EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

17. 4. 2023

Možnost členů volených orgánů obchodních korporací zprostit se či omezit odpovědnost za jednání souvisejícím s výkonem funkce a za způsobenou újmu.

Vyloučení společníka ze společnosti podle § 2740 občanského zákoníku.

Nové podmínky výkonu funkce člena voleného orgánu a zřízení evidence vyloučených osob.

Divizní akcie jako alternativa výplaty podílu na zisku dceřiné společnosti akcionářům mateřské společnosti.

Financování vlastní obchodní činnosti z pohledu ZISIF.

Nekalá soutěž zlehčováním konkurence pravdivými nebo nepravdivými tvrzeními.

Možnost členů volených orgánů obchodních korporací zprostit se či omezit odpovědnost za jednání souvisejícím s výkonem funkce a za způsobenou újmu.

V § 159 odst. 1. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („OZ“) jsou stanoveny obecné požadavky na výkon funkce člena voleného orgánu právnické osoby. Člen voleného orgánu právnické osoby je povinen jednat s péčí řádného hospodáře, což v sobě zahrnuje povinnost vykonávat funkci s nezbytnou loajalitou, potřebnými znalostmi a pečlivostí.

Pro členy voleného orgánu obchodních korporací je pak dále rozvedena povinnost péče řádného hospodáře v § 51 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích („ZOK“), dle kterého: „pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou.“

Pokud člen voleného orgánu obchodní korporace nejedná s péčí řádného hospodáře a poruší tak svou povinnost, pak jej mimo jiné stíhají následující důsledky:

povinnost vydat obchodní korporaci prospěch, který daná osoba získala porušením péče řádného hospodáře.[1] Tato povinnost se uplatní pouze za situace, kdy měl člen voleného orgánu z porušení péče řádného hospodáře prospěch, avšak není nutné, aby tím zároveň způsobil újmu obchodní korporaci,[2]
povinnost nahradit vzniklou újmu (majetkovou příp. i nemajetkovou), a to nad rámec získaného prospěchu uvedeného v předchozím bodě tohoto článku,

V případě, že člen voleného orgánu, který způsobil obchodní korporaci škodu v souvislosti s porušením péče řádného hospodáře, tuto škodu nenahradí, ačkoli byl povinen ji nahradit a závazek k úhradě škody se stane splatným, nastupuje zde osobní ručení voleného člena orgánu vůči věřitelům právnické osoby. Osobní ručení je zde až do výše, v jaké danou škodu člen voleného orgánu obchodní korporaci neuhradil.[3]

Samozřejmě kde není žalobce, tam není soudce. Výše uvedené se tedy uplatní pouze za situace, kdy je tu osoba domáhající se po členu voleného orgánu těchto nároků.

Jak je to ale s možnostmi členů volených orgánů z hlediska omezení či zproštění se za jednání související právě s výkonem funkce člena voleného orgánu a případné náhrady škody? Je možné tyto povinnosti smluvně omezit?

Tato otázka přichází v úvahu např. při zakládání obchodní korporace příp. změny zakladatelského právního jednání a nastavení podmínek či při vyjednávání o podmínkách smlouvy o výkonu funkce člena voleného orgánu nebo v případě fúzí a převodů akcií či obchodních podílů a s tím souvisejícím ukončením funkce dosavadních členů volených orgánů.

Zde je nutné rozlišovat omezení vztahující se k odpovědnosti člena voleného orgánu za výkon funkce v souladu s péčí řádného hospodáře a omezení vztahující se k náhradě újmy vzniklé při výkonu funkce člena voleného orgánu. Rovněž je zapotřebí zabývat se časovým hlediskem právního jednání, kterým dochází k výše uvedeným omezením.

Co se týká omezení odpovědnosti za řádný výkon funkce, pak právní jednání, které omezuje odpovědnost člena voleného orgánu je nicotné a takové omezení je vyloučeno ustanovením § 53 odst. 2 ZOK. Toto ustanovení směřuje z hlediska časového k jakémukoli omezujícímu jednání, tedy ať již bylo učiněno předem či následně.[4]

Z hlediska časového je tak jednání omezující odpovědnost za řádný výkon funkce zakázáno jak předem, tak následně. U právního jednání omezujícího odpovědnost člena voleného orgánu k náhradě újmy, však musíme časové hledisko zohlednit a rozlišovat mezi jednáním omezujícím odpovědnost předem, tedy do budoucna a jednáním omezujícím odpovědnost následně.

Ust. § 2989 OZ stanoví: „nepřihlíží se k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.“

Výše uvedené zákonné ustanovení směřuje na právní jednání omezující odpovědnost k náhradě újmy předem, kdy taková právní jednání nejsou platná (jsou nicotná) za situace, že by se jednalo o újmu způsobenou hrubou nedbalostí nebo úmyslně, případně bylo takové právní jednání učiněno slabší stranou.

Pokud jde o právní jednání omezující odpovědnost k náhradě újmy následně, pak zde je situace odlišná v tom, že újma již vznikla a je možné jí případně vyčíslit. Jak se tedy obchodní korporace postaví ke vzniklé újmě a jak bude újmu řešit, je v její režii, stejně tak jako případné omezení této odpovědnosti.[5] Ust. § 53 odst. 3 ZOK nabízí řešení vypořádání újmy způsobené členem voleného orgánu smlouvou mezi touto osobou a obchodní korporací, kdy je na stranách smlouvy, k jakému vypořádání dospějí. Taková smlouva o vypořádání však musí být odsouhlasena nejvyšším orgánem obchodní korporace přijatým alespoň 2/3 většinou hlasů všech společníků.

JUDr. David Řezníček, LL.M., Ph.D.,
advokát

Mgr. Kamila Kovačič

Řezníček & Co. s.r.o., advokátní kancelář

Krajinská 281/44

370 01 České Budějovice

Tel.: +420 386 323 247

e-mail: reznicek@reznicek.com

[1] § 53 odst. 1 ZOK

[2] Zákon o obchodních korporacích, 3. vydání, 2020, s. 179 – 183: I. Štenglová, B. Havel

[3] § 159 odst. 3 OZ

[4] Zákon o obchodních korporacích, 3. vydání, 2020, s. 179 – 183: I. Štenglová, B. Havel

[5] PŘÍKAZSKÁ, Monika. Následky porušení povinností ze smlouvy o výkonu funkce a jejich vymáhání: limity odpovědnosti člena orgánu a limity smlouvy o vypořádání. Časopis pro právní vědu a praxi, 2017, č. 4, s. 613-624

JUDr. David Řezníček, LL.M., Ph.D., Mgr. Kamila Kovačič (Řezníček & Co.)

13.10.2022

Vyloučení společníka ze společnosti podle § 2740 občanského zákoníku.

Ustanovení § 2740 zákona č. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), upravuje důvody vyloučení společníka ze společnosti (společnosti ve smyslu § 2716 a násl. OZ). Tento článek má za cíl shrnout důvody, postup a důsledky vyloučení společníka ze společnosti dle uvedeného ustanovení, a to i z toho důvodu, že tyto aspekty nejsou v judikatuře soudů řešeny tak často jako případy vystoupení společníka ze společnosti podle § 2739 OZ.

Stručný úvod do úpravy společnosti dle § 2716 a násl. OZ

Právní úprava společnosti v OZ vychází z předchozí úpravy smlouvy o sdružení obsažené v § 829 a násl. zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění. Společnost dle § 2716 a násl. OZ je sdružením dvou či více osob (fyzických anebo právnických) za společným účelem, které vzniká na základě smlouvy (dále jen „společnost“).

Společnost nemá právní osobnost (nemůže tak být např. stranou smlouvy nebo účetní jednotkou) ani procesní subjektivitu (nemůže tedy být např. účastníkem soudního řízení). Subjektem práv a povinností, resp. nositelem procesní subjektivity jsou jednotliví společníci. Společnost může vzniknout jako krátkodobá, dlouhodobá či trvalá, může mít výdělečný i nevýdělečný účel.

OZ obecně nevyžaduje, aby smlouva o společnosti byla uzavřena písemně, nicméně z důvodu právní jistoty lze písemnou formu nepochybně doporučit; právní předpisy stanoví v určitých případech výjimky z pravidla bezformálnosti smlouvy o společnosti (např. § 2717 OZ). Pro následnou změnu smlouvy o společnosti je vyžadován souhlas všech společníků (§ 2729 odst. 2 OZ), přičemž jde o kogentní ustanovení OZ [1], od nějž se nelze dohodou odchýlit. Změnou smlouvy o společnosti je mimo jiné i změna počtu společníků [2], přičemž počet společníků nesmí být nikdy nižší než dva. Společníci do společnosti přispívají prací, vklady nebo obojím. Společníci se mohou dohodnout, jak budou zajišťovat správu společnosti, přičemž správou společnosti lze pověřit i třetí osobu.

