EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
K právní povaze ceníku za užití parkovací zóny podle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.
Nová metodika památkářů – strach ze solárních panelů přetrvává.
Spory o užívání účelových komunikací v uzavřených areálech.
Záruka a vady stavby ve světle nové právní úpravy.
Judikátové okénko k dani z nemovitých věcí aneb na co si třeba dát pozor při správném vyplnění daňového přiznání a stanovení výše této daně.
Cílem tohoto článku je upozornit daňové poplatníky na některé změny ve výkladech státní správy, zejména s ohledem na uplatnění osvobození od daně z nemovitých věcí, a to právě ve světle aktuálních či nedávných soudních rozsudků. Přestože lhůta pro podání přiznání k dani z nemovitých věcí již zpravidla uběhla (ve standardních případech je to totiž 31. 1. 2023) na případnou opravu prostřednictvím dodatečného přiznání k dani je stále ještě čas, a to bez vyměření dalších sankcí ze strany správce daně.
Při svém posouzení jsem primárně vycházel ze zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí.
Základní informace
Není pochyb o tom, že každý daňový poplatník (ať právnická či fyzická osob) se snaží co nejefektivněji stanovit svou daňovou povinnost, tedy zaplatit do státního eráru co nejméně, daň z nemovitých věcí nevyjímaje. Ta představuje jednu z nejstarších daní a zároveň je také jedinou daní v českém daňovém systému, jejíž celý výnos je určen do rozpočtů obcí. Jedná se o přímou majetkovou daň.
V případě této daně je nejjednodušší a v zásadě jedinou možností aplikace osvobození od daně.
Největší pozornost bude v následujícím textu věnována ustanovení § 4 odst. 1 písm. k) a l) zákona o dani z nemovitých věcí.
Zákonné ustanovení § 4 odst. 1 písm. k)
V daném případě je nutné vzít v potaz, že na zdaňovací období roku 2023 nedošlo v daném případě k žádným legislativním změnám. Předmětné ustanovení tedy není žádnou novinkou, důležitá jsou však i jeho přechodná ustanovení, která se týkají daňového přiznání podávaného na zdaňovací období roku 2022.
Aktuální platné znění předmětného ustanovení tedy zní:
- k) pozemky v rozsahu, v jakém se na nich nachází
- ochranné pásmo vodního zdroje I. stupně
- krajinný prvek, skupina dřevin, stromořadí, travnatá údolnice, mez, příkop nebo mokřad, pokud je tento prvek evidován v evidenci ekologicky významných prvků podle zákona upravujícího zemědělství, nebo
- příkop, mokřad, močál, bažina, skalní útvar, rokle nebo strž, pokud jde o pozemky ostatních ploch mimo zastavěné území obce, které nejsou užívány k podnikání.
Porovnání znění zákonného ustanovení § 4 odst. 1 písm. k) (2019 versus 2020)
Právě výše zmíněná přechodná ustanovení je třeba vzít v potaz při správné aplikaci předmětného zákonného stanovení.
| Znění účinné do 31. 12. 2019 | Znění účinné od 1. 1. 2020 |
| Pozemky ochranného pásma vodního zdroje I. Stupně | Ochranné pásmo vodního zdroje I. stupně |
| Pozemky remízků, hájů a větrolamů a mezí na orné půdě trvalých travních porostech | Krajinný prvek, skupina dřevin, stromořadí, travnatá údolnice, mez, příkop nebo mokřad, pokud je tento prvek evidován v evidenci ekologicky významných prvků podle zákona upravujícího zemědělství |
| Pozemky ostatních ploch, které nelze žádným způsobem využívat | Krajinný prvek, skupina dřevin, stromořadí, travnatá údolnice, mez, příkop nebo mokřad, pokud je tento prvek evidován v evidenci ekologicky významných prvků podle zákona upravujícího zemědělství |
| Příkop, mokřad, močál, bažina, skalní útvar, rokle nebo strž, pokud jde o pozemky ostatních ploch mimo zastavěné území obce, které nejsou používány k podnikání |
Praktická aplikace osvobození
Ještě do konce zdaňovacího období roku 2021 včetně bylo možné nárok na osvobození přiznat i dle původního znění § 4 odst. 1 písm. k) ZoDzNV pozemků. Jestliže však daňový poplatník neučiní patřičné kroky, tedy neprovede zápis do evidence významných prvků podle zákona upravujícího zemědělství, nebude mít již nárok na osvobození.
Tato skutečnost je ze strany daňových poplatníků velmi často opomíjena, a protože při nesplnění výše uvedených evidenčních povinností není nárok na osvobození, a to pro zdaňovací období roku 2021, a tudíž vzniká povinnost podat daňové přiznání k dani z nemovitých věcí do 31. 1. 2022 na zdaňovací období roku 2022 >>> zde.
Ostatně v obdobném duchu informovala na svých webových stránkách i státní správa >>> zde.
Zákonné ustanovení § 4 odst. 1 písm. k)
Otázky aplikace osvobození dle výše uvedeného ustanovení zákona o dani z nemovitých věcí dle mých praktických zkušeností nabývají také na svém na významu.
Osvobození pozemků veřejně přístupných parků, prostor a sportovišť lze dle mého názoru vztáhnout na uvedené veřejně přístupné pozemky bez ohledu na charakter vlastnictví, pokud nejsou využívány k podnikatelské činnosti nebo pronajímány. Osvobození se týká pozemků, které jsou přístupné pro každého a nejsou zařazeny do určitého druhu pozemku podle zvláštního právního předpisu, například z důvodů obecného užívání pozemních komunikací nebo obecného užívání lesa (zákon o pozemních komunikacích, lesní zákon). Osvobozeny tak mohou být například veřejná prostranství, veřejně užívané soukromé cesty, přístupové cesty k vodě, obytným objektům, turistické stezky vedoucí přes soukromé pozemky nebo veřejná zeleň, například u bytových domů. Osvobození lze tedy poskytnout i pozemkům veřejného prostranství jako náměstí, ulice, tržiště, chodníky parky apod, pokud tyto slouží každému bez omezení.[1] K obecnému užívání tak mohou sloužit například také polní cesty, turistické cesty, cesty kolem vodních toků jakožto veřejně přístupné prostory, které jsou širším pojmem nežli veřejné prostranství.
Základní účel osvobození vnímám osobně v daném případě jako možnost užívat dané místo širokou veřejností. Bohužel pozemky orné půdy a trvalých travních porostů v obecné rovině formálně podmínku obecné přístupnosti nesplňují, přestože mohou být v zásadě přístupné komukoliv, z jejich povahy užívání a druhu pozemku je zřejmé, že nemají sloužit široké veřejnosti. Obdobným případem pak mohou být i lesní pozemky, do kterých má zpravidla možnost přístupu každý (byť na vlastní nebezpečí), ale hlavní funkcí není zajištění obecného přístupu veřejnosti.[2]
V obou těchto případech lze osvobození přiznat pouze pokud by jednalo a nacházela se na nich například značená turistická cesta, která zajišťuje veřejnou přístupnost.
Judikatura k osvobození pozemků od daně z nemovitých věcí
Rozhodnutí NSS Č. j. 9 Afs 7/2021–31 ze dne 27. května 2021 (osvobození dle §4/1, písm. l) ZoDzNV)
V rámci předmětného sporu se stěžovatelka domáhala osvobození remízků, hájů a větrolamů a mezí od daně, i když byly evidovány v katastru nemovitostí jako druh pozemku ostatní plocha. Čistě dle jazykového výkladu předmětného ustanovení ZoDzNV se nárok na osvobození u těchto vyjmenovaných krajinných prvků s ekologickou funkcí uplatní, jestliže se nacházejí na druhu pozemku A – „orná půda“ či B – „trvalý travní porost“.
