EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

4. 9. 2023

Co přinese konsolidační balíček pro strukturování rodinného podnikání? *

Někdy nezákonné označování alternativních výrobků rostlinného původu. *

Nesouhlas vlastníka pozemní komunikace s připojením sousední nemovitosti. *

(Ne)závaznost zásad pro výstavbu a jejich obsahové náležitosti. *

Co přinese konsolidační balíček pro strukturování rodinného podnikání?

Poslanecká sněmovna v těchto dnech projednává vládní návrh zákona, který přináší změny v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů. Tento návrh, který je lidově označován jako „konsolidační balíček 2023“, je v prvním čtení a ještě tedy není jasné, jaké bude jeho konečné znění. Nicméně je důležité sledovat, jakým směrem zákonodárci uvažují, zejména pokud jde o zdanění transakcí s podíly fyzických osob.

V naší právní firmě se specializujeme na strukturování firem a rodinných podniků, a proto se zaměřujeme na konsolidační balíček z tohoto hlediska. Možná jste již zaznamenali v tisku, že jedním z navrhovaných opatření je omezení osvobození od daně z příjmů fyzických osob při prodeji podílů ve společnosti s ručením omezeným a akcií po určité době jejich držby. Ale jaké budou konkrétní důsledky těchto změn a co to znamená pro rodinné firmy?

První věc, kterou je třeba zdůraznit, je, že omezení osvobození se bude vztahovat i na transakce uskutečněné do konce roku 2023, pokud prodávající obdrží příjem až po roce 2023. Tato situace je poměrně běžná, protože často je kupní cena placena postupně. To může být způsobeno například finančními možnostmi kupujícího nebo tím, že část kupní ceny je závislá na hospodářských výsledcích společnosti po provedení transakce.

Omezení osvobození se bude aplikovat tehdy, když prodávající v libovolném roce od roku 2024 obdrží příjem z transakce vyšší než 40 milionů Kč, bez ohledu na to, zda došlo k transakci před nebo po účinnosti změny zákona. Příjmy z těchto transakcí do výše 40 milionů Kč ročně mají nadále podléhat osvobození podle původních pravidel.

Nově se jako základ daně z příjmů fyzických osob stanoví rozdíl mezi ročním příjmem přesahujícím uvedený limit 40 milionů Kč a poměrnou částí nabývací ceny prodaného podílu nebo akcií. Vzhledem k tomu, že omezení osvobození se bude týkat i prodejů podílů nabytých do konce roku 2023, bude mít prodávající možnost použít tržní cenu podílu nebo akcií k 31. prosinci 2023 nebo ke dni uskutečnění transakce, pokud k ní dojde dříve (vždy se uplatní poměrná část nabývací ceny vzhledem poměru neosvobozeného příjmu a celkového příjmu). Proto bude pro prodávající klíčový znalecký posudek na tržní cenu prodaného podílu nebo akcií v době transakce, pokud transakce proběhne do konce roku 2023, nebo ke dni 31. prosince 2023, pokud k ní dojde až po roce 2023.

Z uvedeného návrhu vyplývají pro prodávající dvě možnosti postupu. V první variantě proběhne transakce do konce roku 2023 za tržní cenu a budoucí příjem z této transakce nebude podléhat zdanění, buď protože následný příjem z transakce nepřesáhne limit osvobození ve výši 40 milionů Kč ročně, nebo protože základ daně bude nulový, jelikož se jako nabývací cena použije tržní cena v době transakce. V druhé variantě proběhne transakce až po roce 2023 a budoucí příjem z této transakce nebude podléhat zdanění, protože následný příjem z transakce nepřesáhne limit osvobození ve výši 40 milionů Kč ročně, nebo bude zdaněna pouze poměrná část nárůstu tržní hodnoty prodaného podílu nebo akcií ve srovnání s jejich tržní hodnotou k 31. prosinci 2023.

Mgr. Ing. Marek Švehlík,
partner

SAMAK

Purkyňova 2
110 00 Praha 1

Tel.: +420 211 222 244
e-mail: info@samak.cz

Mgr. Ing. Marek Švehlík (SAMAK)

11.08.2023

Někdy nezákonné označování alternativních výrobků rostlinného původu.

Ministerstvo zemědělství České republiky (dále jen „MZe“) a Státní zemědělská a potravinářská inspekce (dále jen „SZPI“) upozorňují na nutnost dodržování požadavků právních předpisů v oblasti označování potravin v souvislosti s nežádoucím označováním rostlinných výrobků názvy vyhrazenými pro mléko a mléčné výrobky.

Obecně

Výše uvedené souvisí se situací týkající se celé řady potravin, které mají v názvu, na etiketě, v obchodním dokumentu, propagačním materiálu nebo jiné formě reklamy označení legislativně vyhrazené pro mléko a mléčné výrobky, ačkoli se jedná o rostlinné alternativy těchto výrobků, pro které je užívání daných pojmů zakázáno.

Jedná se například o označení „ovesné mléko“ či „sójové máslo“ nebo „mandlové mléko“ atp., které naznačují nebo vyvolávají dojem, že daný produkt je produktem odvětví mléka a mléčných výrobků, nebo tyto složky obsahuje.

V obdobných případech je spotřebitel dle dozorových orgánů uváděn v omyl ohledně povahy produktu, čímž dochází k nežádoucímu rozporu s platnou legislativou.

V následujícím článku bychom Vám rádi přiblížili základní terminologii a právní regulaci v oblasti označování rostlinných výrobků a aktuální téma klamání spotřebitelů v souvislosti s těmito označeními.

