EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Evidence skutečných majitelů v roce 2023.
Evidence skutečných majitelů nově: redefinice pojmu skutečný majitel a další změny.
Veřejnost údajů o skutečných majitelích pohledem Soudního dvora EU.
Je podíl ve společnosti s ručením omezeným věcí?
Podmínky a úskalí odvolání valné hromady společnosti s ručením omezeným.
Evidence skutečných majitelů v roce 2023.
V loňském roce opět došlo k podstatným změnám v oblasti evidence skutečných majitelů. Povinnost aktivně zjišťovat a registrovat údaje o osobách, které reálně vlastní anebo kontrolují právnické osoby a jiná právní uspořádání, je v českém právním řádu relativně nová. Z důvodu absence historicky prověřené národní úpravy a začasté také z důvodu nesprávné či neúplné implementace práva Evropské unie není její právní režim zatím pevně ukotven, což vede k častým změnám v právní úpravě. Rok 2022 v tomto směru bohužel nepředstavoval výjimku a vedl k řadě změn v této oblasti, které je nutné na začátku letošního roku zohlednit. Zásadní z těchto změn Vám představí tento článek.
Velká novela evidence
Dne 1. 10. 2022 vstoupil v účinnost zákon č. 245/2022 Sb.[1] (dále jen „Novela“), který je podstatnou novelou zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoESM“). Novela výrazným způsobem změnila stávající pravidla evidování skutečného majitele právnických osob kvůli dřívějšímu používání nepřesné definice skutečného majitele a rozsahu soukromoprávních subjektů, které nemusely skutečného majitele evidovat.
Změna pojmu skutečný majitel
V rámci evidence se proto v současnosti již nerozlišuje mezi pojmy „koncový příjemce“ a „osoba s koncovým vlivem“, ale místo nich je používán jeden zastřešující pojem „skutečný majitel“. Evidence tak má nižší výpovědní hodnotu, protože již z ní není zřejmé, zda je konkrétní osoba skutečným majitelem kvůli svému prospěchu z činnosti právnické osoby nebo kvůli svému vlivu na jejím fungování. Ministerstvo spravedlnosti sice zajistilo automatickou změnu terminologie v dosavadních zápisech v evidenci, nicméně i tak doporučujeme zkontrolovat, že v případě Vaší společnosti toto skutečně nastalo, neboť přítomnost technické chyby se nedá vyloučit.
Rozšíření okruhu skutečných majitelů
Zároveň došlo i k rozšíření okruhu osob, které jsou považovány za skutečného majitele. Skutečnými majiteli korporace jsou nově také osoby, které uplatňují rozhodující vliv v korporaci, která má v dané (zkoumané) korporaci podíl větší než 25 %. Tudíž osoba ovládající společníka (zkoumané) korporace s podílem větším než 25 % bude rovněž skutečným majitelem. Tento případ je materiálním rozšířením okruhu skutečných majitelů oproti právní úpravě před Novelou, kdy nově může být skutečným majitelem i 40% společník korporace, která vlastní 26% podíl ve zkoumané korporaci (podle právní úpravy před Novelou by se v tomto případě podíly mezi sebou násobily a nešlo by o skutečného majitele). V tomto směru je tedy nutné zajistit, že tito skuteční majitelé budou do evidence nově zapsáni.
Pro přehlednost upozorňujeme, že skutečným majitelem korporace budou také fyzické osoby, které mají větší než 25% podíl na (i) základním kapitálu, (ii) hlasovacích právech, nebo (iii) zisku, jiných vlastních zdrojích nebo likvidačním zůstatku. Ač je typické, že osoba bude zároveň mít jak podíl na základním kapitálu, tak podíl na zisku i na hlasovacích právech ve stejné výši, stačí splnit jeden z těchto požadavků, aby byla daná osoba považována za skutečného majitele (např. když vlastní 26% podíl na základním kapitálu, přestože nemá žádná hlasovací práva ani podíl na zisku). Nad to nemusí nutně jít o společníky dané korporace, když skutečným majitelem může být i tichý společník nebo statutární orgán s právem na tantiémy. Doporučujeme si tedy zkontrolovat, že všechny tyto osoby jsou jako skuteční majitelé v evidenci již zapsány.
Kromě toho platí, že skutečným majitelem korporace je v obecné rovině osoba, která v ní uplatňuje rozhodující vliv i jinými prostředky – např. v případě existence dohody (i neformální) o řízení dané korporace či díky vazbě na rodinné příslušníky ve vedení korporace. Právní úprava pamatuje také na situace, kdy se standardní skutečný majitel nedá určit, přičemž v takovém případě bude nutné nechat zapsat náhradního skutečného majitele, a to osobu ve vrcholném vedení korporace. V tomto směru doporučujeme zajistit, aby byl u vaší korporace proveden zápis skutečného majitele, i kdyby mělo jít jen o náhradního skutečného majitele.
Rozšíření okruhu povinných osob
Novela také výrazným způsobem zužuje okruh osob, které nemusí evidovat skutečného majitele, protože jej nemají. Kvůli Novele vícero druhů právnických osob vypadlo ze seznamu výjimek z povinnosti evidovat skutečného majitele, a proto se u nich nově bude skutečný majitel zjišťovat. Jde zejména o společenství vlastníků jednotek, odborové organizace, církve, politické strany nebo honební společenstva. Jejich skutečnými majiteli budou typicky členové statutárního orgánu. Zákonodárce zmírňuje novou povinnost evidovat skutečného majitele uloženou na tyto osoby tím, že stanovuje v novelizovaném § 38 ZoESM automatický průpis členů statutárních orgánů do evidence skutečných majitelů, přičemž zapisované údaje o fyzických osobách budou čerpány z veřejných rejstříků a z rejstříku osob. Doporučujeme ovšem kontrolu, že v případě těchto právnických osob skutečně došlo k automatickému propsání údajů a v evidenci jsou příslušní skuteční majitelé opravdu zapsáni.
Rozšíření automatických průpisů a změny v systému
V souvislosti s Novelou bylo implementováno nové rozhraní evidenčního systému, které reflektuje změny provedené Novelou. Jsou tedy používány aktualizované formuláře pro podávání návrhů na zápis a zároveň systém disponuje novými funkcemi (např. vygenerováním grafického znázornění struktury vztahů dle podávaného návrhu na zápis). Novela navíc přináší rozšíření okruhu automatických průpisů skutečného majitele, a to nejen u nově evidovaných osob (např. společenstev vlastníků jednotek, politických stran), ale i u struktur obchodních korporací, ve kterých je uplatňován rozhodující vliv na základě ovládání. Pokud tedy bude existovat korporátní struktura, kde se uplatňuje domněnka ovládání na základě 40% nebo většího podílu, bude docházet k automatickému průpisu, a to i v případě několikanásobně řetězených struktur. Do jisté míry tak mohou být výše uvedené změny v okruhu skutečných majitelů automaticky propsány bez nutnosti součinnosti dané korporace, nicméně doporučujeme si správnost takového automatického průpisu vždy zkontrolovat.
Automatické změny a lhůta pro úpravy
Změny provedené Novelou byly do podstatné míry reflektovány v evidenci bez nutnosti aktivity zapsaných osob díky činnosti Ministerstva spravedlnosti a automatickým průpisům. Nicméně nelze na toto zcela spoléhat a je potřeba si zkontrolovat, zda je zápis v evidenci proveden v souladu s Novelou.
Právnické osoby, které měly správně zaevidovaného skutečného majitele podle právní úpravy před Novelou, mají čas do 1. 4. 2023 na provedení úprav ve svém zápisu tak, aby odpovídal právnímu režimu dle Novely. Lhůtu do 1. 4. 2023 mají i právnické osoby, které doposud nemusely evidovat skutečného majitele, ale dle Novely ho již evidovat musí (např. společenství vlastníků jednotek, politické strany), aby zajistily zápis svého skutečného majitele do evidence.
Pokud právnická osoba doposud nemá evidovaného skutečného majitele, je nutné to bezodkladně napravit. Pro tento případ neexistuje žádná výjimka a na danou právnickou osobu včetně jejích skutečných majitelů se tak v plném rozsahu uplatní právní úpravou předvídané sankce.
Budoucí neveřejnost evidence
Poslední podstatnou změnou, která evidenci v blízké době pravděpodobně čeká, je její znepřístupnění veřejnosti. Ve svém nedávném rozsudku[2] totiž Soudní dvůr EU stanovil neplatnost ustanovení unijního práva ohledně možnosti přístupu široké veřejnosti do evidence s ohledem na právo na soukromý život a ochranu osobních údajů zapisovaných skutečných majitelů. Členským státům EU tak vznikla povinnost své evidence skutečných majitelů veřejnosti znepřístupnit a umožnit přístup pouze osobám s právním zájmem. Zatímco některé státy tak již učinily, Česká republika tento krok zatím nepodstoupila. Je však pravděpodobné, že k němu v blízkém časovém horizontu dojde.
Závěr
Nedávnou novelizací ZoESM došlo zejména k (i) úpravě definice skutečného majitele, (ii) změně v okruhu osob považovaných za skutečného majitele, (iii) opuštění používání pojmů koncového příjemce a osoby s koncovým vlivem, (iv) rozšíření okruhu osob, které musí evidovat skutečného majitele (např. o společenství vlastníků jednotek), a ke (v) změnám v automatických průpisech a procesních postupech.