Kromě jazykového výkladu však lze přihlédnout například i k výkladu teleologickému a na jeho základě NSS uvádí, že i u pozemků remízků, mezí, hájů či větrolamů evidovaných jako ostatní plocha je možné nárok na osvobození uplatnit. Pokud totiž pozemek skutečně plní ekologickou funkci jako remízek, háj, větrolam nebo mez, zůstává mu zachován nárok na osvobození od daně z nemovitých věcí.
K evidenci druhu pozemku pak dodává, že tento mohl vzniknout pouze administrativní úpravou (přechodem ze zjednodušeného způsobu vedení katastru nemovitostí) a nikoliv změnou způsobu jeho využití, respektive jeho charakteru pozemku nebo ztrátou jeho ekologické funkce.
V mezidobí došlo v textu předmětného ustanovení ke změně a s účinností od 1. 1. 2020 nárok na osvobození od daně ZoDzNV spojuje se zápisem do evidence ekologicky významných prvků podle zákona o zemědělství.
Vše uvedeným rozsudkem tak NSS v obecné rovině připustil možnost teleologického výkladu dokonce i tam, kde byla zákonná úprava v minulosti jazykově striktní.
NSS dále také mimo jiné zopakoval svůj závěr i z jiného rozsudku,[3] a to, že „ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace tedy není třeba správního rozhodnutí ani není podstatné, jak je příslušný pozemek, na němž se komunikace nachází, veden v katastru nemovitostí či jak byl evidován v minulosti. Podstatné je, zda tento pozemek splňuje veškeré znaky veřejně přístupné účelové komunikace uvedené v § 7 odst. 1 ZoPK, tedy zda jde o dopravní cestu, určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.“ Ke vzniku účelové komunikace dochází vždy fakticky až naplněním zákonných a judikatorně dovozených znaků, důležitý je tedy faktický stav, namísto formálně právní, zde evidence v katastru nemovitostí.
Rozhodnutí č. j. 52 Af 28/2019-47 z 6.2.2020 (osvobození dle §4 odst. 1, písm. k) ZoDzNV)
V kontextu aplikace případného osvobození se jeví jako zajímavý též i tento rozsudek, který ale již řeší otázku osvobození pozemků veřejně přístupných parků, prostor a sportovišť.
Meritem sporu byla v daném případě otázka naplnění zákonných podmínek pro uplatnění nároku na osvobození dle ustanovení §4 odst. 1, písm. k) ZoDzNV. Soud zde mimo jiné uvedl, že pro přiznání uplatněného nároku na osvobození pozemků dle § 4 odst. 1, písm. l) ZoDzNV je rozhodující skutečný stav zjištěný na místě (tj. je-li na místě užívaná účelová komunikace či nikoliv). V případech, kde vyvstaly důvodné pochybnosti o existenci užívané komunikace zjištěné na základě šetření a fotografií, pak bylo na žalobci, aby dostál svému důkaznímu břemenu v rámci daného řízení a svá tvrzení prokázal.
Rozhodnutí č. j. 52 Af 28/2019-47 z 6.2.2020 (osvobození dle §4 odst. 1, písm. k) ZoDzNV)
I v tomto případě soud kladl důraz na unesení důkazního břemene sporu zúčastněných stran, přičemž v daném případě bylo předloženo ze strany žalobkyně dostatečné množství důkazních prostředků prokazujících existenci veřejné cesty, a naopak závěry místního šetření správce daně vyhodnotil jako neopodstatněné ve vazbě na uplatnění na nároku na osvobození pozemků dle §4 odst. 1, písm. l) ZoDzNV.
Ing. Petr Koubovský
daňový poradce
Associate Partner
Platnéřská 2
110 00 Praha 1
Tel.: +420 236 163 111
E-mail: petr.koubovsky@roedl.com
[1] § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)
[2] § 19 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon)
[3] rozsudek č. j. 6 Ans 2/2007–128 ze dne 15. 11. 2007
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Ing. Petr Koubovský (Rödl & Partner)
19.04.2023
K právní povaze ceníku za užití parkovací zóny podle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.
Ústavní soud v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 14/08 ze dne 18. listopadu 2010 konstatoval, že ceník za užití parkovací zóny vymezené v souladu s § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je svou povahou právní předpis, pro který zákon o cenách v § 10 odst. 1 předvídá formu nařízení. Má ale tento výklad skutečně v zákoně o cenách oporu?
Obce mohou na základě § 23 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), pro účely organizování dopravy na území obce nařízením vymezit oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít
- a) k stání silničního motorového vozidla v obci na dobu časově omezenou, nejvýše však na dobu 24 hodin,
- b) k odstavení nákladního vozidla nebo jízdní soupravy v obci na dobu potřebnou k provedení celního řízení,
- c) k stání silničního motorového vozidla provozovaného právnickou nebo fyzickou osobou za účelem podnikání podle živnostenského zákona, která má sídlo nebo provozovnu ve vymezené oblasti obce, nebo k stání silničního motorového vozidla fyzické osoby, která má místo trvalého pobytu nebo je vlastníkem nemovitosti ve vymezené oblasti obce nebo k stání silničních motorových vozidel stanovených v nařízení obce.
Obce tak mohou učinit za podmínky, že tímto užitím nebude ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích a jiný veřejný zájem. Způsob placení sjednané ceny a způsob prokazování jejího zaplacení stanoví obec v nařízení, kterým parkovací zóny vymezila.
Ustanovení § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích klade na obce požadavek, aby byla cena za užití vymezené parkovací zóny sjednána v souladu s cenovými předpisy. V příslušné poznámce pod čarou se pak odkazuje na zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), jakožto obecný cenový předpis. Důvodová zpráva k zákonu o pozemních komunikacích pak v komentáři k § 23 k otázce sjednání ceny v souladu s cenovými předpisy nic bližšího neuvádí. Výslovně je zde však uvedeno, že se toto ustanovení nedotýká již uzákoněných zpoplatnění podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž zde důvodová zpráva výslovně zmiňuje vyhrazení trvalého parkovacího místa podle § 4 odst. 1 a povolení k vjezdu a stání do vybraných míst a částí měst podle § 10.
Cena sjednaná v souladu s cenovými předpisy
S ohledem na užití formulace „cena sjednaná v souladu s cenovými předpisy“ v § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je nutné na úplatu za užití parkovací zóny nahlížet jako na cenu ve smyslu zákona o cenách, nikoliv jako na poplatek.[1]
To má za následek, že obec musí při stanovení ceny za užití parkovací zóny jako každý jiný prodávající respektovat pravidlo zákazu zneužití výhodnějšího hospodářského postavení, které je zakotveno v § 2 odst. 3 zákona o cenách. Tato povinnost se totiž vztahuje i na obce.[2] Ostatně slovního spojení „cena sjednaná v souladu s cenovými předpisy“ užívá zákonodárce i v některých jiných právních předpisech, a to právě zejména v těch případech, kdy je nutné zdůraznit, že je zde určitým způsobem narušen trh a cena zde není výsledkem přirozené tržní rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou a existuje zde proto zvýšené riziko zneužití výhodnějšího hospodářského postavení ze strany prodávajícího.[3]
Podle § 2 odst. 3 zákona o cenách nesmí prodávající ani kupující zneužít svého výhodnějšího hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený majetkový prospěch. Výhodnější hospodářské postavení je pak definováno v odstavci 4 jako situace, kdy prodávající nebo kupující sjednává ceny na trhu, aniž by při tom byl vystaven podstatné cenové soutěži. Hospodářské postavení prodávajícího nebo kupujícího se posuzuje zejména podle objemu prodaného nebo nakoupeného zboží, podílu na daném trhu, hospodářské a finanční síly, právních nebo jiných překážek vstupu na trh a míry horizontálního i vertikálního propojení s jinými osobami na daném trhu. Nepřiměřený majetkový prospěch v daném případě prodávající získá tehdy, prodá-li zboží za cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk získaný na základě uplatnění vyšší ceny prodeje oproti obvyklé ceně.[4] Zneužití výhodnějšího postavení je přestupkem podle § 16 odst. 2 písm. b) zákona o cenách. Obcí stanovená cena však současně musí mít dostatečný regulační efekt, aby byl naplněn účel existence parkovacích zón, kterým je organizování dopravy na území obce.
