EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

29. 1. 2024

Vybraná úskalí ocenění majetkové podstaty.*

Snižování pojistného plnění o „amortizaci“.*

Základní povinnosti zadavatele reklamy včetně povinností pro konkrétní typy médií.*

Registrace zasílatele u ČTU – Pravděpodobně se týká i Vás?*

Případy spoluzavinění při dopravní nehodě.*

Vybraná úskalí ocenění majetkové podstaty.

Dlouho očekávaná právní úprava preventivní restrukturalizace je aktuálně ve formě vládního návrhu zákona projednávána poslaneckou sněmovnou. Touto právní úpravou by měla být do českého právního řádu implementována unijní směrnice o restrukturalizaci a insolvenci. Cílem této právní úpravy by pak mělo být vytvoření nástroje včasné a účinné restrukturalizace, která má předejít úpadku a umožnit tak životaschopným podnikům další fungování. V prostředí České republiky se jedná o zcela novou úpravu, nicméně v praxi již faktické snahy o restrukturalizaci a tím předcházení úpadku probíhají – a to s využitím běžných institutů čistě soukromého práva.

Insolvenční zákon jednoznačně předpokládá, že v procesu rozhodování o řešení úpadku reorganizací je nutné zpracovat znalecký posudek na ocenění majetkové podstaty. Tento zákon zároveň upravuje některé základní požadavky na zpracování takového znaleckého posudku. Ze samotné právní úpravy i praxe však vyplývají určité situace, které mohou mít za následek nenaplnění očekávání kladených různými aktéry na výstupy znaleckého posudku nebo zbytečné průtahy řízení. Na mnoho slabých míst právní úpravy výstižně upozorňují samotné právní komentáře k insolvenčnímu zákonu. Jaké jsou nejčastější problémy při zpracování znaleckých posudků na ocenění majetkové podstaty v praxi?

Klíčové je již samotné zadání posudku, a to nejen z pohledu věcného ale i časového. Zákon o znalcích sice předpokládá, že by soud měl zadání posudku se znalcem konzultovat, aby byl vyjasněn věcný rozsah zadání a související časová dotace potřebné pro zpracování posudku. V praxi k tomu však většinou nedochází.

Pokud jde o věcný rozsah zadání, je v první řadě potřeba vyjasnit, zda bude oceňována pouze majetková podstata (včetně samostatného ocenění zajištěného majetku), nebo je požadováno též provedení simulace konkursu a reorganizace pro porovnání výhodnosti těchto způsobů řešení úpadku. Insolvenční zákon výslovně předpokládá pouze zpracování posudku na ocenění majetkové podstaty s tím, že majetek, který je předmětem zajištěný, se ocení i odděleně. Současně insolvenční zákon předpokládá, že pro účely ocenění majetkové podstaty provoz dlužníkova podniku skončil k datu podání znaleckého posudku. Ocenění majetkové podstaty a předmětu zajištění je však pouze první krok ke zjištění předpokládaného uspokojení v konkursu. V praxi soudy v usnesení o povolení reorganizace a jmenování znalce většinou formulují zadání prostým přepisem znění insolvenčního zákona a požadují tedy ocenění majetkové podstaty (se samostatným oceněním zajištěného majetku), na základě kterého pak rozhodují o ceně majetkové podstaty. Věřitele, dlužníka, ale konečně i soud při posuzování reorganizačního plánu však především zajímá výše uspokojení, kterou by každý věřitel obdržel v případě řešení úpadku konkursem a reorganizací. Tyto odpovědi však posudek zpracovaný podle výše uvedeného zadání nenabízí a ani nabídnout nemůže. Formulace věcného rozsahu zadání znaleckého posudku ze strany soudů bývá často navíc nejasná či nepřesná, i tomuto problému by však bylo možné předchozí konzultací se znalcem předejít.

Pro reálné nastavení lhůty zpracování znaleckého posudku jsou klíčové nejen časové možnosti znalce, ale i dlužníka. Dlužník musí znalci předložit všechny podklady potřebné pro ocenění majetkové podstaty. Znalec by měl primárně vycházet ze soupisu majetkové podstaty, který však bývá zpracován k jinému datu a k datu ocenění většinou není k dispozici. Při ocenění se tak v praxi primárně vychází z účetních výkazů k datu ocenění. Ty však nejsou pro ocenění dostatečné. Znalec tak, kromě provedení místního šetření, po dlužníkovi požaduje předložení podrobných soupisů všech položek majetku včetně případných doplňujících informací, na jejichž základě lze jednotlivé složky majetku ocenit (povaha, stáří, stav jednotlivých položek majetku a mnoho dalších). Ve většině insolvencí však dlužníci nedisponují podklady pro kompletní ocenění všech položek majetku (majetkové podstaty) a často musí pro jejich získání přistoupit k inventarizaci či podrobné revizi položek majetku. Je však potřeba si uvědomit, že vzhledem k tomu, že reorganizací většinou procházejí velké společnosti, bývá rozsah oceňovaného majetku obsáhlý a příprava podkladů ze strany dlužníka a jejich následné zpracování znalcem si vyžaduje dostatečný časový prostor.

V praxi také dochází k situacím, kdy je samotné zadání soudu z pohledu časového sledu nelogické – například když pro zpracování posudku na ocenění majetkové podstaty a porovnání konkursu a reorganizace stanoví soud dřívější termín než pro předložení reorganizačního plánu. Znalec tedy objektivně (bez znalosti reorganizačního plánu) nemůže takový úkol včas splnit. Při stanovení času potřebného pro předložení znaleckého posudku by tak soudy měly brát v úvahu nejen možnosti znalce, které lze ověřit předchozí konzultací s ním, ale i reálnou dostupnost podkladů nutných pro zpracování znaleckého posudku v požadovaném rozsahu.

