Odškodnění u dopravních nehod s mezinárodním prvkem – u jakého soudu podat žalobu a jak se určí rozhodné právo?  

Právo na výmaz osobních údajů v rámci internetového vyhledávače.  

Předkupní právo nájemce jednotky při jejím prvním převodu ve světle aktuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu.  

Stavební škoda na nemovitosti: silný náhradový nárok bez možnosti liberace.  

Odškodnění u dopravních nehod s mezinárodním pr vkem – u jakého soudu podat žalobu a jak se určí rozhodné právo?

V důsledku existence Evropské unie (dále jen „EU“), volného pohybu v rámci vnitřního trhu či Schengenského prostoru a minimálních hraničních kontrol je silniční doprava v Evropě propojená více než kdy dříve. Ruku v ruce s tímto trendem ale jde i nárůst počtu dopravních nehod s mezinárodním prvkem.

Dopravní nehodou s mezinárodním prvkem je taková nehoda, kdy jsou jejími účastníky osoby z různých států, či k dopravní nehodě dojde na území jiného státu. Pokud se Vám stane, že budete účastni takové dopravní nehody v roli poškozeného, jemuž vznikne ať už majetková, či nemajetková újma, typicky nemajetková újma na zdraví, víte, u jakého soudu budete moci viníka nehody o náhradu újmy zažalovat, či právo kterého státu se bude na Váš případ aplikovat? Pokud nikoliv, tento článek se Vám pokusí dát na tyto otázky odpovědi.

Příslušnost soudu

Klíčovým právním předpisem na poli mezinárodního, resp. evropského civilního práva procesního, je nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Dané nařízení navazuje na Bruselskou úmluvu o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí ve věcech civilních a obchodních z roku 1968 a významně přispělo k volnému pohybu soudních rozhodnutí v rámci EU, jakož i k harmonizaci pravidel pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudů.[1] Právě druhá zmíněná oblast je pro účely tohoto článku stěžejní.

V prvé řadě je třeba rovněž poukázat na určitou terminologickou nesrovnalost mezi českým právem a právem EU. Nařízení Brusel I bis užívá pojem „příslušnost“, v českém právním řádu tomuto termínu odpovídá pojem „pravomoc“ ve smyslu § 7 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), nikoliv příslušnost dle § 9 OSŘ.[2]

V kontextu dopravních nehod na území členských státu EU je pravděpodobné, že se na případ bude aplikovat nařízení Brusel I bis, přesto je však třeba tuto skutečnost ověřit. Kritériem pro ověření aplikovatelnosti uvedeného nařízení na daný případ je tzv. domicil žalovaného. Obecné pravidlo v čl. 4 nařízení Brusel I bis zní: „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“ Kritériem tedy není státní příslušnost žalovaného, ale jeho bydliště na území některého členského státu. U právnických osob je třeba pod pojmem „bydliště“ chápat zapsané sídlo, ústředí nebo hlavní provozovnu.[3]

Nařízení Brusel I bis kromě obecné příslušnosti stanoví rovněž případy, kdy lze škůdce žalovat i v jiném členském státě, než ve kterém má domicil. Pro případ vymáhání odškodnění u dopravních nehod jde primárně o čl. 7 odst. 2 a odst. 3. Dle zmiňovaného odst. 2 je možné ve věcech týkajících se protiprávního jednání (deliktu) žalovat u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodní události. Odstavec 3 dále poškozenému jako žalobci umožňuje podat žalobu na náhradu škody nebo žalobu o uvedení do původního stavu, pokud byla škoda způsobena trestným činem, i u soudu, který o tomto trestném činu rozhoduje. Avšak i u těchto alternativ zůstává podmínkou, že žalovaný musí mít domicil na území některého z členských států.[4]

V případě, že žalovaný nemá domicil na území některého členského státu, nařízení se aplikovat nebude a pro určení pravomoci se bude postupovat dle bilaterálních či multilaterálních mezinárodních smluv potažmo norem vnitrostátního práva. Podmínka domicilu se vztahuje pouze na žalovaného, u žalobce není vůbec řešena. Žalobcem tak může být i osoba ze třetího státu.[5]

Pokud je stanoveno, u soudů kterého členského státu je možné podat žalobu na náhradu újmy vzniklou v důsledku dopravní nehody s mezinárodním prvkem, je třeba následně zjistit tzv. rozhodné právo, tj. právo, které bude mezinárodně-příslušný soud na konkrétní případ aplikovat. Skutečnost, že bude možné zažalovat žalovaného například u českého soudu totiž ještě neznamená, že český soud bude na případ automaticky aplikovat české hmotné právo.[6]

Rozhodné právo

Otázka určení rozhodného hmotného práva je zcela nezávislá na otázce týkající se mezinárodní příslušnosti soudu.[7] Soud, u kterého byl žalobní návrh podán, si tedy nejprve posoudí, zda je založena jeho příslušnost. Pokud dojde ke kladné odpovědi, začne se zabývat tím, jaké rozhodné hmotné právo bude s ohledem na dané skutkové okolnosti na věc aplikovat.

Na evropské ani mezinárodní úrovni dosud neexistuje žádná obecná kodifikace občanského práva hmotného, jež by se dala přímo aplikovat. Právní předpisy, o kterých bude dále v tomto článku pojednáno, obsahují kolizní úpravu náhrady škody vzniklé jinak než porušením povinnosti ze smlouvy a jiného právního jednání, jež pouze ukazuje na vnitrostátní hmotné právo některého státu použitelné v daném případě.

Stěžejními právními předpisy v této oblasti jsou nařízení EP a Rady (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím II“) a Haagská úmluva o právu použitelném pro dopravní nehody z roku 1971 (dále jen „Haagská úmluva“).