Dalším patrně nezamýšleným důsledkem skutečnosti, že je na zpoplatněné stání podle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nutné nahlížet jako na zboží ve smyslu zákona o cenách, je to, že toto zboží může být ze strany příslušného cenového regulátora, kterým by v daném případě s ohledem na § 2 odst. 1 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti správních orgánů České republiky v oblast cen, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o působnosti v oblasti cen“), bylo Ministerstvo financí, při splnění dalších zákonných podmínek[5] cenově regulováno.
Při prodeji zboží ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o cenách je rovněž nutné respektovat pravidla pro označení tohoto zboží cenou, která jsou uvedena v § 13. Podle § 13 odst. 1 zákona o cenách je prodávající povinen, pokud nejde o prodej zboží spotřebitelům, předložit kupujícímu na jeho žádost nabídkový ceník, obsahující ceny nabízeného zboží ve vztahu k určeným podmínkám. Nedodržení tohoto ustanovení však zákon o cenách v současnosti neumožňuje postihovat jako přestupek. Zákon o cenách v § 13 odst. 2 dále upravuje podrobná pravidla pro označování zboží cenou v případě prodeje zboží spotřebiteli. S ohledem na skutečnost, že v případě zpoplatněného stání podle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích není obec jakožto prodávající v postavení podnikatele, se zde však tato pravidla neuplatní.
Právní forma ceníku parkovného za užití parkovací zóny
- Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/08 ze dne 18. listopadu 2010
Zákon o pozemních komunikacích a ani jiný právní předpis výslovně nestanovuje, jakým způsobem má obec vydat ceník za zpoplatněné stání podle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Obce tak původně schvalovaly ceník na základě usnesení rady obce v rámci zbytkové samostatné působnosti podle § 102 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“).
V roce 2008 se však skupina 41 poslanců obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení nařízení hlavního města Prahy č. 11/2007 Sb. hl. m. Prahy, kterým se vymezují oblasti hlavního města Prahy, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy. Dle navrhovatelů bylo předmětné nařízení v rozporu s § 23 odst. 1 písm. a) a c) zákona o pozemních komunikacích, a to z důvodu, že bylo zaměřeno příliš extenzivně, když zákon umožňuje zpoplatněným parkováním vymezení pouze oblastí obce, ale např. Městská část Praha 2 tímto způsobem zregulovala a zpoplatnila celé své území. Ceník byl v uvedeném případě vydán usnesením Rady hlavního města Prahy č. 564 ze dne 5. 5. 2009, které nebylo navrhovateli napadeno.
Ústavní soud sice usnesením ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/08, uvedený návrh odmítl, avšak v odůvodnění současně konstatoval, že nařízení obce ve smyslu § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je svým obsahem opatřením obecné povahy ve smyslu části šesté správního řádu. Dále se pak Ústavní soud zabýval též právní povahou ceníku.
Ústavní soud k tomu uvedl, že v projednávaném případě předpokládá zmocňovací norma (§ 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) existenci dvou, svou formou, právních předpisů. Prvním je nařízení, kterým se vymezují oblasti obce, resp. místní komunikace nebo jejich určené úseky, jejichž obecné užívání je omezeno jen pro osoby uvedené v § 23 odst. 1 písm. a) až c) zákona o pozemních komunikacích a podléhá zpoplatnění a stanoví způsob placení sjednané ceny a způsob prokazování jejího zaplacení (Nařízení). Druhým je pak cenový výměr, pro který zákon o cenách předvídá formu nařízení (viz § 10 odst. 1), a kterým obec stanoví pro tyto osoby cenu za užití těchto místních komunikací (Ceník). Ceník ukládá podle Ústavního soudu neurčitému okruhu osob, vymezenému definičními znaky (např. trvalé bydliště, vlastnictví nemovitosti), právní povinnost uhradit poplatek za parkování v obecně vymezeném území obce (dle zón), Nařízení tomuto okruhu osob konkrétně vymezuje Ceníkem zpoplatněné území obce (místní komunikace) a konkretizuje v místních podmínkách jednotlivé zóny vyhrazeného stání.
Ústavní soud tedy konstatoval, že ceník, kterým obec stanoví cenu za užití místních komunikací vymezených v nařízení obce vydaného podle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, musí být vydán jako nařízení podle § 10 odst. 1 zákona o cenách. Ústavní soud však již bohužel opomenul v odůvodnění uvést, jak k tomuto závěru dospěl. Závěr Ústavního osudu, že má obec v daném případě vydat ceník jako nařízení podle § 10 odst. 1 zákona o cenách, je totiž podle mého názoru problematický, a to hned z několika důvodů.
V návaznosti na předmětné usnesení Ústavního soudu část obcí nově začala vydávat ceník za zpoplatněné stání podle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích jako nařízení podle § 10 odst. 1 zákona o cenách, avšak druhá část obcí i nadále schvalovala ceník usnesením rady obce v rámci zbytkové samostatné působnosti podle § 102 odst. 3 zákona o obcích. Právní povaha předmětného ceníku je tak již více než 10 let stále nevyjasněnou otázkou. Není tedy ani zřejmé, zda předmětný ceník podléhá dozoru Ministerstva vnitra podle § 124 zákona o obcích, nebo dozoru nadřízeného krajského úřadu podle § 125 tohoto zákona. Od právní formy ceníku se pak odvíjí i odpověď na otázku, zda je nutné jej zveřejnit ve Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů.
- § 10 odst. 1 zákona o cenách
Podle § 10 odst. 1 zákona o cenách cenové orgány stanoví cenovým rozhodnutím[6] podle § 3 odst. 2, kraje a obce svým nařízením, zboží podléhající cenové regulaci podle § 5, 6 a 8, uplatněný způsob a podmínky cenové regulace, úředně stanovené ceny, pravidla a postupy pro stanovování těchto cen a jejich změn. Toto ustanovení je součástí části II zákona o cenách s názvem „Regulace cen“.
Toto ustanovení však nepředstavuje pro obce jakési generální zmocnění, na jehož základě mohou zcela libovolně na svém území cenově regulovat jakékoliv zboží. Není možné jej vykládat izolovaně. Obce mohou nařízení podle § 10 odst. 1 zákona o cenách vydat pouze tehdy, jsou-li na základě jiného právního předpisu v daném případě v pozici cenového regulátora.
V tomto ohledu je klíčovým ustanovením § 4a odst. 1 zákona o působnosti v oblasti cen, podle něhož může obec nařízením obce za podmínek stanovených v rozhodnutí Ministerstva financí
- a) stanovit maximální ceny, pokud nejsou stanoveny ministerstvem,
- b) stanovit maximální ceny nižší, než jsou maximální ceny stanovené ministerstvem,
- c) stanovit maximální ceny vyšší, než jsou maximální ceny stanovené ministerstvem, nebo určit případy, na které se maximální ceny stanovené ministerstvem nevztahují.
Obec tedy může vydat nařízení podle § 10 odst. 1 zákona o cenách pouze v případě zboží, vymezeného v příslušném cenovém rozhodnutí Ministerstva financí. Ministerstvo financí stanovuje výměrem[7] pro každý kalendářní rok seznam zboží, u kterého mohou obce a kraje stanovovat maximální ceny.[8] V současnosti se jedná o Výměr MF č. 01/2023 ze dne 15. prosince 2022, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami (pro rok 2023). Ten v Oddílu B stanovuje celkem 11 položek, které mohou jednotlivé kraje a obce cenově regulovat formou stanovení maximální ceny. Jedná se např. o osobní taxislužbu, pohřební služby nebo služby hřbitovní.
- § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích jako cenová regulace sui generis?
Obec by mohla nařízením podle § 10 odst. 1 zákona o cenách stanovit cenu za zpoplatněné stání podle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích pouze tehdy, pokud by se jednalo o zvláštní případ cenové regulace.
Primárním účel cenové regulace ve smyslu zákona o cenách je ten, aby příslušný cenový regulátor stanovil v rámci cenového rozhodnutí (resp. v rámci nařízení obce nebo kraje, je-li tímto regulátorem obec nebo kraj) pravidla, která musí respektovat prodávající a kupující na trhu s příslušným cenově regulovaným zbožím. Jinak řečeno cenový regulátor zasahuje do volné cenotvorby na trhu a jednotliví prodávající a kupující musí tento zásah respektovat.
V případě zpoplatněného stání podle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je obec současně i prodávajícím, neboť na základě § 9 odst. 1 tohoto zákona je vlastníkem místních komunikací obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Sama skutečnost, že prodávající stanoví ceník za jím prodávané zboží, byť je tímto prodávajícím obec, nedělá z prodávajícího cenového regulátora.
Příkladem může být cenová regulace hřbitovních služeb. Obce mohou na základě výměru Ministerstva financí stanovit nařízením obce maximální cenu nájmu pozemků pro hrobová místa, nájmu hrobových míst (pro vyhrazené místo v úložišti jednotlivých uren) a souvisejících služeb.[9] Účelem této cenové regulace je zajistit obcím dohled nad přiměřenou výší ceny za uvedené hřbitovní služby, a to za situace, kdy sama obec hřbitov nevlastní a nemá na stanovení ceny v daném případě vliv. Zpravidla se v těchto případech jedná o hřbitovy v církevním vlastnictví. Vlastník hřbitova je pak při tvorbě ceníku za jím nabízené služby vázán nařízením příslušné obce. V případě porušení tohoto nařízení spáchá přestupek, za který mu ze strany příslušné obce může být uložena pokuta. Pokud je vlastníkem hřbitova obec, schválí ceník za předmětné hřbitovní služby usnesením rady obce podle § 102 odst. 3 zákona o obcích, nikoliv nařízením podle § 10 odst. 1 zákona o cenách.
Cenové rozhodnutí vydané příslušným cenovým regulátorem nelze označit za ceník ani v případech, kdy se jedná o cenovou regulaci formou úředně stanovených pevných cen.
Například Ministerstvo financí reguluje jako věcně příslušný cenový regulátor formou úředně stanovených pevných cen i cenu jednotného jízdního dokladu vydaného v rámci tzv. jednotného tarifu.[10] [11] Cenové rozhodnutí Ministerstva financí ani v tomto případě nelze nazvat ceníkem, neboť zde Ministerstvo financí nefiguruje jako prodávající, ale jako cenový regulátor. Ceníky následně vydávají na základě předmětného cenového rozhodnutí až jednotliví železniční dopravci jakožto prodávající.
O cenovou regulaci ve smyslu § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích by se tak mohlo jednat pouze v případě, že by cenu za toto zboží regulovalo přímo Ministerstvo financí jakožto věcně příslušný cenový regulátor. Obec jakožto prodávající (stejně jako kupující) by následně museli při sjednávání ceny respektovat pravidla stanovená cenovým regulátorem, jinak by se dopustili přestupku.
Skutečnost, že zákonodárce nezamýšlel, aby obec v daném případě ceník vydávala formou nařízení podle zákona o cenách, podle mého názoru jednoznačně vyplývá též z faktu, že § 10 odst. 1 zákona o cenách je ve stávajícím znění součástí zákona o cenách až s účinností od 1. 6. 2006.[12] Ustanovení § 10 ve znění účinném do 31. 5. 2006 se o nařízení obce vůbec nezmiňovalo.[13] Zákon o pozemních komunikacích byl přitom přijat již v roce 1997.
Závěr
Podle mého názoru se nelze ztotožnit s výkladem Ústavního soudu, podle něhož by měl být ceník za užití parkovací zóny podle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích vydán jako nařízení podle § 10 odst. 1 zákona o cenách. Obsahem nařízení vydaného podle § 10 odst. 1 zákona o cenách musí být výhradně cenová regulace určitého zboží. V případě stanovení ceny za užití parkovací zóny podle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích se však o cenovou regulaci ve smyslu zákona o cenách nejedná. Obec zde nestanovuje cenu jako cenový regulátor, ale jakožto prodávající.
Mgr. Tomáš Naiser[14]
[1] Podle § 1 odst. 4 zákona o cenách se tento zákon na poplatky nevztahuje.
[2] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2004, č.j. 6 A 45/2000-77, č.668/2005 Sb. NSS.
[3] Např. § 6b odst. 1 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů.
[4] Viz § 2 odst. 5 písm. a) bod 1. zákona o cenách.
[5] Srov. § 1 odst. 6 zákona o cenách.
[6] Cenová rozhodnutí vydaná podle zákona o cenách mají povahu podzákonných právních předpisů. Srov. např. Pl. ÚS 24/99.
[7] Cenová rozhodnutí vydávaná Ministerstvem financí jsou z historických důvodů označována jako výměry.
[8] Srov. § 4a odst. 1 písm. a) zákona o působnosti správních orgánů v oblasti cen Cenová regulace. Cenové výměry Ministerstva financí v současné době neumožňují obcím stanovit maximální ceny podle § 4a odst. 1 písm. b) a c).
[9] Oddíl B výměru MF č. 01/2023 ze dne 15. prosince 2022, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami.
[10] Oddíl C výměru MF č. 01/2023 ze dne 15. prosince 2022, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami.
[11] Viz § 7a zákona č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
[12] Ustanovení § 10 bylo s účinností od 1. 6. 2006 novelizováno zákonem č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Jednalo se o jeden z mnoha tzv. poslaneckých „přílepků“ k uvedenému zákonu, který nebyl nijak blíže zdůvodněn.
[13] Podle § 10 zákona o cenách ve znění účinném do 31. 5. 2006 zboží, u něhož se uplatňuje regulace cen podle § 5 a 6, zařazují cenové orgány rozhodnutím do seznamu zboží s regulovanými cenami (dále jen „seznam“). Seznam a ceny v jeho rámci stanovené a zboží, u něhož se uplatňuje regulace cen podle § 8, uveřejňují cenové orgány v Cenovém věstníku.
[14] Autor působí jako právník ve veřejné správě.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Tomáš Naiser
05.04.2023
Nová metodika památkářů – strach ze solárních panelů přetrvává.
Národní památkový ústav (NPÚ) připravil ve spolupráci s Ministerstvem kultury novou metodiku, která má zpřehlednit povolování solárních panelů na památkově chráněných budovách a v chráněných oblastech. Budí však spíše rozpaky kvůli přetrvávající neochotě památkářů vycházet udržitelným projektům vstříc.
Dokument se snaží reagovat na neustávající energetickou krizi a zvyšující se zájem lidí o instalaci solárních panelů. Metodika by měla nastavit jasnější pravidla, která pomohou úřadům při vydávání povolení, ale i vlastníkům chráněných nemovitostí, kteří o instalaci uvažují.
Zároveň jde o reakci na problematickou praxi, která vydání dokumentu předcházela. Památkáři dlouhodobě nepovolovali téměř žádné záměry na umístění fotovoltaiky na kulturní památky či do chráněných území. K zamítání docházelo dokonce i v situacích, kdy solární panely nebyly pro kolemjdoucí nijak viditelné.
Nekompromisní ochrana kulturních památek a rezervací
Dokument stanovuje kritéria, podle kterých by měly úřady při posuzování záměrů postupovat. Klíčovým hlediskem má být, jak moc návrh zasahuje tzv. chráněné kulturní hodnoty. Mezi ně patří například architektonická hodnota díla, jeho historická střecha nebo fasáda i pohledy na ně.
