Zaúčtovaná faktura jako důkaz plnění?  

Obrana před krátkodobými pronájmy bytů podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu.  

Právní aspekty instalace FVE na bytové domy.  

Vybrané novinky v zadávání veřejných zakázek.  

Zaúčtovaná faktura jako důkaz plnění?

Tento příspěvek věnovaný právním vztahům mezi podnikateli usiluje o poskytnutí čtenáři právního, ale současně i praktického pohledu na specifickou otázku, do jaké míry může samotná skutečnost, že žalovaný – odběratel zaúčtoval přijatou fakturu od žalobce – dodavatele do svého účetnictví, sloužit žalobci jako důkaz o poskytnutí zaúčtovaného plnění.

Hlavní východiska právní úpravy

Jednou z hlavních procesních povinností účastníků v rámci civilního sporného soudního řízení je povinnost uvést svá tvrzení (povinnost tvrzení) a označit důkazy k jejich prokázání (povinnost důkazní). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní účastníků řízení jsou zakotveny především v ust. § 101 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č.99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), podle něhož platí, že „k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména:

1. a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,[1]
2. b) plnit důkazní povinnost a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.[2]

V řízení o žalobě na plnění, kterou se žalobce domáhá po žalovaném uhrazení jím evidovaného, ale neuhrazeného dluhu, lze logicky vnímat, že procesní odpovědnost ohledně unesení břemene tvrzení a břemene důkazního tíží z pohledu úspěšnosti žalobního návrhu primárně žalobce. Je tedy v prvé řadě na žalobci, aby dostál své procesní povinnosti tvrdit a posléze i prokázat, že byly splněny všechny předpoklady pro vznik žalobou uplatňovaného nároku, tedy že plnění bylo žalovanému poskytnuto, ale nebylo jím za něj žalobci zaplaceno.

Faktura, zjednodušeně podáno, představuje účetní dokument, který vystavuje dodavatel – podnikatel v souvislosti s poskytnutím plnění odběrateli (typicky při prodeji zboží či poskytnutí služby), jímž vyjadřuje svůj nárok na zaplacení takového plnění. V případě plátců daně z přidané hodnoty je faktura také daňovým dokladem. Pro účely tohoto příspěvku níže uvádíme krátký exkurs k osvětlení základních principů ze „životního cyklu“ přijaté faktury, byť ve zjednodušeně podaném rozsahu postačujícím pro potřeby tohoto příspěvku.

Přijatou fakturu je třeba zanést do účetnictví ke dni uskutečnění účetního případu[3], tedy nejčastěji ke dni, kdy dojde ke splnění dodávky při dodání zboží či služby.[4] Hovoříme-li poté o faktuře jako o daňovém dokladu z pohledu daně z přidané hodnoty, platí dle ust. § 28 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoDPH“), že daňový doklad musí být vystaven do 15 dnů ode dne, kdy vznikla povinnost přiznat daň, nebo přiznat plnění. Případný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (jako nárok plátce, aby mu stát vrátil tzv. daň na vstupu ve formě daňového odpočtu) vzniká plátci – příjemci plnění ve stejný okamžik, v jakém plátci – poskytovateli plnění vzniká povinnost přiznat daň.[5] Povinnost přiznat daň při dodání zboží nebo poskytnutí služby přitom dle ust. § 20a odst. 1 ZoDPH vzniká ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. Dnem uskutečnění zdanitelného plnění se dle ust. § 21 ZoDPH při dodání zboží rozumí zejména jeho dodání ve formě převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník z dodavatele zboží na příjemce zboží.[6] Při poskytnutí služby se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné zásadně dnem jejího poskytnutí nebo dnem vystavení daňového dokladu podle toho, který den nastane dříve.

Zaúčtování faktury jako důkaz o dodání žalovaného plnění

Z výše popsaných ustanovení účetních a daňových předpisů by tedy bylo možné nekriticky zobecnit, že zaúčtováním faktury do účetnictví žalovaného lze mít za to, že žalované plnění (zboží či služba) muselo být nutně poskytnuto, a tedy nebyla-li taková faktura žalovaným uhrazena, měla by procesní pozice žalobce být z pohledu prokazování této otázky poměrně komfortní. Máme nicméně za to, že takový závěr lze přijímat pouze optikou účetní a daňové, nikoli však již optikou civilního hmotného práva a soudního procesu. Jsme toho názoru, že obě roviny nelze automaticky slučovat, a to zejména pokud jde o prokazování dodání žalovaného plnění před soudem.

V rámci civilního sporného soudního řízení je třeba vždy primárně vycházet z klíčových mechanismů jeho fungování, které jsou vtěleny v prvé řadě do jeho základních zásad. Mezi tyto principy se řadí zejména dispoziční zásada, podle níž je řízení primárně v rukou jeho účastníků a jsou to právě účastníci, kteří svými dispozičními úkony nakládají s řízením a vymezují jeho předmět a rozsah (typicky žalobou, změnou žaloby či jejím zpětvzetím apod.), dále pak projednací zásada vyjadřující požadavek, aby aktivita při zjišťování skutkového stavu byla v prvé řadě na účastnících sporu (tj. zejména v podobě výše popsané povinnosti uvádět tvrzení o rozhodných skutečnostech a předkládat důkazy k jejich prokázání), a také zásada volného hodnocení důkazů, v jejímž důsledku je vždy na soudu, aby zhodnotil, jakou důkazní sílu přizná jednotlivým důkazům předloženým v řízení.