Cílem nařízení Řím II bylo sjednotit kolizní normy v dané oblasti a poskytnout adresátům právních norem právní jistotu, k naplnění tohoto cíle je však daleko. Článek 28 odst. 1 nařízení Řím II stanoví vztah ke stávajícím mezinárodním úmluvám následovně: „Tímto nařízením není dotčeno použití mezinárodních úmluv, jejichž stranou je jeden nebo více členských států ke dni přijetí tohoto nařízení a které stanoví kolizní normy pro mimosmluvní závazkové vztahy.“ Nařízení se přednostně užije pouze tehdy, kdy je mezinárodní smlouva, upravující totožnou matérii jako unijní právní předpis, uzavřena výlučně mezi členskými státy EU.[8] To však není případ Haagské úmluvy, jejímiž smluvními stranami jsou i nečlenské státy jako například Ukrajina či Švýcarsko.[9]

Z výše uvedeného vyplývá, že samo nařízení Řím II určuje aplikační přednost Haagské úmluvy v případě členských států, jež jsou jejími smluvními stranami. Bude tedy zkrátka záležet na tom, které soudy jakého členského státu budou v daném případě mezinárodně příslušné. Dle této skutečnost se bude rozhodné právo stanovovat buďto na základě kolizních norem uvedených v nařízení Řím II, nebo v Haagské úmluvě.[10]

Dle obecného pravidla, na kterém staví nařízení Řím II, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy z civilních deliktů právo státu, v němž škoda vznikla (tzv. lex loci damni infecti).[11] Z tohoto pravidla následně předmětné nařízení upravuje dvě výjimky. V čl. 4 odst. 2 nařízení Řím II je obsažena úprava pro případ, že má žalobce a žalovaný v okamžiku vzniku škody obvyklé bydliště ve stejném státu, v takovém případě se pak použije právo takového státu.  Článek 4 odst. 3 nařízení Řím II upravuje dále tzv. únikovou doložku, která se uplatní, když je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí než se zemí určenou dle obecného pravidla či odst. 2.

Nařízení Řím II ve svém znění zohledňuje i klasickou vnitrostátní praxi v oblasti odškodnění újmy vzniklé v důsledku dopravní nehody, pro niž je typické, že se poškozený se svými nároky obrací na odpovědnostního pojistitele vozidla.[12] V čl. 18 je stanovena možnost poškozeného vznést svůj nárok přímo vůči pojistiteli odpovědné osoby. Podmínkou pro tento postup však je, aby tuto možnost stanovovalo právo rozhodné pro daný mimosmluvní závazkový vztah nebo právo rozhodné pro danou pojistnou smlouvu. Úpravu v nařízení tak doplnila směrnice EP a Rady (ES) č. 2009/103 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění. Tato směrnice stanovila členským státům povinnost zavést do své vnitrostátní právní úpravy povinné pojištění vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jejich území.[13]

Haagská úmluva jako mezinárodní smlouva, která se zabývá čistě úpravou kolizních norem pro oblast dopravních nehod, obsahuje (na rozdíl od nařízení Řím II) v prvotních ustanoveních legální definici dopravní nehody. Dle čl. 1 Haagské úmluvy pak dopravní nehodou je „nehoda, na níž se podílí jedno nebo více vozidel bez ohledu, zda jsou poháněna motorem či nikoliv, a jež souvisí s dopravou na veřejných silnicích, na pozemcích přístupných veřejnosti nebo na soukromých pozemcích, na něž mají právo přístupu určité osoby.“

Hraniční určovatel, který Haagská úmluva stanoví, je téměř identický s hraničním určovatelem obsaženým v nařízení Řím II. Rozhodným právem je právo státu, na jehož území došlo k nehodě.[14] I v tomto případě existují z obecného pravidla výjimky, a to ve prospěch práva státu registrace vozidla.[15]

Z výše uvedeného je zřejmé, že určit právo, jež se bude na daný případ aplikovat, není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Rozhodné právo je však zcela zásadní s ohledem na skutečnost, že teprve ono určuje například podmínky a rozsah odpovědnosti, důvody vylučující odpovědnost, způsob a rozsah náhrady škody či promlčení, nikoliv kolizní normy. Problematiku odškodnění újmy poškozených vzniklou v důsledku mezinárodních dopravních nehod komplikuje právě i skutečnost, že v různých členských státech jsou zmíněné instituty upraveny odlišně.

Závěr

Pokud se stanete poškozeným při dopravní nehodě s mezinárodním prvkem, bude Vás při vymáhání újmy v prvé řadě zajímat, u kterých soudů jakého členského státu budete moci žalobu podávat. Poté bude již na samotném soudu, aby posoudil, zda mu svědčí mezinárodní příslušnost pro řešení dané věci a zároveň bude muset s pomocí kolizních norem určit rozhodné právo, jež následně bude na věc aplikovat.

Mgr. Monika Skalová,
advokátka

Kateřina Levá

KLB Legal, s.r.o., advokátní kancelář
Letenská 121/8

118 00 Praha 1

Tel.:    +420 739 040 363
e-mail: info@klblegal.cz

 

[1] NIELSEN, P.A. The new Brussels I Regulation. Common Market Law Review, Volume 50, Issue 2 (2013) pp.

503 – 528. [Online]. [cit. 2023-04-23]. Dostupné >>> zde.

[2] Potvrzeno i rozhodovací praxí soudů viz např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

19. 8. 2004, sp. zn. 19 Co 1782/2004.

[3] Viz čl. 63 nařízení Brusel I bis.

[4] HERBOCZKOVÁ, J. Nařízení Brusel I – mezinárodní pravomoc. Evropské mezinárodní

právo soukromé. [Online]. [cit. 2023-04-23]. Dostupné >>> zde.

[5] Tamtéž.

[6] KUČERA, Z. PAUKNEROVÁ, M., PFEIFFER, M. VYBÍRAL, P. Mezinárodní právo soukromé, 9. vydání. Plzeň:

Aleš Čeněk, 2022.

[7] Tamtéž.

[8] Čl. 28 odst. 2 nařízení Řím II.

[9] Seznam smluvních států Haagské úmluvy, dostupné >>> zde.

[10] NAGY, C. I. The Rome II Regulation and Traffic Accidents: Uniform Conflict Rules with some Room for Forum Shopping – How so? Journal of Private International Law, Volume 6, 2010 – Issue 1. Dostupné >>> zde.

[11] Viz čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II.

[12] V České republice se jedná o zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

[13] K pojmu „územím, na němž má vozidlo obvyklé stanoviště“ viz čl. 1 odst. 4 směrnice EP a Rady (ES) č.

2009/103.

[14] Viz čl. 3 Haagské úmluvy.

[15] Viz čl. 4 Haagské úmluvy.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Monika Skalová, Kateřina Levá (KLB Legal)

24.05.2023

---

Právo na výmaz osobních údajů v rámci internetového vyhledávače.