Zánik členství společníka a zánik společnosti (obecně)

Členství společníkovi zaniká dle OZ dvojím způsobem, a to buď jeho vystoupením ze společnosti (které je svou podstatou výpovědí), nebo jeho vyloučením ze společnosti; v obou případech přitom společnost nezaniká a trvá nadále. Posledně uvedené samozřejmě neplatí v případě dvoučlenné společnosti, kde ukončením účastí jednoho ze společníků (jakýmkoliv způsobem) dochází ex lege k zániku celé společnosti [3]. Specifickým případem zániku členství je úmrtí, resp. zánik právnické osoby. Při úmrtí společníka-fyzické osoby nebo zániku společníka-právnické osoby s univerzálním právním nástupcem platí, že dědic ani univerzální právní nástupce se nestává automaticky členem společnosti, opačně však může být ujednáno ve smlouvě o společnosti [4].

Zánik samotné společnosti má jiné právní důsledky a je řešen § 2744 a násl. OZ. Základní důvody zániku společnosti jsou uvedeny v § 2744 OZ, přičemž jde o speciální právní úpravu k obecným důvodům zániku závazků podle OZ. Společnost tak zaniká například uplynutím doby, na kterou byla sjednána, dosažením účelu, k němuž byla zřízena, dohodou všech společníků atd. Zánik společnosti nemá právní význam vůči třetím osobám, jelikož zavázanými a oprávněnými zůstávají i nadále všichni společníci.

V případě zániku účasti společníka ve společnosti se provede majetkové vypořádání jeho účasti na společnosti, a to jak aktiv, na něž mu do doby zániku účasti vzniklo právo, tak i pasiv, tedy toho, k čemu byl vůči společnosti zavázán. V případě úmrtí společníka-fyzické osoby či zániku společníka-právnické osoby bude vypořádání provedeno s dědici, resp. s nástupnickou společností. Pokud právnická osoba zanikne bez právního nástupce, provede se vypořádání v rámci likvidace. Vypořádání se provádí dle stavu ke dni zániku členství. Ostatní společníci by měli při vypořádání dbát zejména na to, aby jim vylučovaný společník předal vše, co dosud zajistil/pořídil v rámci plnění svých povinností a je nezbytné pro dosažení účelu smlouvy (např. doklady k částem díla realizovaným vylučovaným společníkem). V případě zániku společnosti se vypořádání provádí postupem dle § 2746 OZ.

Forma a důvody vyloučení společníka

Vyloučení společníka ze společnosti je jednostranným právní jednáním, které je účinné doručením vylučovanému společníkovi a k němuž musí být udělen předchozí souhlas všemi ostatními společníky. Případně je možné vyloučení směřovat ke konkrétnímu datu uvedenému v oznámení o vyloučení, což bude praktické zejména s ohledem na následné vypořádání společníků. Vyloučení společníka ze společnosti je právem ostatních společníků, nikoliv jejich povinností.

Vyloučení musí být písemné pouze v případech, kdy je to vyžadováno smlouvou o společnosti, nicméně i v tomto případě lze doporučit zachování písemné formy vždy. Společníci by k vyloučení společníka měli přistoupit bez zbytečného odkladu, kdy se o naplnění důvodu pro vyloučení společníka dozvěděli, přičemž vylučovanému společníkovi je třeba oznámit i důvod vyloučení ^[5]. Pokud je společník přesvědčen, že důvod pro jeho vyloučení ze společnosti nebyl dán, má právo domáhat se neplatnosti vyloučení žalobou u soudu.

Důvody, pro které lze společníka ze společnosti vyloučit lze obecně rozdělit do následujících kategorií:

podstatné porušení povinností ze smlouvy o společnosti společníkem,
omezení svéprávnosti společníka,
insolvence a
vyloučení dle § 2722 odst. 2 OZ (pokud společník není ochoten přispět ke zvýšení příplatků do společnosti).

Prvním z důvodů pro vyloučení společníka je případ, kdy společník poruší své povinnosti ze smlouvy o společnosti podstatným způsobem. Může jít např. o kontraktaci společníkem v rozporu s účelem společnosti, dlouhodobé neplnění povinností společníka atd. V zákonné formulaci tohoto vylučovacího důvodu lze vysledovat podobnost s § 2002 odst. 1 OZ a při výkladu z něj lze vycházet. Pro vyloučení pochybností lze doporučit typové případy podstatného porušení smlouvy o společnosti ve smlouvě výslovně definovat.

Omezení svéprávnosti fyzické osoby může být dalším (druhým) důvodem pro vyloučení, a to pouze v situaci, kdy je tento stav na újmu společnosti. Podstatný tak bude zejména účel společnosti a rozsah závazků, jež se týkají společníka, u nějž k omezení svéprávnosti došlo.

Třetí druh důvodů vyloučení společníka souvisí s insolvenčním řízením. OZ rozlišuje případy, kdy jde o dlužnický nebo věřitelský insolvenční návrh. Pokud společník podá návrh sám nebo k věřitelskému návrhu přistoupí, lze o jeho vyloučení rozhodnout ihned. Pokud je však podán věřitelský insolvenční návrh, který dotčený společník neuznává nebo k němu nepřistoupí, je nutné s vyloučením vyčkat do rozhodnutí insolvenčního soudu u úpadku. Teprve v okamžiku, kdy bude soudem zjištěn úpadek nebo hrozící úpadek ^[6] společníka, lze jej ze společnosti vyloučit.

Nutno však zmínit, že některými postupy dle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“), může dojít k podstatnému oddálení okamžiku, v němž bude možné společníka ze společnosti vyloučit. Předně jde o situaci, kdy společník, který je podnikatelem, podá po podání věřitelského insolvenčního návrhu návrh na vyhlášení moratoria. Po dobu trvání moratoria totiž nelze vydat rozhodnutí o úpadku. Dle názoru autorů nebude obdobně možné společníka ze společnosti vyloučit v situaci, kdy společník-podnikatel podá návrh na vyhlášení moratoria před zahájením insolvenčního řízení. Specifický je taktéž případ, kdy je společně s insolvenčním návrhem podán návrh na povolení reorganizace a je předložen reorganizační plán schválený potřebnou většinou věřitelů. Tato situace má, kromě důsledků předvídaných v § 316 odst. 5 IZ, rovněž důsledky uvedené v § 338 odst. 2 věta druhá IZ, tj. že nikdo nesmí až do zprávy o reorganizačním plánu vyvíjet činnost směřující k jeho přijetí nebo odmítnutí. O vyloučení dlužníka-společníka ze společnosti tak lze uvažovat až v okamžiku, kdy pominou účinky citovaného ustanovení IZ. Je otázkou, zda je možné společníka vyloučit ze společnosti, pokud trvají účinky stanovené v § 253 odst. 2 IZ. Autoři mají za to, že právně bezpečnější cesta je společníka v této době nevylučovat. Vyloučení účastníka sice není formálně odstoupením od smlouvy o společnosti, má však obdobné důsledky.

Nad rámec § 2740 OZ zákon umožňuje vyloučit společníka také v situaci, kdy po změně poměrů je pro dosažení společného účelu společnosti nezbytné navýšit příspěvky do společnosti, ale některý ze společníků se odmítne na navýšení příspěvků podílet. Tento společník má možnost buď ze společnosti vystoupit nebo může být ostatními společníky vyloučen.

Dle komentářové literatury ^[7] má § 2740 OZ kogentní povahu. Lze si však představit, že některé situace (např. v případě insolvence společníka) mohou současně představovat podstatné porušení povinností společníkem. Limitem však bude např. § 338 odst. 2 věta druhá IZ, který bude mít aplikační přednost a odchýlení se od tohoto ustanovení by zřejmě bylo v rozporu s jeho účelem (naopak ale např. § 253 odst. 2 IZ, který odlišnou úpravu ve smlouvě výslovně umožňuje).

Vyloučení společníka ze společnosti a veřejné zakázky

Smlouvy o společnosti jsou velmi často uzavírány dodavateli za účelem podání společné nabídky v zadávacím řízení na veřejnou zakázku dle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejné zakázky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“), a plnění veřejné zakázky.

Pokud dojde k vyloučení společníka, který neprokazoval v zadávacím řízení za účastníka (společnou nabídku) část kvalifikace, resp. společníka, jehož účast ve společnosti (a společné nabídce) nebyla významná pro hodnocení nabídek (např. jeho zaměstnanci nebyli předmětem hodnoceni v rámci hodnocení nabídek), nemá vyloučení společníka vliv na další průběh zadávací řízení. Nicméně i v tomto popisovaném případě lze doporučit, aby bylo vůči zadavateli učiněno ze strany společnosti (společníků podávajících společnou nabídku a sdružených do společnosti) oznámení dle § 88 odst. 1 ZZVZ.

Pokud však dochází k vyloučení společníka, jehož prostřednictvím byla prokazována ve společné nabídce (či žádosti o účast) část kvalifikace, bude nezbytné, aby v této části byla kvalifikace prokázána zbylými účastníky společnosti, resp. jiným osobami dle § 83 ZZVZ. Oznámení změny v kvalifikaci dle § 88 ZZVZ zadavateli a následné doložení nezbytných dokladů ke kvalifikaci je v takovém případě nezbytné; jinak se společnost, resp. její členové vystavují riziku vyloučení ze zadávacího řízení.