Nekompromisní je NPÚ zejména u kulturních památek, kde lze panely umístit pouze na novodobé části nebo přístavby. U budov v chráněných územích pak záleží zejména na stupni a charakteru chráněné lokality.
Nejvíce chráněné památkové rezervace čeká obdobně rigidní přístup. Solární panely zde bude možné umisťovat pouze zcela výjimečně. Takovou rezervací je například celá Praha 1 a zhruba polovina území druhého pražského obvodu. V památkových zónách a ochranných pásmech má být přístup už o něco benevolentnější, ani zde ale nesmí dojít k zásahu do chráněných hodnot.
Dále budou památkáři posuzovat nakolik změna zasahuje do konstrukce budovy, zda je možné budovu vrátit do původního stavu, či jaká je vizuální výraznost změny.
Transparentnější, ale v zásadě beze změny
Lidé díky metodice získají o trochu více jistoty, co mohou od úřadů očekávat a metodika také správně zdůrazňuje, že je třeba posuzovat každý případ individuálně. Tady však pozitiva v končí.
Metodika bohužel potvrzuje dosavadní postoj památkářů, kdy je nedotknutelnost památek nadřazena všem dalším zájmům. Přestože je ochrana kulturních hodnot důležitým veřejným zájmem, úřady by měly vnímat aktuální situaci i důležitost jiných hodnot, mezi něž patří například ochrana životního prostředí. Zásah do vlastnického práva lidí, kteří plánují instalaci solárních panelů, by měl být přiměřený a co možná nejmenší.
Tento přístup začínají podporovat už i správní soudy. Krajský soud v Plzni se v nedávném rozsudku vyjádřil, že výroba energie z obnovitelných zdrojů je legitimním veřejným zájmem. Ochrana kulturních hodnot tak už není jediným zájmem ve hře. Úřady by neměly ochranu památek automaticky upřednostňovat, ale naopak přiměřeně vyvažovat obě přítomné hodnoty.
Panely na kostele nebo parlamentu
Kousek za hranicemi přitom přístup k ochraně památek není zdaleka tak přísný. Daleko je v této oblasti například Německo nebo Belgie. V západních zemích obecně dochází ke zmírňování vlivu památkářů v rozhodování o fotovoltaice. Běžně ji tak můžeme vidět na střechách kostelů či jiných historických budov. Mezi nejznámější případy patří solární panely na střeše německého Bundestagu nebo papežské auly ve Vatikánu.
V porovnání s vývojem v sousedních zemích tak nová metodika působí jako pouhé setrvání na nežádoucím statu quo. Nezbývá než doufat, že stále větší zájem o solární energii povede k dalším změnám a úřady začnou vnímat, že jsou ve hře i další zájmy, než jen konzervování historických hodnot.
Václav Prais
Frank Bold Advokáti, s.r.o.
Údolní 33
602 00 Brno
Tel.: +420 545 213 975
e-mail: info@frankbold.org
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Václav Prais (Frank Bold)
21.04.2023
Spory o užívání účelových komunikací v uzavřených areálech.
Účelové komunikace v uzavřených areálech a jejich provozní režim jsou v zákoně o pozemních komunikacích předmětem úpravy prostřednictvím několika málo stručných ustanovení. Jejich existence je na hraně veřejnoprávní regulace a situace, které kolem nich vznikají, téměř ve všem podléhají soukromoprávním předpisům. Zákon o pozemních komunikacích stanovuje, že účelové komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu nejsou přístupné veřejně, ale pouze v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného objektu.
Pokud je osoba vlastníka odlišná od osoby provozovatele vyvstává otázka: Kdo tedy rozhodne? Vlastník nebo provozovatel? A jak postupovat, pokud se tyto osoby neshodnou? Stejnou otázku vyvolává i situace, kdy je vlastníků areálu více. V tomto článku zmapujeme dosavadní výkladové názory k těmto otázkám a v závěru si na ně postupně odpovíme.
Zákonný režim uzavřených účelových komunikací
U neveřejně přístupných účelových komunikací, na rozdíl od všech ostatních druhů pozemních komunikací (dálnic, silnic, místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací) nevzniká obecné právo každého na jejich užívání. Přesto jsou, byť minimálně, předmětem veřejnoprávní regulace, a to z toho důvodu, že i v případě těchto kategorií komunikací se mohou vyskytnout případy, které je třeba regulovat kogentně. V prvním případě jde o působnost dle zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, tedy zachování pravidel silničního provozu.[1] Zákon jasně říká, že rozsah a způsob přístupu na takovou účelovou komunikaci určuje její vlastník nebo provozovatel. Avšak ani ten nemůže svým úkonem vyloučit pravidla silničního provozu.[2] V druhém případě se působnost státní správy dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů („PozKom“) soustředí pouze na deklarace, zda v pochybnostech jde, či nejde o uzavřený areál dle § 7 odst. 2 PozKom a na povolování ve věci zřízení nebo zrušení přejezdu na neveřejné účelové komunikaci dle § 40 odst. 4 písm. b) PozKom.
Jiné pravomoci nejsou silničnímu správnímu úřadu ani jinému orgánu státní správy ohledně těchto komunikací svěřeny. Pravomocí rozhodovat spory o užívání účelových komunikací v uzavřených areálech disponují civilní soudy.
Spory o užívání účelových komunikací v uzavřených areálech: Vlastník vs. Provozovatel
Komunikace v uzavřených například průmyslových, výrobních areálech nejsou nijak bezvýjimečné.
O uzavřenosti těchto prostor svědčí často oplocení, ostraha a jiné prvky zabraňující volnému pohybu jiných než zainteresovaných osob. Tyto areály jsou často místem výkonu podnikání, zaměstnání a apod. nejrůznějších subjektů v nejširším slova smyslu. Řádná správa a údržba těchto komunikací je esenciální pro výkon těchto činností. V současnosti rovněž není výjimečná situace, kdy budovy a pozemky v jednom uzavřeném areálu vlastní různé osoby. Historicky může jít o důsledky restitučních procesů, rozprodání zkrachovalých státních podniků, zemědělských družstev apod., aktuálně o běžnou ekonomickou realitu.
Může nastat situace, kdy se vlastník či vlastníci o předmětnou účelovou komunikaci dlouhodobě nestarají a komunikace se nachází v havarijním stavu. Jakékoliv způsoby řešení jako například odkup provozovatelů užívajících prostory v areálu, finanční součinnost na opravě komunikace apod. nejsou ze strany vlastníka komunikace reflektovány. Má provozovatel nějakou možnost, jak přimět vlastníka k součinnosti?
O způsobu a rozsahu užití vnitřní komunikace rozhoduje její vlastník. Ten může v rámci své soukromoprávní dispozice rozhodnout jakkoliv, a ostatní osoby musí jeho rozhodnutí respektovat. To bohužel platí i pro provozovatele, typicky nájemníky. Sekundární právo nájemníka na užívání určitého areálu či jeho části je odvozeno od primárního práva vlastníka. Proto by rozsah a způsob užití určitého areálu měl být v souladu s vůlí jeho vlastníka. V případě rozporů by rozhodnutí vlastníka mělo převážit.
Spory o užívání účelových komunikací v uzavřených areálech: Vlastníci proti sobě
Jak bylo řečeno výše, v praxi jsou také velmi obvyklé případy, kdy budovy a pozemky v jednom uzavřeném areálu vlastní různé osoby.
Poměrně jednoduchá je situace, pokud je areál předmětem podílového spoluvlastnictví. Pak by podle Černína[3] by měli rozhodovat většinou hlasů podle velikosti podílů dle § 1126 odst. 2 ObčZ. Opět pokud v takové situaci vystupuje i provozovatel, podle Černína by vůle vlastníka/vlastníků měla převážit nad vůlí provozovatele.
