EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

13. 3. 2023

Zpoplatnění neoprávněné reklamace.

K výkladu pojmu „prodej“ podle zákona o prodejní době v maloobchodě.

Nárok na smluvní pokutu a jeho přetrvání (resp. vznik) při odstoupení od smlouvy.

Označení původu a zeměpisná označení – zásadní novinky.

Odpovědnost za vady jednotky.

Pravidla pro označování a propagaci doplňků stravy aneb jak se vyhnout vysokým pokutám nebo blokaci e-shopu.

Přímá odpovědnost jednatele (společníka) SRO za škodu způsobenou třetí osobě.

Zpoplatnění neoprávněné reklamace.

V často citovaném rozhodnutí z roku 2006 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ustanovení reklamačního řádu, které ukládá spotřebiteli nahradit náklady vzniklé podnikateli v souvislosti s neoprávněnou reklamací, nepřípustně omezuje práva spotřebitele a nevyvolává žádné právní účinky.[1] Již tehdy někteří autoři poukazovali na to, že ani svět prodeje zboží spotřebiteli není černobílý a z právní úpravy se nepodává, že by si nemohli prodávající podnikatel a kupující spotřebitel sjednat podmínky, za nichž bude spotřebitel povinen nahradit náklady neoprávněné reklamace (neoprávněného uplatnění práv z vadného plnění).[2]

Těmto autorům dává za pravdu nejen recentní rozhodovací praxe českého Nejvyššího soudu, ale také rozhodnutí soudů zahraničních, které posuzovaly přípustnost poplatku za neoprávněnou reklamaci na prakticky shodném právním základě.

Ze zákona se nepodává výslovná povinnost hradit náklady neoprávněné reklamace…

Při uplatnění práv z vadného plnění vystupuje kupující jako osoba oprávněná a prodávající jako osoba povinná. Prodávající vynakládá náklady na zjištění důvodnosti reklamace ve vlastním zájmu a na vlastní riziko, aby zjistil, zda mu vznikly povinnosti z vadného plnění. Náklady spojené s posouzením důvodnosti uplatnění práva z vadného plnění proto nese prodávající.

V souladu s tímto východiskem přiznává zákon kupujícímu, kterému náleží práva z vadného plnění, právo na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s oprávněnou reklamací (§ 1924 o. z.). V zákonu bychom naopak marně hledali zrcadlové pravidlo, jež by zakládalo právo prodávajícího na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s reklamací neoprávněnou. Vynaloží-li proto kupující před zahájením soudního řízení náklad na vypracování znaleckého posudku, aby doložil vadnost předmětu koupě, kterou prodávající rozporuje, a uplatní-li úspěšně práva z vadného plnění, má kupující vůči prodávajícímu právo na náhradu takto vynaložených nákladů. Vynaloží-li naopak prodávající před zahájením soudního řízení náklad na vypracování znaleckého posudku, aby kupujícímu doložil bezvadnost předmětu koupě, nemá zásadně prodávající právo jeho náhradu, třebaže se ukáže, že kupující uplatnil práva z vadného plnění neoprávněně.

… avšak také spotřebitel musí jednat poctivě

Povinnost kupujícího spotřebitele nahradit náklady spojené s neoprávněným uplatněním práva z vadného plnění proto vzniká až za splnění dodatečných podmínek.

V právní teorii se dlouhodobě prosazuje povinnost smluvní loajality. Ta přikazuje, aby strany při plnění povinností i výkonu práv postupovaly tak, aby byl zachován smysl a účel smluvního vztahu a byly šetřeny oprávněné zájmy stran. Existenci smluvní loajality v obecných závazkových vztazích uznal také Nejvyšší soud v rozsudku z 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018. [3] Skutkovým terénem mu byl spor mezi smluvními stranami, které uzavřely dohodu o narovnání, v níž sjednaly zánik veškerých dluhů první ze stran. Přesto druhá strana později vyzvala stranu první k zaplacení peněžité částky a pohrozila jí žalobou pro případ včasného nezaplacení. První strana proto vyhledala právní pomoc advokáta. Ten jí a v jejím zastoupení straně druhé vysvětlil, že výzva k zaplacení není po právu. Druhá strana argumentaci uznala a od soudního vymáhání upustila. První strana zaplatila advokátu odměnu ve výši přes 80 tis. Kč. K její náhradě vyzvala stranu druhou. Když tak druhá strana odmítla učinit, domáhala se první strana zaplacení uvedené částky soudně.

Ještě odvolací soud žalobu zamítl s odůvodněním, že druhá strana neporušila žádnou smluvní ani zákonnou povinnost. Tomuto závěru Nejvyšší soud nepřisvědčil. Vysvětlil, že smluvní povinností, jejíž porušení zakládá smluvnímu partneru právo na náhradu škody, je také „povinnost upustit od jednání, které by svým účelem mařilo nebo mohlo ohrozit účel smlouvy či poškodit práva vyplývající ze smlouvy, přičemž takovým jednáním je i bezdůvodné vymáhání nároku.“

Shodné východisko se prosadí také při uplatnění práv z vadného plnění. Také kupující spotřebitel nemůže bezdůvodně uplatnit práva z vadného plnění.

Zda je spotřebitel v konkrétním případě povinen nahradit náklady, které prodávající podnikatel vynaložil v souvislosti s neoprávněnou reklamací, závisí na posouzení, zda spotřebitel uplatnil právo „bezdůvodně“. Za bezdůvodné lze uplatnění práva z vadného plnění považovat především tehdy, pokud spotřebitel ví nebo by vědět měl, že podnikatel za reklamovaný nedostatek věci neodpovídá, ale že příčina takového nedostatku pochází ze spotřebitelovy sféry vlivu.[4] Spotřebitel si musí být vědom, že neoprávněná reklamace může podnikateli způsobit nemalé náklady. Povinnost smluvní ohleduplnosti proto spotřebiteli přikazuje, aby v rámci svých (třebaže omezených, laických) možností posoudil, zda nedostatek věci nepochází z jeho sféry vlivu, a proto za ni podnikatel neodpovídá. Pokud ani po takovém zvážení si nebude spotřebitel jist, zda nedostatek věci představuje vadu, za kterou podnikatel odpovídá, může práva z vadného plnění uplatnit. Tehdy nebude spotřebitel povinen nahradit podnikateli náklady vynaložené v souvislosti s uplatněním práv z vadného plnění, třebaže se později ukáže, že reklamoval vadu neoprávněně.

Ačkoli proto uplatnění práva z vadného plnění podléhá korektivu smluvní loajality, budou případy, ve kterých bude spotřebitel povinen nahradit náklady způsobené neoprávněnou reklamací, relativně výjimečné. Typově se jedná především o situace, kdy spotřebitel uplatní práva z vadného plnění, ačkoli si je nebo musí být vědom, že příčinou nedostatku věci je její nesprávné používání.

Smluvní ujednání o paušální náhradě nákladů neoprávněné reklamace

Přestože za uvedených podmínek vzniká podnikateli právo na náhradu nákladů spojených s neoprávněnou reklamací ze zákona, mají podnikatelé začasté zájem sjednat se spotřebitelem předpoklady práva na náhradu takových nákladů a jejich výši výslovně.

Zákon paušálně nezakazuje ujednání zakládající podnikateli právo na náhradu nákladů spojených s neoprávněnou reklamací. Takové ujednání proto podléhá „pouze“ testu poctivosti dle § 1813 o. z. a obecnému příkazu, aby ujednání spotřebitelské kupní smlouvy neodrazovalo poctivého spotřebitele od uplatnění práv z vadného plnění. Při naplnění obou požadavků hraje především roli, za jakých podmínek a v jaké výši vzniká podnikateli právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s neoprávněnou reklamací. Přípustným ujednáním je především takové, (i) jež podmiňuje vznik práva podnikatele na náhradu paušální částky vědomím spotřebitele, že neoprávněně uplatnil práva z vadného plnění, a (ii) dle něhož výše spotřebitelem nahrazovaných nákladů rámcově koresponduje s výší nákladů, které podnikateli v souvislosti s neoprávněným uplatněním práva z vadného plnění skutečně vznikají.

Jako inspirační zdroj mohou sloužit dvě nedávná rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora, který posuzoval přípustnost ujednání o zpoplatnění neoprávněné reklamace v právních poměrech obdobných poměrům českým. V prvním z nich z 2. 11. 2020, sp. zn. 3 Ob 111/20z, považoval rakouský soud za přípustné ujednání, dle něhož je spotřebitel povinen nahradit paušální náklady reklamace ve výši 33 EUR, vyjde-li najevo, že „reklamovaná vada byla způsobena nesprávným a zaviněným používáním předmětu koupě spotřebitelem.“ Soud přitom přihlédl také k tomu, že předmětem koupě byl mobilní telefon a že výše spotřebitelem nahrazovaných nákladů byla v porovnání s jeho obvyklou cenou nízká. Paušální poplatek proto nebyl dle soudu s to poctivého spotřebitele odradit od uplatnění práv z vadného plnění. V jiném rozhodnutí z 28. 1. 2021, sp. zn. 8 Ob99/20x, naopak rakouský Nejvyšší soudní dvůr shledal nepřípustným ujednání, dle něhož spotřebitel musel nahradit náklady podnikatele související s uplatněním práva z vadného plnění, „vyjde-li najevo, že spotřebiteli nenáleží práva z vadného plnění.“ Důvodem pro takový závěr soudu byla především okolnost, že dle posuzovaného ujednání byl spotřebitel povinen nahradit podnikateli náklady související s uplatněním práva z vadného plnění také v situaci, kdy byl spotřebitel důvodně přesvědčen, že co do vytknutého nedostatku věci mu náleží práva z vadného plnění.

Shrnutí

Nesprávný je paušální závěr, dle něhož prodávajícímu podnikateli nenáleží za žádných podmínek právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s neoprávněnou reklamací spotřebitele. Uplatní-li kupující spotřebitel práva z vadného plnění, ačkoli ví nebo by vědět měl, že příčina nedostatku věci pochází z jeho sféry vlivu a práva z vadného plnění mu nenáleží, je povinen podnikateli nahradit náklady spojené s takovou neoprávněnou reklamací. Podnikatel a spotřebitel si mohou rovněž sjednat, za jakých podmínek a v jaké výši vzniká podnikateli právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s neoprávněnou reklamací. Přípustné je takto především ujednání, (i) jež podmiňuje vznik práva podnikatele na náhradu paušální částky vědomím spotřebitele, že neoprávněně uplatnil práva z vadného plnění, a (ii) dle něhož výše spotřebitelem nahrazovaných nákladů rámcově koresponduje s výší nákladů, které podnikateli v souvislosti s neoprávněným uplatněním práva z vadného plnění skutečně vznikají.

Mgr. Jan Flídr, Ph.D.

GLATZOVA & Co., s.r.o.