Označování mléka a mléčných výrobků

Právním základem pro označování mléka a mléčných výrobků je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty (dále jen „Nařízení č. 1308/2013“), jež ve svém čl. 78 výslovně stanoví, že definice, označení nebo obchodní názvy stanovené v příloze VII Nařízení č. 1308/2013, tj. včetně označování mléka a mléčných výrobků určených pro lidskou spotřebu, lze v Evropské unii použít pro uvádění na trh pouze v případě produktu, který splňuje odpovídající požadavky stanovené v uvedené příloze.

Dle ustanovení přílohy VII části III Nařízení č. 1308/2013 bod 1 se „mlékem“ rozumí výhradně běžná tekutina vylučovaná mléčnou žlázou získaná z jednoho nebo více dojení bez toho, aby se do ní cokoli přidávalo nebo z ní odebíralo.

V bodě 2 jsou pak definovány „mléčné výrobky“, jimiž se rozumí výrobky získané výlučně z mléka, přičemž se však mohou přidávat další látky nezbytné pro jejich výrobu, pokud tyto látky nejsou použity za účelem úplného nebo částečného nahrazení jakékoli mléčné složky, kdy výhradně pro mléčné výrobky se vyhrazují názvy jako „smetana“, „máslo“, „podmáslí“, „sýr“, „jogurt“, „kefír“, a další, a to ve všech stádiích uvádění na trh.

Dále je pak v navazujícím bodu předmětné přílohy Nařízení č. 1308/2013 opětovně zdůrazněno, že označení podle bodů 1, 2 mohou být používána pouze pro produkty uvedené v těchto bodech.

Výše uvedené je podpořeno a konkretizováno judikaturou Soudního dvora EU, rozsudkem ve věci C‑422/16 Verband So- zialer Wettbewert eV proti TofuTown.com GmbH, kde Soudní dvůr EU dospěl závěru, že čl. 78 a příloha VII část III Nařízení č. 1308/2013, musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby výraz „mléko“ a názvy, které toto nařízení vyhrazuje výlučně pro mléčné výrobky, byly užívány, při uvádění na trh nebo v reklamě, pro označení rostlinného produktu, a to i pokud jsou tyto názvy doplněny vysvětlujícími nebo popisnými údaji o rostlinném původu dotčeného produktu, ledaže je tento produkt uveden v příloze I rozhodnutí Komise č. 2010/791/EU ze dne 20. prosince 2010, kterým se stanoví seznam produktů uvedených v bodě III odst. 1 druhém pododstavci přílohy XII nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 (dále jen „Rozhodnutí Komise č. 2010/791/EU“).

Rozhodnutí Komise č. 2010/791/EU stanoví výjimky pro označování produktů, jejichž přesná povaha vyplývá jasně z tradičního používání, nebo pokud se označení jasně používají pro popis charakteristické vlastnosti produktu. Jednotlivé členské země měly v minulosti možnost si pro takovéto názvy u Evropské komise požádat o výjimku a zaregistrovat si je. Česká republika o tyto výjimky nepožádala, nicméně lze i u nás akceptovat ty, které jsou uvedeny v Rozhodnutí Komise č. 2010/791/EU u jiných zemí jako je např. „arašídové máslo“ nebo „kokosové mléko“ či „kakaové máslo“ a další.

Právě kokosové mléko je jediné možné a povolené spojení v názvu pro rostlinný produkt a mléko. Pro žádný jiný rostlinný nápoj typu sójový, makový, mandlový, ovesný, pohankový atd. již název mléko použít nelze.

Konkrétní názvy

V této souvislosti je nutno se zabývat rovněž problematikou ochrany názvů skutečně používaných pro některé mléčné výrobky jako např. eidam, cheddar, gouda, mozzarella apod. Tyto názvy povětšinou požívají ochrany práva duševního vlastnictví a současně jsou definovány v mezinárodně uznávaných normách Codexu Alimentarius.

Při označování rostlinných výrobků se na trhu objevují podobné výrazy, jako např. „Alternativa sýru Cheddar plátky“, „rostlinná alternativa na Pizzu Mozzarella“, „Ajdam“, apod., kdy základem těchto výrobků ovšem není mléko ve smyslu přílohy VII části III bodu 1 Nařízení č. 1308/2013.

S ohledem na dikci Nařízení č. 1308/2013 a výklad Soudního dvora EU, se SZPI společně s MZe přiklání ke stanovisku, že není možné používat výše zmíněná označení mléčných výrobků, ve smyslu zmíněné legislativy, při označování zcela rostlinných produktů.

Označování rostlinných výrobků

Pro označování rostlinných výrobků není zatím jak na evropské, tak vnitrostátní úrovni zavedena samostatná legislativní regulace. Na poli Evropské komise ve spolupráci s Evropskou vegetariánskou unií se však momentálně připravuje legislativa pro vegetariánské a veganské potraviny, která by měla problematiku označování rostlinných alternativ právně regulovat.

Do té doby, než bude přijata speciální právní úprava, je nutno se při označování těchto potravin řídit obecnými právními předpisy, a to zejména Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům (dále jen „Nařízení č. 1169/2011“), které platí plošně pro všechny potraviny.

Dle Nařízení č. 1169/2011 obecně nesmějí být informace o potravinách zavádějící, klamat spotřebitele a uvádět jej omyl, zejména pokud jde o charakteristiky potravin, jejich účinky nebo vlastnosti.