Pro postup znalce při ocenění je vždy zásadní stanovení kategorie hodnoty, ze které vyplývají základní předpoklady, které jsou při ocenění aplikovány. Zde se praxe rozchází již v samotném zadání soudů, ale i v praxi jednotlivých znalců. Nejčastěji se setkáváme s tržní, obvyklou a likvidační hodnotou (ke kategorii hodnoty blíže viz Wiesner, Jiří. Kategorie hodnoty v rámci oceňování pro insolvenční řízení, epravo.cz, 2022, dostupné z https://www.epravo.cz/top/aktualne/kategorie-hodnoty-v-ramci-ocenovani-pro-insolvencni-rizeni-115227.html). Jednotný postup na straně zadání soudů ani v postupu znalců však neexistuje.

Dalším problematickým parametrem ocenění může být určení data ocenění. Z praktických důvodů se z pohledu dostupnosti podkladů jeví jako nejjednodušší stanovení data ocenění k datu, ke kterému byla zpracována poslední účetní závěrka. Zpracování posudku však vyžaduje určitý čas, který je většinou vysoce závislý na rychlosti předložení všech podkladů ze strany dlužníka. V případě rozsáhlejší insolvencí, ale i v případě těch menších, kde předávání podkladů vázne, činí doba mezi oceněním a schvalováním běžně 3-6 měsíců. Často tak, především v položkách pracovního kapitálu, dochází v čase k pohybům, čímž znalecký posudek ztrácí na své aktuálnosti.

Již samotná právní úprava v insolvenčním zákoně vyvolává některé otazníky. S některými problémy se lze však v praxi vypořádat. V první řadě by zadání znaleckého posudku mělo být formulováno v úzké spolupráci soudu, dlužníka a znalce, aby bylo předcházeno budoucím nedorozuměním o rozsahu znaleckého posouzení a mylným očekáváním ohledně časového průběhu zpracování znaleckého posudku. Jako osvědčený lze doporučit postup, kdy je úkol znalce rozdělen do dvou fází. V první fázi je oceněna majetková podstata a současně samostatně oceněn majetek, který je předmětem zajištění. Po předložení reorganizačního plánu pak znalec provede porovnání míry uspokojení v konkursu a reorganizaci. Stanovená doba pro zpracování posudku by pak měla zohledňovat i možnosti dlužníka zpracovat a předložit podrobné podklady pro potřeby ocenění. Stejná pozornost by měla být věnována stanovení data ocenění. Pro minimalizaci prodlevy mezi datem ocenění a odevzdáním posudku musí být dlužník připraven promptně reagovat na požadavky znalce na předložení potřebných podkladů, bez kterých není ocenění možné provést.

JUDr. Ing. Eva Helclová
Business Valuation Analyst

Equity Solutions Appraisals s.r.o. – znalecká kancelář

Ovocný trh 573/12
110 00 Praha 1

tel: +420 222 314 447
e-mail: info@eqsa.cz

JUDr. Ing. Eva Helclová (EqSA) 13.12.2023

Snižování pojistného plnění o „amortizaci“.

Stále jsme svědky případů, kdy pojišťovny při náhradě škody krátí pojistné plnění o tzv. položku „amortizace“, tedy jinými slovy o hodnotu opotřebení materiálových položek. Pojišťovny snižování pojistného plnění odůvodňují často pouze s poukazem na stáří poškozené věci. V naší praxi jsme se setkali například s krácením pojistného plnění z důvodu amortizace dosahující 40 %. Je takovýto postup však v souladu se zákonem? Na problematiku snižování pojistného plnění jsme se zaměřili více v následujícím článku.

Náhrada při poškození věci

Ke zkracování pojistného plnění dochází zejména v případech škod krytých z tzv. povinného ručení, tedy pojištění odpovědnosti při provozu vozidla [1], ale obecně se k této praktice pojišťovny uchylují v případech, kdy je nahrazována škoda způsobena na hmotném majetku.

Jedná se tak vždy o škodu způsobenou na věci. Dle § 2969 občanského zákoníku se při určení výše škody na věci vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit [2]. Z tohoto ustanovení je patrné, že zákonodárce akcentuje primární způsob určení náhrady škody, kterým je naturální restituce, tedy obnovení stavu věci předcházejícího škodní události.[3]

Pokud by se určení výše náhrady řídilo pouze cenou obvyklou, mohli bychom uvažovat o postupu pojišťoven při snižování pojistného plnění jako o postupu správném. Obvyklou cenou se potom dle Nejvyššího soudu rozumí taková cena, která by ke dni jejího ocenění byla dosažena při prodejích stejného, případně obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv. Do její výše se avšak nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby.[4]

Při stanovení ceny obvyklé by tedy přicházelo v úvahu nahradit hodnotu poškozené věci ve výši, jaké hodnota věci dosahovala, a to i s ohledem na její opotřebení a stáří. Ačkoliv se v tomto případě jedná o otázku skutkovou, kterou by pojišťovny prostřednictvím svých likvidátorů mohly posoudit vcelku objektivně, stále se v odůvodněních pojišťoven objevují pouze odkazy na stáří poškozené věci bez ohledu na jeho vliv na samotnou hodnotu věci a bez posouzení ostatních aspektů, které hodnotu věci ovlivňují. Ani řádné zdůvodnění obvyklé ceny však není dostatečným ospravedlněním krácení pojistného plnění.

Jak již bylo zmíněno, zákon předpokládá rovněž zohlednění toho, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. Je tedy zřejmé, že poskytnutá náhrada škody musí umožnit alespoň přiměřeně nahradit náklady obnovy nebo opravy věci, aby plnila účel a funkci v míře, v jaké tak mohla činit před vznikem škodní události. Tento názor potvrzuje rovněž odborná literatura. „Je-li poškozena starší použitá věc, která není předmětem bazarového obchodu, nestačí, že poškozenému bude v penězích nahrazena její hodnota s ohledem na opotřebení. Pak totiž nemůžeme uvažovat o tom, že náhrada škody splnila svůj účel, neboť poškozený si za poskytnuté peníze těžko pořídí novou věc – může sice ze svého ostatního majetku prostředky doplnit a novou věc koupit, tím však bude zasaženo do struktury majetku tak, jak by nebylo, nebýt vzniku škody (navíc v případě, že poškozený volné finanční prostředky nemá, nemůže obnovit předešlý stav vůbec).“[5]

Obohacení poškozeného

Při náhradě nákladů opravy poškozené věci však obohacení poškozeného nelze bez dalšího naprosto vyloučit. Fakticky je možné, že nahrazením znehodnocené části poškozené věci částí novou, dojde ke zvýšení hodnoty věci jako celku. V takovém případě by se skutečně dalo uvažovat o bezdůvodném obohacení poškozeného. Jako příklad můžeme uvést situaci, kdy přemotivovaný aktivista prořízne již poměrně sježděné pneumatiky vozu poškozeného, přičemž nové pneumatiky jsou zakoupeny z pojistného plnění a budou poškozenému sloužit mnohem déle než ty, jež byly poškozeny. Podobným pohledem na otázku obohacení poškozeného dříve nahlížely i soudy [6], ovšem tyto závěry jsou již překonané.