Betlémský palác
Husova 5
110 00 Praha 1

Tel.: +420 224 401 440
e-mail: office@glatzova.com

[1] Rozsudek Nejvyššího správního soudu z 22. 3. 2006, č. j. 3 As 60/2005-73.

[2] Srov. především Bezouška, P. Neoprávněná reklamace. Právní rádce. 2006, č. 12, str. 15 a násl.

[3] K tomuto rozhodnutí a povinnosti smluvní loajality viz ČECH, P. Smluvní loajalita, rozsah smluvní odpovědnosti za škodu a příčinná souvislost; přechodná ustanovení k novému deliktnímu právu. Soudní rozhledy. 2018, č. 10, str. 325.

[4] Obdobně Bezouška, P., op. cit. sub 2. V poměrech podnikatelského vztahu srov. rozsudek německého Spolkového soudního dvora z 23. 1. 2008, sp. zn. VIII ZR 246/06 (publikován in Soudní rozhledy. 2009, č. 6, str. 243).

Mgr. Jan Flídr, Ph.D. (GLATZOVA & Co.)

28.02.2023

K výkladu pojmu „prodej“ podle zákona o prodejní době v maloobchodě.

Nejvyšší správní soud (NSS) v nedávné době opět posuzoval výklad pojmu prodej podle zákona č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě, v platném znění (dále jen „zákon o prodejní době v maloobchodě“ nebo „Zákon“). Tentokrát posuzoval skutkovou situaci, kdy si zákazník zboží objedná prostřednictvím e-shopu přímo na provozovně, kde si bezprostředně i zboží vyzvedne a zaplatí.

Podle zákona o prodejní době v maloobchodě platí (dle § 1 Zákona), že v maloobchodě je zakázán prodej o vymezených státních a ostatních svátcích (např. o Velikonočním pondělí či o 1. a 2. svátku vánočním). V maloobchodě je pak dále zakázán prodej na Štědrý den od 12.00 do 24.00 hodin. Tato omezení prodejní doby se nepoužijí na provozování prodejen, jejichž prodejní plocha nepřesahuje 200 m². Zákon však neobsahuje žádné ustanovení, které by definovalo jednotlivé užívané pojmy, stejně tak je i poměrně strohá důvodová zpráva k zákonu o prodejní době.

Nejvyšší správní soud se tak v nedávné době několikrát zabýval výkladem jednotlivých pojmů, které se v Zákoně nacházejí, a to v souvislosti s přestupky, o kterých rozhodovala Česká obchodní inspekce (ČOI). Tato rozhodnutí ČOI totiž někteří podnikatelé považovali za nezákonná. Z našeho pohledu zásadním rozhodnutím je pak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2022, č.j. 7 As 229/2020-32, ve kterém byla posuzována výše popsaná skutková situace (věc Alza.cz, a. s. proti České obchodní inspekci). Česká obchodní inspekce zde zastávala postoj, že je v souladu se Zákonem, aby o vybraných svátcích ve vymezených případech ustala veškerá prodejní činnost. To bylo také důvodem, proč byla společnost Alza.cz, a. s. (dále jen „Alza“) uznána vinou ze spáchání přestupku (dle ČOI uskutečňovala maloobchodní prodej výrobků spočívající v uzavírání kupních smluv a plnění uzavřených smluv odevzdáním předmětu koupě). Alza však uváděla, že pojmy prodej ani prodejní plocha nad 200 m² nejsou Zákonem definovány, přičemž prodej se podle ní skládá z mnoha fází, a aby mohlo dojít k prodeji v kamenné prodejně, musí se odehrát všechny tyto fáze právě tam (nikoliv prostřednictvím internetu).

Podle Nejvyššího správního soudu je pro posouzení výkladu pojmu prodej rozhodný výklad prezentovaný v jeho rozsudku ze dne 12. 7. 2021, č. j. 4 As 349/2020 – 63, kdy při zjišťování významu tohoto pojmu lze vycházet ze soukromoprávních předpisů, které s pojmem prodej, resp. koupě pracují. Nejvyšší správní soud tak zastává názor, že „uzavření kupní smlouvy představuje pouze jednu z fází prodeje, a proto je zákaz prodeje stanovený zákonem o prodejní době nezbytné uplatnit pouze tam, kde se všechny fáze prodeje[1] uskuteční v kamenné prodejně (v prodejně fyzicky proběhne celý prodej). V případě online prodeje však zákazník vybírá zboží prostřednictvím internetových portálů, u kterých je možnost podrobnější prohlídky zboží zblízka (či dokonce jejich předvedení nebo vyzkoušení) vyloučena.“ Přitom i NSS dospívá k závěru, že způsob dodání prostřednictvím vyzvednutí na prodejně je jen jeden z možných a nabízených způsobů dodání, přičemž volba způsobu dodání je plně na zákazníkovi při uzavírání kupní smlouvy online. Zákazník, který je spotřebitelem, navíc má při online prodeji zvýšenou ochranu prostřednictvím zvláštní právní úpravy smluv uzavíraných prostředky komunikace na dálku, která problematické aspekty znevýhodňující spotřebitele kompenzuje určitými zvláštními právy.

Výdej zboží je tak podle NSS jen realizací povinností plynoucích z kupní smlouvy (odevzdat věc ze strany prodávajícího a převzít věc ze strany kupujícího), která je uzavřena online. Výdej zboží je tak podle NSS jen jednou z fází prodeje, přičemž tato fáze prodeje je dokonce podle NSS fází nikoliv rozhodující. „Provozovna pak v přeneseném významu pouze funguje jakožto jakési pomyslné „výdejové okénko“, prostřednictvím nějž je vydáváno zboží objednané na e-shopu. Takovou službu lze připodobnit službám klasických zásilkových služeb, či jiných zprostředkovatelů přepravních a dodavatelských služeb, jejichž činnost pod zákaz vyslovený v § 1 odst. 1 zákona o prodejní době bezesporu nespadá.“[2]

Uvedenou skutkovou situaci tedy NSS posoudil tak, že u zboží zakoupeného zákazníkem prostřednictvím internetového obchodu jeho pouhé vydání v provozovně, i včetně uskutečnění případné platby za zboží v provozovně, nelze považovat za prodej v maloobchodě či v provozovně ve smyslu § 1 odst. 1, resp. § 3 odst. 1 zákona o prodejní době, neboť rozhodující fáze prodeje (uzavření kupní smlouvy) se neuskutečnila v provozovně, nýbrž na internetových stránkách. NSS tak dospěl k závěru, že pojem prodej je širší než samotné uzavření kupní smlouvy.

Pro úplnost jen dodáváme, že se NSS zabýval i definicí pojmu prodejní plocha, přičemž dospěl k závěru, že při výkladu tohoto pojmu je třeba vycházet nařízení č. 250/2009 tak, jak učinila ČOI.

Závěrem lze tedy shrnout, že umožnění objednání zboží v e-shopu podnikatele pomocí počítače a výdej a platba takto objednaného zboží v téže provozovně podnikatele v den státního svátku dle zákona o prodejní době nepředstavuje prodej ve smyslu zákona o prodejní době, a jako takový tedy nepodléhá zákazu ve smyslu citovaného ustanovení zákona o prodejní době.

Mgr. Milan Jelínek,
advokát

HSP Partners advokátní kancelář v.o.s.

Vodičkova 710/31

110 00 Praha 1

Tel.: +420 734 363 336

e-mail: ak@akhsp.cz

[1] Zákazník si v prodejně vybere zboží, které si může bezprostředně prohlédnout a dotázat se na jeho vlastnosti přítomného prodavače. Vybrané zboží zákazník obvykle odebere přímo z příslušného regálu (pokud se nejedná o pultový prodej) a u pokladny zaplatí kupní cenu.

[2] Rozsudek NSS ze dne 12. 7. 2021, č. j. 4 As 349/2020 – 63

EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Milan Jelínek (HSP & Partners)

21.11.2022

Nárok na smluvní pokutu a jeho přetrvání (resp. vznik) při odstoupení od smlouvy.

Institut smluvní pokuty, upravený v ust. § 2048 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), je nástrojem utvrzení dluhu široce používaným v každodenním právním styku. Téměř každý se zajisté v praxi setkat s více či méně detailními ustanoveními smluv, v nichž si strany sjednaly pravidla a podmínky pro vznik a trvání nároku oprávněné osoby na plnění v podobě smluvní pokuty. Není divu, že jde-li o smluvní pokutu, existuje v mnoha aspektech její právní úpravy bohatá a ustálená judikatura Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu.

I přesto však zůstávají dílčí prvky právní úpravy smluvní pokuty, ohledně nichž je dosud soudní praxe (popř. doktrína) poměrně řídká, anebo nedává zcela jasnou odpověď. Jedním z příkladů je právní úprava smluvní pokuty ve vazbě na odstoupení od smlouvy jednou ze stran či dále ujednání nároku na smluvní pokutu, který by měl vzniknout až po zániku smlouvy v důsledku odstoupení od smlouvy.

Obecně ke smluvní pokutě

Jak již výše uvedeno, smluvní pokuta je společně s uznáním dluhu řazena v obč. zák. mezi instituty utvrzení dluhu (srov. § 2010 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Na rozdíl od nástrojů zajištění dluhu (§ 2018 an. obč. zák.) poskytuje smluvní pokuta oprávněné osobě, tj. věřiteli, jiné možnosti; spočívá v určité hrozbě dlužníku v podobě majetkové sankce, jež je natolik citelná, že má dlužníka odradit od neplnění utvrzených povinností vůči věřiteli.[1] Touto hrozbou sekundární povinnosti, tedy nepříznivými majetkovými následky, předvídanými dohodou stran, je dlužník motivován ke splnění primární utvrzené povinnosti. Na straně věřitele jde též o výhodu spočívající v existenci mechanismu, který mu usnadňuje jeho situaci tím, že nemusí složitě prokazovat vznik či výši škody, kterou utrpěl či mohl utrpět v důsledku porušení utvrzené povinnosti dlužníkem. Současně smluvní pokuta věřiteli umožňuje, aby mohl s rizikem případné škody (újmy) počítat předem. Vzhledem ke své povaze a účelu tedy smluvní pokuta plní funkci preventivní, reparační (či tzv. uhrazovací) a sankční.[2] Preventivní funkce spočívá ve vytváření tlaku na dlužníka, aby dostál svým povinnostem, a to zejména s ohledem na možnou kalkulaci dlužníka, že nedodržení utvrzené povinnosti by pro něj mohlo být výhodnější, pokud by daná povinnost nebyla smluvní pokutou utvrzena. Dalším účelem smluvní pokuty je reparovat věřitele a jeho újmu, která mu vznikla v důsledku porušení povinnosti ze strany dlužníka.[3] Nadto může smluvní pokuta působit i (pouze) sankčně – tedy může představovat trest pro toho, kdo utvrzenou povinnost porušil.[4]