Vzhledem k tomu, že alternativní rostlinné potraviny nemají stanoven zákonný název a vzhledem ke krátké době na trhu, kdy tyto potraviny zatím nemají ani vžitý název, je nejlepší danou potravinu pojmenovat podle použité hlavní složky – např. „kokosový dezert“, „sójový dezert“ (např. pro rostlinné alternativy jogurtů), „probiotický mandlový nápoj“ (např. pro rostlinou alternativu jogurtového mléka, kefíru), „ovesný nápoj“ (např. pro rostlinou alternativu mléka).

Dle zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a prováděcí Vyhlášky č. 417/2016 Sb., o některých způsobech označování potravin současně informace o potravinách nesmí obsahovat zavádějící údaje, které by zejména mohly v odvozené nebo ve zdrobnělé formě vést k záměně potravin s potravinami, které jsou vymezeny právním předpisem upravujícím potraviny, a to včetně mléka a mléčných produktů, čímž jsou vyloučena rovněž označení jako např. „Ovesné ml*ko“, „Sójová sm*tana“, „Joguart“, „Nemléko“ atp.

Dle výkladu Nařízení č. 1308/2013 ze strany SZPI je v této souvislosti rovněž zakázáno používat název „napodobenina mléčného výrobku“, „analog mléčného výrobku“, „imitace mléčného výrobku“.

Aktuální situace

MZe a SZPI obdrželi několik indikací o výskytu výše uvedeného zakázaného označování rostlinných nápojů. Situace se však zcela nepochybně týká i všech ostatních druhů potravin. S ohledem na aktuální situaci bude dle sdělení SZPI od ledna 2023 probíhat v této záležitosti kontrolní akce ze strany dozorových orgánů ve vyšší intenzitě.

Označování rostlinných výrobků názvy vyhrazenými pro mléko a mléčné výrobky může vést k veřejnoprávním sankcím dle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, za kterou hrozí sankce ze strany dozorového orgánu ve výši až 5.000.000,- Kč.

Výše popsané označování potravin může být současně kvalifikováno jako nekalosoutěžní jednání ve formě klamavé reklamy a klamavého označování zboží, která v soukromoprávní linii opravňuje dotčené osoby nárokovat zdržení se jednání, odstranění závadného stavu, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, náhrady škody či vydání bezdůvodného obohacení.

Závěr

Jak je popsáno výše, MZe i SZPI považují aktuální nežádoucí stav věcně související s označováním rostlinných výrobků názvy vyhrazenými pro mléko a mléčné výrobky za skutečně naléhavý a opakovaně upozorňují na nutnost dodržování požadavků všech platných legislativních předpisů, včetně speciálních požadavků, které jsou dovozovány z dosavadní praxe v této oblasti.

V zájmu předcházení sankcím, které hrozí v případě nežádoucích zjištění, jakož i maximálního možného vyvarování se klamání spotřebitele ze strany provozovatelů potravinářských podniků, nelze než doporučit řádně reflektovat právní regulaci a doporučení příslušných orgánů a uvést označení rostlinných výrobků do souladu s relevantními pravidly.

Mgr. Jakub Málek,
managing partner

Mgr. Tereza Dvořáková,
advokátka

PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín

Tel.: +420 227 629 700
e-mail: info@plegal.cz

[1] viz čl. 3 odst. 2 Směrnice SUP

[2] viz čl. 4.2.1. Sdělení k SUP

Mgr. Tereza Dvořáková, Mgr. Jakub Málek (PEYTON)

02.02.2023

Nesouhlas vlastníka pozemní komunikace s připojením sousední nemovitosti nadále již nepředstavuje pro stavebníka neodstranitelnou překážku pro realizaci jeho stavebního záměru.

Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) ukládá stavebníkovi povinnost zajistit dopravní obslužnost nemovitosti, tj. napojení na veřejnou dopravní infrastrukturu. Napojení na veřejnou dopravní infrastrukturu stavebník dokládá jak v rámci územního řízení [§ 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona], tak v rámci stavebního řízení [§ 110 odst. 2 písm. d) stavebního zákona], potažmo společného řízení [§ 94l odst. 2 písm. c) stavebního zákona]; jde tedy o nezbytný podklad pro realizaci stavebního záměru.

Připojování pozemních komunikací, a tím i zajištění dopravní obslužnosti pozemku a stavby v minulosti prošlo zásadním vývojem. V následujících odstavcích pak bude nastíněn posun v právní úpravě institutu připojování pozemních komunikací včetně jeho praktických dopadů ve sféře stavebníka.

V rovině zajištění dopravní obslužnosti stavebního pozemku včetně stavby samotné jsou ustanovení stavebního zákona doplněna, respektive blíže konkretizována, právní úpravou zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Institut připojování pozemních komunikací (§ 10 zákona o pozemních komunikacích), který pojednává rovněž o problematice připojování nemovitostí (stavebních pozemků a staveb) k síti veřejné dopravní infrastruktury, pak popisuje, jakým způsobem stavebník dosáhne připojení své nemovitosti k pozemní komunikaci. Předmětné ustanovení však historicky prošlo nikoliv nepatrným vývojem, přičemž pro stavebníka je významným posunem zejména skutečnost, že již není závislý na souhlasu vlastníka pozemní komunikace, který by svým (ne)souhlasem mohl záměrně bránit vydání kladného územního a stavebního rozhodnutí.