Právo na výmaz osobních údajů je jedním z obecně známých, a trochu obávaných, právních institutů GDPR[1]. Právo na výmaz bylo strašákem před pěti lety, když se blížila účinnost GDPR, a je jím dodnes. A to přesto, že právo fyzické osoby požadovat nezobrazování konkrétního výsledku při vyhledání jejího jména internetovým vyhledávačem, populárně řečeno tedy právo na výmaz nebo právo být zapomenut, formuloval Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) již za předchozí právní úpravy.[2][3]

Zbytečné obavy z práva na výmaz

Proč je právo na výmaz osobních údajů takovým strašákem? A rovnou řekněme, že nezaslouženě?

V praxi totiž nemusí být zcela snadné na vyžádání dohledat veškeré osobní údaje týkající se konkrétního člověka, který toto právo uplatnil. Ve všech systémech, databázích, dalších úložištích, u dodavatelů. A na vyžádání tato data vymazat nebo nevratně anonymizovat. Nemluvě o tom, že řada správců se obává obchodních dopadů realizace práva na výmaz, pokud by jejich klienty bylo využíváno v masivnějším měřítku. Tyto obavy tím více platí v online světě.

Zde už se ale dostáváme k tomu, že právo na výmaz je strašákem tak trochu nezaslouženým. Nejedná se totiž o žádné absolutní právo, neplatí nade vše ostatní. Pokud je zpracování osobních údajů, včetně jejich pouhého uchování, nezbytné například ke splnění právní povinnosti správce[4] nebo pro plnění smlouvy s dotyčným klientem[5], pak správce tyto osobní údaje na žádost dotčené osoby vymazat nemusí.[6]

Nejasnosti přetrvávají

Právo na výmaz není absolutní. Neuplatní se vždy a všude, musí být vyvažováno s dalšími zájmy a právy jiných osob. To ovšem neznamená, že praxe nenabízí řadu dalších otázek a nejasností.

Jak má správce údajů, typicky internetový vyhledávač, postupovat, pokud uživatel namítá, že zpracovávané, resp. zobrazované údaje jsou nepravdivé? Zavádějící, urážlivé, fakticky nesprávné? Vyhledávač totiž sice je správcem jím zobrazovaných osobních údajů, není ale tím, kdo tyto údaje na internet umístil. Nemá proto k dispozici žádné další údaje kromě těch, které byly na zdrojové stránce zveřejněny.

Právě tím, jak má provozovatel vyhledávače postupovat, se zabýval Soudní dvůr Evropské unie v „nové“ kauze Google.[7]

Tento případ je o to zajímavější, že se týkal veřejně činných osob a článků o nich na internetu. Soud tak musel zvážit nejen otázku ochrany jejich soukromí a pravidel pro zpracování osobních údajů, ale práva na svobodu projevu, resp. šíření informací.

Kromě toho, že Soudní dvůr EU narýsoval základní mantinely odpovědností a rolí zúčastněných stran (subjekt údajů, správce atd.), rovněž fakticky aplikoval zásadu Safe Harbor známou z jiných oblastí práva, zejména regulace elektronického obchodu.

Co to vše znamená pro praxi a jestli v tomto postupu můžeme vysledovat jistý trend, i s ohledem na novou datovou legislativu EU, to si řekneme dále v článku.

Legitimní investiční nabídka, nebo letadlo?

Jaký skutkový stav a jaké předběžné otázky SDEU v tomto případě posuzoval?

Majitel německé investiční společnosti a jeho družka požádali Google o nezobrazování konkrétních výsledků vyhledávání spojených s jejich jmény. Jednalo se o sérií novinových článků, které zpochybňovaly jejich obchodní model. A to i pomocí nevybíravých slov, jako třeba vydírání.

Google jejich žádost odmítl, v zásadě ze dvou důvodů:

1. Články se týkaly profesního života žadatelů o výmaz.
2. Google nemá dostatek informací o tom, že by články obsahovaly nepravdivé informace.

Vnitrostátní soud, který tento spor posuzoval, se obrátil na SDEU se dvěma předběžnými otázkami. Pro náš článek je relevantní ta první, která zní takto:

„Je pro uplatnění práva na výmaz rozhodující, jestli se subjekt údajů, který uplatňuje právo na výmaz vůči provozovateli vyhledavače, mohl obrátit nebo obrátil na soud se žalobou proti nepravdivému tvrzení na zobrazené stránce?“

Jinak řečeno, co vše má doložit subjekt údajů, který uplatňuje právo na výmaz z důvodů nepravdivosti zpracovávaných údajů? Je k tomu nutné soudní rozhodnutí, alespoň předběžné? Otázkou také je, jak má postupovat provozovatel internetového vyhledavače, resp. obecně správce údajů. Může takovouto žádost odmítnout a odkázat žadatele na soud? Nebo má naopak pravdivost, resp. namítanou nepravdivost zobrazovaných dat sám ověřovat?

Žadatel o výmaz ani internetový vyhledávač nejsou soud

Jak tuto otázku posoudil, a rozsoudil, SDEU?

Na prvém místě uvedl, že je nutno vážit všechna dotčená práva, aby právo na výmaz osobních údajů mohlo být realizováno, nebylo příliš obtížné, ale zároveň aby vyhledavač nezasahoval do práva na svobodu projevu. Ke svobodě projevu pak soud doplnil, že u veřejně činných osob za určitých okolností může právo na svobodu projevu a informace převážit nad jejich právem na ochranu soukromého života a ochranu osobních údajů, to ovšem neplatí, pokud se jedná o nepravdivé informace. Jejich zveřejnění či šíření ochraně nepodléhá.

Po tomto shrnutí základních principů soud pokračoval k posouzení rolí a povinností obou hlavních aktérů, dotčené osoby žádající o výmaz, resp. odstranění výsledku vyhledávání, a provozovatele internetového vyhledavače. Soud se zabýval otázkou, zda a případně v jakém rozsahu musí osoba, která uplatnila žádost o odstranění výsledku vyhledávání, prokázat své tvrzení o nepravdivosti odkazovaného textu, a dále zda provozovatel vyhledavače má sám usilovat o objasnění skutečností, jejichž pravdivost je předmětem sporu.

Soudní dvůr uvedl, že osoba, která žádá o odstranění výsledku vyhledávání, má doložit zjevnou nepravdivost zobrazených informací. Tento požadavek však nesmí být vykládán příliš extenzivně, nesmí od ní být požadováno, aby předložila důkaz či podklady, které od ní nemohou být rozumně požadovány. Mezi ně, mezi podklady, které nemusí být při uplatnění práva na odstranění výsledku vyhledávání předloženy, patří i soudní rozhodnutí, a nelze vyžadovat existenci takového rozhodnutí ani ve formě předběžného opatření. Uložení takové povinnosti uvedené osobě by totiž vedlo k nepřiměřené zátěži pro tuto osobu.