Nelze v tomto výčtu zcela zapomenout ani na princip materiální pravdy, jako požadavek na zjišťování skutečné a objektivní pravdy v řízení a princip formální pravdy, podle něhož se rozhodování soudu děje podle skutkového stavu, který vyplyne z dokazování nebo ze shodných tvrzení účastníků. Je však třeba podotknout, že v rámci civilního sporného soudního procesu je zásada materiální pravdy vlivem zejména zásady dispoziční a projednací znatelně upozaděna (např. principem koncentrace řízení) a současně také limitována důkazními prostředky, které lze v řízení využít. Soudu tedy sice zůstává povinnost zjišťovat v řízení skutečný stav věci, nicméně to nijak nevylučuje aplikaci ust. § 153 odst. 1 o.s.ř., podle něhož „soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci,“[7] tedy na základě skutkového stavu, který byl v průběhu řízení zjištěn nehledě na to, zda zcela odpovídá reálným hmotněprávním poměrům. V důsledku toho mohou účastníci řízení fakticky sami určovat, které otázky mají být v řízení soudem zkoumány a podrobeny dokazování. Je však třeba zdůraznit, že výše uvedené principy nelze vnímat jiným pohledem než, že se jedná o celistvý systém, v němž spolu jednotlivé principy musí být vzájemně slučitelné.

Výše uvedenou optikou se nyní vraťme zpět k předmětné otázce, zda zaúčtování faktury může sloužit jako dostatečný důkaz o dodání žalovaného plnění.

Nejvyšší soud České republiky k otázce použití faktury (daňového dokladu) jako důkazu o poskytnutí plnění ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2006, vydaném pod sp. zn. 32 Odo 276/2005, konstatoval, že „faktura jako účetní doklad není sama o sobě důkazem o smluvním vztahu mezi účastníky.“[8] Uvedený závěr Nejvyššího soudu lze přitom vnímat jako nadále validní, jak potvrdil např. Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2018, vydaném pod č.j. 101 VSPH 460/2017-108[9]. V tomto rozhodnutí Vrchní soud konstatoval ve vztahu k prokazování plnění, že „faktury nejsou důkazem o založení (vzniku) smluvního vztahu v den jejího vystavení, nýbrž jako účetní doklady jsou maximálně důkazem o splatnosti jimi vyúčtovaných pohledávek, které však mají právní důvod ve smlouvě, nikoliv ve faktuře.“[10] Současně lze z uvedeného rozhodnutí poukázat také na závěr Vrchního soudu k otázce dokládání dodání plnění nákupními fakturami od jiného subjektu. V předmětném rozsudku Vrchní soud opakovaně dovodil, že z faktury vystavené insolvenčním dlužníkem vůči svému odběrateli nelze bez dalšího dovozovat, že se jedná o totéž plnění, které mělo být dodáno předtím dlužníkovi ze strany osoby žalované v incidenčním sporu.[11]

Svůj vhled do dané problematiky vnesl taktéž Ústavní soud České republiky, a to např. ve svém nálezu ze dne 15. 5. 2001, vydaném pod sp. zn. IV. ÚS 402/99. Jednalo se však o záležitost vyplývající ze správního soudnictví, pročež je třeba aplikovatelnost tohoto nálezu v oblasti civilního sporného řízení brát s nutnou rezervou; domníváme se však, že z něj lze dovodit také obecné závěry platné i pro civilní proces. Z uvedeného nálezu Ústavního soudu lze vyvodit, že důkaz daňovým dokladem (v rámci daňového řízení) je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotněprávní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění, který však nemusí nutně prokazovat skutečné poskytnutí v něm uvedeného plnění. Tedy, jestliže je sporováno, že zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost splněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu a je proto namístě požadavek směřující k dokázání hmotněprávního jednání, tj. k důkazu existence zdanitelného plnění.[12]

Ve světle výše uvedených závěrů judikatury, lze proto dovozovat obecný závěr, že faktura sama o sobě není důkazem o smluvním vztahu mezi účastníky řízení a jako taková proto nemusí být relevantním důkazem ani o poskytnutí plnění dle daného smluvního vztahu. Stejně tak lze dovozovat, že pořizoval-li žalobce žalované plnění od třetí osoby, nemusí být taková nákupní faktura od třetího subjektu sama o sobě relevantním důkazem o následném dodání téhož plnění mezi účastníky řízení.

Současně je však nutné připustit, že pokud z průběhu řízení jednoznačně vyplyne, že účetnictví zejména žalovaného dlužníka je vedeno řádně a bezchybně, a při posouzení celého komplexu účetnictví lze návazně uzavřít, že u žalovaného dochází k zaúčtování pouze takových faktur, u nichž předmětné plnění bylo skutečně poskytnuto, může zaúčtování takové faktury skutečně nezanedbatelně přispět k tomu, že se soud v rámci svého posouzení přikloní k závěru, že plnění skutečně bylo dodáno, aniž by prováděl rozsáhlé dokazování této otázky.

Nicméně, pakliže se nejedná o takový případ bezchybně a přesně vedeného účetnictví, zejména pak jsou-li v účetnictví identifikovány konkrétní nesrovnalosti,[13] měla by otázka dodání plnění dle žalované faktury být předmětem dalšího dokazování v řízení. Každém případě se však postup soudu bude vždy odvíjet od konkrétních skutkových okolností případů a dosavadních zjištění v řízení.

V krátkosti je na tomto místě vhodné také upozornit, že při eventuální procesní argumentaci směřující ke zpochybnění poskytnutí plnění dle zaúčtované faktury je však třeba vzít v potaz také případné souvisejí konsekvence, typicky daňového charakteru, které mohou být v různé závažnosti negativní.[14]

Závěr

Faktury nepochybně představují zcela běžný dokument, kterým je v obchodní praxi dokládán podnikatelský obchodní styk. Nicméně, pro účely jejich využití v civilním soudním procesu je třeba vnímat také jejich důkazní limity, neboť se jedná pouze o účetní, resp. daňové doklady. V řízení o žalobě na plnění, kterou se žalobce domáhá po žalovaném uhrazení tvrzeného dluhu za dodané plnění, je totiž v prvé řadě na žalobci, aby dostál své procesní povinnosti tvrdit a posléze i prokázat, že byly splněny všechny předpoklady pro vznik žalobou uplatňovaného nároku, tedy že plnění bylo žalovanému poskytnuto, ale nebylo jím zaplaceno.