Zákon o pozemních komunikacích v § 10 (mimo jiné) vymezuje podmínky pro připojování (více) pozemních komunikací navzájem a připojování sousedních nemovitostí na pozemní komunikaci za pomoci zřízení sjezdů nebo nájezdů, když v odst. 1 stanoví, že „[p]ozemní komunikace lze navzájem připojovat zřizováním křižovatek nebo připojovat na ně sousední nemovitosti zřízením sjezdů nebo nájezdů. Přímé připojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci není účelovou komunikací.“ Rozhodovací praxe přitom dnes již poměrně ustáleně judikuje, že je „[…] za připojení sousední nemovitosti k síti pozemních komunikací nutno považovat prvotní napojení nemovitosti na stávající dálnici, silnici nebo místní komunikaci, […].“[1] V případě, kdy tedy pozemek není přímo napojen na pozemní komunikaci, bude nezbytné v rámci územního a stavebního řízení dle stavebního zákona [2] zajistit jeho dopravní obslužnost za využití institutu připojování pozemních komunikací dle § 10 zákona o pozemních komunikacích.

V § 10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích je pak stanoveno, že k připojení nemovitosti na pozemní komunikaci dojde na základě povolení příslušného silničního správního úřadu. Silniční správní úřad přitom v rámci povolovacího procesu zohledňuje stanovisko vlastníka dotčené pozemní komunikace a stanovisko Ministerstva vnitra (v případě připojení nemovitosti k dálnici), respektive Policie České republiky (má-li být nemovitost připojena k silnici nebo k místní komunikaci).

Skutečnost, že silniční správní úřad od vlastníka pozemní komunikace vyžádá předložení „pouhého“ stanoviska k připojení k dotčené pozemní komunikaci, je zde zásadní. Tuto změnu sebou přinesla novela zákona o pozemních komunikacích, která byla provedena zákonem č. 268/2015 Sb., kterou se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „novela č. 268/2015 Sb.“) účinná od 31. 12. 2015.

Do přijetí novely č. 268/2015 Sb. podle § 10 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích platilo, že „[p]říslušný silniční správní úřad si před vydáním povolení […] b) o připojení sousední nemovitosti k dálnici, silnici nebo k místní komunikaci, o úpravě takového připojení nebo o jeho zrušení vyžádá předchozí souhlas vlastníka dotčené pozemní komunikace, a jedná-li se o dálnici nebo rychlostní silnici též předchozí souhlas Ministerstva vnitra, v ostatních případech předchozí souhlas příslušného orgánu Policie České republiky.“

Ustanovení § 10 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích tak zaznamenalo změnu hned ve dvou rovinách, přičemž lze říci, že podstatnou je zejména změna dříve poměrně silného postavení vlastníka pozemní komunikace v povolovacím procesu.

Připojení nemovitosti k pozemní komunikaci bylo v minulosti přímo podmíněno předchozím souhlasem vlastníka pozemní komunikace, přičemž co do oprávněnosti (ne)udělení souhlasu vlastníka pozemní komunikace nebyly zákonem vymezeny žádné specifické důvody, pro něž vlastník pozemní komunikace může souhlas neudělit. Vlastník pozemní komunikace tak mohl téměř bez omezení sledovat pouze své vlastní zájmy – například reflektovat svou nelibost vůči stavebníkovi, přičemž neexistoval žádný zákonný mechanismus, kterým by bylo možné nesouhlas vlastníka pozemní komunikace nahradit; bez souhlasu vlastníka pozemní komunikace však nebylo možné připojení k pozemní komunikaci povolit.

Zákonodárce zde zřejmě reflektoval skutečnost, že v praxi mohou mít vlastníci pozemních komunikací svůj vlastní (subjektivní) zájem na neumožnění připojení k síti pozemních komunikací (např. zabránění rozšiřování výstavby v dané oblasti) a v podstatě tak stavebníkovi neúměrně bránit v získání územního rozhodnutí a následně i stavebního povolení. V minulosti však nebylo stavebníkovi nikterak umožněno tento nepříznivý stav zvrátit. Pakliže je silniční správní úřad povinen jako podklad pro vydání povolení o připojení k pozemní komunikace nadále požadovat „pouze“ stanovisko vlastníka, otevírá se zde důležitá rovina posuzování objektivní legitimnosti důvodů pro neudělení souhlasu ze strany vlastníka pozemní komunikace. Vlastník pozemní komunikace nemůže nadále z čistě subjektivních důvodů bránit připojení k pozemní komunikaci, neboť silniční správní úřad je oprávněn – při řádném odůvodnění – k nesouhlasnému postoji vlastníka pozemní komunikace nepřihlížet a připojení k pozemní komunikaci povolit.

Současně novelou č. 268/2015 Sb. došlo v § 10 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích ke změně formy vyjádření k (ne)udělení povolení o připojení k pozemní komunikaci ze strany Ministerstva vnitra a Policie České republiky. Před účinností novely č. 268/2015 Sb. Ministerstvo vnitra a Policie České republiky v dané věci taktéž udělovaly svůj předchozí souhlas. Pro futuro od účinnosti novely č. 268/2015 Sb. byl však předchozí souhlas zmíněných subjektů nahrazen jejich závazným stanoviskem.

Ve svém důsledku se nicméně nejedná o příliš velkou změnu. Právní úprava závazných stanovisek je obsažena v § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). O závazných stanoviscích přitom platí, že jejich obsah „[…] je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu.“[3]. Stavebník je tedy i nadále významně ovlivněn názorem Ministerstva vnitra nebo Policie České republiky. Silniční správní úřad pak nezbytně musí rozhodnout v souladu se závazným stanoviskem, od kterého se nemůže při svém rozhodování odchýlit. V této souvislosti nelze aplikovat přístup jako v případě stanoviska vlastníka pozemní komunikace, kdy je silničnímu správnímu úřadu – má-li pro to řádné odůvodnění – dána možnost k obsahu závazného stanoviska nepřihlížet.