Doporučujeme tedy bez zbytečného odkladu pozorně zkontrolovat, že vaše právnická osoba má řádně a správně zapsané skutečné majitele v souladu s Novelou. Právnickým osobám totiž vyprší dne 1. 4. 2023 lhůta k tomu, aby změny zavedené Novelou reflektovaly ve svých zápisech v evidenci a zajistily jejich soulad s Novelou. Pokud tak neučiní, vystavují se možnosti sankcí dle ZoESM. Sankcím se vystavují i právnické osoby, které dosud skutečného majitele vůbec zapsaného nemají, přičemž tyto sankce mohou odvrátit pouze bezodkladným provedením zápisu do evidence.
Mgr. Martin Heinzel,
vedoucí advokát
Mgr. Tomáš Jančar,
advokátní koncipient
PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.
Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín
Tel.: +420 227 629 700
E-mail: info@plegal.cz
[1] Zákon č. 245/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů.
[2] Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 11. 2022 ve věci Luxembourg Business Registers, věc C‑37/20 (Spojené věci C-37/20, C-601/20).
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Martin Heinzel, Mgr. Tomáš Jančar (PEYTON)
14.02.2023
Evidence skutečných majitelů nově: redefinice pojmu skutečný majitel a další změny.
Dne 1. 10. 2022 vstoupil v účinnost zákon č. 245/2022 Sb.[1] (dále jen „Novela“), který je podstatnou novelou zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoESM“).
Novela výrazným způsobem mění stávající pravidla evidování skutečného majitele právnických osob a je přijímána v reakci na kritiku ze strany Evropské komise, která Českou republiku upozorňovala na nedostatečnou implementaci unijní 5. AML směrnice.[2],[3] Evropská komise se vymezovala vůči dosavadní české právní úpravě zejména kvůli použití nepřesné definice skutečného majitele a rozsahu soukromoprávních subjektů, které nemusely skutečného majitele evidovat.
V reakci na tuto kritiku český zákonodárce přijal Novelu, která adresuje tyto připomínky a zavádí příslušné změny v evidování skutečného majitele, o nichž bychom Vás chtěli informovat dále v tomto článku.
Nová definice skutečného majitele
Zásadní změnou v rámci vymezení skutečného majitele je opuštění používání pojmů „koncový příjemce“ a „osoba s koncovým vlivem“, aby místo nich byl používán jeden zastřešující pojem „skutečný majitel“.
Použitím pojmu „skutečný majitel“ dojde ke snížení výpovědní hodnoty evidence skutečných majitelů, protože již z ní nebude zřejmé, zda je konkrétní osoba v tomto postavení kvůli svému prospěchu z činnosti právnické osoby nebo kvůli svému vlivu na jejím fungování.
V obecné rovině tedy bude skutečným majitelem „každá fyzická osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu nebo právní uspořádání“.[4] Pojmy „vlastní“ a „kontroluje“ přitom není potřeba výrazně rozlišovat a je nutné je vykládat rozšiřujícím výkladem, který v podstatě odpovídá laickému významu těchto slov. Jinými slovy je nutné tuto definici interpretovat tak, že skutečným majitelem je osoba, která opanuje konkrétní právnickou osobu.[5] Tato obecná definice je pak blíže rozvedena v novelizovaném § 4 ZoESM pro korporace a v novém § 5a ZoESM pro fundace, ústavy, obecně prospěšné společnosti a právní uspořádání (svěřenské fondy).
Skutečným majitelem korporace (tj. nejen obchodní korporace – např. a.s. či s.r.o., ale i ostatních typů korporací – např. spolku, společenství vlastníků jednotek) dle novelizovaného § 4 ZoESM bude fyzická osoba, která má větší než 25% podíl na (i) základním kapitálu, (ii) hlasovacích právech, nebo (iii) zisku, jiných vlastních zdrojích nebo likvidačním zůstatku.
Ač je typické, že osoba bude zároveň mít jak podíl na základním kapitálu, tak podíl na zisku i na hlasovacích právech ve stejné výši, stačí splnit jeden z těchto požadavků, aby byla daná osoba považována za skutečného majitele (např. když vlastní 26% podíl na základním kapitálu, přestože nemá žádná hlasovací práva ani podíl na zisku). V případě práva na podíl na zisku musí existovat právně vymahatelný nárok na jeho vyplacení, ale nemusí jít nutně o vyplácení podílu na zisku společníkovi – skutečným majitelem může tedy být např. i tichý společník či člen statutárního orgánu s právem na tantiémy podle smlouvy o výkonu funkce. O skutečného majitele ovšem půjde pouze v případě, že toto právo má dlouhodobý charakter a není pouze jednorázovým nárokem.
Kromě výše uvedených osob jsou skutečnými majiteli korporace i osoby, které uplatňují rozhodující vliv v korporaci, která má v dané (zkoumané) korporaci podíl větší než 25 %. Tento případ je materiálním rozšířením okruhu skutečných majitelů oproti právní úpravě před Novelou, kdy nově může být skutečným majitelem i 40% společník korporace, která vlastní 26% podíl ve zkoumané korporaci (podle dosavadní právní úpravy by se v tomto případě podíly mezi sebou násobily a nešlo by o skutečného majitele).
Rozhodující vliv uplatňuje ten, kdo (i) v korporaci může dosáhnout toho, že rozhodnutí nejvyššího orgánu bude odpovídat jeho vůli, (ii) je v obchodní korporaci ovládající osobou podle zákona o obchodních korporacích,[6] (iii) v korporaci může jmenovat nebo odvolat většinu členů statutárního orgánu,[7] nebo (iv) v jiné než obchodní korporaci (např. spolek, společenství vlastníků jednotek), bytovém nebo sociálním družstvu, investičním fondu v právní formě SICAV (akciové společnosti s proměnným základním kapitálem) je členem statutárního orgánu nebo v obdobném postavení.[8]
Kromě výše uvedeného může být skutečným majitelem korporace i fyzická osoba, která uplatňuje rozhodující vliv v korporaci jinými prostředky. Jinými prostředky může být např. právo jmenovat více než polovinu členů vedení společnosti, právo veta, kontrola prostřednictvím formálních nebo neformálních dohod, vazba na rodinné příslušníky nebo neformální ujednání o pověření.[9]
Ve všech výše uvedených případech navíc platí, že nemusí dojít ke splnění tohoto kritéria přímo (tj. že skutečným majitelem by byla pouze fyzická osoba, která sama vlastní např. 35% podíl na s.r.o.), ale i nepřímo prostřednictvím jiných osob (tj. skutečným majitelem korporace A je i fyzická osoba, která vlastní 100% podíl na korporaci C, která vlastní 100% podíl na korporaci B, která vlastní 100% podíl na korporaci A).
Pro účely výpočtu tohoto nepřímého podílu se používá násobení v případě řetězení (např. fyzická osoba má 40% podíl na zisku korporace A, pokud taková fyzická osoba má 100% podíl na zisku korporace C, která má 50% podíl na zisku korporace B, která má 80% podíl na zisku korporace A) a sčítání v případě větvení (např. fyzická osoba má dohromady 20% podíl na zisku korporace A, pokud taková fyzická osoba má 100% podíl na zisku korporace C, která má 100% podíl na zisku korporace B, která má 10% podíl na zisku korporace A, přičemž korporace C má současně 100% podíl na zisku korporace D, která má rovněž 10% podíl na zisku u korporace A).
V konečném důsledku se tedy rozšířil okruh skutečných majitelů o osoby, které ovládají obchodní korporaci, která vlastní podíl větší jak 25 % u sledované korporace. Není tedy nutná materiální stránka skutečné kontroly u sledované korporace (tj. její ovládání), ale splnění formálně stanovené podmínky ohledně velikosti podílu (tj. podíl větší než 25 %). Kupříkladu tedy 80% společník korporace B, která vlastní 30% podíl na korporaci A, může být skutečným majitelem korporace A, i když korporaci A nepřímo přes korporaci B neovládá.
Zvláštní pravidla v novém § 5a ZoESM pro fundaci, ústav, obecně prospěšnou společnost nebo právní uspořádání (svěřenské fondy) stanoví, že jejich skutečným majitelem jsou fyzické osoby, které uplatňují rozhodující vliv, což je každý, kdo může dosáhnout toho, že rozhodnutí řídícího orgánu (případně svěřenského správce) bude odpovídat jeho vůli.
Rozšíření okruhu osob povinných evidovat skutečného majitele
Novela také výrazným způsobem mění okruh osob, které nemusí evidovat skutečného majitele, protože jej nemají.
Skutečného majitele dle novelizovaného § 7 odst. 1 písm. a) ZoESM nikdy nemá stát, územní samosprávný celek (typicky kraj nebo obec), dobrovolný svazek obcí a příspěvková organizace státu nebo územního samosprávného celku.
Dále skutečného majitele nemá dle novelizovaného § 7 odst. 1 písm. b) ZoESM ani česká právnická osoba, která uspokojuje potřeby veřejného zájmu, nemá obchodní ani průmyslovou povahu, a je Českou republikou, krajem nebo obcí převážně financována, nebo v ní tento subjekt uplatňuje rozhodující vliv nebo jmenuje či odvolává většinu členů statutárního nebo kontrolního orgánu (dále jen „veřejně prospěšná právnická osoba“).