Ve světle shora uvedeného zákonného právního rámce i související judikatury se v tomto ohledu domníváme, že zaúčtování faktury žalovaným do jeho účetnictví nelze vždy a bez dalšího vykládat v tom smyslu, že plnění dle předmětné faktury bylo skutečně dodáno, pakliže tato otázka není mezi účastníky nesporná. Toto platí o to významněji zejména pak v situaci, kdy účetnictví žalovaného, potažmo žalobce, není vedeno zcela řádně a bezchybně. Soud by měl proto v takovém případě podrobit otázku dodání plnění dle žalované faktury dalšímu dokazování v řízení, ovšem při současném zohlednění také konkrétních skutkových okolností případu a dosavadních zjištění v řízení.

JUDr. Miloš Kulda, Ph.D.,
advokát

PhDr. Mgr. Jan Ptáčník,
vedoucí advokát

PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00  Praha 8 – Karlín

Tel.:    +420 227 629 700
e-mail:    info@plegal.cz

[1] § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

[2] § 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.; dále pak doplněno v § 120 odst. 1 o.s.ř.: „Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.“

[3] bod 2.4.2. Českých účetních standardů pro podnikatele č. 001.

[4] bod 2.4.3 Českých účetních standardů pro podnikatele č. 001.

[5] § 72 odst. 3 ZoDPH.

[6] § 21 odst. 1 písm. a) spolu s § 13 odst. 1 ZoDPH.

[7] § 153 odst. 1 o.s.ř.

[8] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 276/2005.

[9] V daném případě se jednalo o řešení incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení.

[10] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, č.j. 101 VSPH 460/2017-108.

[11] Tamtéž.

[12] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99: „Je třeba podotknout, že důkaz daňovým dokladem je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotněprávní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a jeho předložení může vést k formulaci požadavku směřujícího k dokázání hmotněprávního úkonu, tj. k důkazu existence zdanitelného plnění.“

[13] Příkladem lze uvést např. chybějící opravné položky, nedostatky účetních dokladech či jiné nedostatky a nesrovnalosti ve vedení účetní evidence či dokumentech zahrnutých do účetní závěrky podnikatele, případně dokonce rozpory mezi vzájemnými účetními zápisy u žalobce a žalovaného.

[14] Například se může jednat o možnou neoprávněnost uplatnění daňového odpočtu daně z přidané hodnoty, neboť dodání zdanitelného plnění je jednou z hmotněprávních podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 21. 4. 2016, č. j. 4 Afs 295/2015-45 a další).

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Miloš Kulda, Ph.D., PhDr. Mgr. Jan Ptáčník (PEYTON)

09.08.2023

---

Obrana před krátkodobými pronájmy bytů podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud České republiky se ve svém usnesení ze dne 15. března 2023, č. j. 26 Cdo 854/2022-209, zabýval aktuální problematikou možnosti společenství vlastníků jednotek omezit prostřednictvím stanov vlastníka jednotky při nakládání s jeho bytem, a to konkrétně z hlediska omezení možnosti přenechání bytu ke krátkodobým pronájmům k ubytování cizích osob. Současně se Nejvyšší soud vyjádřil k potenciální obraně společenství vlastníků jednotek proti krátkodobým pronájmům, které opakovaně či dlouhodobě ruší obvyklý klid a pořádek v domě.

Právní povaha společenství vlastníků jednotek

V projednávané záležitosti se projevuje specifická povaha bytového spoluvlastnictví, která spočívá ve výlučném vlastnictví bytu či nebytového prostoru na straně jedné a podílovém spoluvlastnictví společných částí domu a pozemku na straně druhé. V důsledku této koncepce byl zaveden institut společenství vlastníků jednotek (dále jen „SVJ„) jako právnická osoba, jejíž hlavním účelem je podle § 1194 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, v platném znění (dále jen „Občanský zákoník„), zajišťování správy domu a pozemku.[1]

Omezení prostřednictvím stanov

Základním dokumentem, který upravuje vnitřní poměry SVJ, jsou stanovy.[2] Jednou z povinných obsahových náležitostí stanov je podle § 1200 odst. 2 písm. c) Občanského zákoníku vymezení členských práv a povinností vlastníků jednotek. Nejvyšší soud však upřesnil, že touto zákonnou formulací jsou míněna práva a povinnosti vyplývající z členství v SVJ (např. právo účasti a hlasování na shromáždění), a nikoli práva jednotlivých vlastníků plynoucí z vlastnictví jednotky, která stanovami omezit nelze.

Stanovy dále musí obsahovat pravidla pro správu domu a pozemku a užívání společných částí.[3] Avšak i tato pravidla se podle Nejvyššího soudu mohou týkat pouze společných částí domu (v úvahu připadají např. pravidla pro nakládání s klíči či dodržování nočního klidu), a jejich smyslem proto nemůže být omezení vlastníků při nakládání s bytem.[4]

Lze shrnout, že zákonná působnost SVJ ve smyslu § 1189 Občanského zákoníku je omezena na oblast provozu, správy a údržby domu včetně jeho společných částí a pozemku. SVJ proto nemá kompetenci zasahovat do vlastnických práv k bytům jednotlivých vlastníků a omezovat je při nakládání s nimi.

Nejvyšší soud tak uzavřel,[5] že pokud SVJ rozhodne prostřednictvím stanov o omezení vlastnického práva vlastníků jednotek v oblasti užívání bytu (např. právě zakáže užívat byty ke krátkodobým pronájmům), jde v takovém případě o rozhodnutí, které bylo přijato v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout, a hledí se tak na něj, jako by vůbec nebylo přijato (§ 245 Občanského zákoníku).[6] Taková rozhodnutí jsou označována jako nicotná (nulitní) a nevyvolávají žádné právní následky.