Ačkoliv je silniční správní úřad v rámci svého rozhodování vázán obsahem závazného stanoviska, nelze odhlédnout od skutečnosti, že předmětná novela v dané rovině svěřila poměrně silný nástroj obrany do rukou stavebníka. Jak vyplývá z § 149 odst. 7 správního řádu, obsah závazného stanoviska může být přezkoumán v rámci odvolání proti rozhodnutí silničního správního orgánu a následně také i změněn správním orgánem nadřízeným správnímu orgánu, který závazné stanovisko vydal. Oproti tomu možnost změny předchozího souhlasu Ministerstva vnitra či Policie České republika v rámci odvolacího řízení byla v minulosti omezena co do opětovného dotázání uvedených subjektů a udělení jejich nového (ne)souhlasu bez jakékoliv kontroly nadřízenými správními orgány; neudělení souhlasu přitom nebylo možné zhojit.

Závěrem lze tedy shrnout, že novela č. 268/2015 Sb. znamenala pro stavebníky velký posun stran oprávněnosti silničního správního úřadu vydat povolení o připojení k pozemní komunikaci i přes nesouhlasný postoj vlastníka pozemní komunikace. Nesouhlas vlastníka pozemní komunikace tak nadále a priori nezakládá nemožnost povolení připojení k pozemní komunikaci. Dále byla nově nepřímo zakotvena možnost obrany proti nesouhlasnému postoji Ministerstva vnitra nebo Policie České republiky. Ačkoliv je silniční správní úřad povinen obsah závazného stanoviska bez dalšího reflektovat, nepředstavuje případný negativní postoj Ministerstva vnitra nebo Policie České republiky pro stavebníka nezměnitelnou skutečnost. Stavebník se může v rámci odvolacího řízení dovolávat obsahové nesprávnosti závěrů závazného stanoviska, přičemž toto může být následně změněno ze strany nadřízeného správního orgánu.

Lucie Řezníčková

[1] rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2016, č. j. 22 A 2/2015-32

[2] § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona, § 110 odst. 2 písm. d) či § 94l odst. 2 písm. c) stavebního zákona

[3] § 149 odst. 1 správního řádu

Lucie Řezníčková

23.05.2023

(Ne)závaznost zásad pro výstavbu a jejich obsahové náležitosti.

V předchozím článku bylo obecně pojednáno o problematice tzv. zásad pro výstavbu. V tomto článku se budeme věnovat dvěma aspektům, a to závaznosti zásad pro výstavbu a jejich obsahovým náležitostem.

Přejděme tedy k prvnímu bodu – uvedení, zda, pro koho a v jakém rozsahu (ne)jsou zásady pro výstavbu závazné. K tomu je předně nutné identifikovat právní formu zásad pro výstavbu. V současnosti platí, že z platné právní úpravy nevyplývá, jakou mají (mít) právní formu. Zásady pro výstavbu obvykle schvaluje zastupitelstvo obce formou usnesení, a to ve smyslu § 84 odst. 4 zákona o obcích, kdy zastupitelstvo obce si vyhradilo tuto další pravomoc v rámci samostatné působnosti obce. Přílohu usnesení, kterým byly zásady pro výstavbu schváleny, tvoří vlastní text přijatých zásad. Jedná se tak o formu usnesení zastupitelstva obce jako rozhodovacího aktu nejvyššího orgánu obce.

Aby byly zásady pro výstavbu uplatnitelné v praxi, vyžaduje zákon o obcích k platnému usnesení zastupitelstva obce souhlas nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva obce. V tomto případě je vhodné, aby v ideálním případě bylo hlasování jednomyslné, a to zejména kvůli dlouhodobé platnosti a neměnitelnosti těchto zásad – tedy stabilitě zásad pro výstavbu. Jde o to, že zásady pro výstavbu by měly představovat ,,společnou dohodu“ zastupitelstva jako celku o dalším rozvoji území dané obce.

Zásady pro výstavbu jsou tak dobrovolným, pro investora (developera) nezávazným dokumentem obce, když se jedná o interní akt zastupitelstva dané obce. Platí tak, že přispívat na infrastrukturu není povinné, když hlavním znakem zásad pro výstavbu je jejich nevynutitelnost. Jedná se o dobrovolné poskytování příspěvku za účelem rozvoje veřejné infrastruktury. Je vhodné zmínit, že v případě negativního postoje investora (developera) k poskytnutí finančního příspěvku, může obec v rámci územního a stavebního řízení plně využít své pozice jako tzv. vedlejšího účastníka řízení, kdy v případě nesouladu plánované výstavby s veřejným zájmem může nejrůznějšími procesními úkony zdržovat vydání meritorního rozhodnutí stavebního úřadu.

Dále je potřeba zmínit, že v rámci samostatné působnosti zastupitelstvo obce rozhoduje o pořízení územního plánu a regulačního plánu, schvaluje zadání, případně pokyny pro zpracování návrhu územního plánu a vydává územní plán. Pokud tedy investor nebude projevovat zájem poskytnout finanční příspěvek a řídit se pravidly vyplývajícími ze zásad pro výstavbu, obec nemusí vyhovět návrhu na změnu územního plánu, případně bude provedení změny zdlouhavější (neuplatní se zkrácený postup pořizování změny územního plánu). Jak často obce samy uvádějí, postup podle zásad pro výstavbu je dobrovolný, nicméně v případě odmítavého postoje investora k jejich existenci nebude výstavba v zájmu města a nebude nápomocno její realizaci. Zároveň uzavřením dohody o poskytnutí investičního příspěvku či plánovací smlouvy podmiňují vydání kladného stanoviska města k předmětnému stavebnímu záměru.