Další klíčovou vlastností smluvní pokuty je její akcesorická, tj. odvozená povaha.[5] Platí, že ujednání o smluvní pokutě představuje vedlejší smluvní ujednání, jehož osud následuje osud utvrzené povinnosti.[6] Uvedené znamená, že sekundární povinnost v podobě zaplacení smluvní pokuty nemůže vzniknout bez toho, aniž by byla porušena (a tedy především aniž by vznikla a v rozhodné době dosud existovala) primární utvrzená povinnost.[7] Jinými slovy platí, že okamžik vzniku práva na smluvní pokutu nemůže být stanoven k datu, kdy k porušení utvrzené povinnosti dosud nedošlo.[8] Shodně se uplatní i závěr, že ukáže-li se utvrzená povinnost jako neplatná, bude neplatné i ujednání o smluvní pokutě, která tuto povinnost utvrzuje.[9] Na straně druhé platí, že pokud utvrzená povinnost zanikne až poté, co již vznikl nárok na smluvní pokutu (utvrzená povinnost byla porušena předtím, než zanikla), má věřitel právo na zaplacení již vzniklé smluvní pokuty.[10] Obdobné účinky, tj. přetrvání již vzniklého práva na smluvní pokutu, spojuje obč. zák. s odstoupením od smlouvy (srov. § 2005 odst. 2 obč. zák.; v podrobnostech srov. níže). Zde je tedy nutno hovořit o samostatnosti již vzniklého práva na smluvní pokutu. Z ní též plyne, že promlčení utvrzeného dluhu nebrání vymahatelnosti práva na smluvní pokutu, které vzniklo před promlčením takto utvrzeného dluhu.[11] Shodně nezanikne již vzniklé a existující právo na smluvní pokutu v případě, že dojde k zániku předmětné smlouvy v důsledku rozvazovací podmínky.[12] Naopak platí, že právo na smluvní pokutu, které vznikne až po promlčení utvrzené povinnosti, nebude soudně vynutitelné.[13]

S akcesorickou povahou smluvní pokuty se v tomto ohledu pojí otázka, zdali je možné považovat za platné smluvní ujednání, které by vázalo vznik práva na smluvní pokutu nejen na porušení utvrzené povinnosti, ale např. na odstoupení od smlouvy (jež zakotvila jak utvrzenou povinnost, tak smluvní pokutu) některou ze stran.

Vazba smluvní pokuty na odstoupení od smlouvy

Možnost sjednání smluvní pokuty pro případ výpovědi či odstoupení od smlouvy se za účinnosti občanského zákoníku č.40/1964 Sb. (dále též jen „obč. zák. 1964“) stávala poměrně častým tématem rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dosavadní judikatura vycházela ze striktních pravidel pro stanovení možností sjednávání smluvní pokuty. Platilo, že smluvní pokutu je možné sjednat dle ust. § 544 odst. 1 obč. zák. 1964 pouze pro případ porušení utvrzené povinnosti. Naopak v případě, že smlouva obsahovala zakotvení smluvní pokuty pro případ jiné právní skutečnosti, která nepředstavovala porušení utvrzené povinnosti, ale výkon práva (např. výpověď či odstoupení od smlouvy, srov. níže), bylo takové ujednání považováno za absolutně neplatné.[14] Důvodem absolutní neplatnosti byla skutečnost, že ust. § 544 odst. 1 obč. zák. 1964 bylo ustanovením kogentním [15], od něhož se strany nemohly odchýlit, a které umožňovalo platné sjednání smluvní pokuty jen pro případ porušení utvrzené povinnosti. Řádné a platné odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona, nebo na základě ujednání stran, naopak nemohlo být považováno za porušení povinnosti, nýbrž za výkon práva té strany, které ji podle smlouvy či zákona náleželo.[16] Odstoupením od smlouvy tudíž strana realizovala své právo nebýt dále subjektem právního poměru, za což ji dle dosavadní judikatury nebylo možné platně sankcionovat smluvní pokutou.[17] Shodně bylo dovozeno, že nebylo možné kumulovat dva předpoklady pro vznik práva na smluvní pokutu (porušení povinnosti a odstoupení od smlouvy), resp. vázat tento vznik kumulativně jak na porušení povinnosti, tak na následné odstoupení od smlouvy.[18] Smluvní pokutu tedy nebylo možné sjednat jako podmíněnou.[19]

Právní úprava občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., a následně i nově vznikající judikatura, však přinesly v posuzované otázce znatelný posun. Dosavadní přísný přístup rozhodovací praxe o (absolutní) neplatnosti výše popsaných ujednání o smluvní pokutě byl postupně měněn ve prospěch zachování jejich platnosti. To ovšem s tím, že se taková ujednání v souladu s výkladovými pravidly právních jednání dle § 555 an. obč. zák. posuzovala nikoliv striktně jako ujednání o smluvní pokutě, ale jako o jiných (včetně nepojmenovaných) právních jednáních.[20] Je nutno připomenout, že obdobný výklad, směřující k možnosti sjednávání platných nepojmenovaných institutů utvrzujících povinnosti, jež svojí povahou nebudou smluvní pokutou, připouštěla již judikatura k obč. zák. 1964.[21] I na tyto instrumenty bylo možné právní úpravu smluvní pokuty použít analogicky. Až judikatura k obč. zák. však potvrdila, že ujednání vážící zaplacení smluvní pokuty též k jiné právní skutečnosti než porušení smluvní povinnosti, lze podle okolností posoudit jako platné ujednání o nepojmenovaném instrumentu utvrzujícím dluh či jako odstupné.[22] Je tomu tak též z důvodu, že obč. zák. v ust. § 1 odst. 2 umožňuje osobám sjednat si vzájemná práva a povinnosti odchylně od zákona tam, kde to zákon výslovně nezakazuje. Platí, že též právní úprava smluvní pokuty dle obč. zák. je dispozitivní, jelikož obč. zák. nestanoví v případě úpravy smluvní pokuty žádný výslovný zákaz osob odchýlit se od zákonných ustanovení. V tomto ohledu se proto uplatí toliko korektivy dobrých mravů, zákazu zneužití práva či speciální právní úprava (např. ochrana spotřebitele, srov. níže).

Postupem vývoje se však nově vznikající rozhodovací praxe k obč. zák. odklonila od dosavadních judikatorních závěrů ještě více. Nejvyšší soud v roce 2019 dovodil, že ujednání stran, které váže vznik práva na smluvní pokutu kromě porušení utvrzené povinnosti také na další právní skutečnost, včetně odstoupení od smlouvy věřitelem z důvodu porušení dané povinnosti dlužníkem, je platným ujednáním, které neodporuje zákonu.[23] Zároveň platí, že takové ujednání nevybočuje z definičních limitů smluvní pokuty podle § 2048 an. obč. zák. a nejedná se tak o nepojmenovaný instrument utvrzení dluhu. Popsané ujednání a jeho platnost shodně nevylučuje ani právní úprava odstoupení od smlouvy (§ 2001 an. obč. zák.). Nejvyšší soud se tedy v citovaném rozsudku výslovně odchýlil od dosavadních judikatorních závěrů hovořících o absolutní neplatnosti obdobných ujednání. Ačkoliv je zřejmé, že právní úpravy smluvní pokuty dle § 544 obč. zák. 1964 a dle § 2048 an. obč. zák. jsou obdobné, nelze pominout, že s přijetím a účinností obč. zák. došlo jednak k posunu v úpravě zásad a principů interpretace právních předpisů (srov. již zmíněné ust. § 1 odst. 2 obč. zák.), k posunu pojetí občanského práva od kolektivistického k individualistickému, k širší možnosti osob soukromého práva upravit svá práva a povinnosti odchylně o zákona a také k odklonu od široce upravené neplatnosti právních jednání se zakotvením zásady priority výkladu směřujícímu k platnosti právních jednání (srov. § 574 obč. zák.). Nejvyšší soud rovněž připomněl, že účelem ujednání, které váže vznik práva na smluvní pokutu mimo porušení utvrzené povinnosti také (tj. současně, kumulativně[24]) na odstoupení věřitele od smlouvy, může být též sankční funkce smluvní pokuty (viz výše). Tento účel může smluvní pokuta plnit např. v situaci, kdy by prosté odstoupení od smlouvy věřitelem v důsledku porušení povinnosti dlužníkem nebylo samo o sobě dostatečnou sankcí pro dlužníka. V tomto světle tedy platí, že napříště bude ujednání, směřující ke vzniku práva na smluvní pokutu z důvodu porušení utvrzené povinnosti a současně z důvodu odstoupení věřitele od smlouvy, tedy v podobě podmíněně sjednané smluvní pokuty, považováno za platné.[25] [26]

Shodně je třeba si povšimnout, že vzhledem k rozsahu dovolacího přezkumu Nejvyšší soud v citovaném rozsudku neřešil otázku platnosti ujednání, které by zakotvilo povinnost dlužníka zaplatit smluvní pokutu pouze z důvodu odstoupení od smlouvy ze strany dlužníka či věřitele. Lze se domnívat, že z definice smluvní pokuty je zřejmé, že tato je vždy vázána na porušení utvrzené povinnosti. Pokud by zde tedy nebyla spojitost smluvní pokuty s určitou smluvní povinností (a jejím porušením), nejednalo by se o smluvní pokutu, ale podle okolností o jiný nepojmenovaný instrument utvrzení dluhu, jenž by nemusel být nutně neplatný.[27] Konečnou odpověď však zřejmě poskytne až budoucí rozhodovací praxe.

Dlužno dodat, že výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu byl široce diskutován na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v červnu roku 2020.[28] Zde bylo v rámci rozprav upřesněno, že je-li vznik smluvní pokuty vázán mimo porušení utvrzené povinnosti i na další právní skutečnost (např. na odstoupení od smlouvy), nepřestává být dané ujednání smluvní pokutou. Shodně se bez dalšího nejedná o neplatné ujednání, jelikož takové zákon nezakazuje a ani osobám nebrání, aby okamžik vzniku práva na smluvní pokutu vázaly až na okamžik odstoupení od smlouvy (§ 1 odst. 2 a § 574 obč. zák.). Obecně platí, že právní úprava nijak nezakazuje vázat vznik práva na smluvní pokutu k jinému okamžiku, než je porušení utvrzené povinnosti. Odlišný právní závěr navíc nevyplývá ani z právní úpravy odstoupení od smlouvy (zejména z ust. § 2005 obč. zák.).