Novela v § 7 odst. 2 ZoESM uvádí seznam druhů právnických osob, u kterých se uplatní vyvratitelná domněnka, že naplňují výše uvedenou definici veřejně prospěšné právnické osoby. Jde např. o veřejné výzkumné instituce, státní podniky, státní školské právnické osoby či právnické osoby zřízené zákonem. U těchto subjektů se skutečný majitel neeviduje pouze na základě vyvratitelné domněnky, že splňují obecnou definici veřejně prospěšné právnické osoby. V určitých případech je tedy možné, že i tyto subjekty nebudou definici splňovat a budou mít povinnost skutečného majitele evidovat. V případě sporu ohledně toho, zda konkrétní osoba splňuje či nesplňuje tuto definici, bude rozhodovat příslušný krajský soud dle nového § 33a ZoESM, přičemž soud případně provede zápis do evidence, že jde o veřejně prospěšnou právnickou osobu.
V důsledku těchto změn vícero druhů právnických osob vypadlo ze seznamu výjimek z povinnosti evidovat skutečného majitele, a proto se u nich nově bude skutečný majitel zjišťovat. Jde zejména o společenství vlastníků jednotek, odborové organizace, církve, politické strany nebo honební společenstva. Jejich skutečnými majiteli budou typicky členové statutárního orgánu. Zákonodárce zmírňuje novou povinnost evidovat skutečného majitele uloženou na tyto osoby tím, že stanovuje v novelizovaném § 38 ZoESM automatický průpis členů statutárních orgánů do evidence skutečných majitelů, přičemž zapisované údaje o fyzických osobách budou čerpány z veřejných rejstříků a z rejstříku osob.
Změny v režimu sankcí za nezapsání skutečného majitele
Dle dosavadního znění § 53 a 54 ZoESM přichází skutečný majitel nezapsaný do evidence o možnost vyplácení prospěchu a zároveň nemůže vykonávat hlasovací právo při rozhodování nejvyššího orgánu.
Novela přináší vyjasnění ohledně aplikace těchto zákazů na osoby, které jsou náhradními skutečnými majiteli na základě svého postavení osoby ve vrcholném vedení. Doposud totiž nebylo zcela jasné, jestli i na ně se mají tato pravidla aplikovat či nikoliv. Novela tuto nejasnost výslovně řeší, když stanoví, že tato pravidla se na tyto osoby aplikovat nemají. Pokud je tedy nezapsaným náhradním skutečným majitelem osoba ve vrcholném vedení, která je současně i společníkem předmětné právnické osoby s podílem a postavením nezakládajícím postavení skutečného majitele podle novelizovaného § 4 ZoESM, není její nezapsání do evidence na závadu a taková osoba může přijímat podíly na zisku i vykonávat hlasovací právo.
Dále Novela rozšiřuje aplikaci výjimky ze sistace hlasovacího práva nového skutečného majitele, který ještě nebyl zapsán do evidence, podle dosavadního znění § 54 odst. 3 ZoESM, a to na dobu 30 dnů po vzniku jeho postavení skutečného majitele. Novela tak prodlužuje tuto dobu z 15 na 30 dnů, aby nový skutečný majitel měl více prostoru pro aktualizaci údajů v evidenci skutečných majitelů a mohl tak předejít sistaci svých hlasovacích práv. Doposud totiž při liknavosti právnické osoby s podáním návrhu na zápis musel nový skutečný majitel čekat více jak 15 dní, než mohl sám podat návrh na zapsání své osoby do evidence, a tudíž došlo k tomu, že po určité období byla jeho hlasovací práva sistována vzhledem k délce ochranné doby 15 dnů. Tento nedostatek je tak Novelou napraven prodloužením této doby na dvojnásobek.
Změny v automatických průpisech a procesních postupech
Novela přináší určité rozšíření okruhu automatických průpisů skutečného majitele, a to nejen u nově evidovaných osob (např. společenstev vlastníků jednotek, politických stran), ale i u struktur obchodních korporací, ve kterých je uplatňován rozhodující vliv na základě ovládání. Pokud tedy bude existovat korporátní struktura, kde se uplatňuje domněnka ovládání na základě 40% nebo většího podílu, bude docházet k automatickému průpisu, a to i v případě několikanásobně řetězených struktur. Nad to nově mohou právnické osoby s určeným náhradním skutečným majitelem nebo zvláštní typy korporací za podmínek nového § 41 odst. 3 ZoESM požádat, aby byl automatický průpis prováděn i u nich.
V souvislosti se změnami definice skutečného majitele bude od 1. 10. 2022 implementováno nové rozhraní evidenčního systému, které bude reflektovat změny provedené Novelou. Budou tedy používány nové formuláře pro podávání návrhů na zápis a zároveň by systém měl disponovat novými funkcemi (např. vygenerováním grafického znázornění struktury vztahů dle podávaného návrhu na zápis). V této souvislosti bude vydána nová příručka Ministerstva spravedlnosti ohledně evidování skutečného majitele, které by měla blíže rozvést úpravu evidence skutečného majitele dle Novely.
„Zmrazení“ evidence v říjnu
Novela také obsahuje řadu přechodných ustanovení, která upravují vstup do nového právního režimu a nového formátu evidenčního rozhraní. Návrhy na zápis do evidence podané do 30. 9. 2022 (tj. před vstupem Novely v účinnost) budou neprodleně vyřízeny podle dosavadní právní úpravy. V období měsíce října 2022 nicméně bude evidence zmrazena, kdy sice nové návrhy na zápis budou vyřizovány již podle Novely, ale zápisy podle nich budou provedeny nejdříve až k 1. 11. 2022. V mezidobí totiž dojde k transformování evidence tak, aby vyhovovala právnímu režimu Novely, tj. aktualizují se dosavadní automatické průpisy, provedou se nové automatické průpisy dle Novely a automaticky se zohlední změny v terminologii, kdy pojmy koncový příjemce a osoba s koncovým vlivem budou nahrazeny pojmem skutečný majitel.
Automatické změny a lhůta pro úpravy
Změny provedené Novelou tak budou do podstatné míry reflektovány v evidenci bez nutnosti aktivity zapsaných osob. Nicméně nelze na toto zcela spoléhat a je potřeba si po plné funkčnosti systému v listopadu 2022 zkontrolovat, zda je zápis v evidenci proveden v souladu s Novelou.
Právnické osoby, které měly správně zaevidovaného skutečného majitele podle dosavadní právní úpravy, mají čas do 1. 4. 2023 na provedení úprav ve svém zápisu tak, aby odpovídal právnímu režimu dle Novely.
Lhůtu do 1. 4. 2023 mají i právnické osoby, které doposud nemusely evidovat skutečného majitele, ale dle Novely ho již evidovat musí (např. společenství vlastníků jednotek, politické strany), aby zajistily zápis svého skutečného majitele do evidence.
Závěr
Na základě tlaku ze strany Evropské komise přijala Česká republika novelizaci zákona o evidenci skutečných majitelů, která adresuje výtky ze strany Evropské komise. Novelizací tak došlo k (i) úpravě definice skutečného majitele, (ii) změně v okruhu osob považovaných za skutečného majitele, (iii) opuštění používání pojmů koncového příjemce a osoby s koncovým vlivem, (iv) rozšíření okruhu osob, které musí evidovat skutečného majitele (např. o společenství vlastníků jednotek), (v) změnám v automatických průpisech a procesních postupech a konečně i (vi) úpravě sankcí za nezapsání skutečného majitele.
Nedá se ovšem uzavřít, že by legislativní vývoj evidování skutečného majitele byl touto Novelou ukončen a že by se právní úprava v tomto ohledu již výhledově neměla měnit. Na půdě Evropské komise totiž už vzniká návrh unijního nařízení, které má úpravu evidování skutečného majitele řešit plošným a závazným způsobem na celounijní úrovni. V souvislosti s tímto budoucím unijním systémem se nepochybně bude měnit i způsob evidování skutečného majitele a související povinnosti pro evidované osoby. Vzhledem k již existujícímu návrhu tohoto nařízení se dá očekávat, že v horizontu dvou až tří let pravděpodobně dojde k dalším úpravám evidence skutečných majitelů.
Mgr. Martin Heinzel,
vedoucí advokát
Mgr. Tomáš Jančar,
advokátní koncipient
PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.
Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín
Tel.: +420 227 629 700
E-mail: info@plegal.cz
[1] Zákon č. 245/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů.
[2] Směrnice Evropského parlamentu a rady (EU) 2018/843 ze dne 30. 5. 2018, kterou se mění směrnice (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu a směrnice 2009/138/ES a 2013/36/EU (dále jen „5. AML směrnice“).
[3] Srov. vysvětlení nezbytnosti návrhu v důvodové zprávě k zákonu č. 245/2022 Sb.
[4] § 2 písm. c) novelizovaného znění ZoESM.
[5] Srov. zvláštní část důvodové zprávy k zákonu č. 245/2022 Sb., body 1 a 2 [§ 2 písm. c) až e)].
[6] Ustanovení § 74 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodní korporacích), ve znění pozdějších předpisů.
[7] Jde o vyvratitelnou domněnku, tudíž lze prokázat, že vzhledem ke specifické situaci v dané korporaci nemá taková osoba i přes tuto skutečnost rozhodující vliv.
[8] Rovněž jde o vyvratitelnou domněnku.
[9] Definice kontroly jinými prostředky vychází dle 5. AML směrnice z čl. 22 odst. 1 až 5 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. 6. 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků, o změně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES a o zrušení směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Martin Heinzel, Mgr. Tomáš Jančar (PEYTON)
05.10.2022
Veřejnost údajů o skutečných majitelích pohledem Soudního dvora EU.