Výrazným posunem ve vnímání obohacení poškozeného byl nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07, ve kterém soud konstatoval, že: „Je třeba přihlédnout i k tomu, že v případě havarovaného vozidla, byť opraveného novými díly, je jeho skutečná hodnota vždy nižší než původní hodnota použitého vozidla. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu i to, že poškozenému ono diskutabilní tzv. zhodnocení vozidla v podstatě bylo protiprávním jednáním vnuceno.“ Dále také soud konstatoval, že není možné mechanicky a paušálně užívat odpočet korekce nákladů dle stáří a počtu najetých kilometrů bez dalšího zkoumání.

Je tedy zřejmé, že i pokud by byl skutečně poškozený bezdůvodně na pojistném plnění obohacen, bude to sama pojišťovna, která tuto skutečnost bude muset prokázat a v rozhodnutí řádně odůvodnit. V případě, že budou ohledně existence míry obohacení pochybnosti, bude namístě provedení znaleckého posudku, nebo alespoň jiného zkoumání osobou disponující dostatečnou odborností.[7]

Pokud hovoříme o obohacení poškozeného, je též třeba toto případné obohacení posuzovat podle toho, zda došlo ke skutečnému zvýšení obvyklé ceny poškozené věci, a nikoliv pouze k jejímu technickému zhodnocení či zvýšení technické hodnoty. Nejvyšší soud na základě tohoto narativu dále dovozuje, že v případě, kdy pojistitel přistoupí na likvidaci pojistné události opravou, není možné výši peněžní náhrady určit jako rozdíl obvyklé ceny před a po poškození, nýbrž je třeba při určení náhrady vycházet z výše nákladů na opravu a posuzovat již pouze účelnost a nezbytnost těchto nákladů. Jestliže je vzájemný poměr výše náhrady škody určený podle ceny obvyklé a nákladů na opravu nejistý, a dále je rozhodnutí poškozeného zvolit opravu věci podpořeno postojem pojišťovny likvidující pojistnou událost, nelze dojít k závěru, že se jednalo o tzv. totální škodu a oprava nebyla rentabilní.[8]

Na základě výše uvedeného lze dovodit, že obecně by měly být náklady na uvedení věci do stavu před poškozením nahrazeny v celé výši pojistným plněním. Případy, kdy dojde ke skutečnému bezdůvodnému obohacení budou spíše vzácné a oprávněnost krácení pojistného bude v takovýchto případech vyžadovat řádné odůvodnění ze strany pojišťoven. K závěru, že má poškozený nárok na všechny druhy nákladů, kterým byl vystaven v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce a škodou na věci vzniklou, ostatně dospěl i Ústavní soud.[9]

Zvláštní pozornost pak zaslouží případy, kdy je poškozenou věcí vozidlo. Zvláštní povaha vozidel na trhu totiž způsobuje, že i poškození způsobené drobnou dopravní nehodou, které bylo zcela opravitelné a na vozidle nezanechalo žádné dlouhodobé vady, může negativně ovlivnit jeho cenu.[10] Jelikož se pak škoda odvíjí od jeho obvyklé ceny, měla by škoda reflektovat i tento aspekt a při výpočtu výše náhrady škody jej zohlednit. O tom, že bude rozsah skutečné škody odvíjející se od znehodnocení vozidla na trhu těžké prokázat, pak jistě není pochyb.

Naše doporučení

Zavedená praxe pojišťoven, dle které stále dochází k snižování pojistného plnění na základě odečtení tzv. amortizace, je nešťastným důkazem o tom, že informovanost poškozených v této věci stále není nikterak významná, a to i přes dnes již vcelku ustálenou rozhodovací praxi soudů, která neodůvodněné krácení pojistného plnění nepřipouští. Poškozeným tak můžeme pouze doporučit, aby se v případě setkání s krácením pojistného plnění z důvodu „amortizace“ proti rozhodnutím pojišťoven odvolávali. V případě, kdy by pojišťovna odvolání nepřijmula a trvala na snížení náhrady, nelze než doporučit vyhledat odbornou pomoc advokáta a po odborném posouzení uplatňovat své nároky soudní cestou.

Mgr. Jakub Hanák,
advokát

Mgr. Adam Ledina,
advokátní koncipient

LAWYA, advokátní kancelář s.r.o.

Sídlo:
Tučapy 240
683 01, Tučapy

Kontaktní adresa:
Březinova 746/29
616 00, Brno

tel.: +420 543 216 310
e-mail: info@lawya.cz

[1] Pojištění odpovědnosti ve smyslu § 3 a násl. Zákona č. 168/1999 Sb., Zákon o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů.

[2] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (v textu)

[3] § 2951 odst. 1 tamtéž

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 500/2012

[5] BEZOUŠKA, Petr. § 2969 [Náhrada při poškození věci]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1749, marg. č. 17.

[6] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1983, sp. zn. Cpj 10/83

[7] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2659/2007

[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5173/2015

[9]Nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV.ÚS 444/11

[10]FRIML, Karel. K některým otázkám rozsahu a způsobu náhrady škody na věcech se zaměřením na motorová vozidla. Bulletin advokacie, 2006, č. 2, s. 25-29

Aktualizováno: 8.11.2023

Mgr. Jakub Hanák, Mgr. Adam Ledina (LAWYA) 09.01.2024

Základní povinnosti zadavatele reklamy včetně povinností pro konkrétní typy médií.