Nad rámec uvedeného je též nutné zamyslet se nad aplikací výše dosažených závěrů na právní poměry spotřebitelů. Ačkoliv se touto otázkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu [29] výslovně nezabýval, lze obecně přijmout, že smluvní ujednání, jež váže vznik práva na smluvní pokutu mimo porušení povinnosti též na odstoupení od smlouvy, lze aprobovat i pro spotřebitelské poměry. V případě smluv uzavíraných se spotřebitelem však bude vždy nutno individuálně zkoumat, zdali není takové ujednání nepřiměřené anebo zneužívající ve vztahu k dlužníku, který je spotřebitelem, smluvní pokutu. V konkrétním případě bude tedy namístě posoudit příslušné ujednání dle § 1810 an. obč. zák., a specificky dle § 1815 obč. zák. Sama skutečnost, že je vznik práva na smluvní pokutu podmíněn jednak porušením utvrzené povinnosti, jednak odstoupením od smlouvy, není ujednáním, které by bylo bez dalšího v rozporu s ochranou spotřebitele. Tento názor již byl potvrzen i vznikající rozhodovací praxí, která shodně poukazuje na skutečnost, že z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu nevyplývá, že dosažené závěry by byly použitelné jen v rámci právních poměrů mezi podnikateli.[30] Byť lze dohledat i rozhodnutí, která se staví spíše proti aplikaci těchto závěrů i na právní poměry spotřebitelů, nelze s nimi zcela souhlasit. Z jejich odůvodnění totiž vyplývá buď skutečnost, že závěry soudů nejsou obecné a týkají se jen konkrétní projednávané věci, anebo pouhá argumentace, že Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku zkrátka tuto problematiku vůbec neřešil.[31] I z těchto důvodů se lze přiklonit k závěru, že se možnost vázat vznik práva na smluvní pokutu současně na porušení utvrzené povinnosti a odstoupení od smlouvy uplatní i v poměrech se spotřebitelem, ovšem vždy při posouzení naplnění požadavku přiměřenosti a ochrany spotřebitele.

K otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě, na níž má nárok vzniknout teprve po zániku smlouvy

Výše bylo dovozeno, že dle obč. zák. lze obecně vázat vznik práva na smluvní pokutu mimo porušení utvrzené povinnosti současně i na další právní skutečnosti. Platí tedy, že podmíněnost smluvní pokuty je dle platné právní úpravy nově přípustná. Tímto posunem došlo k odstranění omezení aplikovatelnosti smluvní pokuty, které mohlo vést k nepřiměřeným zásahům do každodenní smluvní praxe.[32] Ve všech takových případech je však pro vznik práva na smluvní pokutu nezbytné, aby došlo k porušení utvrzené povinnosti dlužníkem. Taková porušená povinnost musí nutně v okamžiku vzniku nároku na smluvní pokutu existovat, jelikož bez ní nelze hovořit o smluvní pokutě (srov. výše).

Jak by však bylo možné postupovat v situaci, kdy by dle smlouvy mělo dojít ke vzniku nároku na smluvní pokutu až po ukončení smlouvy, např. v důsledku její výpovědi či odstoupení od smlouvy? Lze si představit situaci, kdy si strany ve smlouvě sjednají, že nebude-li plnění dlužníkem poskytnuto (např. vypůjčená věc vrácena půjčiteli jakožto věřiteli) ve sjednané lhůtě, bude mít věřitel právo od smlouvy odstoupit. Zároveň bude sjednáno, že za každý den prodlení s navrácením předmětu výpůjčky po odstoupení od smlouvy bude mít dlužník povinnost zaplatit věřiteli smluvní pokutu v přesně ujednané výši až do doby, než bude předmět výpůjčky vrácen věřiteli. Jinými slovy – i v tomto případě se bude jednat o podmíněnou smluvní pokutu, závisející jak na porušení utvrzené povinnosti, tak na odstoupení od smlouvy. Rozdíl oproti výše popsané konstrukci je však ten, že zde by měl nárok na zaplacení smluvní pokuty vzniknout poté, co došlo k odstoupení od smlouvy či jejímu zániku z jiného právního důvodu.

V prvé řadě je třeba si uvědomit, že účinností odstoupení od smlouvy dochází k zániku práv a povinností mezi stranami smlouvy, a to obecně s účinky ex tunc (tedy od počátku). Vyloučeno však není ani to, aby bylo mezi stranami smlouvy ujednáno, že odstoupení od smlouvy bude mít účinky pouze do budoucna (ex nunc).[33] Není-li však ve smlouvě uvedeno jinak, platí, že v důsledku odstoupení od smlouvy zaniká celá smlouva, včetně všech souvisejících práv a povinností stran, a tedy i ujednání o smluvní pokutě. Výjimku představují pouze nároky vymezené v ust. § 2005 odst. 2 obč. zák., tedy zejména již vzniklý a trvající nárok na zaplacení smluvní pokuty. Nadto se jedná též o ujednání, která mají strany smlouvy vzhledem k jejich povaze zavazovat i po odstoupení od smlouvy. Je možné, aby mezi taková ujednání spadalo též ujednání o právu na smluvní pokutu, jež má vzniknout po zániku smlouvy?

Uvedenou otázkou se v nedávné době zabýval Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku ze dne 25.02.2020, č.j. 5 Cmo 19/2020-414.[34] I zde byla řešena otázka platnosti a existence nároku na zaplacení smluvní pokuty, který měl vzniknout až poté, co došlo k odstoupení od smlouvy. Vrchní soud zde připomněl, že obecně dochází účinností odstoupení od smlouvy k zániku všech práv a povinností stran smlouvy v rozsahu odstoupení od smlouvy (§ 351 odst. 1 věta první obch. zák., dnes § 2005 odst. 1 věta první obč. zák.). Výjimku však představují ustanovení smlouvy (pozn.: dle platné právní úpravy „ujednání“), která mají podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze trvat i po ukončení smlouvy, tj. taková, jež mají přetrvat odstoupení od smlouvy (§ 351 odst. 1 věta druhá obch. zák., dnes § 2005 odst. 2 obč. zák.). V tomto ohledu lze uzavřít, že pokud by byla stranami v rámci smlouvy projevena výslovná a jednoznačná vůle k tomu, aby smluvní ujednání o smluvní pokutě, jež váže vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty až na dobu po ukončení smluvního poměru v důsledku (např.) odstoupení od smlouvy, trvalo a strany zavazovalo dle jejich vůle i po ukončení smlouvy, bude takové ujednání platné a smluvní pokuta vymahatelná. Vždy však bude nezbytné, aby byl ohledně příslušného smluvního ujednání učiněn bezpečný závěr, že se jedná o práva a tomu odpovídající povinnosti, které mají vzhledem ke své povaze a zřetelné vůli stran zavazovat tyto strany i po zániku smlouvy, přetrvat zánik smlouvy, a že v dané části má daný právní poměr nadále pokračovat. Lze připomenout, že se strany smlouvy mohou dohodnout i na tom, že v případě zániku závazku (bez ohledu na časové účinky odstoupení [35]) některá práva a povinnosti (které by jinak ex lege zanikly) nezaniknou, nebo naopak vzniknou (nová) práva a povinnosti.[36] Ačkoliv Vrchní soud v citovaném rozsudku uvedl, že zde posuzované ujednání o smluvní pokutě zajišťující vrácení předmětu plnění nelze vzhledem k povaze konkrétní posuzované smlouvy považovat za ujednání, které by mělo přetrvat zánik smlouvy [37], zároveň uzavřel, že nelze vyloučit, že i takové ujednání by bylo možné (za jiných okolností, při odlišně projevené vůli stran smlouvy) považovat za ujednání, které by mělo přetrvat zánik smlouvy.

Lze proto uzavřít, že bude-li úmysl (vůle) stran smlouvy nepochybně směřovat k tomu, že ujednání o smluvní pokutě, podle něhož nárok na její zaplacení má vzniknout až po zániku smlouvy v důsledku odstoupení, výpovědi či jiného způsobu ukončení smlouvy, má přetrvat zánik smlouvy, bude takové ujednání platné a smluvní pokuta dle něj bude vymahatelná. Obč. zák. přitom klade důraz nikoliv na hledisko formálního projevu vůle stran, jak činil obč. zák. 1964, ale na hledisko skutečné vůle jednajících osob.[38] Základním hlediskem pro výklad právního jednání je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl jednajících osob v případě vícestranných právních jednání, byl-li takový úmysl adresátu právního jednání znám, anebo musel-li o něm vědět (§ 556 odst. 1 obč. zák.).[39] Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba dále vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 obč. zák. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.[40]

Příkladem obdobným výše uvedenému poté může být, pokud věřitel v důsledku porušení utvrzené povinnosti ze strany dlužníka odstoupí od předmětné smlouvy v rozsahu, který nebude zahrnovat utvrzenou povinnost ani ujednání o smluvní pokutě. Související práva a povinnosti stran tudíž v takovém případě bez dalšího přetrvají zánik zbývající části smlouvy v důsledku odstoupení.

Závěr

Institut smluvní pokuty je v praxi běžně využívaným právním nástrojem utvrzení dluhu. Ačkoliv se v té či oné podobě vyskytuje v řadě smluv uzavíraných mezi osobami (především) soukromého práva, existují ve spojení se smluvní pokutou i nadále dílčí otázky, na které neexistuje přesvědčivá odpověď. Na straně druhé je možné pozorovat, že se související judikatura neustále posouvá vpřed a vymezuje hranice přípustnosti smluvní pokuty. Tak tomu v poslední době bylo i ve spojení s výše popsanými tématy. Napříště tak bude možné platně podmínit vznik práva na zaplacení smluvní pokuty nejen porušením utvrzené povinnosti, ale současně i odstoupením věřitele od smlouvy. Samotné odstoupení od smlouvy, bez porušení sjednané povinnosti, by jako důvod vzniku nároku na smluvní pokutu zřejmě neobstál. Bude-li však v konkrétním případě zjevná vůle stran smlouvy směřující k tomu, aby i po zániku smlouvy z důvodu odstoupení přetrvala povinnost dlužníka zaplatit smluvní pokutu, na níž věřiteli vznikne nároku teprve po zániku smlouvy, i takové ujednání může být platné a nebude odporovat zákonné povaze smluvní pokuty.

Luděk Tichý
Sedláček, Vaca & spol., advokátní kancelář, s.r.o.

Dlouhá 705/16,

110 00 Praha 1

Tel.: +420 221 779 970

e-mail: info@ak-sv.cz

[1] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013, či ze dne 19.02.2014, sp. zn. 26 Cdo 230/2014.

[2] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.05.2015, sp. zn. 33 Cdo 1017/2015.

[3] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.06.2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001.

[4] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.06.2016, sp. zn. 33 Cdo 2648/2016, jenž potvrdil, že ani v případě, že smluvní pokuta plní pouze sankční funkci, není příslušné smluvní ujednání v neplatné pro rozpor se zákonem. Dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 04.03.2022, sp. zn. 33 Odo 47/2002, ze dne 30.05.2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005 či ze dne 28.01.2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008.

[5] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.07.2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009, ze dne 11.06.2013, sp. zn. 26 Cdo 1221/2013, či ze dne 25.04.2013, sp. zn. 33 Cdo 1251/2012.

[6] Srov. např. PETROV, J., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022. Komentář k § 2048 obč. zák., marg. č. 3.