Nastane-li vyloučení společníka (člena společnosti – vybraného dodavatele, s nímž zadavatel uzavřel smlouvu) v průběhu plnění smlouvy na veřejnou zakázku, odvisí od řady okolností, zda je třeba takovou změnu posuzovat dle pravidel zakotvených v § 222 ZZVZ či nikoliv. Rozbor možných variant, které mohou přicházet v úvahu a jejich dopady na další postup smluvních stran, již však přesahuje zaměření a hlavní téma tohoto příspěvku a bude mu proto věnován prostor v rámci jiného článku. Snad jen na okraj lze uvést, že by se zadavatel v takových případech vždy ujistit, že po změně ve společnosti (vyloučení jednoho z členů společnosti) vybraný dodavatel i nadále splňuje kvalifikaci, která byla požadovaná v zadávacím řízení, a disponuje stejnými zdroji (osobními, technickými apod.), které byly rozhodné pro hodnocení nabídek; v těchto jednodušších situacích změna smlouvy na plnění veřejné zakázky bude deklarovat toliko změnu na straně vybraného dodavatele (vyloučení jednoho z členů společnosti bez dopadů na předtím prokázanou kvalifikaci a provedené hodnocení). Zadavateli lze v tomto případě konečně i doporučit, aby mu zbylí společníci garantovali dodržení smluvních ujednání v původním rozsahu, zejména doby plnění, ceny, odpovědnosti za vady a záruky za jakost atd.

Závěr

Vyloučení společníka ze společnosti je právem nikoliv povinností společníků a jeho cílem je zánik práv a povinností ze smlouvy o společnosti jen vůči vylučovanému účastníkovi. Vyloučení doporučujeme provést v písemné formě, s uvedením důvodu vyloučení. I přesto, že § 2740 OZ je dle komentářové literatury kogentním ustanovením, lze ve smlouvě upravit typové důvody podstatného porušení smlouvy. Při aplikaci insolvenčních důvodů doporučujeme předem prověřit, že vyloučení nebude učiněno v rozporu s insolvenčním zákonem.

Mgr. Eva Burdová,
advokátní koncipientka

Mgr. Tomáš Machurek,
advokát

MT Legal s.r.o., advokátní kancelář

Praha | Brno | Ostrava

Tel.: +420 222 866 555

Fax: +420 222 866 546

e-mail: info@mt-legal.com

[1] Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 2883 s.

[2] Odlišně ale např. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 1264 s.

[3] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, nebo rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 11 C 318/2020-178

[4] Ačkoliv se ustanovení týkají toliko dědiců fyzických osob, podle komentářové literatury se oba paragrafy analogicky použijí i pro právnické osoby. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 2894 s.

[5] K tomu např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 643/06 (dle OZ již však automaticky nepůjde o případ absolutní neplatnosti).

[6] Viz § 136 IZ

[7] Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. Občanský zákoník: Komentář. Svazek VI (§ 2521 až § 3081, relativní majetkové práva 2. část). Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2021, komentář k § 2740 OZ. In: ASPI [právní informační systém]. Právní stav je ke dni 1. 1. 2021.

Mgr. Eva Burdová, Mgr. Tomáš Machurek (MT Legal)

14.04.2023

Nové podmínky výkonu funkce člena voleného orgánu a zřízení evidence vyloučených osob.

V polovině roku 2023 dozná zákon o obchodních korporacích[1] některých zásadních změn. Těmi je vymezení nových podmínek výkonu funkce člena voleného orgánu, včetně jejich zařazení přímo do zákona o obchodních korporacích, a s nimi související zavedení evidence vyloučených osob. Změny jsou prováděny zákonem č. 416/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s využíváním digitálních nástrojů a postupů v právu obchodních společností a fungováním veřejných rejstříků („novela“). Část novely nabyla účinnosti již k 15. lednu 2023, cílem tohoto článku je však představení změn účinných až od 1. července 2023.

Podmínky výkonu funkce člena voleného orgánu obchodní korporace

Podmínkami výkonu funkce člena voleného orgánu jsou dle aktuálně účinné právní úpravy vedle plné svéprávnosti [2] bezúhonnost ve smyslu živnostenského zákona [3], na něž § 46 odst. 1 zákona o obchodních korporacích odkazuje, a neexistence překážek provozování živnosti dle živnostenského zákona.

Nově však budou tyto podmínky zakotveny přímo v zákoně o obchodních korporacích, konkrétně v ust. § 46 an.[4], čímž dojde k alespoň částečnému snížení roztříštěnosti právní úpravy této problematiky. Podmínky jsou nově vymezeny následovně:

neexistence pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým je uložen zákaz výkonu funkce člena řídícího, kontrolního nebo správního orgánu [5] (v poměrech českého právního řádu úspěšně uplatněná diskvalifikační žaloba);
neexistence pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým je uložen zákaz výkonu činnosti související s činností obchodní korporace, v níž osoba, které byl zákaz udělen, působí jako člen voleného orgánu;
neexistence pravomocného odsuzujícího rozsudku za taxativně vymezené trestné činy; a
neexistence prohlášení konkursu na majetek osoby, která se má stát členem voleného orgánu.

Rozhodnutím orgánu veřejné moci se přitom rozumí nejen rozhodnutí orgánu veřejné moci České republiky, ale i rozhodnutí orgánu veřejné moci členského státu EU, státu Evropského hospodářského prostoru, rozhodnutí mezinárodní organizace nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci jiného státu z důvodů obdobných pro jeho uložení v České republice. Nejedná se přitom pouze o rozhodnutí v trestním řízení, ale například i o rozhodnutí v řízení o správním deliktu.

Neexistence pravomocného odsouzení za vymezené trestné činy

Zvláštní pozornost si zasluhuje novelou vymezená skupina trestných činů, odsouzení za něž automaticky zakládá překážku výkonu funkce. V důvodové zprávě k novele je argumentováno, že u určité skupiny trestných činů není rozhodná jejich souvislost s podnikáním, jak tomu bylo doposud v případě všech trestných činů [6], neboť z hlediska ochrany třetích osob a veřejného pořádku je jejich závažnost shodná bez ohledu na tuto souvislost.

Do daného výčtu bude nově spadat zpronevěra, veškeré druhy podvodu, lichva, porušení povinnosti při správě cizího majetku, poškození věřitele, zvýhodnění věřitele, legalizace výnosů z trestné činnosti, úpadkové, daňové a devizové delikty a trestné činy proti závazným pravidlům tržní ekonomiky a oběhu zboží ve vztahu s cizinou.

Jde tedy převážně o trestné činy hospodářské a majetkové povahy související se správou cizího majetku. K těmto činům zpravidla dochází typicky, ale ne nutně, v souvislosti s podnikáním. Jako přínos novely tak lze nepochybně vnímat to, že zatímco souvislost překážky výkonu funkce s podnikáním nebo předpoklady pro ně zde nepřímo zůstává, vazba na konkrétní předmět podnikání je vypuštěna.

Dobře představitelné to je u trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, kterého se dopustí člen voleného orgánu na majetku korporace. Platí, že majetek společnosti je ve vztahu k členům jejích orgánů majetkem cizím. Tato majetková autonomie korporací se uplatní vždy, a to i v případě jednočlenných s.r.o., kde je jediný společník současně jediným jednatelem. Pravomocným odsouzením tak dojde k založení překážky výkonu funkce ve všech případech bez ohledu na konkrétní předmět činnosti korporace.

Zavedení výčtu trestných činů však jde ještě dále, a to k samotnému předpokladu pro řádný výkon funkce člena voleného orgánu, tj. k řádné správě cizího majetku. Překážka výkonu funkce tak bude založena i v případě rodiče, který spáchal trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku na majetku svého dítěte. Spíše než snahou eliminovat úzkou vazbu mezi podnikáním a společensky škodlivou trestnou činností je zákonodárce pravděpodobně veden přesvědčením, že je nežádoucí, aby funkce členů volených orgánů zastávali ti, kteří pro to obecně nemají předpoklady a byly vůči nim v minulosti (úspěšně) uplatněny nástroje trestní represe.

Novinkou je i odpadnutí striktního požadavku formy zavinění. Stávající právní úprava bezúhonnosti výslovně bere v úvahu pouze úmysl, novela však u dvou trestných činů výslovně připouští i jejich nedbalostní varianty. Jde právě o porušení povinnosti při správě cizího majetku a o legalizaci výnosů z trestné činnosti.

Bezúhonná nebude též osoba, která byla pravomocně odsouzena za trestný čin spáchaný v zahraničí, který je obdobný výše uvedeným trestným činům. Co je přitom myšleno „obdobným trestným činem spáchaným v zahraničí“, ještě bude předmětem výkladu, nicméně pravděpodobně by se mělo jednat o trestné činy sloužící k ochraně shodných společenských zájmů a hodnot.