Dne 22. listopadu 2022 upoutal Velký senát Soudního dvora Evropské Unie v dotčených kruzích značnou pozornost, když ve svém rozhodnutí ve spojených věcech C‑37/20 a C‑601/20 o dvou předběžných otázkách předložených Obvodním soudem v Lucemburku konstatoval, že ustanovení čl. 30 odst. 5 písm. c) směrnice 2015/849 ze dne 20. května 2015 (dále jen „Směrnice AML“), jehož textace byla ustanovením čl. 1 bodu 15 písm. c) směrnice 2018/843 ze dne 30. května 2018 (dále jen „Změnová Směrnice AML“) novelizována do současné podoby, je v rozsahu povinnosti členských států zajistit, aby informace o skutečných majitelích společností a jiných právnických osob zapsaných v rejstříku na jejich území (dále jen „ESM“) byly vždy k dispozici jakékoli osobě z široké veřejnosti, neplatné (dále jen „Rozhodnutí SDEU“).
Legislativní vývoj veřejnosti ESM v EU a v ČR
Před účinností Změnové Směrnice AML stanovil čl. 30 odst. 5 písm. c) AML Směrnice (dále jen „Dotčené ustanovení“), že vedle příslušných orgánů a finančních zpravodajských jednotek, jakož i povinných osob v rámci hloubkové kontroly klienta, mají členské státy zajistit: „(…) aby informace o skutečných majitelích byly vždy k dispozici kterékoli osobě nebo organizaci, která může prokázat oprávněný zájem“, přičemž právě pro osoby s oprávněným zájmem bylo v Dotčeném ustanovení dále stanoveno, že ty: „(…) musí mít přístup přinejmenším k informacím o jméně, měsíci a roku narození, státní příslušnosti a zemi bydliště skutečného majitele a o povaze a rozsahu skutečné držené účasti“. Z uvedené textace Dotčeného ustanovení vyplývá, že přístup veřejnosti k informacím obsaženým v ESM byl limitován způsobilostí žadatele o tyto informace prokázat právní zájem, z čehož lze uzavřít, že široká veřejnost k informacím obsaženým v ESM bez dalšího přístup neměla.
Členské státy pak měly dle ustanovení čl. 67 odst. 1 AML Směrnice povinnost uvést v platnost právní a správní předpisy, které jsou pro dosažení souladu s AML Směrnicí nezbytné, a to do dne 26. června 2017. Česká republika, byť s časovým prodlením, implementovala požadavky AML Směrnice, a tedy i Dotčeného ustanovení, mimo jiné zákonem č. 368/2016 Sb., kterým novelizovala zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen „Rejstříkový zákon“), který s účinností ode dne 1. ledna 2018 ESM zřídil. ESM byla dle ustanovení § 118c Rejstříkového zákona neveřejným rejstříkem, přičemž v souladu s AML Směrnicí měly subjekty taxativně uvedené v ustanovení § 118g odst. 3 zajištěn k údajům v ESM dálkový přístup. Oprávněný zájem pak Rejstříkový zákon v ustanovení § 118g odst. 2 ztotožnil se zájem v souvislosti s předcházením trestným činům podílnictví, podílnictví z nedbalosti, legalizace výnosů z trestné činnosti, legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti a jejich zdrojovým trestným činům a trestnému činu teroristického útoku, a tedy lze uzavřít, že takto zákonodárcem definovaný oprávněný zájem přístup široké veřejnosti k informacím uvedeným v ESM poměrně významně omezoval.
Následná novela Dotčeného ustanovení provedená čl. 1 bodem 15 písm. c) Změnové Směrnice AML nahradila původní znění Dotčeného ustanovení jeho současným zněním, které stanoví, že: „členské státy mají zajistit, aby informace o skutečných majitelích byly vždy k dispozici jakékoli osobě z široké veřejnosti“, čímž byl korektiv nezbytné způsobilosti žadatele o informace prokázat oprávněný zájem vypuštěn, a tedy se informace obsažené v ESM staly veřejnými bez dalšího. Nutno podotknout, že i tato novela ponechala členským státům možnost omezit široké veřejnosti přístup k informacím z ESM na informace o jméně, měsíci a roce narození, zemi bydliště, státní příslušnosti a o povaze a rozsahu účasti skutečného majitele. Změnová Směrnice AML rovněž zachovala možnost členských států podmínit poskytnutí informací z ESM on-line registrací žadatele a zaplacením poplatku, jakož i možnost za výjimečných okolností stanovených vnitrostátním právem, v případě vystavení skutečného majitele nepřiměřenému riziku, udělit individuální výjimku z přístupnosti údajů, a tedy údaje obsažené v ESM žadateli nezpřístupnit.
Členské státy pak měly dle čl. 4 odst. 1 Změnové Směrnice AML povinnost uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do dne 10. ledna 2020. Transpoziční povinnost Česká republika splnila i v tomto případě s určitým prodlením, a to přijetím zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZESM“), který nabyl účinnosti dne 1. června 2021 a který je účinný dodnes. ZESM v sobě nově integruje hmotněprávní a procesněprávní úpravu institutu skutečných majitelů, která byla do jeho přijetí nejednotně obsažena v její hmotněprávní části v zákoně č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, a v její procesněprávní části pak v Rejstříkovém zákoně.
Požadavek veřejnosti ESM je v rámci ZESM upraven v souladu s novelizací Dotčeného ustanovení, když v ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) bodu 1 a 2 ZESM stanoví, že: „Ministerstvo umožní komukoli na svých internetových stránkách získat z evidence skutečných majitelů částečný výpis platných údajů o skutečném majiteli právnické osoby v rozsahu jména, státu bydliště, roku a měsíce narození, státního občanství skutečného majitele“ a „údajů podle § 13 písm. b), c), f) a g)“, přičemž údaje uvedené pod těmito písmeny se týkají informací o povaze postavení skutečného majitele, o velikosti (ne)přímého podílu skutečného majitele a dnu, od, resp. do kterého je fyzická osoba skutečným majitelem.
Co se současné úpravy veřejnosti ESM týče, lze tedy uzavřít, že ZESM transponovalo Změnovou Směrnici AML v souladu s jejími požadavky, přičemž v souladu s ní využilo možnosti omezení rozsahu informací poskytovaných široké veřejnosti, což potvrzuje i důvodová zpráva k ZESM, která uvádí, že: „Šíře veřejných údajů v případě skutečných majitelů právnických osob vychází z minimálního požadavku čl. 30 odst. 4 AML směrnice. K režimu širší veřejnosti se nepřistupuje s ohledem na proporcionalitu ve vztahu k ochraně soukromí. Identifikační údaje o osobě skutečného majitele jsou tedy uveřejňovány jen z části.“
Důvody Rozhodnutí SDEU
Předběžné otázky předložené SDEU Obvodním soudem v Lucemburku, jež byly zdrojem Rozhodnutí SDEU, se týkaly zejména výkladu a platnosti Dotčeného ustanovení z hlediska Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), a to konkrétně jejího čl. 7, který zaručuje každému právo na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace, jakož i jejího čl. 8 odst. 1, který výslovně přiznává každému právo na ochranu osobních údajů, které se ho týkají.
SDEU v Rozhodnutí SDEU již v úvodu posouzení uvedl, že Dotčené ustanovení po jeho novelizaci představuje zásah do práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny a tento zásah je závažný, neboť nejen, že informace obsažené v ESM dostupné široké veřejnosti umožňují (v závislosti na konkrétní vnitrostátní úpravě) sestavení profilu o stavu majetku a o hospodářském odvětví, zemi a podnicích, v nichž skutečný majitel investoval své finanční prostředky, navíc jsou tyto informace veřejně dostupné i osobám, které se mohou i z důvodů nesouvisejících s cílem sledovaným Dotčeným článkem snažit získat informace zejména o faktické a finanční situaci skutečného majitele.
SDEU dále zdůraznil ustanovení čl. 52 odst. 1 Listiny pojednávající o možnosti omezení jí garantovaných práv, dle něhož „každé omezení výkonu práv a svobod v ní uznaných musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod“ a dále „při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení těchto práv a svobod zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého“, přičemž následně toto omezení práv zaručených v čl. 7 a 8 Listiny obsažené v novelizace Dotčeného článku podrobil zkoumání z hlediska toho, zda naplňuje dodržení zásady legality, respektuje podstatu omezovaných práv, zda je jeho cílem obecný zájem Evropské unie a především, zda je toto omezení vhodné, nezbytné a přiměřené.
Výsledkem posouzení tohoto omezení ze strany SDEU bylo zjištění, že toto omezení svou formou legislativního aktu Evropské unie představuje formálně bezvadný zdroj omezení zaručených práv, nenarušuje samotnou podstatu základních práv zakotvených v čl. 7 a 8 Listiny a cíl tohoto omezení v podobě předcházení praní špinavých peněz a financování terorismu, kterého má být dosaženo tím, že prostřednictvím zvýšené transparentnosti bude vytvořeno prostředí, které bude méně náchylné ke zneužití k těmto účelům, skutečně představuje cíl obecného zájmu Evropské unie. V tomto ohledu SDEU však upozornil, že zásadu transparentnosti jako takovou za cíl obecného zájmu považovat nelze.