[7] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.06.2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009.

[8] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.04.2020, sp. zn. 23 Cdo 4021/2018.

[9] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.01.2008, sp. zn. 26 Odo 1100/2006, R 84/2008 civ., ze dne 28.06.2012, sp. zn. 33 Cdo 2572/2010, ze dne 04.04.2012, sp. zn. 28 Cdo 1960/2011, či ze dne 24.07.2013, sp. zn. 33 Cdo 3448/2012.

[10] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.01.2007, sp. zn. 32 Odo 1055/2005.

[11] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 06.11.2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, či ze dne 29.10.2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, R 36/2003 civ.

[12] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2019, sp. zn. 23 Cdo 2615/2017.

[13] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.01.2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008.

[14] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.10.2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011.

[15] Již např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, či dále např. ze dne 26.01.2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009.

[16] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.09.2000, sp. zn. 25 Cdo 2557/98, ze dne 21.01.2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, ze dne 21.10.2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, či ze dne 31.08.2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004.

[17] A takové ujednání, jak výše uvedeno, bylo dle § 39 obč. zák. 1964 stiženo absolutní neplatností – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, či ze dne 10.01.2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010.

[18] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 21.10.2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, ze dne 30.10.2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, ze dne 31.08.2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010, či ze dne 19.10.2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011.

[19] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 03.03.2015, sp. zn. 28 Cdo 3251/2014.

[20] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.03.2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, R 5/2021 civ.

[21] Za zmínku stojí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2014, sp. zn. 23 Cdo 2239/2012.

[22] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.07.2020, sp. zn. 33 Cdo 272/2020, či ze dne 18.03.2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, R 5/2021 civ., který výslovně uzavírá, že k utvrzení dluhu mohou sloužit i jiná smluvní ujednání než ta výslovně upravená v obč. zák.

[23] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, R 55/2020 civ.

[24] Z přijaté právní věty, a shodně např. z bodu č. 29 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, R 55/2020 civ., plyne, že se v tomto smyslu musí jednat o současné (kumulativní) naplnění obou právních skutečností, tj. porušení utvrzené povinnosti, které současně povede k odstoupení od smlouvy ze strany věřitele.

[25] Resp., lépe řečeno – takové ujednání nebude bez dalšího považováno za rozporné se zákonem.

[26] Již v době platnosti obč. zák. 1964 se k neplatnosti popsaných ujednání a nemožnosti sjednat smluvní pokutu jako „podmíněnou“ kriticky stavěla odborná literatura. Zmínit lze např.: BARABÁŠ, I. Smluvní pokuta v kontextu podnikových transakcí. In: Vsehrd.cz [online]. Dostupné >>> zde; DOHNAL, J. Obrácené odstupné jako smluvní pokuta. Právní rozhledy. 2011, č. 16, s. 592-594; ČECH, P. Judikatura ke smluvní pokutě. In: Vsehrd.cz [online]. Dostupné >>> zde; STARHA, Š. Smluvní pokuta v novém občanském zákoníku. Rekodifikační novinky. 2012, č. 8, s. 6–7; či posléze též např. ŠILHÁN, J. Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 402.

[27] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.03.2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018.

[28] Srov. HADAMČÍK, L., VOJTEK, P.: Z červnového zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Soudce. Roč. 2020, č. 7, Wolters Kluwer, s. 37 an.

[29] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, R 55/2020 civ.

[30] Srov. např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 08.02.2022, č.j. 56 Co 244/2021-94.

[31] Srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.11.2019, sp. zn. 15 Co 354/2019, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27.01.2022, č.j. 24 Co 251/2021-223, či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 04.01.2022, č.j. 22 Co 216/2021-74.

[32] Srov. např. BARABÁŠ, I.: Smluvní pokuta v kontextu podnikových transakcí. In: Vsehrd.cz [online]. Dostupné >>> zde.

[33] Srov. např. PETROV, J., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022. Komentář k § 1998 obč. zák., marg. č. 3.

[34] Ačkoliv se tento rozsudek zabývá právní úpravou obč. zák. 1964 a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. (dále též jen „obch. zák.“), lze mít za to, že je možné jeho závěry použít (tím spíše, vzhledem k ust. § 1 odst. 2 či § 574 obč. zák.) i v kontextu platné právní úpravy obč. zák.

[35] Tj. jak v případě odstoupení s účinky ex tunc, tak s účinky ex nunc.

[36] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.01.2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, R 24/2011 civ., či dále srov. PETROV, J., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022. Komentář k § 2005 obč. zák., marg. č. 9.

[37] Vrchní soud zde za typické příklady ujednání, která přetrvávají zánik smlouvy, uvedl ujednání o povinnosti mlčenlivosti či o zákazu konkurence.

[38] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.04.2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016.

[39] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.06.2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018.

[40] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.03.2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021.

Luděk Tichý (Sedláček, Vaca & spol.)

01.03.2023

Označení původu a zeměpisná označení – zásadní novinky

Ve Sbírce zákonů byl publikován zákon č. 215/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), kdy účinnost novely je stanovena k 6. 8. 2022.

Ženevský akt a nařízení 2019/1753

V oboru zemědělských výrobků, potravin, vín a lihovin dochází k adaptaci české právní úpravy v reakci na přistoupení Evropské unie k Ženevskému aktu Lisabonské dohody o označeních původu a zeměpisných označeních (dále jen „Ženevský akt“). Jedná se o mnohostrannou mezinárodní úmluvu spravovanou Světovou organizací duševního vlastnictví (dále jen „WIPO“), jež revidovala dosavadní Lisabonskou dohodu o ochraně označení původu a jejich mezinárodním zápisu (dále jen „Lisabonská dohoda“), jíž je Česká republika smluvní stranou.

Evropská unie je smluvní stranou Ženevského aktu a přijala nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1753 o opatřeních Unie po jejím přistoupení k Ženevskému aktu Lisabonské dohody o označeních původu a zeměpisných označeních (dále jen „Nařízení“).

Nařízení obsahuje přechodná ustanovení týkající se označení původu ze sedmi členských států Evropské unie, která jsou již zapsána podle Lisabonské dohody, kam spadají i označení původu pocházejících z České republiky, a to ve vztahu k označení původu a zeměpisných označení potravin a zemědělských produktů, vína a lihoviny.

Obecně k novele

Nejvýznamnější změnou, kterou přistoupení k Ženevskému aktu a následná novela zákona přináší, je sjednocení ochrany označení původu a zeměpisných označení potravin a zemědělských produktů, vína a lihoviny, na úrovni Evropské unie a konec národních a jiných menších mezinárodních systémů ochrany označení, tedy ani nebude možné zakládat mezinárodní zápis na národním zápisu označení původu.

Jinými slovy tak nově budou existovat pouze dva sjednocené systémy ochrany označení původu – unijní (účinný pouze v zemích Evropské unie) a mezinárodní podle Lisabonské dohody, který bude účinný ve všech státech, které ratifikovaly Lisabonskou dohodu.

Vedle výše uvedeného novela zákona přináší procesní a technické úpravy zákona reagující na požadavky praxe a dalších právních předpisů Evropské unie, které se týkají zejména tématu námitek, změn specifikace, včetně dočasných změn,

Označení původu, která mají zápis v Evropské unii

Na předmětná označení původu se uplatní čl. 11 odst. 1 Nařízení. Je třeba uvést, že ani u těchto označení nebude nadále možné chránit označení původu a zeměpisná označení na národní úrovni, tedy ani zakládat mezinárodní zápis na národním zápisu označení původu.

Podle uvedeného přechodného ustanovení je vyžadováno, aby se uživatelé rozhodli požádat buď o zápis označení chráněného v Evropské unii podle Ženevského aktu, nebo o zrušení mezinárodního zápisu.

V souladu s novelou zákona je nutné, aby uživatelé ochrany označení původu nejpozději do 14. 9. 2022 podali prostřednictvím Úřadu průmyslového vlastnictví žádost o zápis označení chráněného v Evropské unii podle Ženevského aktu k uvedení do souladu se zápisem v Evropské unii, nebo o požádali zrušení mezinárodního zápisu.

Členský stát je povinen oznámit Evropské komisi provedenou volbu uživatelem do 14. listopadu 2022; Nebude-li podáno žádné vyjádření v této věci, pak po uplynutí lhůty Úřad průmyslového vlastnictví oznámí Evropské komisi, že mezinárodní zápis bude zrušen.

Označení původu, která mají pouze národní zápis

Na předmětná označení původu se uplatní čl. 11 odst. 2 Nařízení, jehož cílem je umožnit pokračování ochrany cestou mezinárodního zápisu. Podle uvedeného přechodného ustanovení je nutné, aby se uživatelé rozhodli požádat buď o zápis daného označení původu v Evropské unii, nebo požádali zrušení mezinárodního zápisu.

V souladu s novelou zákona je nutné, aby uživatelé ochrany označení původu nejpozději do 14. 9. 2022 podali prostřednictvím Úřadu průmyslového vlastnictví žádost o zápis označení původu v Evropské unii, nebo o požádali zrušení mezinárodního zápisu.

Úřad průmyslového vlastnictví, po provedení národního řízení, předloží uvedený návrh na zápis Evropské komisi.

V případě provedení zápisu v Evropské unii bude následně nutné, prostřednictvím Úřadu průmyslového vlastnictví, provést změny v mezinárodním zápisu pro účely jeho zápisu podle Ženevského aktu. Provedení změn u Mezinárodního úřadu WIPO je spojeno s poplatkovou povinností. Nebude-li podáno žádné vyjádření v této věci, pak po uplynutí lhůty dne 14. listopadu 2022 Úřad bez zbytečného odkladu oznámí Komisi, že mezinárodní zápis bude zrušen a podnikne kroky v tomto smyslu.

Zachování právní kontinuity zápisu

O předmětné zápisy mohou uživatelé požádat i po uplynutí výše zmíněné lhůty, avšak již bez zachování právní kontinuity plynoucí z jejich dosavadního národního a mezinárodního zápisu.

I nadále je též možné zapisovat ochranu označení původu podle Lisabonské dohody, s využitím on-line formuláře pro návrh, dostupného na internetových stránkách Úřadu průmyslového vlastnictví https://isdv.upv.cz/webapp/epod.epweb.podaninove.

Závěr

Nová právní úprava s sebou přináší nutnost relativně v krátkém čase sladit dosavadní roztříštěné zápisy do jednotné úpravy na úrovni Evropské unie.

Uživatelům ochrany označení původu a zeměpisného označení tak doporučujeme v co nejkratším čase zjistit, v jakém stavu jsou jejich označení a případně obstarat co nejrychlejší unijní zápis.

V případě potřeby právní konzultace k danému tématu, či obecně k otázkám potravinářského práva, neváhejte se na nás obrátit.