Informační povinnost členů volených orgánů

Ten, kdo se má stát členem voleného orgánu, informuje společnost předem o skutečnostech, které představují překážku výkonu funkce nebo by k jejímu vzniku důvodně vést mohly. Obdobně informuje společnost bez zbytečného odkladu člen voleného orgánu, u něhož taková skutečnost nastala během výkonu funkce. Rozsah informační povinnosti je blíže vymezen v ust. § 46 odst. 2 zákona o obchodních korporacích.

Pokud budou k 1. červenci 2023 ve volených orgánech korporací působit osoby, které podmínky výkonu funkce dle novelizovaného znění nesplňují, musí o této skutečnosti bezodkladně informovat společnost. Jejich funkce pak zanikne do tří měsíců od účinnosti této části novely.

Důsledkem nesplnění podmínek pro výkon funkce je, že na osobu ustavenou do funkce člena voleného orgánu se hledí, jako by se členem nestala.[7] Platnost právních jednání učiněných takovou osobou to však neovlivní – z důvodu ochrany dobré víry třetích osob budou společnost zavazovat.[8]

Evidence vyloučených osob

Prvek automatizace při kontrole absence překážek výkonu funkce bude zajišťovat nově vznikající evidence vyloučených osob, tj. osob, které nesplňují podmínky výkonu funkce. Ohledně těch bude vedena (i) jejich identifikace, (ii) den vzniku a zániku překážky, (iii) její důvod, (iv) orgán, jehož rozhodnutím byla založena, (v) skutečnost, zda se zákaz vztahuje ke všem voleným orgánům, či jen k některým, a (vi) rozsah překážky výkonu funkce, pokud je omezen určitou výsečí podnikání nebo oborem činnosti.

Evidence se zřizuje jako neveřejná. Za účelem kontroly způsobilosti k výkonu funkce zejména v rejstříkovém řízení však budou údaje z ní zpřístupněny rejstříkovým soudům či notářům (těm již při tvorbě zakladatelského právního jednání). Přestože úprava evidence vyloučených osob nabude účinnosti až v červenci, dokládání způsobilosti být členem voleného orgánu pouze prostřednictvím čestného prohlášení je účinné již nyní, což je poněkud nešťastné.

Ověřit si, zda o jeho osobě existuje v evidenci zápis, bude moci každý, a to na základě formuláře na stránkách Ministerstva spravedlnosti. Elektronický formulář bude třeba (shodně jako například s inteligentním formulářem) odeslat z datové schránky žadatele nebo k němu připojit uznávaný elektronický podpis. Žadatel obdrží buď výpis z evidence, nebo potvrzení, že o jeho osobě nejsou vedeny žádné údaje. Oprava nesprávných údajů v evidenci bude prováděna Ministerstvem spravedlnosti na žádost nebo na základě zjištění z vlastní činnosti.

Shrnutí

Od 1. července 2023 budou podmínky výkonu funkce člena voleného orgánu obchodní korporace stanoveny přímo v zákonu o obchodních korporacích. Mezi tyto podmínky vedle (i) svéprávnosti patří (ii) neexistence rozhodnutí ukládajícího zákaz výkonu funkce člena voleného orgánu obecně, (iii) neexistence rozhodnutí ukládajícího zákaz činnosti mající souvislosti s předmětem podnikání obchodní korporace, v níž člen voleného orgánu působí, (iv) neexistence pravomocného odsuzujícího rozsudku soudu vydaného pro taxativně stanovené trestné činy a (v) neexistence prohlášení konkursu na majetek člena voleného orgánu.

V rámci rejstříkového řízení budou soudy a notáři povinni ověřovat způsobilost k výkonu funkce v nově zřizované evidenci vyloučených osob. Tato evidence se zřizuje jako neveřejná, nicméně každý bude moci skrze elektronický formulář požádat o poskytnutí informací, které jsou o něm vedeny.

Mgr. Michaela Jiříková
Advokát / Senior Associate

Václava Vojtková
Paralegal

ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o.

GEMINI Center
Na Pankráci 1683/127
140 00 Praha 4

Tel.:   +420 224 216 212
Fax:   +420 224 215 823
e-mail:   praha@rowan.legal

[1] Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů.

[2] Ust. § 152 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

[4] Dosavadní znění ust. § 46 zákona o obchodních korporacích stanovující pravidla pro právnické osoby jako členy volených orgánu je vloženo jako nový § 46a, přičemž jsou jen odstraněny legislativní chyby.

[5] Dikce „funkce člena řídicího, kontrolního nebo správního orgánu“ je dle důvodové zprávy k novele zvolena s ohledem na zohlednění rozhodnutí rovněž zahraničních orgánů veřejné moci, neboť označení „člen voleného orgánu“ představuje pouze českou legislativní zkratku.

[6] Dle aktuálně účinného ust. § 6 odst. 2 živnostenského zákona je podmínka bezúhonnosti vázána na neexistenci pravomocného odsuzujícího rozsudku pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání právnické osoby, o člena jejíhož voleného orgánu jde. Pokud se ovšem na pachatele nehledí, jako by nebyl odsouzen (zahlazení).

[7] Ust. § 155 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[8] Vzhledem k ust. § 440 občanského zákoníku.

Mgr. Michaela Jiříková, Václava Vojtková (ROWAN LEGAL)

22.03.2023

Divizní akcie jako alternativa výplaty podílu na zisku dceřiné společnosti akcionářům mateřské společnosti.

Zákon o obchodních korporacích[1] oproti rigidní úpravě původního obchodního zákoníku[2] umožňuje vydávání celé škály druhů akcií[3], a to včetně akcií divizních, které v České republice doposud nejsou tak rozšířeny, ale které mohou představovat vítaný instrument při konstruování holdingů.

Divizní akcie (v anglosaském právním prostředí označované jako „tracking shares“ či „targeted stock” nebo v německém právním prostředí jako „spartenaktien“ či „segmentaktien“) jsou akcie, s nimiž je spojeno právo na podíl na zisku (dividendě) a/nebo jiných vlastních zdrojích (případně na likvidačním zůstatku) generovaných určitou konkrétní částí, resp. jednotkou (divizí / pobočkou / závodem / organizační složkou / dceřinou společností) akciové společnosti. Divizní akcie nejsou v zákoně o obchodních korporacích výslovně jako druh akcií upraveny [4], nicméně se lze při jejich vydávání a úpravě inspirovat zejména již dlouholetou zahraniční praxí. Tento článek si neklade za cíl obsáhnout problematiku divizních akcií v celé její šíři. Jeho cílem je spíše upozornit na aspekty, které by měly být zvažovány při rozhodování o jejich vydání nebo investování do těchto akcií.

Co jsou divizní akcie

Divizní akcie jsou akciemi, jejichž vlastník se podílí na zisku a/nebo jiných vlastních zdrojích jen té části, resp. jednotky v rámci emitující akciové společnosti, ke které se divizní akcie vztahují [5], která je vymezena ve stanovách a lze ji účetně sledovat [6]. Je vhodné je použít zejména u větších podnikatelských seskupení tam, kde mají investoři zájem investovat pouze do dané oblasti či projektu, nikoliv do akciové společnosti jako celku [7]. To, že divizní akcie mohou poskytnout jejich vlastníkům určité výhody [8] ve srovnání s akciemi jiného druhu, vede určitou část odborné veřejnosti k závěru, že za účelem zmírnění těchto výhod by měla být hlasovací práva spojená s divizními akciemi omezena nebo vyloučena (přičemž k tomu může dojít opět pouze a jenom stanovami dané akciové společnosti). V takovém případě je nutné mít na paměti omezení plynoucí v tomto směru ze zákona o obchodních korporacích, a sice že akcie, s nimiž nejsou spojena žádná hlasovací práva, mohou být vydány pouze v případě, že souhrn jejich nominálních hodnot nepřesáhne 90 % základního kapitálu dané akciové společnosti [9]. Vzhledem k tomu, že české právo neobsahuje žádné konkrétní ustanovení ani vodítka týkající se divizních akcií, všechny otázky ohledně divizních akcií musí být řešeny ve stanovách emitující akciové společnosti. Taková úprava stanov by měla být důkladná a komplexní, aby nebylo pochyb o tom, jaká práva jsou s divizními akciemi spojena, neboť v opačném případě by za určitých okolností mohlo být určeno soudem, že s akciemi takováto zamýšlená práva vůbec spojena nejsou. Zejména musí být ve stanovách akciové společnosti nezaměnitelným způsobem vymezena konkrétní část, resp. jednotka (divize / pobočka / závod / organizační složka / dceřiná společnost) akciové společnosti, na jejímž zisku a/nebo jiných vlastních zdrojích a/nebo likvidačním zůstatku se vlastníci divizních akcií podílejí [10]. Dále bychom z naší zkušenosti doporučovali ve stanovách emitující společnosti upravit: (i) způsob monitorování výkonu příslušné divize; (ii) podmínky pro realizaci změn ve struktuře podnikání emitující společnosti dotýkajících se části společnosti, ke které se divizní akcie vztahují, a/nebo struktury podnikání a/nebo majetku části společnosti, ke které se divizní akcie vztahují; a v úvahu by měly být rovněž vzaty zákonné předpoklady pro výplatu dividendy ze strany emitující společnosti.