A co provozovatel internetového vyhledávače?

Provozovatel internetového vyhledávače je následně povinen posoudit, zda předložené skutečnosti zjevně vypovídají o tom, že zobrazované informace jsou nepravdivé. Pokud ano, pak by měl žádosti o odstranění výsledku vyhledávaní vyhovět.

Podle soudu však provozovateli internetového vyhledávače, analogicky ani jinému správci v obdobném postavení, nelze uložit povinnost prošetřit skutkový stav, posuzovat, jestli jsou zobrazené informace pravdivé, získávat k tomu dodatečné informace atd. Takto praktikované právo na výmaz by totiž představovalo vážné nebezpečí, že by byl odstraněn obsah, který odpovídá oprávněné a převažující potřebě veřejnosti získávat informace.

Jak se rozsudek v kauze Google uplatní v nové datové regulaci?

Význam komentovaného rozsudku přesahuje rámec ochrany osobních údajů. Přístup, který SDEU zaujal k povinnostem vyhledávače ohledně ověřování stížností osob dotčených „zdrojovými“ články, resp. jejich zjevné nepravdivosti, totiž může být relevantní i pro výklad povinnosti online platforem podle nového nařízení o digitálních službách (nařízení (EU) 2022/2065, Digital Services Act, dále jen „DSA“).

Toto nařízení zejména nahrazuje čl. 12 až 15 původní směrnice o elektronickém obchodu[8], které obsahují úpravu tzv. Safe Harbor, výjimek z odpovědnosti poskytovatelů tzv. zprostředkovatelských služeb za obsah jimi šířený, který ovšem generují jejich uživatelé.

Zprostředkovatelskou službou se rozumí 3 základní typy služeb:

1. služba „prostého přenosu“ spočívající v přenosu informací poskytovaných příjemcem služby v komunikační síti nebo ve zprostředkování přístupu ke komunikační síti
2. služba „ukládání do mezipaměti“ spočívající v přenosu informací poskytovaných příjemcem služby v komunikační síti a zahrnující automatické dočasné přechodné ukládání informací, které slouží pouze pro co nejúčinnější následný přenos informací jiným příjemcům na jejich žádost
3. „hostingová“ služba spočívající v ukládání informací poskytovaných příjemcem služby na jeho žádost

Internetový vyhledávač jako zprostředkovatelská služba?

Zde je důležité upozornit na to, že u původní směrnice o elektronickém obchodu nebylo zcela jasné, zda je možné vyhledávače považovat za zprostředkovatelské služby. V principu bylo na členských státech, zda vyhledávače pod režim této směrnice zahrnou[9]. Judikatura SDEU však obecnou aplikaci směrnice o elektronickém obchodu na činnost vyhledávačů neakceptovala. Pokud by totiž SDEU měl za to, že vyhledávače pravidlům Safe Harbor podléhají, jistě by to v komentovaném rozhodnutí či v některém z předchozích rozhodnutí týkajících se vyhledávače Google výslovně uvedl a směrnici o elektronickém obchodu aplikoval. K tomu ovšem nedošlo ani v rozhodnutí C-136/17, ani v rozhodnutí C‑507/17 a ani v zásadním rozhodnutí C-131/12 ve věci Google Spain.

Generální advokát Niila Jääskinen se přitom ve věci C-131/12 postavením vyhledávače detailně zabýval a uvedl k němu (bod. 37 stanoviska) následující: Úloha a právní postavení poskytovatelů služeb internetového vyhledávače nejsou v unijních předpisech upraveny. „Nástroje na vyhledávání informací“ jako takové jsou „poskytovány na dálku, elektronicky a na základě individuální žádosti příjemce služeb“, a představují tedy služby informační společnosti spočívající v poskytování nástrojů, jež umožňují vyhledávání údajů, přístup k údajům a prohlížení údajů. Poskytovatelé služeb internetového vyhledávače, jako například společnost Google, kteří neposkytují své služby za odměnu od uživatelů internetu, však jako takoví nespadají do působnosti směrnice 2000/31 o elektronickém obchodu.[10]

Jaké změny přináší Digital Services Act?

Do působnosti DSA již jsou vyhledávače zahrnuty výslovně (čl. 3 písm. j) DSA), byť do něj byly začleněny až v pozdějších fázích legislativního procesu. Proto je sice v DSA poměrně jasně deklarováno, že vyhledávač je zprostředkovatelskou službou, nicméně není zcela zjevné, do které z výše uvedených kategorií má spadat. Z povahy věci se však bude jednat pravděpodobně o službu ukládání do mezipaměti, nebo o hostingovou službu.

Podle čl. 5 odst. 1 písm. e) DSA pak poskytovatel služby ukládání do mezipaměti není odpovědný za automatické, přechodné a dočasné ukládání těchto informací, které slouží pouze pro účelnější či bezpečnější následný přenos informací jiným příjemcům služby na jejich žádost, pokud „urychleně přijme opatření vedoucí k odstranění jím uložených informací nebo ke znemožnění přístupu k nim, jakmile zjistí, že tyto informace byly na výchozím místě přenosu ze sítě odstraněny nebo k nim byl znemožněn přístup nebo justiční nebo správní orgán nařídil odstranění těchto informací nebo znemožnění přístupu k nim.“

Podle čl. 6 odst. 1 DSA není poskytovatel hostingové služby odpovědný za informace ukládané na žádost příjemce služby, pokud:

1. poskytovatel služby nemá konkrétní vědomost o protiprávní činnosti nebo nezákonném obsahu a s ohledem na nárok na náhradu škody mu nejsou známy skutečnosti nebo okolnosti, z nichž by byly protiprávní činnost nebo nezákonný obsah zjevné, nebo
2. jakmile poskytovatel služby zjistí protiprávní činnost nebo nezákonný obsah nebo se o nich dozví, urychleně přijme opatření k odstranění dotyčného nezákonného obsahu nebo ke znemožnění přístupu k němu

Ačkoliv by z povahy věci vyhledávač splňoval spíše podmínky pro službu ukládání do mezipaměti, z komentovaného rozhodnutí a povinností, které v něm SDEU provozovateli vyhledávače uložil (byť za právního stavu před přijetím DSA) se zdá, že SDEU bude vykládat DSA tak, že na vyhledávač se aplikují pravidla platná pro hostingové služby. A to i přesto, že provozovatel vyhledávače žádné informace přímo mu poskytnuté příjemci služby neukládá.