Mgr. Jakub Málek,
managing partner

Jakub Veselý,
právní asistent

PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín

Tel.: +420 227 629 700
e-mail: info@plegal.cz

Mgr. Jakub Málek, Jakub Veselý (PEYTON legal)

17.08.2022

Odpovědnost za vady jednotky.

Při prodeji jednotky (bytové i nebytové) prodávající odpovídá za vady v zákonném režimu. Tato odpovědnost za vady se týká celého předmětu převodu, tj. vlastního bytu/nebytového prostoru včetně společných částí nemovité věci. V případě podnikatelsko-spotřebitelského prodeje se uplatní právní domněnka existence vad k okamžiku předání v případě projevu vady ve stanovené době, která byla nyní prodloužena velkou spotřebitelskou novelou.

Právní vymezení jednotky

Jednotka je zákonem č. 89/2012, občanský zákoník, v platném znění („Občanský zákoník„) v § 1159 definována jako nemovitá věc, která „zahrnuje byt jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci vzájemně spojené a neoddělitelné.“ V souladu s tímto vymezením je neoddělitelnou součástí jednotky podíl na společných částech nemovité věci a v případě koupě jednotky se tak kupující stává současně vlastníkem podílu na společných částech nemovité věci.[1]

Odpovědnost prodávajícího za vady a uplatnění práv z vadného plnění kupujícím[2]

Pokud se v zákonné době od předání jednotky kupujícímu na jednotce vyskytne vada, která existovala již při přechodu nebezpečí škody na kupujícího, byť se projeví až později, může kupující uplatnit právo z vadného plnění.[3]

Lhůta k uplatnění práv z vadného plnění běží každému kupujícímu jednotky v budově samostatně s ohledem na odlišnou dobu převzetí jednotky. Kupujícím nemůže svědčit právo z vadného plnění v době, kdy je vlastníkem stále prodávající.[4]

V rámci odpovědnosti prodávajícího za vady platná právní úprava nečiní rozdíl mezi vlastním bytem/nebytovým prostorem, který dosud nebyl nikým užíván, a společnými částmi, které prodávající již dříve předal k užívání ostatním kupujícím jednotek. V době pozdějšího prodeje tak jsou společné části již určitou dobu užívány ostatními uživateli budovy a mohou se na nich vyskytovat závady způsobené tímto užíváním.

Možná argumentace prodávajícího

Prodávající může v takové situaci argumentovat, že kupující nemá v určitých případech práva z vadného plnění, neboť se vůbec nejedná o vady v právním smyslu. Předně jde v souladu s § 2167 odst. 1 Občanského zákoníku [5] o případ, kdy kupující vadu sám způsobil (např. nevhodným zacházením). Za vadu dále nelze považovat opotřebení již používaných společných částí odpovídající míře jejich předchozího používání.[6]

Prodávající rovněž neodpovídá za zjevné vady, které musel kupující s vynaložením obvyklé pozornosti poznat již při uzavření smlouvy. To ovšem neplatí, pokud ho prodávající výslovně ujistil, že věc je bez vad nebo vadu zastřel lstivě.[7]

Pokud vada vznikla až po předání společných částí kupujícímu, prodávající za ni neodpovídá. Je však nutno odlišovat situace, kdy závada vzniká po předání a kdy se pouze projeví po předání, ačkoliv existovala již při předání.

Právní domněnka jako ochrana spotřebitelů

Obecně kupující prokazuje existenci vady a to, že existovala již při přechodu nebezpečí škody na kupujícího. Avšak situaci, kdy je prodávající jednotky podnikatel a kupující spotřebitel [8], uplatní se zákonná právní domněnka existence vad k okamžiku předání v případě projevu vady ve stanovené době.[9] Tato doba byla nyní prodloužena zákonem č. 374/2022 Sb, kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („Spotřebitelská novela„), který vstoupil v účinnost dne 6. ledna 2023.[10]

Podle této právní domněnky platí, že projeví-li se vada do dvou let od přechodu nebezpečí škody na kupujícího, má se za to, že vada existovala již při přechodu nebezpečí škody, ledaže to povaha vady vylučuje.[11]

V důsledku této právní úpravy spotřebitel nemusí prokazovat existenci vady k době převzetí, ale stačí mu prokázat, že se vada projevila, tj. fyzicky objevila během dvou let od převzetí. Důkazní břemeno je v tomto případě na straně prodávajícího jakožto profesionála, aby případně prokázal, že vada v okamžiku předání kupujícímu neexistovala.[12]

Shrnutí

Platná právní úprava v rámci odpovědnosti za vady nerozlišuje mezi dosud neužívaným vlastním bytem/nebytovým prostorem a společnými částmi, které jsou v době předání kupujícímu již určitou dobu užívány ostatními uživateli budovy. Lhůta k uplatnění práv z vadného plnění běží kupujícím samostatně v závislosti na době předání jednotek. Při nespotřebitelské koupi prokazuje existenci vady k okamžiku předání kupující, avšak v rámci spotřebitelské koupě se uplatní právní domněnka, v důsledku které spotřebitel prokazuje pouze projevení vady v průběhu dvou let od převzetí.

JUDr. David Mašek, Ph.D.,
advokát, partner

JUDr. Monika Pechová,
advokátní koncipientka

Mašek & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.

Ovocný trh 573/12
110 00 Praha 1

Tel.: +420 226 886 271
e-mail: office@masekpartners.cz

[1] Definici společných částí vymezuje § 1160 Občanského zákoníku.

[2] Kromě zákonné odpovědnosti za vady může být ohledně vad sjednána rovněž záruka za jakost.

[3] Podle § 2100 Občanského zákoníku „Právo kupujícího z vadného plnění zakládá vada, kterou má věc při přechodu nebezpečí škody na kupujícího, byť se projeví až později. Právo kupujícího založí i později vzniklá vada, kterou prodávající způsobil porušením své povinnosti.“

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2017, sp. zn. 26 Cdo 3075/2016.

[5] Ačkoli Spotřebitelská novela zúžila věcnou působnost pododdílu o prodeji zboží spotřebiteli v Občanském zákoníku pouze na spotřebitelskou koupi hmotných movitých věcí, v souladu s § 2131 Občanského zákoníku se na smlouvu o koupi nemovité věci použijí přiměřeně ustanovení o koupi movitých věcí.

[6] § 2167 odst. 2 Občanského zákoníku.

[7] § 2103 Občanského zákoníku.

[8] Tj. není podnikatelem vůbec anebo sice je podnikatelem, avšak při uzavření smlouvy je z okolností zřejmé, že se koupě netýká jeho podnikatelské činnosti.

[9] Před účinností Spotřebitelské novely byla tato doba stanovena na půl roku (§ 2161 odst. 2 Občanského zákoníku před účinností Spotřebitelské novely).

[10] Změny provedené Spotřebitelskou novelou se uplatní pouze na právní poměry vzniklé po nabytí účinnosti Spotřebitelské novely (viz přechodná ustanovení Spotřebitelské novely). Právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti Spotřebitelské novely, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti Spotřebitelské novely, se řídí ustanoveními Občanského zákoníku ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti Spotřebitelské novely.

[11] § 2129 odst. 3 Občanského zákoníku.

[12] Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, komentář k § 2161 odst. 2 Občanského zákoníku (před účinností Spotřebitelské novely).

JUDr. Monika Pechová, JUDr. David Mašek, Ph.D (Mašek & Partners).

16.02.2023

Pravidla pro označování a propagaci doplňků stravy aneb jak se vyhnout vysokým pokutám nebo blokaci e-shopu.

Jaký je rozdíl mezi doplňkem stravy a léčivým přípravkem? Je rozdíl mezi zdravotním, léčebným a výživovým tvrzením? Státní zemědělská a potravinářská inspekce může za nesprávné označování doplňků stravy či jejich propagaci udělit pokutu v řádech desítek milionů korun, v závažných případech může také nově přistoupit k blokaci e-shopu, na němž závadně označené zboží podnikatel nabízí.

Doplněk stravy vs. léčivý přípravek aneb jaký je mezi nimi rozdíl?

Doplněk stravy je potravinou, která se od „běžné“ potraviny liší vysokým obsahem vitaminů, minerálních látek, stopových prvků a jiných látek a která byla vyrobena za účelem výživového doplnění běžné stravy spotřebitelů. Doplněk stravy je určen k přímé spotřebě v malých odměřených množstvích.

Od léčivého přípravku se doplněk stravy liší tím, že nepodléhá poměrně složité proceduře registrovaného léčivého přípravku (mj. nejsou ověřovány jeho skutečné účinky) a není určen k léčbě nebo prevenci onemocnění.[1]

Údaj o tom, že se jedná o doplněk stravy, musí být uveden na obalu takového doplňku stravy [2] i v reklamě [3].[4] Uvádí-li podnikatel doplněk stravy na trh poprvé, musí navíc text označení na obalu zaslat Ministerstvu zemědělství.[5] Kromě uvedeného má podnikatel i řadu dalších povinností, jejichž splněním se má zabránit tomu, aby se kategorie léku a kategorie potraviny (resp. doplňku stravy) staly vzájemně zaměnitelnými, resp. aby ve spotřebiteli vzniklo přesvědčení, že může svou nemoc léčit potravinou (doplňkem stravy).[6] Těmito (dalšími) povinnostmi rozumíme především zákaz používání zdravotních a léčebných tvrzení v souvislosti s prodejem, nabízením či označováním doplňku stravy (podrobněji dále v textu).

Pravidla pro označování a prezentování doplňků stravy jsou roztříštěná, lze je najít jak v přímo použitelných předpisech Evropské unie,[7] tak ve vnitrostátních právních předpisech. [8] Oblast ochrany zdraví je společensky citlivou kategorií, která podléhá zvýšené regulaci.[9]

Výživová, zdravotní a léčebná tvrzení

Při označování, popisu a prezentaci doplňku stravy je zcela zakázáno [10] používat tzv. léčebná tvrzení. Léčebným tvrzením je informace, že potravina umožňuje zabránit určité lidské nemoci, zmírňuje ji nebo ji vyléčí, případně informace se na tyto vlastnosti odkazující. Léčebná tvrzení jsou „zakázána kvůli tomu, že v očích spotřebitelů mohou zapříčinit zaměnitelnost léků a potravin.“[11] V léčebném tvrzení se nesmí objevit zpravidla názvy nemocí dle Mezinárodní klasifikace nemocí (například chřipka, nachlazení, průjem, artritida, akné, aj.), názvy symptomů (bolest, dušnost, závrať, zvracení, horečka, aj.) nebo slova jinak spojená s nemocemi či zdravotními problémy (lék/léčit, akutní, chronický, prevence, aj.)

Obdobný, leč výjimkami relativizovaný zákaz, platí při označování, popisu a prezentaci doplňků stravy i pro použití tzv. výživových a zdravotních tvrzení.