U společností, které emitují divizní akcie, které nejsou spojeny s dceřinou společností, se můžeme setkávat se zvýšenou administrativní zátěží, a to především v oblasti účetnictví takovéto společnosti, kdy pro mitigaci případných rizik musí být zcela pregnantně formulována pravidla pro alokaci jednotlivých výnosů a nákladů mezi jednotlivé části společnosti. Každý investor, který bude akcionářem takovéto divizní akcie, bude velmi pečlivě kontrolovat, že není nikterak upravován zisk konkrétní části společnosti, ke které se vztahuje právě jeho divizní akcie, a není tak kráceno jeho právo na zisk. Pokud by toto bylo rozporováno, v krajním případě by musel o správnosti výše zisku jednotlivé části společnosti emitující divizní akcie rozhodnout soud. Pro účely tohoto článku dále uvažovat, že je daná divizní akcie spojená s podílem na zisku dceřiné společnosti („Dceřiná společnost“) akciové společnosti (akciová společnost emitující takovéto divizní akcie dále jako „Mateřská společnost“). Výše uvedená rizika lze však i v případě společností, které emitují divizní akcie, které nejsou spojeny s dceřinou společností, nad rámec stanov ošetřit v akcionářské dohodě (její uzavření pak může být žádoucí i v případě divizní akcie spojené s podílem na zisku Dceřiné společnosti).

Monitorování výkonu Dceřiné společnosti

Ve stanovách Mateřské společnosti by mělo být jasně a přesně popsáno sledování výkonu Dceřiné společnosti relevantní pro výpočet dividendy určené k vyplacení vlastníkům divizních akcií. Tuto výkonnost lze sledovat například prostřednictvím: (i) dividend vyplacených Dceřinou společností Mateřské společnosti; (ii) finančních výsledků Dceřiné společnosti odražených v konsolidované účetní závěrce Mateřské společnosti; nebo (iii) jiným způsobem (např. prostřednictvím určitých finančních ukazatelů Dceřiné společnosti jako EBITDA).

Zdánlivě nejjednodušším způsobem stanovení výše dividendy určené k vyplacení vlastníkovi divizní akcie je její navázání na výši dividendy vyplácené Dceřinou společností Mateřské společnosti. Tento způsob však pro vlastníka divizní akcie přináší dle našeho názoru dvě následující hlavní nevýhody:

vlastník divizních akcií nemá nárok na dividendu, pokud Dceřiná společnost nevyplatí dividendy Mateřské společnosti, přestože byla zisková;
pokud Dceřiná společnost v určitém roce (například v roce 2022) vytvoří zisk, může její valná hromada rozhodnout o rozdělení zisku až po skončení příslušného finančního roku. Kvůli tomu může Dceřiná společnost vyplatit dividendu Mateřské společnosti nejdříve v následujícím roce (tj. v našem případě v roce 2023). V takovém případě Mateřská společnost zahrne tyto dividendy do svého vlastního účetnictví a do výkazů zisku a ztrát v tom roce, kdy je obdrží (tj. v našem případě v roce 2023). Pokud Mateřská společnost rozhodne o rozdělení zisku za daný rok, může tak učinit nejdříve až v následujícím roce (tj. v našem případě v roce 2024).

Jak je tedy zřejmé z výše uvedeného, nastává časový odstup mezi vygenerováním zisku Dceřinou společností (rok 2022) a rozdělením podílu na zisku Dceřiné společnosti vlastníkovi divizních akcií (rok 2024). Řešení by s určitými limity mohlo představovat vyplácení záloh na podílu na zisku na úrovni Mateřské společnosti [11] po vyplacení zisku/dividend na úrovni Dceřiné společnosti. S tímto však budou spojena určitá úskalí spočívající zejména v povinnosti vyhotovovat mezitímní účetní závěrku a v riziku povinnosti vrátit vyplacené zálohy na podílu na zisku pro případ, že by následně částka zisku k rozdělení v Mateřské společnosti nedosáhla alespoň součtu takto vyplacených záloh na podíl na zisku a nejvyšší orgán společnosti rozhodl o jejím rozdělení [12]. Záloha na podíl na zisku by pak měla být vrácena do 3 měsíců ode dne, kdy řádná nebo mimořádná účetní závěrka byla nebo měla být schválena. Zálohovat však nelze podíl na jiných vlastních zdrojích.

Další možností, jak eliminovat výše uvedený časový odstup mezi vygenerováním zisku Dceřinou společností a rozdělením podílu na zisku Dceřiné společnosti vlastníkovi divizních akcií, je stanovit ve stanovách Mateřské společnosti, že finanční výsledky Dceřiné společnosti budou promítnuty do konsolidované účetní závěrky Mateřské společnosti a dividenda určená k výplatě vlastníkovi divizních akcií bude určena na základě takovýchto konsolidovaných účetních závěrek.

Alternativně lze, jak je nastíněno výše, navázat sledování výkonnosti Dceřiné společnosti a nárok na dividendu spojenou s divizní akcií na jiné ukazatele, než je zisk vygenerovaný Dceřinou společností a/nebo vyplacený Dceřinou společností Mateřské společnosti, jako např. EBITDA, tj. zisk před započtením úroků, daní a odpisů [13] Dceřiné společnosti. V takovém případě by stanovy Mateřské společnosti měly uvádět jasného ukazatele, na jehož základě bude stanovena výše dividendy určená k výplatě vlastníkovi divizní akcie, stejně jako jasné zásady pro výpočet takovéhoto ukazatele.

Stanovení podmínek realizace změn týkajících se Dceřiné společnosti a majících dopad na divizní akcie

Pokud se týká změn ve vlastnické struktuře Dceřiné společnosti nebo ve struktuře jejího podnikání či majetku, stanovy Mateřské společnosti by měly dále upravovat, co se stane, když dojde k převodu nebo přechodu akcií / podílů v Dceřiné společnosti, dojde k přeměně Dceřiné společnosti nebo když se změní předmět podnikání Dceřiné společnosti či dojde k podstatné změně jejích aktiv atd., jelikož by takový převod nebo změna mohly vést k situaci, že Dceřiná společnost již nebude přispívat k finančním výsledkům Mateřské společnosti a vlastníci divizních akcií by neměli nárok na žádnou (nebo omezenou) dividendu, případně by mohlo dojít k zablokování rozhodovacích procesů v rámci Mateřské společnosti právě s ohledem na nevůli akcionářů hlasovat pro realizaci určitých změn, což by nebylo žádoucí jak pro vlastníky Mateřské společnosti, tak pro samotnou Mateřskou společnost.

Zákonné předpoklady pro výplatu dividendy a daňové souvislosti

Pokud Dceřiná společnost vykázala zisk a vyplatila Mateřské společnosti podíl na něm, ale Mateřská společnost je i přesto ve ztrátě, nelze vlastníkovi divizních akcií dividendu vyplatit. To však neplatí v případě, že by výsledek hospodaření Mateřské společnosti sice skončil ztrátou, ale nerozdělený zisk minulých let Mateřské společnosti by překročil součet ztráty Mateřské společnosti daného účetního období a neuhrazených ztrát Mateřské společnosti minulých let [14] – pak by bylo možné vyplatit vlastníkovi divizních akcií dividendu [15] (pokud jsou splněny další níže uvedené podmínky pro výplatu zisku). Zákon o obchodních korporacích dále stanoví, že obchodní korporace, resp. Mateřská společnost, nesmí vyplatit vlastníkovi divizních akcií dividendu, pokud by zjednodušeně řečeno: (i) vlastní kapitál Mateřské společnosti vyplývající z řádné nebo mimořádné účetní závěrky byl nižší než výše upsaného základního kapitálu Mateřské společnosti zvýšeného o fondy, které nelze podle zákona o obchodních korporacích nebo stanov Mateřské společnosti rozdělit mezi akcionáře (nebo pokud by se vlastní kapitál po takovémto rozdělení snížil pod výše uvedenou hranici)[16]; a/ nebo pokud by (ii) si tím přivodila úpadek [17] ve smyslu insolvenčního zákona.

Divizní akcie nejsou upraveny ani v daňových zákonech. Pro tento druh akcií tak budou platit pravidla stanovená pro cenné papíry, přičemž z pohledu vlastníka takovýchto divizních akcií bude potřeba pamatovat především na zdanění či osvobození při výplatě dividend či při převodu těchto divizních akcií na jiný subjekt [18].