Existují však i situace, kdy areál není předmětem podílového spoluvlastnictví, ale předmětem samostatného vlastnictví několika odlišných subjektů. Tímto problémem se zabýval Veřejný ochránce práv i Nejvyšší soud. Pojďme si shrnout jejich stanoviska:
Veřejný ochránce práv: Stanovisko VOP zn. 3371/2013/VOP/DS
Podle tohoto stanoviska Veřejného ochránce práv by vlastníci všech nemovitostí tvořících uzavřený prostor měli rozhodovat většinou, podobně jako je tomu u spoluvlastnictví, cit.: pro účely řešení neshod mezi jednotlivými vlastníky zákon o pozemních komunikacích řešení nenabízí. Měla by se tedy uplatnit obecná právní úprava. S ohledem na § 853 občanského zákoníku (analogie legis) a s ohledem na skutečnost, že uzavřený areál by pro tyto účely bylo možno přirovnat k věci hromadné, nabízí se přiměřená aplikace ustanovení o podílovém spoluvlastnictví (§ 137 a násl. občanského zákoníku). Přiměřeně užít by se tedy dal § 139 odst. 2 občanského zákoníku o hospodaření se společnou věcí (dohoda, či princip majorizace), stejně jako § 139 odst. 3 občanského zákoníku o soudní ochraně přehlasovaných spoluvlastníků v důležitých věcech. Prezentovaný právní názor veřejný ochránce práv podkládá řešením obdobných právních poměrů v případě rybníka řešený Nejvyšším soudem,[4] v němž figurovaly subjekty vlastník vodního díla – hráze, nádrže a technických zařízení a vlastník zatopených pozemků. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že jestliže věci tvořící rybník jsou v individuálním vlastnictví více osob, je na jejich vzájemné vztahy třeba aplikovat přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví. K této argumentaci ohledně rybníka však nutno doplnit, že analogické použití situace okolo rybníka na vnitřní účelové komunikace byla Nejvyšším soudem v níže uvedeném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4392/2010 odmítnuta s tím, že se jednalo o jinou situaci
a problém rybníka se o problému vnitřních účelových komunikací výrazně liší. Hlavním motivem rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se rybníka byla skutečnost, že podle zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, byli „vlastníky rybníka“ oprávněnými hospodařit na rybníku všichni vlastníci věcí tvořících rybník, a že pokud by podle zákona č. 99/2004 Sb, o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), mělo platit něco jiného, šlo by o ústavně nepřípustné omezení vlastnického práva. Obdobný důvod v případě uzavřeného areálu není. V případě rybníka jde také o to, stručně řečeno, že s ohledem na jeho povahu lze stěží uvažovat, že by kdokoliv z jednotlivých vlastníků mohl užívat svou věc, aniž by tím užíval i věci ostatních vlastníků. Užívání cizí věci je zde tedy reciproční, což také vysvětluje, proč se v případě rybníka neuvažuje o náhradě za nucené omezení vlastnického práva.
Nejvyšší soud: Rozsudek ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010 a navazující judikatura
V tomto případě se na stůl Nejvyššího soudu dostal případ, jehož základem byla žaloba znějící na zdržení se zásahů do práva užívání účelové komunikace a o uložení povinnosti odstranit vegetaci bránící užívání účelové komunikace. Žalobce byl vlastníkem čtyř budov v bývalém areálu Tuzexu. Žalovaný byl vlastníkem ostatních budov a všech pozemků ve stejném areálu. Jediná přístupová cesta k budovám žalobce vedla přes pozemky žalovaného, které byly v katastru nemovitostí vedeny jako druh pozemku ostatní plocha, způsob využití manipulační plocha. Žalovaný žalobci přístup k budovám odmítal umožnit.
Žalovaný v dovolání podaném k Nejvyššímu soudu položil 2 zásadní otázky:
- Kdo je ve smyslu § 7 odst. 2 PozKom, vlastníkem účelové komunikace v uzavřeném objektu (areálu)?
- Má možnost jeden z vlastníků nemovitostí uvnitř uzavřeného objektu (areálu) ve smyslu § 7 odst. 2 PozKom, změnit rozhodnutí původního vlastníka a jednostranně rozhodnout tak, že druhý z vlastníků nemovitostí v uzavřeném areálu předmětnou účelovou komunikaci není oprávněn užívat, a následně druhému spoluvlastníku svévolně bránit ve využívání účelové komunikace?
Nejvyšší soud se předně vyjádřil k charakteru výkladu § 7 odst. 2 PozKom. Uvedl, že zákon v tomto ustanovení ve vztahu k účelové komunikaci nekonstruuje vztah obdobný spoluvlastnictví či že by jinak zakládal právo vlastníka některé z nemovitostí užívat účelovou komunikaci, jejímž vlastníkem není. Prostor pro analogickou aplikaci úpravy podílového spoluvlastnictví je zúžen, ne-li vyloučen, ústavněprávním požadavkem, aby nucené omezení vlastnického práva bylo kompenzováno náhradou.
Z obecné úpravy vlastnického práva vyplývá, že vlastník pozemku sloužícího v uzavřeném areálu jako účelová komunikace svobodně rozhoduje o tom, kdo smí pozemek užívat, a bez jeho svolení tudíž nikdo pozemek užívat nesmí. Na první otázku tedy Nejvyšší soud odpověděl tak, že je-li uzavřený areál tvořen nemovitostmi různých vlastníků, je nutno jeho vlastníkem ve smyslu § 7 odst. 2 PozKom, rozhodujícím o užívání účelové komunikace, rozumět vlastníka účelové komunikace. Provozovatelem pak třeba rozumět osobu, která oprávnění rozhodovat o užívání účelové komunikaci odvozuje, ať už přímo či nepřímo, od svolení vlastníka.
Ve vztahu k druhé otázce uvedl, že pokud by měl zákon o pozemních komunikacích vlastníka účelové komunikace v uzavřeném areálu omezit užívacím právem vlastníka jiné nemovitosti, musel by to především výslovně stanovit nebo by to z něj muselo jednoznačně vyplývat. Tak tomu není. Zároveň by musel upravit náhradu za nucené omezení vlastnického práva, což také nečiní. Zákonodárce zjevně ani takové omezení nezamýšlel, protože jinak by je jistě výslovně upravil, tak jako to v případě ostatních pozemních komunikací učinil v § 19 PozKom. To dokládá i důvodová zpráva k § 7 odst. 2 PozKom, ze které vyplývá, že přístup na účelové komunikace v uzavřených objektech lze ponechat zcela na řešení v rámci občanskoprávních vztahů.
Jestliže má vlastník jiné nemovitosti v uzavřeném areálu potřebu užívat cizí účelovou komunikaci a její vlastník mu k tomu nedá svolení, může se vlastník jiné nemovitosti domáhat, aby mu bylo k účelové komunikaci za náhradu zřízeno věcné břemeno. Svolí-li vlastník účelové komunikace k užívání, aniž by k tomu jinému zřídil právo (výprosa), může svolení kdykoliv odvolat.