Ať již bude vyhledávač posouzen jako kterákoliv ze dvou výše uvedených kategorií, v komentovaném rozsudku však SDEU vyložil, jaké požadavky bude na vyhledávač klást. Komentovaný rozsudek se sice zabýval výlučně výkladem GDPR, podle autorů však nelze očekávat, že by tyto požadavky pro účely DSA změnil. Navíc závěry SDEU v dotčeném případě korespondují s textem čl. 16 DSA, který stanoví pro poskytovatele hostingových služeb povinnost zavést tzv. mechanismus notice & action. Tím se rozumí mechanismy, které osobám a subjektům umožní oznamovat těmto poskytovatelům výskyt konkrétních informací v rámci jejich služby, které dotyčná osoba nebo subjekt považují za nezákonný obsah. Jejich povinné zavedení v celé EU zakotvil právě až DSA, byť byly užívány (ve formě tzv. notice & take down) již dříve.

Jak se může dotčená osoba bránit podle nového DSA?

Čl. 16 odst. 2 DSA vyžaduje, aby poskytovatelé hostingových služeb umožnili příjemcům služby (v našem případě dotčeným subjektům údajů) podávat oznámení s obsahem v tomto odstavci uvedeným. To poskytovatelé zajistí např. vhodným nastavením svého rozhraní, které stěžovatele „navede“ k poskytnutí všech relevantních informací a zveřejněním poučení, co má oznámení obsahovat.

Čl. 16 odst. 3 zároveň zavádí vyvratitelnou domněnku, že oznámení s obsahem odpovídajícím čl. 16 odst. 2 DSA umožňují odhalit nezákonnost dotyčné činnosti či informace za podmínky, že provozovatel vyhledávače bude postupovat při jejich ověřování s náležitou péčí a protiprávnost informací bude zjevná, aniž by provozovatel vyhledávače byl nucen podrobit obdržené informace podrobnému právnímu přezkumu.

Pro aplikaci této domněnky je nutné, aby oznámení o nezákonném obsahu obsahovalo (ve smyslu čl. 16 odst. 2 DSA) tyto údaje:

1. dostatečně podložené vysvětlení důvodů, proč daná osoba či subjekt tvrdí, že dotčené informace představují nezákonný obsah
2. jednoznačný údaj o přesném elektronickém umístění těchto informací, například přesnou jednotnou adresu URL nebo adresy URL, a v případě potřeby dodatečné informace umožňující identifikovat nezákonný obsah v závislosti na typu obsahu a konkrétním typu hostingové služby
3. jméno osoby nebo název subjektu podávajících oznámení a jejich e-mailovou adresu, kromě případu informací, o nichž se usuzuje, že představují jeden z trestných činů uvedených v článcích 3 až 7 směrnice 2011/93/EU
4. prohlášení potvrzující, že se osoba nebo subjekt podávající oznámení v dobré víře domnívají, že informace a tvrzení obsažené v oznámení jsou přesné a úplné.

Zejména body 71 až 73 komentovaného rozsudku přitom do značné míry korespondují s požadavkem na „dostatečně podložené vysvětlení důvodů“, který stanoví čl. 16 odst. 2 písm. a) DSA. Doplňují jej však o výslovnou deklaraci, že provozovatel vyhledávače není povinen provádět vlastní prošetřování skutkového stavu, tedy vlastní vyhledávání důkazů a skutečností, které by měly podpořit nárok stěžovatele na odstranění výsledků vyhledávání. Není ovšem ani povinen vyhledávat důkazy a skutečnosti, které by takovýto nárok vyvracely. Pokud tak však učiní dobrovolně, nelze mu to klást k tíži a neztrácí beneficium Safe Harbor, viz k tomu ustanovení o tzv. dobrém samaritánovi podle čl. 7 DSA.[11]

Ochrana uživatelů a jejich práv od GDPR až k DSA

Komentovaný rozsudek SDEU upřesňuje, jak aplikovat právo na výmaz, resp. právo na odstranění výsledku vyhledávání v online prostředí.

Svým významem však tento rozsudek přesahuje rámec regulace zpracování osobních údajů. Velmi relevantní bude i při výkladu DSA. Ačkoliv vykládá stav před přijetím tohoto nařízení, není důvodu závěry v něm uvedené neaplikovat i na jeho výklad. Přijetím DSA by sice mohlo dojít i k určité modifikaci předchozí judikatury SDEU ve věcech vyhledávačů, nicméně komentovaný rozsudek ukazuje, že v praxi taková modifikace spíše nebude potřeba. Předchozí judikatura, a zejména komentovaný rozsudek ve věci C-460/20, zůstanou použitelné i s touto novou regulací.

Mgr. František Nonnemann,
konzultant v oblasti compliance a řízení rizik zejména ve finančním sektoru, člen Výboru Spolku pro ochranu osobních údajů

e-mail: nonnemann@volny.cz

JUDr. Vladan Rámiš, Ph.D.,
ředitel právního úseku mediální skupiny MAFRA, předseda Výboru Spolku pro ochranu osobních údajů

[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů).

[2] Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 13. května 2014. Google Spain SL, Google Inc. proti Agencia Espaňola de Protección de Datos (AEPD), Mario Costeja González, věc C-131/12, který se zabýval výmazem výsledku vyhledávání v režimu směrnice Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů.

[3] Srov. Nonnemann, F. Základní analýza rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci internetového vyhledávače Google. Právní rozhledy č. 13-14/2014.

[4] Čl. 17 odst. 3 písm. a) GDPR.

[5] Viz čl. 17 odst. 1 písm. a) GDPR.

[6] Ve větším detailu viz např. Uřičař, M., Rámiš, V. a kol. Obecné nařízení o ochraně osobních údajů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, komentář k čl. 17 GDPR.

[7] Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 8. prosince 2022. TU, RE proti Google LLC, věc C‑460/20.

[8] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu).

[9] Národní judikatura pak měla tendenci Safe Harbour aplikovat, srov. např. rozhodnutí italského Corte Suprema di Cassazione č. 18430 ze dne 8. června 2022, kde byla činnost vyhledávače posouzena jako hostingová služba.