Závěr

Emitování divizních akcií může být vhodným nástrojem při holdingovém uspořádání – zejména tam, kde je potřeba, aby docházelo k důslednému využívání synergií mezi jednotlivými částmi, resp. jednotkami, zejména pak představovaných akciemi / podíly v dceřiných společnostech. Vzhledem k tomu, že české zákony divizní akcie výslovně neupravují, i když umožňují jejich vydání, je nutné, aby emitující akciová společnost ve svých stanovách zejména: (i) umožnila vydání divizních akcií; (ii) řádně vymezila: (a) konkrétní část, resp. jednotku (divizi / pobočku / závod / organizační složku / dceřinou společnost) akciové společnosti, ke které se divizní akcie vztahují; (b) zda je s divizní akcií spojen podíl na zisku a/nebo jiných vlastních zdrojích a/nebo likvidačním zůstatku dané části akciové společnosti, ke které se divizní akcie vztahují; (c) způsob monitorování výkonu dané části akciové společnosti, pokud se vlastník divizní akcie má podílet na jejím zisku; (d) co se stane, když dojde ke zcizení dané části akciové společnosti, ke které se divizní akcie vztahují, když se změní její předmět podnikání či dojde k podstatné změně jejích aktiv atd.

Mgr. Marie Koštělová
Advokát / Senior Associate

Mgr. Simona Mlýnek Štursová
Daňový poradce

ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o.

GEMINI Center
Na Pankráci 1683/127
140 00 Praha 4

Tel.:   +420 224 216 212
Fax:   +420 224 215 823
e-mail:   praha@rowan.legal

[1] Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)

[2] Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

[3] Na rozdíl od obchodního zákoníku zákon o obchodních korporacích nestanovuje taxativní výčet zvláštních druhů akcií.

[4] „Možnost vydávání [tracking shares] i v České republice teorie ani praxe nezpochybňuje“, ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020. ISBN 978-80-7400-480-3

[5] ČERNÁ, S. Volba druhů podílů (akcií) a její limity. RaP – Rekodifikace & praxe. Wolters Kluwer, 2015, číslo 12, str. 11. ISSN: 1210-8278

[6] KŘÍŽ, R. „Tracking stock“ aneb divizní akcie jako zvláštní druh akcií. Obchodněprávní revue. 2019, č. 4, s. 90–95. ISSN 1803-6554

[7] Tracking Stocks. [online]. U.S. Securities and Exchange Commission. 2004 [cit. 21. 3. 2023]. Dostupné z: https://www.sec.gov/fast-answers/answerstrack

[8] CHEMMANUR, T. J., PAEGLIS, I. Why issue tracking stock? Insights from a comparison with spin‐offs and carve‐outs. Journal of Applied Corporate Finance. 2001, 14.2: 102-114

[9] § 276 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)

[10] LÁLA, D. Druhy podílů v kapitálových společnostech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 148. ISBN 978-80-7400-778-1

[11] Za předpokladu, že si tím ani jedna ze společností nepřivodí úpadek ve smyslu zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

[12] § 35 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)

[13] BOKŠOVÁ, J., STROUHAL, J. Lexikon účetních pojmů. [online]. Praha: Wolters Kluwer (dříve ASPI), 2015 [cit. 2023-2-10]. ISSN 2336-517X

[14] § 34 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)

[15] KŘÍŽ, R. „Tracking stock“ aneb divizní akcie jako zvláštní druh akcií. Obchodněprávní revue. 2019, č. 4, s. 90–95. ISSN 1803-6554

[16] § 40 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)

[17] § 40 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)

[18] Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů

Mgr. Marie Koštělová, Mgr. Simona Mlýnek Štursová (ROWAN LEGAL)

13.04.2023

Financování vlastní obchodní činnosti z pohledu ZISIF.

Jedním z prvních kroků, které by měl každý právník praktikující v oblasti finančního práva podniknout při posuzování konkrétního obchodního modelu je zvážení, zda daný obchodní model, resp. činnosti, které ho tvoří, nelze podřadit pod některý z tzv. bezpečných přístavů. Tedy, zda posuzovaná činnost, byť na první pohled může naplňovat znaky regulované činnosti, nespadá do skupiny činností, které regulované nejsou a k jejichž provádění není nutné získat příslušné veřejnoprávní povolení a podřídit se masivní finanční regulaci.

V případě regulace investičních fondů jsou v tomto ohledu klíčová úvodní ustanovení zákona o investičních společnostech a investičních fondech [1], která výslovně stanoví činnosti, které nespadají do působnosti zákona.

Výjimky z působnosti ZISIF

Výjimky z působnosti zákona o investičních společnostech a fondech lze rozdělit do několika základních skupin:

financování vlastní obchodní činnosti;[2]
příspěvek k dlouhodobému rozvoji právnických osob;[3]
sekuritizační výjimka;[4]
výjimka pro tzv. family office vehicles;[5]
koncernová výjimka.[6]

V dalším textu se zaměříme na první z uvedených výjimek, jejíž posouzení v praxi bývá zpravidla poměrně složité a nejednoznačné vzhledem k potenciálně velmi široké šedé zóně, kdy často v závislosti na úhlu pohledu, regulační preferenci, upřednostnění materiálního či naopak formálního přístupu, atd., lze dospět ke zcela odlišným závěrům ohledně povahy zkoumané činnosti.

Financování vlastní obchodní činnosti

Zákon o investičních společnostech a fondech vymezuje tuto výjimku tak, že se musí jednat:

o činnost spočívající ve shromažďování peněžních prostředků či penězi ocenitelných věcí, jehož hlavním účelem je financování či provozování vlastní výroby, obchodu, výzkumu nebo poskytování vlastních služeb jiných než finančních s tím, že zákon se nevztahuje ani na
další správu takto shromážděných peněžních prostředků či penězi ocenitelných věcí nebo majetku nabytého za tyto peněžní prostředky či penězi ocenitelné věci.

Cílem výjimky je vyloučit z působnosti zákona o investičních společnostech a fondech různé způsoby financování podnikatelské činnosti běžných obchodních společností [7], kdy tato podnikatelská činnost je obecně činností obchodní či průmyslovou (včetně souvisejícího výzkumu). Uvedené by mělo platit i v případě, kdy některé způsoby financování, resp. navazující využívání získaných finančních prostředků, mohou minimálně formálně naplnit některý ze znaků kolektivního investování.[8]

Ohledně vymezení samotných dílčích podmínek pro naplnění výjimky lze uvést mimo jiné následující:

Vlastní výroba či obchod – z této podmínky lze mít za to, že ke shromažďování peněžních prostředků či penězi ocenitelných věcí by nemělo docházet ve prospěch nepropojené třetí osoby, ale vždy pro účely vlastní podnikatelské činnosti nebo pro účely činnosti propojené osoby [9];
Výroba a obchod – při posuzování, zda se jedná o výrobu či obchod, lze vyjít z vymezení „obecného obchodního a průmyslového účelu“ v obecných pokynech ESMA ke klíčovým pojmům směrnice o správcích alternativních fondů [10], dle kterého je obecný obchodní a průmyslový účel naplněn, pokud účelem provádění obchodní strategie je převážně obchodní činnost zahrnující nákup, prodej či směnu zboží či komodit, průmyslové činnosti zahrnující výrobu zboží nebo výstavbu nemovitostí nebo kombinace uvedeného;
Jiné služby než služby finanční – co se týče vymezení ne/finanční služby lze vyjít z vymezení finanční služby v občanském zákoníku [11], které byť se vztahuje ke spotřebitelským smlouvám, poskytuje základní vodítko pro to, co si lze pod pojmem finanční služby představit. Finanční službou se v této souvislosti rozumí zejména bankovní, úvěrová, platební, pojistná či investiční služba včetně dalších služeb souvisejících s obchody na trhu s investičními nástroji.[12]
Další správa – v souvislosti s další správou lze považovat za zásadní, aby byl zachován hlavní účel této správy, tedy budoucí využití shromážděných peněžních prostředků či penězi ocenitelných hodnot pro financování či provozování vlastní obchodní činnosti. V případě, že by cílem další správy naplnění tohoto hlavního účelu nebylo, nebude tato část výjimky splněna.

Závěrem

Z uvedeného stručného vymezení výjimky financování vlastní obchodní činnosti z působnosti zákona o investičních společnostech a fondech je zřejmé, že v zájmu nalezení optimálního nastavení obchodního modelu lze doporučit provedení vstupní analýzy bezpečných přístavů v případě činností, které potenciálně mohou mít „fondovou“ povahu“.

Zároveň je nutné mít vždy na paměti, že zaplutí do bezpečného přístavu zákona o investičních společnostech a fondech ještě automaticky neznamená, že loď nemůže být zasažena a potenciálně zničena ze strany jiné regulace.

JUDr. Jiří Kokeš, Ph.D.,
vedoucí advokát

Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.

Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1

Tel: +420 777 577 562
e-mail: office@aegislaw.cz

[1] § 2 a násl. zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZISIF“ či „zákon o investičních společnostech a fondech“).

[2] § 2 písm. a) ZSIF.

[3] § 2 písm. b) ZSIF.

[4] § 2 písm. c) ZISIF.

[5] § 2a písm. a) ZISIF.

[6] § 2a písm. b) ZISIF.