Shrneme-li výklad Nejvyššího soudu ve vztahu k v dovolání položeným otázkám, pak:
Uvedený právní názor Nejvyššího soudu v jednom svém rozhodnutí zohlednil i Ústavní soud. V případě Ústavního soudu se jednalo o rozhodnutí o ústavní stížnosti navazující na správní řízení o určení právního vztahu podle § 142 SpŘ vymezeného otázku, zda se na určitých pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Ústavní soud se tedy k meritu tohoto článku vymezil pouze na okraj, ale přesto. Uvedl, že cit.: Správní soudy také přiléhavě vycházely z rozsudku (obecného) Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, podle kterého: „v případě, že je uzavřený areál tvořen nemovitostmi různých vlastníků, je nutno jeho vlastníkem ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, rozhodujícím o užívání účelové komunikace, rozumět vlastníka účelové komunikace.“ Ten pak podle § 7 odst. 2 věty druhé stanoví rozsah a způsob jejího zpřístupnění (takže nejde o obecné užívání) … Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že jestliže má vlastník jiné nemovitosti v uzavřeném areálu potřebu užívat cizí účelovou komunikaci, může se domáhat, aby mu bylo k účelové komunikaci za náhradu zřízeno věcné břemeno (pozn. – nyní povolení nezbytné cesty). Konkrétní právní ukotvení takovýchto užívacích vztahů a způsob jejich realizace však nebylo předmětem nyní přezkoumávané věci a je toliko na stěžovatelce a na vlastníku rozhodujícím o užívání předmětných účelových komunikací, aby v této věci činily předmětné právní kroky, přičemž v případě, že by došlo k omezení stěžovatelky takovým způsobem, že by tím bylo významně zasaženo do jejích podnikatelských či jiných záměrů, byla by tato otázka ochrany práv stěžovatelky před (hypotetickým) šikanózním výkonem rozhodovacího oprávnění vlastníka vnitřních komunikací otázkou dalšího soudního řízení. Nelze ji však řešit v nyní přezkoumávané věci, když tato situace ještě ani nenastala.[5] Považuji za nutné zdůraznit, že Ústavní zmínil, že v těchto situacích může dojít k šikanóznímu výkonu práva. K tomu o pár odstavců níže.
Nepřímo, rozhodnutí následovalo správní řízení o odstranění pevné překážky, na rozhodnutí Nejvyššího soudu navázal Krajský soud v Českých Budějovicích, který uvedl, že cit.: O způsobu užívání takové komunikace rozhoduje vlastník nebo provozovatel uzavřeného areálu či objektu. Bez jejich svolení nikdo účelovou komunikaci v uzavřeném prostoru užívat nemůže. I takovou pozemní komunikaci může veřejnost užívat, ovšem pouze pokud ji vlastník či uživatel dobrovolně, byť i konkludentně, zpřístupní, přičemž rozsah a způsob přístupu na vnitřní účelové komunikace náleží zcela jeho uvážení.[6]
Rovněž Krajský soud v Praze na rozhodnutí Nejvyššího soud navázal a blíže se k němu vyjádřil, mj. i co do pravomoci řešení sporů o užívání vnitřních účelových komunikací, cit.: Obecně platí, že změnou vlastnických poměrů v uzavřeném prostoru (např. průmyslovém areálu) nedochází ke změně charakteru vnitřních účelových komunikací. Ustanovení § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích se aplikuje i v uzavřeném prostoru, který je tvořen nemovitostmi více subjektů. Nejvyšší soud se k tomu vyjádřil v rozsudku ze dne 30. 10. 2012, č. j. 22 Cdo 4392/2010–141. Přestože uvedená předběžná otázka, kdo je „vlastníkem areálu“ ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích byla řešena v soukromoprávní věci, uvedený výklad Nejvyššího soudu je plně použitelný i ve správním soudnictví. Z uvedeného vyplývá, že podmínka uzavřenosti prostoru stanovená v § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích nesměřuje na uzavřenost vlastnickou (tj. že areál musí být vlastněn jediným subjektem), ale na uzavřenost v tom smyslu, že areál není přístupný veřejnosti a předmětné komunikace proto nejsou veřejně užívané ani nemají potencialitu veřejně užívané být. Jinak řečeno, pouhá skutečnost, že v uzavřeném areálu je více nemovitostí různých vlastníků, nezakládá veřejnou přístupnost předmětných komunikací. I v takovém případě je pouze vlastník vnitřních účelových komunikací oprávněn stanovit rozsah a způsob přístupu do uzavřeného prostoru. Pakliže vlastník vnitřní účelové komunikace brání ostatním vlastníkům budov (nebo jejich nájemcům) v přístupu do areálu, nejde o problém, který by měl řešit silniční správní úřad při rozhodování podle § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Takovou situaci lze řešit pomocí prostředků občanského práva, typicky zřízením služebnosti chůze a jízdy nebo zřízením nezbytné cesty podle § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.[7]
Z dostupné judikatury k meritu tohoto článku tedy vyplývá, že soudní výklad směřuje jednoznačně k tomu, že pouze vlastník účelové komunikace v uzavřeném areálu je oprávněn rozhodovat o způsobu jejího užití. Soudy vylučují analogickou použitelnost rozhodování v režimu podílového spoluvlastnictví, čímž se odklánějí od právního názoru Veřejného ochránce práv. Je pravdou, jak zmiňuje Černín a jak zmínil i Ústavní soud, že tento výklad může vést k šikanóznímu výkonu práva vlastníka účelové komunikace vůči vlastníkům jiných nemovitostí v uzavřeném areálu. Existuje rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 57 A 11/2011, který jako soudu správního navazoval na rozhodnutí silničního správního úřadu vydaného v rámci řízení podle § 7 odst. 2 PozKom, o tom, zda určitá účelová komunikace je či není pozemní komunikací v uzavřeném prostoru nebo objektu. Krajský soud v Plzni uvedl, že cit.: z ustanovení § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích je totiž nezbytné dovodit, že účelovou komunikací v uzavřeném prostoru nebo objektu, je oprávněn užívat každý z vlastníků nebo provozovatelů tohoto uzavřeného prostoru nebo objektu. Nelze akceptovat, aby jeden z těchto vlastníků či provozovatelů bránil jinému, nacházejícímu se v obdobném postavení, v užívání účelové komunikace umisťováním překážek na ní. Krajský soud v Plzni se však k problematice tvořící předmět tohoto článku vyjádřil pouze v rozsahu shora uvedené citace. Jde o pouhé dvě věty vyslovené na okraj vypořádání se s jedním z pěti žalobních bodů bez jakékoliv bližší argumentace. Ostatně otázky tvořící předmět tohoto článku nebyly předmětem vedeného správního řízení a ani jimi být nemohla.
Závěrem
Závěrem tohoto článku nezbývá než shrnout poznatky získané z nashromážděné dostupné judikatury k tématu:
– spory o užívání účelových komunikací v uzavřeném objektu či areálu jsou spory soukromoprávní povahy. Rozhodování patří do kompetence civilních soudů, nikoliv silničních správních úřadů;
– provozovatelem je třeba rozumět osobu, která oprávnění rozhodovat o užívání účelové komunikaci odvozuje, ať už přímo či nepřímo, od svolení vlastníka. V případě sporu mezi vlastníkem a provozovatelem by tedy z logiky věci mělo převážit rozhodnutí vlastníka;
– je uzavřený areál tvořen nemovitostmi různých vlastníků, pak vlastníkem ve smyslu § 7 odst. 2 PozKom rozhodujícím o užívání účelové komunikace, se rozumí vlastník účelové komunikace;
– vlastník účelové komunikace v uzavřeném areálu může vyloučit z užívání vlastníky jiných nemovitostí v areálu;
– vyloučení vlastníků jiných nemovitostí v uzavřeném areálu z užívání účelové komunikace může v určitých případech znamenat i šikanózní výkon práva ze strany vlastníka účelové komunikace;
– vlastníci jiných nemovitostí v uzavřeném areálu mají právo se domáhat zřízení věcného břemene k účelové komunikaci, je-li jim ze strany vlastníka účelové komunikace bráněno v jejím užívání.
JUDr. Barbora Košinárová, Ph.D.
e-mail: barbora.kosinarova@gmail.com
[1] ČERNÍN, K. In ČERNÍNOVÁ, M., ČERNÍN, K., TICHÝ, M. Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, Dostupné z ASPI a Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3797/2007
[2] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 6 As 289/2014
[3] ČERNÍN, K. In ČERNÍNOVÁ, M., ČERNÍN, K., TICHÝ, M. Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, Dostupné z ASPI
[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1121/2008
[5] Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. IV.ÚS 3391/18
[6] Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 10 A 101/2015
[7] Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 45 A 132/2017
nost tuto zprávu bezodkladně uveřejnit.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. Barbora Košinárová, Ph.D.