Výživovým tvrzením se rozumí informace, která uvádí, naznačuje nebo ze které vyplývá, že potravina má určité prospěšné výživové vlastnosti v důsledku energetické (kalorické) hodnoty, živin nebo jiných látek, které obsahuje, obsahuje ve snížené či zvýšené míře nebo neobsahuje.[12] Jde o sdělení související s obsahem doplňku stravy.

Zdravotním tvrzením se rozumí tvrzení, které uvádí, naznačuje nebo ze kterého vyplývá, že existuje souvislost mezi kategorií potravin, potravinou nebo některou z jejích složek a zdravím spotřebitele.[13]

Zdravotní (nebo výživová) tvrzení oproti léčebným tvrzením, která zapříčiňují v očích spotřebitelů zaměnitelnost mezi léky a doplňky stavy, „takové riziko a priori nepředstavují, a tedy není třeba jejich uvádění zakazovat, jsou-li pravdivá[14] (pozn. p. č. doplněna aut.). Právě kvůli tomu byly zřízeny seznamy, které obsahují zdravotní tvrzení, jež jsou podle vědeckých poznatků pravdivá, neboť taková tvrzení spotřebitele v omyl neuvedou.“[15] Jinak řečeno, použije-li podnikatel léčebné tvrzení, klame tím automaticky spotřebitele (bez ohledu na pravdivost takového účinku) a dopouští se přestupku. Použije-li podnikatel zdravotní (nebo výživové) tvrzení, klame spotřebitele a dopouští se přestupku jen tehdy, jde-li o tvrzení neschválené Evropským úřadem pro bezpečnost potravin. V této souvislosti je nutné znát tzv. on hold seznam, který není však právně závazný (soft law). Podle Nejvyššího správního soudu [16] jde nanejvýš o jakýsi ukazatel, na který se nelze bez dalšího spoléhat.

III. Hledisko průměrného spotřebitele

Podnikatel by v případě doplňků stravy vždy měl mít na zřeteli skutečnost, že splnění výše uvedených povinností (uvádět u produktu spojení „doplněk stravy“, zpravidla se zdržet léčebných, zdravotních nebo výživových tvrzení) bude hodnoceno optikou tzv. průměrného spotřebitele – tzn. jak by dané sdělení pochopil průměrný spotřebitel. Zaměřuje-li se podnikatel se svými produkty na zvlášť zranitelné spotřebitele (tedy spotřebitele, který buď již nějakou chorobou trpí nebo se jí značí předcházet, a proto chce doplněk stravy užívat, což je v případě propagace doplňků stravy spíše pravidlem)[17], je třeba zohlednit nižší míru kritičnosti a větší důvěřivost takového spotřebitele vůči reklamě slibující vyléčení nemoci u takových spotřebitelů.

Nejvyšší správní soud [18] např. potvrdil závadnost reklamy na doplněk stravy Urinal, kde bylo graficky znázorněno močové ústrojí, přičemž po požití Urinalu bakterie uvnitř močové trubice mizí. Doprovodný slogan zněl „Projevem zánětu je časté močení a pálivá bolest. Urinal ničí bakterie, které tyto potíže způsobují.“ Reklama mohla v adresátech vzbuzovat dojem, že prezentovaný doplněk stravy je lékem nebo přípravkem schopným lidské choroby léčit nebo jim předcházet.

V jiné věci potvrdil Nejvyšší správní soud [19] závadnost reklamy na doplněk stravy multiMUN aku, kde byla zobrazena žena utrápená chřipkovými příznaky, která byla po požití doplňku stravy uvolněná, veselá a zjevně zdravá, zatímco hlas v reklamě sděloval, že přípravek aktivuje imunitní systém a okamžitě pomáhá posílit obranyschopnost. Z pohledu průměrného spotřebitele nemohlo být podle soudu pochopeno jinak než tak, že užitím inzerovaného přípravku bude okamžitě a účinně vyléčen z chřipkového onemocnění.

Dalším závadným reklamním sloganem u doplňku stravy Preventan Akut byl dle Nejvyššího správního soudu [20] slogan „Preventan Akut rychle aktivuje obranu organismu. Baterie a viry způsobující chřipku účinně ničí Preentan Akut. Záchranná brzda při chřipce a nachlazení.“ Podle názoru soudu tato reklama vzbuzuje u průměrného spotřebitele dojem, že prezentovaný přípraven má nejenom schopnost předcházet chřipce a nachlazení (lidským chorobám), ale tyto též účinně léčit. Spotřebitel by tak mohl být uveden v omyl, neboť přípravek je pouze doplňkem stravy, nikoliv léčivem.

Sankce za porušení zákazu používání léčebných, zdravotních a výživových tvrzení

Dozorovým orgánem ve věcech doplňků potravin je Státní zemědělská a potravinářská inspekce („SZPI“). Ta může v případě, že při kontrolním šetření zjistí porušení právních předpisů, udělit nejrůznější sankce. SZPI je oprávněna v případě porušení právních předpisů například (i.) zakázat používání obalů nebo etiket doplňků stravy,[21] (ii.) zajistit doplňky stravy před uvedením na trh[22] a jsou-li na trhu uvedeny, tak (iii.) nařídit jejich stažení,[23] (iv.) udělit pokutu[24] (v.), nebo zablokovat webové stránky obchodníka.[25]

Na příkladu výše rozebraných léčebných tvrzení: Podnikatel uváděl na trh doplňky stravy s léčebným tvrzením a zároveň jiné doplňky stravy s nepovoleným zdravotním tvrzením, čímž porušil hned dva přímo použitelné předpisy EU. Jde dva skutky, každý z nich je postihován podle jiného ustanovení zákona. Za první hrozí podnikateli pokuta až 50 mil. Kč, za druhý hrozí podnikateli pokuta až 10 mil. Kč.[26]

Shrnutí

Závěrem lze shrnout, že výše popsaná pravidla pro označování a prezentaci doplňků stravy (tj. potravin) mají především zabránit tomu, aby ve vnímání průměrného spotřebitele doplňky stravy nebyly zaměnitelné s léčivy a nebyl při jejich označování a prezentaci vzbuzován dojem, že jejich užíváním může předcházet nemoci nebo tuto vyléčit.

Za tímto účelem je podnikatelům zakázáno používat při označování a prezentaci doplňků stravy zejména tři kategorie sdělení/tvrzení – výživová tvrzení, zdravotní tvrzení a léčebná tvrzení. Tyto kategorie jsou vzájemně propojené, avšak ne totožné. Rozdílnost je dána především mírou přísnosti zákazu používání jednotlivých tvrzení. Výživová a zdravotní tvrzení jsou zakázána, avšak z tohoto zákazu existuje řada výjimek, zatímco používat léčebná tvrzení v souvislosti s doplňkem stravy je zakázáno v zásadě [27] bez výjimky.

Porušení povinností nepoužívat při označování a prezentaci doplňků stravy zakázaná výživová, zdravotní a léčebná tvrzení má své negativní důsledky především [28] ve veřejném právu, jelikož dozorový orgán (SZPI) je veřejnoprávními předpisy oprávněn (i.) ke kontrole dodržování zákonem uložených povinností a (ii.) k sankcionování těch podnikatelů, kteří tyto povinnosti poruší.

doc. JUDr. Dana Ondrejová, Ph.D.
advokátka

JUDr. Bc. Matěj Řičánek,
advokát

LEGATO advokátní kancelář

V Jámě 1,
110 00 Praha 1

Tel.: +420 733 654 022
e-mail: office@aklegato.cz

[1] Viz § 2 odst. 1 písm. g) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů. Více také SÚKL. Rozlišení doplňků stravy od léčivých přípravků, dostupné >>> zde.

[2] Pokud jde o obal výrobku, soudní praxe rozlišuje dokonce i to, na jaké straně obalu výrobku jsou různé informace související s doplňky stravy uváděny (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 30. 1. 2020, věc C-524/18, Dr. Willmar Schwabe GmbH & Co. KG proti Queisser Pharma GmbH & Co. KG). V uvedené věci šlo o tzv. zdravotní tvrzení (k nim viz dále v textu).

[3] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 1 As 6/2010.

[4] Ideální je potom taková varianta označení produktu (doplňku stravy), která vyhoví požadavkům jasného a srozumitelného informování spotřebitele, zároveň však nenaruší reklamní „údernost“ designu daného produktu. Viz např. přední stranu obalu k produktu „Marťánci® multivitamin MIX 50 gummies +50 tablet“ a poměr asi 1:10 (označení „doplněk stravy“ vs. název produktu).

[5] § 3d odst. 1 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

[6] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2020, sp. zn. 5 As 219/2019.

[7] Stanoví-li přímo použitelný unijní předpis (nařízení) něco jiného než vnitrostátní pramen práva, má přímo použitelný unijní předpis přednost.

[8] Z unijních uvádíme zejména: (i.) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin a (ii.) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 a (ES) č. 1925/2006 a o zrušení směrnice Komise 87/250/EHS, směrnice Rady 90/496/EHS, směrnice Komise 1999/10/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES, směrnic Komise 2002/67/ES a 2008/5/ES a nařízení Komise (ES) č. 608/2004, k jejichž vzájemnému vztahu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2020, č. j. 5 As 219/2019-49: „Nařízení č. 1169/2011 v obecné rovině upravuje poskytování informací o potravinách spotřebitelům. Naproti tomu nařízení č. 1924/2006 upravuje pouze výživová a zdravotní tvrzení ve vztahu k potravinám, a jeho předmět je tedy výrazně užší.“ Dále jde např. o (iii.) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 110/2008 ze dne 15. ledna 2008 o definici, popisu, obchodní úpravě, označování a ochraně zeměpisných označení lihovin a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1576/89 nebo (iv.) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1151/2012 ze dne 21. listopadu 2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin.

Z vnitrostátních právních předpisů je to např. zákon č. 353/2003 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů nebo zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

[9] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 3 A 193/2018.

[10] Čl. 7 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011, o poskytování informací o potravinách spotřebitelům, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 a (ES) č. 1925/2006 a o zrušení směrnice Komise 87/250/EHS, směrnice Rady 90/496/EHS, směrnice Komise 1999/10/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES, směrnic Komise 2002/67/ES a 2008/5/ES a nařízení Komise (ES) č. 608/2004, doslova uvádí: „S výhradou odchylek stanovených v právních předpisech Unie, které se vztahují na přírodní minerální vody a na potraviny určené pro zvláštní výživu, nesmějí informace o potravině připisovat jakékoli potravině vlastnosti umožňující zabránit určité lidské nemoci, zmírnit ji nebo ji vyléčit, ani na tyto vlastnosti odkazovat“, čímž je z absolutního zákazu přeci jen učiněna opravdu nepatrná výjimka. Obecně lze ovšem shrnout, že zákaz léčebných tvrzení je mnohem striktnější, než zákaz zdravotních a výživových tvrzení.

[11] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2020, sp. zn. 5 As 219/2019.

[12] Chaloupková, H., Holý, P., Urbánek, J. Mediální právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 284 a násl.