Možná obrana SVJ

Výčet základních práv a povinností vlastníka jednotky vymezuje § 1175 odst. 1 Občanského zákoníku, podle kterého má vlastník jednotky právo „svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt jakož i užívat společné části, nesmí však ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani ohrozit, změnit nebo poškodit společné části.“ Z jmenovaného ustanovení tedy vyplývá jak možnost vlastníka s bytem libovolně nakládat, tak i oprávnění ostatních vlastníků se proti případnému zneužití tohoto práva bránit.

Nejvyšší soud proto poukázal na možnost obrany SVJ v případě, že některý z vlastníků jednotek porušuje své povinnosti způsobem podstatně omezujícím nebo znemožňujícím výkon práv ostatních vlastníků jednotek (např. právě užívá svůj byt ke krátkodobým pronájmům v rozporu s účelem vymezeným v prohlášení vlastníka[7] v souladu s kolaudačním rozhodnutím a opakovaně/dlouhodobě tím ruší pořádek v domě). V takovém případě je SVJ oprávněno postupovat podle § 1184 Občanského zákoníku a navrhnout soudu za splnění určitých podmínek nucený prodej jednotky tohoto vlastníka.[8]

Shrnutí

Nejvyšší soud v předmětném usnesení potvrdil závěry odvolacího soudu o tom, že SVJ nemůže svými stanovami omezit vlastnické právo jednotlivých vlastníků jednotek v domě na užívání jejich bytu. V případě užívání bytu ke krátkodobým pronájmům v rozporu s prohlášením vlastníka tak není možným řešením omezení vlastníků jednotek skrze stanovy, nicméně podle stanoviska Nejvyššího soudu se proti podstatnému porušování povinností vlastníka jednotky lze za splnění určitých podmínek bránit návrhem soudu na nucený prodej jednotky tohoto vlastníka.

JUDr. David Mašek, Ph.D.,
advokát, partner

JUDr. Monika Pechová,
advokátní koncipientka

Mašek & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.

Ovocný trh 573/12
110 00 Praha 1

Tel.: +420 226 886 271
e-mail: office@masekpartners.cz

[1] Pod správu domu a pozemku lze zařadit „vše, co nenáleží vlastníku jednotky a co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí“ (§ 1189 odst. 1 Občanského zákoníku).

[2] Změna stanov patří do působnosti shromáždění jakožto nejvyššího orgánu SVJ, které je tvořeno všemi vlastníky jednotek v domě.

[3] § 1200 odst. 2 písm. f) Občanského zákoníku.

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu v Praze ze dne 15. března 2023, č. j. 26 Cdo 854/2022-209.

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu v Praze ze dne 15. března 2023, č. j. 26 Cdo 854/2022-209.

[6] Podle § 1221 Občanského zákoníku se ustanovení § 245 Občanského zákoníku použije i v poměrech SVJ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2020, sp. zn. 27 Cdo 4639/2018).

[7] Ve smyslu § 1166 a násl. Občanského zákoníku.

[8] Je tak možné učinit na návrh osoby odpovědné za správu domu a po marné písemné výstraze osoby odpovědné za správu domu (§ 1184 odst. 1 Občanského zákoníku); současně platí, že s podáním tohoto návrhu musí vyslovit souhlas většina všech vlastníků jednotek v domě (§ 1184 odst. 3 Občanského zákoníku).

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Monika Pechová, JUDr. David Mašek, Ph.D (Mašek & Partners).

19.06.2023

---

Právní aspekty instalace FVE na bytové domy.

Instalace fotovoltaické elektrárny na střechu bytového domu může být pro společenství vlastníků jednotek (SVJ) zajímavou investicí, která nejen že přispívá k ochraně životního prostředí, ale také snižuje náklady na elektřinu. S ohledem na umožnění sdílení vyrobené elektřiny a na další legislativní změny, které usnadňují instalaci obnovitelných zdrojů energie, jsou překážky pro instalaci vlastního zdroje elektřiny na bytový dům minimální. Nicméně i nadále jsou s instalací FVE na bytovém domě spojené určité právní aspekty, na které je třeba myslet.

Novela vyhlášky č. 408/2015 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou (dále jen „PTE“) umožnila s účinností od 1. 1. 2023 sdílení elektřiny v bytových domech. Vzhledem k tomu, že se na sdílení vyrobené elektřiny nemusí podílet všichni vlastníci jednotek daného bytového domu, vyvstávají zajímavé právní otázky týkající se věcného režimu samotné výrobny, jejího vlastnictví, rozhodování o její instalaci, změn stanov SVJ a popř. i prohlášení vlastníka.

Významným aspektem novely vyhlášky PTE je ten, že umožňuje sdílení elektřiny pouze mezi odběrnými místy, jejichž vlastníci o to mají zájem. Takové řešení přináší značnou výhodu v tom, že není třeba hledat 100% shodu mezi všemi vlastníky bytových jednotek. Zejména ve velkým bytových domech, ve kterých figurují desítky různých vlastníků, může tato možnost výrazně přispět k urychlení instalace. Jak ale právně ošetřit následné vlastnictví společného zdroje, když se jeho instalace a poté sdílení vyrobené elektřiny nebudou chtít účastnit všichni vlastníci jednotek? Bude společná výrobna součástí bytového domu? Pro zodpovězení těchto otázek je třeba rozlišit výrobny právě s ohledem na vlastnictví. Typicky se bude jednat o fotovoltaické panely na střeše bytového domu, proto dále mluvíme pouze o „FVE“.

FVE jako součást bytového domu

Pokud se instalovaná FVE stane součástí bytového domu, nebudou pravděpodobně vznikat otazníky ohledně právního režimu jí samotné. FVE bude jednoduše v podílovém spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek jako součást společných částí bytového domu a při následném převodu bytové jednotky získá nabyvatel podíl i na FVE jako na společné části bytového domu. Specifické situace však mohou v tomto modelu nastat, pokud se do sdílení vyrobené elektřiny nezapojí všichni vlastníci bytových jednotek domu.