Cílem zásad pro výstavbu je přitom stanovení jasných podmínek, při nichž bude obec podporovat výstavbu na svém území. Zájem přitom spočívá na koordinovaném postupu obce a investora, který předem podmínky výstavby zná. Právě stanovení podmínek výstavby a jejich splnění posiluje legitimní očekávání investora, že jeho záměr bude moci být realizován a podporován. Smyslem zásad pro výstavbu je tedy koordinovaný postup přípravy investičních záměrů mezi obcemi na straně jedné a investory na straně druhé.

S přijetím zásad pro výstavbu se tak odstranilo individuální vyjednávání mezi obcemi a developery a je nahrazeno prostřednictvím tzv. plánovacích smluv (smluv o vybudování veřejné infrastruktury). Plánovací smlouvou se developer zavazuje na své náklady vybudovat veřejnou infrastrukturu související s jeho stavebním záměrem.

V případě existence zásad pro výstavbu namísto plánovací smlouvy, může být mezi obcí a investorem (developerem) uzavřena smlouva o poskytnutí finančního (investičního) příspěvku spojeného s budováním veřejné infrastruktury dotčené záměrem investora. Touto inominátní smlouvou je stanovena částka, kterou se investor zavazuje uhradit na vybudování příslušné veřejné infrastruktury.

Přesuňme se nyní ke druhé části, a to k obsahovým náležitostem zásad pro výstavbu. Jak bylo již avizováno, k vypracování zásad pro výstavbu neexistuje žádná metodika, proto postup obcí bývá takový, že vycházejí ze zásad pro výstavbu jiné obce jako vzoru a použijí je pro své potřeby. Nicméně i zásady pro výstavbu by měly obsahovat určité náležitosti, aby byly pro praxi dobře použitelné.

Ze zásad by mělo zcela zřejmě vyplývat, že se jimi obec řídí. V úvodu zásad (a i dále v jejich textu) je dobrým zvykem deklarovat, že obec schválila zásady pro výstavbu, kterými se musí developer řídit. Předejde se tak spekulacím, kdy se zásady uplatní a kdy nikoliv, či zda vůbec. Základem každých zásad je úvodní vymezení pojmů, které jsou dále v textu používány. Jedná se tak zejm. o vymezení pojmů jako záměr, investor, veřejná infrastruktura (bezprostředně související se záměrem), finanční příspěvek atd.

V zásadách pro výstavbu je třeba vymezit postup investora tak, aby došlo k naplnění požadavků vyplývajících ze zásad a zároveň i postup obce ve vztahu k předloženému záměru, postup vedoucí k uzavření plánovací smlouvy či smlouvy o poskytnutí finančního příspěvku. Uvedena musí být výše finančního příspěvku a za jakou měrnou jednotku se vypočítává.

JUDr. Kamil Jelínek, Ph.D.

JUDr. František Halml, Ph.D.

Palác Jalta, Dominikánské náměstí 656/2
602 00 Brno

Tel.: +420 608 971 565
e.mail: kancelar@akjelinek.cz

JUDr. Kamil Jelínek, Ph.D., JUDr. František Halml, Ph.D.

15.08.2023

Novela autorského zákona.

Dne 21. prosince 2022 byla ve Sbírce zákonů publikována novela zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Autorský zákon“ a „Novela“). Novela implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/789, kterou se stanovují pravidla pro výkon autorského práva a práv s ním souvisejících, jež se použijí na některá online vysílání vysílacích organizací a převzatá vysílání televizních a rozhlasových programů (dále jen „Směrnice OSC“) a směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 o autorském právu na jednotném digitálním trhu (dále jen „Směrnice DSM“).

Novela reflektuje znění prvního návrhu úprav Autorského zákona, který připravilo Ministerstvo kultury již v listopadu 2020. V naší současné právní úpravě Směrnice OSC a DSM již částečně implementované máme, zbytek nových pravidel inkorporuje právě aktuální Novela. Mimo zajisté zásadních novinek, jako jsou nové druhy zákonných licencí či přísnější pravidla a odpovědnost pro poskytovatele on-line platforem, přináší Novela ovšem i jisté kontroverze a vágní řešení některých autorskoprávních problémů a situací.

Jak konkrétně se rozšiřuje ochrana práv vydavatelů tiskových publikací, jaká jsou nová přísnější pravidla a odpovědnost pro poskytovatele některých on-line platforem či na jaké nové zákonné licence se máme připravit, se můžete dočíst v následujícím článku.

Užití chráněného obsahu pro sdílení obsahu online

Jednou z významných změn je zpřísnění pravidel pro poskytovatele služeb pro sdílení obsahu on-line, kterým přibývají další povinnosti a podmínky, jimiž se má řídit jejich odpovědnost za neoprávněné sdělování díla veřejnosti, tedy odpovědnost za obsah ilegálně nahraný uživateli na jejich servery. Jedná se o poskytovatele některých on-line platforem, které slouží ukládání a zveřejňování široké škály obsahu, kdy poskytovatel takový uživateli nahraný obsah uspořádává a propaguje za účelem zisku (například Ulož.to a podobné servery). Tito poskytovatelé (jak jsou definováni v novelizovaném znění ustanovení § 46 Autorského zákona) budou muset vynaložit nejlepší úsilí k získání příslušné licence ke chráněnému obsahu, ale také ihned po odůvodněném oznámení od autora obsahu znemožnit přístup k dílu nebo je odstranit ze svých internetových stránek a zároveň vynaložit nejlepší úsilí k zamezení jeho opětovnému nahrání. Zjednodušeně řečeno musí poskytovatel nejen takto nahlášený obsah smazat, ale i do budoucna zajistit, aby nebyl znovu nahrán. Novela pak dále specifikuje tyto povinnosti a určuje faktory, které se budou brát v potaz při posuzování, zda poskytovatel své povinnosti splnil či nikoliv.