Při zkoumání kritérií vhodnosti, nezbytnosti a přiměřenosti posuzovaného omezení práv zaručených v čl. 7 a 8 Listiny, pak došel SDEU k závěru, že sice posuzované omezení umožňuje dosáhnout výše uvedeného cíle, a tedy kritériu vhodnosti vyhovuje, nelze mít však za to, že je tento zásah omezen jen na to, co je nezbytně nutné, neboť jak SDEU vyvodil z posouzení dopadů přiloženého ke Změnové Směrnici AML, nezbytnost novelizace Dotčeného článku byla založena na praktických obtížích při aplikaci jeho původního znění z důvodu neexistence jednotné definice pojmu „oprávněný zájem“, jež jak je výše uvedeno, byl materiálním korektivem veřejné přístupnosti informací obsažených v ESM. V tomto ohledu SDEU v rámci posouzení nezbytnosti provedené novelizace Evropské komisi zejména vytknul, že namísto snahy o konstrukci jednotné definice pojmu „oprávněný zájem“ vyřešila Evropská komise existující aplikační problémy úplným odstraněním podmínky prokázání „oprávněného zájmu“. Dále k posuzované nezbytnosti uvedl, že subjekty, které mají spojitost s prevencí a bojem proti praní peněz a financování terorismu[1], mají na přístupu k informacím o skutečných majitelích oprávněný zájem, a tedy by účelu zamýšleného provedenou novelizací Dotčeného ustanovení mohlo být dosaženo i pokud by podmínka oprávněného zájmu pro přístup k informacím v ESM zůstala zachována, a tedy s mírnějšími zásahy do práv skutečných majitelů. V poslední části Rozhodnutí SDEU se SDEU vyjádřil rovněž k přiměřenosti posuzovaného zásahu, přičemž ani z tohoto hlediska nebyl dle SDEU posuzovaný zásah přípustný, neboť vzhledem k míře zásahu, který není kompenzován případnými výhodami či dostatečnými zárukami proti zneužití informací obsažených v ESM, nepředstavuje Dotčené ustanovení vyvážené poměření mezi sledovaným cílem obecného zájmu a základními právy zakotvenými v článcích 7 a 8 Listiny.
Možné praktické dopady
Ačkoliv je pravdou, že Rozhodnutí SDEU bezprostředně zasáhlo toliko do práva Evropské Unie, je třeba připomenout, že národní právní úpravy členských států v této oblasti z práva Evropské Unie, a tedy i ze Směrnice AML, vycházejí, a proto nelze vyloučit zprostředkovaný přesah Rozhodnutí SDEU i do legislativy členských států. Na tomto místě je třeba však rovněž podotknout, že na rozdíl od nařízení jsou směrnice pramenem práva, který vyžaduje ze strany členských států transpozici, přičemž mantinely transpozice jsou určeny především účely a cíli příslušné směrnice, a proto nelze nyní předvídat, zda bude v tomto ohledu novela ZESM nezbytná, anebo pouze přípustná, a tedy ani to, zda k ní v budoucnu český zákonodárce přistoupí.
V souvislosti s Rozhodnutím SDEU je však nezbytné zmínit, že některé členské státy Evropské Unie jako například Nizozemsko, Lucembursko či Rakousko již na Rozhodnutí SDEU reagovaly, když byť dočasně, avšak s okamžitou platností, přestaly poskytovat široké veřejnosti údaje obsažené v ESM.
Závěr
Jak vyplývá z výše uvedeného, vývoj v oblasti úpravy veřejnosti informací obsažených v ESM v Evropské Unii v posledních několika letech akcentoval spíše společenský, a tedy kolektivní zájem na transparentnosti informací v ESM obsažených, a to až do míry, v jaké se stala realizace tohoto společenského zájmu alespoň dle názoru SDEU neproporcionální vzhledem k individuálním zájmům jednotlivých fyzických osob, v tomto případě k jejich právu na ochranu soukromí a osobních údajů, což odpovídá vývoji i v některých jiných oblastech práva. Rozhodnutí SDEU však, zdá se, v této oblasti uvedený trend zvrátí, a tak nezbývá než doufat, že se podaří najít rozumnou rovnováhu mezi právy jednotlivce a zájmem společnosti.
Mgr. Bc. Filip Hainz,
advokátní koncipient
Weinhold Legal, s.r.o. advokátní kancelář
Florentinum
Na Florenci 15
110 00 Praha 1
Tel.: +420 225 385 333
Fax: +420 225 385 444
e-mail: wl@weinholdlegal.com
[1] V tzv. posouzení dopadů přiloženého ke Změnové Směrnici AML Evropská komise argumentovala především nezbytností přístupu k informacím obsaženým v ESM ze strany tisku a organizací občanské společnosti.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Bc. Filip Hainz (Weinhold Legal)
13.01.2023
Je podíl ve společnosti s ručením omezeným věcí?
Následující článek se zabývá povahou podílu ve společnosti s ručením omezeným nevtěleného do kmenového listu („podíl“) s cílem zjistit, zda může být podíl považován za věc v právním smyslu. Vymezení podílu jako předmětu práva je důležité například pro zjištění, zda na něj mohou být aplikována ustanovení OZ[1] o věcných právech.
Definici podílu jako předmětu práva (tedy předmětu právních vztahů) v zákoně nenalezneme. S rozšířením definice věci v OZ i na věci nehmotné se otevřely debaty tykající se povahy podílu jako předmětu práva. Dosavadní judikatura, která podíl definovala jako jinou majetkovou hodnotu, se již neaplikuje, protože pojem jiné majetkové hodnoty v rámci definice věci v právním smyslu OZ nepřevzal.
OZ pojímá a definuje věc v širokém slova smyslu. Věcí je „vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.“[2] Jedná se o souhrn negativního a pozitivního vymezení věci. Negativní vymezení rozumí věcí vše, co je rozdílné od osoby. Pozitivní vymezení určuje znak věci, a to službu potřebě lidí. Věc tedy musí být užitečná a musí být určitým způsobem ovladatelná, aby k takové potřebě mohla sloužit. OZ tak inspiračně navazuje na úpravu věci dle ABGB.[3]
V odborné literatuře se v souvislosti s pojetím podílu jako předmětu práva vyskytují dva názorové proudy. Za věc v právním smyslu považují podíl P. Čech a P. Šuk,[4] dle kterých je podíl nehmotnou věcí, neboť je odlišný od osoby, slouží potřebě lidí a nemá hmotnou podstatu. Shodného názoru je B. Havel,[5] dle kterého „z nového chápání věci v občanském zákoníku (§ 489 NObčZ) totiž jednoznačně plyne, že podíl je nehmotnou věcí (§ 496 odst. 2 NObčZ) v právním smyslu slova, nikoliv jinou majetkovou hodnotou.“ K tomuto závěru se přiklonil i Nejvyšší soud ČR, který vyslovil, že „podíl představuje účast společníka ve společnosti s ručením omezeným a práva a povinnosti z této účasti plynoucí (§ 31 z. o. k.). Jelikož slouží potřebě lidí a je rozdílný od osoby, je věcí v právním smyslu (§ 489 o. z.), a to věcí nehmotnou (§ 496 odst. 2 o. z.) a movitou (§ 498 o. z.).“[6] Podíl za věc nehmotnou označují také D. Fyrbach a V. Filip[7] nebo T. Dvořák.[8]
Vyskytují se však i názory opačné, byť poměrně zřídka. Dle A. Thöndela s M. Zuklínové[9] nelze podíl považovat za věc v právním smyslu, pouze mu lze povahu věci v některých případech přiznávat.
Argument užitečností
První argument pro pojetí podílu jako věci v právním smyslu vychází z pozitivního definičního znaku věci, kterým je zmíněná užitečnost. Důvodová zpráva OZ k § 489 uvádí, že „užitečností se nerozumí jen faktické přinášení užitku jednotlivým předmětem konkrétnímu vlastníkovi, ale objektivní způsobilost přinášet hospodářský užitek (čímž nevylučuje užitek estetická či jiný). Užitečné je, co je prospěšné pro život člověka, a tedy má i hodnotu (…) o tom, co je užitečné, a co tedy je vzhledem k tomu věci, rozhodují lidská vůle a poznání i schopnost člověka.“ Takto užitečnost vnímali i F. Rouček a J. Sedláček[10], kteří zastávali názor, že „se vyžaduje, aby šlo o něco, co slouží k užívání lidí. To znamená, že tu jest aspoň možnost, aby dotčený předmět sloužil k užívání lidí, tudíž musí býti dostupný lidskému panství,“ a dodávali, že „onen předmět musí býti s to sloužiti užívání hospodářskému, t. j. k takovému užívání, které směřuje k zachování člověka při životě. Obdobného názoru je i K. Eliáš, dle kterého je při pojetí věci ve smyslu ustanovení § 489 OZ za věc chápána jakákoli majetková́ hodnota způsobilá spoluvytvářet majetek osoby.[11]
- Eliáš v souvislosti s širokým pojetím věci v OZ podotýká, že „nehmotné věci sice existují ‚jen‘ právně (…), leč to nebrání, aby někomu patřily, aby s nimi vlastnicky nakládal.“[12] Jako příklad uvádí pohledávku, o které uvádí, že je jako majetkový objekt a věcí v právním smyslu součástí věřitelova jmění, tedy i objekt jeho vlastnictví. Podíl jistě nelze ztotožňovat s pohledávkou, protože pohledávka je právem věřitele na plnění, kdežto podíl představuje účast společníka na společnosti a obsahuje jak práva, tak povinnosti z toho plynoucí. Z povahy podílu lze však dle mého názoru usuzovat, že je majetkovým objektem.