O instalaci FVE rozhoduje dle § 1206 odst. 2 OZ shromáždění vlastníků nadpoloviční většinou hlasů přítomných na schůzi shromáždění, nestanoví-li stanovy SVJ kvorum vyšší. Zákon vyžaduje 100 % všech hlasů pouze v případě, kdy se mění všem vlastníkům jednotek velikost podílů na společných částech domu nebo jestliže se mění poměr výše příspěvků na správu domu a pozemku jinak než v důsledku změny podílů na společných částech domu. Pokud budou mít všichni vlastníci stále stejný podíl na společných částech i po instalaci FVE, nebude vyžadována 100% shoda.

Pokud se vlastníci na shromáždění SVJ nedohodnou jinak, budou mít spoluvlastnický podíl k FVE, jako ke společné části domu, všichni vlastníci jednotek bytového domu. Všichni vlastníci tak budou mít právo využívat FVE bez ohledu na to, zda budou reálně vyrobenou elektřinu spotřebovávat (zda se do sdílení vyrobené elektřiny fakticky zapojí). To znamená, že ačkoliv nemá vlastník jednotky zprvu zájem o sdílení vyrobené elektřiny, musí mu být zachováno oprávnění se v budoucnu zapojit do spotřebovávání vyrobené elektřiny skrze sdílení, neboť má k FVE, jako ke společné části bytového domu, právo na základě svého podílu.

Zajímavé jsou také aspekty týkající se financování instalace FVE a následného prodeje tzv. přetoků, tj. nespotřebované elektřiny do distribuční soustavy. Pokud má být projekt financován z fondu oprav, bude takové rozhodnutí opět vyžadovat souhlas nadpoloviční většiny přítomných, nestanoví-li stanovy jinak. To platí i v případě potřeby navýšení příspěvku do fondu oprav. Navýšený příspěvek do fondu oprav budou nicméně nuceni hradit i ti, kteří o spotřebovávání vyrobené elektřiny nemají zájem. Stejně tak budou mít právo na zisk z prodeje přebytků všichni vlastníci, bez ohledu na to, zda spotřebovávají vyrobenou elektřinu či nikoliv.

Zákon umožňuje změnit poměr příspěvků jednotlivých vlastníků jednotek, v tomto případě dle toho, kdo bude instalovanou FVE využívat, popř. dle poměru sdílení vyrobené elektřiny. Takové rozhodnutí, které mění poměry příspěvků v závislosti na jiné skutečnosti než na velikosti podílu, musí být odsouhlaseno všemi vlastníky jednotek.

Varianta, kdy se instalovaná FVE stane součástí společných částí domu, nezpůsobuje právní nejasnosti z hlediska jejího vlastnictví, ani při převodu jednotky. V případě, že nebudou chtít všichni vlastníci jednotek bytového domu spotřebovávat vyrobenou elektřinu z FVE a nést s tím spojené náklady, však nebude tento model vhodný.

FVE jako samostatná věc

Jestliže si instalaci FVE zafinancují pouze někteří vlastníci jednotek, kteří budou následně vyrobenou elektřinu využívat exkluzivně, budou mít z výše uvedených důvodů zájem na tom, aby se FVE nestala součástí společných částí bytového domu. Pokud chtějí vlastníci, aby si FVE ponechala samostatnou právní povahu, bude zpravidla vždy nutné zanést do katastru nemovitostí výhradu vlastnického práva k zařízení dle § 508 OZ. Instalovaná FVE tak zůstane samostatnou věcí, pokud byla výhrada vlastnictví zapsána se souhlasem vlastníka předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí. V případě následného převodu bytové jednotky, která spotřebovává elektřinu z FVE, bude nutné smluvně převést i samotný podíl k FVE.

V případě, že by nebyla zapsána výhrada vlastnického práva, bylo by třeba s ohledem na níže rozvedenou judikaturu Nejvyššího soudu posuzovat právní režim instalované FVE zvlášť v každém jednotlivém případě.

Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1501/2020, zabýval otázkou, zda fotovoltaická elektrárna umístěná na střeše budovy je samostatnou věcí v právním slova smyslu, či součástí věci hlavní. Dle judikatury Nejvyššího soudu platí, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné, je třeba vždy posuzovat individuálně.

V posuzovaném případě došlo k převodu nemovitosti (pozemku, jehož součástí byla stavba s umístěnou FVE na své střeše) na základě kupní smlouvy, v jejímž předmětu nebyla FVE vymezena. Nejvyšší soud vytkl soudu odvolacímu, že se nezabýval posouzením FVE a její samostatnosti ze všech hledisek uvedených v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.

„Soudy obou stupňů se nezabývaly tím, jakým způsobem je fotovoltaická elektrárna upevněna na nemovitosti ve vlastnictví žalobců a zda případnou demontáží elektrárny nedojde ke znehodnocení nemovitosti žalobců…Je nutné také zkoumat, jakým způsobem je řešeno napojení fotovoltaické elektrárny na elektrizační soustavu a zda (a případně jakým způsobem) je toto napojení provedeno v nemovitosti žalobců. Jinými slovy, zda demontáží napojení fotovoltaické elektrárny na elektrizační soustavu dojde k dalšímu znehodnocení nemovitosti žalobců, či nikoliv.