[13] Tamtéž.

[14] Zejména zdravotní a výživová tvrzení nesmí být nepravdivá, dvojsmyslná nebo klamavá, nabádat k nadměrné konzumaci určité potraviny nebo nadměrnou konzumaci omlouvat apod.

[15] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2020, 5 As 219/2019.

[16] Tamtéž.

[17] Ondrejová, D., Sehnálek, D. Nekalosoutěžní reklama a nekalé obchodní praktiky: V české i evropské právní úpravě a judikatuře. Praha, Leges, 2018, s. 216.

[18] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 7 As 27/2008.

[19] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 4 As 98/2013.

[20] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 9 As 85/2008.

[21] § 5 odst. 1 písm. a) bod 5. zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dál jen jako „zákon o SZPI“).

[22] § 5 odst. 1 písm. d) bod 1. zákona o SZPI.

[23] § 5 odst. 1 písm. l) bod 1. zákona o SZPI.

[24] § 17 odst. 2 písm. c) bod 5 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákon ve spojení s § 17i téhož zákona.

[25] § 3c odst. 1, resp. § 4c odst. 2 zákona o SZPI.

[26] Srov. např. argumentaci v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 1 As 9/2008.

[27] S výhradou odchylek stanovených v právních předpisech Unie, které se vztahují na přírodní minerální vody a na potraviny určené pro zvláštní výživu (k tomu viz čl. 7 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011, o poskytování informací o potravinách spotřebitelům, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 a (ES) č. 1925/2006 a o zrušení směrnice Komise 87/250/EHS, směrnice Rady 90/496/EHS, směrnice Komise 1999/10/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/13/ES, směrnic Komise 2002/67/ES a 2008/5/ES a nařízení Komise (ES) č. 608/2004, doslova uvádí).

[28] Srov. však i se soukromoprávními nároky dotčených spotřebitelů, především pak s nároky vymezenými v § 583 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a v § 5d odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění s účinností od 6. 1. 2023.

doc. JUDr. Dana Ondrejová, Ph.D., JUDr. Bc. Matěj Řičánek (LEGATO)

19.01.2023

Přímá odpovědnost jednatele (společníka) SRO za škodu způsobenou třetí osobě.

Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dle § 420 odst. 2 obč. zák. platilo, že: „Škoda je způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.“ K výkladu dotčeného ustanovení srov. např. následující judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2600/2007, ze dne 25 Cdo 2600/2007 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 879/2020, ze dne 25. 8. 2021).

V rozsudku sp. zn. 32 Cdo 685/2013, ze dne 27. 5. 2014 Nejvyšší soud výslovně judikoval, že: „Jednání jednatele společnosti je jednáním společnosti, podle ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. jednatel společnosti za škodu takto způsobenou neodpovídá, účinky a důsledky tohoto jednání se přičítají společnosti.“

S účinností od 1. 1. 2014 dle § 2914 o. z. platí: „Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.“ K výkladu dotčeného ustanovení srov. např. následující judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn, 25 Cdo 2386/2020, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1221/2020, ze dne 22. 3. 2022).

Vztahem obou ustanovení § 420 odst. 2 ObčZ a § 2914 o. z. se Nejvyšší soud opětovně zabýval v aktuálním rozsudku 25 Cdo 1319/2022, ze dne 14. 12. 2022, kde připomněl, že:

Ustanovení § 2914 o. z. vychází z premisy, že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, měl by také nést rizika s jeho činností spojená (srov. Bezouška, Petr In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1577.). Jeho smyslem je posílení ochrany poškozeného, neboť v případě porušení zákonné povinnosti (§ 2910 o. z.) jednajících osob má možnost požadovat náhradu od obou. Výhoda bývá spatřována i v tom, že zmocnitel (hlavní osoba, někdy nazývaná též principál) bude zpravidla solventnější než jeho pomocník, a poškozený se tak snáze domůže náhrady (to ovšem nemusí být pravidlem). Dále se poukazuje i na to, že hlavní osoba mívá obecně lepší pozici, aby zhodnotila rizika vzniku škody spojená s činností, kterou pro ni vykonávají její pomocníci, a tato rizika a náklady s nimi spojené rozložila jednak mezi samotné pomocníky a konec-konců i mezi zákazníky jejího podniku (Sztefek, M. Deliktní odpovědnost principálů za pomocníky: srovnávací a právně-ekonomická analýza § 2914 ObčZ. Právní rozhledy, 2017, č. 1, s. 6-13). Nejedná se o jediné ustanovení, které by odpovědnost za pomocníka upravovalo. Samostatnou odpovědnost hlavní osoby za pomocníka zakládají například ustanovení § 1935 o. z. řešící odpovědnost za pomocníka při plnění smluvních povinností či celý zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který upravuje odpovědnost za pomocníka při výkonu veřejné moci.

Ustanovení § 2914 o. z. má zjevně předobraz v § 420 odst. 2 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), avšak oproti němu neobsahuje formulaci, která by výslovně vylučovala přímou odpovědnost pomocníka. Není tedy zřejmé, zda zákonodárce skutečně sledoval rozšíření odpovědnosti na pomocné osoby, případně zda na všechny či jen některé z nich. Odpověď nedává ani důvodová zpráva, která obecně hlásí diskontinuitu vůči „socialistickým“ občanským zákoníkům z let 1950 a 1964, avšak o záměru změnit vyloučení přímé odpovědnosti pomocníka, které bylo do českého práva vneseno v období socialistického zákonodárství, mlčí, ač řadu jiných, i méně podstatných změn vysvětluje. Vzorem pro rekodifikaci občanského práva byla řada zahraničních úprav a většina z nich nevidí přesvědčivý důvod, proč by pomocník měl být povinnosti k náhradě zproštěn jen díky tomu, že povinnost k náhradě nese i další osoba. Poškozený by podle zahraničních úprav byl bezdůvodně zbaven možnosti domáhat se náhrady po pomocníkovi pouze s odkazem na to, že odpovědný je i někdo jiný. Naopak v souladu s obecnými pravidly je, aby obě tyto osoby byly povinny k náhradě společně a nerozdílně (Koziol, H. Basic Questions of Tort Law from Germanic Perspective. Wien: Jan Sramek Verlag, 2012, s. 212-213).

Jazykovým výkladem § 2914 o. z. se lze dobrat víceméně k oběma závěrům, zda podle věty první odpovídá za činnost pomocníka hlavní osoba či nikoliv. Na jedné straně pro případ porušení zákonné povinnosti ze strany pomocníka nelze najít dostatečně pregnantně slovně vyjádřenou výluku z jeho odpovědnosti, a jestliže dovodíme porušení zákonné povinnosti pomocníkem při činnosti pro hlavní osobu, budou naplněny podmínky vzniku odpovědnostního vztahu mezi poškozeným a tím, kdo porušil zákon, aniž by tomu bránilo explicitní vyloučení takového právního důsledku. Na druhé straně formulace, že hlavní osoba za škodu jím způsobenou odpovídá stejně jako by ji způsobila sama, umožňuje výklad, že odpovídá namísto osoby pomocné, která činí úkony v její prospěch. Význam slovního spojení „jako by ji způsobil sám“ se totiž nerovná významu „jakoby ji způsobil společně s jiným“; výraz „sám“ má spíše nádech jisté výlučnosti, takže je z něj možno dovodit, že nikdo další za stejnou škodu neodpovídá. Pak by vlastně ani nebylo třeba zdůrazňovat jako činil § 420 odst. 2 obč. zák., že „tyto osoby samy za škodu takto vzniklou neodpovídají“.

Základní teze Nejvyššího soudu

Poškozenému současná právní úprava (na rozdíl od § 420 odst. 2 obč. zák.) zásadně neupírá přímý nárok na náhradu škody i vůči pomocníkovi.

Z toho vyplývá, že závěr o tom, zda za újmu (škodu) odpovídá pouze osoba hlavní nebo spolu s ní i pomocník, závisí na výkladu § 2914 věty prvé o. z., kde bude rozhodné zejména, zda osoba (ať již fyzická nebo právnická) provádí činnost pro jinou fyzickou (právnickou) osobu podle jejích pokynů či příkazů, pod její odpovídající kontrolou a je vůči ní v podřízeném postavení. Věta druhá ustanovení § 2914 o. z. pak upravuje případy, kdy hlavní osoba pro svou činnost využije tzv. samostatného pomocníka, tedy osobu, která pro ni provádí činnost vlastním jménem a na vlastní riziko; takový pomocník či subdodavatel odpovídá za škodu sám. Pokud však takovou osobu fyzická (právnická) osoba nepečlivě vybrala nebo na ni nedostatečně dohlížela, ručí ve smyslu § 2018 a násl. o. z. za splnění jejího závazku z deliktu a poškozený se může domáhat splnění dluhu vůči takovému ručiteli na základě § 2021 odst. 1 o. z., který obecně určuje podmínky, za kterých se věřitel může domáhat splnění dluhu na ručiteli

Při výkladu ustanovení § 2914 věty první o. z. Nejvyšší soud tedy vychází z toho, že právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobou hlavní.

Ke skutkovému stavu (25 Cdo 1319/2022):

Žalovaný 1 jakožto zaměstnanec, jeden za dvou jednatelů a většinový společník společnosti (která byla provozovatelem vozidla) způsobil při cestě do zaměstnání dopravní nehodu a škodu třetímu subjektu.

Poškozený podal žalobu o náhradu škody proti žalovanému č. 1 a pojišťovně (žalovanému č. 2).

Nejvyšší soud zde aplikoval § 2914 o. z. a připustil možnost podání přímé žaloby i proti tzv. samostatnému pomocníkovi, tedy žalovanému č. 1:

V posuzované věci jde ovšem o zcela případ odlišný (než který řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021), neboť 1. žalovaný, který zavinil střet vozidel, nebyl v době škodní události pouze zaměstnancem společnosti, ale také jejím jednatelem a společníkem. Za těchto okolností nelze pracovní činnost 1. žalovaného u uvedené společnosti považovat za závislou práci, která by byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, neboť 1. žalovaný byl osobou ovládající společnost, v které byl také zaměstnán. Sám tak řídil svoji pracovní činnost a rozhodl o tom, že vykoná pracovní cestu, při které došlo ke škodní události.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že 1. žalovaného nelze označit za pomocníka ve smyslu § 2914 věta první o. z., za kterého je povinen plnit poškozenému výlučně zaměstnavatel, neboť újmu sice způsobil z nedbalosti třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele, tuto činnost však nevykonával v pozici podřízeného zaměstnance, který je pokyny zaměstnavatele vázán.

JUDr. Vladimír Janošek,
advokát

trvale spolupracující s

Plzeňská 3350/18
150 00 Praha 5 – Smíchov

Tel.: +420 731 773 563
e-mail: janosek@arws.cz

JUDr. Vladimír Janošek (ARROWS)

17.01.2023