V dnešní digitální době reklama otevírá brány do světa obchodu a umožňuje navázat kontakt s potenciálními zákazníky. Je však důležité mít na zřeteli, že i oblast reklamy je pevně zasazena do právního rámce, a má tudíž stanovené určitě hranice. V tomto článku se zaměříme na legislativní základy a omezení, která upravují reklamu, a to i ve vztahu ke konkrétním typům médií.

Základní povinnosti zadavatele reklamy podle českého práva jsou stanoveny v zákoně o regulaci reklamy.[1] Jedná se o klíčový veřejnoprávní předpis upravující reklamu, který zasahuje do jinak převážně soukromoprávní úpravy pravidel nekalé soutěže. Zákon upravuje nejen obsah samotné reklamy, ale také reguluje způsoby šíření reklamy (tj. formu) a rozsah jejího šíření, a to včetně stanovení pravidel týkajících se času a místa, kde může být reklama zveřejněna.

Tento zákon fakticky implementuje právní rámec evropské legislativy do legislativy české.[2] To znamená, že zajišťuje soulad českého práva s evropskými předpisy.

OBECNÉ ZÁKAZY REKLAMY PODLE ZÁKONA O REGULACI REKLAMY

Podle § 2 odst. 1 zákona o regulaci reklamy se obecný zákaz reklamy vztahuje na:

reklamu zboží, služeb nebo jiných výkonů či hodnot, jejichž prodej, poskytování nebo šíření je v rozporu se zákonem;
reklamu, která představuje nekalou obchodní praktiku (ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele [3]);
šíření nevyžádané reklamy v listinné podobě v případech, kdy obtěžuje adresáta;
reklamu, která je šířena na veřejných místech mimo provozovnu jinak než prostřednictvím reklamních nebo propagačních zařízení (pokud tak stanoví obec podle svých předpisů, a to ve stanoveném rozsahu [4]);
šíření anonymních oznámení týkajících se voleb v době od vyhlášení voleb do ukončení hlasování a
reklamu na hazardní hru provozovanou bez základního povolení podle zákona upravujícího hazardní hry.

Obecně platí, že podle § 2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy nesmí být reklama v rozporu s dobrými mravy. Zákon obsahuje demonstrativní (tedy příkladmý, neúplný) výčet, dle kterého reklama nesmí zejména obsahovat jakoukoli diskriminaci na základě rasy, pohlaví nebo národnosti, napadat náboženské nebo národnostní cítění, ohrožovat mravnost obecně nepřijatelným způsobem, snižovat lidskou důstojnost, obsahovat jakékoli prvky pornografie, násilí nebo prvky využívající motiv strachu nebo napadat politické přesvědčení. Toto ustanovení zákona o regulaci reklamy je, kromě příkladmého výčtu, charakteristické tím, že obsahuje poněkud neurčité pojmy, jejichž přesný význam může být v různých situacích a kontextech flexibilní. Tato neurčitost poskytuje správním orgánům pružnost při hodnocení, zda konkrétní situace spadá pod toto ustanovení či nikoliv.

Výše uvedené zákazy jsou zahrnuty do obecných ustanovení zákona o regulaci reklamy a vztahují se na veškerou reklamu. Zákon o regulaci reklamy obsahuje také ustanovení týkající se zvláště citlivých komodit v oblasti reklamy, jakými jsou například zbraně, tabák nebo alkohol.

POVINNOSTI ZADAVATELE REKLAMY PODLE ZÁKONA O REGULACI REKLAMY

Rozsah povinností zadavatelů a jejich případná odpovědnost podle zákona o regulaci reklamy závisí na jejich konkrétní úloze a postavení v procesu tvorby reklamního obsahu. Zde je na místě uvést, že v souladu s tímto mohou být zadavatelé požádáni o poskytnutí kopie reklamy dozorovým orgánům, což znamená, že velká část jejich povinností souvisí s archivací reklamy.

Obecně platí, že pokud zpracovatel sám zpracoval reklamu pro své vlastní potřeby, nese plnou odpovědnost za její obsah. Na druhé straně, pokud byla reklama vytvořena pro potřeby jiných právnických nebo fyzických osob, jsou zpracovatel a zadavatel reklamy odpovědní za její soulad s právními předpisy společně a nerozdílně. Zadavatel reklamy má možnost zprostit se odpovědnosti za obsah reklamy, pokud prokáže, že zpracovatel reklamy nepostupoval v souladu s jeho pokyny.

Současně je zadavatel povinen uchovávat kopie reklamy po dobu nejméně pěti let ode dne, kdy byla naposledy šířena, a na žádost dozorových orgánů je povinen bezplatně poskytnout kopii. Po obdržení výzvy orgánů dozoru a ve lhůtě stanovené úřady musí zadavatel reklamy poskytnout informace o šiřiteli a zpracovateli šířené reklamy a další materiály související s reklamou. I tyto materiály musí zadavatel reklamy uchovávat po dobu nejméně pěti let ode dne, kdy byla reklama naposledy šířena.

V případě, že dozorový orgán posuzuje, zda konkrétní reklama představuje zakázanou srovnávací reklamu [5] nebo reklamu ve formě nekalé obchodní praktiky [6], může požádat zadavatele reklamy o předložení důkazů o pravdivosti tvrzení obsažených v reklamě, jestliže je takový požadavek přiměřený s ohledem na konkrétní případ, jakož i oprávněné zájmy zadavatele reklamy nebo jiných osob.

Orgán dozoru odpovědný za zajištění dodržování předpisů o reklamě se liší v závislosti na předmětu reklamy nebo prostředku použitém k jejímu šíření.

ÚPRAVA PRO KONKRÉTNÍ TYPY MÉDIÍ

Povinnosti zadavatele reklamy podle zákona o regulaci reklamy se obecně vztahují na všechny typy médií. Existují však i další právní předpisy, které jsou k zákonu o regulaci reklamy ve vztahu speciality. Ty pak upravují konkrétní druhy médií a povinnosti s nimi spojené. Jedná se například o zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání [7] (dále jen „RTV“) nebo zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání [8].