Pro rozhodnutí o tom, zda fotovoltaická elektrárna je součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobců, lze rovněž přihlédnout k tomu, zda je (alespoň částečně) elektrická energie vyrobená touto elektrárnou spotřebována v nemovitosti žalobců, tedy zda by odstraněním fotovoltaické elektrárny došlo ke znehodnocení nemovitosti žalobců v tom smyslu, že by nemohli užívat tento zdroj elektrické energie.“

Nejvyšší soud v posuzovaném případě pouze zdůraznil otázky, kterými je třeba se ve vztahu k určení právního režimu věci zabývat. Výslovně však uvedl, že závěr odvolacího soudu, že fotovoltaická elektrárna nemůže být součástí nemovitosti žalobců, protože nebyla předmětem smlouvy, na základě které nabyli žalobci vlastnické právo k nemovitosti, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, je pouhá vůle vlastníků o samostatnosti FVE bezpředmětná. Samostatnou věcí, pokud nebude zapsána výhrada vlastnického práva, by se FVE stala až její demontáží ze střechy bytového domu. „…součást věci se může věcí samostatnou stát teprve faktickým oddělením od věci hlavní (např. demontáží apod.), nikoliv pouhým projevem vůle účastníků. Dokud je totiž součást spojena s věcí hlavní, nemá vůle vlastníka (na rozdíl od příslušenství podle § 121 odst. 1 ObčZ, pro něž je vůle vlastníka určující) vliv na to, že jde stále o jedinou věc, která přechází na nabyvatele automaticky se všemi součástmi i bez jejich výslovného označení v kupní smlouvě.“ S ohledem na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu je zápis výhrady vlastnického práva k FVE do katastru nemovitosti nezbytný.

Pokud by k zápisu výhrady nedošlo, mohly by vzniknout pochybnosti o samostatnosti FVE při převodu vlastnického práva k jednotce. S ohledem na kritéria vymezená Nejvyšším soudem je třeba také posuzovat, jakým způsobem je FVE napojena na nemovitost vlastníka, zda by jejím odpojením/odstraněním nedošlo ke znehodnocení nemovitosti a zda je vyrobená elektřina spotřebována v nemovitosti vlastníka. Je pravděpodobné, že by posouzením těchto kritérií dospěl příslušný orgán (zde soud nebo energetický regulační úřad) k závěru, že se FVE stala součástí bytového domu.

Instalovat FVE jako samostatnou věc a následně vyrobenou elektřinu díky sdílení spotřebovávat, mohou tito vlastníci společně, bez účasti SVJ. Za tímto účelem mohou, je-li to v konkrétní situaci vhodné, založit právnickou osobu, prostřednictvím které bude provoz FVE zajištěn, popř. i vlastněn. Tímto postupem nebude nutné řešit změnu příspěvků do fondu, ani vyplácení zisku z prodeje přetoků ostatním vlastníkům jednotek do sdílení nezapojených. Tato varianta se tak nijak nedotýká práv vlastníků jednotek, kteří o instalaci a spotřebu vyrobené elektřiny nemají zájem.

Co se týče shromáždění SVJ, je nezbytné, aby vlastníci, kteří chtějí instalovat FVE, získali od shromáždění SVJ nadpoloviční většinu přítomných hlasů za účelem schválení poskytnutí střechy bytového domu do užívání (např. nájmu), výstavby samotné FVE a konečně schválení již zmiňované výhrady vlastnického práva, aby se FVE nestala součástí nemovitosti.

Náklady na instalaci a provoz, včetně zisků z prodeje přebytků, si mezi sebe budou dělit pouze angažovaní vlastníci jednotek. Je tak vhodné uvažovat o této variantě v situaci, kdy ohledně instalace FVE nepanuje shoda.

Sdílení elektřiny dle vyhlášky o pravidlech trhu s elektřinou

Základem sdílení elektřiny v bytovém domě je určení vůdčího odběrného místa, do kterého bude připojena FVE, a přidružených odběrných míst, do kterých má být vyrobená elektřina dodávána. Vlastníci jednotlivých přidružených odběrných míst jsou tak i nadále zákazníky dle energetického zákona, kteří si mohou samostatně volit svého dodavatele. Pro sdílení je proto nezbytným předpokladem existence více odběrných míst v bytovém domě, a proto není možné tento model sdílení elektřiny uplatnit v bytovém domě, který funguje jako mikrogrid s jediným odběrným místem.

Jednotliví vlastníci zapojení do sdílení, tj. zákazníci a výrobce elektřiny (vlastník vůdčího odběrného místa, do kterého je připojena FVE), mají povinnost předat informace o odběrných místech provozovateli distribuční soustavy. Rozsah předávaných informací je specifikován v příloze č. 25 k vyhlášce PTE. Provozovatel distribuční soustavy tak na základě těchto informací registruje u operátora trhu příznaky odběrným místům – vůdčí a přidružená.

Pro rozpočítání vyrobené el. energie v FVE je třeba určit tzv. alokační klíč, který určuje procentuální poměr, ve kterém se vyrobená el. energie rozděluje mezi jednotlivá přidružená odběrná místa. Alokační klíč si tak odsouhlasí ti, kteří se podílejí na sdílení elektřiny ze společného zdroje. Např. v bytovém domě s 10 bytovými jednotkami se všichni vlastníci jednotek dohodnou, že si zafinancují rovným dílem instalaci fotovoltaických panelů na střeše bytového domu a vyrobenou elektřinu si budou mezi sebou sdílet ve stejném poměru. Každý tak bude mít nárok na 10 % z vyrobené elektřiny. Alokační klíč je v současné době určen statickou metodou, tedy konkrétním, v čase neměnným procentem. Do budoucna by mělo dojít ke změně a k umožnění sofistikovanějších alokačních klíčů.

Hodnota určená tzv. alokačním klíčem, dle které se provádí sdílení vyrobené elektřiny, je uvedena v systému operátora trhu u každého přidruženého odběrného místa. Zákazník dle výše uvedeného formuláře v příloze č. 25 vyhlášky PTE informuje provozovatele distribuční soustavy i o této alokační hodnotě. Provozovatel distribuční soustavy tuto hodnotu zanese do systému operátora trhu a následně provádí odečty spotřebované elektřiny vyrobené v FVE od celkové spotřeby jednotlivých přidružených odběrných míst. Tyto informace jsou uvedeny v systému operátora trhu tak, aby jednotliví účastníci trhu, zejména dodavatelé, mohli provést vyúčtování vůči svým zákazníkům.