Podíl má kvalitativní a kvantitativní stránku. Kvalitativní stránka podílu přitom představuje souhrn práv (včetně práv majetkových) a povinností společníka, které plynou z účasti na společnosti. Nejvýznamnějším majetkovým právem je pak právo na podíl na zisku. Kvantitativní stránka je pak určena dvěma složkami, a to výší podílu a jeho hodnotou. Z uvedeného lze dle mého názoru dospět k závěru, že podíl je majetkovým objektem. Zároveň je podíl součástí věřitelova jmění. To, zda je „něco“ objektem vlastnictví slouží dle D. Szostoka[13] jako vodítko při posouzení věcností či nevěcností určitého statku jako věci v právním smyslu.[14] Podíl tak má hospodářské využití, ba dokonce je nabýván za účelem hospodářského užitku či majetkového prospěchu osoby, které k němu náležité vlastnické právo.
Argument vydržením
Druhou argumentační linii lze hledat u úpravy vydržení. Dle § 979 OZ se ustanovení o věcných právech použijí na věci hmotné i nehmotné, na práva však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného. Vydržení je zároveň systematicky řazeno (společně s vlastnictvím a nabytím od neoprávněného) právě do věcných práv. Již před rekodifikací soukromého pravá se soudní praxe zabývala otázkou, zda lze vydržet vlastnické právo k podílu v obchodní korporaci (dříve obchodní podíl). Obchodní podíl byl považován za tzv. jinou majetkovou hodnotu, a nikoliv za věc nebo právo ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 SOZ. Předmětem držby mohly být dle § 129 odst. 2 SOZ[15] věci i práva, která připouštěla trvalý nebo opětovný výkon, nicméně s ohledem na povahu obchodního podílu jako předmětu práva na něj nemohla být ustanovení o vydržení přímo aplikovatelná.
K možnosti vydržení obchodního podílu se poprvé vyjádřil Nejvyšší soud ČR[16], který se zabýval povahou obchodního podílu a dle kterého „na obchodní podíl se musí hledět nikoli pouze jako na souhrn práv a povinností společníka ve vztahu ke společnosti, jak jej vymezil odvolací soud, ale také jako na majetkovou hodnotu, se kterou lze disponovat.“ Zároveň uvedl, že s podílem jsou spojena stejná práva a povinnosti společníka jako je tomu u akcií akciové společnosti, na které se vztahovalo ustanovení o věcech movitých, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.[17] Nejvyšší soud ČR dodal, že „akcii, jako cenný papír, lze vydržet podle ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. jako věc movitou,“ a uzavřel, že „za situace, kdy o možnosti vydržet akcii (jako věc movitou) nelze podle platné právní úpravy mít – přesto, že i akcie představuje souhrn práv a povinností akcionáře, tak jako obchodní podíl představuje souhrn práv a povinností společníka společnosti s ručením omezeným – žádné pochybnosti, by byl závěr, že obchodní podíl vydržet nelze, zcela nelogický.“ Soud tak na základě analogické aplikace zákona vyslovil, že lze vydržet obchodní podíl, přestože není věcí v právním smyslu.
Vydržení obchodního podílu bylo tedy dle SOZ možné za analogického užití úpravy vydržení věcí movitých. Nejvyšší soud ČR se k možnosti vydržená vyjádřil také v několika dalších rozhodnutích.[18]
Pokud vezmeme v úvahu skutečnost, že SOZ pojímal věc v úzkém smyslu a rozuměl jimi jen věci hmotné a ovladatelné přírodní síly[19], a přesto judikatura dospěla k závěru, že podíl lze vydržet jako věc movitou, jsou zcela jistě s rozšířením pojetí věci dle OZ závěry o vydržení podílu aplikovatelné. Zároveň, pokud lze podíl vydržet a věcmi jsou dle OZ i věci nehmotné, lze tím spíše argumentem a minori ad maius dojít k závěru, že odpadá potřeba analogického užití ustanovení o věcech a podíl je považován za věc v právním smyslu, a to věc nehmotnou.
Podíl jako nehmotná věc
Zbývá podíl definovat z hlediska toho, zda jde o věc movitou nebo nemovitou. S ohledem na taxativní výčet věcí nemovitých v § 498 odst. 1 OZ je podíl věcí movitou.
Závěr
Výše uvedené vede k závěru, že podíl je věcí nehmotnou movitou, neboť (i) OZ navazuje koncepčně na ABGB a rozšiřuje pojem věci i na věci nehmotné, (ii) je rozdílný od osoby a slouží potřebě lidí, tedy slouží osobám k nakládání s jejich účastí v obchodní korporaci a z ní vyplývajícími právy a povinnostmi; zároveň je majetkovým objektem a slouží k hospodářskému užívání, (iii) lze jej vydržet jako věc movitou.
Hana Treutlerová
Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.
Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1
Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz
[1] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („OZ“)
[2] § 489 OZ
[3] Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 (JGS Nr. 946/1811) („ABGB“)
[4] ČECH, Petr a ŠUK, Petr. Právo obchodních společností: v praxi a pro praxi (nejen soudní). Vydání I. Praha: Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2016, str. 234. Srov. též ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 73.
[5] HAVEL, Bohumil. § 31. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Zákon o obchodních korporacích. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 73. Srov. též POKORNÁ, J. § 212. In: ČÁP, Zdeněk a kol. Komentář k Zákonu o obchodních korporacích. Praha: Wolters Kluwer a.s., 2014.
[6] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016.
[7] FILIP, Václav, FYRBACH, David. Společnost s ručením omezeným. Praha: Wolters Kluwer, 2016. Právo prakticky, s. 78, 80.
[8] DVOŘÁK, Tomáš. Společnost s ručením omezeným. Praha: Wolters Kluwer, 2014. Vědecké monografie (Wolters Kluwer ČR), str. 108.
[9] DVOŘÁK, Jan, ŠVESTKA, Jiří, ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. Praha: Wolters Kluwer, 2013. s. 373, 374.
[10] ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír. § 285. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: CODEX Bohemia, s.r.o., 1935-1937. s. 7.
[11] ELIÁŠ, Karel. Pojetí věci v právním smyslu v návrhu občanského zákoníku (srovnávací studie). In: KNAPPOVÁ, Marta a kol. Pocta Martě Knappové k 80. narozeninám. Praha: ASPI, 2005. str. 63.
[12] ELIÁŠ, Karel. Objekt vlastnického práva a návrh občanského zákoníku (Také o abstrakci v juristickém myšlení). Právní rozhledy. 2011, č. 11, s. 410-412.
[13] SZOSTOK, David. Pohledávka jako věc v právním smyslu. Jurisprudence (Wolters Kluwer). Praha: ASPI, 2016. str. 39.
[14] D. Szostok je toho názoru, že „Pokud je určitý statek způsobilý být majetkem určitého subjektu – je statkem, který přináší svému vlastníku prospěch, ať už se jedná o živnostenské oprávnění či např. právo na výživné, ač doposud nezažalované, ale přesto způsobilé přinést subjektu třeba i v budoucnu majetkový prospěch – bude se jednat o věc v právním smyslu.“
[15] Zákon č.40/1964 Sb., občanský zákoník („SOZ“)
[16] Usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 29.8.2007, sp. zn. 29 Odo 1216/2005.
[17] Srov. § 1 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb․, o cenných papírech, ve znění účinném od 1. 1. 2001.
[18] Např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.12.2007, sp. zn. 29 Odo 346/2006, ve kterém Nejvyšší soud ČR konstatoval, že „odmítnutí možnosti vydržení obchodního podílu osobami, které byli v dobré víře, že se staly společníky, by znamenalo poskytnutí menší ochrany a menší míru právní jistoty než osobám, které jsou v dobré víře o tom, že jsou vlastníky akcií.“
[19] KINDL, Milan. § 118. Občanský zákoník č.40/1964 Sb. Komentář. Praha: Wolters Kluwer a.s., 2009
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Hana Treutlerová (Aegis Law)
24.05.2022
Podmínky a úskalí odvolání valné hromady společnosti s ručením omezeným.
Tento článek se zabývá problematikou odvolání již svolané, ale dosud neuskutečněné valné hromady společnosti s ručením omezeným. Na rozdíl od právní úpravy akciové společnosti podmínky takového odvolání valné hromady současná právní úprava výslovně nestanovuje. Z tohoto důvodu bychom chtěli upozornit na nedávné usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS“) ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2453/2021 (dále jen „Rozhodnutí“), kterým NS připustil analogickou aplikaci úpravy odvolání valné hromady akciové společnosti v poměrech společnosti s ručením omezeným.
Absenci této úpravy považuje NS za tzv. otevřenou neboli teleologickou mezeru v právu, kterou je třeba vyplnit pomocí analogie;[1] opačný závěr by dle NS znamenal porušení principu hodnotové bezrozpornosti právního řádu. S ohledem na patrně neúčelnou mezeru v právní úpravě lze s výkladem NS souhlasit. V následující části tohoto článku se proto budeme věnovat podmínkám a pravidlům odvolání valné hromady společnosti s ručením omezením ve světle závěrů NS vyslovených v Rozhodnutí.