Pro menší poskytovatele, kteří nabízejí tyto služby po dobu kratší 3 let a jejichž roční obrat činí méně než 10 000 000 EUR, neplatí tyto nové povinnosti v plném rozsahu, kdy tito nebudou muset řešit zamezení opětovnému nahrání díla i do budoucna, ale budou jej muset pouze po nahlášení smazat.

Větší ochrana práv vydavatelů

Další významnou novinkou a zároveň ostře sledovanou změnou je zakotvení nových práv vydavatelů tiskových publikací, kdy je tímto implementován poněkud problematický článek 15 Směrnice DSM, a to do ustanovení §87b Autorského zákona. Dle něj mají poskytovatelé online služeb při jednání o udělení oprávnění k výkonu práva užít tiskovou publikaci povinnost zachovat vůči vydavateli tiskové publikace spravedlivý, rovný a nediskriminační přístup a za udělení oprávnění k výkonu práva užít tiskovou publikaci uhradit vydavateli přiměřenou odměnu.

Dosavadní právní úprava totiž nahrávala neférovému jednání a praktikám ze strany velkých poskytovatelů, zejména nadnárodních společností jako jsou Google, Facebook nebo Apple, kdy bylo možné de facto legálně z jejich strany parazitovat na autorsky chráněném obsahu mediálních domů a vydavatelství. Provideři pak na svých serverech například zobrazovali náhledy chráněných publikací, k nimž připojovali reklamu, ze které profitovali, ovšem aniž by vydavatelům tohoto obsahu poskytli jakoukoli odměnu. Tato praxe od účinnosti Novely nebude dále možná a poskytovatelé se budou muset s nositeli autorských práv (nebo kolektivním správcem) domluvit, jak bude právně ošetřena odměna a licence, na základě které budou zveřejňovat byť jen náhledy chráněného obsahu. Autorskoprávní ochrana dle Novely pak bude trvat 2 roky od zveřejnění dané publikace.

Je známo, že provozovatelé velkých digitálních platforem nejsou zpravidla ochotni sjednávat licenční smlouvy a snaží se práva vydavatelů všemožně obcházet. Pro ilustraci poslouží příklad ze zahraničí, konkrétně z Francie, jednoho z prvních členských států, které tuto novou povinnost poskytovatelům uložily. Společnost Google se pokusila tuto povinnost obejít a dala vydavateli na výběr: buď Googlu poskytne licenci ke zveřejňování článků zcela bezúplatně, nebo Google nebude články vydavatele vůbec ve svém vyhledávání nabízet. Antimonopolní úřad toto jednání vyhodnotil jako zneužití dominantního postavení a nařídil společnosti Google, aby se s vydavateli dohodla na odměně. I tak výsledek dohody mezi Google a zástupci vydavatelů nebyl podle mnohých názorů pro vydavatele právě výhodný.

Problematické pojmy

Novela (v tomto bohužel kopírujíc Směrnici DSM), obsahuje i poněkud problematické a vágní formulace. Dle §87b odst. 8 znění Autorského zákona dle Novely (viz výše) se „právo užít tiskovou publikaci nevztahuje na užití jednotlivých slov nebo velmi krátkých úryvků z tiskové publikace a na vložení hypertextových odkazů“. Ovšem co považovat za „krátký úryvek“ už Novela ani Směrnice DSM neříká. Dle důvodové zprávy bude tento pojem vykládán individuálně případ od případu, a to v souladu s étosem Směrnice DSM, což se zvlášť v kontextu případných sporů před soudem jeví dost problematické a nenahrávající právní jistotě, ke které by měly veškeré legislativní snahy směřovat. Zde Směrnice DSM jaksi nesplnila svůj účel právní úpravu členských států sjednocovat, ale víceméně na ně přenesla odpovědnost zajistit alespoň minimální míru právní jistoty nejen samotných nositelů práv a poskytovatelů služeb, ale i uživatelů. Česká legislativa na toto, na rozdíl například od Francie či Německa, bohužel nezareagovala a nijak vágní pojmosloví neupřesňuje.

Dalším poměrně zásadním nedostatkem Novely je tzv. rozšířená kolektivní správa (ustanovení §97e a násl. novelizovaného znění Autorského zákona), která bude fungovat v nastavení opt-out, kdy kolektivní správce bude zastupovat všechny nositele práv, pokud to oni sami výslovně nevyloučí. Výše uvedené nedostatky tak otevírají velmi široký prostor pro případné soudní spory.

Nové zákonné licence

Naopak vítaným přínosem Novely je celá řada nových zákonných licencí, které mimo jiné umožní snadnější přístup k jinak autorsky chráněnému obsahu, a to ke vzdělávacím či kulturním účelům:

Licence k automatizovaným analýzám textů nebo dat – data mining

Automatizované analyzování textů či dat se děje při jejich vytěžování (proces získávání dat z digitální předlohy). Tímto procesem jsou následně získávány informace o vzájemných vazbách a souvztažnostech v rámci těchto dat. Tyto informace jsou zpravidla dále využívány nejen k vědeckým, ale zejména komerčním účelům. K těmto analýzám dochází i u autorskoprávně chráněných děl (právě díky tomu, že se jedná o automatizovanou činnost). Novela má posílit právní jistotu autorů a nositelů autorských práv, jakož i vytěžovatelů, kteří se v tomto směru doposud pohybovali v „právní mlze” bez jasných definic a vymezených hranic. Nová licence k rozmnožování díla pro účely automatizované analýzy textů nebo dat upravená v §39c Autorského zákona má za cíl tyto hranice jasně určit a posílit právní jistotu všech zúčastněných stran.