Kromě prvotního předání informací provozovateli distribuční soustavy o tom, jaká odběrná místa a v jakém poměru alokace se budou podílet na sdílení, je pak celý proces sdílení elektřiny pro jednotlivé vlastníky i samotné SVJ bezstarostný.

Aby bylo sdílení vyrobené elektřiny po technické stránce umožněno, je nezbytné osadit jednotlivá odběrná místa průběhovými elektroměry typu B. Tyto elektroměry budou v bytových domech za účelem umožnění sdílení vyrobené elektřiny instalovány provozovatelem distribuční soustavy na jeho náklady.

Závěr

V případě výstavby FVE na střeše bytového domu je vždy třeba zvážit otázku jejího vlastnictví, a to zejména v situaci, kdy okolo pořízení vlastního zdroje energie nepanuje mezi vlastníky bytových jednotek shoda. Jak bylo rozvedeno výše, lze tuto překážku překlenout, zejména vhodnou smluvní úpravou vztahů mezi vlastníky jednotek a SVJ.

Magdaléna Doležalová,
advokátní koncipientka

Frank Bold Advokáti, s.r.o.
Údolní 33
602 00 Brno

Tel.:  +420 545 213 975
e-mail: info@frankbold.org

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Magdaléna Doležalová (Frank Bold)

25.07.2023

---

Vybrané novinky v zadávání veřejných zakázek.

Dne 16.6.2023 byla ve Sbírce zákonů vyhlášena novela zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů. Novelizace provedená formou zákona č. 166/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, nabyla účinnosti dne 16.7.2023. Novela převážně upravuje transpozici evropské směrnice, resp. odstraňuje nedostatky dosavadní transpozice, a zpřesňuje znění dle dosavadní praxe a judikatury.[1] V tomto článku bychom se rádi zaměřili na některé vybrané novinky.

Nově má zadavatel právo omezit lhůtu pro podávání námitek proti zadávacím podmínkám podle § 242 odst. 3 nebo 4 zákona na 72 hodin před uplynutím lhůty pro podání nabídek. Doposud bylo možné podávat námitky proti zadávacím podmínkám až do samotného konce lhůty pro podání nabídek. V praxi se v důsledku této právní úpravy stávalo, že někteří dodavatelé zpracovali a podali nabídky a těsně před koncem lhůty pak došlo v důsledku námitek jiných dodavatelů k úpravě zadávacích podmínek. V takovém případě pak velmi často vznikla nutnost úpravy již podaných nabídek. To představovalo značnou jak administrativní, tak právní a faktickou zátěž pro dodavatele, nemluvě o nejistotě stran ohledně průběhu zadávacího řízení a taková úprava se jevila jako značně nepraktická a neefektivní. Zpracování nabídky do zadávacího řízení je dlouhodobější a komplexní proces, který vyžaduje pečlivou přípravu a důslednou kontrolu a je tak zřejmé, že dodavatelé připravují nabídky k podání v dostatečném předstihu před koncem lhůty pro podání nabídek. V situaci, kdy se na poslední chvíli zadávací podmínky změní, resp. upraví, tak vyvstane potřeba na takovou modifikaci reagovat, a to nezřídka dokonce formou úpravy či dokonce přepracování již zpracované nabídky. Zadavateli je tak nyní dána možnost, nikoliv povinnost, stanovit lhůtu pro podání námitek na 72 hodin před uplynutím lhůty pro podání nabídek, což do jisté míry může eliminovat tyto nežádoucí důsledky předchozí úpravy. Toto je možné vnímat jako určité omezení dodavatelů a faktické zkrácení doby pro podání námitek proti zadávacím podmínkám, na druhou stranu ale také jako zvýšení právní jistoty dodavatelů ohledně časového průběhu zakázky a možnosti presumovat, zda budou moci podat nabídku a získat vyšší míru jistoty, že vynaložený čas a náklady na přípravu nabídky nevyjdou vniveč, případně nebudou dále narůstat.

Samozřejmě má zadavatel právo i nadále změnit zadávací podmínky obsažené v zadávací dokumentaci a právo na zodpovězení žádosti o vysvětlení zadávacích podmínek i při nedodržení zákonných lhůt pro podání těchto žádostí dle § 98 zákona. Na základě toho může zadavatel upravit zadávací podmínky též, a to i těsně před koncem lhůty pro podání nabídek.

Další zajímavostí je povinnost zadavatele poskytnout údaje o číselných údajích z nabídek, pokud o to účastník zadávacího řízení písemně požádá po skončení lhůty pro podání nabídek. Lhůta pro vyřízení žádosti činí pět pracovních dní a začne běžet od okamžiku otevření souboru s nabídkovou cenou nebo souboru s náklady ve vztahu k údajům o nabídkové ceně nebo nákladech, pokud si zadavatel vyhradil, že tyto informace musejí býti uvedeny v samostatném souboru, který bude otevřen po vyhodnocení kritérií kvality. Žádost musí být podána písemně po skončení lhůty pro podání nabídek. Údaje bude zadavatel zasílat všem účastníkům zadávacího řízení (zpravidla přes elektronický nástroj), zadavatel je však může zveřejnit též na profilu zadavatele. Zákon v § 109 odst. 3 stanovuje, že se bude jednat o údaje „…odpovídající číselně vyjádřitelným kritériím hodnocení, a to bez identifikačních údajů účastníků zadávacího řízení…“. Z důvodové zprávy[2] k novele vyplývá, že zákonodárce měl na mysli zejména údaje o cenách, popřípadě o různých dobách (plnění, záruční doba apod.) a další, vše bez identifikačních údajů účastníků zadávacího řízení. Zadavatel však neposkytne informace, na které se vztahuje § 218 odst. 3 zákona, tj. pokud by tím zadavatel porušil jiný právní předpis, dostal by se do rozporu s veřejným zájmem, mohl by porušit právo chráněné obchodním tajemstvím či by to mohlo mít vliv na hospodářskou soutěž.

