingu

Náhrada škody dle § 36 krizového zákona v aktuální soudní praxi

V nedávné době byla velkým tématem otázka náhrady škody, která byla způsobená, zejména podnikatelům, krizovými opatřeními přijatými v souvislosti s epidemií COVID-19 dle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Téma bylo hojně diskutováno v médiích, odborná veřejnost se víceméně shodovala v tom, že podnikatelům, jejichž podnikání bylo omezeno nebo znemožněno krizovými opatřeními, náleží náhrada škody dle § 36 krizového zákona.

Očekávalo se, že podnikatelé budou hromadně uplatňovat své nároky a případně podávat žaloby a že celková požadovaná částka bude v řádech desítek či stovek miliard korun. Vláda na jaře roku 2020 dokonce v panice před touto odpovědností státu začala vydávat opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví, který žádné ustanovení o odpovědnosti za škodu jako krizový zákon neobsahuje, což se ukázalo být nezákonným postupem (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 14 A 41/2020 ze dne 23.4.2020).  Pojďme se nyní podívat na to, jak se po téměř dvou letech od vyhlášení prvního nouzového stavu tato problematika odrazila v soudní praxi.

Dle informací k 10.11.2021, které jsme získali podle zákona o svobodném přístupu k informacím od Obvodního soudu pro Prahu 7 (který je místně a věcně příslušným soudem pro tyto žaloby podané vůči Ministerstvu vnitra), bylo v roce 2020 podáno 16 žalob o náhradu újmy dle § 36 krizového zákona a v roce 2021 bylo zatím podáno 16 těchto žalob. O 11 žalobách bylo již rozhodnuto. Dostali jsme 10 těchto rozhodnutí, jedna žaloba byla zamítnuta pro nezaplacení soudního poplatku, 5 žalob bylo vzato zpět žalobcem a 4 žaloby byly zamítnuty z meritorních důvodů. Dle údajů na portálu justice.cz nebylo zatím ani v jedné ze čtyř věcí, které skončily meritorním zamítnutím žaloby, rozhodnuto o odvolání.

Všechny čtyři rozsudky, kterými byly žaloby zamítnuty z věcných důvodů, byly odůvodněny identicky. Úvahy, kterými byl soud veden při zamítnutí žalob, rozeberu na následujících řádcích.

Rekapitulace soudního rozhodnutí

Soud se v první řadě zabývall povahou vládních opatření. Rekapituluje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/20  a sp. zn. Pl ÚS 7/2020 a dochází nikoliv překvapivě ve shodě s těmito rozhodnutími Ústavního soudu k závěru, že krizová opatření vlády mají materiálně povahu jiného právního předpisu.

Soud se dále přiklonil k již dříve prezentovanému názoru Ministerstva vnitra, že stát odpovídá za škodu podle § 36 krizového zákona způsobenou jeho činností pouze při provádění konkrétních krizových opatření, které mají individuální povahu a jsou zaměřené vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám.

Smyslem krizového zákona je dle názoru soudu odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných dle krizového zákona.

Soud vyložil § 36 odst. 1 krizového zákona dle ratia legis a došel k závěru, že smyslem zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti  složek státu  provádějících krizová opatření, při uložení poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních dle krizového zákona. Soud odkazuje i na důvodovou zprávu, která k § 36 uvádí: „vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace,  protože ke škodě může dojít např. i při cvičení složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona.“ Má jít tedy o odpovědnost státu za konkrétní činnosti vůči konkrétní osobě.

S výše prezentovanými závěry Obvodního soudu pro Prahu 7 si dovoluji nesouhlasit a to z následujících důvodů.

Jazykový výklad

Podle § 36 odst. 1 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními prováděnými podle tohoto zákona. Krizové opatření je definované v § 2 písm. c. krizového zákona jako „organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob“. Jsem toho názoru, že usnesení vlády je organizačním opatřením, jehož cílem je řešit krizovou situaci, toto usnesení zasahuje do práv a povinností osob a tím pádem na něj dopadá odpovědnost za škodu podle § 36 krizového zákona.