Valná hromada je nejvyšším orgánem společnosti s ručením omezeným, do jehož působnosti spadají nejzásadnější otázky existence a fungování společnosti, jako je například rozhodování o změně společenské smlouvy, výše základního kapitálu či struktuře a obsazení statutárních a kontrolních orgánů společnosti.[2] S ohledem na klíčový význam a rozsah oprávnění valné hromady je výkon její působnosti svěřen pouze takovému shromáždění společníků dané společnosti, jehož svolání, zahájení i způsob vedení odpovídá úpravě zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „ZOK“).[3]
Za základ právní úpravy odvolání či odložení svolané, byť dosud neuskutečněné valné hromady společnosti s ručením omezeným, lze v souladu se závěry Rozhodnutí považovat § 410 odst. 1 ZOK, dle kterého musí být odvolání či odložení valné hromady oznámeno společníkům způsobem stanoveným zákonem a společenskou smlouvou pro svolání valné hromady dané společnosti. Takto mají společníci jistotu, že pro odvolání či změnu data konání valné hromady budou platit stejná procedurální pravidla jako pro její svolání. Propojení úpravy svolání a odvolání valné hromady NS akcentoval přímo v odůvodnění Rozhodnutí, když uvedl, že možnost odvolání valné hromady akciové společnosti je součástí právní úpravy svolání valné hromady.[4]
Z časového hlediska je třeba valnou hromadu odvolat alespoň jeden týden před původně oznámeným datem jejího konání, jinak má společnost povinnost uhradit účelně vynaložené náklady společníků, kteří se na valnou hromadu dostavili dle původní pozvánky.[5]
Samotný úkon odvolání či odložení valné hromady může v intencích zákonné úpravy provést zásadně její svolavatel, kterým mohou být za různých okolností následující osoby:
- jednatel společnosti;[6]
- osoba, které zákon přiznává působnost statutárního orgánu (např. likvidátor společnosti[7] či soudem jmenovaný opatrovník společnosti[8]);
- kterýkoliv společník, nemá-li společnost jednatele, nebo tento dlouhodobě neplní své povinnosti;
- dozorčí rada, je-li zřízena a vyžadují-li to zájmy společnosti;[9]
- kvalifikovaný společník či společníci, jejichž vklady dosahují alespoň 10 % základního kapitálu nebo 10 % podílu na hlasovacích právech (dále jen „kvalifikovaný společník“), není-li valná hromada svolána jednatelem do jednoho měsíce po učinění žádosti kvalifikovaného společníka, nebo se nekoná v přiměřené lhůtě.[10]
Na poslední ze zmíněných subjektů výslovně pamatuje § 410 odst. 2 ZOK, dle kterého lze valnou hromadu svolanou z podnětu kvalifikovaných společníků odvolat či odložit výhradně s jejich jednomyslným souhlasem.
Ačkoliv se výše uvedený výčet osob oprávněných ke svolání valné hromady může zdát rozsáhlý, v běžných poměrech tento úkon provádí především jednatel společnosti. V tomto případě je však na místě upozornit, že rozhodnutí o svolání valné hromady musí jednatel v souladu s § 159 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), učinit zásadně osobně, tj. nemůže výkon tohoto oprávnění přenést na třetí osobu, vyjma zmocnění jiného jednatele společnosti pro hlasování o svolání valné hromady na zasedání kolektivního statutárního orgánu společnosti. Jednatel tedy nemůže pověřit výkonem této činnosti jinou osobu, a to ani generálním zmocněním k zastupování společnosti ve všech jednáních,[11] ani individuálním zmocněním k vydání konkrétního rozhodnutí. Naopak je na místě připomenout, že k realizaci vlastního rozhodnutí o svolání valné hromady (např. k rozeslání pozvánek, organizaci zasedání apod.) jednatel třetí osobu již zmocnit může.[12]
Výše uvedená pravidla svolání valné hromady vychází z Rozhodnutí a jsou plně použitelná i pro její odvolání. NS však dále upozornil na několik úskalí při odvolání valné hromady, která zohledňují otázku možného střetu zájmů orgánů společnosti. Dle NS lze totiž připustit, že valnou hromadu odvolá osoba od svolavatele odlišná, které svědčí oprávnění valnou hromadu svolat, avšak pouze za předpokladu, že tato osoba není ve střetu zájmů ve vztahu ke svolavateli či společnosti samotné. V této souvislosti NS popisuje čtyři situace, kdy je odvolání valné hromady osobou odlišnou od svolavatele nepřípustné:
- odvolání valné hromady svolané z podnětu kvalifikovaného společníka/kvalifikovaných společníků, pokud by se tak mělo stát bez jeho/jejich souhlasu;
- odvolání valné hromady jednatelem bez předchozího souhlasu dozorčí rady v případě, kdy byla valná hromada svolána dozorčí radou z důvodu ochrany zájmů společnosti;
- odvolání valné hromady jednatelem bez předchozího souhlasu společníka, který valnou hromadu svolal z důvodu, že jednatel dlouhodobě neplní svoje povinnosti;
- odvolání valné hromady jednatelem, o jehož odvolání pro porušení povinností při výkonu funkce má být na valné hromadě rozhodováno.
NS v rámci Rozhodnutí projednával právě případ uvedený pod bodem (iv) výše a dospěl k závěru, že odvolání valné hromady ze strany jednatele společnosti, o jehož odvolání z funkce mělo být rozhodováno, bylo učiněno neoprávněně.
Je-li valná hromada odvolána neoprávněnou osobou, je takový úkon zdánlivý a valná hromada může řádně proběhnout. To však s sebou může přinášet riziko pro společníky, kteří se valné hromady nezúčastní v mylné domněnce, že její odvolání bylo učiněno platně; pro tento případ NS na ochranu společníků dovodil možnost domáhat se vyslovení neplatnosti přijatých usnesení.[13]
Pokud je valná hromada odvolána v souladu se zákonnými podmínkami, je její konání vyloučeno a hledí se, jako by nikdy svolána nebyla. Jakákoliv rozhodnutí přijatá na tomto „shromáždění společníků“ nemají žádné právní účinky, a to bez nutnosti vyslovení jejich neplatnosti v soudním řízení, neboť vůbec nemají povahu rozhodnutí valné hromady.[14]
Závěrem je však nutno připomenout, že společníci mohou dle § 184 odst. 3 ZOK jednomyslně ad hoc prohlásit, že se vzdávají práva na včasné a řádné svolání valné hromady. V takovém případě se pak valná hromada může v řádném režimu uskutečnit, a to i přes její předchozí odvolání. [15]
S ohledem na podstatné posílení právní jistoty orgánů společností s ručením omezeným považujeme Rozhodnutí NS za přínosné. Kromě procedurální stránky odvolání (a odložení) valné hromady společnosti s ručením omezeným postavil NS taktéž najisto, jaké právní následky jsou spojeny s neoprávněným odvoláním valné hromady či přijetím rozhodnutí na řádně odvolané valné hromadě (v obou případech s bude jednat o zdánlivý úkon). Přesto zůstává otázkou, zda by zákonodárce neměl přistoupil k výslovnému zákonnému zakotvení právní úpravy odvolání a odložení valné hromady i pro společnost s ručením omezeným.
Mgr. Michaela Hlavatá,
advokátní koncipientka
Marek Lukáš,
právní asistent
Trojan, Doleček a partneři, advokátní kancelář s.r.o.
Na strži 2102/61a
140 00 Praha 4
Tel.: +420 270 005 533
Fax: +420 270 005 537
e-mail: info@tdpa.cz
[1] srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3225/2016 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012.
[2] srov. § 190 odst. 2 ZOK.
[3] srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 211/2009 (ačkoliv se jedná o rozhodnutí za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, učiněné závěry NS jsou použitelné i v dnešních poměrech).
[4] srov. bod 26 usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2453/2021.
[5] srov. § 410 odst. 1 per analogiam.
[6] srov. § 181 odst. 1 ZOK.
[7] srov. § 193 OZ.
[8] srov. § 487 odst. 1 OZ.
[9] srov. § 183 ZOK.
[10] srov. § 187 odst. 1 a 2 ZOK.
[11] srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1061/2004.
[12] srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, sp. zn. 7 Cmo 498/2016.
[13] srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1265/2014.
[14] srov. bod 33 usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2453/2021, shodně též ŠUK, Petr. § 410 [Odvolání nebo odložení valné hromady]. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, HAVEL, Bohumil, CILEČEK, Filip, KUHN, Petr, ŠUK, Petr. Zákon o obchodních korporacích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 826–827.
[15] srov. ŠTENGLOVÁ, Ivana, HAVEL, Bohumil, CILEČEK, Filip, KUHN, Petr, ŠUK, Petr. § 184 [Pozvánka na valnou hromadu a lhůta pro její svolání]. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, HAVEL, Bohumil, CILEČEK, Filip, KUHN, Petr, ŠUK, Petr. Zákon o obchodních korporacích. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 394.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Michaela Hlavatá, Marek Lukáš (Trojan, Doleček a partneři)
19.07.2022
Jste připraveni na krach svého obchodního partnera? Aneb základní orientace v otázkách insolvence za deset minut. 1. část
Uzavřeli jste s obchodním partnerem smlouvu, dodali zboží, vystavili fakturu? Obchodní partner se ale zdráhá zaplatit a až po čase přiznává: zaplatit nemůžeme, nemáme z čeho. Jdeme do insolvence. Postavte se do fronty a nastavte ruku… Co teď? Začíná insolvenční řízení.