[10] Některé dílčí služby týkající se vyhledávání, jako např. reklamní služba optimalizace pro vyhledávače AdWords, však do působnosti směrnice 2000/31 spadají, viz např. rozsudek SDEU Ve spojených věcech C‑236/08 až C‑238/08, Google proti Louis Vuitton

[11] „Poskytovatelé zprostředkovatelských služeb se nepokládají za nezpůsobilé pro zproštění odpovědnosti podle článků 4, 5 a 6 pouze z toho důvodu, že v dobré víře a s náležitou péčí provádějí dobrovolná vyšetřování z vlastního podnětu či přijímají jiná opatření, jejichž cílem je odhalit, určit a odstranit nezákonný obsah či k němu znemožnit přístup, nebo že přijímají nezbytná opatření k zajištění souladu s požadavky práva Unie a vnitrostátního práva, které je v souladu s právem Unie, včetně požadavků stanovených v tomto nařízení.“

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. František Nonnemann, JUDr. Vladan Rámiš, Ph.D.

23.02.2023

---

Předkupní právo nájemce jednotky při jejím prvním převodu ve světle aktuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Podle ustanovení § 1187 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále jen „ObčZ“) má nájemce bytu předkupní právo k jednotce při jejím prvním převodu, vznikla-li jednotka rozdělením práva k domu nebo pozemku na vlastnické právo k jednotkám. Dne 13.12.2022 vydal Nejvyšší soud pod sp. zn. 26 Cdo 2923/2022 rozsudek (dále jen „Rozsudek“), který se blíže vyjadřuje k aplikaci obecných ustanovení o předkupním právu, tj. ustanovení § 2140 a násl. ObčZ, právě na předkupní právo nájemce podle ustanovení § 1187 odst. 1 ObčZ.

Skutkový stav, ze kterého Nejvyšší soud v Rozsudku vycházel, byl (zjednodušeně) následující:

Původní vlastník jednotky (společnost s ručením omezeným) vlastnil jednotky v bytovém domě, které rozprodával. Bytová jednotka, o níž šlo v posuzovaném případě, byla pronajata nájemci. Původní vlastník dne 12.10.2017 nabídl nájemci předmětnou bytovou jednotku k prodeji za kupní cenu ve výši 3.350.000,- Kč. Na tuto nabídku nájemce reagoval dopisem ze dne 4.4.2018, v němž uvedl, že sice má o koupi bytové jednotky zájem, avšak nikoli za navrženou kupní cenu. Následovala další korespondence mezi nájemcem a původním vlastníkem, která ale neshody ohledně ceny bytu neodstranila. Původní vlastník tak předmětnou bytovou jednotku kupní smlouvou z 1.6.2018 prodal nabyvatelům za kupní cenu ve výši 3.350.000,- Kč. Nabyvatelé následně nájemci nájem bytu platně vypověděli.

Nájemce se následně u soudu domáhal vůči nabyvatelům předmětné bytové jednotky nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu podle ustanovení § 2144 odst. 1 ObčZ s tvrzením, že došlo k porušení jeho předkupního práva.

Soud prvního stupně žalobu zamítl zejména s odůvodněním, že nájemce se svého předkupního práva vzdal tím, že v předchozí korespondenci s předchozím vlastníkem dal jednoznačně najevo, že o koupi předmětné bytové jednotky za nabízenou kupní cenu nemá zájem. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Nájemce podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a která se týkala trvání a realizace předkupního práva nájemce k jednotce podle ustanovení § 1187 odst. 1 ObčZ při uzavření kupní smlouvy o převodu této jednotky s třetí osobou.

V odůvodnění Rozsudku Nejvyšší soud nejprve s odkazem na svou dosavadní judikaturu zrekapituloval, že předkupní práva podle ustanovení § 1187 odst. 1 ObčZ je (jakožto zákonné předkupní právo) právem věcným, a proto nájemce opravňuje k postupu podle ustanovení § 2144 odst. 1 ObčZ (tj. k právu domáhat se vůči nabyvateli, aby mu jednotku za příslušnou úplatu převedl).[1] A dále že v případech zákonného předkupního práva (tedy formálně vzato i předkupního práva podle ustanovení § 1187 odst. 1 ObčZ) je namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu.[2]

Právní úprava předkupního práva v bytovém spoluvlastnictví, tj. předkupního práva dle ustanovení § 1187 odst. 1 ObčZ, však podle Nejvyššího soudu nemá primárně za cíl zájem na co nejvyšším zisku z prodeje (bytových) jednotek, nýbrž zájem na privatizaci bytového fondu a v rámci toho na tom, aby jednotky při jejich prvním převodu získali do svého vlastnictví zejména jejich nájemci. Protože ale ochrana nájemce nemůže být bezbřehá, upravuje ustanovení § 1187 odst. 1 ObčZ ve třetí větě předpoklady, za jejichž naplnění toto předkupní právo zaniká.[3] V důsledku toho se jednotka pro účely jejího prodeje stává „právně volnou“.

Nejvyšší soud dále v odůvodnění Rozsudku zdůraznil, že by bylo v rozporu s ochranou nájemců, pokud by vlastník v zájmu dosažení co možná nejvyššího zisku z prodeje jednotek nejprve oslovil jiné koupěchtivé zájemce, s nimi uzavíral kupní smlouvy s nejvyšší možnou nabídkou kupní ceny a pak teprve za tuto cenu učinil nabídku nájemcům.

Na základě uvedených úvah pak Nejvyšší soud v Rozsudku dospěl k zásadnímu právnímu závěru, že pro účely předkupního práva upraveného v ustanovení § 1187 odst. 1 ObčZ pro účely bytového spoluvlastnictví nejsou aplikovatelná ustanovení § 2143, § 2145, § 2146 a zejména § 2147 ObčZ.

Lze tedy uzavřít, že předkupní právo podle ustanovení § 1187 odst. 1 ObčZ podle názoru Nejvyššího soudu funguje odlišným způsobem, než jiná předkupní práva a než jak jeho fungování právě s odkazem na obecnou úpravu předkupního práva v zásadě předjímala i dosavadní literatura.[4]

JUDr. Pavel Zuska,
advokát

OTIDEA LEGAL s.r.o.

Komplex OLŠANKA
Táboritská 1000/23
130 00 Praha 3

e-mail: ak@otidea.cz

[1] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2/2017 pod č. R 21/2017 civ.