Ke stejnému závěru lze dospět, i při pohledu na systematiku krizového zákona a na proces přijetí usnesení vlády. Krizový zákon v § 1 definuje termín krizové opatření, v § 5 a 6 stanovuje možný obsah krizových opatření, na to navazuje § 36, který stanoví státu povinnost nahradit škodu způsobenou krizovými opatření.  Jestliže tedy vláda přijme krizové opatření, podle § 5 a § 6 krizového zákona, jaký jiný může být důsledek než ten, že vzniká odpovědnost státu za škodu těmito opatřeními způsobenými?

Krizový zákon nerozlišuje krizová opatření „individuální povahy“ a krizová opatření s „povahou normativních aktů“. Je pouze jedno krizové opatření a pokud je v jeho důsledku způsobena škoda, má stát podle § 36 krizového zákona povinnost tuto škodu nahradit. Znění krizového zákona je v tomto ohledu naprosto jednoznačné. Výklad § 36 krizového zákona provedený soudem nemá dle mého názoru oporu v zákoně, jeho systematice ani obsahu.

V této souvislosti lze poukázat na ustanovení § 2 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce, nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Ze smyslu slov příslušných ustanovení krizového zákona nemůže plynout jiný závěr, než že osobě dotčené plošným krizovým opatřením náleží náhrada škody. Soud neprezentoval žádné přesvědčivé argumenty svědčící tomu, že by snad měl zákonodárce jiný úmysl nebo že má § 36 krizového zákona jiný smysl.

Jazykový výklad § 36 krizového zákona hovoří jednoznačně ve prospěch těch, co byli poškozeni krizovými opatřeními s povahou normativních aktů. Jak plyne z judikatury Ústavního soudu, i když není jazykový výklad jedinou metodou výkladu, je metodou základní. Od interpretačního závěru získaného jazykovou metodou je možné se zpravidla odchýlit, jen vedou-li k tomu teleologické argumenty nebo pokud jazykový výklad vede k nerozumným výsledkům. Při výkladu právního předpisu lze upřednostnit teleologický výklad (výklad dle smyslu zákona) před výkladem jazykovým v zásadě až za podmínky nejasnosti a nesrozumitelnosti znění právního předpisu, např. umožňující více výkladů nebo v případě, že o jednoznačnosti a výlučnosti smyslu a účelu právního předpisu není jakákoliv pochybnost^[1]. V daném případě lze rozsudkům vytknout zejména to, že bylo rezignováno na přesvědčivé odůvodnění proč se soud odchýlil od jazykového výkladu normy (nehledě na to, že závěry soudu neodůvodňuje ani výklad dle úmyslu zákonodárce nebo dle smyslu zákona).

Úmysl zákonodárce

Z důvodové zprávy, kterou soud cituje v rozsudku, nedokáži při sebelepší snaze vyčíst ani náznak toho, že by měl zákonodárce v úmyslu, aby stát odpovídal za škodu způsobenou toliko krizovými opatřeními individuální povahy a nikoliv opatřeními, které mají povahu normativních aktů. Není mi známá žádná objektivní skutečnost, ze které by plynulo, že by toto bylo úmyslem zákonodárce. Při výkladu práva z hlediska úmyslu zákonodárce se vychází zejména z důvodové zprávy, případně z rozpravy při přijímání návrhu zákona. Vůli zákonodárce lze přitom zohlednit pouze pokud je výslovně prohlášená nebo pokud o ní nejsou žádné pochybnosti, což jistě není tento případ (k tomu viz např. NS ČSR R II 28/28: „zásady výkladu vůle jsou tytéž, ať jde o výklad vůle stran nebo o výklad vůle zákonodárcovy, a proto jako při výkladu vůle stran, tak i při výkladu vůle zákonodárcovy můžeme tu kterou vůli jeho, nebyla-li výslovně prohlášena, uznati jen tehdy, jestliže při pečlivém uvážení všech okolností není o ní žádné pochybnosti“).