Insolvenční řízení funguje jako jakási hromadná exekuce – jednak by bylo neefektivní, aby byl majetek dlužníka rozdroben mezi množství exekutorů, ale také je zde především snaha zabránit davu věřitelů uspořádat divoký hon na majetek dlužníka ve stylu „kdo dřív přijde, ten dřív bere“. Ne nadarmo se o insolvenci mluví také jako o „ochraně před věřiteli“.
V našem prvním článku zaměřeném na insolvence se podíváme na základní pojmy a instituty, s nimiž se můžeme v rámci insolvence, resp. insolvenčního řízení setkat.[1]
Insolvenční správce
V insolvenci se řešení (všech) dluhů dlužníka spojí do jednoho řízení a ustanoví se jeden insolvenční správce. Správce je tu především od toho, aby zorganizoval spravedlivý a spořádaný průběh insolvenčního řízení a aby dohlédl, že každý dostane, co mu patří. Správce má být na straně všech a vlastně nikoho – chrání zájmy jak věřitelů, tak dlužníka. Mezi jeho úkoly patří řízení organizovat, dohlédnout na dlužníka, (a v případě konkursu) spravovat jeho majetek, zpeněžit jej, odhalovat a zabraňovat vyvádění majetku a zároveň také přezkoumávat pohledávky věřitelů, aby se žádný nepřihlásil o víc, než mu náleží.
Zjednodušeně shrnuto do jedné věty – v případě konkursu přijde insolvenční správce, vše sepíše, dle možností rozprodá, a co z toho vzejde, to rozdělí mezi věřitele. Ačkoli to zní jednoduše, nebuďte překvapeni, že z průměrného insolvenčního řízení uvidíte peníze zpravidla až za několik let.
Nezapomeňte se přihlásit
Na začátku každého insolvenčního řízení je insolvenční návrh. Ten na dlužníka může podat buď jeho věřitel, nebo jej na sebe dlužník může (resp. ze zákona musí) podat sám. Jakmile návrh dojde soudu, zahajuje se insolvenční řízení. Chcete-li jako věřitel ze svých peněz vidět alespoň něco zpátky, je potřeba svou pohledávku přihlásit přihláškou. Do insolvenčního řízení se totiž až na výjimky nedostanete automaticky. Soud k přihlašování pohledávek stanoví lhůtu, kterou není radno zmeškat – opozdilí věřitelé svůj nárok ztrácejí.
Samotným přihlášením pohledávky však ještě není vyhráno – správce může dojít k závěru, že jste neoprávněně přihlásili příliš velkou částku nebo pohledávku jako celek neuzná vůbec. V takovém případě je nutno ve stanovené lhůtě podat na správce žalobu a zahájit tzv. incidenční spor, v jehož průběhu soud určí, zda je pohledávka po právu a v jaké výši. Právě kvůli těmto incidenčním sporům se insolvenční řízení často protahují na dlouhé roky; dokud se nezjistí, kolik komu přesně patří, nelze většinu výtěžku rozdělovat.
Stejně tak může správce žalovat věřitele – někteří věřitelé se totiž na své insolventní partnery pokouší různými způsoby tlačit, aby například už před nebo i po zahájení insolvenčního řízení uhradili dluh přednostně jim. Tím si však zpravidla příliš nepomohou – správce takové transakce z účetnictví dlužníka snadno odhalí a příslušný úkon (platbu, smlouvu či jiné právní i faktické jednání) může správce u soudu napadnout jako tzv. zvýhodňující. Pokud soud žalobě správce vyhoví, věřitel pak musí celou neoprávněně získanou částku vrátit (nemluvě o možných trestněprávních důsledcích).
Konkurs nebo reorganizace
Soud v případě právnické osoby rozhodne, zda se úpadek bude řešit konkursem nebo reorganizací. Konkurs zjednodušeně řečeno znamená, že se majetek společnosti (dlužníka) rozprodá a výtěžek rozdělí mezi věřitele, načež se společnost zruší. Reorganizace pak vyžaduje reorganizační plán, na jehož základě bude společnost pod dohledem správce a soudu dále fungovat a pokusí se o restart podnikání.
Výhodou konkursu je zpravidla jeho větší rychlost a (pokud dlužník disponuje alespoň nějakým majetkem) pravděpodobnost uspokojení alespoň části pohledávek věřitelů. V případě reorganizace zase dlužníci nabízejí věřitelům větší míru uspokojení než v konkursu a v případě úspěšné reorganizace i možné pokračování obchodního partnerství. Reorganizace je ovšem běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem a rizikem, že se nepovede a dluhy společnosti (dlužníka) se o to více prohloubí. Tudíž na věřitele ve finále může zbýt ještě méně, než kdyby se vše od počátku řešilo konkursem.
Majetková podstata a majetek, který není dlužníka
Insolvenční správce majetek dlužníka pojme do tzv. majetkové podstaty, která se v případě konkursu zpeněží, a výsledek se následně rozděluje mezi věřitele. V případě reorganizace se s ní stane cokoliv, co se určí v reorganizačním plánu schvalovaném věřiteli – zpeněží se částečně, celá se ponechá, restrukturalizuje se, najde se strategický investor, který do ní přinese investici…
Jakmile je v konkursu celá majetková podstata zpeněžena a jsou dořešeny všechny incidenční spory, připraví správce konečnou zprávu – pokud ji soud schválí, vyhotoví se rozvrh a peníze se mohou konečně rozdělit věřitelům.
Při reorganizaci záleží na podmínkách schválených v reorganizačním plánu. Oproti konkursu může ale dlužník v reorganizaci zpravidla s majetkovou podstatou nakládat o poznání volněji. Dlužník tak své podnikání může provozovat i nadále a snaží se o uspokojení věřitelů a provedení ozdravných opatření, která si v reorganizačním plánu určil. Jakmile jsou vytyčené cíle splněny, soud vezme splnění plánu na vědomí a reorganizace skončí.
Stává se však, že se do majetkové podstaty pojme i cizí předmět – například věřitelem nebo jinou osobou vlastněné zboží, které dlužníkovi třeba jen pronajala nebo jej u dlužníka uskladnila. V takovém případě je věc potřeba řešit se správcem a doložit mu, že věc nepatřila dlužníku, ale jiné osobě a domoci se tak toho, aby správce věc z majetkové podstaty vyškrtnul. (Pozn.: Opravdu si zboží neodvážejte jen tak bez vědomí správce, ledaže pak raději o svém nároku chcete přesvědčovat v lepším případě soud, v horším i policii.) Správce si však může stát za tím, že věc patří dlužníkovi. Poté nezbývá, než se vyškrtnutí z majetkové podstaty na správci domáhat tzv. vylučovací žalobou u soudu, jinak by mohl být předmět prodán jako dlužníkův.
Pokud svěřujete obchodnímu partnerovi jakékoliv své předměty, např. stroje, nástroje, zboží, materiál atp., je vhodné vše dokumentovat – předměty například onálepkovat nebo jinak označit, vyhotovit předávací protokoly, specifikovat tyto předměty jednoznačně ve smlouvě. Buďte připraveni na situaci, že své vlastnictví budete muset přesvědčivě prokázat.
Právo přeje bdělým
Insolvenční řízení se vyplatí průběžně hlídat a aktivně se do něj zapojovat, obzvlášť pokud máte za dlužníkem vysokou pohledávku. Všechny podstatné dokumenty se zveřejňují na webu insolvenčního rejstříku[2]. Pamatujte, že ne všechny podstatné dokumenty se Vám budou osobně doručovat. Jako věřitel se můžete dále angažovat při schůzi věřitelů nebo ve věřitelském výboru a pohlídat si tak doslova osobně, aby se řízení pokud možno nevyvíjelo zcela nežádoucím směrem. Nebojte se spolupracovat i se správcem – nemusí být nutně Vaším nepřítelem, naopak. Většina z nich nebude váhat Vás řízením provést a poradit nezbytné kroky.
Na závěr trocha upřímnosti – i když budete aktivní a dbát všech doporučení, nemějte ohledně uspokojení pohledávek velká očekávání. Pokud nemáte své pohledávky zajištěny a jste tedy tzv. nezajištěný věřitel, celý dluh prakticky nikdy z dlužníka zpět nedostanete. Průměrné uspokojení v konkursu se pohybuje okolo 4 % a v reorganizaci kolem 10 %. A jak bylo zmíněno výše, počkáte si.
Je zřejmé, že svět insolvencí je velmi komplexní a v jednom článku je prostor jen pro omezené a mnohdy zjednodušené informace. Pokud Vás zajímá, jak se proti insolvenci alespoň trochu pojistit a zlepšit své postavení, přečtěte si i druhou část našeho článku, který také vyjde na epravo.cz.
Tomáš Jelínek,
senior advokát
Vladislav Štol,
paralegal
Eversheds Sutherland, advokátní kancelář, s.r.o.
Oasis Florenc
Pobřežní 394/12
186 00 Praha 8
Tel.: +420 255 706 500
Fax: +420 255 706 550
e-mail: praha@eversheds-sutherland.cz
[1] Tento článek nemá ambice vysvětlit celou problematiku insolvencí dopodrobna, ale poskytnout do ní základní vhled.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Tomáš Jelínek, Vladislav Štol (Eversheds Sutherland)
12.12.2022