[2] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015.

[3] „Předkupní právo zanikne, nepřijme-li nájemce nabídku do šesti měsíců od její účinnosti.“

[4] Srov. HORÁK, Tomáš. § 1187 [Předkupní právo k jednotce]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 924, marg. č. 5.: „Vlastník jednotky je tedy povinen učinit nájemci nabídku k uplatnění předkupního práva, přičemž máme zato, že bude s určitými výjimkami postupováno podle ustanovení o předkupním právu tak, jak je upraveno v § 2140 a násl., protože ObčZ komplexní speciální úpravu výkonu předkupního práva neobsahuje.“

nebo HORÁK, Tomáš. § 1187 [Předkupní právo nájemce]. In: NOVOTNÝ, Marek, HORÁK, Tomáš, HOLEJŠOVSKÝ, Josef, OEHM, Jaroslav. Bytové spoluvlastnictví a bytová družstva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 126.: „Narozdíl od předchozí úpravy, kdy nabídka byla často činěna bez přímé souvislosti s konkrétním záměrem prodat věc třetí osobě, podle aktuální úpravy je možné nabídku učinit výhradně jen při existenci koupěchtivé třetí osoby. Nová úprava obsažená v § 2143 ObčZ výslovně určuje i okamžik, kdy se povinnost realizovat předkupní právo stává dospělou. Dochází k tomu v okamžiku, kdy je uzavřena mezi prodávajícím a koupěchtivým konkrétní kupní smlouva.“

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Pavel Zuska (OTIDEA LEGAL)

06.03.2023

---

Stavební škoda na nemovitosti: silný náhradový nárok bez možnosti liberace.

Příkladů majetkové škody způsobené stavebníkem na sousední nemovitosti jistě napadne každého mnoho. Sesuv půdy, poškození plotu či opěrných zdí, devastace porostu těžkou technikou, kontaminace stavebním odpadem nebo průsak, to všechno jsou reálné scénáře, které se v běžném životě dějí. Hovoříme zde spíše o poškození sousední či jiné nemovitosti, protože pokud najatý stavebník (zhotovitel) poškodí nemovitost objednatele, zpravidla objednatel nárokuje náhrady v rámci uzavřené smlouvy o dílo. Nicméně pro „sousedy“ a další poškozené se velice hodí málo známá speciální skutková podstata škody na nemovité věci, která má pro poškozeného jednu podstatnou výhodu: velmi těžko se proti ní brání.

Podmínky uplatnění nároku

Příslušná úprava se nachází v § 2926 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („OZ“), který pro založení nároku na náhradu škody předpokládá buď způsobení škody na nemovité věci nebo znemožnění, popř. podstatné ztížení její držby. Zakládá se zde tzv. objektivní odpovědnost, tedy není zapotřebí existence zavinění na straně škůdce (nemusí se prokazovat, resp. vyvracet ani úmysl, ani nedbalost na straně škůdce). To by ještě nebylo nic zvláštního; netypické však je, že skutková podstata může být naplněna i bez přímého porušení povinnosti. Zákon výslovně předpokládá, že škůdce by mohl i oprávněně provádět nebo zajišťovat práce, které ke škodě v konečném důsledku vedou. Neboli, vůči nároku souseda není obranou, že práce byly prováděny přesně podle stavebního či jiného povolení, případně přesně podle smlouvy s objednatelem.

To bylo stvrzeno i nedávným rozhodnutím Nejvyššího soudu 25 Cdo 233/2022 ze dne 24. 5. 2022 Citujeme: „[…] Jde dokonce o výslovně zdůrazněnou oprávněnost provádění prací, čímž vyniká objektivní charakter povinnosti nahradit škodu. Podmínkou ovšem je, že se škoda dotkla (zpravidla sousední) nemovitosti – buď byla nemovitost přímo poškozena, anebo byla její držba znemožněna či podstatně ztížena. […] Nerozlišuje se mezi tím, zda je činnost škůdce oprávněná, nebo ne. […]“

Na dotčené ustanovení § 2926 OZ lze přitom kromě klasického způsobení škody (ve smyslu zničení či poškození) vázat i nároky způsobené znemožněním nebo podstatným ztížením držby jiné nemovitosti. V praxi to zřejmě znamená, že i v případě modelové situace, kdy si zajistíte stavební povolení a veškerá potřebná stanoviska potřebná k započetí stavby, ale fakticky omezíte vlastníka sousední nemovitosti např. v důsledku dočasného odpojení přípojek na kanalizaci nebo znemožnění vjezdu do garáží, stane se poškozeným a může na základě § 2926 OZ nárokovat náhradu.

Bez možnosti liberace…

Existuje ale ještě jeden a zásadnější důvod, proč se proti nároku dle § 2926 OZ velice těžko brání. Odpovědnost je zde tzv. absolutní, není možné se liberovat, neboli se odpovědnosti zprostit (což se v jiných případech činí typicky důkazem, že škůdce vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo). Liberace takto funguje zejména u nároků na náhradu škody z provozní činnosti, což je tradiční náhradový institut nacházející se dnes v § 2924 OZ, podobně také např. při náhradě škody z provozu dopravních prostředků dle § 2927 OZ. Dokonce i proti škodě způsobené provozem zvláště nebezpečným (§ 2925 OZ) se v případě zásahu vyšší moci či neodvratitelného jednání třetí osoby liberovat lze. S jistou nadsázkou lze říci, že stavebník je případnými požadavky sousedů na náhradu škody ohrožen více než provozovatel továrny na výrobu výbušnin, protože obdobné liberační ustanovení v § 2926 OZ chybí.

Nemožnost se náhrady škody na nemovitosti zprostit poukazem na vynaložení nezbytné péče při příslušných pracích je v právním řádu značně neobvyklá. Mj. i s ohledem na to, že skutková podstata § 2926 OZ byla ze širší skutkové podstaty „škody z provozní činnosti“ vyčleněna do samostatného ustanovení až novým občanským zákoníkem roku 2012. Důvod, proč došlo k tak zásadnímu zpřísnění právní úpravy pro škůdce, není jistý. Nicméně je jisté, že dnes již jde skutečně o dvě různé skutkové podstaty, posuzované odděleně.