Smysl zákona – teleologický výklad

Z odůvodnění rozsudků jsem neporozuměl, proč by mělo být smyslem zákona, aby byla nahrazována pouze škoda, která byla způsobena krizovými opatřeními individuální povahy. Plošné i individuální opatření jsou vydávány za stejným účelem a ve stejném právním režimu a přesto mají mít z hlediska jimi poškozených subjektů zásadně jiné důsledky. Úvaha Ministerstva vnitra a soudu, že pokud se obětuje jednotlivec, zaslouží si odškodnění a pokud se obětuje skupina, tak si odškodnění nezaslouží, nemá jednoduše oporu v zákoně a jeho smyslu (alespoň já takový smysl v zákoně nenalézám).

Výklad v souladu s LZPS

Současně by bylo možné argumentovat i tím, že výklad soudu je v rozporu s článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (!). Lze rozlišovat tři typy zásahů do vlastnického práva: vyvlastnění (zbavení majetku), úpravu užívání majetku a jiné zásahy do pokojného užívání majetku. V řadě konkrétních případů by bylo možné krizové opatření charakterizovat jako úpravu užívání majetku nebo jiný zásah do pokojného stavu užívání majetku. Obvodní soud pro Prahu 7 ve svých rozsudcích upřel poškozeným jejich ústavní právo na náhradu za omezení jejich vlastnického práva a nevyložil § 36 krizového zákona v souladu s Listinou základních práv a svobod, jak mu to ukládá § 2 odst. 1 občanského zákoníku. Orgány státní správy jsou povinny interpretovat a aplikovat právo se zřetelem na požadavek ochrany základních práv a svobod a nesmějí aplikovat právní předpisy způsobem, který odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad (Pl. ÚS 44/03).

Další argumentace

Obvodní soud pro Prahu 7 dále v předmětných rozsudcích argumentuje tím, že stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem, taková odpovědnost státu dle slov soudu není zakotvena žádným předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní judikaturou. Tyto úvahy soudu také nejsou přesné, protože je to právě krizový zákon, který zakládá specifickou odpovědnost státu za škodu způsobenou krizovými opatřeními. To, že je právní úprava odpovědnosti za škodu dle krizového zákona v našem právním řádu něčím ojedinělým, není argumentem pro její neaplikaci.

Další otázkou je, jak z hlediska spravedlnosti odůvodnit, že osoba, které byla způsobena škoda opatřením individuální povahy, má právo na náhradu škody a osoba, které byla způsobena škoda opatřením s povahou normativního aktu, toto právo nemá.  Proč zasluhuje odškodnění pouze osoba, která byla poškozena individuálním opatřením a nezasluhuje ho osoba, která byla poškozena plošným opatřením? S touto otázkou se soud  nevypořádal.

Ani (údajná) nepředvídatelnost rozsahu krizové situace ani potenciální velký počet nároků (kterýžto předpoklad se nenaplnil) nemůže odůvodňovat restriktivní výklad krizového zákona provedený Obvodním soudem pro Prahu 7.  Jinými slovy, výklad zákona, podle kterého by poškození opatřeními normativní povahy neměli právo na náhradu škody, nelze odůvodnit tím, že by to vedlo k nerozumným výsledkům (např. zahlcení soudního systému, neschopnost státu uspokojit všechny nároky apod.), protože tomu tak zjevně objektivně není.

Lze tedy shrnout, že odůvodnění rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7 není z mého pohledu přesvědčivé a bude jistě zajímavé sledovat, jaké k této problematice zaujme stanovisko Městský soud v Praze jako soud odvolací a Nejvyšší soud jako soud dovolací.

Mgr. Kryštof Kobeda,
advokát

Equity Legal s.r.o.

Šrobárova 2002/40
101 00 Praha 10 – Královské Vinohrady

Tel: +420 732 230 529
e-mail: krystof.kobeda@equitylegal.cz

[1] Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2017

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Kryštof Kobeda (Equity Legal)

30. 12. 2021

---

Péče řádného hospodáře vzhledem k předmětu činnosti obchodní korporace

V rozsudku sp. zn. 8 Cmo 113/2021 Vrchní soud v Olomouci řešil žalobu komunální obchodní korporace (technických služeb), která se domáhala náhrady škody ve výši cca 26 mil. Kč po žalovaných coby svých bývalých členech statutárního orgánu způsobené jí výkonem funkce v rozporu s péčí řádného hospodáře. Obecné soudy v daném případě posuzovaly jednání členů představenstva komunální akciové společnosti nejen z pohledu ziskovosti sporné investice, ale také s ohledem na zvláštní charakter předmětu činnosti takové obchodní korporace zřízené jediným akcionářem (municipalitou).