Dále jsou v Novele upraveny zvláštní licence pro instituce vědecké, a to jak například pro vysoké školy, které jako součást své činnosti provádějí vědecký výzkum, tak určité právnické osoby, které splní zákonné podmínky, a instituce kulturního dědictví (blíže specifikovány v §39d Autorského zákona ve znění Novely). V případě, že zhotoví rozmnoženinu díla právě za účelem vytěžování textů a dat pro účely vědeckého výzkumu, do autorského práva tyto instituce za daných podmínek nezasáhnou.

Licence pro užití díla nedostupného na trhu

Instituce kulturního dědictví (jako např. muzeum, archiv apod.) bude moci dle podmínek stanovených v novelizovaném ustanovení § 37b Autorského zákona za neobchodními účely sdělit veřejnosti nebo rozmnožit dílo na trhu nedostupné, které má příslušná instituce ve sbírce, aniž by tím porušila autorská práva. Pokud je známo, bude muset uvést též jméno autora, jakož i název díla a pramen. Autor díla bude moci s takovým sdělením či rozmnožením vyslovit nesouhlas (a to i dopředu).

Licence pro digitální výuku

Další novinkou je možnost, za podmínek stanovených v novelizovaném ustanovení § 31a Autorského zákona, pro školy a další vzdělávací instituce bezplatně užít díla, jinak autorskoprávně chráněná, při vyučování pro ilustrační účel. To by se nemělo týkat děl, která jsou primárně určena pro vzdělávací účely a notových záznamů či hudebních a hudebně dramatických děl.

Licence pro pastiš

Novelou bylo pozměněno také ustanovení § 38g Autorského zákona (licence pro karikaturu a parodii), dle něhož nově do autorského práva nebude zasahovat ten, kdo dílo užije také pro účely pastiše, tj. uměleckého díla, které kreativně imituje styl nebo prvky práce, resp. díla jiného umělce nebo umělců.

Jako každá výjimka z autorskoprávní ochrany i nová zákonná licence pro pastiše podléhá testu upravenému v ustanovení § 29 Autorského zákona (tj. ani v tomto případě nesmí být dán rozpor s běžným způsobem užití díla či nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora).

Doplňkové online služby vysílatele

Nově jsou v Autorském zákoně upraveny tzv. doplňkové online služby vysílatele (viz § 21a Autorského zákona). Bude se jednat o služby současného (paralelního) vysílání, možnosti zpětného zhlédnutí a další doplňkové materiály k vysílání, jako jsou upoutávky na vysílaný pořad nebo recenze na něj. Mezi vysílateli a nositeli autorských práv (případně kolektivním správcem, jelikož i na tyto služby se vztahuje nově zavedená rozšířená kolektivní správa – viz výše) se pak uplatní zásada země původu, kdy pokud nebude sjednáno jinak, bude platit, že užití díla se uskutečňuje na území toho členského státu EU/EHP, v němž je umístěno ústředí vysílatele.

Závěr

Směrnice DSM a navazující Novela Autorského zákona byly přijaty s cílem rozšířit a posílit práva nositelů autorských práv, omezit zneužívání mezer v zákoně ze strany velkých internetových společností a zlepšit přístupnost autorskoprávně chráněných děl pro bohulibé účely jako je vzdělávání a vědecká práce. Jedním z primárních cílů bylo také kvalitněji a spravedlivěji právně ošetřit téma odměňování a ochrany práv autorů a vydavatelů v online prostředí. Inovativní instituty a postupy zavádí se snahou narovnat současné internetové prostředí a učinit jej zkrátka více předvídatelné a fér, neboť je to oblast, která neustále expanduje jak svým obsahem, tak svým dosahem, a obecně agenda kolem internetu a internetových platforem se čím dále tím více komplikuje.

Novela ovšem poněkud nešťastně uchopila některé nově zavedené instituty a pojmy, kdy neposkytla dostatečně jasné definice a rámce povinností, díky čemuž vedle vřelého přijetí ze strany například vydavatelů budí celkem oprávněné obavy, zejména ze strany poskytovatelů služeb na internetu. Jakým způsobem budou tyto kontroverze (zejména nedostatečné, vágní či dokonce až absentující definice) v praxi řešeny, se ukáže časem. Ovšem můžeme optimisticky shrnout, že v této podobě zavedené změny a přiblížení se komplexnímu a provázanému systému ochrany autorských práv v rámci celé EU, jsou krokem správným směrem.

Mgr. Tereza Dvořáková,
advokátka

JUDr. Tadeáš Petr,
partner

PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín

Tel.: +420 227 629 700
e-mail: info@plegal.cz

[1] Zákon č. 287/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Nejvyšší měsíční hodnota odběru elektřiny se stanoví jako nejvyšší hodnota ze skutečných měsíčních hodnot odběru v odběrném místě v kalendářním měsíci, který se označením shoduje s kalendářním měsícem, pro který se nejvyšší měsíční hodnota odběru zjišťuje (tzn. při zjišťování nejvyšší měsíční hodnoty pro leden 2023 se vychází z hodnot v lednu 2018, lednu 2019, lednu 2020, lednu 2021 a lednu 2022).

Mgr. Tereza Dvořáková, JUDr. Tadeáš Petr (PEYTON)

16.01.2023