Vztahem mezi náhradou škody způsobenou provozní činností dle § 2924 OZ a škodou na nemovité věci podle § 2926 OZ se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí 25 Cdo 3704/2021 ze dne 19. 8. 2022. Šlo o případ poškození vedlejší vodní elektrárny bagrem při demolici budovy ve vlastnictví škůdce, konkrétně škůdce zapříčinil popraskání obvodového zdiva, poškodil dveře, omítky a rozvody vedené ve zdivu a do strojovny ještě nahrnul suť. V prvním stupni řízení soud dovodil odpovědnost podle § 2924 OZ, v odvolacím řízení ale byla věc právně kvalifikovaná podle § 2926 OZ. Nejvyšší soud se na základě dovolání přiklonil k právnímu názoru odvolacího soudu: „Jistá odlišnost od provozních činností pak tkví v tom, že provádění či zajištění prací nemusí mít nutně charakter provozní činnosti ve smyslu a za všech podmínek § 2924 o. z.; může mít i méně technickou povahu nebo může jít i o neziskovou nebo jednorázovou činnost. Prováděním prací se má na mysli faktický výkon práce, který může spočívat v různorodé činnosti, nejčastěji půjde o stavební práce na sousední nemovité věci. Může jít o jakékoliv práce, které ovšem mají negativní vliv na cizí nemovitou věc (např. práškování sousedního pole). V každém případě se nerozlišuje, zda je činnost škůdce oprávněná, nebo ne.

[…] Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že vykládané ustanovení dopadá na posuzovaný případ poškození sousední nemovitosti bouracími stavebními pracemi za pomoci bagru. I když provoz bagru může vykazovat znaky provozní činnosti či provozu dopravního prostředku (nepůsobí-li jako pracovní stroj), nelze považovat ustanovení § 2924 o. z. o provozní činnosti za speciální úpravu, která by jen pro určitý mechanismus vzniku újmy vylučovala (nahrazovala) použití § 2926 o. z., jsou-li splněny v něm uvedené znaky. Odvolací soud je tedy aplikoval správně včetně závěru o nemožnosti liberace.“ (zvýraznění přidáno).

Vymáhání náhrady škody

Občanský zákoník v § 2951 odst. 1 předpokládá nahrazení škody uvedením do předešlého stavu a jen pokud to není dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. V praxi se škoda ale zdaleka nejčastěji nahrazuje právě v penězích. V případě skutkové podstaty škody na nemovité věci může být často fyzicky možné i navrácení do předešlého stavu, protože většina stavebních poškození se objektivně dá opravit. Problém je ovšem s důvěrou. Zejména u drahých a obtížných oprav má žalovaný zhotovitel všechnu motivaci ušetřit jak na výkonech, tak hlavně na materiálu (je to pro něj čisté mínus) a ani termínově pro něj nejde o prioritu. Poškozený tohle samozřejmě ví a zpravidla má také na škůdce značně negativní názor, resp. vzájemná komunikace bude silně poznamenaná soudním sporem. V praxi tak většinou poškozený zvolí raději nárok na kompenzaci v penězích, které případně může použít na nápravu některým jiným zhotovitelem požívajícím důvěry poškozeného.

Z praktického hlediska – jaké by měly být první kroky v případě vzniku škody? K uplatnění samotného nároku na náhradu škody j nutné vědět, kdo je odpovědný za způsobenou škodu a jaká konkrétní škoda vznikla. Obojí je vhodné maximálně dokumentovat. To znamená pořídit fotografie či video, sehnat odborný názor jiné způsobilé osoby (většina poškozených není schopna náklady na odstranění škod odhadnout sama a i na „první dobrou“ to vyžaduje poradu např. se stavebním inženýrem), podchycení svědků, např. z řad dalších sousedů (což se děje typicky formou e-mailové korespondence s nimi, kde potvrdí, co viděli, apod.) a v případě zásadnějších závad lze jistě doporučit i vlastní znalecký posudek. Pro většinu běžných občanů – spotřebitelů je také vhodné obrátit se na pojišťovnu a věc nahlásit jako pojistnou událost, alespoň pokud existuje pojistka, která na věc může dopadat. Jakkoliv není předem jisté, že se pojišťovna věci chopí (záleží na pojistných podmínkách, ale i na jejím celkovém přístupu), pokud se tak stane, významně to pro spotřebitele sníží starosti s věcí spojené.

Jinak nezbývá, než se obrátit na škůdce (stavebníka) a vyzvat jej k úhradě či nápravě škody.  Jestliže škůdce odmítá škodu nahradit, je namístě se obrátit na soud s civilní žalobou, čemuž musí ještě předcházet formální předžalobní výzva (a také, poněkud samozřejmě, najmutí vhodného advokáta).

Nahrazení nemajetkové újmy

Doslovné znění § 2926 OZ také může připouštět výklad, že škůdce je povinen nahradit i nemajetkovou újmu z poškození nemovitosti vzniklou. Neboli, ve spojení s § 2956 a § 2894 odst. 2 věta druhá OZ, může dojít k založení povinnosti nahrazení nemajetkové újmy ve formě přiměřeného zadostiučinění, jestliže existuje příčinná souvislost mezi způsobenou škodou a jejím vznikem. Nicméně nám není známo, že by tato extenze byla soudy přijata a proti ní lze poměrně očividně argumentovat teleologicky, účelem dané skutkové podstaty, neboť tento účel zákonodárce vyjádřil slovy „škoda na nemovitosti.“

Závěr

Náhrada škody na nemovité věci je poměrně málo známým právním nástrojem, dobře se hodícím zejména k řešení případů poškození či zásadního omezení držby sousední nemovitosti stavební činností. Pro stavebníka je vzhledem k nemožnosti liberace poměrně solidním „strašákem,“ vyvolávajícím zajímavé otázky např. i ohledně dostatečnosti pojistného krytí. Pro poškozeného naopak je pravděpodobně nejlepším způsobem, jak svůj náhradový nárok po právní stránce uplatnit. Nemožnost liberace je zde ale natolik atypickou vlastností, že bychom do budoucna nebyli překvapeni novelizací daného ustanovení.

Mgr. Martin Ráž, M.Jur.,
partner

Petr Peštuka,
student práv

 

HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

Florentinum, recepce A

Na Florenci 2116/15

110 00  Praha 1

Tel.:       +420 255 000 111

Fax:       +420 255 000 110

e-mail:    office@havelpartners.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Martin Ráž, M.Jur., Petr Peštuka (HAVEL & PARTNERS)

22.05.2023