Dle žaloby měla škoda vzniknout tím, že žalovaní se jako členové představenstva žalující společnosti podíleli na přijetí rozhodnutí o vybudování wellness centra na městském koupališti.

Náklady na provedení předmětného díla činily 28 387 128,30 Kč, jeho provoz však nejenže negeneroval předpokládaný zisk k pokrytí nákladů investice, ale nebyl s to pokrýt ani provozní náklady.

Žalovaní si (podle prokázaného skutkového stavu) sice vyžádali pokyn jediného akcionáře (města) k chystané realizaci, to je však (dle žalobkyně) nezbavovalo povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, jejíž nedostatek byl dle žalobních tvrzení spatřován v tom, že si před rozhodnutím nezajistili dostatek kvalitních podkladů, a důsledkem bylo, že fakticky uvedli radu města v omyl, protože předložené materiály předpokládaly ziskový provoz.

Žalovaná strana poukazovala na skutečnost, že žalobkyně je „municipální společností“, jejímž jediným účelem není podnikání za účelem dosažení zisku, ale rovněž zajišťování služeb pro občany města, přičemž účelem vybudování wellness centra bylo zajistit pro občany města tyto služby v dostupné formě a za přijatelné ceny, a žalobkyně naopak argumentovala, že žalobkyně je „ryze obchodní společností“ založenou za účelem dosažení zisku a pokud by tomu mělo být tak, jak tvrdí žalovaní, měla by jinou právní formu.

Základem pro posouzení této otázky odvolacím soudem bylo ustanovení § 56 odst. 1 i.f. obchodního zákoníku, podle něhož společnost s ručením omezeným a akciová společnost mohou být založeny i za jiným účelem, než je podnikání, pokud to zvláštní právní předpis nezakazuje.

Z obsahu webových stránek žalobkyně a z výroční zprávy žalobkyně, odvolací soud zjistil, že žalobkyně vzniklá v roce 1995, se zabývala mj. správou a údržbou komunikací, správou a údržbou zeleně a správou a údržbou majetku (zejména veřejného osvětlení), a podle jeho názoru tato její činnost již „z podstaty“ nemohla být realizována pouze za účelem vytváření zisku, ale jde o činnost ve prospěch města a jeho obyvatel.

Totéž šlo dle odvolacího soudu dovodit i při posouzení správy tělovýchovných a rekreačních zařízení města, kdy podle skutkového zjištění soudu prvního stupně byl provoz koupaliště, jehož součástí nyní wellness centrum je, v roce 2016, tedy ještě před přijetím rozhodnutí o vybudování wellness centra, ve ztrátě ve výši 409 159 Kč, jak vyplývá ze zápisu ze 75. zasedání rady města ze dne 14. října 2016. Žalobkyně ostatně vznikla transformací původní příspěvkové organizace města.

Odvolací soud tak dal zapravdu argumentaci žalovaných, že právě preference přínosu wellness centra pro obyvatele i návštěvníky města před ziskovostí jeho provozu byla důvodem pro zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, před opačnou argumentací žalobkyně. Odvolací soud se tudíž ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Obecné soudy ve zkoumaném případě vycházely z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které platí, že: „Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s péčí řádného hospodáře.“ (viz kupř. rozsudek sp. zn. 27 Cdo 90/2019, ze dne 30. 9. 2019).