[7] Srov. zvláštní část důvodové zprávy k § 2 ZISIF.

[8] Ohledně související problematiky pokoutných fondů viz § 98 odst. 3 ZISIF, který § 2 písm. a) ZISIF na rozdíl od ostatních výjimek neuvádí a dále též viz odstavec 28 stanoviska ČNB k pokoutným fondům dostupným >>> zde (dále jen „Stanovisko ČNB“).

[9] Ohledně propojených osob viz odst. 32 Stanoviska ČNB.

[10] K dispozici >>> zde.

[11] § 1841 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).

[12] Nepoměrně košatější vymezení finančních služeb, resp. činností, které lze považovat za finanční, můžeme dovodit též z § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů, který obsahuje výčet subjektů typicky poskytujících finanční služby.

JUDr. Jiří Kokeš, Ph.D. (Aegis Law)

17.02.2023

Nekalá soutěž zlehčováním konkurence pravdivými nebo nepravdivými tvrzeními.

„Mluviti stříbro, mlčeti zlato“, říká se. Aktuální celosvětové téma pravdy na internetu si můžeme doplnit o hospodářský úhel pohledu. Týká se zakázané nekalé soutěže v hospodářském styku. Z nekalé soutěže vzniká soukromoprávní deliktní závazek na základě porušení zákonné zdržovací povinnosti. Za určitých okolností by se mohlo jednat i o trestný čin.[1]

Zákaz zlehčování za soutěžním účelem

Jedna ze zvláštních skutkových podstat soukromoprávního deliktu nekalé soutěže, legálně vymezených občanským zákoníkem, se týká zlehčování.[2]

Podstata a smysl zákazu hospodářsko-soutěžního zlehčování spočívá na soukromoprávní (a morální) zásadě neboli na právem chráněné hospodářské hodnotě (dobrém mravu soutěže), že o „konkurenci se nemluví“. Jedná se o jeden ze zvláštních případů zákonné povinnosti mlčet, a to pro případ soutěžního účelu v hospodářském styku. Nikoli tedy například při rozboru trhu na pracovní poradě v soukromí soutěžitele.

Názorové projevy vlastního smýšlení o konkurenci povahově nepatří do hospodářského styku. Soutěžitelé si totiž navzájem nejsou hodnotovými soudci ani jinými hodnotiteli či dokonce kontrolory, protože jim nesvědčí nezávislost a nestrannost ani nemají zákonem přiznáno vzájemně nadřazené nebo podřazené postavení. Sledují své vlastní hospodářské zájmy včetně možného upoutání hospodářské pozornosti na vlastní zboží, čímž se objektivně ocitají v potenciálním střetu s hospodářskými zájmy konkurence. Projevené vlastní smýšlení o konkurenci typu „nejsme jako oni“ ve smyslu „jsme lepší, než oni“, kteří jsou tím pádem „horší“, morálně nepatří do hospodářského styku. Vybočuje totiž z mravného soutěžního účelu. Tím pádem se příčí dobrým mravům hospodářské soutěže na trhu. Bere se to za soutěžní napadení v hospodářském styku.

Právně hodnotová ochrana mravné hospodářské soutěže je stanovena, krom jiného, prostřednictvím zákazu nekalosoutěžního zlehčování.

Nekalosoutěžní zlehčování představuje uvedení nebo rozšiřování nepravdivého údaje o poměrech, výkonech nebo výrobku jiného soutěžitele, přičemž takový údaj musí být právně objektivně způsobilý přivodit dotčenému soutěžiteli újmu. Například újmu v podobě nemajetkové ztráty zákaznického zájmu či nemajetkové ztráty celé nebo částečné zákaznické základny (klientely) apod. Z hlediska legálního vymezení soukromoprávního deliktu (zásady legality) výslovně postačuje pouhá potenciální přivoditelnost újmy (zákaznického odlivu apod.), a to na základě soudcovské právní kvalifikace skutku opírající se o logickou úvahu na podkladě výsledku dokazování, aniž by k újmě muselo skutečně dojít.

Nicméně znaky skutkové podstaty nekalosoutěžného deliktu zlehčování jdou ještě dále tím, že zvlášť je právně deliktně kvalifikováno uvedení a rozšiřování pravdivého údaje (sic!) o poměrech, výkonech nebo výrobku jiného soutěžitele, pokud by bylo způsobilé mu přivodit újmu.

Může se jednat například o uvedení a rozšiřování údaje o špatných vlastnostech konkurenčního zboží, přestože, po pravdě, vlastnosti zboží jsou doopravdy špatné. Například životnost výrobku je krátká a poruchovost velká či návod k použití je napsán tak, že je obtížně srozumitelný. V takovém případě by mohlo přicházet v úvahu například spotřebitelské, nezávislé a nestranné, hodnocení třetí osobou na základě věcného srovnání zboží různých konkurentů. Nemluvě o nezávislém a nestranném hodnocení výzkumném apod. Nikoli však hodnocení ze strany konkurence v hospodářském styku na trhu. V úvahu by přicházel také administrativní postup příslušné státní inspekce podle zákona o ochraně spotřebitele.

Přičitatelnost přivoditelnosti újmy

Právní otázkou zůstává, komu je přivoditelnost újmy přičitatelná.

Jestliže půjde o uvedení a rozšiřování pravdivého údaje o tom, že například výrobek konkurenta je skutečně vadný nebo údaj o něm je skutečně klamavý, pak je způsobilost konkurenčního sdělení přivodit výrobci újmu přičitatelná právě tomuto výrobci, neboť jeho vinou je výrobek vadný či údaj klamavý.

Rušitelem hospodářské soutěže pak není ten, kdo na to veřejně upozornil, protože potenciální odliv zákazníků si přivodil výrobce (distributor, prodejce apod.) sám svou vlastní nesprávností nebo protiprávností. Adekvátní příčinou nemajetkové ztráty, jako je odliv zákazníků apod., je totiž vada vlastního výrobku či nekalost vlastní obchodní praktiky apod. Po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby byl vystavován kupříkladu nekalé obchodní praktice. Ledaže by soutěžitel, který by na to ve veřejném zájmu upozornil, sám jednal nekale například s postranním škůdcovským úmyslem či by vybočil z mezí, přiměřenosti, upozornění ve veřejném zájmu.

Použitím obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva[3] bychom mohli dovodit hodnotové upřednostnění ochrany práv třetích osob, a to před výkladem a použitím zákonné soutěžní povinnosti „zamlčet i pravdu o konkurenci.“ Na mysli máme „do očí bijící“ právní případy soutěžních nekalostí na úkor třetích osob, které zpravidla nesou znaky přestupku (nebo většího právního deliktu).[4] Zejména půjde o soutěžní nekalosti na úkor slabší spotřebitelské veřejnosti. Obzvláště skupin zvlášť zranitelných spotřebitelů, jako jsou děti, pacienti či jiní nemocní (závislí) lidé apod.

V takových případech ani nelze právně (či morálně) mluvit o soutěžním „zlehčování“ konkurenta, protože svou mravní pokleslost si konkurent přivodil sám. Například klamavou reklamou, která má znaky přestupku. V určitých rysech se, přinejmenším morálně, jedná o do jisté míry podobné případy, jako je u nás zatím jen připravovaná zákonná ochrana oznamovatelů podle práva EU.

Oprávněná obrana soutěžitele

Výjimku ze zákonné soutěžní povinnosti „mlčet o konkurenci“ výslovně tvoří oprávněná obrana dotčeného soutěžitele. Jedná se o zvláštní zákonný případ okolnosti vylučující protiprávnost. Rozumíme jí okolnostní donucení dotčeného soutěžitele k jinak zakázanému uvedení a rozšiřování potenciálně poškoditelného pravdivého údaje o konkurenci v hospodářském styku. Předpokladem tedy je existence zásahu, ať hrozbou nebo dokonaným činem, který je objektivně způsobilý se nejen nepříznivě dotknout bránícího se soutěžitele, ale dokonce mu přivodit újmu.

Podle okolností nutno posoudit, zda obrana dotčeného soutěžitele, která by spočívala v tom, že uvedl a rozšiřoval o konkurentovi sice pravdivé údaje, nicméně potenciálně škodící, by byla po právu. Čili zda by obranný účin bylo možno dosáhnout soutěžně šetrněji a jak. Například méně vydatným nebo jiným způsobem obrany v případě nastalého hospodářského napadení nebo jeho hrozby.

Soukromoprávní pojem „oprávněná obrana“, jak jej zná deliktní právo proti nekalé soutěži, je významově odlišný od „nutné obrany“, resp. i od krajní nouze, které obecně upravuje občanský zákoník. Znaky skutkových podstat okolností vylučujících protiprávnost činu se, přes dílčí podobnosti, nekryjí. Vycházíme z předpokladu rozumného zákonodárce, který, jestliže vědomě použije dva různé pojmy soukromého práva, navíc v jednom předpisu, dává jim také dva různé významy.