Dodavatelé by mohli uvítat, že bylo zmírněno opatření při neoznámení změn v kvalifikaci účastníka zadávacího řízení dle § 88 zákona o zadávání veřejných zakázek. Doposud měl zadavatel povinnost dodavatele vyloučit, pokud se dozvěděl, že dodavatel nesplnil svou povinnost dle § 88 odst. 1 zákona. Novela ustanovení § 88 odst. 2 zákona upravuje tak, že zadavatel má právo vyloučit účastníka, pokud prokáže, že účastník nesplnil svou povinnost dle § 88 odst. 1 zákona. Naopak u pouhého důvodného podezření bez povinnosti prokázání podezření novela rozšiřuje právo zadavatele, aby na základě § 48 odst. 6 zákona mohl vyloučit účastníka zadávacího řízení pro nezpůsobilost v případě, že na základě důvěryhodných informací získá důvodné podezření, že došlo k uzavření zakázané dohody v souvislosti s příslušnou veřejnou zakázkou nebo byly části nabídky na danou veřejnou zakázku připravovány ve vzájemné shodě s jiným účastníkem daného zadávacího řízení či s osobou spojenou dle zákona o daních z příjmů, přičemž nedošlo k vysvětlení písemné výzvy zadavatele k tomuto podezření. V praxi takové vylučování, i když možná s dobrým úmyslem, může způsobovat komplikované situace, zdržení procesu výběru dodavatele a následně potenciální uplatňování náhrady škody. I v důvodové zprávě k návrhu novely zákona je uvedeno „Vyloučení zde není koncipováno jako povinné, protože pro zadavatele může být obtížné posoudit, zda má k dispozici dostatek důkazů pro jeho uplatnění.[3]. Pro úplnost je nutné dodat, že se nebude jednat o jakékoliv jednání, ale o takové, jež naplňuje znaky přímo uvedeného jednání, což plyne i z důvodové zprávy[4] k návrhu zákona. U nového rozšíření týkající se přípravy nabídek (§ 48 odst. 6 písm. b) zákona), se dle důvodové zprávy k novele jedná o doplnění nového důvodu pro vyloučení dle soudní judikatury Soudního dvora Evropské unie (rozsudek ve věci C-144/17 Lloyd’s of London vs. Agenzia Regionale per la Protezione dell’Ambiente della Calabria z roku 2018, rozsudek ve věci C-531/16 Šiaulių regiono atliekų tvarkymo centras a „Ecoservice projektai“ UAB, dříve „Specializuotas transportas“ UAB za přítomnosti dalších)[5].

Na závěr bychom uvedli stručně ještě dvě další novinky, které se mohou dotknout zejména dodavatelů.

Novela připouští využití člena koncernu jako je účastník zadávacího řízení pro plnění významných činností na veřejné zakázce, které určil zadavatel. Podmínkou pro zapojení člena koncernu je, že tento člen koncernu nebyl též samostatný účastník zadávacího řízení nebo společně s jinými dodavateli nepodal nabídku, přičemž splňuje základní kvalifikační předpoklady k plnění veřejné zakázky.

Zmiňujeme-li kvalifikaci dodavatelů, dovolíme si na úplný závěr informovat, že i nadále je možno využívat možnosti předkládání výpisu ze seznamu kvalifikovaných dodavatelů. Dodavatelé mají jako doposud povinnost každoročně zasílat určité dokumenty k Ministerstvu pro místní rozvoj v určené lhůtě. Nově však zápis automaticky zanikne k 31.březnu příslušného roku, pokud dodavatel dokumenty nedodá včas, tj do 31.března. Výmazu tak již nově nebude předcházet výzva ministerstva.

JUDr. Lenka Příkazská,
advokát, partner

JUDr. Miroslava Siváková,
advokátní koncipient

HSP Partners advokátní kancelář v.o.s.

Vodičkova 710/31

110 00 Praha 1

Tel.:       +420 734 363 336

e-mail:   sekretariat.praha@akhsp.cz

[1]  Novela zákona o zadávání veřejných zakázek byla publikována, účinná bude za 30 dnů. Tiskové oddělení ÚOHS. In: www.uohs.cz [ online]. 2023 [cit. 2023-07-17].   Dostupné >>> zde.

[2] Sněmovní tisk 249/0 – Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 134/206 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů. Důvodová zpráva, Zvláštní část, K bodu 55 – k § 48 odst.6 .; str. 53. In: www.psp.cz [ online]. 2023 [cit. 2023-07-17].   Dostupné >>> zde.

[3] Sněmovní tisk 249/0 – Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 134/206 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů. Důvodová zpráva, Zvláštní část, K bodu 117 – k § 109 odst. 3 a 4.; str. 62. In: www.psp.cz [ online]. 2023 [cit. 2023-07-17].   Dostupné >>> zde.

[4] Sněmovní tisk 249/0 – Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 134/206 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů. Důvodová zpráva, Zvláštní část, K bodu 55 – k § 48 odst. 6; str.  53. In: www.psp.cz [ online]. 2023 [cit. 2023-07-17].   Dostupné >>> zde.

[5] Sněmovní tisk 249/0 – Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 134/206 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů. Důvodová zpráva, Zvláštní část, K bodu 55 – k § 48 odst. 6; str.  53 In: www.psp.cz [ online]. 2023 [cit. 2023-07-17].   Dostupné >>> zde.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Lenka Příkazská, JUDr. Miroslava Siváková (HSP & Partners)

02.08.2023