JUDr. Vladimír Janošek,
advokát

trvale spolupracující s

Plzeňská 3350/18
150 00  Praha 5 – Smíchov

Tel.:    +420 731 773 563
e-mail:    janosek@arws.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Vladimír Janošek (ARROWS)

25. 1. 2022

---

Preventivní ztotožnění, aneb ne vždy má policie právo žádat občanku

Možnost ztotožnění osoby policií obecně upravuje ust. § 63 zákona o policii. V běžném životě zpravidla většina osob předloží občanský průkaz na výzvu, aniž by se blíže zajímala o důvodu či takovou výzvu rozporovala. Někteří se dokonce domnívají, že policie může identifikovat kohokoliv, kdykoliv a zcela bezdůvodně. Opak je však pravdou. I tento proces má svá jasná pravidla. Tímto procesem se například blíže zabýval Ústavní soud ve svém rozhodnutí pod sp. zn. II.ÚS 1022/21.

Skutkový stav

Stěžovatel v červnu 2018 cestoval na několikadenní společenskou akci pod názvem Klimakemp. Po příjezdu na vlakové nádraží do obce, kde se měla akce konat byl ještě v prostorách vlakového nádraží vyzván hlídkou Policie ČR, aby prokázal svou totožnost. Stěžovatel výzvě vyhověl a současně se ptal na její důvody. Hlídka postup odůvodnila odkazem na ustanovení § 63 odst. 2 písm. l) zákona o policii. Jeden z policistů navíc uvedl, že „je to k zabezpečení bezpečnosti veřejného pořádku, bezpečnosti osob a majetku“, že není povinen stěžovateli sdělovat, jaký úkol v dané chvíli policie plní, a že se stěžovatel může případně se stížností obrátit na nadřízené. Stěžovatel však považoval takový postup za nezákonný a podal proto žalobu na určení nezákonnosti výzvy k prokázání totožnosti a na ochranu před případně trvající nezákonnou evidencí zjištěných údajů týkajících se jeho osoby.

Průběh řízení

Městským soudem v Praze byl výše nastíněný postup shledán oprávněným. A to zejména s ohledem na vyjádření Ministerstva vnitra, které uvedlo, že důvodem prověření přijíždějících byla obdobná akce konaná o rok dříve, během níž docházelo k protiprávnímu jednání, kdy bylo některými z účastníků blokováno dolní zařízení v dole Bílina. Navíc pořadatel akce na svém webu uvedl, že podobné aktivity spočívající v občanské neposlušnosti budou součástí i Klimakempu 2018. Městský soud zhodnotil, že zákonnost zásahu policie je třeba především hodnotit v kontextu těchto skutečností a uzavřel, že policie svůj postup řádně odůvodnila, neboť uvedla konkrétní ustanovení právního předpisu, na jehož základě úkon prováděla.

Ze stejných důvodů zamítl i Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele, neboť považoval postup policejní hlídky za oprávněný, zejména s ohledem na potenciální rizikovost pořádané akce.

Nezákonnost postupu

Podle Ústavního soudu výše zmíněným postupem Policie ČR bylo zasaženo nejen do práva na soukromí stěžovatele „výzva k prokázání totožnosti tak zpravidla představuje zásah do práva na soukromí a na informační sebeurčení, jehož součástí je právě i možnost nebýt nikým, tím spíše představitelem státu, sledován, nebýt objektem shromažďování informací o svém životě, žít v skrytu a nepozorován“[1], ale navíc i do práva shromažďovacího. Ústavní soud dospěl k závěru, že je-li výzva učiněna v souvislosti s účastí na pokojném shromáždění, může ztotožňovaný mít pocit, že je od účastni na daném shromáždění odrazován, např. v obavě ze zanesení svého jména na do nějaké formy evidence a následné persekuce za projevování protistátních názorů.

Ústavní soud připomněl, že v každém jednotlivém případě je nutné zkoumat konkrétní okolnosti učiněné výzvy, včetně toho, v jaké situaci a vůči jaké konkrétní osobě byla učiněna. Ustanovení § 63 odst. 2 písm. l) zákona o policii nelze totiž brát jako sběrnou klauzuli, pod kterou se vejde jakákoliv situace a výzva k prokázání totožnosti kohokoli kdekoli.