RTV upravuje především specifické povinnosti, které jsou relevantní pro provozovatele televizního a rozhlasového vysílání, nikoliv pro zadavatele reklamy.[9] Ty zahrnují například omezení ohledně maximálního množství vysílacího času vyhrazeného pro reklamu. Omezení v RTV týkající se obsahu reklamy jsou obecně a svým účelem podobná omezením v zákoně o regulaci reklamy.[10]

Provozovatelé vysílání mají určité povinnosti vůči všem komerčním sdělením obecně a také ve vztahu k různým kategoriím těchto sdělení.[11] Kompletní výčet těchto povinností poskytuje ust. § 48 RTV, které obsahuje zákazy týkající se různých aspektů reklamy, včetně diskriminace, skrytých sdělení a sdělení, která by mohla způsobit fyzickou nebo morální újmu nezletilým.

Podobně i zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání [12] upravuje povinnosti poskytovatelů těchto služeb, nikoli přímo povinnosti zadavatelů reklamy, a v zásadě odkazuje na výše zmíněná ustanovení.[13]

Důležité je zdůraznit, že kromě výše zmíněných předpisů existují další specifické právní předpisy upravující reklamu, které jsou zaměřeny na přísně regulované komodity [14] a nejsou primárně zaměřeny na běžné zadavatele reklamy.

Mgr. Hračja Grigoryan,
advokát

Karolína Nováková,
právní asistentka

MELKUS KEJLA & PARTNERS advokátní kancelář s.r.o.

Washingtonova 1624/5
110 00 Praha 1

Tel.: +420 725 907 365
e-mail: info@melkuskejla.cz

[1] Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy.

[2] Jedná se zejména o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne 12. prosince 2006 o klamavé a srovnávací reklamě a o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách. Mezi další relevantní právní rámce EU patří směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. března 2010 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) nebo nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům.

[3] Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

[4] Podle § 2 odst. 5 zákona o regulaci reklamy obec v nařízení stanoví

(a) veřejná místa, na kterých je reklama zakázána podle § 2 odst. 1 písm. d);

(b) dobu, po kterou je reklama zakázána podle § 2 odst. 1 písm. d);

(d) případně také události, na které se zákaz šíření reklamy nevztahuje.

[5] Srovnávací reklama je obecně přípustná za podmínek stanovených v zákoně o regulaci reklamy a občanském zákoníku a je definována v § 2980 občanského zákoníku a čl. 2 písm. c) směrnice o klamavé a srovnávací reklamě.

[6] Obchodní praktika mezi podnikateli a spotřebiteli je definována v čl. 2 písm. d) směrnice o nekalých obchodních praktikách. Nekalá obchodní praktika vůči spotřebiteli je definována v čl. 5 směrnice o nekalých obchodních praktikách a § 4 zákona o ochraně spotřebitele.

[7] Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

[8] Zákon č. 132/2010 Sb., o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání.

[9] Za pravdivost informací však odpovídá zadavatel reklamy. Viz § 48 odst. 3 RTV: „Za pravdivost údajů obsažených v obchodním sdělení odpovídá zadavatel obchodního sdělení; pokud zadavatele obchodního sdělení nelze určit, odpovídá provozovatel vysílání. Zadavatelem obchodního sdělení se rozumí právnická nebo fyzická osoba, která objednala u jiné právnické nebo fyzické osoby obchodní sdělení.“

[10] RTV nepoužívá pojem „reklama“ v přesném významu zák. o regulaci reklamy. Upravuje obchodní sdělení (viz § 2 odst. 2 písm. a) RTV, což je širší kategorie, která zahrnuje teleshopping, reklamu (ve smyslu § 2 odst. 1 písm. n) RTV), sponzoring a umístění produktu.

[11] Ohledně povinností týkajících se jednotlivých kategorií sdělení (rozhlasové nebo televizní vysílání) viz § 49, 53 a 53a RTV. Tato ustanovení zahrnují např. časové omezení reklamy nebo pravidla pro umístění produktu v dané kategorii vysílání.

[12] Zákon č. 132/2010 Sb., o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání.

[13] Srov. § 17 zák. o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání.

[14] Např. zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.

Mgr. Hračja Grigoryan, Karolína Nováková (MELKUS KEJLA & PARTNERS) 21.11.2023

Registrace zasílatele u ČTU – Pravděpodobně se týká i Vás?

Novela zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách (dále jen „ZPS“) účinná od 15. 4. 2020 trápí dlouhodobě zasílatele poskytující balíčkové služby. Proč? Protože pokud by zasílatelé poskytovali poštovní služby na základě ZPS, váže se k jejich činnosti nejedna povinnost, kterou tento zákon ukládá. Otázka, zda jsou služby, které poskytují, poštovními službami ve smyslu zákona o poštovních službách, je zdá se již vyřešena.

Dle ZPS [1] se poštovní službou míní činnost, která zpravidla zahrnuje poštovní podání, třídění a přepravu poštovní zásilky prostřednictvím poštovní sítě a je prováděna za účelem dodání poštovní zásilky příjemci; za poštovní službu se považuje i dodání poukázané peněžní částky. Podstatné také je, že dané služby se musí vztahovat k poštovní zásilce, což je dle ZPS adresná zásilka v konečné podobě.

Co je „poštovní služba“ dle aktuální judikatury českých soudů?

Vysvětlením pojmu „poštovní služby“ se zabývaly i české soudy. Nejvyšší správní soud [2] mimo jiné rozhodl, že ZPS se vztahuje na všechny poskytovatele poštovních služeb, nikoli jen na poštovní služby poskytované držitelem poštovní licence.