04.04.2023
Záruka a vady stavby ve světle nové právní úpravy.
Dne 7. prosince 2022 vyšel ve Sbírce zákonů zákon č. 374/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), ve znění pozdějších předpisů. Tato dlouho očekávaná novela, která nabyla účinnosti dne 6. ledna 2023, mimo jiné mění ustanovení týkající se uplatňování záruky a práv z vad. Právě vady bývají častou příčinou sporů i ve stavebnictví. Níže se budeme zabývat změnami ve vztahu ke smlouvě o dílo, jejímž předmětem je nemovitost, a ke kupní smlouvě na nemovitost.
Záruka
Obecně platí, že objednateli, resp. kupujícímu náležejí ze zákona určitá práva z vadného plnění, která ještě navíc bývají doplněna sjednáním záruky. Sjednání záruky je však zcela dobrovolné a záleží pouze na vůli stran (zejm. na vůli zhotovitele či prodávajícího), zda se nad rámec zákonných povinností zavážou k nějaké záruce, tj. uspokojení druhé smluvní strany nad rámec zákonných práv z vadného plnění. Zárukou rozumíme skutečnost, že věc bude po určitou dobu (záruční dobu) způsobilá k použití pro obvyklý účel nebo že si zachová obvyklé vlastnosti. Tedy v době prodeje mohla být věc bezvadná a vada mohla vzniknout až později.
V prvé řadě je tedy třeba zkontrolovat, zda a jakým způsobem byla odpovědnost za vady ošetřena ve smlouvě o dílo, jejímž předmětem byla nemovitost, resp. kupní smlouvě na nemovitost a zda byla sjednána záruka za jakost díla, resp. předmětu koupě. Odpovědnost za vady stavby standardně dle OZ trvá 5 let a vztahuje se na skryté vady, tj. vady, které stavba měla již v době převzetí, ale projeví se až později. Délka však může být smluvně modifikována. Sjednání záruky za jakost není ze zákona povinné. Záleží tedy, zda záruka za jakost byla se zhotovitelem nebo prodávajícím ujednána ve smlouvě či nikoli.
Část změn OZ se týká právě záruky za jakost. Ustanovení o záruce za jakost se formulačně zpřesňuje tak, aby vyhovovalo čl. 17 směrnice 2019/771 o obchodní záruce[1]. Záruka za jakost se vymezuje jako jednostranné právní jednání poskytovatele záruky, kterým se zavazuje poskytnout nabyvateli určité plnění, nebude-li mít předmět plnění určité vlastnosti. Obsahem záruky může být zejména právo odstoupit od smlouvy, výměna věci, oprava nebo poskytnutí jiné služby související s nápravou špatného stavu předmětu koupě. Jedná se o dobrovolný závazek poskytovatele záruky, je tedy na něm, k jakým povinnostem se v záruce zaváže. Pokud se výrobce zaručí, že si věc po určitou dobu při obvyklém použití uchová své funkce a výkonnost, je poskytovatel vždy ze záruky povinen alespoň k opravě nebo výměně věci. To nebrání, aby se zavázal i k dalšímu plnění.
Došlo také k několika terminologickým změnám, v ust. § 2115 OZ bylo slovo ,,prodávající“ nahrazeno slovy ,,poskytovatel záruky“. Zohledňuje se tak, že poskytovatelem záruky může být i osoba odlišná od prodávajícího, zejména výrobce, s čímž stará právní úprava nepočítala. Nově je také v ust. § 2117 OZ uvedeno, že „vadu krytou zárukou musí kupující vytknout poskytovateli záruky ve lhůtě určené délkou záruční doby, § 1921 a § 1922 se použijí obdobně“. Dle těchto ustanovení lze právo z vadného plnění uplatnit u soudu, pokud předtím dojde k jejímu včasnému vytknutí. Pokud nabyvatel nevytkl vadu včas a zcizitel toto u soudu namítne, soud nabyvateli právo nepřizná.
Práva z vadného plnění
Ať už je vztah mezi stranami založen kupní smlouvou na nemovitost nebo smlouvou o dílo, jejímž předmětem je nemovitost (i smlouva o úpravě nemovité věci a smlouva o zhotovení, opravě nebo úpravě stavby), zákon počítá s odpovědností prodávajícího, resp. zhotovitele za vady, které se na nemovitosti projeví.
Práva objednatele z vad stavebního díla jsou upravena v OZ jednak v jeho ustanoveních o smlouvě o dílo, v nichž se vad díla obecně týkají ust. § 2615–2619 a vad stavebního díla konkrétně pak ust. § 2629–2630. Pro vady díla se dále analogicky použijí některá ustanovení občanského zákoníku o kupní smlouvě, a to ust. § 2099–2112, (pro práva objednatele z vadného plnění) a ust. § 2113–2117 (záruka za jakost).
Pokud byla smlouva o dílo uzavřena se spotřebitelem, uplatní se nové ust. § 2629 odst. 3 OZ, které stanoví, že „projeví-li se vada v průběhu 2 let od převzetí, má se za to, že stavba byla vadná již při převzetí, ledaže to povaha vady vylučuje. Tato doba neběží po dobu, po kterou objednatel nemůže stavbu užívat, v případě, že vadu vytkl oprávněně“. Postavení spotřebitele je tedy v prvních 2 letech výhodnější, jelikož je důkazní břemeno na zhotoviteli, který musí prokázat, že stavba nebyla vadná již při převzetí. Dle odst. 1 výše citovaného ustanovení „soud nepřizná právo ze skryté vady, kterou objednatel nevytkl bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při dostatečné péči zjistit, nejpozději však do pěti let od převzetí stavby, namítne-li druhá strana, že vada nebyla vytknuta včas. Totéž platí o skryté vadě projektové dokumentace a o jiných obdobných plněních“.
Stejné pravidlo je zakotveno i u kupní smlouvy nemovité věci, kde se u ust. § 2129 OZ doplňuje odst. 3, dle kterého „je-li kupujícím spotřebitel a projeví-li se vada v průběhu 2 let od přechodu nebezpečí škody na věci na kupujícího, má se za to, že nemovitá věc byla vadná již při přechodu nebezpečí škody, ledaže to povaha vady vylučuje. Tato doba neběží po dobu, po kterou kupující nemůže věc užívat, v případě, že vadu vytkl oprávněně“. Toto ustanovení stejně tak jako u smlouvy o dílo doplňuje obecnou lhůtu 5 let pro odpovědnost prodávajícího za skryté vady stavby.
Shrneme-li výše uvedené, tak v prvních 2 letech je postavení kupujícího nemovitosti, resp. objednatele stavby při uplatňování práv z vad výhodnější, jelikož platí citovaná vyvratitelná domněnka vadnosti stavby, avšak v následujících 3 letech mají sice kupující, resp. objednatel možnost vadu stavby vytknout, avšak je na nich, aby prokázali, že se jedná o vady, které stavba měla již při přechodu nebezpečí škody, resp. při převzetí, což dle našeho názoru nebude úplně jednoduché a ani levné, jelikož se kupující, resp. objednatel stavby pravděpodobně neobejdou bez vyhotovení znaleckého posudku.
Mgr. Lucie Špičková,
advokátka
Mgr. Tereza Kacrová,
koncipientka
Advokátní kancelář Vych & Partners, s.r.o.
Lazarská 11/6
120 00 Praha 2
Tel.: +420 222 517 466
Fax: +420 222 517 478
e-mail: office@ak-vych.cz
[1] SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) 2019/771 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o prodeji zboží, o změně nařízení (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES a o zrušení směrnice 1999/44/ES
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Lucie Špičková, Mgr. Tereza Kacrová (Vych & Partners)
18.04.2023