Avšak sám zásah do základních práv nečiní výzvu nezákonnou, vždy je třeba zásah poměřovat dle principu proporcionality. Ústavní soud pak především poukázal na skutečnost, že výzva nebyla nezbytná, neboť bylo možné zamýšleného cíle dosáhnout i jinými prostředky, například přítomnost příslušníků policie by sama o sobě mohla potenciální škůdce odrazovat.

Právu na shromažďování pak nelze a priori odejmout ústavní ochranu pouze z toho důvodu, že při něm dochází k občanské neposlušnosti, spočívající například, jako tomu bylo v tomto případě, ve (vědomém) porušování právních předpisů. V uvedeném případě bylo snahou podnítit debatu o změnách klimatu. Blokáda důlních zařízení tedy byla vědomým porušením právních předpisů, avšak apelujícím na obecný zájem, konkrétně zájem na příznivém životním prostředí.

Nadto již samotná výzvy trpěla vadami, neboť nebyla řádně odůvodněna. Odůvodnění musí být takové, aby i osoba, do jejíž práv je zasahováno mohla sama zhodnotit legitimitu a přípustnost zásahu v každém jednotlivém případě. Dle závěrů uvedené nálezu však pouhý odkaz na zákonné ustanovení nelze zdaleka považovat za dostačující, a to ani pokud je uvedené ustanovení parafrázováno. Uvedené ustanovení zákona o polici je nezbytné vykládat tak, aby byla vyloučena případná svévole příslušníků a zneužití tohoto institutu. V každém případě tedy musí být uvedeny konkrétní důvody, např. v případě ztotožnění z důvodu podezření ze spáchání přestupku musí být vždy podezřelému sděleno navíc v čem má tento přestupek spočívat. Jak dále Ústavní soud uvedl, nelze ani užít obecný odkaz na „nezbytnost zajištění ochrany bezpečnosti osob a majetku a veřejného pořádku, jelikož ani takové odůvodnění není způsobilé vyvrátit případné podezření, že policie vůči ztotožňované osobě využívá svá formální oprávnění bezdůvodně, tj. šikanózním způsobem. Teprve až alespoň stručné vysvětlení povahy ohrožení bezpečnosti osob a majetku či veřejného pořádku ztotožňovanému jednotlivci umožní nabýt důvěru v legitimitu postupu policie. Povinnost odůvodnění výzvy k prokázání totožnosti je též nástrojem proti možné libovůli a svévoli. Není-li policista ochoten seznatelně vysvětlit důvody svého zákroku, naznačuje to, že tyto důvody buď neexistují, nebo by sdělení skutečných důvodů výzvy odhalovalo jejich rozpor se zákonnými a ústavními požadavky“[2].

Závěr

Tento nález lze bezpochyby přivítat, neboť jasně stanovuje mantinely uplatňování státní moci, která nesmí být uplatňována svévolně. Zmíněný nález má navíc velkou relevanci především v současné době covidově, kdy je institut ztotožnění občanů využíván řádově častěji než v předchozích letech.

Tomáš Brůha,
koncipient

GT Legal, advokátní kancelář, s.r.o

Pujmanové 1753/10a
140 00 Praha 4

Tel.:    +420 224 813 299
e-mail: office@gt-legal.com

[1] Nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1022/21, ze dne 11.10.2021

[2] tamtéž

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Tomáš Brůha (GT Legal)

10. 12. 2021

---

Změny v oblasti telemarketingu

S počátkem roku 2022 se zásadně změnila pravidla pro provozování telemarketingu. Dosavadní principy se totiž značně zpřísnily. V následujícím článku se mohou zejména provozovatelé call center informovat, na co se bude třeba připravit.

Úvod

Často se stávalo, že jedinci zazvonil telefon a na druhé straně se ozval pracovník call centra s nějakou výjimečnou nabídkou zboží či služeb. Tzv. „cold calls“ často užívalo mnoho podnikatelů od telefonních operátorů, dodavatelů energií, finančních institucí, až po e-shopy a jiné obchodníky. Cílili jimi přitom nejen na spotřebitele, ale i na podnikatele. Ti tyto často nevyžádané a relativně časté telefonní hovory vnímali převážně negativně. I proto se přistoupilo k daleko tvrdší regulaci telemarketingu.