Na to navázal Městský soud v Praze [3] který se zabýval činností žalobce, společnosti, která poskytuje zasílatelské služby. Žalobce uvedl, že v rámci své podnikatelské činnosti: „Obstarává přepravu a dodání zásilek prostřednictvím smluvních partnerů, kteří tedy zásilky přepraví a dodají příslušnému příjemci. Službu si zákazníci objednají u žalobce s tím, že žalobce zajistí převzetí zásilky smluvním partnerem/kurýrem (nejedná se o zaměstnance žalobce) a zásilky jsou dále svezeny buď na depo žalobce, z kterého jsou předány zahraničnímu smluvnímu partnerovi, přepraveny do mezinárodního třídícího střediska, či jsou přímo přepraveny do centrálního systému v zahraničí (tento není vlastněn žalobcem), kde následně dochází k roztřídění podle země určení, a poté k přepravě do příslušné země určení a dodání cílovému příjemci.“ Žalobce také uvedl, že: „Že je zřejmé, že obstarává přepravu a dodání zásilky příjemci prostřednictvím smluvních partnerů a převážnou většinu činností vykonává smluvní partner žalobce, který je součástí některé z mezinárodních doručovacích sítí.“. Městský soud se proto, vázán právním názorem Nejvyššího správního soud, zabýval posouzením žalobcem poskytovaných služeb z materiálního hlediska, zda jejich obsah naplňuje kritéria vytyčená rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu pro poštovní službu, tj. zda žalobce zásilky (poštovní podání) vybírá, třídí, přepravuje či dodává. Dle názoru Městského soudu pak činnost žalobce při poskytování uvedených služeb naplňuje obsah a definici poštovní služby tak, jak ji v návaznosti na ZPS vyložil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, neboť žalobce uvedl, že službu si zákazníci objednají u žalobce s tím, že žalobce buď zajistí převzetí zásilky smluvním partnerem/kurýrem (tzn. žalobce zásilky vybírá); dále že jsou zásilky svezeny na depo žalobce nebo přepraveny do mezinárodního třídícího střediska či přímo přepraveny do centrálního systému v zahraničí, kde dochází k jejich třídění (tzn. žalobce zásilky třídí); dále je předává k přepravě a dodání příjemcům svým smluvním partnerům (tzn. žalobce zásilky přepravuje a dodává). Zároveň z žalobcem uvedeného popisu služeb vyplývá, že jeho činnost nespočívá výhradně v samotné přepravě poštovních zásilek, či zajištění smluvních partnerů pro tuto činnost. Právě zajištění přepravy je hlavním znakem zasílatelství. Nelze tedy vyvozovat závěr, že pokud žalobce obstarává přepravu a dodání zásilky příjemci prostřednictvím smluvních partnerů a převážnou většinu činností vykonává smluvní partner žalobce a ten provozuje zasílatelskou činnost, nejedná se o poskytování poštovních služeb.

Při hodnocení zda se jedná o poštovní služby vyvstává v praxi také otázka zda poštovní zásilka má splňovat určitý váhový limit. Tato otázka nebyla v praxi v rámci rozhodování vyšších soudů v České republice zatím jasně vyřešena. Podle ZPS [4] se za základní službu považuje dodání balíků do 10 kg. Z koncepce ZPS pak plyne, že pojem poštovní služba je širší než pojem základní služba, tedy váhový limit u poštovní zásilky musí být vyšší než limit u základní služby. Váhový limit se váže vždy k jedné zásilce, jak ji vymezuje § 2 písm. b) ZPS. Výkladem těchto ustanovení se dále zabýval opět Městský soud v Praze [5], kdy konstatoval, že podle Světové poštovní úmluvy [6] je součástí základních služeb v mezinárodním styku příjem, zpracování, přeprava a dodávání poštovních balíků do hmotnosti 20 kg, ustanovení článku RC 114 Řádu poštovních balíků [7] připouští výměnu balíků i s hmotností až do 50 kg, za poštovní balíky se tak v rámci univerzální služby podle Aktu Světové poštovní unie považují balíky, jejichž hmotnost je nejvýše 50 kg (jinak je to však např. v sousedním Německu [8]). Tento závěr Městského soudu však považují autoři za nesprávný a není jim známo, že by ke dni zpracování tohoto příspěvku (tedy, říjen až listopad 2023) byl daný závěr potvrzen vyššími soudy. Autoři mají za to, že za splnění dalších podmínek ZPS a Poštovní směrnice, by daný váhový limit měl být do 20 kg.

Závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze se zdají být na první pohled jasná. Je však otázkou, zda nebudou Nejvyšším správním soudem překonána a případně v jakém směru [9]. Za nesprávná, případně neúplná, lze podle názoru autorů označit právě např. odůvodnění Městského soudu v Praze týkající se tzv. hmotnostního limitu poštovních zásilek nebo třeba i závěr o materiálním naplnění pojmu výběru zásilek v daném případě.[10] Otevírají se i další otázky správnosti a úplnosti daného rozhodnutí, jako zejména otázka naplnění podmínky proporcionality ve vztahu k dosažení cíle stanoveného tzv. Poštovní směrnicí EU.

Poskytujete „poštovní služby“? Závěr a doporučení pro praxi.

Zjistili jste, že jako zasílatelé poskytujete ve světle aktuální rozhodovací praxe českých soudů poštovní služby? Týká se Vás povinná registrace? Registrace se provádí na předem předepsaném formuláři [11] u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“). Kromě povinností jako je podávání informací provozovatelem na ČTÚ, či kontraktační povinnost včetně možnosti nařízení změny poštovních podmínek ze strany ČTÚ a samozřejmě veřejnoprávní kontrola a dohled provozovatele ze strany ČTÚ, může mít registrace pro zasílatele i výhody. Těmito výhodami jsou např. úprava (limitace) odpovědnosti zasílatele nebo sdílení zvláštních služeb a prvků poštovní infrastruktury. Pokud by ČTÚ vyhodnotil, že Vám byla dána povinnost registrace a vy byste registraci neučinili, hrozí Vám navíc správní sankce v podobě pokuty až ve výši 10.000.000,- Kč.