Právní otázkou je, zda námi naznačené jednání typu „s pravdou ven“ i za soutěžním účelem v hospodářském styku je skutkově podřaditelné právě pod „oprávněnou obranu“ proti útočící konkurenci, anebo je lze právně kvalifikovat jinak, tj. pomocí výkladu a použití zásad spravedlnosti a práva podle obecných ustanovení občanského zákoníku, popř. jako nutnou obranu podle obecného deliktního práva soukromého.

Právní závěr se bude odvíjet od toho, zda k činu vůbec došlo v „hospodářském styku“, resp. za účelem hospodářské soutěže, a dále od toho, jak chápeme zvláštní deliktní pojem „oprávněné obrany“. Zda z hlediska jen vlastní soutěžní obrany (sebeobrany), anebo šířeji i jako soutěžní obranu třetích osob před hrozícím nebezpečím, zejména obranu zákaznické veřejnosti.[5] Ve druhém případě by již svou roli sehrával veřejný zájem přesahující vlastní, soukromý, zájem soutěžní.[6] Tak, či onak, právní řešení tyto skutkové děje mají.

Výraz „oprávněná“ obrana má význam v tom, že taková obrana musí být po právu, tedy musí být právně přiměřená okolnostem soutěžního útoku. „Přiměřenost“ je právním pojmem, resp. právní kvalifikací činu, k níž dospíváme na základě logického zhodnocení důkazů skutkového děje. Lze přitom použít bližší hlediska přiměřenosti vzhledem k povaze hospodářské soutěže a sledovanému hodnotovému účelu.

Omezení projevu názoru?

Musíme též právně uvažovat o tom, zda by se u zákazu soutěžního zlehčování jednalo o jeden ze zvláštních zákonných případů omezení ústavně zaručené svobody projevu, např. sdělení obchodního názoru. Dokonce o omezení projevení pravdy, kdy by bylo ústavně dovoleným způsobem omezeno právo šířit svůj názor na poměry, výkony nebo výrobky konkurence v hospodářském styku. Může se přitom jednat, nikoli však výlučně, o názor například hospodářsko-politický ohledně poměrů konkurenčního účastníka hospodářské soutěže.[7] Jednalo by se o zvláštní zákonný případ, který by se týkal účastníků hospodářské soutěže navzájem. A to o případ zneužití vlastní účasti v hospodářské soutěži k újmě konkurence. Hospodářsko-hodnotové ospravedlnění tohoto legálního omezení vyjádření názoru jsme si již uvedli výše.

Nicméně, uvážit musíme otázku správnosti právního závěru, zda hospodářské (i hospodářsko-morální) otázky mezi konkurenčními účastníky hospodářské soutěže v soukromých poměrech vůbec lze pojmově podřadit pod veřejná subjektivní „politická práva“ ve smyslu Listiny základních práv a svobod, mezinárodního řádu lidských práv a práva EU. Na první pohled se vybavuje záporná odpověď, protože „trh není politika“. A to i se zřetelem na legální zakotvení pouze nepřímého působení Listiny základních práv a svobod a českého ústavního řádu v soukromých poměrech.[8]

Nepřímé působení, k němuž výslovně přikročil český stát v roce 2012, se přitom jeví nejen jako systémové, ale zejména zásadně ohleduplné, právně bezpečné a lidskosti (samotné přirozenosti) se nijak nepříčící. Současně si nepřímé působení principiálně, pomocí výkladového účeloslovně-hodnotového pravidla, hledí nezávislého uplatňování soukromého práva na právu veřejném, tedy i na ústavním, mezinárodním a evropsko-unijním řádu lidských práv. Děje se tak za zákonodárného stavu, kdy pojetí občanského zákoníku se jeví jako zásadně dostačující a zároveň zákonodárně konformní s českým ústavním principem (ústavní hodnotou) svrchovanosti zákona.[9] Zároveň to odpovídá veřejnému zájmu na obecném blahu právního bezpečí. Sledované dobro právního bezpečí je dosahováno právě svrchovaností zákona v ústavní shodě s parlamentní demokracií. Zákonná právní norma přitom musí svým obsahem a účelem odpovídat ústavně chráněným hodnotám. A to je záležitost jejího metodického výkladu neboli vyjevení právní normy z pouhého textu předpisu.

Závěr trochu politický

Nakonec si můžeme doplnit právní poznámku rázu politického či ideového.

Soutěžitelem se může stát kdokoli, kdo splní legální pojmové znaky své účasti v hospodářské soutěži, i kdyby sám sebe takto neposuzoval. Soutěžiteli proto mohou být například i politické strany nebo politická hnutí či právnické osoby mající civilní status politického institutu. Kupříkladu tehdy, jestliže nabízejí výrobky typu publikací, propagačních materiálů či nabízejí vzdělávací nebo kulturní služby, s nimiž vstupují na hospodářský trh. Účel, který tím sledují, nemusí být jen politicky (ideově) konkurenční či vůbec jen politicky programový, tedy nehospodářský, nýbrž i hospodářsko-soutěžní. Odvisí to od okolností jednotlivých případů, které se mohou lišit. Proto nezbývá, nežli zkoumat jednotlivé rysy, resp. účely každého právního případu.

Pakliže by se jednalo o účel hospodářsko-soutěžní, například v poměru k jiným nakladatelům politické literatury apod., platila by pro taková jednání pravidla hospodářské soutěže. Nikoli jen politická (nebo i veřejnoprávní) pravidla politické soutěže o veřejnou moc, která by se odvíjela souběžně a nezávisle. Nic na tom nemění ani zákonný zákaz podnikání politických stran nebo politických hnutí, protože soutěžitel není shodný s podnikatelem. Je pojmově širší, resp. vůbec právně pojmově odlišný. Sama hospodářská činnost také nemusí být nutně podnikáním, protože při ní není zapotřebí pojmově sledovat zisk. Kupříkladu u plánované ztráty či dotačního hospodaření bez tvorby zisku apod.

Krom toho nelze opomenout, že politická soutěž se odvíjí ruku v ruce s hospodářskou soutěží o získání příspěvku ze státního rozpočtu na úhradu volebních nákladů nebo na činnost či o získání příspěvku na podporu činnosti politického institutu. V porovnání se státními příspěvky mohou být ostatní příjmy těchto právnických osob zanedbatelné. Ostatně, některé politické záměry v praxi mohou prvotně sledovat právě tento hospodářský cíl od samého počátku. Pak by se ovšem jednalo spíše o zastřený soukromý obchodní záměr svého druhu, nežli o skutečný politický program ve světě idejí a obecného blaha.

Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.

Profesor občanského práva a vedoucí katedry soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, advokát a mezinárodní rozhodce.

[1] § 248 trestního zákoníku. Skutková podstata trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže se však nekryje s legálním vymezením soukromoprávních deliktů nekalé soutěže podle občanského zákonku (§ 2976 odst. 2), protože je skutkově užší. Týká se jen zvláštních skutkových podstat civilních deliktů nekalé soutěže (a navíc nikoli všech), ne však generální klauzule, jejíž skutkové naplnění není uvedeným trestným činem. Právně by bylo postižitelné „jen“ soukromoprávně. Vedle morálního odsudku.

[2] § 2984 občanského zákoníku.

[3] § 3 odst. 2 a 3 občanského zákoníku.

[4] Postačuje, že určité jednání „jen“ vykazuje znaky přestupku, aniž by se o přestupek muselo nutně pravomocně jednat například z důvodu promlčení, kdy by již nebylo možno nikoho uznat vinným z přestupku podle předpisů o správním trestání. Podobně se s tím setkáváme i jinde v soukromém právu. Obecně srov. § 1 odst. 1 in fine o. z. o nezávislém uplatňování soukromého práva na uplatňování práva veřejného.

[5] Tomu by odpovídalo pojetí nutné obrany podle § 2905 o. z., kdy není nutno odvracet protiprávní útok jen od sebe, ale lze i od jiného. Právní otázkou zůstává, zda „jiným“ rozumíme jen určitou osobu anebo i kohokoli z řad veřejnosti, aniž by muselo dojít k jeho individualizaci.

[6] K tomuto účelu jsou ovšem zákonem soukromoprávně povolány zástupčí právnické osoby oprávněné hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků, které byly, ač zpravidla půjde o civilní korpororace, založeny ve veřejném zájmu. Nikoli snad soutěžitelé sami; srov. § 2989 odst. 1 o. z.

[7] Viz čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

[8] § 2 odst. 1 občanského zákoníku. Dále viz § 1 odst. 1 tzv. uvozovacího ústavního zákona č. 23/1991 Sb., (dnes v právní síle jen běžného zákona), podle kterého platí všeobecný právní příkaz ústavní konformity tvorby, výkladu a používání zákonů a jiných právních předpisů, tj. jejich povinná shoda s Listinou základních práv a svobod.

[9] Výslovně je svrchovanost zákona státem uznána v preambuli Listiny základních práv a svobod (vedle státního uznání neporušitelnosti přirozených práv člověka a práv občana).

Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.

21.09.2022