Předchozí právní úprava

Zákonodárce se soustředil zejména na úpravu tzv. veřejných seznamů účastníků. Jedná se o telefonní seznamy, do nichž se může nechat kdokoli zapsat. Ty byly ovládány tzv. zásadou „opt-out“. To znamená, že měl díky tomu každý subjekt zapsaný do takového veřejného telefonního seznamu možnost žádat, že si nepřeje být kontaktován za marketingovými účely. V seznamu pak byla k jeho kontaktním údajům uvedena odpovídající poznámka. Telemarketéři potom museli preference těchto subjektů respektovat.

Nová právní úprava

Od 1. ledna 2022 se však dosavadní praxe změnila. V právní úpravě se vlivem evropské legislativy a kvůli související změně zákona o elektronických komunikacích nově projevil opačný princip, konkrétně „opt-in“. Jedná se přitom o zcela opačnou zásadu, než je předchozí „opt-out“. Jinými slovy, od Nového roku má každý možnost žádat, aby u jeho kontaktních údajů bylo uvedeno, že jej lze za marketingovými účely kontaktovat.

V daném ohledu se jedná o naprosto zásadní změnu, neboť je možné se s nabídkou zboží a služeb spojit už jen s těmi osobami, které o to výslovně stojí. Není přitom podstatné, zda se jedná o fyzické či právnické osoby. Novela stejnou měrou dopadá jak na ochranu spotřebitelů, tak i na podnikatele.

Seznamem účastníků se navíc rozumí jakýkoli seznam telefonních čísel. Nově do něho proto spadá i náhodné vygenerování telefonních čísel. Jeho držitele nelze kontaktovat ani v případě, že bylo telefonní číslo sestaveno zcela náhodně. V daném případě totiž není možné, aby taková osoba dala předem souhlas s jejím kontaktováním.

Výkladová rizika

V praxi se již dříve občas řešila otázka, zda je vůbec možné kontaktovat vlastní zákazníky, pokud nějaký podnikatel vede jejich seznam. Zejména v případech, kdy k takovému postupu zákazníci neudělili svůj předchozí souhlas. V daném případě se však lze domnívat, že vyžadování takového souhlasu v odůvodněných případech nebude nezbytné. Nařízení GDPR totiž umožňuje využít osobní údaj z důvodu oprávněného zájmu správce údajů.

Otázkou také je, jestli bude možné kontaktovat zákazníky prostřednictvím e-mailu, který by měli podnikatelé ve svých seznamech. K tomu však lze uvést, že pokud podnikatel získal e-mail od svého zákazníka v souvislosti s prodejem zboží či služeb, pak tuto elektronickou adresu pro účely zasílání obchodních sdělení s dalšími nabídkami využít lze. Podmínkou však bude, aby měl adresát možnost zasílání obchodních sdělení jednoduše odmítnout.

Poměrně velkým nedostatkem však bude vymahatelnost nových pravidel v případech, kdy budou marketingové hovory vedeny ze zahraničí. Český telekomunikační úřad, který přestupky v této oblasti řeší, totiž postihuje především tuzemské subjekty. Postihování cizozemských telemarketérů bude záležet na jeho uvážení. Konkrétnější postupy tak nejspíše ukáže až pozdější praxe.

Závěr

Již nyní část právních profesionálů považuje text novely v některých ohledech za ne zcela jednoznačný. Mnohé výkladové problémy tak patrně vyřeší až pozdější rozhodovací praxe Českého telekomunikačního úřadu. Je však zřejmé, že příslušná změna zásadně promění předchozí reklamní postupy, v jejichž důsledku bude velmi pravděpodobně telemarketing na ústupu. Podnikatelé proto budou muset patrně volit nové strategie.

JUDr. Vladimír Lajsek, Ph.D.

Z/C/H Legal v.o.s., advokátní kancelář

Národní 973/41
110 00  Praha 1

Tel.:    +420 225 020 500
Fax:    +420 225 020 555
e-mail:    office@zchlegal.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Vladimír Lajsek, Ph.D. (Z/C/H Legal)

13. 1. 2022