S ohledem na aktuální rozhodnutí Městského soudu v Praze ve světle aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, je pro podnikatele v oblasti poštovních služeb jedinou jistotou jak se vyhnout sankcím ČTÚ, registrovat se k podnikání v oblasti poštovních služeb a plnit odpovídající povinnosti plynoucí ze ZPS. To případně současně se zajištěním si jasného stanovisko ČTÚ, případně i pomocí kroků ve správním soudnictví, nakolik jsou služby příslušného poskytovatele službami poštovními.

Samozřejmě, další cestou např. při udělení pokuty ze strany ČTÚ je využití stávajících otevřených otázek a nejasností existující rozhodovací praxe českých soudů a napadení takového rozhodnutí. ZPS je totiž třeba vykládat zejména v souladu s Poštovní směrnicí a také při zohlednění Světové poštovní úmluvy. Nicméně, takováto cesta je cestou zpravidla nejistou, zdlouhavou a nákladnou. Podobné platí i pro případ, že by na základě žádosti příslušného poskytovatele ČTÚ vydal stanovisko o tom, že jeho služby jsou službami poštovními a daný poskytovatel by se rozhodl v rámci správního soudnictví takový závěr ČTÚ napadnout.

JUDr. Alice Kubová Bártková, M.E.S.,
advokátka / Associate Partner
členka předsednictva ČSDP

JUDr. Kristýna Nováková,
advokátka

Rödl & Partner

Platnéřská 2
110 00 Praha 1

Tel.: +420 236 163 111
e-mail: alice.bartkova@roedl.com
e-mail: kristyna.novakova@roedl.com

[1] § 2 odst. 1 písm. a)

[2] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 14.9.2021, sp.zn. 8 As 70/2018

[3] rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.1.2022, sp.zn. 6 A 21/2017

[4] § 3 odst. 1 písm. b)

[5] Rozsudek Městského soudu v Praze z 25.2.2022, sp.zn. 3 A 169/2016

[6] K dispozici >>> zde.

[7] K dispozici >>>zde.

[8] Podle tamní úpravy poštovních služeb dle informací známým autorů spíše není pochyb o tom, že aby se jednalo o poštovní služby, nesmí poštovní zásilka přesahovat hmotnost 20 kg. Autoři mají za to, že na základě Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/67/ES (Poštovní směrnice) a Světové poštovní úmluvy by stejný závěr měl při výkladu ZPS být učiněn i v rámci aplikace českých právních předpisů. To tím spíše, že Řád poštovních balíků, o nějž např. v předmětném rozhodnutí Městského soudu v Praze soud opírá své závěry, představuje poštovní podmínky České pošty a nikoliv předpis národního regulátora ČTÚ tak, jak by u balíků nad 50 kg případně předpokládala Světová poštovní úmluva.

[9] Tento příspěvek byl zpracován ke stavu konec října až začátek listopadu 2023. V dané době nebylo autorům z dostupných veřejných zdrojů známo, že by snad předmětné rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo napadeno opravným prostředkem nebo že by jinak bylo překonáno pozdějšími rozhodnutími vyšších soudů v podobných věcech, zejména pak Nejvyššího správního soudu.

[10] Podle čl. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/67/ES (Poštovní směrnice) se totiž výběrem rozumí sběr poštovních zásilek odevzdaných na přístupových místech. Přístupovým místem se pak rozumí fyzická zařízení včetně poštovních schránek pro veřejnost, umístěná buď na veřejné komunikaci, nebo v budově, na budově nebo na pozemku poskytovatele všeobecných služeb, kde mohou zákazníci odevzdávat poštovní zásilky do poštovní sítě. Poštovní směrnice tedy zjevně pod výběr v jejím smyslu nezahrnuje např. výběr řidiči poskytovatelů dané služby.

[11] K dispozici >>>zde.

JUDr. Alice Kubová Bártková, M.E.S., JUDr. Kristýna Nováková (Rödl & Partner) 18.01.2024

Případy spoluzavinění při dopravní nehodě.

Dopravní nehody jsou bohužel nešťastnou realitou moderního světa a odpovědnost za jejich způsobení leží na jejich vinících. Přesto však mohou nastat situace, které mají za následek „účast“ poškozeného na dopravní nehodě, ve které utrpěl škodu a tím i k redukci míry jeho odškodnění. Tento fenomén se pak označuje jako „spoluzavinění“.

K aplikaci spoluzavinění (v praxi též „spoluúčasti“) dochází, když jednání (ať již komisivní nebo omisivní) poškozeného zapříčinilo vznik samotné újmy, případně takové jednání poškozeného míru újmy utrpěné poškozeným zvýšilo. Tuto situaci lze demonstrovat na případu, kdy spolujezdec není připoután bezpečnostními pásy, v důsledku čehož prolétne čelním sklem ven a utrpí tak těžkou újmu na zdraví. V takovém případě se zkoumá, zda by důsledky dopravní nehody byly totožné, intenzivnější či naopak mírnější, pokud by takový pasažér svou povinnost v podobě užití bezpečnostních pásů neopomněl. Tedy pokud by řidič porušil své povinnosti (např. nepřizpůsobil svou jízdu jízdním podmínkám na silnici), v důsledku čehož by došlo k dopravní nehodě, byla by v rozsahu, ve kterém se „spoluúčastnil“ spolujezdec, vyloučena odpovědnost provinivšího se řidiče. Je tomu tak proto, že v případě spoluzavinění chybí (byť v pouhé části) jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce [1].

Soud v kontextu veškerých skutkových okolností musí posoudit, v jaké míře újmu způsobilo nejen jednání viníka dopravní nehody, ale též osoby poškozené. Míru spoluzavinění však není možné stanovit pouze na základě úvahy soudu [2], neboť se jedná o posouzení základu nároku, nikoliv jeho výše. Soud je tedy nucen své závěry „opřít“ o kvalifikované posouzení, které je zpravidla představováno znaleckým posudkem, případně výslechem specializovaného znalce. V tomto kontextu je taktéž nutné doplnit, že jsou podstatné příčiny vzniku následků úrazu, nikoliv jen příčiny vzniku dopravní nehody.[3]

V rámci spoluzavinění se setkáváme s množstvím důvodů, které není možné, vzhledem k různorodosti každodenního života, taxativně vyčíslit. Nejvyšší soud tak opakovaně vyjadřuje potřebu posouzení každé konkrétní věci samostatně (ad hoc) v kontextu veškerých skutkových okolností.

Pravděpodobně nejčastějším důvodem pro aplikaci spoluzavinění (tedy snížení míry poskytnuté náhrady škody) je skutečnost, že poškozený nebyl připoután bezpečnostními pásy. Tato forma spoluzavinění spočívá v tom, že se poškozený opomene připoutat (potažmo se zcela úmyslně nepřipoutá), a to ať již jede s řidičem jako spolujezdec či např. jako řidič protijedoucího vozidla. Pouhá absence bezpečnostních pásů nicméně nutně nepovede k snížení náhrady škody pro spoluzavinění, neboť bude nutné, aby bylo prokázáno, že nepřipoutání vedlo při dopravní nehodě k úrazu či ke zhoršení důsledků této nehody [4]. Bude tedy zapotřebí, aby soud učinil závěr o tom, zda by v případě, že by byl poškozený připoután, újma na zdraví by nevznikla, resp. vznikla, ale nikoliv v takovém rozsahu jako kdyby připoután byl. Tento závěr soud učiní na základě vlastní úvahy (po zvážení veškerého důkazního materiálu) a zpravidla na základě znaleckého posudku či výslechu specializovaného znalce.

V případě nepřipoutaného poškozeného se obvyklá míra spoluzavinění pohybuje v rozmezí 10 % až 30 %. Nejsou však výjimečné případy, kdy soud shledá spoluzavinění ve výši 50 %, pokud je zřejmé, že užití bezpečnostních pásů by razantně snížilo vzniklou újmu na zdraví či k újmě dojde v kombinaci s jiným rizikovým jednáním poškozeného.

Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4111/2011 vyhodnotil spoluúčast spolujezdce, který nebyl připoután bezpečnostním pásem a jel s podnapilým řidičem na 35 %. V jiném rozhodnutí (sp. zn. 25 Cdo 2919/2016) pak Nejvyšší soud určil, že spoluzavinění ve výši 20 % je nízké vzhledem k okolnostem případu, neboť připoutaný řidič a spolujezdec v témže autě utrpěli pouze banální následky.

Dalším velmi častým případem, kdy dochází ke krácení nároku poškozených v důsledku spoluzavinění, je případ, kdy poškozený spolujezdec nasedne do vozidla s řidičem, který je pod vlivem návykových látek. V tomto ohledu je v prvé řadě podstatná vědomost poškozeného o tomto stavu řidiče vozidla. Pokud by poškozený například nasedl do Uberu jako spolujezdec k řidiči, který by nevykazoval žádné známky konzumace návykových látek, avšak ve skutečnosti by pod jejich vlivem byl, nemohlo by se na takového poškozeného ani aplikovat spoluzavinění. Pokud by tuto skutečnost dovodit mohl (např. s řidičem by sám v restauraci popíjel), jednalo by se o vysoce rizikové jednání poškozeného, které by mělo za následek aplikaci spoluzavinění a s tím související snížení výše náhrady škody. K tomuto se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, v němž uvedl, že míra spoluzavinění újmy poškozeným může dosáhnout až jedné poloviny, jestliže vědomě podstoupí jízdu s řidičem, o němž ví, že je pod vlivem alkoholu. Ve zmiňovaném případě se pak jednalo o kombinaci řidiče pod vlivem návykové látky a nepříznivých povětrnostních podmínek. Ve zmiňovaném rozhodnutí pak Nejvyšší soud dovodil, že sice bylo rozhodující příčinou vzniku škody nezodpovědné počínání řidiče vozu, avšak přístup poškozeného spolujezdce nelze hodnotit jinak než jako krajně riskantní a svým jednáním přitom podstatně přispěl ke vzniku škodlivého následku [5]. Podíl poškozeného na újmě „…je vyšší než jen 20 % a limitně se může blížit až jedné polovině.“

Spoluzavinění poškozeného může též spočívat v nedotčeném naplnění prevenční povinnosti poškozeného. Např. v případě, že poškozený cyklista neměl v době dopravní nehody nasazenou helmu, a to i v případě, že mu tuto povinnost zákon neukládal, může tato skutečnost vést k aplikaci spoluzavinění. Např. v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2258/2008 učinil Nejvyšší soud závěr, že skutečnost, že poškozený „…nemohl vznik nehody odvrátit, nevylučuje závěr o tom, že se žalobce nepoužitím přilby na vzniku (zvětšení) škody na svém zdraví spolupodílel“. V tomto případě Nejvyšší soud shledal míru spoluúčasti ve výši 10 %. Obdobné závěry lze aplikovat např. na jízdu v noci bez reflexních prvků či bez ochranného vybavení.

Jak vidno z výše uvedeného, i jednání poškozeného může mít významný vliv na výši odškodnění, a to i v případě, že není viníkem dopravní nehody, ba naopak je její obětí. Nutno rovněž dodat, že jednotlivá pochybení spolujezdce je zapotřebí vnímat v kontextu celého případu, tedy pokud dojde ke kombinaci rizikových faktorů na straně poškozeného jako např. poškozený nebyl připoután bezpečnostními pásy, nastoupil k osobě podnapilé či vědom si špatného stavu vozidla, může spoluzavinění poškozeného na újmě způsobené překročit i jednu polovinu.

Mgr. Monika Skalová,
advokátka

KLB Legal, s.r.o., advokátní kancelář

Letenská 121/8

118 00 Praha 1

Tel.: +420 739 040 363
e-mail: info@klblegal.cz

[1] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3171/2013, ze dne 29. 1. 2014.

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1016/2018-II, ze dne 25. 4. 2019.

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2919/2016, ze dne 6. 9. 2017.

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, ze dne 27. 3. 2014.

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, ze dne 30. 9. 2009.

Mgr. Monika Skalová, Mgr. Vojtěch Hanzal (KLB Legal)

8. 9. 2023